BtCh II. 28. Ain’t No Way

Ain’t no way for me to love you,
if you won’t let me.
It ain’t no way for me to give you all you need,
if you won’t let me give all of me.
I know that a woman’s duty is to help and love a man,
and that’s the way it was planned.
Oh, but how can I, how can I, how can I
give you all the things I can,
if you’re tying both of my hands?

Stop trying to be someone you’re not.
How cold and cruel is a man
who pay too much for what he got?
And if you need me to love you, say, say you do.
Oh, then baby, baby, baby don’t you know that
I need you.

Aretha Franklin

 

Ministerstvo čar a kouzel; 18. února 2011

Páteční únorové odpoledne bylo pošmourno a fingované okno v Hermionině kanceláři věrně odráželo deštivou a zamračenou londýnskou realitu. Hermiona seděla a snažila se soustředit na studium spisu, v němž výrobci letaxového prášku napadali rozhodnutí ministerské výběrové komise, která vybrala jejich konkurenci. Byl to naprosto nudný případ, kde však šlo o dva miliony galeonů. Když se přistihla, že čte popáté jeden list spisu, s povzdychem ho zaklapla.
Chvíli pozorovala iluzi kapek stékajících po iluzorním okně. Zítra to bude šest týdnů, co jí slíbil, že se ozve. Neozval. A ona sama stále sbírala odvahu k tomu, aby mu napsala. Štvala tím sebe samu – byla vždy dost energická a sebevědomá, aby mohla mluvit s kýmkoli, aby mohla napsat komukoli, aby mohla i v mudlovském světě zavolat komukoli. Proč teď nemůže? Co ji svazuje? Musí mu napsat, musí to rozetnout. Vždyť to není tak složité. Automatickými pohyby, jako robot, vzala pergamen, pero, namočila je v inkoustu a zarazila se. Nebude se mu vnucovat, nebude se ho doprošovat. To přece nemá zapotřebí. Se zoufalým vztekem pergamen zmuchlala a hodila proti dveřím, které se v ten okamžik otevřely a pergamenová koule zasáhla do obličeje její asistentku Mafaldu Hopkirkovou.
„Omlouvám se, Mafaldo,“ zadrmolila rychle. „Jen mi nejde napsat jeden dopis.“
„Od toho máte přeci mě, Hermiono. Řekněte mi, co potřebujete, a já už to připravím.“
Hermiona chvíli zápasila se svůdnou představou, že by to za ni Mafalda vyřídila. To ale nebylo možné. Byla to její soukromá záležitost, a přestože mlčenlivosti své asistentky naprosto důvěřovala, v tomto riskovat nemohla.
„Děkuji, Mafaldo. Jste skvělá. Ale je to soukromé.“
„Hermiono, jestli vám mohu dát jednu radu – nebuďte ten první, kdo se ozve. Nefunguje to.“
Hermiona zkousla dolní ret. „To není ten případ. Já nikoho nemám.“
„To je právě ten problém, Hermiono. Je to samozřejmě vaše věc.“
„To je složité, Mafaldo. Přišla jste ale kvůli něčemu jinému, ne?“
„Jistě. Je tady pan Longbottom.“
„Neville? Co tu dělá? Vždyť má být v Bradavicích!“
„Pan Longbottom se objednal, už před třemi týdny. Máte ho napsaného v kalendáři.“
„Proč jste mu nedala dřívější termín? Je to kamarád!“
„Ptala jsem se ho, jestli chce objednat v osobní nebo v služební záležitosti. Říkal, že v služební. Napsala jsem ho na první volný termín ve vašich hodinách pro veřejnost,“ stiskla rty Mafalda.
„To je v pořádku, Mafaldo. Pošlete ho, prosím, dál.“
Když Neville vstoupil dovnitř, rozpačitě se usmíval a nevěděl co s rukama. „Ahoj Hermiono. Díky, že sis na mě udělala čas.“
„Neville, na tebe si přece vždycky udělám čas. Proč jsi neřekl, že jsi můj kamarád? Omlouvám se, že jsi musel čekat tak dlouho. Posaď se,“ pokynula mu ke stolku se dvěma malými křesly, „dáš si něco k pití?“
Neville zavrtěl hlavou, posadil se, mlčel a prohlížel si rozpačitě své ruce.
„Co se děje, Neville? Můžu ti nějak pomoci?“ zeptala se jemně Hermiona. „Mafaldo, prosím, připravte nám čaj a nějaké sušenky,“ řekla do lastury, kterou si podala z psacího stolu.
Během několika okamžiků se na stolku objevil tác s občerstvením. Hermiona nalila silný voňavý čaj svému hostu. „Mléko?“ Neville mlčky přikývnul. „Cukr?“ Opět přikývnul, na Hermionu se však nepodíval.
Nechala Nevilla napít, pak jej znovu vyzvala: „Co se děje, Neville, povídej.“
„Mám problémy s Hannah,“ začal neochotně.
„Jaké?“ zeptala se poté, co se Neville odmlčel, a nevypadal na to, že by hodlal pokračovat.
„Ona mě nechce. Už dlouho.“
„Možná, kdybyste bydleli spolu…“
Neville zavrtěl hlavou. „V tom to není. Nemůžeme mít děti.“
„To se dá řešit. Oboje. Můžu ti někoho doporučit, jestli chceš.“
„Jenže já si nejsem jistý, jestli to chci řešit. Byl to omyl od samotného začátku. Ona se do mě zamilovala jako do nebelvírského hrdiny, který přemohl Naginiho…,“ pokračoval nešťastně.
„Ale ty jsi nebelvírský hrdina, který přemohl Naginiho!“
„No, z určitého úhlu pohledu vlastně jo. Ale já nejsem hrdina. Já jsem bylinkář. Myslím, že si mě neváží. Už mě nechce.“
„Proč si to myslíš?“
„Já chci děti. A ona nechce adoptovat cizí dítě. A vlastní mít nemůže. Nikdy to nechtěla řešit. Nikdy se mnou vychovávat dítě nechtěla.“
„Mám s ní promluvit? Jsou i jiné možnosti než klasická adopce. Možná bych vám mohla doporučit i nějakého mudlovského lékaře, Neville, téměř všechny případy neplodnosti se dneska dají nějak řešit. Existuje dárcovství vajíčka, dokonce jsem pomáhala i se surogátním mateřstvím, to je, víš, když to dítě donosí jiná žena. Není to až tak složité, jen byste to dítě pak museli adoptovat. Už jsem to pro několik kouzelnických manželství zařizovala.“
„Díky Hermiono, ale už ne, je pozdě.“ Chvíli se odmlčel a znovu si soustředně prohlížel nehty, trochu zašlé od hlíny z bradavických skleníků. „Já už vlastně dítě mít budu. To je ostatně ta druhá záležitost, kterou s tebou potřebuji dořešit.“
„Aha,“ polkla Hermiona, „tak to je jiná situace. Tím jsi možná měl začít. Takže potřebuješ zařídit rozvod. To není až tak složité, když nemáte děti a manželství je prokazatelně neplodné. Navíc spolu nežijete, to vše můžu použít. Hannah s tím souhlasí?“
„Ano.“
„Pak to není vůbec žádný problém. Máme toho sice hodně, čekací doby nejsou nejkratší. Ale měli bychom to v tomto případě stihnout na první zasedání. Bude to jen malý senát. Během tří měsíců by to mělo být vyřízené. Stihneš se pak v klidu oženit a dítě bude legitimní. Ledaže…“ zarazila se. „Neville, matka toho dítěte je také vdaná?“ zeptala se pomalu.
Neville mlčky přikývnul.
„Je to Lenka?“
„Hm.“
„Takže to už máme třetí nebo čtvrtý měsíc.“
„Má se narodit v srpnu.“
„To máme co dělat, Neville. Proč nepřišla Lenka?“
„Není jí dobře. Leží.“
„Její manžel s rozvodem souhlasí?“
„Nevím. S Lenkou je to těžké. Jen se usmívá a říká, že všechno bude v pořádku. A že teď nesmí mít žádné negativní myšlenky, aby Sungifu nebyla smutná.“
„Pan Scamander musí souhlasit nejen s rozvodem, ale musí se také před Starostolcem výslovně vzdát dítěte, pokud chcete, aby bylo narození Sungifu legitimní. Tedy, aby byla Longbottomová.“
Neville se na ni nešťastně podíval.
„Potřebuji sem dostat hlavně Lenčina manžela. Jsi to schopný zařídit? Obávám se, že to bude na tobě. Budete si muset promluvit vy dva.“
Neville zezelenal a po chvíli přikývnul.
„Neville, mám na tebe také jednu prosbu,“ teď se zas rozpaky téměř zakoktala Hermiona.
„Cokoli, udělám pro tebe cokoli, co budu moci, Hermiono.“
„Prosím, vyřiď profesorovi Snapeovi, že bych s ním potřebovala něco probrat,“ vyhrkla Hermiona dříve, než si to zase rozmyslí.
Neville jen polknul, nic však nenamítal. „Týká se to Řádu? Něco jsi zjistila?“
„Ne, ne. Jen pracovně, potřebuji ověřit jednu teorii, mám takový případ, nemůžu o tom mluvit. To víš, jsem vázaná mlčenlivostí,“ drmolila Hermiona. „Ale on ví, o co jde, jen na to asi poněkud pozapomněl. Víš, je mi jen hloupé ho urgovat písemně.“

…………………

Bradavice; 20. února 2011

Joshua s Jamesem, Vicky a Teddym následovali Hagrida, který táhnul saně naložené senem, jablky, tvrdým pečivem, zbytky ze zeleniny a solí, do Zapovězeného lesa. Kráčeli za sebou úzkou pěšinkou vyšlapanou v hlubokém sněhu. Vzduch byl mrazivý, do přítmí lesa pronikaly sluneční paprsky jen místy. Joshua se bavil tím, že hůlkou mířil na větve, které se ztěžklé sněhem skláněly k zemi, a sněhu je zbavoval. S úsměvem pozoroval, jak se osvobozené větve vymršťují nahoru, připadalo mu, jako by mu mávaly a děkovaly za osvobození.
„Hele, jak to děláš,“ zeptal se James, který šel těsně za ním. „Co je to za kouzlo, neslyším, co říkáš.“
„Já nic neříkám,“ zamumlal Joshua. Najednou mu to bylo nepříjemné, až teď si uvědomil, že by si James mohl myslet, že se před ním vytahuje.
„Aha. Tak to tě nebudu rušit,“ potvrdil jeho obavy James.
Hagrid se zastavil a děti jej obklopily. Začaly společně plnit první z krmítek.
„Koukněte, tydlety stopy patřej srnkám,“ ukazoval jim Hagrid, „a tadydle ty větší sou jednorožce.“
„Tohle je od zajíce?“ zeptala se Vicky.
„Jo,“ odpověděl Hagrid a znepokojeně se vydal po dalších stopách pryč od krmelce. Děti šly za ním.
„Hagride, čí jsou tyhle stopy? Vypadá to na psa,“ zeptal se Teddy.
„Jsou na psa moc velké. Myslím, že je to vlk. A ne jeden.“
Po chvíli došli k uválenému sněhu, kde byly zřetelné stopy zápasu.
„Byla to naštěstí jen srna. Nerad bych letos přišel o dalšího jednorožce,“ s ulehčením prohlásil Hagrid.
„Chudinka srnka,“ zakabonila se Vicky. „To není hezké, že říkáš, že to byla naštěstí srnka. Je mi jí líto.“
„To je příroda, Vicky. Vlci mají hlad a loví. S tím nic nenaděláš.“
„A kdyby zabili jednorožce, tak by to nebyla příroda?“ mračila se pořád Vicky.
„Byla, máš pravdu. Jenže srnek je tu víc. Jednorožci jsou vzácní. A letos jsme už o jednoho přišli.“
„Hagride, a nemohli to být tenkrát taky vlci? I jak to zabilo Puppyho?“ zeptal se Teddy. „Třeba tady celou dobu žádný neregistrovaný vlkodlak vůbec nebyl. Třeba mě zavřeli úplně zbytečně,“ zatvářil se vzdorovitě.
„Snad ti tam tak zle nebylo, Teddy. Dělali jen to, co museli. Hlavně, že teď už se to vyřešilo,“ poplácal jej po rameni. „Poďte, musíme se vrátit. Ještě máme před sebou dva krmelce a musíme být zpátky dřív, než se začne šeřit.“
„Hagride, ale Teddy má pravdu, vždyť to mohli být vlci, ne?“ zeptal se James.
„Možná,“ připustil Hagrid. „To, co sem slyšel a viděl já… Fakt nevim. I když ten větší… Fakt si nejsem jistej, připadalo mi to na vlka moc velký. A Filch to viděl v hradu. Tam by žádný vlk nevlez.“
„Kdoví, co Filch viděl, Hagride. Filch je Filch,“ mávl rukou James.
„Mohl to být i divoký vlkodlak, který odtáhnul dávno jinam,“ zamyšleně rozvíjela úvahu Vicky, „vždyť už se hrozně dlouho nic nestalo. Nebo nějaký úplně jiný zvíře. Vždyť nevíme, jestli Puppyho a jednorožce zabilo totéž, co viděl Filch. Jestli tedy vůbec něco viděl.“
„Ať to bylo, co bylo, hlavně, že je to pryč,“ uzavřel debatu James.
Chvíli šli mlčky. Hagrid popadl sáně a pokračovali k druhému krmelci.
„Hagride, a co se vlastně stalo s tvým bratrem?“ zeptal se po chvíli zamyšleně Joshua.
„Jakým bratrem?“
„No, máma říkala, že jsi měl… že tady byl tvůj bratr, obr.“
„Ty si myslíš, že to moh být on, Joshuo? Ty si o mně myslíš, že kdyby tu byl, že bych ho nezvlád?“
„To jsem neřekl, Hagride.“
„Dráp je pryč. Tady to pro něj nebyl žádnej život. Potřeboval mezi svý. Potřeboval volnost. A taky nějakou holku. Vrátil jsem ho zpět na Kavkaz. Tvůj táta, Jamesi, mi pomohl. Obstarali mi ve spolupráci s Rusama speciální přenášedlo. Vrátil se tam.“
„A viděl jsi ho od té doby?“
„Jo, jednou. Poznal mě. Ale… no, nebylo to tam úplně jednoduchý. Ale hlavně, že Dráp vypadal spokojeně. Měl malýho. Teďkon mu bude pět.“
„Fakt?“ vykulila oči Vicky. „Ty máš synovce?“
„No jo. Kluk jako buk,“ zamručel Hagrid, bylo vidět, že skrývá dojetí. „Říká mu Harrg a je fakt nádhernej. Jen tý jeho mamičce jsem se ňáko nelíbil. Nesmíte se na mě zlobit, ale tam vás fakt nevezmu.“
„My se nezlobíme, Hagride, opravdu ne,“ ubezpečila ho rychle Vicky.

………………..

Londýn, Manchester; 4. března 2011

Bylo pozdní páteční odpoledne, Hermiona se připravovala na pondělní velké zasedání Starostolce. Pořád nebyla hotová, na práci se však už nedokázala soustředit. Neville se ještě neozval, neozval se ani pan Scamander, natož Lenka. A neozval se ani on. Vyřídil mu to Neville? Ale to nebylo důležité. Měl se ozvat. Měl se ozvat bez ohledu na její vzkaz. Zlobila se na něj. A mrzelo ji, jak málo je pro něj důležitá. Bolelo ji, že mu na ní vůbec nezáleží. Ostatně, proč by mělo? Přemýšlela, že by se vydala ona za ním. Přemístí se do Prasinek, půjde navštívit Joshe… Jenže nebylo zvykem, aby rodiče bez vyzvání a bez důvodu chodili navštěvovat děti ve škole. Mohla by tím vzbudit nežádoucí pozornost, o kterou by Josh rozhodně nestál. A může jen tak přijít do Bradavic, jít… kam vlastně? Do sklepení? Do ředitelny? Nemůže ho jen tak překvapit, musí mu nejdříve napsat. Nebo to může odložit na příští setkání Fénixova řádu, mělo by být už za dva týdny. Ano, to bude nejlepší.
Vzdychla si a zmenšila tři objemné spisy, aby se vešly do malé šedomodré kabelky.
„Děkuji, nemusíte se obtěžovat, uvedu se sám,“ uslyšela za dveřmi a srdce se jí rozbušilo až v krku. Kabelka jí vypadla z rukou. Musela si sednout, cítila se najednou slabá. Snažila se uklidnit, nechtěla, aby si všiml jejího rozrušení.
Dveře se otevřely s povědomou razancí. Ve dveřích se zastavil, vypadal najednou rozpačitě. Mlčky se na sebe dívali. Hermiona nevěděla, co říci. Má ho přivítat? Má mu alespoň naznačit, že jí vadilo, že se tak dlouho neozval? A že se tu objeví tak najednou, bez ohlášení… Dřív než se rozmyslela, co řekne, a dřív než z něj spustila oči, promluvil on.
„Omlouvám se, že jsem sem vtrhnul bez ohlášení. Měl jsem jednání o financování školy a… Longbottom říkal, že se mám u tebe stavit. Že potřebuješ probrat něco služebního.“ Snapeův hlas zněl klidně a jistě. Hermiona přemýšlela, jestli vůbec necítí rozpaky z toho, že jí nenapsal, ačkoli to slíbil.
„Nejde o služební záležitost,“ promluvila konečně.
„V tom případě bychom se mohli přesunout jinam. Pokud souhlasíš.“
Hermiona přikývla. V krku jí vyschlo, měla pocit, že by nedokázala říct ani prosté ‚ano‘. Oblékla si kabát, kolem krku si přehodila červenou pašmínu a vydala se k východu. Snape ji mlčky následoval.
Když se dostali před ministerstvo, otočil se k ní: „Dovolíš?“ Aniž by čekal na odpověď, chytil ji za ruku a přemístil se s ní.
Hermioně se točila hlava, nepochybná známka toho, že se přemístili poměrně daleko. Trochu se zapotácela, nebylo jí nejlépe. Opřela se lehce o Snapea a on ji zachytil. „Jsi v pořádku?“
„Ano,“ přikývla. Snape ji chvíli ještě podepíral a ona si ten okamžik vychutnávala. Po chvíli se mu vymanila a začala si prohlížet okolí. Ocitli se v tmavém průjezdu, který vedl do živé ulice, mnohem užší, než na jaké byla zvyklá z Londýna. Viděla, jak na ulici projely dva dvoupatrové autobusy, které měly co dělat, aby se navzájem ve stísněném prostoru vyhnuly. Rozhlédla se, většina domů byla starších, přímo vedle ní však byla moderní budova obložená hnědým mramorem. Celé místo na ni působilo poměrně příjemným dojmem. Neznala to tu.
„To není Londýn,“ konstatovala.
„Není. Manchester. Královská ulice. Kousek odtud je docela dobrý bar. Můžeme jít?“
Přikývla. K baru došli během několika okamžiků. Posadili se do tmavého boxu ke stolku pro dva.
„Proč Manchester?“ zeptala se Hermiona.
„Nežijí zde téměř žádní kouzelníci. A je tu dost velký provoz, nikdo si nikoho nevšímá.“
„Ideální místo pro schůzku.“
Přikývl.
„Dvakrát Martini,“ zastavil procházejícího číšníka. „Budeš chtít večeřet?“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Ještě nemám hlad. Ale dala bych si něco k pití. Myslím na žízeň,“ dodala, když viděla jeho překvapený pohled.
Když číšník donesl objednávku, požádal jej o vodu s citrónem. „Nebo máš chuť na některou z těch jejich sladkých břeček?“ podíval se na Hermionu. Ta zavrtěla hlavou.
„Můžete nám nabídnout nějaké malé občerstvení? Sýr, olivy… máte něco takového?“
„Jistě pane, tady si můžete vybrat,“ ukázal na nabídku v jídelním lístku, který stál před nimi zatavený do plexiskla.
Snape netrpělivě mávnul rukou. „Nechám to na vás.“
„Máte pražené mandle?“ zeptala se Hermiona.
„Samozřejmě,“ kývnul číšník, „přinesu to. Budete večeřet? Můžeme vám připravit steak s omáčkou podle vašeho výběru.“
„Možná později,“ odpověděl stroze Snape.
„Děkujeme,“ usmála se napjatě Hermiona a zvedla oči ke svému společníkovi. Jejich pohledy se střetly, upřeně a vážně si ji prohlížel. Byla to ona, kdo první uhnul pohledem. S rozpaky sáhla po sklence. Snědla olivu a pomalu upila.
„Olivy byl dobrý nápad,“ lehce se usmála a pohrávala si s její stopkou.
„Mandle také. Ani jsem nevěděl, že na ně mám chuť.“ Neusmál se. Stále z ní nespustil oči. „Děkuji za dárek k narozeninám.“
„Není zač. Dlužila jsem to.“ Přemýšlela, proč se neozval. Proč ji nechtěl vidět. A proč za ní teď přišel. Bylo jí trochu hloupé, že si vlastně o tu schůzku řekla sama. A mrzelo ji, že se jí za to dlouhé čekání neomluvil. Nedokázala však o tom začít mluvit.
Mlčení mezi nimi přerušil číšník, který donesl olivy, talíř s několika druhy sýra, mandle a nachos se smetanovou i rajčatovou omáčkou. Oba se bezmyšlenkovitě natáhli po mandlích. Jejich ruce se srazily. Hermiona strnula, pak se rozpačitě usmála. Na tváři Snapea se objevilo také cosi, co by se s jistou mírou nadsázky dalo nazvat úsměvem. Přinejmenším se v obličeji uvolnil.
„Podařilo se mi bohužel Joshuovi prozradit jeho pravé datum narozenin, Hermiono. Napsal ti o tom?“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Moc nepíše.“
„Ale píše už. Nebo snad ne?“ zamračil se Snape.
„Ale ano. Tak jednou za dva týdny napíše krátký lístek. Je to už lepší. Díky, že jsi mi to řekl. Ale já o tom stejně nevím, že?“ pousmála se. Cítila se najednou méně napjatá, vědomí, že i Snape dělá chyby, ji potěšilo. „Dárky mu v březnu pošlu tak jak tak.“
„Samozřejmě. Moc na tebe o prázdninách tlačil?“
„Jen jednou. Řekla jsem mu, že mu to neřeknu dříve, než se naučí nitrobranu. A než se naučí udržet tajemství. Hned mi dokázal, že tajemství udržet umí – nechtěl mi říci o vašich soukromých hodinách.“
Snape přikývnul a tentokrát se skutečně pousmál.
„Taky jsem mu řekla, že nemá smysl, aby na mě tlačil, protože mu to nepovím, dokud to nedovolí jeho otec,“ dodala poněkud nejistě.
„V pořádku,“ přikývl Snape. „Takže se již nedržíš své pohádky o mrtvém mudlovi z Austrálie. V tom případě vlastně nevadí ani to, že zná své skutečné datum narozenin.“
„Nevadí. Ale mrzí mě, že mi to nenapsal. Jak si vlastně vede? Učíš ho nitrobranu?“
„Ještě ne. I když si vede výrazně lépe, než by se u běžného chlapce jeho věku dalo očekávat, ještě na to není vhodná doba. Ale už téměř umí odolat Impériu. A zvládá bezpečně obranu proti jednodušším způsobům ovládnutí mysli.“
„Není běžný chlapec.“
„Vím,“ odpověděl stroze.  „O čem jsi se mnou potřebovala mluvit?“
Hermiona stiskla rty. Samozřejmě. Není tady s ní pro zábavu. To není rande, jak mohla zapomenout. Otevřela kabelku a vytáhla z ní velkou složku plnou novinových výstřižků, kopií stran z knih i rukou psaných poznámek.
„Sbírala jsem informace o Grindelwaldovi. A čtu také svodky z tisku z kontinentu. Myslím, že je to opravdu on. Všechna ministerstva na kontinentu jsou ale naprosto v klidu. Buď jsou trestuhodně nedbalí, nebo je ovládá.“ Složku mu podala.
Přikývl. „Draco si to také myslí. Prostuduji si to. Dala jsi to i Harrymu a Kingsleymu?“
„Ještě ne. Ale udělám to. Nevím, co se mezi kouzelníky ví o mudlovských dějinách, ale… Ono se to celé kryje s nejhroznějším obdobím, kdy se vraždění stalo průmyslovým odvětvím. Slyšel jsi o holocaustu?“
„Něco málo o tom vím. Myslíš, že to spolu souviselo?“
„Ano. Jeho myšlenky a ideologie vládců té doby… Jsem přesvědčená, že je měl pod Impériem. Vše nasvědčuje tomu, že mu nejde jen o ovládnutí kouzelníků, ale celého světa. Tedy přinejmenším Evropy. Pro začátek.“
„O to ostatně nejspíš šlo i Pánovi zla,“ řekl Snape vážně.
„Ano. Musíme ho zastavit. Mluvila jsem s několika mudlovskými přáteli, četla jsem mudlovský tisk. Nálada ve společnosti mi připomíná… Je to skoro jako tehdy. Připadá mi to jako kotel před výbuchem. Názory, které byly podhoubím jeho ideologie, respektive ideologie toho mudlovského vůdce, se šíří čím dál více. Zejména v té části kontinentu, kde operuje. Nesmíme ho podcenit. Minule způsobil smrt miliónů lidí. Způsobil utrpení, jehož rozsah si jen těžko dokážeme představit. Svou systematičností byl mnohem horší než Voldemort. Myslím, že je především ještě mnohem inteligentnější, než byl on. Musíme udělat všechno, úplně všechno pro to, abychom ho zastavili.“
„Úplně všechno? Jsi si jistá?“ odpověděl potichu, téměř jakoby hovořil jen pro sebe. „To je vše, co jsi chtěla?“
Kousla se do rtu. Připadala si, že se mu vnucuje. Že vše, co mu právě řekla, byla jen záminka pro to ho vidět. A že jej to obtěžuje.
„Ne,“ odpověděla po chvíli. „Chci s tebou mluvit o Joshovi. Vlastně především o něm. On není jen dítětem osudu. On je tím Vyvoleným z proroctví.“
Snape chvíli nic neříkal. Jen se na ni díval a v jeho očích viděla soucit a smutek. „Není to přeci tak jasné,“ řekl a pozorně si prohlížel sýrový talíř.
„Je. A ty to víš. Jen jsi nepovažoval za nutné mi to říct,“ řekla bez jakýchkoli pochybností. Naklonila se blíž k němu. O stůl cinknul její prstýnek. Bezmyšlenkovitě jej zastrčila zpět. Povšimla si však jeho upřeného pohledu, kterým prstýnek sledoval. „Vlastně mě k tomu přivedl ten prsten,“ pokračovala tiše. „Došlo mi to. Ty sám jsi mi to přeci řekl. Že pan Tobias Snape nebyl tvůj otec.“
Snape mlčel a Hermiona pokračovala: „Všechno mi to došlo, když jsem si o Vánocích všimla, že je skutečně podobný Harrymu. Najednou to všechno bylo logické. Jednoduše a děsivě logické.“
Snape neodpovídal. Spojil prsty k sobě a díval se kamsi nad Hermioninu hlavu. Hermiona pozorovala jeho tvář a snažila se v ní vyčíst cokoli, jakoukoli emoci, jakoukoli odpověď. Marně. Už se zase dokonale ovládal. „Měl jsem si uvědomit, jak chytrá jsi,“ promluvil konečně.
„Severusi, bojím se. Nemůže se mu nic stát? Je přeci v noci sám… mezi nimi…“
„Mezi dětmi Smrtijedů,“ dopověděl za ni dutě. „I on je dítě Smrtijeda,“ zamumlal.
„Tak to přeci není,“ vrtěla hlavou Hermiona.
„A jak to je? Tuším ses minule zmiňovala, že jsi studovala mé spisy.“ Snapeův výraz ztvrdl.
„To je jinak…“
„Nepodceňuj mě,“ řekl ostře. Pak tón hlasu zmírnil. „Jsem si toho nebezpečí vědom. Přijal jsem opatření. Je pod neustálým dohledem. Neříkám, že se nemáš čeho bát. Ale dělám vše pro to, aby byl v bezpečí. Alespoň nyní. A aby byl připraven.“
„Proč jsi mi to neřekl?“ našla nakonec Hermiona odvahu zeptat se na to, co ji pálilo nejvíc. V této jediné otázce bylo skryté vše, co se jí honilo hlavou, vše co jí trápilo: Proč s ní nemluví na rovinu? Proč je tak odtažitý? Proč se jí tak dlouho neozval, přestože jej o to dvakrát prosila?
„Pomohlo něčemu, že to víš? Musím se vrátit do hradu, Hermiono.“
„Jistě,“ odpověděla stroze, vstala první a začala se oblékat. „Nemusíš mě doprovázet. Domů se dokážu přemístit sama.“
Odcházela a doufala, že ji zadrží. Neudělal to. Vyšla ven, chvíli ještě stála na chodníku a čekala, sama nevěděla na co. Pak pro sebe zavrtěla hlavou, odešla na nenápadnější místo a přemístila se domů.
Když zavřela dveře, opřela se o ně a rozplakala se. Jak má k němu najít cestu, když on ji nenechá? Jak má být jeho ženou, když on jí nechce být mužem?

Další kapitola

696 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí