„Lidé pochybují o tom, co říkáte, ale uvěří tomu, co děláte.“
Karolína Světlá
Bill se těžce rozkašlal. Magická energie ze zhroucení štítu ho přirazila na příkrou stěnu kráteru a hlínu měl snad až v krku. Byl ale skoro zázrak, že se mu nejspíš jinak nic nestalo. Věděl, že jakmile jeho hůlku opustilo finální odeklínadlo, měl se okamžitě vyškrábat zpátky nahoru, ale fascinován tím, jak se neochotně bortila prastará ochrana, nedokázal se ani hnout.
Až hlas Ginny ho dokázal odtrhnout od té světelné podívané. Vyděsil se, že volá o pomoc, ale když se střetl nahoře s jejím pohledem, pochopil, že se bojí o něj. Zahlédl za ní Harryho, ale než mu stačilo dojít, co to znamená, uvolněná magie vykonala své.
Naprosto vyčerpaný se zapřel rukama a dostal se na kolena. Cítil, že se celý třese jako v zimnici a motá se mu hlava. Výbuch úplně rozházel jeho magickou rovnováhu. Ale dokázal to. Překonal ten neuvěřitelně silný štít. Ani se mu nechtělo věřit, že jeho plán skutečně vyšel.
Několikrát zamrkal a pak mu došlo, že je všude kolem tma. Všechna světla zmizela, až na tlumenou červenou záři, kterou si uvědomil vzápětí.
Hučení ustalo, ale úplné ticho přece jen nebylo. Za sebou totiž uslyšel cosi, z čeho se mu postavily všechny vlasy na hlavě. Odporné skřípění smíšené s jekotem, který připomínal křik někoho mučeného. Byl to sice podivně tichý, ale zároveň ten nejhnusnější zvuk jaký dosud slyšel.
S mrazením v zádech se pomalu otočil k Oblouku. Oči se mu vyděšeně rozšířily, srdce se prudce rozbušilo tak, že ho cítil až v krku. Chtěl vztáhnout hůlku, chtěl utéct, ale nedokázal se pohnout. Byl jako přikovaný na místě zářícím pohledem podivných očí. Teď ten děsivý zvuk slyšel hlasitěji, úplně se mu zařezával do uší.
V jeho myšlenkách probleskla vzpomínka na Helen a na jeho rodinu. Musí zjistit, co se stalo s Ginny, musí se vrátit domů…
Konečně dokázal pohnout rukou a v poslední vteřině se chystal bránit. Jenže už bylo pozdě a jeho pohltila temnota.
Angela zabrzdila těsně při okraji kráteru, jak ji zmrazil čirý děs. Všechny znaky vyryté po obvodu Oblouku vydávaly sytě rudou zář, která osvětlovala hrůzostrašnou scénu dole.
Bill Weasley stál naprosto nehybně těsně při počátku prudkého stoupání na opačné straně kráteru. Asi dva metry od něj, kousek před Obloukem, který viděla pouze ze strany, se vznášel ve vzduchu temný stín. Černý stín se zářícíma očima bez zornic a víček a linul se z něj příšerný zvuk, který jí útočil na ušní bubínky.
Jen asi vteřinu po tom, co zastavila, se démon pohnul. Ano, neměla o tom pochyb. Byl to démon. Připadal jí téměř totožný s tím, kterého vyvolala, když se snažila Draca zbavit prokletí jednorožčí krve.
Černočerný kouř se rozletěl přímo k Billovi a ona se na to jen bez dechu dívala. Stejně by nemohla nic udělat. Stalo se to příliš rychle a on by ani tak nestačil utéct.
Tváří v tvář děsuplnému přízraku otevřel ústa a vztáhl hůlku. Nedozvěděla se, jaké zaklínadlo chtěl na démona použít. V příští vteřině Billa zalila tma a k ní dolehl zvláštní svist a zvolna se tišící ten příšerný hlas nebo co to vlastně bylo. Zděšeně sledovala, jak celý démon mizí přímo v něm jako táhlý kouř.
Bill Weasley chvíli nepohnutě stál s vytřeštěnýma očima a pak padl na kolena. Odněkud shora na něj náhle dopadl bílý pruh světla.
„Bille!“ vykřikl dívčí hlas.
Angela se až teď podívala na protější okraj, kde se objevil Harry nesoucí v náruči Ginevru Weasleyovou. A ucítila závan její krve. I přes to jak byla strašidelně bledá, vymanila se z Harryho sevření, postavila se na vlastní nohy a začala škobrtavě sestupovat k bratrovi.
„Ginny, počkej!“ zvolal Harry a o něco opatrněji ji následoval.
A Angela se konečně vzpamatovala.
„Ne! Nechoďte k němu!“
Harry se zastavil a překvapeně k ní vzhlédl, ale Ginevra jako by ji neslyšela a s chrastěním kamínků i hlíny pod nohama už byla téměř dole. A Bill se pomalu zvedl ze země a začal se rozhlížet kolem sebe. Angelu zamrazilo, když se natočil směrem k ní a ona zahlédla na jeho tváři děsivý úsměv. A jeho oči…
Vyrazila dolů, ale Oblouku i postavě Weasleyho se dalece vyhnula. Popadla Ginevru zezadu za obě paže a zastavila ji na místě trochu rázněji, než bylo třeba, protože dívka bolestně vyjekla.
„Řekla jsem stát!“ zasyčela jí přímo u ucha.
„Pusť mě!“ prskla po ní rusovláska.
„Tohle už není tvůj bratr!“
Harry se doklouzal po příkrém srázu až k nim a při zastavení jen tak tak udržel rovnováhu.
„Cože?“ vydechla dívka.
„O čem to mluvíš, Angelo?“ přidal se Harry.
„Tak se podívejte pořádně…“ skoro šeptala, jak se jí svíralo hrdlo, ale i tak ji poslechli.
Už jen pět metrů od nich stála postava Billa, ale nebyly to jeho oči, které je už nějakou chvíli pozorovaly. Ginevra zalapala po dechu, Harry ztuhl. Konečně to oba postřehli. Tu propastnou černotu v jeho očích.
„Buďte ve střehu, nevím, co teď dokáže,“ promluvila znovu naléhavě Angela, až teď Ginevru pustila a sevřela pevněji hůlku.
„Angelo, co se to-“ Harryho otázku přerušilo krátké zachechtání, které šlo z Billova hrdla.
Přestal si jich všímat a vykročil k Oblouku.
„Co se mu stalo?“ zachraptěla jeho sestra.
„Myslím, že ho posedl démon,“ odpověděla jí a nespouštěla z muže oči.
Weasleyová nevěřícně zalapala po dechu.
„Co máme dělat?“ ohlédl se po ní Harry.
„Já nevím…“ přiznala tiše.
Démon v Billově těle si upřeně prohlížel kamenný Oblouk, jehož znaky stále zářily a znovu se zasmál. Tentokrát déle a mnohem zlověstněji.
„Tomu nevěřím,“ Ginevra pokročila blíž. „To ne… Bille…“
Otočil se.
„Tohle je zbytečné,“ sykla Angela.
Najednou stál přímo před nimi. Ginevra sebou škubla a zapotácela se dozadu. Harry ji jen tak tak uchránil před pádem.
Angela proti němu namířila hůlku, ale skutečně nevěděla, co si počít. Na žádný rituál tu nebyl čas, démonovo jméno neznala. Jediná možnost, která by jim zbývala, pokud by je napadl… Nedokončila myšlenku. Démon mávl Billovými pažemi a všechny tři je popadla nějaká neviditelná síla, která je tvrdě přitiskla k zemi. Weasleyová vykřikla, když se pravou rukou uhodila o kámen. A on se nad ní naklonil.
„Ty jsi jeho sestra,“ řekl zaujatě hlasem, který byl Billův, ale zároveň nebyl. Chytil ji pod krkem a zvedl do výše. „Rozkošná…“ usmíval se na Ginny, která se začínala dusit.
Harry se snažil vymanit z neviditelných pout a téměř přitom skřípal zuby, ale proti démonově vůli byl bezmocný. Zato Angela si uvědomila, že se pohnout dokáže. Nevěděla čím to je a v tu chvíli jí to bylo srdečně jedno. Kdyby se jí ho povedlo alespoň zahnat…
Pozvedla ruku, ve které stále svírala hůlku a vyčarovala jediné ochranné znamení, na které si v tu chvíli vzpomněla. S vypětím se jí podařilo vykreslit do vzduchu velký pentagram, který rozjasnil okruh několika metrů a poslala ho na démona.
Billova hlava se obrátila, rty ohrnuté přes zuby, zasyčel, pustil Ginevru, která těžce dopadla na zem, a snažil se utéct z dosahu pentagramu. Síla, kterou je držel, povolila úplně. Angela se rychle postavila a stále se nutila do udržení kouzla, které se naučila jako pojistku, kdyby se jí démon, kterého kdysi přivolala v jisté jeskyni, vymanil z kontroly. Posílila jeho moc, znak se zvětšil a snažil se lapit démona do svého středu.
Ještě jednou pohlédl k Oblouku, věnoval jí nenávistný pohled a vystřelil nahoru. Zmizel někde ve tmě a její pentagram zůstal zářit na místě. Zadýchaně pohlédla na Harryho, který pomáhal Ginevře na nohy.
Ten se nejprve podíval na ni, ale pak se jeho pohled zaměřil dál…
„Angelo…“ vydechl hlasem, který se chvěl.
Otočila se k Oblouku, na který teď viděli přímo zepředu. Na rozdíl od toho na Odboru záhad v jeho středu nebyl žádný závoj. Ten prostor vyplňovala černočerná plocha protkaná rudými pramínky. Vypadalo to jako hladina nějaké bažiny a pomalu se pohybovala.
Z celého Oblouku vycházela tak dusivá hrozba, až se jí špatně dýchalo.
Angela tu hnusnou hladinu pozorovala jen asi dvě vteřiny, když se na ní objevila nějaká vyboulenina, která se chvíli zvětšovala, až nabrala podobu obličeje s rozšklebenými ústy. A pak další a další…
„Dobrotivý Merline, stůj při nás. Co to sakra je?“ ozvalo se kousek nad nimi.
Byl to zakrvácený Frank, který stejně jako předtím oni sklouzával dolů a zastavil se přibližně uprostřed, když jeho pohled padl na tu odpornou věc.
„Musíme odsud vypadnout,“ zachraptěla Angela přes sevřené hrdlo a vzhlédla znovu nahoru, protože vycítila Draca.
Vzápětí se tam objevil spolu s Ronem, se kterým podpíral George, jenž mezi nimi bezvládně visel. Její pentagram už se mezitím rozpustil na několik drobných jisker.
Je na tom špatně, ozval se jí okamžitě v myšlenkách. Musí do nemocnice, jinak to nezvládne. A navíc mám neodbytný pocit, že budeme mít návštěvu.
Co tím myslíš?
Ty je necítíš? Blíží se sem další upíři. A naši dva asistenti to nejsou.
Zatraceně, necítím… To je tou děsnou věcí tady.
Na Oblouk už se ani nepodívala.
„Musíme zmizet, okamžitě!“ zavelela. „Zpátky nahoru!“
„Ale co ta Brána?“ namítal Harry.
„S tím už nic neuděláme, hlavně musíme pryč! Franku, přestaňte tak zírat a lezte!“
Pomohla Harrymu s Ginny, která už sotva motala nohama a vydrápali se k trojici, která přišla z lesa. Frank to zvládl sám, i když měl s pohybem zjevné potíže.
„Co je s Georgem?“ vyhrkl Harry předtím, než stejnou otázku položila Ginevra.
„Ztratil spoustu krve a má nepěknou ránu na hlavě,“ osvětlil stručně situaci Draco.
„Kde je Bill?“ zeptal se přiškrceně Ron.
„Pryč…“ vydechla Ginny.
„Co? Jak to?“
„Na tohle teď není čas, vysvětlíme to později!“ pobízela je Angela, která už rovněž matně vycítila blížící se hrozbu. Byli sice ještě daleko, ale jedna bytost byla zjevně mnohem silnější než ostatní. A blíže.
Harry už neváhal a vyčaroval nosítka, na která uložili George v bezvědomí. Spěšně se začali od kráteru vzdalovat, museli zajít za přemisťovací hranici, kterou tu nedávno umístil Ratus a která kupodivu vydržela i ten magický výbuch. Srdce jí začalo bušit o něco rychleji, když si konečně uvědomila, že kromě blížících se upírů cítí i Vznešeného.
„Už jsou skoro tady…“ zamumlala si pro sebe. „Harry, musíš ho vzít k Mungovi s Ronem ty, Draco se tam nemůže ukázat.“
„Já vím,“ přikývl. „Přemístěte se s Ginny do Doupěte, sejdeme se tam.“
S ustaraným výrazem přestal podpírat úplně bílou rusovlásku, popadl dosud volně letící nosítka jednou rukou, Ron vzal druhý konec a rozběhli se napřed, Frank pokulhával vedle nich. Ginevra klopýtla, Angela ji podepřela a táhla dál, Draco šel poslední a pozoroval temnotu kolem.
Angie…
Já vím, nestihneme to…
Ginny je sice zdržovala, ale nebyla to jen její vina. Ona sama byla unavená.
„Už můžete, Harry, zmizte!“ zakřičela na ně, jak se jí začínala zmocňovat panika. Proti Aterovi neměli sami šanci.
Frank se přemístil první, Harry i Ron se po nich ještě podívali, a když viděli, že už jsou taky na hranici, kývli na sebe a byli pryč.
Ona a Weasleyová překročily hranici. Otočila se s ní a ze tmy směrem k nim vyletěl temný stín. Draco už čaroval, když mu upír vyrazil hůlku a odkopl ho z cesty. Slyšela, jak těžce dopadl někde ve tmě a nezadržel bolestný výkřik. Bez něj se přemístit nechtěla a ta holka to sama nemohla dokázat.
Švihla v zoufalém pokusu hůlkou, ale přesně jak se bála, Vznešený byl příliš rychlý. Hrubá síla ji popadla za vlasy a zalomila hlavu dozadu, z ruky jí vyškubl hůlku a hodil si ji pod nohy, Ginny bez opory upadla na kolena. Angela nad sebou uviděla protáhlou bledou tvář orámovanou bílými vlasy.
„Ale, ale… Samotná slavná Feles.“ zašepotal jeho hlas studený jako severák.
„Causus Ater,“ vyrazila ze sebe znechuceně a celá se zkřivila, když ještě zesílil svůj tah.
Jeho poskoci byli nejspíš ještě někde v lese, jen on byl tak rychlý, aby je dokázal včas zastavit.
„Pamatuji si tě z některých slyšení,“ přiblížil svou tvář k její. „Co tady děláš? Jak jste to našli?“
Neodpověděla.
Ze tmy vyletěl pruh zářivého světla, Ater odskočil z cesty, ale táhnul ji s sebou a Angela měla pocit, že jí nejspíš brzy skalpuje.
Draco, vezmi Ginevru a…
Na to zapomeň, nenechal ji dokončit myšlenku.
Postavil se před ně, a oči mu žhnuly.
„Pusť ji,“ vyzval tvrdě Atera.
„Zkus mne donutit, pokud si troufneš, chlapečku,“ usmál se na něj vesele hlavoun Bratrstva.
To už se vyškrábala zpět na nohy i Ginevra a vrávorajíc se postavila po boku Draca.
Upír mocně nasál vzduch: „Mladá dáma stále při vědomí? Zajímavé…“
Bez odpovědi na něj rovněž namířila hůlku. Ater se upřímně rozesmál a na moment přestal dávat pozor. Ze tmy se vyřítily dvě postavy a srazily ho k zemi. Angela přišla o pár vlasů, ale tlak konečně polevil. Překvapeně se ohlédla.
Vznešený ležel v blátě naprosto klidně a studeně se usmíval na dva upíry, kteří ho tiskli vší silou. Rozcuchaný Serpens zalitý zaschlou krví zvedl hlavu.
„Na co kurva čekáte? Vypadněte!“
Angela zaváhala. Nechtěla je tu nechávat samotné. Nemohli se přemístit.
„Vás jsem docela dlouho neviděl, pánové,“ pronesl Vznešený tónem, ze kterého dostala husí kůži.
„Angelo,“ Draco jí vsunul do ruky hůlku, kterou sebral ze země. „Jdeme.“
Pracně polkla, znovu podepřela Weasleyovou, která už se notně potácela a naposledy se podívala na ty dva.
„Děkuju,“ naznačila bezhlesně ústy, Serpens jen krátce kývl.
Draco…
Hned po tobě.
Sevřela co nejpevněji Weasleyovou, která už téměř omdlévala a přemístila se pryč.
*
Jakmile se s ní Blacková přemístila na okraj pole a Ginny ucítila známou vůni růží, které měla mamka vysázené podél zahrádky, kolena se pod ní podlomila definitivně. Nedopadla však tvrdě, Blacková ji jemně položila na zem. I když se tomu snažila bránit, mysl jí obestíraly těžké mrákoty. Bála se těch temných stínů, které se po ní natahovaly. Měla neodbytný pocit, že kdyby se jim poddala, už by se neprobudila.
Jako z velké dálky zaslechla zamumlání zaklínadla, které neznala, a skrz přivřená víčka uviděla světle zelenkavou záři. Ucítila příjemné teplo na krku a pak i na obou rukou. Následovalo nějaké chrastění, její hlava se nadzdvihla a pak se jí ke rtům přitisklo studené hrdlo malé lahvičky.
„Vypij to.“
I když napůl v mdlobách, v Ginny se probudila nedůvěra. Byla přece plně v rukou Angely Blackové… Stiskla rty k sobě.
„Spolupracuj, Weasleyová, jinak tě přinutím.“
V jejím hlase bylo něco, co ji přimělo poslechnout, a podvolila se. Do úst jí vtekla tekutina, jejíž chuť ani nerozpoznala. Ztěžka polkla. Znovu zvuk přehrabování se v tašce a další lahvička. Tentokrát se už na odpor nezmohla a poslušně spolykala všechno, co jí nalila do pusy.
Její hlava zase klesla, když ji Blacková přestala nadzdvihávat, ale černota se k její úlevě začala pomalu rozplývat.
„Jdi od mojí dcery!“
Ginny rozpoznala v roztřeseném a rozezleném hlase svou matku.
„Jenom se jí snažím pomoct,“ odpověď upírky byla tichá a klidná.
„To je v pořádku, Molly, skloň tu hůlku.“
Táta… Zvolna přicházela úplně k sobě. Rozevřela oči a zamrkala před ostrým světlem. Vycházelo ze dvou hůlek, z nichž jedna mířila na Blackovou. Upírka stála těsně vedle ní.
„Molly, přestaň jí mířit na hlavu, vždyť Ginny přinesla!“
Otec tenhle tón téměř nepoužíval, ale vždycky fungoval. Matčina hůlka klesla dolů.
„Angelo, kde jsou ostatní?“ zeptal se vzápětí napjatě.
Než stačila Blacková odpovědět, s tichým zaševelením se vedle ní někdo přemístil. Ginny otočila úplně hlavu, aby lépe viděla. Stál tam vysoký blonďák a držel se jednou rukou za žebra.
„Draco Malfoy!“ zalapala její matka po dechu. „Arthure, proč jsi mi neřekl, že-“
„Jenom by sis dělala ještě větší starosti,“ přerušil ji rázně. „Angelo…“ obrátil se znovu naléhavě na ni.
„Harry a Ron museli s Georgem k Mungovi. Nebyl na tom dobře, ale věřím, že to přežije,“ odpověděla pomalu.
„A Bill?“ zachraptěl táta namáhavě.
Upírka mlčela.
„Co je s mým synem?“ ozvala se už i mamka se strachem v hlase.
„Neříkej, že…“ nadechl se s hrůzou táta.
„Ne, to ne,“ zavrtěla pomalu hlavou Blacková, když jí došlo, nač myslí. „Žije, jenom…“
Nedokončila větu. Nedokázala říct jejím rodičům, co se stalo. Ginny cítila, že je to oznámení na ní. Zkusila se posadit. Kupodivu to šlo.
„Posedl ho nějaký démon,“ řekla tiše.
Máma se k ní okamžitě vrhla.
„Ginny, drahoušku, jak ti je? Co tě bolí?“
Zavrtěla pomalu hlavou: „Nic, mami,“ až když to vyslovila, uvědomila si, že je to pravda.
Nic ji nebolelo, dokonce ani ruka, jen byla příšerně unavená. Co to s ní Angela udělala? Ani si neuvědomila, že ji v duchu poprvé neoznačila jako Blackovou…
„Vždyť jsi celá od krve!“ prohlížela si sedící rusovlásku její matka zhrozeně.
„Já vím, ale jsem v pořádku,“ opakovala pevně Weasleyová.
Angele se při jejím prohlášení ulevilo. Chybělo málo a už by se z toho nemusela vyhrabat. Vlastně počkat, proč by jí to mělo vůbec zajímat, je to přece Weasleyová…
„Je to pravda?“ vyrazil ze sebe její otec, pohled upřený na ni.
Zvolna přikývla.
„Bohužel ano, viděli jsme to. Bill překonal štít, který chránil celý Oblouk, a nás to odhodilo pryč. Když jsem se vrátila, tak už…“ zmlkla a sklopila hlavu.
Ještě teď měla tu scénu před očima. Mohla v tu chvíli něco udělat? Co kdyby ji hned napadlo vyčarovat pentagram? Podařilo by se jí démona zahnat?
Angie… ozval se jí v hlavě poprvé od svého příchodu Draco. Co si to zase vyčítáš?
Raději na to nereagovala.
„A… Kde je? Co se s ním stalo?“ Arthur Weasley vypadal ještě o pár let starší, než když ho naposled viděla na Sovím vrchu.
„Nemám tušení, utekl odtamtud,“ odvětila.
„Ale co to vlastně znamená?“ ptala se vyděšeně Molly Weasleyová a tiskla Ginevru k sobě. „To že je… Posedlý?“
Zaváhala. Co jim na to má říct?
„Nejsem si jistá… Nedokáže ovládat své tělo, ale jeho vědomí v něm zůstalo. Alespoň si to myslím.“
Svoje zkušenosti sice měla, ale nemohla vědět, jestli je to v Billově případě stejné nebo jiné a v čem. Chvíli bylo ticho.
„Vezmu tě dovnitř, zlato, pojď,“ promluvila jako první paní domu, který se rýsoval nedaleko. „Mám ti vyčarovat nosítka?“
„Ne, mami, zkusím jít sama,“ vrtěla hlavou Ginevra a s její pomocí už vstávala.
Molly ji hned vedla za ochrannou hranici kolem Doupěte. Arthur k ní pomalu přistoupil a zadíval se jí do očí.
„Mrzí mě to,“ pronesla potichu.
Položil jí ruku na rameno a ona zůstala stát, i když jí vycvičený instinkt upíra říkal, aby se odtáhla a i Draco se celý napjal. Jenže cítila, že Arthur Weasley jí nechce ublížit.
„Udělali jste mnohem víc, než jste museli, Angelo. Děkuju,“ pronesl vážně.
Žádné poděkování nečekala a dojalo ji to. Jen pomalu pokývla hlavou a Arthur ruku stáhl.
„Nechcete jít na chvíli dovnitř?“ nadhodil.
Měla co dělat, aby neotevřela překvapením ústa dokořán.
„Ehm, počkáme tu na Harryho.“
„Dobře. Půjdu raději za Molly, snad si dá domluvit.“
„Počkejte ještě, pane Weasley,“ znovu zalovila ve svojí tašce. „Tady, to je dokrvovací lektvar, jeden už jsem jí dala, ale měla by vypít minimálně ještě tenhle. Ztratila dost krve.“
Převzal si od ní malou lahvičku.
„Takže ta krev na oblečení je její? Oni Ginny… Pili krev?“
„Ano,“ přitakala vážně.
Viděla, jak se při té představě zachmuřil. Vděčně pokývl hlavou a zamířil za svou manželkou a dcerou. Chvíli se za ním dívala, než se otočila k Dracovi, který se ještě stále hrbil.
Kdes byl tak dlouho? Dělala jsem si starosti.
Ti dva potřebovali trochu pomoct, takže jsem zaměstnal toho bělovlasého frajera, aby mohli utéct.
Podařilo se ti to?
Mají docela slušný náskok… Ale docela se divím, žes měla čas se strachovat. Zjevně jsi měla plné ruce práce se zachraňováním té malé zrzky.
Zamračila se na něj.
Draco… Co tím chceš říct?
Kam zmizely ty její kousance?
Zahojila jsem je.
„Aha, takže tys jen tak zahojila hrdlo, které rozerval nějaký Vznešený?“ přešel do hlasité mluvy Draco.
„To jsem ji měla nechat umřít?“
„Jistěže ne, ale nemusela jsi zase používat to léčitelské kouzlo. Ničí tě to, Angelo.“
„Já zase svoje síly naberu zpátky, ona mohla vykrvácet,“ oponovala.
Chvíli ji upřeně pozoroval.
„Mám dojem, že ses bohužel nakazila,“ prohlásil pak.
„Čím jako?“ nechápala jeho poznámku.
„Zachráncovským komplexem Harryho Pottera.“
Nadechla se k rozhořčenému odporu, ale ve stejnou chvíli si uvědomila, že má Draco tak trochu pravdu. Neřekla nic a jen sklonila hlavu. Po chvíli přistoupil blíž.
„Pojď ke mně…“
Pevně ji objal a ona se opřela hlavou o jeho rameno.
„Nemůžeš takhle pokračovat, to přece víš,“ zašeptal jí do ucha.
„Vím, jenže já… Vzala jsem tolik životů, tak teď když mám možnost nějaké zachránit… Nejspíš to přeháním.“
Draco zavřel oči. Proč se jim to musí pořád oběma vracet?
Nikdy se spolu o tom, co všechno se stalo předtím, než odjeli z Anglie, moc nebavili. Slova nebyla potřebná, pro oba byly ty zážitky příliš bolestivé na to, aby se v nich pitvali. Nechali minulost za sebou celé tři roky, ale vrátili se sem a vzpomínky se na ně spolu s vinou vrhly jako hejno piraní.
Se spoustou věcí se srovnali, ale na některé mrtvé se nedalo tak snadno zapomenout. Chápal ji v tom víc, než kdokoli jiný, ale s tímhle prostě museli žít. Nemělo žádný smysl se v tom utápět.
Zvedla hlavu: „Přeháním, že?“
Otevřel oči a přikývl: „Přeháníš.“
Přitáhl si její tvář blíž k sobě a něžně ji políbil na rty.
„Děláš si zbytečně těžkou hlavu, Angie,“ zašeptal. „Už jednou jsem ti říkal, ať nebereš všechno na sebe.“
„Jako třeba to, že jsme nedokázali zabránit Billovi prolomit ten štít?“ nadhodila sklesle.
„Přesně to myslím.“
„Kdybychom byli rychlejší…“
„Angelo! Dělali jsme, co jsme mohli. Nikdo nedokáže zázraky. Všichni se vrátili živí, co bys ještě chtěla?“
„Aby se s námi vrátil i Bill.“
„Dost ti na něm sejde…“
Smutně se pousmála: „Vždycky mi byl z Weasleyových nejsympatičtější.“
„Na tom něco bude,“ připustil. „Neztrácej víru. Třeba přijdeme na něco, čím ho z toho dostaneme. Zvlášť ty jsi na takové případy expert.“
Konečně se usmála upřímně: „Kéž bys měl pravdu…“
Nedaleko nich se ozvalo dvojí prásknutí. Ohlédli se a Angela se od něj odtáhla.
„Angelo?!“
„Tady jsme!“ navedla Pottera jejich směrem.
Až teď dva příchozí rozsvítili hůlky a zamířili k nim.
„V pořádku?“ ptal se hned Potter, který vypadal, že při tom výbuchu magie zapadl do pořádného bahna.
Angela přikývla a podívala se na Ronalda, který nebyl o nic čistší než jeho nejlepší přítel.
„Tvoji rodiče už jsou i s Ginevrou v domě.“
„Neměla by jít Ginny taky do nemocnice?“ staral se.
„Bude v pořádku, ale jestli chcete mít jistotu, tak ji můžete hned ráno vzít na kontrolu k Mungovi,“ pokrčila Angela rameny. „Co George?“
Ronald si jen unaveně přejel rukou po obličeji, odpověděl místo něj Potter.
„Má těžký otřes mozku a probodnutou jednu plíci. Donesli jsme ho včas. Nějakou dobu prý bude mimo, ale dostane se z toho. Na ošetření je i Frank.“
„To ráda slyším.“
„Co se tam stalo s Billem?“ zabodl do ní pohled Ronald.
Angela si krátce povzdechla.
„Chci slyšet všechno, co o tom víš, Blacková, jasný? A vsadím se, že naši taky.“
„Nejsem Vševěd!“ zasyčela.
„Ale něco víš,“ trval zrzek na svém.
Zarytě mlčela a zadívala se do země.
„Myslím, že bychom to měli probrat vevnitř,“ navrhl smířlivě Harry. „Klidně na Sovím vrchu…“
„Ne,“ pronesl náhle vážně Ron a přistoupil k nim blíž. „Půjdeme k nám.“
Teď už si nemohl pomoct ani Draco a oba se na něj udiveně zahleděli. I Pottera to řádně vyvedlo z míry.
„Tvoje matka nebyla moc nadšená, že nás vidí,“ nadhodil Draco pochmurně.
„Moji mámu nech na mně, Malfoyi,“ odsekl Ron. „Harry vám věří. Sice to nechápu, ale je to můj přítel a spoléhám se na jeho názor,“ pokračoval náhle naprosto vážně a zadíval se Angele do očí. „Navíc bude určitě výhodnější, když k nám budeš mít neomezený přístup, kdybys zase měla náhodou nějakou tu svoji vidinu… Než abys někde musela shánět Harryho.“
Na chvíli se rozhostilo ticho. Angela hleděla na toho zrzka naprosto vyvedená z míry, Potter rovněž mlčel jako zařezaný. Ale on si nemohl pomoct a ušklíbl se.
„Weasley, jsem ohromen. Právě jsem zjistil, že v té svojí makovici máš přece jenom nějaký mozek a dokonce ho umíš používat.“
Ron převrátil oči: „Odpusť si ty poznámky, Malfoyi, nejsem na ně zvědavý. Tak nastavte ty pracky, tohle kouzlo opravdu umím.“
„Jen aby…“
„U tebe mi samozřejmě může omylem ujet ruka,“ odpálil uštěpačně.
„To bych ti neradila,“ ozvala se Angela sladce a s úsměvem, ale propalovala ho přitom pohledem.
„To byl jen vtip, Blacková, vtip!“ otočil okamžitě Ronald. „Copak nemáš žádný smysl pro humor?“
*
Causus Ater stál naprosto nehybně při okraji kráteru, který zalévala rudá záře pocházející z Oblouku. Upíral nečitelný pohled dolů přímo na otevřenou Bránu. Konečně… Po tom nekonečném pátrání a mnohých neúspěších přišla ta chvíle a byl učiněn první důležitý krok k nastolení pořádku na tomhle zavšiveném světě. Brána do světa démonů zela dokořán a z ní se drali ven démoni. Ti, co celé roky čekali na druhé straně na příležitost.
Stačilo, aby ten první, jehož obrys už se rýsoval na lesklém černém povrchu čím dál zřetelněji, prorazil tu poslední zábranu a oni pak mohli pokračovat.
Ještě zdaleka neměl vyhráno. Věděl, že i teď bude náročné odtamtud dostat Lamidea. Podle toho, co všechno se mu podařilo zjistit v Archivu v sídle upírů, byl svět démonů obrovský. Mnohem větší než jejich svět, naplněný temnotou a věčnými plameny, ráj chaosu, strachu a smrti. A dvě brány dávných kouzelníků nevedly do toho světa na místa, která by se nacházela blízko sebe.
I pro démony bylo nejspíš téměř nemožné najít východ, pokud nevěděli, kde hledat. A pokud tohle otevření nějak neovlivní svět na druhé straně, někteří se to nemusí ani dozvědět.
Naštěstí se Ater nikdy nespoléhal na jiné. Věděl, že pokud něco chce, musí to získat sám, vlastními silami. A odtamtud Lamidea prostě dostane…
Od Oblouku zazněl děsivý jekot a upír se pousmál. Otočil se ke svým věrným, kteří stáli shromážděni vedle sebe na malém prostoru. Vykročil k nim a obezřetně přitom překročil čáru žhnoucí na zemi. Čáru, která byla součástí velkého pentagramu.
Ratus, celý popálený, vyhladovělý a chraptící jej právě dokončil a stál na jedné z jeho špicí. Všichni upíři mlčeli a čekali, pohledy upírajíc ke kráteru, ze kterého vzápětí zaznělo suché ostré prasknutí, a k noční obloze se vyřítil obrovský vír, který se skučením vrazil do stojících postav. Nikdo se ani nepohnul, když se vír proměnil v černé tornádo, které začalo chrlit do okolí černočerné stíny. Několik z nich zamířilo k nim, ale s podivným sykavým zvukem se zastavilo před hranicí, kterou vytvářel pentagram, a letělo dál. Démonů byly desítky, možná i stovky, obloha jimi ztmavla.
Vichřice házela Aterovi dlouhé vlasy do obličeje, noční vzduch plnily hrůzostrašné skřeky, ale on se stále jen chladně usmíval.
*
I přes Ronovo pozvání Angela překročila práh Doupěte nejistě. Stále ještě nějak nedokázala pochopit jeho jednání. Nebyla zvyklá na to, že by jim někdo takhle důvěřoval. Harry byl výjimka. Draco byl také vyvedený z míry, ale perfektně to skrýval.
Všichni byli v kuchyni, která se dost lišila od velké prosvětlené místnosti bývalého sídla Blacků. Ta byla sice čistá, ale podivně opuštěná.
Na první pohled to bylo království Molly Weasleyové. Většinu místa zabírala linka, dřez a kouzelnické plotny. Zdi ozdobené všelijak malovanými hrníčky a talíři, velký kredenc na nádobí a uprostřed stůl s každou židlí jinou. Působilo to trochu přeplácaně, ale zároveň velmi příjemně a domácky.
Angela nikdy neviděla svou matku vařit; všechno, co ona sama uměla, ji naučila teta Marion, ale paní Doupěte se tu zjevně otáčela kolem hrnců každý den, i když měla většinu dětí z domu. Ona ani Draco na něco takového nebyli zvyklí. Kolem něj od malička skákali domácí skřítkové, pak pár let jedl něco, co se za jídlo asi dalo považovat málokdy a teď byli z obou upíři a moc jíst nepotřebovali, takže Angela uvařila jenom, když se jí chtělo, nebo měli na něco chuť. Nedalo by se říct, že by obří kuchyň v sídle Malfoyů nějak extra využívali, co se vrátili do Anglie. Stačila se kolem rozhlédnout jenom zběžně, ale tady to bylo o tolik jiné…
Ginevra, kterou už její matka stačila očistit od nejhorší vrstvy zaschlého bláta a krve, seděla se zavřenýma očima na jedné z židlí a objímala Jamese, naproti seděl její otec. Catherine právě pokládala na stůl hrnky, ze kterých se kouřilo, a vůně silného čaje zaplavovala celou kuchyň, když se objevili ve dveřích a také k nim jako první zvedla hlavu.
V okamžiku visela Ronovi kolem krku. Harry se mlčky a ztěžka posadil vedle Arthura a paní Weasleyová se otočila od plotny, kam dávala vařit další vodu. Vytřeštila oči a zalapala po dechu.
„Co si to…“ vyrazila ze sebe a pak zabodla pohled do syna. „Ronalde Weasley! Tys ty dva pustil do našeho domu?!“
Ginevra otevřela oči, které se jí téměř horečnatě leskly, a podívala se na ně přes Jamesovu hlavu, ale neřekla nic.
„Ano, pustil,“ připustil klidně Ron.
Catherine se odtáhla, ale zůstala stát těsně vedle něj.
„A nevyšiluj, mami, copak ti to táta nevysvětlil?“ pokračoval zrzek.
„Tvoje matka si bohužel nechce nechat něco vysvětlovat,“ ozval se zachmuřený Arthur.
„Nevyšiluj?“ opakovala zvolna Ronova matka a začínala rudnout. „To si neuvědomujete, že jsou to hledaní zločinci? Vrahové?“
Angela zaťala ruce v pěst a cítila, že i v Dracovi pomalu vzrůstá chladný vztek. Nemohli přece čekat, že je všichni Weasleyové přijmou klidně, ale i tak jí ta slova ubližovala.
„Ale mami, oni nám…“ začal znovu Ron, ale matka ho nepustila ke slovu.
„Jestli je tady někdo jenom zahlédne, můžou nás všechny zavřít!“
„Ale, Molly, nikdo je přece…“ ani Arthur se snahou o domluvu nepochodil.
„To vám nestačí, co všechno jsme si kvůli takovým jako oni vytrpěli?!“
Harry se postavil a ona se okamžitě obula i do něj.
„Ty raději mlč, Harry! Je mi jasné, že se jich chceš zastávat!“
Angela pevně semkla rty. Měla sto chutí otočit se na podpatku a beze slova odejít. Zato Draco vypadal, že při nejbližší příležitosti skočí Molly Weasleyové po krku.
„Proč babi Molly křičet?“ ozval se zmatený dětský hlásek.
„Ginny, odveď Jamese nahoru!“ nakázala tvrdě paní domu.
Oslovená se sice zvedla ze židle, ale místo aby odešla, opatrně postavila klučinu na jeho vlastní nohy a narovnala se.
„Mami, přestaň,“ vyrazila ze sebe tak rozhodným hlasem, přeplněným emocemi, že na ni Molly zůstala překvapeně zírat. Dívali se na ni i všichni ostatní, ale ona si jich nevšímala a upírala planoucí zrak jen a jen na matku.
„Jestli sis toho ještě nevšimla, tak ta, kterou tady tak hnusně osočuješ, mi právě zachránila život! A ještě předtím zachránila i tvého nejstaršího syna, snachu i jejich dítě! Nemáš právo je soudit! Ani jednoho! Nebýt jí a Malfoye, tak máš dávno o dvě děti méně! Co kdybys měla tolik slušnosti a alespoň jim za to poděkovala?!“
Rusovláska už se neudržela a z očí jí vytryskly slzy. Šokovaná Molly se nezmohla na slovo.
„Přitom pro ně nikdo z naší rodiny neudělal nic dobrého! A už vůbec ne já! Tak už pro všechno na světě mlč…“ dodala zlomeně.
V kuchyňce se rozhostilo hrobové ticho.
Angela upírala pohled na drobnou rusovlásku, kterou držely na nohou jen lektvary a nejspíš její vlastní odhodlání a přemítala si v hlavě její slova. Něco ji v tu chvíli napadlo, ale připadalo jí to tak nesmyslné, že tu otázku skoro okamžitě zavrhla. Ale ona se nedala jen tak odbýt. Že by Ginevru i po tolika letech trápily výčitky svědomí? Proč by jinak řekla to, co právě řekla?
Všimla si, že i Harry ji dost upřeně pozoruje.
„Dobře, zlato,“ hlesla paní domu téměř neslyšitelně. „Už nebudu nic říkat, jen si zase sedni, ano? Nebo si chceš jít raději lehnout?“
Ginevra na ni ještě chvíli upírala bolestný pohled, než se unaveně opřela o opěradlo. Molly k ní přistoupila, jemně postrkovala dceru zpátky do židle a dávala si zatraceně dobrý pozor, aby jí pohled nepadl na ně.
„Teta je tu,“ ozvalo se tiše a Angela sklopila pohled stejně jako před pár hodinami. „Ty ji najít.“
James měl tvářičku ztrhanou, temné kruhy z nevyspání, ale oči nad nimi mu zářily. Klesla k němu dolů na jedno koleno.
„Všichni jsme ji našli,“ usmála se na něj. „A tvůj táta ji…“
Klučina vztáhl ručky, objal ji a zabořil jí tvářičku do dlouhých vlasů. Slova se jí zadrhla v krku a začalo ji štípat v očích.
Angela několikrát zamrkala, trochu váhavě pohnula pažemi a opatrně si k sobě chlapce přivinula. Byl tak malý a přitom se choval jako o dva roky starší dítě. Okolnosti ho nutily stárnout o tolik rychleji…
Draco se na to nedokázal dívat dlouho. Angela chlapce láskyplně objala a něžně ho pohladila po vlasech. Ten pohled ho zasáhl jako rána do žaludku. Prostě nemohl sledovat, jak drží v náruči Potterova syna, když si uvědomoval, že přesně takhle mohla konejšit jejich dítě…
Vši silou udržel ty bolestné emoce uvnitř sebe a jen odvrátil hlavu stranou. Zachytil však přitom pohled Catherine, která ho zkoumavě pozorovala. Zatvářila se zmateně a Draco rychle uhnul očima, aby v nich nevyčetla víc, než co už se jí povedlo.
Angela se postavila s Jamesem na rukou. Pomalu obešla stůl, přičemž ji upřeně pozorovaly hlavně obě Weasleyové a Potter. Beze slova podala Jamese sedící zrzce, který už k ní natahoval ruce, a ona ho vzala zpátky k sobě na klín. Draco napjatě sledoval jejich tichou výměnu pohledů.
Molly Weasleyová si nervózně mnula ruce a slova se chopil její manžel.
„Nechcete se posadit?“ navrhl jim smířlivě.
Angela se obrátila k němu a pak se podívala na Draca.
Jestli to s nimi chceš zkusit vydržet… reagoval v duchu na nevyřčenou otázku.
Za hlubokého ticha znovu přešla na druhou stranu stolu a posadila se vedle Pottera. Catherine se přidala a táhla za sebou Rona. S vrzáním židlí po dřevěné podlaze se usadili.
Stále stojící Weasleyová si odkašlala.
„Dám ještě vařit čaj,“ řekla tiše a odvrátila se od nich k plotně.
Draco si založil ruce na hrudi a zůstal stát ve stínu vedle dveří. Rozhodně neměl chuť s nimi vysedávat u jednoho stolu.
Malfoy se jako jediný neposadil a Harry se mu ani nedivil. Po tom výstupu by byl na jeho místě nejspíš taky dost naštvaný.
„Angelo…“ ozval se Ron a ona do něj zabořila pohled. „Hmm, můžu ti tak říkat, ne?“
„Když chceš…“ pokrčila jemně rameny.
„Co se přesně stalo Billovi? Viděla jsi něco? Byla jsi tam první, ne?“
„Ano, byla,“ přitakala vážně. „Když jsem tam dorazila, proti Billovi stál – nebo lépe řečeno visel ve vzduchu – černý kouř.“
„Černý kouř?“ zamračila se Catherine.
„Asi takhle vypadají, nevím, jak jinak to popsat. Hustý černočerný stín se strukturou kouře a bíle zářícíma očima. Démon.“
„A ten Billa…“ nadechl se Arthur Weasley.
„Ano, posedl. Vnikl do něj ústy,“ dodala tiše.
„Pak jsme ho viděli i my s Ginny,“ vložil se do toho Harry. „Jeho oči…“
„Byly úplně černé,“ hlesla rusovláska, když nedokončil větu. „Příšerně se smál, pak na nás zaútočil a…“ na moment se zadrhla. „A Angela ho zahnala.“
Upírka se po ní otočila, ale Ginny se dívala do stolu.
„Jak?“ zajímal se Ron.
„Pentagramem. Je to jediné ochranné znamení, na které jsem si vzpomněla.“
„Copak to jde? Vyčarovat pentagram?“ divila se Cathy.
„Pokud máš dost síly, tak ano.“
„Jak z Billa toho démona dostaneme?“ ozvala se velmi tiše Ginny.
Malfoy u zdi se nepatrně pohnul, Angela seděla bez pohnutí.
„Já nevím. Ale pokud na něco nepřijdeme a on třeba přijde sem…“
„Myslíš, že by mohl…“ vyděsil se Ron.
„Démoni mají potěšení z bolesti, utrpení a smrti. Mohl by sem přijít a zabíjet jen proto, že ho to baví. Jestli je to tak, jak si myslím, má všechny Billovy vzpomínky. A pak by zůstala jediná možnost…“
„Ne…“ vydechla Molly a prudce se k ní obrátila.
„Ano. Museli byste jej zabít dřív, než on zabije vás,“ potvrdila Angela klidně, ale Harry viděl, že pod stolem pevně svírá ruce v pěst.
„To ne…“ vzlykl ženský hlas ve dveřích na chodbu. „Jen to ne…“
Byla to Helen.
Angela usoudila, že pro jednu noc toho bylo opravdu dost. A Harry zjevně dospěl ke stejnému závěru, protože zatímco Molly se snažila utěšit tiše plačící Helen, nahnul se k ní.
„Dnes už to myslím stačilo. Všichni si potřebujeme oddechnout.“
„Souhlasím,“ přitakala vážně. „Teď už stejně nic nevymyslíme.“
„Kdy se sejdeme?“
„Co za tři dny? V sobotu večer. Pokud se zase něco nesemele…“
„Dobře.“
Postavila se a Harry s ní. Na krátký okamžik se střetla pohledem s Dracem. Ten jen přikývl a tiše odešel ven zadními dveřmi, kterými sem předtím vešli.
Ron jí kývl hlavou na pozdrav, Arthur i Molly byli u Billovy manželky, Ginevra kolébala v náručí Jamese, který pomalu usínal. A Catherine jí věnovala zvláštní pohled, kterému nerozuměla. Harry ji vyprovodil až ven za dveře na dva široké schody.
„Kdyby něco, napiš,“ zakývala rukou s náramkem a zadívala se mu do utahané tváře.
„Ty taky.“
Ohlédl se zpátky do kuchyně, jako by se přesvědčoval, že si jich nikdo nevšímá a pak se podíval znovu na ni.
„U toho kráteru jsem narazil na upíra, který mě poznal,“ řekl tiše. „Byl to jeden z těch, co umučili Samanthu…“
„Jak to víš?“ zeptala se stejně tichým hlasem.
„Ten hajzl mi to sám řekl. A taky to, že nebyl sám.“
V jeho hlase zaslechla temný podtón.
„Oni za to jednou zaplatí, Harry. Najdeme je. Ale teď…“
„Teď bychom se měli soustředit spíš na Billa a na Oblouk,“ doplnil za ni větu dutě.
Harry se v tu chvíli už tvářil tak zničeně, že netušila, co by měla říct. Tak k němu prostě jen přistoupila a objala ho. Ucítila, jak na dvě vteřiny ztuhl, ale pak kolem ní omotal ruce a vděčně si ji k sobě přitisknul.
„Díky za všechno, Angelo,“ zašeptal jí těsně u ucha. „Bez tebe…“ nedořekl.
Hrdlo se jí sevřelo tak křečovitě, že by nebyla schopna odpovědi, ani kdyby chtěla. Zůstali takhle nehybně stát jen pár vteřin a pomalu se odtáhli. I tak ale cítila, že se mezi nimi něco změnilo.
„Uvidíme se,“ rozloučila se tiše.
Harry jen pokývl hlavou. Odvrátila se bez toho, že by se ještě podívala do zaplněné kuchyně, přestože z ní na sobě cítila jistý pohled. Sešla ty dva schody dolů do trávy a chytila se Draca, který už k ní natahoval dlaň.
Sotva Harry vešel zpět do místnosti, Ginny vstala od stolu a podávala mu klimbajícího Jamese. Vzal si ho k sobě a pak spolu s Cathy a Ronem udiveně sledoval, jak spěšně přešla kuchyň a vyrazila ven.
Slabostí už se jí zase trochu motala hlava a do krku jí nejspíš někdo nacpal cukrovou vatu, ale nemohla je nechat jen tak odejít. Naštěstí šli pomalu, uviděla jejich obrysy, jak kráčejí držíce se za ruce jen kousek od zadního východu.
„Počkejte!“
Dvojice se otočila a ona zůstala stát dva metry od nich.
„Já…“ zadrhla se pod upřeným pohledem Angely, ale když si připomněla její výraz ve chvíli, kdy jí předávala Jamese, dokázala klidně pokračovat. „Děkuju. Vám oběma.“
Ani jeden z nich se nepohnul, jen se na ni dívali. Jako by tušili, že chce ještě něco dodat. Nějakou chvíli váhala, zmítala se mezi už pár let trvajícím nepřátelstvím a pomaličku vznikajícími sympatiemi a vděkem a nevěděla, co si s těmi pocity počít.
„A taky… Angelo,“ hlesla o hodně tišším hlasem. Znělo to strašně nezvykle, ale upírka na ni nevycenila zuby, což brala jako dobré znamení. „Omlouvám se ti. Strašně mě mrzí, co jsem tehdy provedla. A nikdy jsem neměla možnost ti tohle říct. Vím, že to nenapravím, ale…“ odmlčela se. Slova jí došla.
„Tvoji omluvu přijímám,“ pronesla Blacková vážně. „Dobře vím, co Snape dokázal s lektvary, nebyla jsi úplně ve své kůži. A koneckonců, kdybys to tehdy neudělala, tak je docela reálná šance, že by byl Voldemort ještě naživu. A my všichni mrtví.“
Ginny musela chvíli přemýšlet, aby pochopila, co tím myslí. Harry si pro ni šel a pak došlo na jeho souboj s tím odporným hajzlem. A zvítězil. Byla pravda, že nebýt její zrady, všechno mohlo být jinak.
„I tak – omluvu jsem ti dlužila.“
Ona ji chvíli pozorovala a pak jen mlčky napřáhla pravici. Ginny zamrkala, ještě trochu v šoku z toho, že ji Blacková neposlala někam, kde slunce nesvítí, a pak to vstřícné gesto přijala. Angelin stisk byl pevný a studený, ale ne nepříjemný. Vzpomněla si přitom na své prsty.
„Jak jsi to dokázala?“ zeptala se jí ještě zvědavě.
„Co myslíš?“
„Moje prsty a…“ levá ruka jí utekla k hrdlu. „A tohle… Jak jsi to dokázala tak rychle vyléčit? Viděla jsem se v zrcadle a nemám tam ani jizvu.“
Postřehla, že Malfoy se zadíval na Angelu překvapivě nevraživě.
„Léčitelské kouzlo. Velice vzácné a téměř nepoužívané,“ odpověděla jí stručně.
„Dlužíš Angele za život,“ ozval se studeně Malfoy. „No co?“ ohradil se, když se po něm podívala. „Vždyť je to pravda.“
„Půjdeme,“ prohlásila Angela rázně a naposled se podívala na ni. „Docela jsi mě překvapila, Weasleyová.“
„Doufám, že v kladném slova smyslu.“
K jejímu překvapení se Angela jen mírně pousmála, neřekla už nic a odvrátila se. Dívala se, dokud ruku v ruce úplně nezmizeli ve tmě.
*
V pokoji, kam ji ještě před večerkou přesunuli, panovalo příšerné ticho. Maileen tenkou deku celou odkopala k nohám postele, ale stejně jí bylo horko. Zírala do stropu, který byl díky pouličním světlům dole na ulici celý naoranžovělý a nemohla zamhouřit oka.
Už popáté se překulila na pravý bok a zacukalo jí přitom ve zpola zahojeném místě na hrdle. Další dvě pacientky, se kterými teď ležela na pokoji, spokojeně spaly. Závistivě sledovala, jak klidně oddechují. Ona spát nemohla. Bála se usnout. Děsila se svých snů…
Otráveně se zvedla, přešla bosky po studené podlaze a otevřela okno. Vyklonila se ven a ovanul ji příjemný, o mnoho chladnější večerní vzduch.
Pomalu se nadechovala a její otrávení zmizelo. Ovšem ten podivný neklid ne. Z nějakého důvodu byla už od chvíle svého probuzení neustále mírně nervózní. Vadilo jí, že tady jen tak leží a nic nedělá. Už aby ji pustili domů.
Pomalu se vrátila do svojí postele. Chtěla vypnout, na nic nemyslet a klidně spát, jenže věděla, že když nechá své myšlenky jen tak poletovat, zavedou ji někam, kam nechtěla. Zavedou ji do tmavých koutů, do pokoje s velkou postelí, k pohovce u plápolajícího krbu a k těm ledovým očím…
Natáhla se a znovu přes sebe přetáhla deku až těsně pod bradu. Najednou jí byla pro změnu zima.
*
Úzká a chabě osvětlená ulice se plnila ječivým smíchem dvou puberťaček.
„Příště si dvakrát rozmysli, než někam přitáhneš ten svůj tlustej zadek!“ zaječela jedna z dívek v minisukních.
„Jo, ať si zase neutrhneš další ostudu!“ přidala se druhá z těch hus.
Na to se obě znovu rozesmály jako sirény. Před nimi se ztěžka sbírala ze země bruneta s mírnou nadváhou a roztrženou sukní. I na tu vzdálenost bylo vidět, že je celá uslzená. Angela se ušklíbla. Nebude žádná škoda, když takovým protivným kozám uberou trochu toho jedu z žil.
Bruneta se odvrátila a s kabelkou pevně přitisknutou k ňadrům se co nejrychleji ztratila na druhé straně ulice. Vyprovázely ji další posměšky.
Oblízla si ret a už se chystala vyrazit z temného výklenku, když ji zastavila ruka na rameni. Udiveně se ohlédla po Dracovi.
Ty zůstaň tady, já je přivedu.
Proč jako… ohradila se, ale jeho pohled byl nesmlouvavý.
Založila si ruce na hrudi a opřená o zeď zachmuřeně sledovala, jak se lehkým krokem vydal k těm dvěma.
O co mu jde? Vždyť jsem upírkou mnohem déle než on. Jako bych nevěděla, jak oblbnout takové dvě…
Zarazila se. Proč se kvůli tomu tak rozčiluje? Draco si byl vědom toho, jak je vyčerpaná a chtěl jí dnešní lov usnadnit.
Netrpělivě přešlápla. Slyšela tlumené hlasy, pak protivné hihňání. Snažila se počítat dlažební kostky, aby lépe překonala hrozné nutkání vyrazit na ulici a utnout ten děsný zvuk okamžitě, než ji z něj rozbolí hlava.
Přiblížily se k ní troje kročeje, z nichž jedny nebyly téměř slyšet. Zvedla prudce hlavu, když trojice vešla do stínu průjezdu. Obě holky se nechaly vést za lokty s připitomělým úsměvem.
Chňapla po té, která k ní byla blíž a přitáhla si ji k sobě. Pro jistotu ji kouzlem umlčela a zvrátila jí hlavu na stranu, aby se snáze dostala k hrdlu a k tomu lákavě tepajícímu místu. Rysy v obličeji se jí zkřivily hladem, vycenila zuby a uslyšela samu sebe zavrčet. A to ji zastavilo.
Konečně si uvědomila, co znamenal Dracův pohled i její vlastní netrpělivost. Tak dlouho dnes potlačovala hlad, že jí ani nedošlo, že už je na hranici sebeovládání. A Draco to poznal. Vyděšeně zírala na odhalené hrdlo a zrychleně dýchala.
Ztěžka polkla a pomalu zvedla hlavu.
Draco stál u protější zdi, druhou dívku, která zjevně stále nic nevnímala, pevně držel za loket a nespouštěl z Angely oči.
„To je v pořádku, Angie,“ pronesl tiše. „Já počkám a budu tě hlídat.“
Už nezaváhala a zabořila vysunuté špičáky do zdroje toho, po čem volala každá buňka v jejím těle. Záplava teplé mladé krve jí zaplnila ústa a zatemnila mysl. Nevnímala nic jiného, jen hltavě polykala.
Draco ji nakonec musel od její pozdní večeře odtrhovat násilím…
*
Harry ujistil manžele Weasleyovy i Helen, že udělají všechno, co se dá, aby Billovi pomohli a podařilo se mu je přesvědčit, aby si šli lehnout. Ron už zmizel i s Cathy ve svém pokoji a věděl, že Ginny u sebe nahoře ukládá Jamese. Jinak to nešlo, bylo mu jasné, že dnes už by malého nikam neměl tahat. Přemisťovat se s ním ještě nesměl a dvě cesty Letaxem byly pro jeden den více než dost. Doupě zvolna utichalo.
Natočil si z kohoutku plnou sklenici vody a zadíval se na velké hodiny na zdi. Ručička s Billovým jménem ukazovala na „Nebezpečí“ a jemně se na svém místě chvěla. Georgeova mířila na „Nemocnice“. Charlie byl „Na cestě“, Percy „V práci“. Ostatní byli „Doma“, až na Freda, jehož ručička na hodinách už několik let chyběla.
S těžkým srdcem se od hodin odvrátil a zamířil po úzkých schodech nahoru. Molly mu ustala v obýváku na pohovce, ale chtěl ještě předtím zkontrolovat syna. Ginny si potřebovala pořádně odpočinout a nerad by, aby ji James budil.
Dveře pokoje byly téměř dokořán a zaplavovalo ho příjemné tlumené světlo. Harry zůstal stát na krok od postele. James ležel u zdi, ručky u obličeje bojovně zaťaté v pěstičky, Ginny na boku vedle a jednu dlaň jemně položenou na něm. Hlavy měli těsně u sebe a tvrdě spali. Únava dolehla na ně na oba.
Hrdlo se mu stáhlo. Nejednou v téměř stejné poloze našel Samanthu. Odvrátil na chvíli pohled a zadíval se do tmy z malého okna. Ty vzpomínky tak moc bolely… V tuhle chvíli ani nevěřil tomu, že ta bolest někdy poleví.
Uvědomil si, že vidí ve skle svůj odraz. Ani ne před třemi týdny mu bylo dvacet čtyři let, ale cítil se na třicet a dneska podle toho i vypadal. Obvykle rozcuchané vlasy mu jen tak zplihle visely, temné kruhy pod očima, oči zapadlé a připadalo mu, že se podivně hrbí. Přejel si rukou po tom cizím obličeji a raději se vrátil pohledem ke spícím.
James spal konečně klidně. Ginny byla v bezpečí vedle něj a on to věděl. Málem o ni dneska přišli. On sám by se s tím nejspíš nedokázal srovnat, co teprve James?
Ginny toho pro ně udělala hodně. Přestože i ji smrt Sam zasáhla, nepřestala se o něj starat. Vlastně o ně oba.
Už dlouho dopředu všem oznámil, že své narozeniny slavit nechce a všichni to vzali na vědomí. Žádná oslava tedy nebyla, ale Ginny mu i tak upekla malý dort, připravila skvělou večeři a nechala mu dole v saloně hromádku dárků, které mu poslali Weasleyovi, Lupinovi i Daria a Alex. Seděl tam a zíral na balíčky lesknoucího se papíru, James si hrál s Felixem v koutě. Ona jen nahlédla dovnitř a o chvíli později se vrátila s lahví ohnivé whisky a dvěma skleničkami. Nikdy se zbytečně neptala. Jen se usmála a oběma jim nalila.
Ani netušila, jak moc mu tím toho večera pomohla.
Teď byla i ve spánku její tvář napjatá a ustaraná. Bylo to víc než pochopitelné, po tom všem, co se dneska stalo… Harry natáhl ruku a jemně z čela shrnul pramínky vlasů, které jí padaly přes tvář. Hodně se změnila od té doby, co se seznámila se Samanthou.
Předtím byla hodně uzavřená, upjatá a chovala se k němu dost rezervovaně, jako by se snažila udržovat si neustále odstup. Samantha se přes tu její zeď dostala a pak se narodil James a na její tváři se začal čím dál častěji objevovat úsměv, který u ní vídával kdysi v Bradavicích.
I když byla stále tajnůstkářská a o sobě před ním skoro nemluvila, James ji zbožňoval a po smrti Sam…
Měla ale taky svůj život, a on nechtěl, aby se na ně takhle uvazovala. Proto souhlasil s tím hlídáním jen, dokud nenastoupí do práce. A to mělo být zanedlouho. Snad se mu podaří najít nějakou normální chůvu…
Narovnal se, zhasl lampičku a potmě tiše opustil pokoj.
*
„U všech ďasů, co jsem komu udělal?“ skučel Lupus na celé kolo, když už se brodili přes třetí bažinu.
„Přestaň brblat a pohni zadkem,“ usadil ho Serpens. „Musíme si být jisti, že jsme ty stíhače setřásli.“
„Prosím tě, ti už to dávno vzdali! Kdo by se tu taky plahočil přes míle a míle odporné smrdící vody!“
„Je fakt, že za to jim už nejspíš nestojíme,“ připustil.
„Nechápu, kde pořád bereš náladu na ty svoje průpovídky!“ osopil se na něj Lupus. „I kdybychom se přetrhli, tak se do rána nikam nedostanem! Už se těším na to, jak budeme trávit den zahrabaní v hnijícím listí. To bude úžasné lože!“
„Tvoje věštecké předpovědi jsou úplně mimo realitu, ty ufňukánku. Feles nás tady určitě nenechá. Sokolík ví, kterým směrem jsme vzali roha. Buď se objeví ona, nebo někoho pošle.“
„Překvapuje mě tvá důvěra v její ochotu nám pomáhat.“
„Už ji přece jenom nějakou dobu znám. A ty taky, jen tak mimochodem. Najdeme nějaké… Ehm, sušší místo a tam prostě počkáme, až si nás najdou.“
„Skvělý plán!“
„Máš lepší?“
Lupus jen zafuněl.
„Zjevně ne.“
Místo odpovědi nakvašeně zrychlil svůj přechod nekonečnou bažinou a v příští vteřině zakopl o nějaký skrytý kořen. Serpens v duchu ocenil téměř baletní figurínu, kterou Lupus předvedl při zuřivé snaze nežuchnout do hnědozelené tůně.
„Kurvadrát, já už se na to vyseru!“
Měl na jazyku jistou příkladnou odezvu, ale pak se zarazil. Známou přítomnost vycítil jen chvíli předtím, než se nad nimi ozval pobavený hlas a vzápětí pochopil proč.
„No, pánové, já myslela, že hledám upíry a ne bahenní strašidla.“
Oba zvedli hlavu. Na koštěti se k nim snášela černovlasá poloupírka.
„Corvus!“ vyrazil ze sebe Lupus. „No, to je dost!“
„Svou záchranu bys měl vítat uctivěji, Lupusi,“ usadila ho kysele.
„Ahoj, zlato, byla bys tak laskavá a vytáhla mě odtud?“ ozval se s odzbrojujícím úsměvem na rtech Serpens.
„Pouze pod tou podmínkou, že se převlečeš a pořádně umyješ, než mi vlezeš do bytu,“ odvětila klidně.
Lupus se škodolibě zachechtal: „Jo, sprchu víc než potřebuješ.“
„Pokud mi čich ještě správně slouží, taky nevoníš jako růžová zahrada,“ odpálkoval ho.
„Jestli mi kvůli vám načichne moje oblíbená halenka, odskáčete si to,“ zasyčela Corvus a slétla ještě níž, aby se s nimi mohla přemístit.
*
Angela seděla v pohodlném křesle v dolním společenském salonu a sušila si vlasy proudem horkého vzduchu z hůlky.
Přehnala to. Dvě noci za sebou léčila, i když věděla, že by neměla. Do toho málo spánku a ta vidina. Kdyby tam nebyl Draco, tu holku mohla klidně zabít. Až tak daleko zašel její hlad. Stalo se toho moc a rychle za sebou.
Až poté, co se konečně nakrmila, vzpomněla si na ty dva – Lupus a Serpens. Skoro se za to až styděla. Nemohli se přemístit a courali se někde v bahnu Skotska na útěku před Bratrstvem krve. Draco jí nedovolil, aby pro ně šla sama, tak alespoň v jeho doprovodu zašla k Margaret, která byla naštěstí doma, popsala jí, kde ty dva přesně hledat a požádala ji, ať pro ně dojde. Teď už jen mohla čekat na to, až jí dá vědět, že jsou v pořádku.
Uvědomila si, že do salonu přišel Draco, stojí nad ní a upřeně na ni hledí.
„Co je?“
„Ty vlasy ti za chvíli chytnou, jestli budeš pokračovat,“ informoval ji suše.
Přerušila kouzlo a sáhla si na hlavu. Měla ji pěkně přehřátou. Odložila hůlku na stolek a roztržitě si začala rozježené vlasy uhlazovat.
„Přece jsi věděla, že to kouzlo si bude vybírat svoji daň.“
Nepodívala se na něj.
„No, tak trochu jsem doufala, že…“ zarazila se.
„Že to na tebe nebude mít až tak velký vliv,“ dokončil za ni.
„Hmm…“
„Doufám, že ses poučila.“
„Teď už zníš jako sensei,“ zamumlala mrzutě.
„Jen mám o tebe starost.“
Postavila se a objala ho kolem krku: „Já vím…“
Jemně ho políbila na rty. Přesto se na ni díval dál podivně smutně.
„Draco, na co to pořád poslední dobou myslíš?“ zeptala se šeptem.
Prsty ji něžně pohladil po tváři a až pak odpověděl.
„Máme na sebe strašně málo času…“
„Vždyť jsme pořád spolu.“
„Ty víš, jak to myslím. Pořád se něco děje, jsme neustále v jednom kole a mám takový dojem, že tyhle problémy s Bratrstvem, Obloukem a všeho kolem toho jen tak neskončí.“
Chvíli mlčela.
„Lituješ, že jsme se vrátili?“
„Někdy,“ připustil. „Promiň. Vím, že ty je v tom prostě samotné nenecháš, a že chceš pomoct Potterovi, ale…“
„Nemáš se za co omlouvat,“ přerušila ho. „Taky bych se nejraději vrátila do Japonska… Jenže to nejde.“
„Už jsme v tom zahrabaní moc hluboko,“ vydechl ztěžka a přitáhl si ji za pas blíže k sobě.
„Tak nějak,“ hlesla souhlasně a zajela rukou do jeho vlasů v týle.
Naklonil k ní svou tvář ještě blíž, ale ústům se vyhnul a zastavil se až u ucha.
„Myslíš, že bys mi mohla věnovat něco ze svého vzácného času alespoň teď?“
Ten chraptivý hlas ji příjemně rozechvěl.
„Záleží na tom, co se mnou budeš chtít v tom vzácném čase dělat.“
Bez odpovědi se zmocnil jejích rtů, rozevřel je a zkoumavě vnikl jazykem do úst. Nechala se líbat a unášet hřejivým pocitem z jeho blízkosti. Odtrhl se od ní a něžně ji zatlačil zpátky na pohovku. Podvolila se a zavřela oči. Jeho ruce ji pohladily po stehnech, zamířily výš a vklouzly pod tílko. Slastně vydechla.
Draco se nad ní naklonil a chtěl ji znovu políbit, ale v tu chvíli tmu za zavřenými víčky nahradilo něco úplně jiného.
„Ne… Znovu ne…“ vyrazila ze sebe Angela nešťastně a pak ztratila povědomí o světě kolem.
V jednu chvíli se s mírným úsměvem na rtech poddávala jeho laskání a hned ve druhou se její tvář napjatě stáhla. Draco ztuhl.
„Ne…“ zachraptěla namáhavě. „Znovu ne…“
Ruce jí vylétly k čelu a začala se zmítat v jeho sevření. Zaťal zuby a chytil ji tak, aby jí neublížil a aby ani nespadla z pohovky. Bolestně zasténala a jeho v tu chvíli neuvěřitelně rozčilovala vlastní nemohoucnost.
Pak to konečně přestalo a Angela zůstala široce rozevřenýma očima zírat do prázdna. Povolil sevření, posadil se na okraj pohovky a ustaraně ji pozoroval.
„Angie…“
Mlčela a v očích se jí objevily slzy. Vzedmul se v něm opravdový vztek. Pohled mu padl na ten odporný medailon, který neustále nosila na krku. Od chvíle, co ho měla, jí působil jenom problémy. Nezaváhal ani vteřinu. Natáhl se, sebral ho do ruky a škubl. Šňůrka se snadno utrhla.
Vstal, pohodil tu věc na kachlíky, které byly na zemi u krbu, a vší silou na ni dupl. Ozvalo se křupnutí a salon zalila zvláštní vlna chladu, která ale hned ustoupila. Ztěžka vydechl a otočil se.
Angela se vyškrábala do sedu a vyjeveně na něj hleděla: „Co jsi to…?“
„Už tu věc nosit nemusíš. O Bratrstvu jsi toho přece zjistila dost a nepotřebuješ tohle dál snášet!“
Slzy, které dosud zadržovala, si našly cestu ven a stekly jí po tvářích. Sedl si vedle ní a beze slova ji vzal do náruče.
„A když tomu můžu zabránit, nedovolím, abys trpěla.“
529 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...