Skip to content

BtCh. II. 33. Dance Me To The End Of Love

[Celkem: 2    Průměr: 4/5]

Dance me to your beauty with a burning violin
Dance me through the panic ‚til I’m gathered safely in
Lift me like an olive branch and be my homeward dove
Dance me to the end of love

Oh let me see your beauty when the witnesses are gone
Let me feel you moving like they do in Babylon
Show me slowly what I only know the limits of
Dance me to the end of love

Dance me to the wedding now, dance me on and on
Dance me very tenderly and dance me very long
We’re both of us beneath our love, we’re both of us above
Dance me to the end of love

Dance me to the children who are asking to be born
Dance me through the curtains that our kisses have outworn
Raise a tent of shelter now, though every thread is torn
Dance me to the end of love

Dance me to your beauty with a burning violin
Dance me through the panic till I’m gathered safely in
Touch me with your naked hand or touch me with your glove
Dance me to the end of love

Leonard Cohen

 

Bradavice; 20. března 2011

Celou neděli měl Snape pocit, jakoby se na sebe díval z venku. Bylo to únavou z nočního nevyspání, ale nejen z ní. Potřeboval fungovat, racionálně uvažovat, nesměl se poddat tomu, co se stalo. A tomu, co se stát mohlo.
Až večer na chvíli osaměl. Skřítek mu do jeho sklepení přinesl večeři, kterou si neobjednal, ale kterou s povděkem přijal. Celý den neměl čas se najíst a jemná kuřecí korma mu přišla k chuti. Přes den stihli vyslechnout Pottera, Lupina i slečnou Weasleyovou a většinu členů Smečky. Joshuu se mu podařilo pro dnešek uchránit, za vydatné pomoci Poppy. Celá událost postupně dostávala konkrétní obrysy. Série hloupých rozhodnutí vlkodlaků, Pottera, Lupina, Joshuy i jeho samotného vedla ke smrti studenta. A mohla vyústit v mnohem větší tragédii. Jeho syn mohl zemřít.
Bylo mu už jasné téměř všechno, co se stalo, i když dosud nerozuměl motivům jednání studentů. Nechápal, co vedlo vlkodlaky k tomu, aby kryli slečnu Bootovou, nechápal, proč Joshua s ostatními odešel v noci ven. Jak je možné, že byli tak hloupí!
Nejvíc si však vyčítal, že večer nezdůraznil, že je tuto noc úplněk. Pro děti čas plynul jinak, nestalo se nic natolik dlouho, že celou záležitost pustily z hlavy. Neměly důvod sledovat, kdy je úplněk. On to měl připomenout. Byla to jeho chyba. Pokud by Joshua zemřel, byl by jeho smrtí vinný on. A to, že by nebyl jediným viníkem, by jeho vinu nemohlo zmírnit.
V celém vyprávění Pottera, Lupina i slečny Weasleyové mu neseděly dvě věci. Jak věděli, že je Marigold Bootová venku? A jak věděli, jak se dostat za ní? Jejich vysvětlení mu nepřipadalo uspokojivé, a navíc si zejména u slečny Weasleyové všiml známek nervozity. Byl přesvědčen, že v tomto nehovoří pravdu. To vše ještě zjistí. Zítra. Dnes je už nechá být, náročný den to byl pro všechny.
Potřeboval být alespoň chvíli sám. Úplně sám, nechtěl čelit zvědavým otázkám či soucitným řečem Brumbála, pátravým pohledům Battleyho ani unavenému pohledu Minervy. A ani nejistým očím Hermiony. Jen chvíli, pak za ní půjde a vystřídá ji u syna. Pravděpodobně se bude ptát na to, co zjistili, pokud to již neví od Harryho. Doufal, že tomu tak je, přál si, aby jí nemusel nic vysvětlovat, aby nemusel o tom dnes už vůbec mluvit. A přál si, aby tu teď byla s ním. Aby tu dnes zůstala s ním. Uvědomil si, jak blízcí si byli dnes v noci. Jak samozřejmě, bez ptaní, dělala to, co bylo potřeba. Stála mu po boku. Je nejen matkou jeho syna. Je jeho žena.
Ucítil touhu, jejíž prudkost jej překvapila. Najednou nebyl vůbec unavený. Myšlenka na Hermionu, která sedí v tomto hradě, v jeho království, sama… Čeká na něj? Ne, dnes ji nesmí nechat odejít. Nenechá ji odejít, protože by už nikdy nemusel najít odvahu k tomu, co se chystá udělat.
Vyšel ven a rychlým krokem se vydal nahoru do ošetřovny. Přede dveřmi se zastavil. Ne, to není dobrý nápad. Bude dnes unavená, vyčerpaná nočním bděním i starostí o syna. Čekal tak dlouho, počká i teď.
Vzal za kliku a vešel dovnitř.
Na ošetřovně byl klid. V rohu ležela Marigold, oddychující pod vlivem uspávacího lektvaru, na tváři nazelenalý film hojivé masti. Přikrývky nad jejím tělem tvořily tunel, aby se jí nedotýkaly. Vedle ní seděla Levandule a držela ji za ruku. Podívala se na něj.
„Omlouvám se. Je mi to moc líto, nevěděla jsem…,“ zaleskly se jí v očích slzy.
„Vím. Není to tvoje vina, Levandule. Jak jí je?“ zeptal rozpačitě.
„Spí. Prosím, odpusťte jí to. Ona to jen nedomyslela.“
„Vyšetřování ještě neskončilo. Ale nemyslím si, že je hlavním viníkem. Hovořila jsi s ní?“
„Ne, odpoledne se probrala jen na chvíli. Dostala další lektvar. Já… jsem vám strašně vděčná, že jste ji zachránili, přestože…“
Snape se z rozpaků mračil. On si její díky nezasloužil. Poslední, na co tehdy myslel, byl osud ztraceného poraněného vlkodlaka. Vlastně by mu tehdy ani zásadně nevadilo, kdyby místo jedné sežehlé mrtvoly našli dvě.
„Mně neděkuj, Levandule,“ řekl nakonec. „Našel ji Burton Battley. S Hagridem. Poděkuj jim. Vlastně hlavně Hagridovi – on ji chtěl jít hledat dokonce ještě v noci.“
„Severusi!“ uslyšel ostrý šepot Poppy Pomfreyové. „Tady je ošetřovna, ne debatní kroužek!“
„Jak to vypadá, Poppy?“
„Bude v pořádku. Ale obávám se, že jí zůstanou jizvy. Nebyl to obyčejný oheň, že ne,“ pátravě se na něj zadívala.
„Jak je panu Grangerovi?“
„Joshua už spí. Celý den byl naprosto v pořádku,“ odpověděla Hermiona, zatímco Snape potichu přešel k lůžku syna. Klidně oddychoval, s dětsky nevinným výrazem ve tváři.
„Zato vy nejste, slečno Grangerová.“ Poppy stiskla přísně rty. „Dnes v noci zůstanu vzhůru já. Už kvůli slečně Bootové. Takže si můžete jít odpočinout. Oba dva.“
Podívali se na sebe a Hermiona se nepatrně usmála. Přikývla. „Ano, už bude v pořádku.“
„Jistěže bude. A kdyby se cokoli dělo, pošlu pro vás skřítka. Budeš tak laskav, Severusi, a odvedeš slečnu Grangerovou do pokoje pro hosty?“
„Samozřejmě, Poppy,“ odpověděl neutrálním tónem Snape.

Mlčky šli vedle sebe. Hermiona byla najednou zcela bdělá. Překvapilo ji to, ještě před chvílí se cítila ospalá tak, že by usnula i ve stoje.
„Musíš být unavená. Byl to náročný den,“ promluvil konečně.
„Není to tak hrozné,“ pousmála se.
„Tady je pokoj pro návštěvy,“ zastavil se a tázavě se na ni podíval.
Mlčky zakroutila hlavou.
Chvíli se na ni mlčky díval, pak ji chytil za ruku a přemístil se s ní. Ocitli se v jeho pracovně. Chvíli se ještě drželi, než Snape trochu rozpačitě její ruku pustil. jeho dotyk byl jiný, než když se jejich ruce spojily u toho zvláštního ohně či nad lůžkem Joshuy. Tehdy cítila magii proudící mezi nimi, jejich sepětí bylo součástí kouzla a vyčerpávalo ji. Nyní ji jeho dotyk posiloval.
Snape beze slova došel ke krbu a neverbálním kouzlem zapálil připravené dřevo.
„Můžu ti něco nabídnout?“ zeptal se rozpačitě.
Hermiona zavrtěla hlavou.
„Já…,“ odmlčel se, jako by nevěděl, co dělat. „Musím ještě něco zkontrolovat. Počkáš na mě.“ Zněla ta otázka jako rozkaz, nebo rozkaz zněl jako otázka? To Hermionu nezajímalo. Věděla, že na něj počká. Protože počkat chtěla. A protože počkat musela.
Přikývla a mlčky se dívala, jak odchází.
Posadila se do koženého ušáku v rohu Snapeovy pracovny, nohy zkřížené do tureckého sedu. Rozhlížela se kolem. Místnost byla zařízena velmi stroze, jen tím nejnutnějším nábytkem. Nepřipadala jí však ponurá, spíše praktická. Celou jednu stěnu pokrývaly police s knihami, pak už zde byl jen psací stůl se židlí ze starého vyřezávaného dřeva s čalouněním z popraskané kůže. Vedle ní byl nízký stolek s karafou a sklenicí a ještě jedno křeslo, v němž seděla. Vpravo od ní hořela silná polena v krbu, ale přesto jí otřásl pocit chladu. Deku, která byla přehozená přes opěrku křesla, si přitáhla až ke krku.
Čekala. Věděla, že přijde brzy, a věděla, co přijde potom. Měla pocit, že to věděla od první chvíle, kdy ho po letech znovu uviděla, a vlastně už dávno předtím, dříve, než byla připravena si to přiznat. Ona ano. U něj si dlouho jistá nebyla. Teď už ano. Teď už si byla jistá i tím, že on to cítí stejně.
Téměř ani neslyšela, jak se dveře sklepení otevřely a hned zase zavřely. Kroky slyšet nebylo. Najednou Severus stál ve dveřích pracovny. Mlčky se na ni díval.
„Dáš si trochu čaje?“ zeptal se, jako by chtěl překonat rozpaky z její přítomnosti ve svém soukromí.
„Ne, je mi dobře, není třeba,“ odpověděla rozpačitě a čekala, až přijde blíž. Stále se na něj dívala, jak pomalu, snad váhavě, vykročil k ní. Nepřestával se jí dívat do očí. Pak se s klidnou samozřejmostí sklonil a políbil ji.
„Pojď,“ vzal ji za ruku. „Vedle to budeš mít pohodlnější.“

Když se ocitla v jeho ložnici, pocítila panickou úzkost. Chtěla utéct, ale chtěla i zůstat. Musela zůstat a věděla to. Oba to věděli. Držel ji pevně za ruku, jako by se i on bál toho, že mu zmizí. Pomalu jí druhou ruku položil na paži a otočil ji k sobě. Zvedla k němu hlavu a on se sklonil, aby ji políbil. Sklouzl svými rty na její krk a ona zaklonila hlavu. Pomalu sjížděl níž a níž. Pustil ji, avšak jen proto, aby měl ruce volné, aby mohl rozepnout její košili.
Srdce jí hlasitě bušilo až v krku. Připadalo jí tak hlasité, že ho musel slyšet i on. Možná ho i slyšel, protože na chvíli přestal, aby jí zabořil ruce do vlasů a přitiskl své čelo na její. Nemluvil, jen tak s ní stál a panika v jejím srdci se rozpouštěla pod jeho dotykem.
Položila mu ruce kolem pasu a přitáhla si ho k sobě. Chtěla mu být co nejblíž. Zavřela oči a vnímala teplo, které z něj vyzařovalo. Dostala se rukama pod jeho hábit, vyhrnula mu košili, dotkla se lehce jeho horké kůže, a bylo to samozřejmé, bylo to výjimečné. Začala mu kabát rozepínat. Nepoužil kouzlo, nepomohl jí ani jinak, ani on ten okamžik nechtěl urychlovat, jen se na ni tiše díval a ona nevěděla, jestli má být za to ráda. Pokračovala však dál, svlékla mu košili a přitiskla se k němu. Cítila ho celým tělem. Horkost jeho těla, horkost jejich těl, ji nabíjela dosud nepoznanou energií.
Teď pokračoval on a jí se opět zmocnila úzkost. Začala ustupovat. Couvala, až narazila na hranu jeho lůžka. Chtěla před ním uniknout, nebo mířila právě sem? Nebyla si jistá. Oba pocity se v ní mísily. On ji pomalu následoval, objal ji pevně kolem ramen, jako by ji chtěl chránit, ale zároveň jakoby ji chtěl zadržet.
„Pšš…“ kolébal ji jako dítě, „nepustím tě, už ne…“ a ona se k němu přitiskla. Stále cítila úzkost z toho, co mělo přijít, její touha však byla silnější. Nejsilnější však byl pocit, že to, co se děje, se dít má, a přes nezvyklost situace jí vše připadalo jako ta nejpřirozenější věc na světě. Není se čeho bát. Když je s ním, nemá se čeho bát.
„Nenech mě odejít. Nenech mě nikdy odejít,“ zašeptala.

Tiše ležela a nemohla spát. Muž vedle ní klidně oddychoval. Ruku měl položenou přes její bok a tiskl ji majetnicky k sobě. Je jeho. Toho pocitu se nemohla nasytit. A jestli je to jen pro tuto chvíli, nebo navždy, to jí teď bylo úplně jedno.
Plně se mu odevzdala. Je její muž a ona je jeho žena. Patřila mu. A nevadilo jí to, toužila po tom patřit mu. Nechala jej dělat vše, co chtěl. Protože chtěl. Protože mu důvěřovala. Protože věděla, s naprostou jistotou věděla, že neudělá nic, čím by jí ublížil. To pouto mezi nimi nebylo zlé, jak je zpočátku vnímala. To pouto, starodávné manželství osudu, umožňovalo největší stupeň důvěry, který může být mezi mužem a ženou, který může vzniknout mezi jakýmikoli dvěma lidmi. Nyní chápala, proč vzniklo, chápala, proč byl dříve pouze tento typ manželství považován za skutečné manželství.
Překvapil ji. Vždy ho považovala za chladného, racionálně kalkulujícího. Mýlila se. Byl vášnivý. Dokázal však svůj temperament ukrýt v sobě, dokázal jej kontrolovat v každé situaci. Až do konce. Byla v něm vášeň i rozum, vše dohromady. Projevil zároveň něžnost i tvrdost, svou vůli i respekt k partnerce. Muž. První a jediný muž.
Nelitovala. Vlastně ano, litovala toho, že se to nestalo už dříve.

V noci, když všichni spali, se Joshua posadil. Chvíli pozoroval okolí, zda je všude skutečně klid. Vzal ze stolku hůlku a vyčaroval velmi slabé světlo. Nikdo na to nezareagoval. Slyšel rychlý sípavý dech Marigold i klidné oddechování její matky. V koutě místnosti seděla Poppy, hlavu skloněnou na prsou.
Pomalu vstal a vydal se k lůžku poraněné dívky. Nikdo se nevzbudil. Mlčky ji pozoroval. Bylo mu tak líto, co říkala večer madam Pomfreyová. Bude mít jizvu na obličeji. Jako by nestačilo, že je vlkodlak. Bude zohyzdněná, protože to, co ji popálilo, nebyl obyčejný oheň, s kterým by si bradavická lékouzelnice dokázala poradit. Nebyl, to věděl. Byl to Aodhfionn a on byl jeho pánem. Musí to zkusit.
Položil dívce ruku nad tvář a intenzivně, celou svou vůlí si přál, aby byla zdravá, aby jí nezůstala žádná stopa po jeho ohni. Napadla jej slova, která neznal a netušil, kde se v něm vzala, a on je pomalu šeptal: „Ceachtar sláintiúil, ceachtar álainn…“[1]Udiveně se díval, jak se z jeho dlaně šíří jemné bílé světlo. Rudé podkoží se zčernalými skvrnami světlalo a začalo se pokrývat zdravou kůží. Dívka dýchala klidněji. Odhrnul přikrývku a pohyboval pomalu dlaní nad Marigoldiným popáleným tělem.
Chvíli ještě stál, pak se otočil a šel si lehnout. Konečně mohl v klidu usnout.

[1] Buď zdravá, buď krásná.

 

Poznámka:

Snad ještě k přemisťování v  Bradavicích: Předpokládám, že se přemísťovat mohl nejen Brumbál, ale každý ředitel (zmiňoval se, že jako ředitel má určitá privilegia). Kromě toho vycházím z toho, že se přemísťovat mohli i skřítci – vyplývá to nepřímo třeba i z toho, že ve škole uklízeli, aniž by si jich kdokoli všimnul, i z nečekané schopnosti Dobbyho přenést se ze zabezpečeného Malfoyovic domu. Předpokládám však, že tuto schopnost měli pouze skřítci z příslušné domácnosti.

Další kapitola

 

280 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha druhá - Proroctví

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář