The feeling that you get when we creep inside
You won’t see us there, you won’t feel our stare
But when we’re next to you we do all we can do
To get the cold sweat out, watch you squirm about
And as you try to move we grab and strangle you
With all of your deceit and our reality
Night
Nightmares
In the night
Hell is coming down, your fate has turned around
Too scared to make a sound
Now you’re frozen there in your human shell
It’s a nightmare I am the god of fear
Bradavice; noc z 19. na 20. března 2011
„Aquamenti!“
První, co Snape udělal poté, co dorazili na ošetřovnu a položil Joshuu na lůžko, bylo uhašení ohně v krbu v rohu místnosti. Uvědomoval si, že stejně jako tomu bylo minule, nemusí mít zdaleka vyhráno. Joshua se probral pouze na okamžik, stejně jako tehdy, pouze na tu chvíli, kdy zastavil bílý oheň. Aodhfionn. Ten bílý oheň měl jméno, které mu prozradil přímo Joshua a které dnes použil, když se jej snažil zvládnout. Bylo to tentokrát silnější. Předpokládal, že tomu tak bylo proto, že silnější byly i Joshuovy emoce. Strach jej přiměl vystoupit ze své mysli, strach jej dostal na druhou stranu, ať to bylo kamkoli. Smrtelná hrůza způsobená napadením vlkodlaky jej přinutila přivolat znovu toho zvláštního démona, kterého však neuměl sám zvládnout. A jehož prostřednictvím byl poprvé v životě přinucen zabíjet. Děsilo jej, že se to stalo tak brzy.
Hermiona kouzlem svlékla Joshuu a přikryla jej. Stále spal. Cítil dojetí, když ji viděl, jak tam stála nad chlapcem a s napětím i něhou v obličeji jej pozorovala.
Poppy ukládala ostatní děti, které šťastně zalezly do postelí a bez protestů vypily i zklidňující lektvar.
„Dobrou noc, Jamesi,“ slyšel hlas Harryho Pottera. „Půjdu za maminkou a ostatními. Určitě je vyděšená. Skřítek vzbudil i ji a neví, co se děje. Ráno se s ní vrátím.“
„Harry?“ oslovil svého kmotra nesměle Teddy, „prosím, neříkej to babičce, aspoň ne hned.“
„Dobře, hned jí to říkat nebudu. Víc ti slíbit nemůžu. Teď se hlavně vyspi, Teddy. Nelam si s ničím hlavu. Vicky,“ obrátil se na neteř, „Vicky, ráno přivedu i tvoje rodiče, ano?“
Dívka přikývla. „Dobrou noc, strýčku Harry.“
„Dobrou noc, děti.“
Snape je vnímal jen zdálky, jako ve snu. Jediné, co jej v tuto chvíli zajímalo, byl Joshua.
Poppy mezitím přešla k nim a pečlivě Joshuu za pomocí diagnostických kouzel vyšetřovala. Pak se otočila ke Snapeovi: „Myslím, že si už můžeš jít odpočinout, Severusi. Zvládnu to zde sama.“
Zavrtěl hlavou. „Je to student mé koleje.“
„Chci, aby tady profesor Snape zůstal, madam Pomfreyová,“ řekla tiše Hermiona.
„Dobře,“ stiskla lékouzelnice rty a přisunula k oběma židle. „Zdá se mi v pořádku,“ promluvila polohlasem. „Nic problematického jsem neobjevila. Jen se mi nelíbí, že se stále neprobírá. Vypadá to sice, že jen tvrdě spí… Navrhuji nechat ho vyspat. Ráno uvidíme.“
„Běž si odpočinout, Poppy. Přinesou ti ráno toho druhého vlkodlaka. Alespoň doufám. Bude tě potřebovat odpočatou. Pokud to bude nutné, zavolám tě.“
„Dobře, Severusi. Budu hned vedle.“
Když odešla, na ošetřovně se rozhostilo ticho. Joshua se stále neprobudil, ostatní děti klidně oddychovaly.
Snape položil svou dlaň přes Joshuovu ruku, zdála se mu horká. Byl už zpátky? To nevěděl, v obličeji se však zdál klidný.
Hermiona položila svou dlaň na jeho. Zavřel oči a vnímal její dotyk. Po chvíli se zpod její ruky vymanil a přikryl svou dlaní tu její. Zvedl k ní oči a všiml si, že se na něj tiše dívá.
„Můžeš si jít lehnout, Hermiono. Wren tě odvede. Zvládnu to sám.“
Zavrtěla hlavou. „Už se to jednou stalo, viď. Kdy se tehdy probral?“
„Ráno. Byl pak v pořádku.“
„A v noci? Tehdy se to vrátilo, je to tak?“
Přikývl.
„Zůstanu.“
Nebránil jí. Seděli spolu, v tichém srozumění. Nemuseli si nic říkat, aby věděli, že k sobě patří.
Namířil hůlkou na Hermioninu židli a změnil ji na podstatně pohodlnější křeslo. Pak týmž způsobem upravil i svou.
„Noc bude dlouhá.“
„Děkuji, Severusi,“ pousmála se Hermiona a unaveně se opřela o opěradlo křesla.
Nevěděl, jak dlouho spolu seděli, s rukama spojenýma. Chvílemi usínal neklidným polospánkem, připraven zasáhnout, kdykoli to bude potřeba. Byl okamžitě zcela bdělý, když Joshua začal rychleji dýchat. Naklonil se k němu. Oči pod zavřenými víčky se viditelně hýbaly, chlapec se začal neklidně převalovat. Snape otočil hlavu do rohu místnosti a Hermiona jeho pohled následovala. Ve vyhaslém krbu se sám od sebe prudce rozhořel oheň. Aodhfionn byl zpět.
„Vrať se, Joshuo, uzavři svou mysl… Mysli na vodu, mysli na prameny… Prameny se slévají do potoků, potoky se spojují do řek, řeky plynou do moře… Nech se kolébat mořem. Mysli na déšť, dítě,“ sklonil se k němu a hypnotizujícím hlasem pomalu promlouval. „Mysli na světlo, které prozařuje zemi, vzpomeň si na tvář své matky, vrať se k matce, Joshuo…“
„Joshuo, miláčku, jsem tady… neopustíme tě. Nedáme tě…“ šeptala Hermiona, „vrať se…“
Oheň se zmírnil, nezhasl však. A Joshua stále neotevíral oči, i když se zdál méně neklidný. Výraz v jeho obličeji však byl zvláštní, jiný. Jako by to ani nebyl jejich syn.
Snape si všiml úzkosti v Hermionině obličeji.
„Jak to máme zastavit?“ zašeptala.
„Zastavit to musí on. My mu v tom můžeme jen pomoci, Hermiono,“ odpověděl jí. „Zastaví to,“ řekl s jistotou, kterou tak docela necítil. Vytáhnul hůlku a vyčaroval stříbrnou laň, která jedním skokem skočila k ohni. Hermiona jej napodobila a její vydra se připojila ke Snapeovu patronu. Oheň se zmenšil na malé nenápadné plamínky.
Joshua se na lůžku posadil, otevřel oči. Jeho výraz však nepřestával být cizí. Na čele se mu perlil pot. Nevidomým pohledem se díval směrem k ohni. „Ná téigh, Aodhfionn, ná téigh…“[1] šeptal podivně cizím hlasem. Oheň zahučel a zvětšil se okamžitě natolik, že vystoupil z krbu.
„Ní, Aodhfionn, ná bac a chur ar,“[2] mířil Snape hůlkou na plameny a vyslal na ně zároveň dalšího patrona. Oheň se znovu zklidnil, vypadal nyní zcela neškodně.
„Ní, Joshua, lig sé dul.“[3] Naklonil se k synovi a chytil jej za ruku. Hermiona jej beze slova následovala a podala mu druhou. Stiskl ji a vytvořili kruh. Ucítil magickou energii, jež jimi proudila.
„Mysli na vodu, Hermiono, najdi nějaký šťastný Joshuův okamžik spojený s vodou,“ zašeptal a podíval se jí do očí. Uviděl před sebou vzpomínku na asi šestiletého Joshuu, jak radostně běží po písčité pláži a kolem nohou se mu rozstřikuje voda mořských vln. Běží k matce, která právě doplavala ke břehu, jde k synovi a rozevírá svou náruč. Nemluvil, nechal, aby jej vzpomínka prostoupila a soustředil se na to, aby ji přenesl do synovy mysli.
Joshua se zklidnil. Dýchal už normálně, zavřel oči. Plameny mizely. „Vrať se, dítě, vrať se domů,“ šeptal.
„Joshuo, miluji tě,“ přidala se Hermiona. „Jsem s tebou. Vždy budou s tebou.“
Joshua znovu oči otevřel. Tentokrát to však byl už on. Byl zpět.
„Zastav to, Joshuo,“ uslyšel Hermionin hlas. Joshua se na ni překvapeně podíval.
„Fhágáil, Aodhfionn,“[4] řekl chlapec směrem k ohni a poslední stopy plamenů zmizely.
Znovu zavřel oči a lehnul si. Během okamžiku usnul. Dýchal teď klidně a tiše.
Snape se vyčerpaně opřel o opěradlo křesla. Zoufale se mu chtělo spát, cítil se unavený. Otočil hlavu směrem k Hermioně. Podívali se na sebe. V jejím výrazu viděl vyčerpání smíchané s úlevou a s obavami o syna.
„Jsi už unavená, Hermiono. Prosím, počkej na mě doma. Už to bude dobré.“
Usmála se. „Také to tak cítím. Ale stejně raději zůstanu s tebou. Odpočinu si i tady.“ Stulila se v křesle do klubíčka jako kočka a zavřela oči.
Snape ji tiše pozoroval. Podíval se znovu na syna, který tiše spal, ve tváři nevinný výraz dítěte. Pak se vrátil pohledem k Hermioně. Měla také zavřené oči, snad ještě nespala, ale v obličeji byla uvolněná a klidně oddychovala. Byla jeho žena, a to, že zde byla s ním, že byli všichni spolu, byla ta nejpřirozenější věc na světě. Vše se zdálo být v pořádku, a aniž by věděl přesně proč, byl přesvědčen, že už to tak zůstane. Alespoň pro tuto noc.
…
Bradavice; 20. března 2011
Teprve svítalo, když Joshua otevřel oči. Byl trochu zmatený. Rozhlédl se kolem sebe. Přestože bylo šero, poznal ošetřovnu, před Vánoci zde strávil dva nepříjemné dny se zlomenými kotníky a s Kostisrostem po famfrpálovém zápasu s Nebelvírem. Teď ho kupodivu nic nebolelo. Rozhlížel se a snažil se rozpomenout, co se v noci stalo. Vedle sebe viděl matku, která spala stulená v křesle. Nazdvihl se a za ní, za dvěma volnými lůžky, uviděl Jamese, který se na něj rozpačitě usmíval a dával prst přes ústa. Druhou rukou ukazoval za něj. Joshua se potichu otočil. Z druhé strany jeho postele s hlavou vyvrácenou dozadu spal Snape.
Co se stalo? Vzpomněl si, že večer odešli s Jamesem, s Vicky a s Teddym ven. Pak uviděli měsíc. Úplněk. Uslyšeli zavytí. Vybavil si kruté oči zvířete, které se k nim blížily. Vrčení, při kterém mu běhal mráz po zádech. To druhé zvíře, které se potichu blížilo z druhé strany, divoké a cílevědomé. A na Aodhfionna, kterého povolal. Co se ale dělo pak? To už nevěděl. Vybavovaly se mu jen nejasné vzpomínky na zemi na druhé straně. Na snovou zemi, kde již jednou byl. To ale nebyla skutečnost.
Vstal a po špičkách šel k Jamesovi. Uviděl i Vicky a Teddyho, kteří leželi na lůžkách za Jamesem. Teddy se právě probouzel, Vicky ještě spala, polštář zmačkaný v objetí. Otočil se. Matka i Snape stále spali.
„Jste v pořádku?“ zašeptal. „Nikoho nic nekouslo?“
James zavrtěl hlavou. „My jsme všichni v pořádku. Ti vlkodlaci jsou na tom hůř. Díky,“ dodal po krátké odmlce. „Bez tebe bychom se z toho nedostali.“
„Co se stalo?“
„Nic si nepamatuješ?“
„Skoro nic,“ odpověděl šeptem Joshua.
„Udělal jsi oheň. Ten nás zachránil. Co to bylo za kouzlo? Bylo to dost dobrý.“
„Nevím,“ zamračil se Joshua. „Nepamatuju se.“
„Oheň zabil toho většího vlkodlaka. Ten menší utekl. Ale možná už taky umřel. Ještě ho nepřivedli.“
„Oni jsou mrtví…“ šeptal Joshua, spíše pro sebe.
„Teprve svítá, ještě ho určitě najdou,“ přidal se k nim Teddy. „Myslím toho druhého. Ten první byl na uhel.“
Po špičkách k nim došla Vicky a objala Joshuu. „Děkuji, Joshi. Zachránil jsi nás. Ale nahnal jsi nám hodně strachu, jak jsi potom omdlel a byl bez sebe. Ten oheň jsme neuměli bez tebe zastavit.“
„Kdo jej zastavil?“
„Snape. A pak přišla tvoje máma. Myslím, že jej zastavovali spolu.“
„Poslouchejte všichni,“ šeptal naléhavě James. „Budou pátrat po tom, jak jsme se dostali ven. Nic nesmíte říkat o plánku a o plášti! Jinak taťka nevydrží s mamkou.“
„A zachránil jsi to?“
„Jo, ale táta mi plášť sebral,“ zamračil se James.
„A mně plánek taky,“ přidal se Teddy.
Joshua přikývl. „To se dalo čekat. Aspoň to u vás nenajdou. Ale co jim řekneme?“
„Že jsme viděli Marigold jít ven. Tak jsme to šli prozkoumat. Jinak všechno tak, jak bylo. Ano?“
„Jak jsme věděli o tajné chodbě?“
„Od strýčka George, ne?
„Můžu vás taky o něco poprosit?“ šeptal naléhavě Joshua. Když děti přikývly, pokračoval: „Neříkejte nikomu, že jsem to byl já. Prosím.“
Vicky se na něj chápavě podívala. „Snad si to nevyčítáš, Joshi. Byla to jasná sebeobrana. Oni zaútočili na nás.“
„Jenže oni nevěděli, co dělají. Mohli to být hodní lidi, jako třeba otec Teddyho,“ sklopil oči Joshua.
Teddy stiskl rty. „Jestli to byli léčení vlkodlaci, tak moc dobře věděli, co dělají. Jestli ale nechceš, aby to někdo věděl, nic neřekneme.“ Zarazil se a zvedl hlavu nahoru. Na jeho rameno a na rameno Jamese dopadly ruce profesora Snapea.
Přísně se na ně díval, pak zkřivil obličej a řekl tiše: „Copak neřeknete, pane Lupine a pane Pottere?“
Chlapci neodpovídali. Místo nich promluvil Joshua. „Kdo udělal ten oheň, pane.“
Snape se na něj chvíli tiše díval. „Souhlasím. Není vhodné o tom hovořit mimo vyšetřování. A oheň vznikl spontánní magií. Nikdo z vás přeci vůbec netuší jak. Je to tak?“
Všechny děti, kromě Joshuy, horlivě kývaly.
„Slečna Weasleyová má pravdu, Joshuo. Za smrt toho vlkodlaka nemůžete. Měli byste si ještě odpočinout. Všichni. Pak si s každým z vás důkladně promluvím.“
„Co je s tím druhým vlkodlakem, pane profesore?“ zeptal se Joshua.
„Nevím. Ještě v noci jej šli hledat profesor Battley, Hagrid a několik bystrozorů. Jistě se brzy vrátí. Půjdu se za nimi podívat.“
„Žádné body, žádný křik, co se to děje?“ kroutil hlavou James, když Snape opustil ošetřovnu.
„Obávám se, že to všechno teprve přijde,“ vzdychla si Vicky. „Myslíte, že ten menší vlkodlak byla Marigold?“
Joshua sklopil hlavu. „Myslím. A já jsem ji zabil.“
„Utekla, Joshi, nic jí není. Určitě,“ chytila jej kolem ramen. „A hlavně jsi netušil, co ten oheň udělá. Chtěl jsi nás jen ochránit, ne je zabít. Nemůžeš za to. I profesor Snape to řekl.“
„Jdu si lehnout,“ vymanil se jí a odešel do své postele. Skutečně za to nemohl? Nebyl si jistý. Ale měl snad jinou možnost? Co chtěl tehdy, když povolával Aodhfionna? Mohl mu říct pokyn jinak, určitěji? Aby je jen zahnal, ale nezabíjel… A chtěl to vůbec? Teď už nevěděl, jak to bylo, jen požádal o pomoc, všechno to bylo tak rychlé. To přece všichni musí chápat, nemůže ho z toho nikdo vinit. Díval se na matku. Stále spala. Co si o něm pomyslí, až zjistí, že způsobil něčí smrt?
…
Usnout už nedokázal. Ležel však se zavřenýma očima, aby ostatní mysleli, že spí, aby jej nechali na pokoji. Když uslyšel otevírající se dveře a chvatné kroky, rychle se podíval, co se děje a hned zase oči zavřel. Nepotřeboval to vidět, nechtěl to vidět. Pohled na Marigold byl hrozný. Dívka měla půl těla sežehnutou až do masa. Měla zavřené oči, v náruči Hagrida vypadala jak hadrová panenka. Přestože se nezdálo, že je při vědomí, sténala.
Ucítil na čele matčinu ruku. Zavřel oči pevněji, matku ale neoklamal.
„Joshie, miláčku,“ políbila jej na čelo, „jsem tu s tebou. Všechno je v pořádku.“
Otočil se na bok a stulil se s hlavou schovanou pod peřinou. Slyšel, že matka vzdychla a položila na něj přes peřinu ruku. Poslouchal ruch v místnosti. Všechno se točilo kolem Marigold. Doufal, že přežije. Že přežije bez následků.
Po nějaké době hluk v místnosti utichl. Uslyšel kroky přicházející k jeho lůžku a hlas svého profesora.
„Ještě spí, Hermiono?“
„Myslím, že už byl vzhůru. Ale teď už zase asi usnul.“
„Byl vzhůru. Hovořil jsem s ním. A nejspíš je celou dobu. Myslím, že je čas, aby nám to vysvětlili.“
„Dej mu ještě čas, prosím, Severusi.“
Odpověď neslyšel, protože se znovu otevřely dveře a on uslyšel ostrý hlas tety Ginny.
„Jamesi! Co jsi promerlina v noci dělal venku?!“
Opatrně odhrnul přikrývku, aby se podíval, co se děje, a jeho oči se střetly s pátravým pohledem Snapea.
„Věděl jsem, že nespíte, pane Grangere.“
„Spal jsem,“ zamračil se Joshua.
„To zkoušejte na někoho jiného,“ odpověděl mu bez úsměvu Snape.
„Jak je na tom Marigold, pane profesore?“
„Slečna Bootová bude v pořádku. Teď se nasnídejte, a pak si o všem promluvíme.“
„Joshi!“ objala ho matka a laskavě se na něj usmívala. „Dobré ráno, Joshi.“
„Ahoj mami,“ odpověděl jí nejistě. Pohledem však sledoval profesora Snapea, jak odchází k lůžku Marigold a potichu nad ním hovoří s madam Pomfreyovou. Pak opustil ošetřovnu. Na něj se ani neotočil. Zlobí se, to mu bylo jasné.
„Posaď se a najez se,“ řekla mu a ukázala na stolek vedle lůžka, kde byl položen tác se snídaní. „Potřebuješ to.“
„Ty jsi tu byla celou noc, mami?“ zeptal se Joshua.
„Ano.“
„Jak ses dozvěděla, že…“
„Profesor Snape pro mě poslal. I pro strýčka Harryho.“
Joshua se posadil. Všiml si, že v pokoji jsou nejen rodiče Jamese, ale i Vicky. Harry seděl s Teddym a držel jej kolem ramen. Když zachytil pohled Joshuy, povzbudivě se na něj usmál. James se choulil do náruče plačící matky, která mu potichu něco říkala. Vicky objímala teta Fleur, Bill Weasley postával rozpačitě nad nimi a nevěděl, jestli se má tvářit přísně nebo šťastně.
Hermiona Joshuovi podala hrnek horké čokolády a polévala mu ovesnou kaši javorovým sirupem.
Joshua se napil, nejdříve pomalu, pak hrnek vypil na jeden doušek. Otřel si pusu o hřbet ruky. „Pan profesor tu byl taky?“
Hermiona chvíli zaváhala, pak přikývla.
„Mami, ty se s ním znáš nějak blíž?“
„Proč?“ Hermiona strnula v pohybu a tázavě se na syna podívala.
„Že si tykáte?“
„Ach tak,“ pokračovala Hermiona s klidným výrazem v přípravě snídaně. „Ano, tykáme. Ještě jsem si na to taky docela nezvykla. Harry si s ním taky tyká. I teta Ginny. Vlastně všichni, kdo jsme-“
„Ve Fénixově řádu?“
„Co víš o Fénixově řádu!“ podívala se na něj překvapeně.
„Já vím, nebudeme o tom mluvit, viď.“
„To tedy nebudeme. Na, vezmi si to,“ podala mu misku s kaší a Joshua se do ní hladově pustil.
„Dal bych si skleničku pomerančového džusu.“
„Je tu jen dýňový.“
„No tak aspoň ten. A nebyla by vajíčka se šunkou?“
„Donesu ti je, ty hladovče,“ usmála se na něj Hermiona.
Josh jí úsměv vrátil. Všechno zase bylo v pořádku.
…
Nechtěl od nich odcházet, ale bylo tolik věcí, které musel zařídit. Navíc věděl, že jeho přítomnost u syna už není nezbytná. Má tam matku. A byl přesvědčen, že mu již návrat na druhou stranu nehrozí.
Tentokrát to bylo horší než minule. A nebylo to jen kvůli tomu, že strach Joshuy byl silnější. Teď, když o tom v klidu přemýšlel, mu bylo jasné, že je to i kvůli tomu, že Joshua démona povolal záměrně. A že nechtěl, aby Aodhfionn odešel. Jeho síla byla děsivá již nyní, když ji teprve objevoval. Ještě ji zcela neovládal, ta síla byla dosud silnější než on. Co bude, až ji dostane zcela pod kontrolu?
Horší však bylo, že jeho zvláštní schopnosti teď již nejspíš neutají. Zmijozelové se sice o minulém incidentu ve společenské místnosti mimo kolej nešířili, teď je to však jiné. Zemřel student. Navíc zmijozelský student. Zemřel sice při útoku, ale bez ohledu na to bude jeho smrt nejen předmětem vyšetřování ministerstva, a zejména mnoha dohadů. A přestože byl přesvědčen, že šlo o sebeobranu a že tak bude i celá záležitost uzavřena, bylo mu jasné, že jeden otazník zůstane: Jak se dvanáctileté děti ubránily útoku vlkodlaka? Minimálně zmijozelští si ty události do souvislosti dají, i když předpokládal, že své úvahy bystrozorům předkládat nebudou. Co se stane ve Zmijozelu, je záležitostí Zmijozelu. Ne ministerstva.
Chtěl děti i celou Smečku co nejdříve vyslechnout, dokud jsou zážitky čerstvé a dokud se nestihnou domluvit na upravené verzi večerních událostí. Přestože byl přímým aktérem jejich části, i on měl více otázek než odpovědí. A byl odhodlán všechny odpovědi nalézt. Jeden student zemřel a dalších pět bylo v bezprostředním ohrožení života. To se nesmí opakovat. Navíc jeden z ohrožených studentů byl jeho vlastní syn.
Když došel do ředitelny, zastihl tam Minervu i Burtona Battleyho. Minerva zachmuřeně něco psala na pergamen a Battley seděl v křesle, ve tváři unavený výraz.
„Dobré ráno,“ pozdravil je Snape a sedl si naproti kolegovi. „Minervo, spala jsi alespoň chvíli?“
„Ale ano, Severusi,“ zvedla překvapeně hlavu Minerva. „Zdřímla jsem si na chvíli zde v křesle. Myslím, že Burton je na tom hůř. Byl jsi celou noc na ošetřovně?“
Snape kývl.
„Všechno v pořádku?“
„Ano. Píšeš rodičům slečny Bootové?“
„Ne, jim dopis už odešel. Před chvílí jsem s nimi dokonce hovořila. Teď budou nejspíš u dcery. Nepotkal jsi je? Píšu Burkeovým.“
Snape se zachmuřil. „Takže jste již identifikovali to mrtvé tělo.“
„Ano. Z registrovaných vlkodlaků chyběl jeden student. Ranulphus Burke z tvé koleje. A stopy zjištěný z jeho oblečení se shodují s mrtvým tělem,“ odpověděl místo Minervy bystrozor.
„Jak to vysvětluje Smečka?“
„Nic neřekli, Severusi. Prý vůbec nic nevěděli. Okamžitě po příchodu do Chýše usnuli.“
„To je zvláštní. Buď lžou, nebo dostali uspávací lektvar. Ten by na ně ale neměl působit po transformaci. Co k tomu řekli?“
„Nic. Nic neviděli, nic si nepamatujou.“
„Zajistil jsi zbytky jídla? Pokud dostali uspávací lektvar, tak to dokážeme identifikovat.“
„Zbytky jídla jsou čisté. Nenašel jsem však vůbec žádný zbytky nápojů. Ani kapku. Všechny poháry byly dokonale vyčištěný. Magicky.“
„V tom případě nic neprokážeme. Ale pokud si dal někdo práci s vyčištěním pohárů, zní jejich historka pravděpodobně.“
Battley přikývl.
„Musíme je všechny postupně vyslechnout. Nevěřím, že o celé záležitosti nic nevěděli. Museli vědět, kdo je tím neregistrovaným vlkodlakem. Co na to rodiče té dívky?“
„Nic netušili. Vůbec nic,“ odpověděla Minerva.
„Jak si lykantropii své dcery vysvětlují? Přeci není možné, aby si nevšimli, že ji kousnul vlkodlak. Navíc po válce těch divokých tolik nebylo.“
„Nevěděli to, Severusi. K přenosu zřejmě došlo jinak. Levanduli Bootovou kousnul při bitvě nepřeměněný Fenrir Šedohřbet. Ano, vím, když nebyl přeměněný, tak lykantropii nepřenášel. Levandule proto také zůstala zdravá. Poppy si však vzpomněla na jeden případ, o kterém kdysi četla – i nepřeměnění vlkodlaci mohou přenést lykantropii na plod v určité fázi vývoje, když… no… muž a žena… když vlkodlak…“ Minerva se zarazila.
„Myslíš pohlavním stykem?“ napověděl jí Snape.
„Není to příliš známé. Poppy to bude ověřovat. A ona si myslí, že by mohlo tudíž k přenosu na plod dojít i kousnutím, krevní cestou. I když to ještě nebylo popsáno.“
„Ano,“ mnul si Snape zamyšleně kořen nosu. „To dává smysl. Nevěděl jsem, že Levanduli Brownovou tehdy Fenrir poranil. Mělo mě to napadnout.“
„Je to moje chyba, Severusi. Ty jsi to nemohl vědět, byl jsi sám zraněný. Já o tom kousnutí věděla. Jen mě nenapadlo, že může být nakažené dítě, když je matka zdravá.“
„Měla nás varovat Poppy… Ale na tom už teď nesejde,“ mračil se Snape.
„Bude slečna Bootová v pořádku?“ zeptal se bystrozor.
„Těžko říct. Poppy je přesvědčená, že spáleniny této hloubky je normálně schopná vyléčit bez následků. Jen si není jistá tím, co je způsobilo.“
„Co to bylo za oheň, Severusi?“ pokračoval Battley v otázkách.
„Nevím.“
„Opravdu nevíš? Věděl jsi, jak s tím bojovat. Už ses s tím setkal.“
Snape chvíli mlčel. Pak důrazně odpověděl: „Nevím, co to bylo za oheň. Vůbec netuším, co je jeho podstatou. Nevěděl jsem jak s ním bojovat. Jen jsem něco zkoušel. Vyšlo to. To je všechno.“
„Co to bylo za zaklínadla, Severusi?“ nedal se odbýt bystrozor.
„Gaelská,“ odpověděl jednoslovně Snape. „Minervo, informovala jsi už ministra?“
Zavrtěla hlavou. „Jsou tu bystrozoři, je to na nich. Vyšetřování ostatně vedou oni.“
„Ministra už informoval Potter,“ doplnil jí Battley. „Vyšetřováním je pověřená Hestie.“
„Proč ona?“ sevřel rty Snape.
„Potter je osobně angažován. Z těch, co přišli, je nejzkušenější.“
„Jonesová je také zaangažovaná. Je tetou Conana Jonese.“
„Ale vzdálenou!“ protestovala Minerva
„Stejně by bylo lepší, kdyby tím pověřili někoho skutečně nezávislého. Třeba Farleyovou.“
„Severusi, pořád přemýšlím ještě o jedný věci,“ přerušil jejich rozhovor opět bystrozor. „Ten skřítek, jak ti přišel říct, že je jeho pán v nebezpečí. Kdo byl jeho pán? Někdo z nich tu měl svýho skřítka?“
„To byl bradavický skřítek, Burtone,“ odpověděl Snape po chvíli zaváhání.
„Koho hlídal?“
„Studenty. Nechali jsme hlídat všechny studenty skřítky, nevzpomínáš si? Naštěstí se pak s nimi vydal ven a mohl nás varovat.“
„Studenti byli ze dvou kolejí. Takže by to měli být dva skřítci, ne?“
„Burtone,“ vyslovoval pomalu Snape, „nechápu, proč se tomu divíš. Já na tom nic zvláštního nevidím. Skřítci neměli pokyny pro případ, že studenti v noci opustí kolej, což byla chyba, uznávám. Jeden to vyhodnotil tak, že má studenty své koleje sledovat, druhý ne. To jsou skřítci. Logiku v tom nehledej. Proč se ptáš?“ zeptal se co nejlhostejněji, jak dovedl.
„Jen mě napadlo, že jsi třeba už takovýmu ohni čelil a že proto jsi nechal jeho původce hlídat skřítkem. Asi je to profesní deformace, že vymýšlím zbytečně složitý řešení tam, kde jsou jasně vidět jednoduchý.“ Battley se zamyšleně usmíval.
„Ano, to je zřejmé.“ Snape se obrátil na Minervu a navázal na předchozí rozhovor: „A kde jsou teď? Nechci, aby se po škole pohybovali bez našeho vědomí.“
„Vyšetřují smrt studenta, Severusi. A pravděpodobný pokus o vraždu dalších čtyř,“ řekla Minerva.
„To nezpochybňuji. Ale jsou ve škole. A zde podléhají pravomoci ředitele,“ řekl ledově.
„Minervo, Severus má pravdu,“ vložil se do hovoru dosud mlčící Brumbál. „Ale je to samozřejmě už na vás.“
Minerva vzdychla. „Burtone, prosím, řekni Hestii a Ailith, ať sem přijdou. Domluvím se s nimi na dalším postupu.“
„Dobře, Minervo.“ Bystrozor vstal a ve dveřích se ještě otočil. „Severusi, jen pořád nechápu, proč jsi tam chtěl mít slečnu Grangerovou.“
„Je matkou toho chlapce. Mohla pomoci.“
„Jistě. Matka toho chlapce. To dává samozřejmě smysl.“
Když bystrozor odešel, Snape zůstal zamyšlený. Burton byl nepříjemně blízko. Byl u toho, a přestože nemohl vědět, co se přesně stalo, nebyl hloupý.
„Burton dokáže udržet tajemství,“ odpověděla na jeho nevyřčenou otázku Minerva. „Možná by se měl stát i on členem Řádu. Mám o něm dobré mínění.“
Snape neodpověděl, jen se k ní obrátil: „Chci být o všem informován. A chci být u všech výslechů studentů.“
„Obě jsou členkami Řádu.“
„To vím. Ale nechápu, co to s tím má společného.“
„Jistě, Severusi,“ přikývla Minerva unaveně. „Vím, jak je to pro tebe těžké.“ Odmlčela se a unaveně si opřela čelo o dlaň. Po chvíli se na Snapea odhodlaně zadívala. „Napadlo tě, že teď je možná ta správná chvíle… Chlapec by měl vědět…“ odmlčela se a po Snapeovým temným pohledem uhnula.
„Minervo, to je moje záležitost.“
„A Hermiony.“
„A Hermiony.“ Snape se zvednul a opustil ředitelnu.
[1] Neodcházej, Aodhfionne, neodcházej.
[2] Ne, Aodhfionne, nezůstávej.
[3] Ne, Joshuo, nech to odejít.
[4] Odejdi, Aodhfionne.
682 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...