„Ztratíme-li bohatství, neztratíme nic, ztratíme-li zdraví, o něco přijdeme, ztratíme-li charakter, ztratíme všechno.“
Billy Graham
Ten upřímně překvapený výraz v Dracově tváři a následný záblesk pochopení, když mu dvě vteřiny předtím, než upadl do bezvědomí, došlo, že odlákala polibkem jeho pozornost, se jí dotkly více, než čekala. Zachytila ho, když padal, klesla s ním k zemi, pevně objala jeho bezvládné tělo a jemně mu přejela prsty po tváři.
Vždyť sem sotva přišli, a už byla přinucena zradit jeho důvěru. Až se probere, pochopí, že nemohla jednat jinak?
„Jak dojemné…“ okomentoval scénku uštěpačně Serpens a použitou injekční stříkačku s mimořádně silným uspávadlem odhodil do připraveného sáčku.
Nijak na to nereagovala, ani nezvedla hlavu.
„Vezmi mu jeho hůlku, Feles,“ zasyčel na ni.
Nehýbala se.
„Jinak si ji vezmu do úschovy já,“ dodal temně.
Neochotně vytáhla jedenáct palců dlouhou hůlku z ebenového dřeva z jeho zadní kapsy. Ve dveřích se objevili dva upíři v hnědých hábitech.
„Odneste ho,“ nakázal suše Serpens.
Kapucíni beze slova popadli Draca každý za jednu paži, vytáhli ho nahoru a bezohledně vlekli mezi sebou pryč. Angela zůstala klečet na zemi a vyprovodila trojici ustaraným pohledem.
„Teď máme docela dost času, takže si půjdeme spolu popovídat, co ty na to, Feles?“ zadíval se na ni vyzývavě. „Zvu tě na skleničku.“
Pomalu se postavila proti němu a předpokládala, že výraz, kterým ho obdarovala, mluví za vše. To se ovšem spletla.
„Netvař se tak kysele, prosím tě. Snad se o něj doopravdy nebojíš?“ protáhl nevěřícně. „Jen pojď, sklenka vína ještě žádného upíra nezabila.“
Až teď postřehla ten zvláštní podtón v jeho nabídce a zamyšleně se na něj zadívala.
„Chceš se mnou probrat něco konkrétního?“
„Představ si,“ zašklebil se v odpověď. „Tak polez. Zanedlouho bude svítat, a to už mě přejde na pokec chuť.“
***
Kráčela dlouhou temnou chodbou. Na kamenných zdech v pravidelných rozestupech prskaly zeleně zářící pochodně, které jí naháněly husí kůži. Lomcovala s ní zimnice, ale i tak kráčela dál, i když nevěděla, kam vlastně jde.
Pak se před ní objevily dveře. Dvoukřídlé a pootevřené. Slyšela za nimi tlumené hlasy a podivný sykot. Cítila, že za těmi dveřmi je to nebezpečné, ale něco jí říkalo, že jí se tam nic nestane a zvědavost ji poháněla. Vztáhla ruku a už se téměř dotýkala podivně tmavého dřeva, když s ní otřásl bolestný dívčí křik.
Ucukla a couvla o krok dozadu.
Křik utichl, vystřídal ho temný smích, další sykot a pak další výkřiky, ještě pronikavější a bolestnější než ten předešlý.
Dobře věděla, co se tam děje, nechtěla to vidět, ale přesto se její ruka znovu zvedla a strčila do dveří. Ty se před ní pomalu otevřely a odkryl se jí výhled na rozlehlou místnost, ve které postávalo několik desítek postav v černých hábitech. Vzduch znovu prořízl jekot mučené dívky.
Postavy se před ní začaly rozestupovat, jak pomalu mířila ke zdroji křiku, jako by ji táhla neviditelná síla. A pak ji uviděla. Špinavou, svíjející se na podlaze, bosou, s rozcuchanými vlasy. Stál nad ní vyzáblý zjev s odpudivou tváří a pozoroval škubající se oběť s děsivým leskem v rudých očích.
Lord Voldemort sklonil svou hůlku a hnědovlasá dívka na podlaze znehybněla. Rozhostilo se ticho. Všichni mlčeli. Pak se hnědovláska trhavým pohybem posadila a otočila tváří k Ginny, která se celá zděšená nedokázala ani pohnout.
„Ty…“ ukázala na ni třesoucí se rukou Angela Blacková. „To ty… Trpím kvůli tobě… Zrádkyně…“
Ginny otevřela ústa, aby se bránila, ale nevyšlo jí z nich ani jediné slovo. Ztrhaná Blacková nechala obviňující prst klesnout a ošklivě se usmála.
„A oni taky trpí tvou vinou,“ sykla a pohodila hlavou do strany.
Toporně se podívala určeným směrem. A uviděla Rona, mamku a George. Jejich bezvládná těla se pomalu otáčela ve vzduchu dva metry nad podlahou. Ze spousty jejich ran kapala krev. Ginny se rozplakala.
„Ne… Ne…“
„Ale ano!“ zavrčela Blacková a po čtyřech se pomalu začala posouvat směrem k ní. „Je to tvoje vina… Tvoje vina…“
Někdo ji popadl za ramena a prolomil tím její ochromující nehybnost. Začala se vzpouzet.
„Ginny!“
„Ginny! Vzbuď se!“
Škubla sebou a otevřela oči. V pološeru pokoje rozeznala ustaranou tvář svého bratra, který ji držel ramena.
„Ginny… Jsi v pořádku?“
Uvědomila si, že se ještě celá chvěje a tvář má zmáčenou slzami.
„Rone… Jo, nic mi není…“ zhluboka se nadechla. „Jen se mi něco zdálo.“
„To musel být teda děsný sen,“ zahučel. „Slyšel jsem tě skoro až nahoru.“
Prudce se posadila: „Promiň, vzbudila jsem tě? Zapomněla jsem asi večer na kouzlo,“ vyhrkla dřív, než si to stačila rozmyslet.
„Zapomněla?“ podivil se Ron a zamračil se. „Zdají se ti takové sny často?“
Nejraději by si v tu chvíli ukousla jazyk. Ještě jí to pořád nemyslelo úplně jasně a hned se jí podařilo takhle podřeknout. Bratr ji upřeně a zblízka pozoroval.
„Ginny?“
„Já…“ polkla.
„Takže takové noční můry se ti zdávají pravidelně? Brečela jsi tu a křičela,“ chmuřil se čím dál víc.
„Ale to není…“ nadechla se, ale nenechal ji domluvit.
„Jak dlouho už to trvá?“ vypálil na ni.
Pevně semkla rty k sobě a přinutila se několik vteřin mlčet. Hlava se jí pomalu pročišťovala.
„Jsem v pořádku, nemusíš si dělat starosti, dobře?“
„Ginny!“ zvolal rozhořčeně Ron. „Nesnaž se to zamluvit!“
„Tišeji, prosím tě! Vzbudíš celý dům!“ zasyčela na něj, jak se jí vracelo ztracené sebeovládání.
Ron nějakou dobu mlčel. Opětovala mu pohled bez zachvění.
„Jak myslíš… Teď už musím do práce, máme brzy ráno trénink.“
Až teď si uvědomila, že je Ron oblečený. Nejspíš zrovna scházel ze schodů, když ji uslyšel. Zatraceně…
„Ale až se vrátím, tak si o tomhle promluvíme.“
„Není o čem mluvit,“ ujistila ho už úplně klidná.
„Ségra…“ protáhl výhrůžně.
„Už běž, nebo přijdeš pozdě,“ vystrkovala ho ze svojí postele.
Neochotně se postavil: „Já se nedám odbýt, je ti to jasné?“
„Nech mě laskavě ještě spát a mazej!“ prskla po něm a znovu se zakutala pod peřinu.
Potřásl hlavou a konečně odešel.
Jakmile zacvakly dveře, odhodila ze sebe propocenou deku. Takhle živý sen už hodně dlouho neměla. Ani tak hnusný… Bylo jí jasné, proč se to zhoršilo. Jedno setkání s Blackovou k tomu více než bohatě stačilo. Dneska už tedy rozhodně neusne…
Posadila se na pelesti a zadívala se z malého okna. Začínalo svítat. Pomalu vstala a po špičkách zamířila do koupelny, aby ze sebe pořádně horkou sprchou smyla pot. Bolestně si však uvědomovala, že ten svíravý pocit viny nikdy vodou nesmyje.
***
Maileen upřeně pozorovala scenérii za oknem s mřížemi. Dělala to už několik minut, a přesto nevykoumala nic jiného než samé jehličnany jeden vedle druhého, sotva metr od okna, takže skoro úplně zakrývaly pokusy slunce proniknout až k ní.
Zachmuřeně uvažovala, kam ji to zatraceně odtáhli. Bylo tu tak ticho, ani žádného živého lesního tvorečka se jí nepodařilo zahlédnout. S povzdychem se otočila zpět do místnosti. Měla na sobě pořád ty samé krví potřísněné šaty. Na stole u zdi stál netknutý talíř s jejím obědem. Rýže a maso. Očividně z nějaké restaurace rozvážející obědy. I tak luxus, který tady vůbec nečekala. Vykročila po koberci. První postel byla prázdná. Ta žena, kterou tu předtím viděla, už se nevrátila. Na druhé ležela Diana. Přitáhli ji sem brzy k ránu. Byla úplně bílá, zírala do stropu a nepronesla od té doby jediné slovo.
Přejela ji pohledem a pokračovala dál. Sedla si na svou postel. Už dva dny tu trčela. A nejedla. Sice měla hlad, ale nechtěla se dotknout ničeho, čeho se dotýkaly pracky těch hnusáků s rudýma očima.
Co má dělat?
Zkoušela už samozřejmě dveře i okno a mříže, taky hledala tajný vchod. Nikde nic. Všechno zamčeno, zabezpečeno, neměla jak utéct.
Unaveně se natáhla na pelest. Jestli tu nechce vyhladovět, tak musí jíst. Musí si udržet naději. Třeba by se mohla pokusit o útěk, až ji zase povedou na… Krmení. Přeběhl jí mráz po zádech a schoulila se do klubíčka. Musí to zkusit. Přece se nevzdá tak snadno.
***
„Andy! Nebudu ti pořád opakovat, abys na to koště nesedal!“ zvolala varovně Ginny, když si všimla, že se klučina už poněkolikáté snaží vydrápat na maličké koště, které se mu podařilo zachytit, ačkoli mu ještě před hodinou stále úspěšně unikalo.
James Andrej se na ni zamračil způsobem, který jí natolik připomněl Harryho, že se musela usmát. Položila na zem Felixe, kterého do této chvíle drbala pod krkem a unaveně vstala. Minulá noc se na ní podepsala, ale Andy se chtěl jen bavit, a nebyl důvod, aby svou špatnou náladu přenášela na něj. Přistoupila k němu a dřepla si.
„Jsi na to ještě moc malý, spadneš a něco se ti stane. Co bych pak řekla tvému tátovi, hmm?“
„Ale já chci!“ vyhrkl Andy. „Chci…“ zarazil se a zuřivě se mračil, jak se snažil ve své slovní zásobě najít správné slovo.
Pobaveně ho přitom pozorovala, a nakonec se rozhodla mu pomoct: „Chceš letět?“
Rozzářil se: „Jo!“
„Ach jo… Tak co mám s tebou dělat? Ale Harrymu ani slovo, dobře?“ zvedla varovně ukazovák a Andy hned nadšeně přikyvoval.
Klepla na koště hůlkou, aby zůstalo stát a posadila Andyho na něj.
„Pevně se drž,“ ujistila se, že pořádně sedí a dovolila koštěti pohnout se kupředu.
Kráčela však přitom těsně vedle něj, přece jenom měla o toho prcka strach. Bylo to takové střevo, že se byl schopný pustit, a pak by to mohlo špatně dopadnout. Udělali kolečko kolem celého domu, James přitom nadšeně výskal a Felix štěkal a pobíhal kolem nich.
Když došli zpátky na místo, odkud vyrazili, zaslechla Ginny šumot křídel. K Jamesově nelibosti zastavila koště, položila mu ruku na ramínko a vzhlédla k nebi. Skrz ochrannou hranici právě proletěla černá sova a následně vznosně přistála na lavičce u záhonu narcisů. Nic nebezpečného nenesla, jinak by se přes kouzla nedostala.
Ginny nejprve sundala Jamese z košťátka, které k jeho zklamání vzala raději do ruky a zamířila k okřídlené listonošce. Zastavila se však dva metry od lavičky. Tu sovu už někdy předtím viděla. Velká černá, se zářivě žlutýma očima, které znechuceně krčila před odpoledními slunečními paprsky. Náhle jí hlavou problesklo i její jméno. Roxana – sova Angely Blackové.
Nerozhodně ptáka pozorovala. Na pařátu měl připevněnou obálku s jediným slovem:
HARRY
Sova naklonila hlavu na stranu a Ginny by přísahala, že se rozhoduje, zda je hodna převzít dopis, který nesla či nikoli. Nakonec jen vydala varovný skřek, roztáhla křídla a odplachtila do stínu koruny košatého dubu v zadní části zahrady.
Ginny se pro sebe ušklíbla. Nic jiného by od její sovy ani nečekala.
***
Netušil, kolik času uběhlo od chvíle, kdy přestal vnímat svět kolem sebe. Ale vzhledem k tomu, že ho velmi nepříjemně bolela hlava a v ústech cítil podivnou pachuť, usoudil, že do něj narvali pořádnou dávku nějakého svinstva, která ho složila nejméně na několik hodin.
Ležel na tvrdém a studeném povrchu. Otevřel oči a hned vzápětí to zkusil znovu, než mu došlo, že skutečně nevidí vůbec nic.
Obezřetně se posadil. Pod dlaněmi cítil nepoddajný kámen. Ještě několikrát zamrkal a zamával si rukou před obličejem. Nic. Potlačil nával děsu, který se v něm vzedmul při představě, že ho oslepili. Ještě pořád tu byla druhá možnost.
Nejprve se zhluboka nadechl, stiskl víčka k sobě a soustředil se na své nejbližší okolí.
Narazil pouze na hluboké ticho a chlad. Nevycítil ničí přítomnost, ať už zřejmou nebo skrytou. Kolem něj panoval naprostý klid. Když se ale do toho ticha zaposlouchal, jako by v něm rozeznával vzdálené tlumené hučení. Pustil to pro tu chvíli z hlavy a pokusil se spojit s Angelou.
Trvalo to mnohem déle než obvykle, ale nakonec ji našel. Oddělovala je však jakoby průhledná ale naprosto neprostupná stěna. Nespokojeně se zamračil, když si uvědomil, že se s ní nedokáže domluvit. Cítil jen, že je sice trochu nervózní, ale jinak v pořádku.
Zvedl ruku a zamyšleně si promnul prsty svědící místo na zátylku, kde ho šimralo malé tetování. Ne, že by mu to v tuhle chvíli tak moc vadilo, ale byl to nezvyk, že s ní nedokázal komunikovat, když jim to takovou dobu nedělalo žádné potíže.
Tetování konečně přestalo svědit a Draco se obezřetně postavil. Hmátl rukou k zadní kapse, jen aby si ověřil svou domněnku, že mu vzali hůlku. To ostatně čekal. Chvíli uvažoval a pak dvakrát rychle za sebou tleskl dlaněmi. Zvuk se rozlehl do všech stran a pak se mu vrátil zpět i s ozvěnou. Odhadoval, že se nachází v nějakém rozlehlém, ale uzavřeném prostoru. Musel si to ale ověřit. Připomenul si varování Angely i její obavy a se všemi smysly nastraženými, tedy kromě zraku, vykročil kupředu, jednu ruku nataženou před sebou.
Udělal přesně dvacet šest kroků, než narazil na zeď. Skála. Otočil se čelem vzad a vydal se za nosem. Tentokrát jich napočítal třicet šest, než dorazil na druhou stranu. Znovu se obrátil, odkrokoval si polovinu, otočil se napravo o devadesát stupňů a stejně si odhadl vzdálenost dalších dvou stran. Dvacet dva kroků. Pod nohama měl stále stejný povrch i skála byla na omak stejná. Opatrně se vydal podél zdi, ale když ani po šedesáti krocích nenarazil na nic, co by se dalo považovat za roh, usoudil, že je prostor oválný. Nenašel ale ani na žádný vchod či nesrovnalost ve zdech. Kudy ho sem teda šoupli? Že by shora?
Navíc nenarazil ani na žádnou past nebo tak. Byla to prostě nějaká jeskyně, kde bylo chladno a tma jako v pytli. Co má tohle být sakra za zkoušku?
Posadil se na zem a opřel se zády o nerovný skalnatý povrch. Nezbývalo mu nejspíš nic jiného než šetřit silami do té doby, než se začne něco dít.
***
Harry ještě ani nestačil otevřít přední dveře, když za sebou uslyšel podezřelý šumot a okamžitě se prudce obrátil s hůlkou připravenou. Zarazil se na poslední chvíli, když v tmavém stínu rozeznal podobu sovy, která přistála na parapetu okna a vyzývavě se na něj zahleděla.
„Lumos,“ zašeptal Harry a světlo hůlky dopadlo na černou sovu i psaní, které nesla.
Dovolila mu, aby si dopis převzal, ale seděla dál na svém místě. To vysoké elegantní písmo vypadalo pořád stejně. Rozlepil obálku a vytáhl krátký vzkaz.
Angela mu navrhovala schůzku na zítřejší večer s tím, že má k dispozici nové informace o Bratrstvu. Hodil pohledem po Roxaně. Jestli si dobře vybavoval, o sovu se v posledních letech starala Margaret Shiernová; Angela si ji u své přítelkyně zjevně při první příležitosti vyzvedla.
„Hned jsem zpátky,“ zabručel a vešel do domu.
V kuchyni cinkalo nádobí, ale nezamířil tam. Nakráčel přímo do dolního salonu a ke stolu u okna. Popadl nejbližší kus čistého pergamenu a naškrábal na něj odpověď. Strčil ji do stejné obálky a zamířil zase ven. Sova čekala. Připevnil jí dopis na nohu a pak už jen sledoval, jak pták s šustěním mizí ve tmě.
„Doručila ti ta nafoukaná sova ten dopis?“ zeptala se Ginny, jakmile se s Harrym pozdravili.
Udiveně se na ni zadíval: „Roxana tu čekala?“
„Jo. Přiletěla už odpoledne, ale usoudila, že nejsem ta pravá osoba na to, abych převzala vzkaz, který nese,“ vysvětlila mu klidně.
Harry se posadil za kuchyňský stůl: „Ach tak… Málem mi přistála na hlavě už u dveří.“
„Fajn,“ Ginny pečlivě poskládala utěrku.
„James už spí?“
„Ano. Dneska se docela unavil, takže ani moc neprotestoval.“
„To je dobře. Děkuju.“
„Nemáš za co… Už půjdu.“
„Ginny… Angela se tu zítra zastaví. Večer.“
Rusovláska se k němu otočila s nečitelným výrazem: „Aha.“
„Chtěl jsem, abys o tom věděla, pokud ještě nebudu doma.“
„Jasně, v pořádku.“
Zkoumavě pozoroval její výraz.
„Takže si navzájem nevjedete do vlasů, pokud nedorazím včas?“ otázal se.
Ginny se zašklebila: „Z mé strany nějaké pokusy o přátelskou konverzaci nečekej.“
„Jen potřebuju vědět, že svůj dům nenajdu v troskách.“
Povzdechla si: „Samozřejmě, Harry. Neměj strach, o to snad nebudeme usilovat ani jedna.“
***
Po spoustě nekonečných hodin musel Draco uznat, že ti hajzlové moc dobře věděli, co dělají, když ho sem šoupli. To ticho a tma už mu pěkně brnkaly na nervy. A do toho se v něm dost hlasitě dožadovala dalšího přídělu krvelačná stvůra a bylo čím dál těžší ji utišit.
Jeho původní klid se pomalu vytrácel. Jak dlouho tady má trčet? Dokud mu nerupnou nervy a nezačne mlátit do zdí hlava nehlava?
Angela ho upozorňovala na to, že ho budou zkoušet tvrdě. A tohle má být jako nějaká zkouška vůle?
Seděl, opíral se o tvrdou zeď, a snažil se zůstat nehybný. Žaludek mu sevřela náhlá křeč, která vyslala ošklivé brnění do všech jeho končetin. Zatraceně… Podle intenzity toho hladu, který stále rostl, tu musel být už nejméně dvacet čtyři hodin.
To nekonečné ticho ho nepříjemně tlačilo do uší. Uvědomil si, že poklepává prsty do skalnatého povrchu a hned přestal.
Najednou měl dojem, že před sebou vidí nějaký mléčně bílý obrys. Zamrkal, ale mlha nezmizela, jen nabrala na konkrétnějších obrysech. Byla to vysoká postava a mířila k němu. Hrdlo se mu sevřelo, když mlha vytvořila i obličej mladé ženy s vyčítavýma očima. A za ní se objevil další mlhavý obrys…
Zaťal zuby. Jeho mysl už si s ním zase začínala zahrávat.
Pevně sevřel víčka k sobě a před ním se opět rozlila uklidňující temnota. Pomalu se nadechl a snažil se vyčistit hlavu od vlezlých vzpomínek, které v něm ty dvě postavy vyvolaly. Jenže pak se ozvaly jejich hlasy…
***
Dveře se před ní otevřely celkem brzy, ale za to pěkně neochotně.
„Dobrý večer, Weasleyová,“ pozdravila klidně, když se v mezeře objevily nevraživě zahlížející hnědé oči.
„Jak pro koho,“ ucedila Ginny a otevřela úplně, aby ji pustila dovnitř.
„Harry ti o mně řekl?“
„Jo. Půjdeš už dovnitř nebo na něj raději počkáš venku, Blacková?“
Neodpověděla na to a vstoupila do haly. Ginny za ní zavřela a přejela ji pohledem shora dolů. Pak se otočila a odpochodovala do kuchyně.
U krbu si hrál James s Felixem. Angela zamířila k nim a dřepla si.
„Ahoj, Jamesi.“
„Ahoj,“ zazubil se klučina.
Pes zakňučel a zacouval od ní co nejdál do rohu.
Vzápětí se za ní ozvaly rychlé kroky a v dalším okamžiku už Ginny popadla Jamese do náruče a nepěkně se dívala na Angelu, která se pomalu postavila.
„Nemusíš ho přede mnou chránit…“
„Nevěřím ti,“ ucedila zrzka.
„To je mi celkem jedno, ale nikdy bych mu neublížila,“ pronesla tiše.
Weasleyová však na ni dál nevraživě zahlížela. Angela přemohla nutkání obrátit oči v sloup. Tohle už jiné nebude…
Pak si ale něčeho všimla. Rusovláska měla tmavé kruhy pod očima a v nich kromě nepřístupnosti ještě něco, co se před ní snažila zakrýt. Únavu a snad… Vinu?
Zaujatě se na ni zahleděla pozorněji a to se Ginny asi nelíbilo.
„Co tak civíš?“
Trochu se zamračila, ale neřekla na to nic. Na otázky, které se jí tlačily na jazyk, nebyla ta nejvhodnější doba…
*
Na to, jak klidně se Ginny tvářila předchozího večera, když se zmínil o návštěvě Angely, panovala v domě až příliš napjatá atmosféra, když se mu konečně podařilo dorazit. Stály proti sobě u krbu, Ginny držela Jamese v náručí a měřily se pohledy.
„Ahoj…“
Ginny se otočila k němu: „Ahoj, Harry.“
Na to se sebrala a i s Jamesem, který na tatínka nadšeně mával, odešla do kuchyně. Angela se nehýbala a upírala pohled někam do zdi. Zamířil rozvážně k ní.
„Angelo?“ oslovil ji, aby připoutal její pozornost. „Půjdeme ke mně nahoru do pracovny?“
Jen přikývla. Vykročil tedy ke schodišti. Vůbec ji za sebou neslyšel, ale věděl, že ho následuje. Vešel do místnosti na konci chodby v prvním patře a dvěma mávnutími rozžal svícny na zdech a na stole.
„Posaď se.“
„Díky,“ usadila se v křesílku v rohu, kde na něj kdysi dávno už párkrát čekala. „Jak se daří, Harry?“
„Hmm, jde to… Co u tebe?“
„Už bylo i líp,“ odtušila s téměř neznatelným povzdechem.
Harry se posadil do protějšího křesla a promnul si štípající oči. To byl zase dneska den…
„Jestli nemáš nic proti, tak bych začala,“ ozvala se Angela.
„Jasně,“ přitakal a usadil se pohodlněji. „Co jsi zjistila?“
Angela si přehodila nohu přes nohu: „Některé detaily už znáš, ale ráda bych to vzala od začátku.“
Harry mávl hůlkou a celou pracovnu zajistil proti odposlechu. Nijak to neokomentovala, i když ji trochu překvapil. Pak se na ni vážně zahleděl.
„Takže… Bratrstvo krve. V naší řeči jim říkáme ´Erkindars´ neboli Krvezrádci. Odhadujeme, že je to přibližně čtyřicetičlenná skupina upírů povětšinou z čisté krve. Vede je jeden z bývalých členů Rady Vznešených. O těch už jsem ti říkala, pamatuješ?“
„Jo,“ přikývl Harry. „Fungují u vás něco jako naše Ministerstvo. Jestli si dobře vzpomínám, tak k nim patřil ten, co se na mírových jednáních před dvěma lety představoval jako Marcus.“
„Ano, to byl jeden z nich,“ přitakala Angela. „Celou tuhle záležitost s Bratrstvem má však na svědomí někdo jiný. Causus Ater – v překladu Temná zmije. Neznala jsem ho osobně, ale dost jsem o něm už slyšela. Je to čistokrevný upír, přes tisíc let starý. Byl jedním z nejváženějších upírů z Rady vůbec. Snad jen Třináctý je v naší hierarchii výše než on.“
„A proč se pustil do otevřeného boje proti všem?“
„Dozvěděla jsem se, že otevřeně nesouhlasil s uzavřením příměří. Byly kvůli němu v Radě neshody. A pak zmizel. Ze dne na den. Až o několik měsíců později se podařilo zjistit, že právě on řídí Bratrstvo. Ale nikdo neví, o co mu vlastně ve skutečnosti jde.“
„Přece neunášejí a nezabíjejí pro nic za nic,“ zavrčel Harry nerudně.
„Jsem si stoprocentně jistá, že tu jde o něco většího, ale zatím mi nikdo od nás nebyl schopný říct, o co.“
„To ta vaše slavná Rada nemá ani tušení, o co tu jde?“
„Otázka za všechny galeony, Harry. Mluvila jsem se Serpensem – to je přítel Margaret – a má na starost pátrání po členech Bratrstva. Tři z nich dostali – všichni byli čistokrevní.“
„Jak na ně přišli?“ zajímal se Harry.
„Když si i oni uvědomili, že ty únosy by mohl být velký problém, začali se tomu konečně víc věnovat a vypátrali několik čistokrevných, kteří se podle několika svědectví chovali neobvykle a na dlouhou dobu mizeli ze svých domovů. Chtěli je vyslechnout, ale ve všech třech případech, když ti podezřelí pochopili, o co jde, snažili se utéct a byli přitom zabiti.“
„Proč někoho z nich nezajali?“ mračil se nechápavě.
„Zkoušeli to, ale když si nějaký upír usmyslí, že živého ho nedostaneš, tak se to taky nestane,“ prohlásila suše.
Harry na to nijak nereagoval.
„Serpens mi taky tvrdil, že se snažil úmysly Zmije prodiskutovat s Radou, ale prý nic nevědí. Jenže mně se to nezdá. Podle mě o tom nechtějí mluvit z nějakých praštěných interních důvodů, to by jim bylo podobné. Co vědí, budou držet pod pokličkou tak dlouho, dokud to nevypluje na povrch jinak.“
„Stejně je mi úplně jedno, co tímhle ti grázlové sledují,“ procedil Harry mezi zuby. „Jejich činy za ně mluví více než dostatečně.“
„To je mi jasné…“ reagovala Angela a chvíli přemýšlela. „Máš tu nějakou mapu Anglie?“
„Mraky,“ odtušil okamžitě a už na jeho mávnutí hůlkou letěla hromádka na psací stůl.
Angela se postavila stejně jako on a oba se naklonili nad zaplněným stolem.
„Chtělo by to nějakou podrobnější…“
Harry už se v nich překopával: „Jde ti o něco konkrétního?“
„Jo. O místa, ze kterých zmizely ty pohřešované čarodějky. Bylo mi řečeno, že Odbor požádal naše o pomoc při hledání stop, ale nic nenašli.“
„Přesně tak. Několikrát jsem u toho pátrání byl,“ kývl Harry a roztáhl na stole obří mapu celé Anglie. Zbytek smetl na podlahu. Na různých místech po ní byly různé tečky. Jedny červené, druhé černé. A pak taky křížky.
Angela pozvedla obočí.
„Ty červené jsou čarodějky. Ty černé mudlové. Ale nejsem si úplně jistý, jestli je mají všechny na svědomí Bratrstvo. Ověřovali jsme to, takže asi většina.“
„A co ty křížky?“ zeptala se tiše.
Odpověděl jí po krátké odmlce.
„To jsou ti, které zabili.“
Pohled jí chtě nechtě utekl na jih od Londýna. Malinký černý kříž tam bil do očí.
„Zatím jich bylo pět,“ zašeptal Harry. „Tři bývalí Lovci, dva bystrozorové.“
Na nějakou dobu se oba odmlčeli. Odtrhla od toho místa konečně pohled a zaměřila se na červené tečky.
„To jsem si myslela… Koukni. Ty místa jsou strašně různorodá. Jednou v Londýně, pak zase daleko na severu, tady zase v Cornwallu.“
„Je to hodně nahodilé, to jo, ale co z toho plyne?“
„Pokud by ty čarodějky unášeli přímo upíři, museli by alespoň v jednom případě po sobě zanechat stopu. Přinejmenším takovou, kterou by po nich našli Serpens a ostatní.“
„Jenže oni jako by se vypařili,“ zavrčel Harry. „To nám alespoň tvrdil ten – jak on se jmenuje – Michail.“
„Takže je tu jen jedna možnost,“ mračila se Angela na označkovanou mapu. „Se svými oběťmi se přemístili.“
„A jak nám to pomůže?“ pozvedl obočí.
„Harry, mezi upíry je dost malé procento těch, kteří umějí čarovat. Já a…“ na poslední chvíli se zarazila a odkašlala si. „Já jsem prostě výjimka. Na těch únosech se musí podílet nějaký upír-čaroděj.“
„Proč by to musel být přímo upír? Co když s nimi spolupracuje nějaký kouzelník?“
„Protože Bratrstvo mezi sebe nikoho jiného nepřijme. Už tak se nejspíš do spolupráce s těmihle nečistými moc nehrnuli. Kouzelník, který by se jako upír narodil, je skutečná rarita. Takže to téměř stoprocentně musí být někdo proměněný nebo poloupír. A všichni upíři, kteří umějí kouzlit, jsou u nás zaevidovaní v archivu. Kdybych se k tomu seznamu dostala, mohli bychom je všechny trochu vyzpovídat.“
„Kolik jich tak může být?“
„Jen tady v Anglii asi dvacet, mezi dospělými upíry. Ale dostat se k tomu seznamu bude trochu potíž…“
„Zvládneš to i tak?“
Pomalu přikývla: „Myslím, že ano. Nějak Serpense ukecám.“
„Fajn. Takže pokud najdeme toho, kdo s nimi spolupracuje, mohli bychom se dozvědět, kam ty čarodějky unáší.“
„Přesně. Podle toho, co mi Serpens říkal, mají někde jedno hlavní sídlo a tam drží jak ty unesené mudly tak čarodějky. Ale je to jen odhad, důkazy žádné nemáme.“
„A proč vlastně unášejí jen čarodějky a ne kouzelníky?“ uvažoval dál Harry.
„No… Opravdu to chceš vědět?“ pohlédla na něj varovně.
„Ven s tím, Angelo.“
„Dalo by se říct, že krev čarodějek je pro upíry, ehm, chutnější.“
Harry se zatvářil jako by šlápl do něčeho mimořádně odporného.
„Chtěl jsi to vědět. Osobně si myslím, že je unášejí pro potřeby Zmije. Ostatní asi tak nevykrmují…“
„Detaily vynechej, prosím.“
Zašklebila se.
„Neměli bychom ale to pátrání a výslechy dělat sami. Chtělo by to někoho, kdo umí perfektně upravovat paměť. Nadělali bychom si hodně nepřátel, kdybychom si jen tak pochodovali od jednoho k druhému a vyslýchali je. To by se neobešlo bez následků.“
Harry se zamyslel: „O někom bych možná věděl… Cathy, Ronova přítelkyně.“
„Počkej… Cathy?“ zarazila se Angela. „To myslíš Catherine Prewettovou?“
„Jo.“
„No, já nevím, Harry. Nevíš spíš o někom, kdo nebude proti mně tak nějak… Osobně zaujatý?“
Zadíval se na ni: „Myslíš kvůli Malfoyovi?“
„A co jiného?“ založila si hnědovláska ruce na hrudi. „Dostala jsem ho z vězení, do kterého ho odsoudili při stání, kde proti němu svědčila.“
„Já vím, byl jsem u toho,“ připomenul jí klidně.
„Harry,“ povzdechla si. „Draco jí zabil matku…“
„To taky vím… Ale Cathy je rozumná holka. Mohla by nám hodně pomoct.“
„Ty to myslíš vážně?“
„Jinak bych ji nenavrhoval. Je nejlepší. Už když studovala, tak vypomáhala u nás na Ústředí.“
Angela se mračila a uvažovala. Nelíbilo se jí to.
„Ale musíš jí říct pravdu… Co když…“
„Bude mít chuť vás udat?“ dokončil za ni Harry. „To si nemyslím. Nějakou dobu už Prewettovy znám a nepřipadá mi, že by se tobě nebo Malfoyovi chtěli mstít.“
„To je sice hezké, ale to neznamená, že bude nadšená z toho, že by měla zrovna se mnou na něčem spolupracovat,“ mručela dál Angela.
„Zkusím to s ní. A kdyby náhodou měla nutkání volat hned bystrozory, budu připravený a upravím jí paměť tak, aby si můj návrh vůbec nepamatovala.“
„Tak dobře,“ přikývla konečně. „Ale musí s tím souhlasit dobrovolně. Bude to hodně nebezpečné.“
„Jako vždycky,“ odtušil Harry.
Udiveně se na něj zadívala. Vůbec nebral ohled na to, jaký dopad to může mít na někoho jiného. Tenhle povahový rys na něm nikdy nepozorovala…
„Měla by prostě vědět, co čeho půjde,“ naléhala dál.
„Spolehni se. Ostatně bude určitě chtít pomoct najít Maileen.“
„Koho?“
„Kamarádka Darie z Campurie. Unesli ji před pěti dny. Stejný způsob. Přišla to nahlásit přímo Daria.“
„Tak to mě mrzí…“
Harry sroloval mapu, ale nechal ji ležet na stole. Ostatní hůlkou sklidil zpět do skříně, odkud předtím vylétly. Angela se zamyšleně zadívala z okna do tmavnoucí zahrady.
„Minule jsi říkala, že bys potřebovala vědět, jak to bylo se Sam…“
Angela k němu pomalu otočila oči. Harry jí pohled opětoval.
„Šla bys na chvíli se mnou na zahradu?“ vyzval ji po několika vteřinách ticha.
Vážně přikývla.
*
Z kuchyně bylo slyšet, jak Ginny domlouvá Jamesovi, aby dojedl večeři. Harry se tím směrem jen na okamžik zadíval, ale pak hned odkráčel k zadním dveřím a vyšel ven. Angela ho následovala. Na zahradu za domem se už snesl soumrak, ze stromů v ní byly vidět jen temné obrysy.
Zařadila se po bok Harrymu, který bez zaváhání kráčel přímo vpřed. Zatím mlčel a stejně tak ona. Nechtěla by to po něm, kdyby neexistovala dost velká možnost, že jí některé podrobnosti pomůžou pochopit, co se to tady vlastně celou dobu děje a proč se to stalo.
Ano, ta nejzásadnější otázka byla proč a jak, když byl celý jejich pozemek tak dobře chráněný.
Serpens tvrdil, že Lupus nabízel pomoc při ohledání místa činu, ale Potter to prý nedovolil. I kolegové bystrozorové ho nepřesvědčili, aby je nechal v okolí pátrat. Stejně by prý nic nenašli.
Harry zpomalil a pak zastavil úplně. Prošli celou zahradou a stáli teď těsně při okraji lesa, který lemoval celý obzor. Ještě stále však byli za ochrannou hranicí.
Černovlasý mladík nehybně zíral do temnoty mezi stromy a Angela trpělivě čekala.
„Nevím přesně, co se stalo,“ promluvil Harry nesmírně tiše. „Viděl jsem jenom… Následky. Museli ji nějak… vylákat. Zaklínadla kolem pozemků byla neporušená.“
Všimla si, jak zaťal obě ruce v pěst a zavřel oči. Chtěla ho zastavit, nebylo správné, aby si to všechno znovu připomínal. Nadechla se a pak jen pevně semkla rty k sobě. A dál čekala.
„Ten večer byla Samantha doma sama s malým. Já jsem ještě s kolegy vyšetřoval další únos v Londýně a vrátil jsem se hodně pozdě. Bylo skoro deset, když jsem dorazil a dům jsem našel prázdný…“
*
S hůlkou v ruce prošel ochrannou hranicí a unaveně mířil k hlavnímu vchodu. V dolních oknech se ještě svítilo. Že by na něj Samantha čekala? Vždyť poslal sovu se vzkazem, že se to nejspíše protáhne. Z jedné londýnské střední zmizely hned tři studentky, když se vracely z nějakého večírku na kolej. Naprosto beze stopy, jen jedna jejich spolužačka mudlovským policistům vyděšeně vykládala něco o bledých chlápcích s rudýma očima. Její výpověď se samozřejmě dostala na Ústředí, kde už delší dobu tahle hlášení monitorovali a vyslali tam Harryho ještě se dvěma dalšími bystrozory.
Vydávali se za vyšetřovatele ze zvláštního úřadu pátrání po zmizelých, měli k tomu vyrobené i odznaky a k dispozici samozřejmě matoucí kouzla. Vyslechli každého, koho se dalo a až do noci se v místech, kde se ty holky ztratily, snažili najít nějaké stopy. Pak se ještě zdrželi výslechem jednoho nevrlého upíra, který bydlel poblíž. Odkázal je na něj ten nafoukaný Michail, ale nic se od něj nedozvěděli.
Až pak mohl konečně zamířit domů. Unavený a v pochmurné náladě se těšil, až se svalí do postele ke své manželce a bude ji moct obejmout.
Sotva stačil zajít pod stříšku u dveří a hned vzápětí se spustil pořádný liják, ke kterému se schylovalo celé odpoledne. Otevřel si a s úlevou se rozhlédl po vstupní hale. V kuchyni zářilo světlo, ale bylo tam podivné ticho.
„Sam?“ zavolal tiše a hodil bundu na věšák. James už určitě spal, tak ho nechtěl probudit.
Ale nic se neozvalo v odpověď. Stačilo pár kroků a jediný pohled, aby si ověřil, že je kuchyně prázdná. Zamračil se. Že by zapomněla zhasnout? Pak mu pohled padl na podlahu. Ležely na ní střepy ze skleněné mísy, která obvykle stála na stole. Mezi nimi se válela jablka. Zmocnilo se ho špatné tušení.
„Sam!“ zvolal znovu a rychle zkontroloval i obývací pokoj.
Nic. Přiložil si hůlku k hrdlu a zesíleným hlasem zavolal na celý dům.
„Samantho!“
Odpovědí mu bylo hluché ticho až na hučení deště, které znělo až moc hlasitě. Zamumlal další zaklínadlo, vzduch kolem zavibroval. Zase nic. To snad ne… Byl v domě sám.
Pak mu došlo, proč slyší zvuky zvenčí až nepřiměřeně dobře. Přeběhl halu k zadním dveřím, které byly pootevřené. Rozrazil je dokořán a vyběhl na zahradu. Liják ho v momentě smáčel od hlavy až k patě.
„Lumos!“
Hůlka ozářila temnou zahradu pod náporem deště. Rozhlížel se na všechny strany, ale nic podezřelého neviděl.
„Sam! Jamesi!“
Popošel dál, hůlku stále připravenou.
„Sam!“
Srdce mu bilo jako splašené, v krku cítil pachuť strachu. Nohy ho samy nesly do hloubi zahrady.
„Sam!“ zařval už s nádechem paniky.
Několikrát se zhluboka nadechl a pak sebou škubl. Nezaslechl nějaký vzlyk? Rozběhl se směrem, odkud se mu zdálo, že ten zvuk vyšel. Vyslal před sebe stejné kouzlo, jako předtím v domě. Chvíli to trvalo, ale nakonec se v mokré tmě před ním objevilo malé modré světlo. James!
Rozběhl se ještě rychleji, až mu nohy málem podjely na promočené trávě. Zatraceně! Je to hodně daleko. Až za hranicí…
Zhasnul hůlku, se světlem v ruce byl příliš snadný terč. Teď vzlyky uslyšel znovu. Táhlý škytavý nářek malého dítěte. Proletěl přes ochranná kouzla a zabrzdil u místa, kde ještě před chvíli zářilo modré světlo. Koruny stromů nad ním trochu chránily před vodou z nebes a po sluchu jeden z nich obešel. U jeho paty se krčil malý třesoucí se stín.
„Jamesi!“ zachraplal Harry a vrhnul se k němu.
Chlapec zaskučel jako raněné zvíře a schoulil se ještě víc do sebe. Harry se vykašlal na naučené praktiky a znovu rozžal světlo na konci své hůlky. Zmáčený klučina se třásl jako osikový list a stále vzlykal. Vyděšený Harry k němu opatrně vztáhl ruku.
„Jamesi, to jsem já. Táta…“
Chlapec vzhlédl a zaměřil na něj modrý pohled plný slz.
„Jamesi…“
V příštím okamžiku ho měl kolem krku. James ho pevně svíral a hlavičku schovával do jeho ramene. Harryho poléval děs. Co se stalo? Přimknul si ho k sobě těsněji a pomalu se postavil. Snažil se ho konejšit a přitom se rozhlížel kolem.
„Jamesi, co je? Kde je maminka?“
Klučina nijak nereagoval. Harry něco zachytil koutkem oka. Po jeho pravé ruce tam cosi viselo na stromě. Ztěžka polknul a s hůlkou nataženou vykročil. Stín začal nabírat na jasnějších obrysech. Nejprve rozeznal útlé bosé chodidla, nohy, pak světlo dopadlo i na hrudník a bezvládně sklopenou hlavu se záplavou blond vlasů, na kterých zasychaly skvrny krve.
„Sam…“ vyrazil ze sebe.
Naprosto zděšený Harry zíral na zkrvavené tělo své manželky, která byla za obě dlaně doslova přibitá ke kmeni stromu. Její původně světle modrá halenka byla nasáklá krví, stejně jako džíny, které jí obepínaly stehna. Z bosých nohou ještě kapala krev. Sklopenou tvář zakrývaly vlasy slepené v pramenech.
Netušil, jak dlouho tam jen tak stál a nedokázal se pohnout. Jeho srdce odmítalo přijmout to, co viděly oči, a pochopil rozum. Pak však k jeho uším dolehlo něco, co ho ze strnulosti vytrhlo. Krátký třaslavý výdech.
Prudce dvakrát mávl hůlkou. Prvním kouzlem nadnesl její tělo a druhým vytrhl z kmene zaražený ocelový kolík, který odletěl někam do tmy. Třesoucí se rukou pomalu snesl svou ženu na zem a klekl si k ní. James se od něj odtáhl, roztřeseně se obrátil a zadíval se mamince do tváře, stejně jako Harry. Dívaly se na ně zakalené modré oči plné slz. Její tvář byla zbitá k nepoznání.
Harry zaťal zuby a snažit se vybavit si všechny nejrychlejší hojivá zaklínadla. V hlavě měl podivné prázdno, ale i tak se jeho hůlka rozzářila a začala kroužit nad jejím zmučeným tělem. Snažil se co nejrychleji zjistit, které zranění je nejhorší a zároveň zastavit krvácení.
„Lásko…“ šeptla Sam neuvěřitelně potichu. „Nech toho…“
Harry ztuhl, James se znovu rozplakal.
„Umírám…“
„Ne…“
„Miluju tě…“
„Sam!“ zasténal Harry.
Jeho hůlka zhasla, ruka mu klesla. Už si nedokázal vybavit vůbec nic.
„Postarej se o Jamese…“ pronesla přes rty už téměř neslyšitelně.
„Samantho, miláčku…“ zachraptěl.
Jenže žádná odpověď už se neozvala. Jen kapky deště dál bušily do stromů a jeho syn svíral svou matku oběma ručkama za poraněnou dlaň a něco zoufale volal. Něco, co už Harry ani neslyšel. Neslyšel nic. Jen zíral do nehybné tváře svojí lásky. Neuvědomoval si ani to, že déšť na jeho tvářích nahradily slzy…
*
Harry stál naprosto nehybně s dlaní položenou na kmeni stromu. Angela dva kroky za ním a mlčky se za pevně zavřenými víčky snažila zadržet slzy.
„Odnesl jsem ji domů… A Jamese pak do Doupěte,“ promluvil znovu po krátké pauze zastřeným hlasem. „Když se se mnou Ron vrátil, našli jsme tu značku… Značku Bratrstva krve.“
Zhluboka se nadechla, otevřela oči, pokročila k němu a rozsvítila hůlku, aby si mohla vyryté znaky do dřeva prohlédnout pořádně. Byly tam, těsně u konečků Harryho prstů. Svítily a vysmívaly se. Ztěžka polkla.
„Ty jsi o tom ještě s nikým nemluvil, že?“ hlesla.
„Ne,“ odvětil dutě.
„Tak proč se mnou?“
„Chtěla jsi to přece vědět,“ pronesl trpce.
Otočila se k němu a položila mu ruku na rameno. Odvrátil se od jejího pohledu.
„Já nevím…“ vyrazil ze sebe zlomeně. „Tobě jsem to prostě dokázal říct.“
„Harry… Mně je to tak moc líto…“
Jen pokývl hlavou, znovu zavřel oči a opřel se čelem o strom před sebou. Angela svou ruku stáhla.
„Chci se pomstít,“ zahučel pak temně Harry. „I když jí to život nevrátí, chci vidět umírat ty šmejdy, co ji umučili k smrti. Nedokážu klidně žít s vědomím, že její vrahové si někde svobodně užívají. Prostě nedokážu…“
„Já vím…“ zašeptala Angela. „Najdeme je. To ti slibuju, Harry.“
***
Když se před ním objevilo světlo, zprvu vůbec nechápal jeho význam. V uších mu ještě pořád vězely ozvěny těch hlasů, které mu už několik hodin nedaly pokoje. Několikrát zamrkal a zaměřil se na sloup světla několik metrů před ním. Sledoval ho pohledem vzhůru a objevil široký kruhový otvor. No, ovšem. Přesně jak si myslel. Proto nenašel žádný vchod. Spustili ho sem stropem.
Něco zarachotilo a sloup žlutého světla narušil stín. Roztáhl se až dolů, kde zůstal s mírným pohupováním viset. Byl to provazový žebřík.
Že by tohle psychické mučení bylo konečně u konce? Ti arogantní násoskové nejspíš vůbec netušili, jak moc mu zavařili, když ho zavřeli na takovou dobu do tmy a navíc bez možnosti komunikace s Angelou. Jen ona totiž vždycky dokázala spolehlivě zahnat ty hlasy, které se k němu vracely od doby, kdy strávil několik týdnů v Albaranském vězení.
Potřásl hlavou. Na tyhle myšlenky teď nebyl čas.
Nic dalšího se nedělo, ale stačilo se jen trochu soustředit a bylo mu jasné, že na něj nahoře čekají. Postavil se na nohy a odhodlaně vykročil k žebříku. Nadechl se, protáhl ztuhlé paže i nohy a natáhl ruce. Všiml si však, že se mu znatelně třesou.
Stáhl je zpátky a na několik vteřin zavřel pevně oči. Neponíží se před nimi a neukáže slabost. To teda ne… Protože měl takové tušení, že přesně o to jim jde. Až když si konečně připadal naprosto klidný, začal svižně stoupat vzhůru.
Úplně nahoru se sice dostal docela rychle, ale i tak byl o hodně pomalejší, než čekal. Za ty dva dny nebo jak dlouho tam dole trčel, mu znatelně ubylo sil. Věděl, že po tak dlouhé době ve tmě mu nebude žádné světlo příjemné, proto se nedíval nad sebe a stále klopil hlavu dolů.
Když se ocitl na konci žebříku, zapřel se o okraje kruhové jámy, kde bylo nejspíše obvykle zapuštěné víko a vyhoupl se nahoru. Obezřetně se rozhlížel přimhouřenýma očima, na paměti jasné varování, kterého se mu dostalo. Čekalo jich tam na něj pět i se Serpensem a upřeně sledovali každý jeho pohyb. Zůstal ve střehu a snažil se navyknout na záři prskajících pochodní všude po obvodu velké místnosti, ve které se ocitl.
Serpens k němu přistoupil blíž.
„Vypadáš docela dobře, Malfoyi,“ zašklebil se na něho.
„Za to ty vypadáš pořád stejně strašně,“ reagoval okamžitě.
„Budu to brát jako poklonu,“ vycenil upír zuby.
„Jak je libo,“ sykl Draco a v příštím okamžiku sebou škubl na stranu.
Bez jakéhokoli náznaku či varování za sebou totiž vycítil nepřirozený závan vzduchu a jeho instinkt zareagoval. Otočil se na patě právě včas, aby zastavil železnou tyč, která mu mířila na hlavu. Její druhý konec držel jeden ze dvou upírů, kteří do té chvíle stáli za jeho zády kousek od temné díry, ze které vylezl. Hned dalším pohybem mu Draco tyč vyškubl a přetáhl ho s ní přes bedra. Nemrtvý vyhekl a s vykulenýma očima se svezl na kolena. Ostatní se ani nepohnuli.
„To tady nemáte vůbec žádnou úroveň?“ otočil se opovržlivě na Serpense.
„Jak to myslíš, Malfoyi?“ otázal se zamračeně černovlasý upír, který stál vedle vysokého blondýna. Ještě ho předtím nikdy neviděl.
„Útočit na někoho zezadu je pěkná neomalenost,“ usadil ho a bez ohlédnutí odhodil tyč do černoty za sebou.
„Chceš tím snad naznačit, že jsme zbabělci?“ zasyčel na něj v odpověď černovlasý.
„Nic takového jsem neřekl,“ odtušil Draco.
Upír vypadal nakvašeně, ale Serpens se jen ušklíbal.
„Potřebovali jsme tě vyzkoušet.“
„To se ozval ten pravý,“ zahučel nevrle. „Z toho svinstva mě několik hodin brněla hlava.“
„Však to taky byla koňská dávka,“ zachechtal se Serpens, ovšem hned na to zvážněl. „Ale dost srandiček. Keturo, mapu.“
Černovlasý upír neochotně roztáhl v rukou oškubanou a něčím pocintanou mapu lesa. Své nejlepší léta měla už dávno za sebou.
„Raději dávej pozor, Malfoyi… Sem tě zavedeme,“ ukázal Serpens svým dlouhým ukazovákem na místo dole na mapě, které se podle rychlé Dracovy orientace nacházelo těsně mimo skalnatý komplex, kde se skrývalo celé sídlo nemrtvých. „A sem…“ posunul prst daleko nahoru směrem na severovýchod, „se musíš dostat. Nesmíš se tam ovšem přemístit.“
„Jak to místo poznám?“
„Žádné obavy, poznáš.“
„Zní to až moc jednoduše. V čem je háček?“ zeptal se podezřívavě.
Serpens se po něm úkosem podíval.
„Zdá se mi, že ti to ještě moc myslí,“ ozval se Ketura. „Měli bychom tě ještě šoupnout tak na den dolů.“
„Ne… Marcus řekl, že dva a půl dne je víc než dost,“ odpálkoval ho Serpens a pak se znovu otočil přímo na Draca, který právě zvažoval, jak dlouho se ještě udrží v chodu bez krve, když už bez mála tři dny drží hladovku. „Kromě toho, že budeš pobíhat po Zapovězeném lese, tě budeme pronásledovat. Ale dáme ti nějaký náskok, neboj,“ slíbil vzápětí rádoby chlácholivě.
„Kdo?“ ptal se dál a nereagoval na ironii.
„Nás pět,“ zazubil se na něj.
No, skvělý… Teď jsem si je proti sobě popudil, takže se za mnou pohrnou o to rychleji.
„Co když mě doženete předtím, než se dostanu na místo?“
„To zjistíš, až na to dojde,“ sykl Ketura.
„Beru na vědomí,“ odsekl Draco.
„Dělej tak, abychom tě nedostali, to je tak to jediné, co ti můžu poradit, peroxide,“ ušklíbl se Serpens.
„Barva mých vlasů nemá s chemikáliemi absolutně nic společného,“ zasykl.
„Ale vypadá to tak,“ pokrčil upír rameny a už mu nedal příležitost k odpovědi. „Jdeme!“
*
Upír, který tu jejich pitomou Přijímací zkoušku vymyslel, musel být pěkný šílenec, anebo neskutečně škodolibý. Honí se tu po lese jako úplní magoři v podstatě kvůli ničemu. Co je na té Zkoušce tak důležitého? A proč z ní měla Angela takové obavy?
Draco se prořítil malou mýtinkou a zastavil se u hustě rostoucích smrků. Na okamžik se natočil zpět a pokusil se soustředit na pronásledovatele za sebou. Jeden, druhý… Byli ještě v dostatečné vzdálenosti. Třetí… Sakra! Nadbíhal mu zleva. Další dva byli spíš vpravo a mnohem dál. Vrátil svou pozornost k zorientování se v tomhle děsném lese.
Ta mapa, kterou mu na krátkou chvíli ukázali, stála za houby a nebyly na ní téměř žádné orientační body. Byla noc a navíc pochmurně zataženo, takže byla v lese tma jako v pytli a udržovat směr, kterým se vydal od sídla ve skalách, mohl pouze instinktivně.
Navíc začínal ztrácet rychlost. Teď už byl minutu od minuty slabší a pětice upírů za ním ho doháněla. Navíc ho dost zdrželi dva kentaurové, které vycítil naštěstí dostatečnou dobu předem, ale musel se jim vyhnout velkým obloukem.
Prosmekl se mezi kmeny, přeskočil vyvrácený strom a běžel dál a snažil se přitom uhnout mírně doprava. Nerad by se s někým z těch přemotivovaných upírů dostal do střetu tak brzy. Chyběla mu ještě nejméně polovina cesty. Alespoň tak to odhadoval.
*
Jeden z nich byl rychlejší než ostatní. A ve chvíli, kdy ho Draco vycítil velmi blízko, se najednou z jeho vnitřního radaru vypařil. Unaveně se zapřel o nejbližší kmen a zmateně pátral pohledem ve stínech ve směru, odkud přiběhl. Nikde se nepohnul ani lísteček. Divné…
Po svojí pravé ruce zaslechl šumění nějakého potoka. No, alespoň něco. Odhodlaně vyrazil po sluchu a bez zaváhání vkročil do mělké vody.
Co nejtišeji vykročil proti proudu, po asi desítce metrů se odrazil od velkého kamene na břehu a vyskočil na nejnižší větev blízkého stromu. Přecenil své dosavadní možnosti a dosáhl na ni jenom dlaněmi, ale naštěstí se mu podařilo zachytit a vytáhl se nahoru. Vydrápal se ještě o dva metry výš a znehybněl.
Netrvalo to ani pět minut a zachytil nenápadný pohyb na opačném břehu potoka. Nesnažil se vypátrat zdroj pohybu přímo a trpělivě zkoumal scenerii pod sebou mezi větvemi. A nakonec ho objevil.
Černovlasý upír se přihrbeně blížil a očividně podezřívavě otáčel hlavou z jedné strany na druhou. Plížil se naprosto tiše a nebýt jeho bledé pokožky, Draco by ho ve tmě lesa neviděl. Přiměl se ani nezamrkat, a v naprostém klidu čekal. Když se upír přenesl skokem na jeho stranu, stanul těsně pod stromem a uvědomil si, že je někdo nad ním, bylo už pozdě. Draco se snesl dolů jako tichý stín…
*
Serpens nekecal, když prohlásil, že to místo, kam se má dostat, určitě pozná. V jinak totiž naprosto liduprázdném lese jeho nos náhle zachytil jemný pach lidského potu. Nahrbil se a jeho hlava sebou trhla ve směru, ve kterém to vycítil. V příští vteřině se řítil mezi stromy, aniž jen na chviličku přemýšlel.
Neuplynula ani minuta a vynořil se na téměř ploché skalce, sevřené ze všech stran obrovitými stromy. Uprostřed skalky seděla shrbená postava s dlouhými vlasy. Draco zůstal stát, ale zaťaté pěsti se mu chvěly.
Neznámá osoba si uvědomila jeho přítomnost, škubla sebou, až zacinkal na skále řetěz, kterým byla připoutaná a zvedla prudce hlavu. Byla to dívka kolem dvaceti pěti s rozcuchanými vlasy podél tváří a s nesmazatelně vepsaným strachem ve tváři.
Draco několik vteřin přemýšlel, co kolem tak duní, než si uvědomil, že napjatě naslouchá tepu její krve v žilách. Krvežíznivá obluda už otvírala naplno tlamu v očekávání tolik toužebně očekávané krmě, ale Draco stál jako do země vražený, přestože se na tu holku chtěl hned na místě vrhnout, rozsápat jí hrdlo a ponořit se do teplé záplavy. Jenže nějakou část jeho osobnosti tyhle představy děsily k smrti.
„Nech mě být!“ vyjekla ta ženská v oškubaných a starých šatech rozklepaně. „Nepřibližuj se, ty zrůdo!“
Z hrdla se mu vydralo hluboké zavrčení. Ona se přikrčila a odtahovala se od něj tak daleko, jak jí to řetěz dovolil.
„Ani se mně nedotkneš, slyšíš?!“ zaječela odvážněji, než by měla.
Nestačila ani mrknout a dřepěl těsně u ní. Zavřískla děsem a trhla sebou dozadu tak prudce, že spadla na záda. Zhluboka natáhl skrytou vůni krve pod její kůží. Musel ukojit ten strašný hlad, než mu úplně zastře rozum.
Vztáhl ruku, sevřel ji za rameno a vytáhl zpátky do sedu. Hned vzápětí vrazil vyceněné špičáky do její kůže. Obluda vítězoslavně zařvala a hltavě se začala krmit…
*
Netušil, jak to dokázal, ale po nekonečných dvou minutách se odtrhl od zdroje toho neskutečně příjemného tepla, které mu vracelo všechny síly. Ženská v bezvědomí klesla na skálu, ale ještě žila, ač její srdce tlouklo jen velmi pomalu.
Okolo skalky byli shromážděni všichni jeho pronásledovatelé, včetně černovlasého, který se notně hrbil, a upřeně ho pozorovali. Draco se odtáhl od své oběti, zapřel se dlaněmi o studený kámen a snažil se převzít vládu nad tou stvůrou, která chtěla víc.
Náhle se vedle něj objevil Serpens.
„Dokonči to, Malfoyi,“ vyzval ho chladně.
Draco pomalu vzhlédl ke stojícímu upírovi, pak se postavil a pomalým pohybem si otřel rukávem ústa od krve.
„Proč?“ zachraptěl.
„Prostě ji zabij,“ ucedil bez vysvětlení upír.
Dlouho bylo ticho. Stvůra se konečně stáhla do pozadí, a Dracovi se vrátila jeho sebejistota.
„Ne,“ pronesl klidně.
Mezi ostatními nemrtvými to zahučelo, Serpensův pohled zledovatěl.
„Pokud to neuděláš, neprošel jsi,“ oznámil mu tvrdě.
Draco se zachmuřil. Ne, tohle nemohl udělat i za cenu neúspěchu. To by spláchl do záchodu úplně všechno, o co se dosud ve svém novém nemrtvém životě snažil.
„Nikoho bezdůvodně zabíjet nebudu,“ pronesl studeně.
Znovu ta dlouhá nepříjemná pauza. Oči upíra naproti němu se leskly a pozorovaly ho zvláštním způsobem, který se mu vůbec nezamlouval.
„Jak myslíš, Malfoyi… Odveďte ho!“
502 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...