BtCh. II. 34. Hle, jak se perou

Tak hle, jak se perou, jen pohleďte na ně,
tak úplatky berou a svrbí je dlaně,
jen pohleďte na ně, jak zatančí tance,
když namísto daně jim dají kus žvance.

Pít, klít, rouhat se víře,
pak sedět v díře nějaký rok,
klít, pít, co hrdlo ráčí,
vždyť osud stáčí už poslední lok.

Tak pohleď, jak s vervou tu do sebe mlátí,
než hrdlo si servou a život si zkrátí,
tak s křikem se boulují s tupostí mezků
a páni se radují, utáhnou přezku.

Když v hospodě pijí, tak pozor dej na ně
jak na klubko zmijí, jež zabíjí laně,
tak pozor dej na ně v té podivné době,
vždyť při této hraně jde o krk i tobě!

Karel Kryl

 

Praha; 21. března 2011

Procházel městem, o kterém se říkalo, že patří k nejmagičtějším místům v Evropě. Byl zde již podruhé. Již podruhé se měl setkat s tím zvláštním mužem, který si říkal Gellert Grindelwald. Byl jím skutečně? Do jejich prvního setkání měl pochybnosti. Potom už ne. Na první pohled sice vypadal nevýrazně, až přejemněle, nevinně. Spíš jako nesmělý teenager než jako diktátor. Jemný mladý muž, inteligentní, kultivovaný. Až na ty oči. Byly prudké, neochvějné, hypnotické. Dokázaly obsáhnout chladnou racionalitu i vztek, byly mystické i kruté, cílevědomé i vášnivé.  Jeho pohled nebyl pohledem mladíka. A nebyl ani nevinný. Kultivovaný a inteligentní, to ano. Ale vycítil z něho obrovskou sebejistotu, schopnost vést, schopnost jít k cíli přes překážky. Přes jakékoli překážky. Jeho vnitřní síla se transformovala do autority, kterou nebylo možné nevnímat. Autority, kterou obdivoval a která jej přitahovala.
Grindelwald jej okouzlil, jako ostatně všechny ve svém okolí. A přestože byl na racionální úrovni přesvědčen, že tomuto kouzlu nechce a nesmí podlehnout, bylo to těžké, když s ním hovořil. Dokázal být tak přesvědčivý, v jeho přítomnosti se mu zdálo, že na všechny otázky, které si kladl, na všechny problémy, které cítil, existuje jednoduchá a jednoznačná odpověď. Až teď s úplností pochopil, jak to mysleli čeští Strážci, když hovořili o tom, zda tento mladík nemůže být Vyvoleným – byl skutečně výjimečný. Mohl být tím, jehož příchod očekávali? Ostatní znamení tomu nenasvědčovala. Ale jeho charisma, magické schopnosti a v neposlední řadě propracované názory…
Přesto jeho kouzlu nepropadl, tedy – zcela nepropadl. Nesmí udělat stejnou chybu jako jeho otec, když podlehl Pánovi zla. Bude se snažit být v jeho blízkosti, zjistit o něm co nejvíce, spolupracovat s ním, ale musí zůstat ostražitý. On je Malfoy. A žádný Malfoy již nebude služebníkem nikoho jiného. Ani starobylých Strážců, ani Grindelwalda. A samozřejmě ani žádného Fénixova či jiného řádu.
Sešel do úzkého dlouhého příkopu pod hradbami majestátního hradu. Bylo to zvláštní místo, porostlé břečťanem, se starými vysokými stromy. Teď, brzy na jaře, byly dosud bez listí, na tajemnosti to však místu neubíralo, spíše naopak. Přestože právě začínalo jaro, bylo velmi chladno, lezavo. Nebylo divu, že tu byl sám, zvlášť když byl všední den dopoledne. Pomalu se procházel a čekal.
Po chvíli k němu přišla mladá dívka s ostře zrzavými vlasy sestříhanými do polodlouhého rovného účesu. Barva vlasů kontrastovala s jasně zeleným kabátem, přes nevlídné počasí rozepnutým. Pod ním měla zlatavou tuniku, nepochybně z velmi jemné dračí kůže. Šla ležérním krokem, ruce zastrčené v kapsách volného kabátu. Tušil, že svírá hůlku. Sebevědomě a lehce přezíravě si ho změřila. Pak se zeptala se nejdříve na něco v místním nesrozumitelném jazyce.
„I don’t understand. Non intelligo,“[1] dodal pro jistotu jednoduchou latinou a zaujatě si ji prohlížel. Byla velmi hezká. Štíhlá, pružná. Dost mladá, ale na první pohled zajímavá.
Neuhnula pohledem, jen se usmála a přešla na angličtinu: „Brzy bude jaro. Máte rád motýly?“
„Jistě, hlavně ty noční,“ vrátil jí úsměv. „Jak se jmenuješ?“
„Gizela. A ty? Neznám tě,“ naklonila lehce hlavu na stranu a přimhouřila oči.
„To se dá napravit.“
„To jistě dá. Pojď za mnou.“ Šla před ním příkopem úzkou cestičkou. Otočila se a v očích jí zablýsklo: „Pořád jsi mi neřekl, jak se jmenuješ.“
„Draco. Těší mě, že je to pro tebe důležité.“
Gizela našpulila rty, ale neodpověděla. Dál šli mlčky, až došli do vysokého tunelu osvětleného zespoda mudlovskými světly, pod jejich nohama hučela voda.
„Bodetă mrakă,“[2] zašeptala dívka a lampy pod jejich nohama zhasly. „Bodetă cěsta jasnă,“[3] pokračovala v kouzlení tím zvláštním jazykem. Metr či dva od nich se rozzářila jedna cihla zvláštním světlem. Gizela na ni přiložila svůj přívěšek ve tvaru motýla a před nimi se otevřel úzký temný průchod.
„Izăjasni,“[4] zašeptala a na konci její hůlky se objevilo světlo. „Pojď,“ vešla dovnitř, aniž by se ohlížela na svého společníka. Pak se otočila a dodala s lehce ironickým úsměškem: „Pane Malfoyi.“

…

„Draco, milý příteli,“ objal jej Grindelwald kolem ramen, když jej k němu uvedli. „Můžu ti říkat Draco?“
„Jistě, pane,“ Draco se ani na okamžik nedal zmást hranou přátelskostí a ani jej nenapadlo, že by mohlo jít o výzvu ke vzájemnému tykání. „Bude mi ctí,“ lehce se uklonil.
„Dlouho jsme se neviděli. Co bylo důvodem tvé dlouhé nepřítomnosti?“
„Plnil jsem tvé úkoly, pane. Pátral jsem po té věštbě. A obnovoval jsem spojenectví věrných.“
„Posaď se, vše mi řekneš. Ale nejdříve se musíš občerstvit. Pracovní záležitosti necháme na později. Teď tě zvu na oběd. Judito!“
Ve dveřích se objevila mladá žena s neposlušnými tmavě hnědými vlasy. Měla nazlátlou, téměř snědou pleť a usměvavé tmavě zelené oči. Na první pohled vypadala mile, až bezstarostně. Takovou dívku by zde nečekal. Nehodila se sem.
„Gellerte, oběd je připraven. Budete jíst jen sami dva?“ podívala se na Grindelwalda tak láskyplně, že Draco od ní rychle odvrátil pohled. Tomuhle nebezpečnému člověku do zelí určitě nepoleze.
„Ne, můžeš poobědvat s námi. A zavolej i Gizelu Šajnovou, ať má i náš host milou společnost.“
„Ráda, Gellerte!“ Dívka odběhla.
Přesunuli se do malé jídelny zařízené světlým rokokovým nábytkem s květinovými vzory. Místnost byla plná sošek a živých květin, díky převládající modré barvě však působila příjemně. Zdobnost prostředí Draca udivila, kontrastovala s náladou, kterou v domě cítil, i se stroze zařízenou pracovnou, kterou právě opustil.
„Tato místnost odráží vytříbený vkus paní domu,“ řekl Grindelwald, který očividně zaznamenal Dracův údiv.
Judita se rozzářila a Draco přemýšlel, zda si skutečně vůbec nevšimla lehkého nádechu ironie v hlase Grindelwalda.
„Jaká byla cesta?“ zeptal se Grindelwald, když se všichni usadili a napili se aperitivu.
„Děkuji za přenášedlo. Obdivuji vaše schopnosti, pane. Vyrobit přenášedlo na tak dlouhou vzdálenost je skutečně uměním hodným mistra.“
„Jistě by ses sem dostal i jinak, drahý příteli,“ usmíval se hostitel.
„Ne však tak rychle a pohodlně. Přemisťování na tak dlouhé vzdálenosti by bylo úmorné. A kombinovat to s mudlovskou dopravou nepříjemné.“
„To určitě. Myslel jsem však, že i Voldemort ovládl umění rychlého přesunu na velké vzdálenosti. Přecenil jsem ho snad? Měl jsem za to, že i jeho příznivci se od něj leccos naučili.“
Draco se usmál. „Máte pravdu, pane. Byl to mocný kouzelník, i když vašich schopností jistě nedosahoval. A své věrné skutečně odměnou za dobré služby svému umění učil.“
„Co třeba?“ zeptal se ledabyle Grindelwald.
„Třeba létat. Já jsem však bohužel byl příliš mladý, když byl poražen.“
Chvíli mlčeli, ticho bylo přerušované pouze cinkáním příborů. Jídlo bylo výborné, nic jiného ostatně Draco neočekával.
„Musel jste být velmi mladý, když jste vstoupil do jeho služeb,“ přerušila ticho Judita.
„Ano,“ přitakal Draco, „bylo mi necelých sedmnáct let.“
„To už je člověk dost starý na to, aby věděl, co chce,“ prohodila Gizela.
„Jistě Gizelo, tolik přesně bylo tobě,“ usmál se Grindelwald.
„A nikdy jsem nelitovala,“ podívala se vyzývavě na Draca.
„Já také ne. Sloužit Pánovi zla pro mě byla čest,“ pronesl Draco vážně.
„Slyšela jsem, že jsi mu byl věrný až do konce,“ usmála se Judita.
„Samozřejmě,“ přikývnul Draco. „Byl to velký muž.“
„Jak si ale potom vysvětluješ jeho porážku?“ zeptala se provokativně Gizela.
„Shoda neuvěřitelných náhod. Rozhodně to nebylo zásluhou toho kluka, Pottera. Ten by na něj neměl.“
„Slyšel jsem, že mu pomáhal Albus Brumbál,“ vložil se do hovoru ledabylým tónem Grindelwald.
„Ano. Jsem o tom přesvědčen. Potter sám by nic nezmohl. Ale Brumbál je už mrtvý.“ Draco zamyšleně pozoroval svého hostitele. Z knihy Rity Holoubkové věděl, že se oni dva znali. Tedy jestli je to skutečný Grindelwald. Vlastně by si to tímto mohl ověřit.
„Ano, znal jsem ho, milý mladý příteli,“ odpověděl Grindelwald na nevyřčenou otázku.
„Jste velmi dobrý v nitrozpytu.“
„Nejen v něm, milý Draco,“ usmál se studeně Grindelwald. „Ty však nemáš co tajit, nebo snad ano?“
„Samozřejmě, že ne,“ Draco se snažil vložit do svého hlasu co nejvíce upřímnosti. „Naprosto souhlasím s vašimi myšlenkami. A udělám vše, aby se vám podařilo vašich cílů dosáhnout. Myslel jsem, že jsme si to už vyjasnili.“
„Jistěže. Stejně by se ti nepodařilo nic utajit.“
Draco přemýšlel, zda Grindelwald skutečně jeho myšlenky zjistil nitrozpytem. Je pravda, že si nedával dostatečně pozor, mentální útok neočekával. Necítil však přítomnost cizí mysli. Grindelwald mohl jeho myšlenky také zcela normálně logicky odvodit z jeho výrazu. Minule se mu rozhodně leccos utajit podařilo. To se ale soustředil a použil vědomě nitrobranu. Byl v ní ostatně víc než dobrý.
„Jak ale ten kluk dokázal tvého pána porazit, když ten jeho Brumbál už byl mrtvý?“ vrátila se Gizela k původnímu tématu. „Slyšela jsem, že ho porazil dokonce v osobním souboji. Musel být tedy silný.“
„Ani ne,“ pokrčil rameny Draco. „Je pravda, že tam byla ta věštba. Nevím sice, do jaké míry má cenu přikládat význam věštbám potrhlých ženských, ale minimálně hrálo roli to, že tomu všichni věřili. I Potter, a hlavně samotný Pán zla.“
„A jak probíhal jejich souboj? Viděl jsi ho?“
Draco se usmál. Pozornost Gizely mu imponovala. „Byl jsem tam. Bohužel ale dost stranou. Neviděl jsem vše.“
„Zabil ho Avadou?“ nenechala se odbýt Gizela.
„Ano i ne. Avadu vyslal Pán zla. Potter ale přivolal jeho hůlku a kletba se obrátila proti němu. Hůlka zradila svého pána. Myslím, že to bylo kvůli jejich stejným jádrům. Udělala něco takového už předtím. Takže si asi hůlka nebyla jistá, kdo je její pán. Nějak tak to vysvětloval Olivander, byl jsem u jeho výslechu. Olivander je náš výrobce hůlek.“
„Vím,“ přikývl Grindelwald. „Co vlastně ten Potter dělá? Musí být mocným kouzelníkem.“
„Možná,“ zvedl obočí. „Spíš ale ne. Je normální ministerský úředník. Vede bystrozory. Nezdá se ničím výjimečný, kromě svého slavného jména. To mu samozřejmě otevírá všude dveře. Jinak je po všech stránkách průměrný.“
„A tu hůlku pořád má?“
„Nemám tušení,“ pokrčil rameny Draco. „Je to důležité?“
„Ani ne, zapomeň na to. Jen jsem byl zvědavý,“ mávl rukou Grindelwald. „Gizelo, ukážeš našemu hostu krásy Prahy. Vyhovuje ti to tak, milý příteli?“ obrátil se na Draca s víceznačným úsměvem, „nebo bys snad raději jiného průvodce?“
„Děkuji, pane. Takto mi to úplně vyhovuje,“ odpověděl Draco a zálibně si Gizelu prohlížel.
„Nyní se budeme chvíli věnovat pracovním záležitostem,“ podíval se Grindelwald vyčkávavě na dívky.
Ty okamžitě jako na povel vstaly, rozloučily se a opustily místnost.

…………………

Bradavice; téhož dne

V pondělí už fungoval jako obvykle. Jako by se nic nestalo. Jakoby jeho syn téměř nepřišel o život, jakoby nečelil nebezpečí většímu, než v jeho věku bylo přiměřené, jakoby nemusel dělat volby, na které je vždy příliš brzy.
A jakoby se jeho žena nestala konečně jeho ženou.
To poslední jej nabíjelo dosud nepoznanou silou. Její polibky, její dlaně, její pohled… A její rozpačitý úsměv, když se s ním ráno loučila, zatímco on se ještě zcela neprobudil. Chtěl ji přemístit do Londýna nebo ji alespoň doprovodit. Ona jej však zadržela, že ještě může odpočívat, tak ať odpočívá, a šla se rozloučit s Joshuou. Jen ho políbila. Dotknul se rozpačitě rtů, její teplý a samozřejmý polibek stále cítil.
Teď tu přecházel mezi studenty šestých ročníků a snažil se tvářit, že nevnímá jejich rozpačité, vystrašené a u pár z nich i nepokrytě nenávistné pohledy. Třída se už nedělila podle kolejí. Už to nebyli Nebelvíři a Zmijozelové. Byla zde Smečka a ti druzí. A Smečka se uzavřela do sebe. Cítili se nejistí. Bylo to z pocitu viny, nebo z pocitu ohrožení? Měli výčitky svědomí, či pocit křivdy? Uvědomovali si, že udělali chybu, nebo ze smrti svého druha vinili Joshuu a jeho přátele? Nevěděl. Z jejich tváří nedokázal vyčíst nic. Byla tu jen cizota. Po těch všech letech, kdy se o ně staral, jen chlad a ostražitost.
Ostatní studenti příliš nevěděli – jen jedno: zemřel student. A věděli, že zemřel za strašných okolností, že jeho tělo bylo nalezeno zcela ohořelé. Musí co nejrychleji rozptýlit pochyby studentů, předejít pověstem, které se vynoří a které už nejspíš vznikají. Minerva, jako oficiální ředitelka školy, bude muset při večeři vysvětlit, co se stalo.
„Slečno Gampová,“ zastavil se u kotlíku bledé světlovlásky se zarudlýma očima, „proč nepracujete?“ Mračil se. Nevzpomínal si, že by kdy kdo byl natolik drzý, že by při jeho hodině zcela ignoroval jeho pokyny.
Neodpověděla, jen se dál dívala před sebe. Na jeho slova nijak nezareagovala.
„Slečno Gampová, buď začněte s přípravou lektvaru, nebo opusťte mou hodinu. Pokud vám není dobře, navštivte madam Pomfreyovou. V mých hodinách se však pracuje.“
Ylva Gampová se zvedla a beze slova opustila učebnu. Černovláska sedící vedle ní ji následovala.
„Slečno Blishwicková!“ vyštěkl Snape ostře, „co si myslíte, že děláte!“
„Jdu za ní, pane profesore,“ odpověděla Lovella. „Byl její přítel,“ dodala tiše.
„Běžte,“ mávnul rezignovaně rukou. Sotva Lovella opustila učebnu, vyšel rychle za ní. Zatarasil jí cestu. „Byla to sebeobrana, slečno Blishwicková.“
„Ano, jak jinak,“ řekla dívka tiše a rychle se kolem něj protáhla.
„Počkejte!“ téměř zakřičel a vydal se rychlým krokem za ní. „Uvědomujete si, že kdybyste tu malou nekryli, pan Burke by nebyl v takovém pokušení té situace zneužít?“
Lovella chvíli mlčela, ve tváři stále neproniknutelný výraz. „Ono těch ‚kdyby‘ tam bylo ale více, pane profesore.“

…

Večer seděl ve své pracovně a čekal na Joshuu. Přemýšlel, zda nebyl až příliš tvrdý, když jej ráno poslal normálně na vyučování. Nebyl však důvod držet jej na ošetřovně a rozhodně si nepřál k němu přitahovat více pozornosti, než bylo nutné. Jako by to už nestačilo.
Noviny měl rozložené před sebou a pečlivě studoval, co ze sobotních událostí proniklo ven. Moc toho nebylo, a naštěstí nic z toho, co bylo opravdu důležité. Vědělo se, že byly v ohrožení děti Harryho a Hermiony, znovu se objevilo naznačování, že Hermionu a Harryho k sobě poutá více než přátelství. Denní věštec napsal i to, že jeden student zahynul v důsledku výbuchu divoké magie nezletilých. Nejvíce se spekulovalo o tom, jestli je vlkodlaků ve škole více a jestli je to bezpečné. A přirozeně nechyběla ani kritika toho, že Minerva i ministerstvo odmítli poskytnout oficiální informace do doby, než skončí vyšetřování. Nebylo to dobré, to vůbec ne. Ale bylo to lepší, než doufal. Pokud Burton něco tuší, nechával si to pro sebe. Ostatně by od něj ani neočekával, že se svými neověřenými hypotézami poběží za Ritou Holoubkovou.
Znovu si vzpomněl na výraz slečny Blishwickové. Jistěže to byla sebeobrana! Jak by o tom mohl vůbec kdo pochybovat! Bylo to přeci jasné! Ale když šel na večeři kolem stolu zmijozelské koleje, cítil nervozitu, rozpaky. Nejistí byli všichni, nejen zmijozelští vlkodlaci. Vnímal ostražité pohledy jeho spolužáků. Báli se Joshuy. Bylo mu jasné, že ačkoli studenti ostatních kolejí nemohli vědět, kdo z těch čtyř oheň vyvolal, zmijozelští si byli jistí. Nemyslel si, že by ho z něčeho vinili, snad s výjimkou slečny Gampové a mladšího bratra mrtvého vlkodlaka Willbura. Muselo jim však už dojít, jak moc dokáže být nebezpečný. I když skutečný rozsah jeho moci neznal nikdo,   ostatně ani on sám ne.
Minerva splnila svůj slib a před večeří víkendové události vysvětlila. Moc toho neřekla, jen, že šlo o nešťastnou náhodu a že vše se stále vyšetřuje. A zdůraznila, že mají všichni vycházet vstříc bystrozorům a zejména, že nemají chodit za žádných okolností ven po večerce.
Uslyšel opatrné zaklepání na dveře. Vstal a šel osobně otevřít. Mlčky si chlapce měřil. Joshua pod jeho přísným pohledem sklopil oči.
„Posaďte se, Joshuo,“ ukázal na jedno ze dvou křesel. „Proč si myslíte, že jsem chtěl s vámi hovořit?“
„Abyste mi dal trest,“ odpověděl tiše chlapec.
„Trest? Nepochybně si zasloužíte trest, Joshuo. A nepochybně jej dostanete, avšak až po skončení vyšetřování. Ostatně nejen vy. Zavolal jsem si vás však kvůli něčemu jinému. Je potřeba, abyste si uvědomil, co se vlastně tu noc přihodilo. A proč. Řeknete mi to? Co se doopravdy stalo?“
„Už jsem to řekl odpoledne bystrozorům. Byl jste u toho,“ odpověděl chlapec odmítavě.
„To ale nebylo všechno. Nepodceňujte mě, Joshuo. Jak jste se dozvěděl, že je slečna Bootová venku?“
„Už jsme to říkali. Vicky si všimnula, že v ložnici není skutečná Marigold, ale její napodobenina.“
„Z toho jste však nemohli dovodit, že je venku. Kromě toho si nemyslím, že jste to mohli poznat. Loutky profesorky McGonagallové jsou dokonalé. A ‚venku‘ je navíc dost široký pojem. Jak byste ji tam našli? Co kdybyste mi konečně řekl pravdu?“
Joshua sklopil hlavu a mlčel.
Snape vstal a začal přecházet po pracovně. Po chvíli otevřel malou skříňku a vyňal nezdobenou malou lahvičku s čirou tekutinou.
„Víte, co to je?“ podíval se na něj vyčkávavě.
„Veritasérum?“
Snape přikývnul. „Když ho použiju, řeknete vše.“
„Ano. Ale pak to nebude moje vina,“ přikývl Joshua a Snapeovi se zdálo, že s ulehčením.
Znovu se posadil k němu a podíval se mu do očí. „Vy přeci víte, že byste mi to říci měl.“
„To nejde.“
„Joshuo, vy i vaši přátelé jste málem zemřeli. Chcete, aby se to opakovalo?“
Joshua zavrtěl hlavou. „Nemůžu. Slíbil jsem to. Použijte to Veritasérum.“
„Chcete se zbavit odpovědnosti, Joshuo? Jste už dost velký. Měl byste být schopen rozpoznávat mezi přátelstvím a falešnou solidaritou. Mezi skutečnou statečností a hloupým fanfarónstvím. Udělat to, co chtějí přátelé, nemusí být nejlepší nejen pro vás, ale ani pro ně samotné. Měl byste se pokusit napravit hloupost, jíž jste se zúčastnil. Jak to bylo?“
Joshua sklopil hlavu. „Plánek,“ řekl téměř neslyšně. „Měli jsme plánek, který zobrazoval všechny v hradu i v jeho okolí.“
„A tam jste si všimli slečny Bootové, jak je s panem Burkem venku,“ konstatoval tiše Snape.
Joshua mlčky přikývnul.
„Jak jste se dostali ven?“
„Chodbou. Byly tam namalované tajné chodby.“
„Někdo vám dal plánek, který ukazoval, jak se dostat nepozorovaně z hradu?“ zopakoval nevěřícně Snape. „Kdo to byl?“
Joshua zavrtěl hlavou a stiskl rty.
„Joshuo, uvědomujete si, že ten, kdo vám dal něco takového, to s vámi nemusel myslet dobře? Není bezpečné, abyste chodili v noci ven. Dokonce ani když není úplněk.“
„Ten, kdo nám ho dal, to s námi nemyslel zle,“ řekl Joshua rozhodně.
„Ne?“ zdvihnul Snape obočí. „Pak to byl hlupák!“ řekl možná více posměvačně, než musel. Chtěl však chlapce vyprovokovat.
„Není hlupák! Jen chtěl Teddymu dát něco, co vyrobil jeho otec! Nemohl vědět, jak to dopadne!“
Snape si vybavil noc před lety, kdy nachytal Pottera s nějakým pergamenem, který tak příhodně zabavil Lupin. A plánek, na kterém v Lupinově kabinetě uviděl, jak jsou spolu s Blackem v Chroptící chýši… Je možné, že by se jednalo o tentýž plánek?  Už tehdy se mu zdálo, že Lupin tuší, o co se jedná. A rozhodně ho uměl používat. Vrátil ho Potterovi, když na škole končil? Všechno to do sebe zapadalo – kousky té jejich příšerné čtveřice a koneckonců i Pottera mladšího s Weasleym a slečnou Grangerovou. S Hermionou, opravil se v duchu a usmál se. Už tehdy byla neobyčejně inteligentní. Jen kdyby nekamarádila s Potterem, který nectil žádná pravidla. A nectí je, jak je vidět, ani nyní. Zřejmě porušování školního řádu považuje stále za dobrý způsob jak vyzrát nad učiteli. Vůbec mu nedochází, že jeho účelem je především bezpečí studentů. Copak nebude nikdy dospělý?
„Ten plánek dostal Teddy od svého kmotra?“
Joshua mlčel, v jeho pohledu však rozpoznal tichý souhlas.
„A plášť? Měli jste i jeho neviditelný plášť?“
„James ho dostal k Vánocům,“ odpověděl téměř neslyšně.
„Dobře, Joshuo,“ Snape se snažil, aby jeho hlas zněl klidně. S Potterem si to vyřídí později. „Teď mi řekněte, co se přesně stalo tam venku.“
„Já jsem tam jít nechtěl. Říkal jsem jim to.“
„Na to jsem se neptal. A není to ani důležité. Důležité je, že jste tam šel. Vy už víte, že jste se zachoval jako hlupák. Dokonce si myslím, že jste to věděl už tehdy. Jen jste se příliš bál odporovat svým přátelům.“
Joshua neodpovídal, se sklopenýma očima si jen kousal ret.
„Nemyslete si, že je omluva, že jste věděl, že je to hloupost. Není. Naopak. Hloupí lidé nevědí, co činí. Vy jste to věděl. A věděl jste, že máte jít za někým z učitelů a informovat jej o tom, co vaši přátelé dělají. Neudělal jste to. Protože jste se bál. Bál jste se, že si budou myslet, že nejste statečný.“
Joshua mlčel, měl zahanbený výraz.
Po krátké odmlce Snape pokračoval: „Odvaha není dělat to, co si ostatní myslí, že je odvážné, ale to, co my sami cítíme jako nezbytné, a to i když si naši přátelé myslí něco jiného.“
Joshua pomalu přikývl, oči se však zvednout stále neodvážil.
„Co se dělo tam venku? Přesně. Vteřinu po vteřině.“ Snape pečlivě odděloval slova.
„Šli jsme k Hagridově hájence,“ promluvil konečně Joshua. „Rozsvítili jsme hůlky, abychom viděli na cestu. Pak jsme uviděli, že je úplněk. A bylo slyšet zavytí. Pak to šlo hrozně rychle. Pořádně si na to nevzpomínám.“
„Nevzpomínáte, nebo si nechcete vzpomenout?“
„Už jsem to vyprávěl bystrozorům.“
„Tak to řekněte ještě jednou,“ trval na svém Snape.
„Uslyšel jsem zavytí. A pak vrčení. Bylo blízko. Pak to na nás zaútočilo. A zároveň se objevil ten oheň.“
„Aodhfionn se objevil sám?“
Když Snape vyslovil jméno démona, Joshua sebou trhnul. „Vy znáte jeho jméno?“
„Sám jste mi ho řekl. Když jste ho povolal poprvé.“
„Já jsem ho tehdy nevolal,“ oponoval tiše Joshua.
„Tehdy ne.“
„Chtěl jsem, aby přišel. Ani nevím jak, ta slova mě napadla sama. Byl to zvláštní jazyk, který neznám.“
„Jaká slova? Vzpomenete si na ně, Joshuo?“ zeptal se tiše Snape.
Chlapec jen zavrtěl hlavou. „Bylo to hrozně rychlé. Požádal jsem ho o pomoc proti nepříteli. A Aodhfionn na něj skočil. To vytí bylo hrozné. Bylo jako pláč. Svíjel se, snažil se toho zbavit. Nevěděl jsem, co dělat jiného.“
„Tomu rozumím. A je to tak v pořádku. Těžko jste se mohl před vzrostlým vlkodlakem ubránit jinak.“ Odmlčel se a chvíli se na Joshuu díval. „Nejste vinen jeho smrtí, byla to sebeobrana, to si pamatujte, Joshuo. Právem přirozenosti je svoboda, kterou má každý člověk k tomu, aby používal svou moc k uchování svého vlastního života. Nemůžete za smrt Ranulphuse Burkea. Ale mělo by to pro vás být varováním. Bez ohledu na to, že jste musel, uvědomte si, že jste vyvolal sílu, kterou jste nebyl schopný ovládnout. Můžeme ohrozit život útočníka, abychom zachránili svůj. Ale nesmíme dát v sázku příliš mnoho. Příliš mnoho životů. Budete to vy, kdo bude muset sám se sebou žít. Víte, co z toho plyne, Joshuo?“
„Že se musím naučit uzavírat svou mysl?“
„Ano, to také. Přestože jsme si již vyjasnili, že problém je v něčem jiném. Že jste Aodhfionna povolal záměrně.“
Joshua mlčel.
„Vyplývá z toho ještě něco jiného. Budu vás muset učit i obranná kouzla. Abyste nebyl v pokušení svého zvláštního strážce volat.“
„Děkuji, pane. Jsem rád, že je Marigold v pořádku.“
„Ano,“ odpověděl zamyšleně Snape, „je v pořádku. Její uzdravení probíhalo nad očekávání dobře.“ Chvíli se díval na svého syna. Ten jeho pohled nevydržel a sklopil opět oči. Snape se nemohl zbavit pocitu, že mu neřekl všechno. Chtěl zabít Burkea? Je možné, že ho mohl jen zahnat na útěk, stejně jako slečnu Bootovou? Nebo zlo v duši toho nešťastného mladíka vycítil sám Aodhfionn? Byla to vůle Joshuy, nebo vůle toho démona? Myslící oheň… Co všechno s ním dokáže, pokud se jej doopravdy naučí ovládat?
„Nepoužívejte tu sílu, Joshuo, pokud to nebude bezpodmínečně nutné,“ promluvil posléze a snažil se dát do svého hlasu veškerou přesvědčivost, které byl schopen. „Nenechte se svést pocitem moci. Je opojná. A nebezpečná. Tu sílu neznáte. Nevíte, k čemu může vést. A i když si budete myslet, že je vaším služebníkem, může tomu být i naopak. Je to cizí. Nerozumíme tomu. Může to mít vlastní cíle. Slibujete mi to?“
Joshua přikývnul. „Slibuji,“ řekl vážně.
„Budeme spolu i nadále pracovat na tom, aby vás to nemohlo ovládnout proti vaší vůli. Avšak nepřestávejte mít na paměti, že před sebou samým vás ochránit nedokážu.“

………………

Praha; téhož dne

Grindelwald seděl v křesle ve své pracovně a poslouchal jímavé tóny svatební scény z Lohengrina. Wagnerovy hudby se nemohl nasytit. Byla tak krásná, něžná i monumentální. Geniální. Lohengrin byl od dětství jeho oblíbenou postavou. Jemný a statečný. Krásný, vysoký, světlovlasý. Ten muž, který ho dnes navštívil, mu jej připomínal. Líbil se mu. Když stáli zde, v jeho pracovně u okna, když mu ukazoval nádherný výhled, cítil, že mu není lhostejný, nechtěl ho však vyplašit. V tuto chvíli by mohl více ztratit než získat. Na všechno je čas.
Uslyšel zaklepání na dveře. Nechal doznít poslední monumentální tóny scény, pak gramofon neverbálním kouzlem vypnul. „Pojď dál, Baltazare,“ vyzval příchozího.
Baltazar Byrtus vešel dovnitř. „Mudlovská policie zatkla jednu z našich buněk. Osm lidí. Viní je z útoku na ubytovnu té špíny.“
„Zařiď jejich propuštění,“ odpověděl Grindelwald odmítavě.
„Už jsem zařídil. Soudce na ně odmítl uvalit vazbu. Policie je musela propustit. Všechny.“
„Tak proč mě s tím obtěžuješ?“ mávnul unaveně rukou Grindelwald. „Nebo jsi chtěl hovořit ještě o něčem jiném?“
„Mikulášek udělá, co mu řekneme. A spousta dalších. Ale příště už prezidentem být nemůže. Ne beze změn pravidel. Bez konce hry na tu jejich demokracii,“ odmlčel se.
„Pokračuj,“ zpozorněl Grindelwald.
„Otázka je, jestli je chceme měnit. Musíme zvolit co dál. Jestli už není čas přestat se skrývat.“
Grindelwald neodpověděl, jen zamyšleně pozoroval svého pobočníka.
„Oni sami už tu hru hrát nechtějí. Pochopili, že si nedokážou vládnout sami.“ Byrtus vytáhl z kapsy složené noviny a začal číst: „Ať už se ti politici přestanou hádat. Ať už to někdo řídí a jasné říká, co se má dělat.“ Podíval se od očí svého vůdce a řekl naléhavě: „Jsou už připraveni. Můžeme se přestat schovávat, pane.“
„Nemyslím. Tato země je možná už zralá, i když si nejsem jistý ani tím. Ještě na tom nejsou tak zle, aby pochopili nutnost změny. A hlavně – Čechy jsou příliš malé. Buď trpělivý, příteli.“
Vstal a začal přecházet po místnosti, s rukama složenýma za zády. „Říkáš, že Mikulášek nemůže být prezidentem? To je mrzuté, musíme ale najít náhradní řešení. Co ten tvůj mudla, co jsi ho přivedl minulý týden? Líbil se mi.“
„Myslíte Michaela Dandu? Dokáže neuvěřitelným způsobem ovládat lidi. S davem si vyloženě hraje. Ale není politik. Jejich systém-“
„To mě nezajímá. Důležité je, že za ním půjdou lidi. Má charisma. Neskutečné. A názory, blízké našemu učení. Ten jeho řád… Musel o nás něco vědět, už když ho zakládal. Přestože je jen mudla. Udělá to, co chceme, dobrovolně, z přesvědčení. Nebude muset být pod Impériem, bude působit autentičtěji. Až jsem se sám divil, že si nikdo nevšimnul, že Mikulášek vypadá čím dál víc jako vosková figurína. To skutečné nadšení se z těch pod Impériem vždycky po čase vytrácí,“ ušklíbl se Grindelwald.
„Pane, on ale nemá zázemí v politických strukturách,“ pokoušel se ještě oponovat Baltazar Byrtus. „Jejich způsob voleb-“
„Už jsem řekl, že mě to nezajímá!“ přerušil jej ostře Grindelwald. „To je na tobě, jak to zařídíš! Ale možná máš v něčem pravdu… Nebudeme využívat jejich prohnilý systém. Nikdo už ho nebere vážně. Ať ho zvolí přímo. Ať odvozuje svou moc od vůle lidu,“ řekl ironicky. „Postavíme ho do protikladu k prohnilým stranám. Ať si pak někdo ze zahraničí zkusí jeho legitimitu zpochybňovat!“
„Pane, ale… Nechci samozřejmě oponovat, ale pokud ho bude volit jen parlament, dokázal bych to spíš… Sice nepatří k žádné z těch jejich stran… ale ovládnout těch pár lidí…“
„Chceš říci, že všeobecné volby nelze zmanipulovat, Baltazare?“ utnul jej poněkud výsměšně Grindelwald. „Začínáš chápat, o co jde. Je těžší je zvládnout, to ano. Těžší.  Ne ale nemožné. A když se to podaří, jeho sílu už nikdo nezpochybní. Půjdeme touto cestou. Kolik času na to máme?“
„Rok a několik měsíců, pane.“
„Tak to máš času více, než potřebuješ.“
Posadil se zpět do křesla a hůlkou zapnul gramofon. Rozezněly se jemné tóny úvodu do třetího dějství jeho oblíbené opery. „Promluvíme si o tom později. Dnes už na to nemám náladu.“ Zavřel oči a vychutnával si hudbu.
„Zavolej Gizelu. Nebo ne. Dnes už nemám chuť s nikým mluvit. Vyřiď jí jen, že odvedla dobrou práci.“  Byrtus se lehce uklonil a odcházel. Ve dveřích ho Grindelwald ještě zadržel. „Pošli mi Alberta,“ řekl, aniž by otevřel oči, stále ponořen do Wagnerovy hudby.

…………………

Doupě; 23. března. 2011

V poněkud neuspořádané a přesto či právě proto příjemné jídelně rodiny Weasleyů bylo ve středu večer rušno. Na návštěvu přijel nejstarší syn Charlie se svou rumunskou manželkou Vulpe a dětmi – dvanáctiletou Furtunou a o dva roky mladším Dorinem. Nebyla tu zdaleka celá rodina, jen Molly s Arthurem a Harry s Ginny. Ostatní byli pozvaní až na sobotu.
Albus a Lily ihned po večeři odvedli svou sestřenici s bratrancem ven, aby jim ukázali utěšeně se rozrůstající kolonii trpaslíků. Kolonie k velké nelibosti Molly vzkvétala pod ochranou Lily, a Molly se snažila alespoň uhájit část původně rozlehlé zeleninové zahrady. Lily se právě snažila naučit trpaslíky, aby si svou zeleninu vypěstovali sami, vyprosila si k tomuto účelu od babičky kus pozemku. Pro své úsilí se jí podařilo nadchnout i ostatní děti z Ginniny školy a společně pozemek trpaslíků oplotily. Harry jejich snahu považoval za marnou, ale dobré srdce jeho dcerky jej dojímalo. Koneckonců byly to myslící bytosti, byť ne na zdaleka takové úrovni jako třeba skřítci.
Během večeře se rozhovor točil zejména kolem nich. A také kolem draků a dalších témat, která zajímala děti. Hovořili o všem normálním a příjemném; nejen Harry, ale nikdo z ostatních dospělých nechtěl před dětmi mluvit o tom, co je znepokojovalo. Po jejich odchodu se rozhostilo na chvíli ticho.
„Harry, slyšel jsem, co se stalo minulý týden v Bradavicích. Jsem rád, že jsou všichni v pořádku,“ prolomil mlčení Charlie.
„Nechápu, co je to napadlo. A jak se dostali ven,“ řekla nesouhlasně Ginny. „Mohli všichni přijít o život. Nebo mohli přinejmenším skončit pokousaní. Ještě teď mi je z toho úzko.“
„Taky tomu nerozumím,“ poznamenal Arthur Weasley. „Harry nám to ještě nevysvětlil.“
„Ještě probíhá vyšetřování. Nechci o tom před jeho ukončením spekulovat. A ani to sám všechno nevím,“ utnul Harry diskusi. Nechtěl o tom mluvit. Zejména nechtěl hovořit o tom, jak se děti dostaly ven. Ihned mu samozřejmě došla spojitost s plánkem a pláštěm. Proto po důkladné domluvě Jamesovi a Teddymu si oba dárky vyžádal zpět. Jednou jim je vrátí. Ale letos určitě ne. Ginny o existenci plánku nevěděla, jen o plášti. Neptala se však. A Harry jí to říct nechtěl, nechtěl čelit jejím vyčítavým pohledům; už tak byl teď jejich vztah dost napjatý. Koho to však napadlo, byla Hermiona. Přišla za ním hned v pondělí do kanceláře. K Harryho překvapení mu však nic nevyčítala a spokojila se s tím, že jí oba předměty ukázal. Slíbila, že nic neřekne. Ginny a ani paní Weasleyová by na to tedy přijít nemusely. Zatím to vypadalo tak, že se nic o plánku a plášti nedostane ani do vyšetřovací zprávy. Všechny děti totiž vypovídaly stejně  – že šly hledat Marigold a že využily tajné chodby, o níž věděly od starších studentů. Odmítly prozradit, od kterých. Ostatně – děti byly oběti, ne viníci. Nikdo proto na ně při výslechu doopravdy netlačil. Harry teď pociťoval výčitky svědomí z toho, že podlehl nátlaku George a dal jim dárky tak brzy. Chybělo tak málo!
„Harry!“ vytrhl jej z myšlenek hlas Ginny, „Harry, Charlie se na něco ptá! Co je to s tebou?“
„Přemýšlel jsem, promiň,“ zamumlal Harry a podíval se na švagra.
„Ptal jsem se, jak se z toho dostali, Harry. Ubránit se vlkodlakovi by dělalo problém i většině dospělých kouzelníků.“
„To netušíme. Myslím, že to nevědí ani oni sami. Všichni se hodně báli a najednou se tam ten oheň objevil. V jejich věku nikdo taková kouzla ještě umět nemůže. Vlastně vůbec netušíme, co to bylo za kouzlo. Musela to být divoká magie. Někoho z nich nebo všech, těžko říci. Určitě to pro ně bylo hrozné. Hermionin Josh upadl do bezvědomí. Vyšetřování vede Ailith Farleyová, plně jí důvěřuji,“ dodal ještě. „Charlie, Vulpe, zjistili jste něco o tom možném nebezpečí?“ změnil raději téma.
„Snažili jsme se, Harry. Něco se děje. I když u nás v horách je zatím klid.“
„My jsme si vždy své záležitosti řídili sami, Harry,“ doplnila Charlieho Vulpe.
Charlie přikývnul a pokračoval: „Začali jsme sledovat, co se děje ve zbytku země. A určité známky neklidu tam jsou. Mají nějakou krizi či co.“
Arthur Weasley přikývnul. „Ta ergonomická krize a nezaměstnanost je teď všude.“
„Ekonomická, tati,“ opravila jej tiše Ginny.
„V Rumunsku je to ale mnohem horší. Fakt jsou na tom už dost zle. Tady je jen krize. Tam ale nefunguje už vůbec nic. Vládnou jim zločinci. Jejich společnost už postrádá jakoukoli logiku. A oni to už vědí. Začínají se bouřit. Nelíbí se jim, co je, ale nevědí, co by chtěli. Jen změnu, změnu, volají…. A mezi kouzelníky se začaly šířit názory, že je odpovědností kouzelníků nenechat mudlovskou část země v tom marastu, ale pomoci jim. Někteří hovoří o odpovědnosti obdařených. Ony ty myšlenky nezní na první pohled nebezpečně-“
Harry přikývl. „Ale vedou k opuštění politiky utajení a oddělených světů. K nadvládě kouzelníků. Pro dobro mudlů. To už tu bylo. Hermiona o tom připravila skvělý materiál – víte, jaké bylo heslo Grindelwalda?“
„Pro větší dobro,“ odpověděla tiše Vulpe.
Harry přikývnul.
„Ty názory padají na úrodnou půdu,“ pokračoval Charlie. „Problém je, že mudlové, tedy alespoň co vím u nás v Rumunsku, skutečně nezvládají správu svých záležitostí. Nadávají na své vůdce, že jsou neschopní a zkorumpovaní. Jistěže jsou. Jsou jedni z nich. Proč by měli být lepší? Ale nejsou ani horší. Každý si přikrádá podle svých možností a schopností.“
„Charlie! To přeháníš,“ zlobila se Vulpe, „není to tak! Naprostá většina z nich nekrade!“
„Protože se bojí nebo protože k tomu nemají příležitost,“ ušklíbl se Charlie.
„Ne! Protože mají svědomí.“
„Dobře. Jenže to stejně na věci nic nemění. Ti, co tomu všemu neodporují, za to nakonec můžou také. A je jedno, jestli nic nedělají z pohodlnosti, zbabělosti, hlouposti nebo proto, že nemají morálku.  Je to nakonec totéž.“
„Jenže to není totéž!“
„Jsi si jistá? Důsledky jsou nakonec stejné. Celá jejich společnost se rozpadá.“
„Mýlíš se, Charlie,“ řekla smutně Vulpe. „Celá naše společnost se rozpadá. Protože všechno, co jsi řekl o mudlech, bys mohl říct i o kouzelnících. A sám o sobě,“ dodala tvrdě. „A taky o mně. Kolikrát jsme spolu mluvili o tom, že se nám nelíbí, jak se Constantin Dalca chová?“
Podívala se na manžela, který se díval nesouhlasně, nic však nenamítal.
„Kdo je Constantin Dalca, Vulpe?“ zeptal se Harry.
„Ale, takový náš Popletal,“ mávnul rukou Charlie. „Není nebezpečný. Jen hlupák.“
„Hlupáci jsou nebezpeční, Charlie, pokud jsou na místech, kam nepatří,“ poznamenal Arthur Weasley.
„Žijeme v jedné zemi. My dračí lidé jsme sice stranou, ale patříme všichni k sobě. Jestli se má vrátit Grindelwald…“ Vulpe se odmlčela a podívala stranou. „Babička si tu dobu ještě pamatuje. Postihlo to všechny. Nebylo před ním úniku, ani u nás v horách. Vy tady na ostrovech jste byli mimo, ale v naší zemi… Kdo nešel s ním, byl nepřítel. Kdo jakkoli nesouhlasil, byl nepřítel. Kdo jen mohl možná někdy v budoucnu nesouhlasit, byl nepřítel. A všechny nepřátele likvidoval. Z naší rodiny přežila jen babička a její synovec, strýc Traian, víš?“ obrátila se na Charlieho. „Bylo mu pět, když přišel o oba rodiče.“
Po krátké odmlce pokračovala: „Babička mi vyprávěla, jak byla nejdříve nadšená z jeho myšlenek. Jak byl krásný, okouzlující, logický. Začalo to nenápadně. Lidi chtěli změnu. Jako teď. Čekali, že přijde někdo, kdo jejich problémy vyřeší.  Teď také. Nedokážou si představit, že může přijít něco mnohem horšího než to, co je. A v tom se zatraceně mýlí.
Harry, chci vědět všechno, co se děje. Pochopila jsem, že něco hrozí. A že organizuješ nějakou skupinu, Charlie se zmiňoval o nějakém řádu, který vzniknul za minulé války. Chci se přidat, Harry. Chci něco dělat, dokud to jde. Vezmete mě za členku?“
Celá rodina zmlkla, překvapená proslovem Vulpe, která se dosud na svých návštěvách příliš neprojevovala. Charlie se na svou ženu díval se směsicí překvapení a obdivu.
Harry se usmál. „Samozřejmě, Vulpe. Řád se sejde v sobotu. Vaše pomoc bude velmi vítána. Složíš slib?“
Vulpe přikývla.
„A ty, Charlie?“
„Jsem přece Weasley, ne?“ usmál se Charlie.

[1] Nerozumím.

[2] Budiž tma. (staroslověnsky)

[3] Budiž jasná cesta.

[4] Rozsviť se. (Lumos)

Poznámka:

Připomínám, že jde o fikci a Gellert Grindelwald, Boleslav Mikulášek ani Michael Danda nejsou skutečné postavy a nemají vůbec, ale vůbec nic společného s realitou. Proto se nesmíte divit, že termín prezidentské volby je jindy.

Další kapitola

706 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí