I want you, I want you to know,
that there’s a light, a light at the end of the road
I’m frightened, I’m scared and I don’t know what to do
Don’t go! Darkness coming after you!
Down Low „Moonlight“
Už bylo něco po poledni, když Cathy zaslechla otevřenými dveřmi kroky a zvedla zrak k bratrovi, který se s prapodivným výrazem téměř připlížil do obývacího pokoje.
I když si uměla představit mnohem příjemněji strávenou sobotu, seděla na koberci obklopená všemožnými novinami s inzeráty ohledně zaměstnání. Ne, že by nikde nebyla volná místa, ale byla příliš vybíravá a začala se zajímat i o mudlovskou práci. Navíc měla něco našetřeno z letní brigády na Alexově pracovišti Groundville a do každodenní práce se moc nehrnula. Nemluvě o tom, že spoustu času strávila v knihovně na Hradě temnoty.
„No, to je dost,“ přivítala bratříčka. Neviděla ho od čtvrtku ráno, kdy se ponimral ve snídani, na otázky odpovídal vrčením, a pak odpochodoval do práce. „Už jsem myslela, že prospíš celý den. Cos prosím tě včera v noci dělal? “
Alex se ztěžka posadil do jednoho z křesel a zadíval se na hromadu tiskovin.
„Spal jsem s Malfoyem,“ odpověděl nepřítomně.
Catherine na něj vytřeštila oči.
„Cože?!“ vydechla šokovaně. „To je vtip, že?“
„Co? Ne… Počkej, tak jsem to nemyslel!“ Alexovi došlo, jak jeho prohlášení vyznělo.
„A jak jsi to pro Merlina myslel?“ vyjekla dost zděšeně.
„Ehm, no prostě… Potkal jsem je ve čtvrtek večer v hospodě a…“
„Koho?“
„Malfoye a ještě jednoho upíra a…“ Alexovi se do přiznání v žádném případě nechtělo. „Trochu jsme pili a…“
„Vy jste byli spolu v hospodě??“ Cathy byla fascinovaná tím, co z bratra lezlo.
„Jo, a co?“ odsekl bojovně. „Jenže jsme to trochu přehnali a probudil jsem se u něj doma.“
„Tys s ním fakt spal?“ otázala se přiškrceně.
„Jen v jedné posteli!“ bránil se okamžitě.
Sestra na něj ještě chvíli vyvaleně civěla, než se její výraz změnil a začala se hihňat.
„To musel být teda úžasný pohled,“ dostala pak ze sebe pracně.
„Bylo to jedno z nejhorších probuzení v mém životě!“ zvolal nešťastně.
„Jak na to reagoval Draco?“ pořád se smála.
Při tom jméně se nesouhlasně zašklebil.
„Vrčel na mě,“ odtušil kysele. „A bylo mu dost blbě…“
Cathy se začala smát ještě víc: „Upřímně doufám, že tam měla Angela skrytou kameru.“
„To by si mohla zkusit,“ vyprskl.
Pomalu se uklidnila a zadívala se na něj o něco vážněji. Uhnul pohledem a poklepával nohou do podlahy. Nakonec to z něj vypadlo.
„Omlouvám se za to, jak jsem se choval.“
Potřásla hlavou: „Chápu, proč jsi byl naštvaný, brácha. Ale s Dariou by ses měl usmířit.“
Přikývl: „Včera ráno jsem s ní mluvil, byla tam taky.“
„Aha. A?“
„Omluvil jsem se i jí.“
„A?“
„Co a? Co ještě chceš vědět?“
„Usmířili jste se?“
„Nepleť se mi do toho, ségra,“ ošil se nervózně.
Významně na něj hleděla.
„Nevím, jak to s námi bude dál…“ zabručel.
Povzdechla si: „S tebou je těžké pořízení.“
„Nápodobně. Nechci, aby ses dál míchala do nějakých nebezpečných věcí.“
Zúžila oči: „Tím myslíš konkrétně co?“
„Ať už pomáháš těm dvěma s čímkoliv, přestaneš s tím.“
„Ne.“
Zachmuřil se.
„Jsem dospělá, bratříčku. Můžu se rozhodovat sama za sebe,“ pronesla vážně.
„Já vím, jenom…“
„Nedělám nic extra nebezpečného. Alespoň poslední dobou ne… Jestli chceš, můžeš jít příště se mnou.“
„Kam?“ tázal se nedůvěřivě.
„Do knihovny lorda Voldemorta,“ odpověděla klidně.
„Cožeto?!“
***
Kendall se nikdy nepovažoval za pověrčivého. Ustrašené báchorky o temných znameních, které měli v oblibě hlavně upíři starší než čtyři sta let, ho nudily. Nepotřeboval slyšet třikrát za sebou zakrákat havrana, aby za rohem čekal nějakou špatnou událost. Svět kolem byl dost zkažený sám o sobě, zlo a nenávist se v něm pro7jevovaly každý jednotlivý den, ať už to bylo mezi upíry, čaroději nebo mudly. Naproti tomu se mu vždycky vyplatilo naslouchat vlastní intuici. A ta se momentálně neodbytně dožadovala jeho pozornosti.
V průběhu páteční noci ustál důkladný výslech ze strany svého otce, který se podrobně zajímal o jeho pokroky, s Arianou zariskovali a šli vyhlédnout vhodnou oběť do jednoho z proslulých mudlovských barů v centru Londýna, kde si jich však všiml nějaký přemotivovaný Lovec a mohli být rádi, že se stačili ztratit dřív, než začal přímo na ulici střílet. Musel se tedy spokojit až pozdě k ránu s nočním hlídačem muzea.
Domů se vrátil unavený, ale místo toho, aby se zabořil do očekávané lepkavé tmy, podivné napětí mu nedopřálo klid. Dlouho se převaloval, než se dokázal silou vůle usměrnit a usnul. Probudil se ale mnohem dříve než obvykle a dotěrný pocit se vrátil. Vycítil, že v domě kromě jejich sluhy, ještě nikdo jiný vzhůru není. Celý malátný vstal a rozhrnul závěsy u vysokého okna. Venku lilo.
Zadíval se na západ, směrem, kterým se přibližně hodinu upířího běhu nacházelo sídlo další staré rodiny. Dům Gor´nam Hall. Něco ho tím směrem táhlo. Jako by mu něco říkalo, že je Lionel v nebezpečí.
Se setměním jeho špatný pocit ještě zesílil. A když se jeho rodiče vypravili večer pryč do sídla nemrtvých v Zapovězeném lese, takže se měli vrátit až na další večer, už to nevydržel.
Ověřil si, že je jejich sluha řádně zaměstnaný, přehodil přes sebe nepromokavou bundu a vyplížil se z domu do neutuchajícího deště.
*
Opatrně se kradl podél aleje borovic, která kryla před zvědavými pohledy dvoupatrový dům postavený do tvaru písmene L. Uvědomoval si, že tímhle plížením přes pozemky smrtelně znepřátelené rodiny pěkně riskuje. Kdyby ho tu někdo z nich nachytal, měl by dle nepsané dohody mezi jejich rodinami právo ho na místě zabít. Ale věděl, že nebude mít klid, dokud si neověří, že je Lionel v pořádku. A k tomu se musel odvážit ještě blíže, ze své momentální vzdálenosti nedokázal ani určit, jestli je sídlo prázdné nebo ne.
Jako nenápadný stín se prosmýkl mezi stromy a přikrčil se za hustým keřem planých růží, o které se už věky nikdo nestaral. Obrys domu byl jasně znatelný oproti světlejší obloze. Ve dvou oknech zahlédl matné světlo.
K blíže neurčitelnému zdroji jeho strachu o přítele se přidal i pocit upřeného pohledu v zádech. Se špatně potlačovanou nervozitou se rozhlédl po svém okolí, ale ničí přítomnost nevycítil. Zaměřil se znovu na dům a přikradl se ještě o něco blíž. Nedbaje mokré trávy pod sebou se posadil na paty, zavřel oči a vyslal pátrat své smysly vpřed.
*
Lionel se prudce posadil na své posteli. Zdálo se mu to nebo…?
Ne, nepletl se. Docela zřetelně cítil přítomnost Kendalla. Vyskočil z lůžka a v mžiku vyrazil z pokoje na chodbu. Jediné štěstí bylo, že strýc byl právě na lovu a v domě se nacházel jen jeho otec, naložený v pravidelném alkoholovém oparu někde ve sklepě.
Když vyšel ven, zaměřil ho mezi keři téměř okamžitě. Kendall se postavil na nohy, když k němu celý rozčilený zamířil.
„Co tady zatraceně děláš??“ zasyčel na něj.
Jeho přítel na něj udiveně hleděl: „Jak jsi mě dokázal tak rychle vycítit?“
„Co na tom sejde, sakra? Můj strýc se může každou chvíli vrátit, jestli tě tu najde…!“
„Jen jsem musel vědět, že jsi v pořádku,“ pronesl Kendall tiše. „Hned zase zmizím.“
„Cože? A co by se mnou mělo být?“ nechápal.
„Já nevím,“ hlesl druhý upír trochu bezradně.
Lionel se na něj díval a jeho naštvání rychle mizelo. Povzdechl si, přistoupil blíž a položil Kendallovi ruce na ramena.
„Jsem v pohodě,“ ujistil ho důrazně. „Hlavně už zmiz,“ jemně ho od sebe odstrčil a počkal, až se skutečně vydá na odchod. Až pak se otočil a zamířil spěšně zpátky do domu. Cloumala s ním hrůza i jen z představy, co by se dělo, kdyby na tohle přišel jeho milovaný strýček.
Cítil, že se Kendallova přítomnost vzdaluje, ale ještě se zastavil mezi dveřmi, a ohlédl se. V tu chvíli se kus za vysokými borovicemi rozzářil paprsek tmavě červeného světla. A hned za ním další následovaný praskotem nějakého stromu.
Lionel vytřeštil oči. Nikoho tam necítil, co se to sakra dělo?
Kendall… Kendall je v nebezpečí.
To jediné mu zaplnilo celou mysl.
Už nepřemýšlel, vytrhl hůlku z kapsy u kalhot a rozběhl se ke světlům, které způsobovaly, jak mu hodně rychle došlo, kouzla.
Jenže nedorazil včas. Jen na zlomek vteřiny zahlédl, jak dva neznámí upíři mezi sebou drží bezvládného Kendalla, než se s ním přemístili pryč.
Ohlédl se po něm třetí z útočníků, zaksichtil se a na chvíli zaváhal, ale když po něm skočil, zmizel taky. Lionel proletěl prázdným místem, dopadl na všechny čtyři a otřeseně se posadil. Najednou nedokázal myslet ani dýchat.
Zíral na prázdnou louku a jen zvolna mu docházelo, co se právě stalo. Toho posledního upíra znal. Byl to Ratus. A o tom bylo známo, že se přidal k Bratrstvu, dokonce že zastává nějakou důležitou funkci.
Neměl sice nejmenší tušení proč, ale byl právě svědkem toho, jak přímo z jejich pozemků uneslo Bratrstvo krve jeho přítele.
Kdyby odsud Kendalla tak nevyháněl… Všechno se v něm sevřelo v křeči viny. Uhodil pěstí do země, až se pod jeho úderem vytvořil v mokré hlíně důlek. A navíc… Navíc o tomhle nemůže nikomu říct. Jak by asi vysvětlil, co tady Kendall Rowannský dělal…
***
Mohla bych tě poprosit o vstřícnější výraz? napomenula Draca v duchu.
Právě se mi cpou do domu hned dva Potterové, to čekáš, že budu skákat do stropu? odsekl.
Ne, ale nemusíš je vítat svým vražedným pohledem číslo jedna.
Nikoho taky nevítám.
Draco…
Navíc o žádné zrzavé hlavě nebyla řeč, přerušil ji.
Budeš snad Jamesovi dělat chůvu ty, když ho Harry ani Lupinovi nebudou moc hlídat? zeptala se už mírně naštvaná.
Ticho.
Tak vidíš.
Odvrátila se od Draca, který se opíral o konec mramorového zábradlí u schodiště za sebou a tvářil se, jako by ho nutila sežvýkat plnou mísu syrového kysaného zelí, které z duše nesnášel. Zadívala se na tři návštěvníky, kteří stáli těsně před dveřmi a trpělivě čekali, až si oni dva dokončí soukromý rozhovor.
„Omlouvám se,“ řekla konečně nahlas. „Pojďte, ukážu vám vaše pokoje.“
Ginevra s malým Jamesem v náruči vypadala dost nervózně, ale poslušně se vydala do schodů. Harry zůstal stát a vyměňoval si s Malfoyem upřený pohled.
„Když ti to tolik vadí, proč jsi s tím souhlasil?“ zeptal se po chvíli s výrazem, který tomu jeho mohl zdatně konkurovat.
Malfoy se zašklebil a zastrčil si ruce do kapes džínů.
„Neměl jsem zrovna na výběr,“ informoval ho suše.
„Taky nejsem extra nadšený z toho, kde jsem skončil,“ konstatoval Harry. „Azyl u bývalého Smrtijeda…“
„Dej si bacha na jazyk, tady jsi jenom host,“ vycenil na něj zuby pán domu.
„Jo, to je mi jasné. Snad ne na dlouho.“
„V tom se vzácně shodnem.“
Angela s Ginny a malým už byly na vrcholu schodiště, kde se zastavily a otočily.
„Jdeš taky, Harry, nebo potřebuješ zvláštní pozvánku?“ ozvala se hnědovláska.
Švihl hůlkou a dvě tašky ležící doposud vedle něj na podlaze se vznesly a zamířily nahoru. Vykročil za nimi, ale na Malfoyově úrovni se ještě zastavil.
„Budu se tady zdržovat co nejmíň, abych tě příliš neobtěžoval,“ oznámil mu kysele.
„Jak šlechetné gesto, Pottere,“ prskl blonďatý aristokrat v odpověď.
Harry už raději mlčel a vydal se za taškami.
Tohle byla skutečně rána pro jeho hrdost, ale nakonec mu nezbylo než pod společným nátlakem Ginny a Angely souhlasit. Bylo to prozatím nejlepší řešení. Nikdo by je na Malfoy Manor nehledal, zabezpečení kolem pozemků bylo víc než důkladné a navíc mohli být v přímém kontaktu s Angelou i milostpánem upírem z rodu Malfoyů, což značně usnadňovalo jejich spolupráci při pátrání po Bratrstvu.
Dohodli se i na tom, že kromě nich čtyř o tom nikdo nesmí vědět. Z bezpečnostních důvodů tedy nikomu neprozradil, kam se na čas ze Sovího vrchu stěhuje. Většina to pochopila a dokonce měl dojem, že Catherine a Darie došlo, kam se přesunují.
Angela neměla problém ani s tím, aby se k tomu připojila Ginny, která se o Jamese měla starat v případě, že nebude u Lupinových a Harry bude v práci. Ačkoli jistý blondýn by k tomu jistě měl co dodat.
„My máme pokoje na opačné straně chodby,“ mluvila Angela za chůze. „Žádný z krbů není připojený k síti, důvody jsou vám určitě jasné. Kuchyň a jídelna jsou dole, nějaké zásoby tam jsou, ale moc nejíme, takže to nebude ani zdaleka stačit, budete muset na nákup. Pokud budete chtít něco poslat, je vám k dispozici Roxana, později vám ukážu, kde ji najdete. Když budeme přes den spát, tak nás nebuďte, pokud to nebude nezbytně nutné a raději mě, než Draca. Tak tady to je,“ ukázala na dvoje dveře. „Jeden je pro Harryho a malého, druhý kdybys tady přespávala ty,“ podívala se na Ginny. „Kdybyste cokoli potřebovali, dejte vědět.“
Když Ginny postavila uvnitř pokoje Jamese na zem, okamžitě přicupital k dlouhým tmavým závěsům a snažil se vykoumat, jak by se za ně mohl schovat.
Ukázala jim ještě koupelnu a už byla na odchodu, když ji Harryho hlas zastavil ve dveřích.
„Angelo… Děkuju. Opravdu moc.“
Chvíli váhala, jak zareagovat, než se usmála.
„Není zač, Harry. Místa je tu přece dost,“ a s tím je nechala v pokoji samotné.
„Myslíš, že je na mě ještě naštvaná?“ otočil se Harry na Ginny.
Ta nechápavě pozvedla obočí: „Ne, jak tě to napadlo?“
„Hmm, nějak nevím, co si momentálně myslet,“ vydechl ztěžka.
Přistoupila k němu a položila mu ruku na rameno: „Byla sice naštvaná, Harry, ale hlavně má o tebe starost.“
Pozorně se na ni zadíval.
„Vy jste se o mně bavily?“
„Trochu,“ připustila s pokrčením ramen.
Odvrátila se a pustila se do vybalování Jamesových věcí. Harry potřásl hlavou.
„Kdo by to byl řekl? Nakonec z vás budou ještě kamarádky.“
Překvapeně se po něm ohlédla.
„To asi ne, ale… Jsem vděčná za to, jak to momentálně je. Víc nežádám a ani na to nemám právo.“
Harry zamyšleně pozoroval její plynulé pohyby, když vytahovala jednotlivé kusy oblečení a Jamesovy hračky. Ginny se za pár uplynulých měsíců změnila. Jakoby dospěla, zvážněla a… Zkrásněla. Uvědomil si, jak jí to sluší v tenkém bílém svetru, dlouhé vlasy neposedně padající přes tvář.
Zarazil se nad vlastními myšlenkami a rychle se otočil zády. Co ho to popadlo?
*
Draco zamyšleně pozoroval houstnoucí šero přikrývající okolí. Všechno se tak rychle měnilo, a nedalo se to zastavit. Co by asi tak řekli jeho rodiče na nové obyvatele jejich hýčkaného sídla? O otce by se nejspíš pokusil infarkt.
Nikdy by ho ani nenapadlo, že zrovna Potter…
Za jeho zády se na moment otevřely dveře a zalilo ho světlo z haly, než schodiště před vchodem do domu, na kterých seděl, opět potemnělo. Neotočil se, jen mlčky potáhl ze svojí cigarety.
Nos mu zaplnila známá vůně, když ho zezadu objaly dvě ruce.
„Zlobíš se moc?“ zašeptala Angela s tváří těsně u jeho.
Na tebe? povzdechl si v duchu jen pro sebe. Jak bych mohl?
„Měl bych?“ nadhodil nahlas.
„No… Zneužila jsem toho, žes byl zrovna ve stavu, kdy ses se mnou nemohl moc dohadovat a v podstatě jsem tě do toho dotlačila. Máš právo být naštvaný,“ uznala pokorně.
Úkosem se na ni zadíval: „A co bys dělala, kdybych řekl, že jsem?“
„Musela bych ti to nějak vynahradit,“ usmála se potutelně.
„Ach tak…“
Vztáhl volnou ruku, přitáhl si její obličej k sobě a políbil ji na milované rty. Jen krátce, ale o to něžněji. Když se ale chtěl odtáhnout, už ho nepustila a vrátila mu polibek o mnoho vroucnějším způsobem. Zrovna když se ji chystal pořádně obejmout, vyrušily je spěšné kroky a volání.
„Angelo!“
Oba zaměřili svou pozornost na Margaret Shiernovou, která k nim přicházela směrem od brány. Angela se ho pustila a narovnala se, on zůstal sedět.
„Co se děje, Margaret?“ zeptala se vážně.
„Malér, jak jinak,“ vydechla bradavická profesorka a zastavila se pod schody. „Kendall je nezvěstný.“
„Co? Od kdy?“
„Od včerejšího večera. Prý odešel z domu a od té doby ho nikdo neviděl. Celý klan Rowannských byl v noci na nohou, prohledali pozemky, všechny rodinné příslušníky a známé, přes den jsme prošli s dalšími poloupíry většinu sídla v Zapovězeném lese, ale není po něm ani stopy. Kdys ho viděla naposled ty?“
„V pátek večer, když jsem ho vyprovázela domů. Ale zdálo se mi, že není ve své kůži… Není možné, že by utekl?“ nadhodila.
„Hloupost,“ potřásla Margaret hlavou. „Neměl důvod. Jeho rodiče jsou sice trochu staromódní, ale syna zbožňují. A jsou připraveni vykuchat vnitřnosti každému, kdo by mu zkřivil i jen vlas. Kendall je jediný dědic klanu. Dalo mi dost práce je trochu uklidnit a ujistit, že pečlivě prohledáme i školu a hned jim dáme vědět, kdybychom na něco přišli.“
Angele se sice moc nezdálo to prohlášení o zbožňování, vzhledem k tomu, že měla minule tu čest s Kendallovým otcem a dost děsivým způsobem jí připomínal Luciuse Malfoye. Ale nechala to být.
„Skočila bys prosím tě pro Gor´nama?“ požádala ji Margaret. „Já vezmu Isidoru a sejdeme se ve škole, je možné, že se tam objevil.“
„Samozřejmě,“ přikývla Angela a seběhla schody k ní, kde se ještě otočila k Dracovi, který jejich rozhovor mlčky sledoval. „Přijdu zpátky hned, jak budu moct,“ slíbila a v mžiku byla ona i Shiernová z dohledu.
Převrátil oči, když si uvědomil, s kým zůstal trčet v jejich sídle. S takovou aby se raději vydal za Serpensem. Beztak se s ním od toho jejich alkoholového dýchánku ještě neviděl.
*
Sídlo Gor´nam Hall nebylo nepodobné tomu Kendallovy rodiny. Oba domy se nacházely nedaleko od sebe, mimo civilizaci, na okrajích větších vesnic; byly velké, tmavé a odrazující každého případného zvědavce. Angela spěšně přešla po štěrkové cestě, vyšla k úzkým dvoukřídlým dveřím a použila těžké klepadlo.
Celou dlouhou minutu nikdo neotvíral. Zamračila se a zaklepala znovu. Zvuk ještě ani nedozněl, když se dveře napůl rozevřely a při pohledu, který se jí dostal na uvítanou, se necítila ani trochu dobře.
Upíra, který otevřel, viděla poprvé. Byl vysoký, šlachovitý, ale dobře stavěný, šedé, hladce učesané vlasy mu splývaly na ramena a probodával ji ledově modrýma očima.
Otevřela ústa k pozdravu, ale předběhl ji hluboký, ostrý hlas.
„Slečna učitelka z Bradavic, jestli se nemýlím, že? Feles.“
„Ano,“ přikývla zvolna.
Dveře se otevřely více a ona spatřila uhlazený oblek ze saténu, světle šedé barvy. Až se v džínách a černém tričku s dlouhým rukávem začínala cítit nepatřičně. Jako na potvrzení jejích myšlenek ji opovržlivě sjel pohledem od vysokých kozaček až po rozpuštěné vlasy.
„A vy jste…?“ snažila se znít zdvořile.
„Bratr pána domu,“ ucedil stručně.
Tedy Lionelův strýc. Milej chlap… Hádám, že ruku mi nepodá, pomyslela si kysele a tipovala správně.
„Jste tu brzy,“ zasykl.
Ani neměla chuť mu cokoli vysvětlovat. Měla z toho chlapa husí kůži.
„Výjimečná situace. Potřebujeme studenty zpět ve škole co nejdřív.“
Upír na to nijak nereagoval, jen si ji upřeně prohlížel. Vydržela jeho pohled a trochu se narovnala.
„Byl byste tak laskavý a zavolal svého synovce?“ požádala ho možná trochu přehnaně uctivě.
Sežehl ji pohledem, pod kterým by zkyslo i pasterované mléko, neřekl ani půl slova a zavřel dveře. Založila si ruce na hrudi a čekala.
Zanedlouho se objevil Lionel, ve své obvyklé kožené bundě, i když se jí zdál nějak bledší než normálně. Strýc stál těsně za ním, ruku položenou na jeho rameni. A zdálo se jí to, nebo ho svíral zbytečně pevně?
Mladý upír ani nemukl a díval se někam do země.
„Děkuji,“ pokývla se sebezapřením na jeho strýce a obrátila svou pozornost na Lionela. „Tak pojď, ostatní už čekají.“
Stál na místě jako vrostlý do země, dokud strýcova ruka neopustila jeho rameno. Až poté se pohnul a přešel k ní.
„Těšilo mě,“ přemohla se ještě Angela a s nepříjemným pocitem se otočila k domu zády.
Uvolnila se až ve chvíli, kdy zaslechla tiché klapnutí dveří. Mlčky kráčela po štěrkové cestě dál až k vysokým borovicím, za nimiž se hodlala s Lionelem přemístit. Jeden nikdy nevěděl, odkud může civět nějaký zvědavec.
Lionel kráčel hned za ní, ale byl podezřele zticha. Zastavila se a vztáhla k němu ruku. K jejímu překvapení o krok couvl. Udiveně na něj hleděla. Nejspíš si uvědomil svou podivnou reakci, protože rozpačitě přešlápl z nohy na nohu, než nasadil svůj obvyklý otrávený výraz a přistoupil zpět k ní. Došlo jí, že nejspíš reagoval podvědomě a to její nepříjemný pocit jen zesílilo. Docela by ji zajímalo, co je ten jeho strýček zač.
Když se jí Lionel chytil pevně za pravý loket, zdálo se jí, že se mírně třese, i když se to snažil potlačit. Tvářil se, jakože se nic neděje, ale za tu dobu už se naučila být k chování tvrdě vychovávaných mladých upírů vnímavější a bylo jí jasné, že není ve své kůži.
„Můžeme?“ zeptala se proto mírně, místo toho, aby se bez řečí přemístila.
Jen mlčky přikývl.
*
„Takže ho nikdo z vás během víkendu ve škole neviděl?“ ujišťovala se ještě jednou Margaret a přejížděla pohledem tváře shromážděných studentů Noční třídy.
Nikdo se neozval. Mladí upíři zachmuřeně posedávali v křeslech nebo postávali v koutě zmijozelské společenské místnosti, kde jim Margaret právě sdělila, co se stalo. Nejmladší vypadali polekaně, ale ke zmizení Kendalla se žádný z nich moc nevyjádřil.
Několik normálních studentů bylo přítomno také, všichni malé shromáždění pozorovali a šuškali si mezi sebou. Lionel se opíral o zeď a s rukama v kapsách kalhot civěl do země.
„Dobře. Kdyby se náhodou objevil, dejte mi okamžitě vědět.“
„Copak? Snad se vám nevypařil nějaký žáček, paní profesorko?“ ozval se jízlivý hlas.
Obě učitelky se otočily ke zmijozelskému páťákovi, který měl za sebou čtyři kamarády a hnusně se ušklíbal. Sjel Třídu zúženýma očima a pokračoval: „Koukám, že to je ten srab…“
Angela se zamračila. Věděla, o čem je řeč. Od nástupu nemrtvých studentů do Bradavic se ve škole odehrálo už několik nehezkých scének, které zatím ale díky pečlivému hlídání skončily vždy jen slovními nadávkami. Ve většině z nich měl podíl mladý Gor´nam, ale také Rowann. A právě Kendallův klid a chladný odstup označil ten spratek za zbabělost.
Všimla si, jak se čtyři studenti Třídy nahrbili a zaměřila svou pozornost raději na ně, kdyby je musela zastavit.
„Jaké máte právo ho soudit, pane Smithi?“ otázala se Margaret nebezpečným tónem, ale on to buď nevnímal, nebo mu to bylo jedno.
Pokrčil rameny: „Jeho škoda nebude.“
Angela skočila do cesty upírkům, kteří ke Smithovi vystartovali jako dvě háďata. Hrdelně vrčeli, ale nechali se zastavit, když je zachytila za ramena.
Když pak zvedla pohled, všimla si, že Lionel rovněž civí na Smithe jako na odporný hmyz a zatíná ruce v pěst.
„Dost,“ usykla Shiernová. „Už ani slovo, pokud netoužíte po školním trestu.“
„Mě je to fuk,“ vycenil ten drzý studentík zuby, ale stejně se raději otočil na podpatku k odchodu.
Dlouho ti to jedno nebude, ty šmejde…
„Cožéé?“ otočil se Smith lenivě zpět.
Nikdo se nepohnul, jen na něj všichni zírali. Angela pomalu odváděla dva prcky zpět k jejich místům na pohovce a zůstala pak stát vedle Lionela, který se zatím ani nehnul, ale probodával lidské spolužáky dost vražedným pohledem.
„Kdo to řek?!“ vyprskl nevraživě mladý zmijozel.
Jeho kumpáni se na něj zahleděli s nechápavými výrazy.
„Jediný, kdo právě mluví, jste vy, pane Smithi,“ ozvala se Margaret studeně.
Několik zmijozelských studentů se posměšně zachechtalo, včetně jeho kamarádů. Smith vztekle zaťal zuby.
„Bude tady klid, jinak se budete zodpovídat mně,“ pronesla profesorka mrazivě a vydala se k východu z místnosti.
Angela ji následovala, ale měla takové tušení, takže jakmile nebyla studentům na očích, zůstala stát za sloupem. Margaret si toho všimla, ale ani se neohlédla.
Nemusela čekat dlouho, jakmile dorachotilo brnění, Smith spustil znovu.
„Pche! Doufám, že ten váš srábek utekl někam hezky daleko. Měli byste si z něj vzít příklad!“
Odpovědí bylo výhrůžné vrčení půlky Třídy. Angela se opírala o sloup a soustředěně čekala.
„Radím ti dobře, abys zmlknul, ty ubožáku,“ ozvala se chladně Isidora.
„Tebe se tak leknu! Stejně nám nemůžete nic udělat!“ vyprskl Smith opovržlivě.
To už se trochu vyklonila a instinktivně se zaměřila na Lionela. A viděla, že je zle. Jeho postoj vypovídal jasně o tom, že stačí i jediné další slovo a je schopen utrhnout tomu pitomečkovi hlavu. Stál ale za zády ostatních upírků, takže na něj neviděli a beztak se plně zaměřili jen na posměváčka. Angela na svém místě zaslechla tichou, ale velice sprostou nadávku v upírském jazyce z úst jednoho z mladších studentů.
„Marně si brousíte zuby, násosky!“ Smith si odfrkl. „Ani ten váš ztracený chlapeček si netroufl a jaké ze začátku házel ramena!“
Angela zareagovala s předstihem a pro lidské oči se zničehonic objevila těsně za Lionelem, který už se hrbil ke skoku. Rázně mu položila ruku na rameno. Mladý upír nejprve úplně ztuhl, ale pak zareagoval rychle. Povolil bojový postoj a uvolnil se. Rychle stáhla ruku dřív, než se k nim stačili otočit ostatní studenti Noční třídy, kteří se ohlédli po zdroji vykuleného výrazu jejich spolužáka Smithe.
„Řekla bych, že už to stačilo, Smithi,“ řekla hlasitě a postoupila vpřed, nechávajíc za sebou Lionela, který se znovu ležérně opřel o zeď.
„Kde jste se tu tak najednou zas vzala?“ zabrblal nerudně.
„Na stupidní otázky opravdu odpovídat nemíním,“ zastavila se až těsně u něj. Byl o hlavu menší, ale stejně k ní zvedl vzdorovitě pohled. „Dej si odchod.“
„Nemáte mi co poroučet!“
Drzý spratek, který neví, že si hraje s ohněm.
„Řekla jsem odchod!“ vyštěkla tónem, který používala jen velice výjimečně.
Mladíček zbledl, div jí nezasalutoval a vycouval. Stejně jako zbytek lidského osazenstva. Zanedlouho zůstali ve společence jen její upírští studenti. Otočila se zvolna k nim.
„Nenechte se vyprovokovat,“ zdůraznila vážně a dívala se přitom hlavně na Lionela, který uhnul očima. „Na shledanou zítra.“
Až poté definitivně odešla.
***
Při pondělním vyučování byla Noční třída nezvykle tichá. Obvykle si Angela musela vyslechnout spoustu připomínek a uštěpačných poznámek, hlavně od Lionela nebo Isidory, ale Kendallovo zmizení na všechny zapůsobilo, ať už byly vztahy ve Třídě jakékoli. Mlčky procvičovali a dělali, co jim řekla. Změnilo se to až ke konci hodiny, kdy Evan vztekle odhodil hůlku na zem poté, co se mu ani na šestý pokus nepodařilo zničit malou figurínu.
„Ta hůlka za to nemůže, Evane,“ napomenula ho a zvedla ji.
Malý upír se k ní otočil a v očích mu planul vztek: „K čemu nám tohle všechno vůbec bude?!“
Zarazila se a ostatní žáci přestali kouzlit.
„Učíte se přece bránit,“ řekla vážně.
„Vždyť ani Kendallovi, který byl z nás nejlepší, to k ničemu nebylo!“ oponoval upírek.
Zvážněla: „Nikdo nevíme, co se mu přesně stalo. Nemůžeš předpokládat, že…“
„Právě že můžeme,“ přidala se k němu i Isidora. „Je jasné, že ho někdo napadl. Třeba Lovci. A neubránil se. A ač to nerada přiznávám, byl opravdu dobrý. Stejně jako Lionel. Ne jako my ostatní.“
Skoro všichni zachmuřeně pokyvovali hlavou.
Přejela je ostrým pohledem: „Netipovala bych nikoho z vás na upíra, který to vzdá při první příležitosti…“
Mlčeli a dívali se po sobě. Podala hůlku zpět Evanovi. Věděla, že on i jeho dvojče Ethan na Kendallovi dost visí.
„Najdeme ho,“ řekla tiše. „Slibuju.“
Pomalu si hůlku vzal.
„Neměla bys slibovat nic, co nemůžeš splnit, Feles,“ pronesl smutně.
Rozhostilo se ticho. Najednou nevěděla, co na to říct. Naštěstí už byl konec hodiny.
„Můžete jít,“ propustila je a vrátila se ke katedře, kde si začala skládat věci.
Ve všeobecném šumu zvedla hlavu a zahlédla, jak se na ni Lionel upřeně dívá. Když ho ale přistihla, okamžitě uhnul a začal se rovněž balit. Rozhodla se to risknout.
„Lioneli, zůstaň tu prosím na chvíli!“ oslovila ho hlasitě.
Zůstal stát na půl cesty ke dveřím a podíval se po ní, ale neřekl nic. Počkala, až zmizí i poslední upírek na chodbě, hůlkou zavřela dveře a zároveň znovu pojistila učebnu proti odposlechu, i když věděla, že na zdech už je těch kouzel několik.
Dlouhou chvíli se na sebe s Lionelem mlčky dívali. Odložila hůlku a posadila se na okraj stolu.
„Tak ven s tím,“ pobídla ho tiše.
Mlčel. Ale viděla na něm, že se sebou samým svádí těžký boj…
Lionel se zmítal v nejistotě. Užíralo ho vědomí, že moc dobře ví, co se s Kendallem stalo, ale neřekl o tom ani půl slova. Bojoval proti letité zkušenosti, že je vždycky lepší nechat si věci pro sebe a vyřešit je sám. Jenže co by tak v tomhle případě mohl dělat? Vůbec nic, odpověděl si rovnou. Nevěděl, kam Kendalla odnesli, a proč, ani kde by ho měl hledat. Všechno se v něm bouřilo proti té děsné bezmoci. Jenže nevěděl, jestli může komukoli věřit. Existovaly jen dvě osoby, kterým bezvýhradně důvěřoval. Kendall a on sám.
Feles na něj upírala vážný pohled a trpělivě čekala. Už v neděli měl nutkání ji odchytit stranou a vyklopit jí, co se stalo. Když ho tehdy zastavila, aby neskočil tomu smradovi Smithovi po krku a neřekla ani půl slova. Ale jeho strach z možných následků a vžitá nedůvěra zvítězily. Dneska byl na vážkách znovu.
Pak si vzpomněl na to, co o ní říkal Kendall. Že je zkouší a že jim to hrané nepřátelství nevěří. Takže si musela něčeho všimnout. Co všechno si může dovolit říct? A vyplatí se to riziko podstoupit? Dokáže mu vůbec Feles nějak pomoct? Ale strach o Kendalla přemáhal jako nedůvěru v ostatní. Kdo ví, co po něm ti grázlové z Bratrstva chtěli…
„Kouříš, že?“ zeptala se jeho učitelka z ničeho nic.
Zůstal na ni zírat naprosto vyvedený z konceptu otázkou, kterou v tu chvíli čekal ze všeho nejmíň. To už mířila k oknu, v ruce krabičku jeho druhé nejoblíbenější značky, kterou vydolovala odněkud ze své kabelky. Přivolala si k němu hůlkou i židli, uvelebila se na ni s nohama na parapetu a dalším mávnutím otevřela okno dokořán. Do třídy s potěšením vrazil sychravý vzduch podzimní noci a provoněl ji ještě nehnijícím listím.
„Zamkni, prosím tě,“ požádala ho předtím, než si připálila.
Otřepal se z prvního překvapení, zajistil dveře a pomalu se k ní přiloudal. Když mu pak nabídla, bez zaváhání si jednu cigaretu vzal.
„Díky.“
Když si zapálil hůlkou, uznale pokývla.
„Většina lidí si přitom spálí celou cigaretu,“ podotkla.
„Já nejsem většina lidí,“ vyfoukl kouř směrem k oknu.
V koutcích úst jí zacukalo: „Jo, všimla jsem si.“
Něco se v něm v tu chvíli zlomilo. Věděl, že to prostě musí risknout. Kvůli Kendallovi.
„Vím, co se mu stalo,“ pronesl tiše s pohledem upřeným ven.
I tak koutkem oka viděl, že k němu otočila hlavu.
„Jak?“ vydechla tiše.
Když už jednou začal, dotáhne to do konce.
„Viděl jsem, jak ho z našich pozemků unesli tři upíři od Erkindars. V sobotu pozdě večer.“
„Jak víš, že to bylo Bratrstvo?“
„Poznal jsem jednoho z nich. Ratuse,“ dlouze potáhl ze svojí cigarety a potlačoval chvění v prstech. „Nevím proč. Když jsem uviděl světla kouzel a rozběhl se tam, už bylo pozdě. Zahlédl jsem jen, jak se s ním přemístili.“
Znovu ho bodly výčitky. Kdyby ho tak rychle nevykopával pryč, nebo kdyby ho šel alespoň vyprovodit…
„Co dělal Kendall na pozemcích tvojí rodiny?“
Pokrčil rameny: „Špehoval?“
Nechtěl, aby to vyznělo jako ubohý pokus o vtip, přesto to tak dopadlo. Upřeně se na něj dívala, ale on zarytě civěl do tmy.
„Proč jsi nám o tom neřekl dřív?“
Prudce se k ní otočil: „Copak to nechápeš?! Nikdo se o tom nesmí dozvědět! Nikdo! Kdyby můj strýc zjistil, že se Kendall potuloval po našich pozemcích, může ho klidně zabít! A já nechci, aby…“ zarazil se.
Feles ho zkoumavě pozorovala.
„Já fakt nevím, proč přišel,“ vydechl pak bezradně. „Nebyli jsme…“
„Domluvení?“ doplnila ho zvolna.
Překvapeně zamrkal.
„Tak přece. Nevěděla jsem, co si mám o vás dvou myslet. S tou vaší vzájemnou nesnášenlivostí to nebude tak horké, jak se snažíte všem namluvit, co?“
„To s tímhle vůbec nesouvisí.“
„Hmm… Vážně? Říkal jsi, že ho sebrali na vašich pozemcích a ne jeho rodiny, ne?“
Pomalu přikývl: „Jo…“
„A jestli nešel za tebou, tak z jakého jiného důvodu by tam byl?“
Lionel ztuhl děsem, když mu došlo.
„Myslíš tím, že mohli jít pro mě?“ zeptal se přiškrceně.
„Napadá mě jistá možnost, na co Causus Ater potřebuje mladého čistokrevného upíra-čaroděje. A to jsi i ty.“
„Do hajzlu…“ vypustil Lionel z úst, sedl si na zem pod okno a zakryl si oči prázdnou dlaní. „Takže ho sebrali místo mě,“ jeho hlas zaskřípal vinou a bolestí, až na něj Feles zůstala překvapeně hledět. Ti dva si byli ještě mnohem bližší, než by ji vůbec kdy napadlo.
„Není to přece tvoje vina,“ řekla vážně.
„Jak to můžeš vědět?“ reagoval dutě. „Nebyla jsi tam.“
„Lioneli…“
„Na co ho chtějí?“ přerušil ji hrubě a zvedl hlavu.
„Nejsem si jistá, nechci tě zbytečně…“
„Řekni mi to, co si myslíš, Feles,“ zdůraznil pevně a díval se jí přitom do očí.
Znovu si strčila cigaretu do úst a pohled mu opětovala. Vůbec se nehrnula do toho mu něco vykládat, vůbec ne, když měl takový výraz v očích.
„K čemu to bude?“ zkusila ho ještě jednou odradit.
„Chci to vědět!“ vyštěkl tak vztekle, až sebou trochu trhla.
V tomhle mladíkovi třímalo víc emocí, než se mohlo zdát. Odpovídaly tomu i jeho problémy se soustředěním.
„Tak dobře… Ater chce vyvolat otevřenou Bránou ze světa démonů Lamidea.“
„Lamideus patří do pohádek pro upírčata,“ reagoval nevrle Lionel.
„Nejspíš ne tak úplně,“ povzdechla si. „Myslíme si, tedy já a ostatní, kteří pátrají po různých informacích, že to neudělal do teď jen proto, že k tomu něco potřebuje.“
„A tím něčím má být Kendall?“
„Jsou to jen domněnky.“
Postavil se zase na nohy. Ruka s cigaretou se mu třásla, když ji típal o parapet.
„Chci pomoct.“
„Heh?“ vydala Angela nějaký neurčitý nechápavý zvuk. „S čím?“
„S čímkoliv. V boji proti démonům, Bratrstvu. Nemůžu jen tak sedět se založenýma rukama, když…“ znovu nedokázal doříct větu.
„Lioneli, jsi můj student a jako tvoje učitelka tě nemůžu vědomě tahat do nebezpečí.“
„Žádný zářný vzor profesorského povolání zrovna nejsi,“ procedil mezi zuby.
Pozvedla nad tou kritikou obočí.
„Vykuřuješ tady se mnou ve školní učebně, potřebuješ nějaký další příklad?“
Nechala zmizet nedopalek a postavila se proti němu. Byl jen o půl hlavy menší.
„Kdyby na to přišla tvoje rodina, v průseru budu já. A s tvým strýcem chci mít do činění opravdu co nejméně.“
Nahrbil se: „To se ti ani nedivím. Ale já tě neprozradím. Nech mě vám pomoct,“ ztěžka polknul, než dodal poslední slovo. „Prosím…“
To jí dokázalo, že mu na tom skutečně záleží. Jinak by se nikdy nesnížil k tomu, aby prosil.
„Dobře,“ podvolila se ztěžka. „Zjistím, co se dá a pak ti dám vědět. Ale svým přátelům o tom říct musím.“
„Napovídej jim, co chceš, jen vynechej mě,“ naléhal.
Přikývla: „Cos mi řekl, zůstane jen mezi námi, Lioneli.“
Pokývl hlavou a jeho postoj se trochu uvolnil: „Díky, Feles.“
„Zatím bohužel není za co. A mimochodem, dej si pozor na ty provokace od zmijozelských, jo?“
„Jasně… Feles?“ zastavil ji ještě na odchodu. „Najdete ho?“
Podívala se mu do očí. Nemohla mu dávat plané sliby. Co když už byl Kendall…? Zahnala depresivní nápady a usmála se na něj.
„Uděláme, co budeme moct.“
***
Upírský jazyk nebyl právě jednoduchý. Maileen se snažila zapamatovat si přinejmenším základní slova a fráze už přes dva týdny, ale bylo to náročnější než čekala. Na chvíli zvedla hlavu od prastaré, ale zachované knihy bez názvu, která připomínala svou skladbou obvyklé jazykové lekce a opřela se zády o pohovku za sebou tak, že se celou pravou paží dotýkala šlachovité nohy v černých kalhotách.
Nacházela se v obrovské místnosti bez oken o přibližné rozloze poloviny famfrpálového hřiště. Po obou stranách se tyčily až ke stropu třímetrové mramorové sloupy a mezi nimi visely na zdech obrazy s dost temnou tématikou. Poté, co si pečlivěji prohlédla jeden z nich a zjistila, že je na něm půl tuctu nemrtvých krmících se ze dvou mladých děvčat, už ty další nezkoumala a raději si jich vůbec nevšímala.
Ucítila za sebou pohyb a vzápětí se jí ze strany na krku dotkly ledové prsty a odhrnuly její vlasy stranou. Z lehkého doteku, který však měl v sobě hodně majetnického, ji zamrazilo.
Kromě ní samotné a jejího stvořitele a pána se v chabě osvětlené hale nacházel asi tucet dalších nemrtvých. Věděla, že jsou to všechno čistokrevní a byly mezi nimi jen dvě ženy. Vzrušeně si mezi sebou šeptali a čekali, stejně jako její pán.
Ve chvíli, kdy Aterovy prsty dokončily druhý táhlý pohyb po jejím hrdle, se naproti nim na opačném konci haly rozevřely s tichým skřípěním dvoukřídlé na černo obarvené dveře. Vzrušený šum nejprve ještě zesílil, než náhle zanikl, když se trojice upírů zastavila čtyři metry před pohovkou, na které Causus Ater seděl. Maileen za Ratusem, který byl v čele, viděla, že další dva upíři mezi sebou táhnou nějakého bezvládného kluka.
Opatrně nasála auru, která upíry obklopovala, jak ji to její pán učil, a v duchu se opravila. Byl to mladý upír v bezvědomí.
Ratus se uklonil a počkal na znamení od hlavy jejich společenství, že může mluvit.
„Paměť mi ještě slouží, Ratusi, a poslal jsem tě pro Gor´nama. Tohle je však podle popisu Rowann. Vysvětli mi to,“ vyzval ho Ater studeně.
Upír se znovu uklonil, tentokrát ovšem trochu prkenně.
„Vplížili jsme se pod krytím na pozemky klanu Gor´nam, jak jste přikázal, pane, ale hned na jeho okraji jsme narazili na něj. Odcházel odtamtud a uviděl nás. Dle popisu jsem jej poznal, a předpokládal jsem, že bude lepší ho sebrat, vzhledem k tomu, že potřebným podmínkám rovněž vyhovuje a navíc aby nás neprozradil.“
Na několik dusných chvil se rozhostilo ticho.
„Dobrá… Neviděl vás nikdo?“
Upír poněkud ztuhl. Ater se postavil.
„Ratusi…“
„Těsně před naším přemístěním se tam objevil ten druhý adept… Asi uviděl světla.“
„Tak asi?“ protáhl hlavoun Bratrstva nebezpečně. „Viděl vás?“
Ratus poraženecky přikývl: „Ano.“
„Proč jste ho nesebrali taky?“
„Bylo by to příliš riskantní, mohli jsme přilákat…“
Ater zasyčel v upírštině něco, co při svých znalostech Maileen ani při nejlepší vůli nedokázala vychytat a Ratus sklapnul.
„Proberte ho,“ poručil pak nerudně.
Ratus se okamžitě obrátil a přiložil ke spánku hnědovlasého upíra hůlku. Maileen si všimla, že trvalo déle, než bylo obvyklé, aby ten mladý otevřel oči. Museli ho sem tedy dostat opravdu hrubou silou, když ho uspali tak důkladně.
Upírek zvedl hlavu, narovnal se a jeho dva věznitelé ho pustili. Zabodl pohled do Atera, přeletěl jím po ní a zběžně se rozhlédl. Neřekl ani slovo a ani se nepohnul. Rychle mu došlo, že každý pokus o útěk má předem prohraný.
Maileen si zvědavě prohlížela jeho obličej. Byl to hezoun, na upíří poměry rozhodně a nebyl na něm vidět ani záchvěv strachu. Hrdě se díval přímo na Caususe Atera, za což ho musela po vlastních zkušenostech tiše obdivovat.
„Tvoje jméno,“ vyzval ho chladně nejstarší přítomný upír.
Zajatec na to nijak nereagoval. Několik vteřin se nikdo ani nepohnul, a když se to změnilo, Maileen ten pohyb dokázala postřehnout jen díky svým novým očím upíra.
Ater držel mladého upíra pod krkem tak, že se dotýkal vydlážděné podlahy jen špičkami zablácených bot.
„Myslíš si snad, že mi dokážeš vzdorovat, smrádě?“
Díval se mu teď zblízka do očí, ale upírek neplýtval energií na pokus vymanit se ze sevření, které mu svíralo hrdlo smrtící silou. Maileen se napjatě postavila. Věděla, co Ater dělá. Bylo to něco jako legimencie, jenže na to upíři nepotřebovali hůlky. Dokázali se svým vlastním druhem komunikovat v duchu bez větších potíží, stejně jako mohli číst myšlenky na různých úrovních svých schopností. A Ater byl v tomto ohledu snad schopnější než sám Voldemort.
Trvalo asi dvacet vteřin, než se zarputilý výraz mladého upíra zlomil v bolestné křeči. Ater povolil sevření, upírek se s ošklivým sípotem poskládal do kolen a kašlaje se zapřel rukama o studenou podlahu.
„Je to Kendall z klanu Rowannů. To je dnes tvoje jediné štěstí, Ratusi,“ zasykl směrem k podřízenému. „Ale už by sis měl zapamatovat, že nemám rád, když někdo neuposlechne můj příkaz. Takže když řeknu, že chci, abys přivedl Lionela Gor´nama, přivedeš ho.“
„Ano, pane…“ přikrčil se Ratus.
Upírek, jehož jméno už teď Maileen znala, sice stále sípal, ale při zaznění druhého jména úplně zkoprněl. Nevšiml si toho však nikdo kromě ní.
„Teď už to bude nemožné, jestli tě viděl, dají si pozor.“
„Ano, pane, já…“
„Zmlkni! Odveďte ho a nechte dva dny o hladu, ať mu trochu spadne hřebínek.“
Ti dva znovu popadli mladého Rowanna za paže, hrubě ho vytáhli na nohy a i s Ratusem se hodně svižně odporoučeli. Maileen se za nimi dívala, dokud neklaply dveře a pak se posadila na pohovku. Causus Ater zůstal stát a začal pronášet dlouhou řeč v upírštině, které pozorně naslouchala, a s potěšením zjistila, že zachytává každé páté slovo a rychle jí došlo, že mluví o tom rituálu na konci října.
Sotva Ater domluvil a upíři se začali rozcházet, prodral se mezi nimi zvenčí jeden z dalších Aterových velmi blízkých podřízených, poklekl před ním a vychrlil ze sebe něco tak rychle, že tentokrát Maileen neměla šanci.
Ater chvíli mlčel, než mu něco odpověděl a pak se otočil k ní.
„Pojď se mnou, má drahá.“
Poslušně vstala a vložila ruku do jeho natažené dlaně. Netušila, co se děje, ale velmi brzy to měla zjistit.
*
Příchozí upír, který byl, jak si po cestě všimla, dost špinavý, šel v čele a vedl je do vnějších částí Aterova tajného sídla. Prošli napříč dlouhou chodbou, na jejíchž obou koncích byl východ ven a vešli do menší postranní místnosti, jedné z mnoha, které povětšinou sloužily ke krmení. Byla osvětlená dvěma prskajícími pochodněmi, jejichž světlo dopadalo na skrčenou postavu na podlaze.
Maileen zvětřila čerstvou krev a oči se jí rozšířily. Byl to starší muž, který jí přišel povědomý, ale poznala ho až ve chvíli, kdy k nim pozvedl zmlácený obličej.
Křečovitě sevřela ledovou dlaň, která ji celou dobu nepouštěla.
Zadusila to jméno, které se jí dralo na jazyk, v hrdle. Ne tak nebohý člověk na zemi.
„Maileen…“ vydechl muž chraptivě. „Ty… Žiješ…“
Byl to Frank.
Maileen přeletěly před očima záblesky vzpomínek ze dnů věznění v temných kobkách, jejich pokusu o útěk a z noci, kdy se pro ni vrátil, stejně jako jejich příjemné posezení nad kávou. Hrdlo měla náhle stažené natolik, že by nepromluvila, ani kdyby chtěla.
„Ten chlap mě už dvakrát sledoval. Poprvé mi proklouzl mezi prsty, ale dneska jsem ho dostal,“ hlásil Aterův podřízený. „Přišel mi povědomý, tak jsem ho raději přivedl a jeden z našich mi potvrdil, že to býval náš zajatec, pane.“
„Udělal jsi dobře,“ pokývl Ater hlavou. „Pamatuju si ho. A ty také, viď, má drahá?“
Frankovy oči se při tom oslovení rozšířily šokem. Sklonil pohled níž a všiml si spojených rukou.
„Můžeš jít,“ propustil Ater druhého upíra a zůstali v místnosti s Frankem sami. „Kdo jsi?“ procedil pak mezi zuby stručný dotaz.
„Nemysli si, že ti něco řeknu, ty krvelačná svině,“ zachrčel Frank. „Cos jí to provedl?!“
Ater se usmál způsobem, ze kterého by se zvedl žaludek i odolnějším povahám, než byl Frank.
„Provedl?“ opakoval zvolna. „Sama to chtěla.“
Frank se znovu zadíval na ni. Ten zděšený, obviňující pohled ji zasáhl. Chtěla couvnout, ale její pán jí to nedovolil. Naopak si ji přitáhl a otočil její obličej k sobě.
„Sama za mnou přišla,“ dodal tiše, ale dostatečně nahlas pro Franka a hrubě ji políbil.
Někde hluboko v ní se ozvala část, která se chtěla okamžitě odtáhnout, ale neměla šanci proti té druhé, které se pod laskáním ledových tvrdých rtů rozklepala kolena.
Když ji pustil, na Franka se nepodívala. I tak cítila jeho pálící pohled. Ater se přesunul za klečícího, za límec bundy ho vytáhl na nohy a vztáhl nehty k jeho hrdlu. Frank ztěžka polknul a ucukl, když mu jeden z nich způsobil dlouhý škrábanec. Ater se zakrváceným prstem dotkl špičky jazyka a odplivl si.
„Zabils nemrtvé,“ zasyčel studeně. „Jsi Lovec.“
Frank na to neměl co říct.
„Pátral ještě někdo s tebou?“
Neodpovídal. Ater natáhl ruku a škubl s tou jeho. Frank zařval bolestí a přes slzami zalité oči se podíval na svou ruku. Trčela z ní zlomená kost. Vzduchem se rozlila vůně další krve. Ale začínala chápat, proč ji její pán vyplivl. Bylo v ní něco, co jí smrdělo jako hnijící maso.
„Byl jsi sám?“
„Polib mi.“
Z dalšího křupnutí Maileen zamrazilo.
„Byl jsi sám?“ opakoval Ater otázku.
„Ano…“ vydechl Frank poraženecky.
„Co bych s ním měl udělat, má drahá?“ obrátil Vznešený upír zrak k ní. Stála tam, kde ji nechal a až v tu chvíli zvedla zrak.
Frankovy oči se do ní zabořily zastřené bolestí.
„Ještě není pozdě, Maileen,“ vyrazil ze sebe namáhavě. „Tví rodiče…“
Ater mu škubl hlavou dozadu, ale on i tak pokračoval.
„Tví rodiče mě prosili, abych tě našel! Maileen!“
Maileen nedokázala popsat, co ve chvíli, kdy se zmínil o její rodině, cítí. Jestli vůbec něco cítila. Přistoupila až těsně k němu a dívala se mu do očí.
„Neměl jsi mě hledat,“ řekla tiše, ale bez lítosti.
„Maileen…“ jeho pohled se změnil, byl zoufalý.
„Co bych měl udělat, Maileen?“ zeptal se její stvořitel znovu.
Nakonec to nebylo tak těžké, jak si myslela.
„Zabít ho,“ odpověděla stále s pohledem upřených do Frankových očí. Vznešený roztáhl rty v děsivém úsměvu. „Pro mě už není cesta zpět, Franku,“ dodala dutě.
Zahlédla ještě záchvěv zklamání a smutku, než se jeho oči rozšířily šokem a pak pohasly. Frankovo tělo se skácelo na podlahu s hlavou v podivném úhlu.
Dívala se na něj a na chvíli ucítila něco, co by pojmenovala jako smutek. Pak se jí ale začal zvedat žaludek. Za tu dobu, co byla upírkou, už dobře věděla, jak špatně snáší pach mrtvého těla. Roztřásla se.
Ater se na ni chvíli pozorně díval, než se spokojeně usmál, obtočil jí ruku kolem pasu a odvedl ji pryč.
***
Přes potemnělé vnitřní nádvoří opuštěného hradu se s táhlým skučením proháněl studený vítr, který si našel cestu skrz pobořené zdi. Bylo pozdní odpoledne, čas akorát tak na kávu a nějaké sušenky, ale pochmurné přítmí způsobené těžkými mraky připomínalo spíše noc.
Téměř ve stejný okamžik se na místě se zvláštním zvukem objevily dvě postavy. Podívaly se po sobě a společně vykročily k hlavnímu vstupu do hradu, který byl částečně zakrytý hromadou kamení z hořejších hradeb. Jakmile zmizely uvnitř, Hrad Temnoty působil zase úplně stejně opuštěně jako před chvílí…
*
Angela vkročila do jasně osvětlené knihovny, ve které se ozýval živý hovor, a spěšně mířila ke stolům sraženým dohromady přibližně uprostřed místnosti.
„Omlouvám se za zpoždění,“ zahlásila místo pozdravu a odložila si věci na jednu z posledních volných židlí. „Už jsme všichni, nebo se na někoho čeká?“
„Ještě tu není Harry,“ oznámil jí Ron, pohupující se na jiné židličce, která už proti takovému zacházení notně protestovala.
„Ten je hned za mnou,“ mávla rukou. „Zdržel se na chodbě, pořád něco ťuká do toho svého náramku… Ještě někdo?“
„Cathy říkala, že taky určitě dorazí,“ ozvala se Ginny, která právě skončila s rozléváním horké kávy z obří termosky do množství hrnečků uprostřed stolu.
„Fajn, tak počkáme,“ přikývla a vytáhla z ochranného obalu notebook, který hned rozložila na stole.
Pak se rozhlédla po všech přítomných, kterých tu bylo o něco víc než obvykle.
Ginevra, která měla dlouhé vlasy stažené do uhlazeného copu a slušelo jí to i přes unavené oči, před ni postavila jeden z velmi lákavě vonících hrnků, za který jí Angela poděkovala kývnutím, a posadila se vedle bratra, přičemž zůstaly ještě dvě židle volné. Ron se tvářil naoko znuděně a stále dával zabrat dvěma skřípajícím nohám svojí židličky, ale házel ostražité pohledy přes stůl na opačnou stranu, kde těsně u začátku uličky z regálů stála dvě křesla s tmavě zelenými potahy a v nich uvelebení dva upíři.
Angela ani nezakrývala úsměšek, když si prohlédla Serpense, kterému zakrývaly černočerné brýle polovinu obličeje, ale i tak bylo vidět, jak se otráveně šklebí. Lupus vedle něj měl ruce založené na hrudi, přejížděl pozorným pohledem jednoho z čarodějů po druhém, a když zachytil její pohled, pokývl hlavou. Těsně za nimi stál a opíral se o regál Draco, měl zavřené oči a nikoho si nevšímal. Vedle nervózního Rona seděl další Weasley, na kterého se Angela usmála.
„Ahoj, Bille, jsem ráda, že jsi přišel.“
Oslovený jen pokývl hlavou a jeho pochmurný výraz v obličeji se ani v nejmenším nezměnil. Angela se posadila ke kratší straně stolu těsně předtím, než do knihovny spěšně nakráčel Harry a svezl se na místo vedle ní. Prázdná zůstala už jen židle s notebookem.
Chyběla ještě Daria, která se o průzkum v knihovně taky začala zajímat, ale nedokázala si vyměnit směnu v nemocnici a Margaret, která musela zůstat v Bradavicích kvůli vyučování.
A to už zaslechla z chodeb kroky. Ne jenom jedny. Draco otevřel oči. Vyměnila si s ním tázavý pohled, pak se obrátila k Ginny.
„Cathy ti říkala, že nepřijde sama?“
Rusovláska zavrtěla hlavou: „Neříkala mi nic.“
Harry až teď odtrhl pozornost od svého komunikátoru a zbystřil: „S ní sem jde ještě někdo?“
Angela jen přikývla a v židli se otočila směrem ke dveřím, stejně jako ostatní. V jejich zorném poli se objevila nejprve blondýnka a v patách měla svého černovlasého bratra s rukama v kapsách a výrazem, který vypovídal o něčem mezi údivem a znechucením.
„No, nazdar,“ vydechl Ron.
Většina osazenstva zahlížela na zamračeného nováčka dost překvapeně.
„Páni…“ Serpens si dokonce nadzvedl brýle. „To je ta tvoje sestřička?“ usmál se zářivě. „Docela kus.“
Catherine se po něm udiveně podívala, a z Alexových očí div nevyšlehly plameny.
„Být tebou, zas si ty brejle nasadím, upíre,“ vycenil Alex zuby líp než kdejaký vlčák. „Nemám problém s tím ti trochu zhoršit zrak.“
„No, no,“ Serpensova nálada se s každou vteřinou očividně zvedala. „Snad ještě mohu vyjádřit svůj obdiv.“
„Nemůžeš,“ zasyčel Alex.
Cathy se k němu otočila a pleskla ho po hlavě fialovou složkou plnou svých poznámek, až se to rozlehlo po celé knihovně.
„Chovej se slušně, jinak jdi domů,“ sjela ho nerudně.
Ginny a Angele se ještě podařilo smích zarazit, ale Ron se zachechtal pěkně nahlas. Harry jen pobaveně zakroutil hlavou, Draco předstíral, že mu něco neexistujícího zaskočilo v krku. Alex na sestru ublíženě zahlížel, když se k němu otočila zády a přistoupila k Serpensovi.
„My se ještě neznáme. Catherine Prewett, těší mě,“ napřáhla k němu ruku.
Upír se postavil rychleji, než by od něj Angela čekala.
„Pro vás Serpens, mladá dámo,“ jemně nabízenou dlaň přijal a políbil ji na hřbet ruky.
Příjemně překvapená Cathy vykulila oči, zato Ronald a Alex v tu chvíli vypadali jako sopky před výbuchem.
„A ten gentleman, co sedí ve druhém křesle, je Lupus,“ pokynul ke druhému upírovi, který se spokojil s pokývnutím hlavy.
„Nemáš v sobě ještě nějaký zbytkový alkohol, Serpensi?“ oslovila ho uštěpačně Angela. „Přestaň s tou komedií. Ti dva, co tě zabíjejí pohledem, jsou čarodějové.“
„Ale drahá Feles, já jsem naprosto střízlivý.“
„A od kdy se teda představuješ pravým jménem?“
Odfrkl si, pustil Catherine a zase se uvelebil v křesle.
„Se dvěma jmény je v tom stejně vždycky jenom bordel.“
To už se po něm i Lupus díval, jako by si myslel, že mu přeskočilo. Angela pozvedla udiveně obočí. Vypadalo to, že ten chlast likviduje mozkové buňky i upírům. Nebo že by se Serpens změnil? Takhle ho tedy ještě neznala.
Catherine se posadila na židli za zapnutý notebook. Angela potřásla hlavou a podívala se na supícího Alexe.
„Jestli chceš, tak támhle vzadu za těmi dveřmi jsou ještě židle.“
On nad její nabídkou ovšem ohrnul nos: „Postojím.“
A důležitě se postavil za obě křesla, kde se opřel o opačnou polici než Draco.
Ten po něm hodil pohledem, ale nic neřekl a Angela rovněž usoudila, že bude lepší si ho nevšímat.
„Takže… Jsme tu kvůli novinkám za poslední dny. Kdo začne?“ nadhodila.
„Já,“ ozval se okamžitě Harry a už tahal něco pokrčeného z kapsy. Když tu věc následně zvětšil, vyklubaly se z toho poznámky na několika papírech. „Lesternovi se podařilo přeložit jeden prastarý pergamen ze staré latiny, který zdědil po svém bratrovi.“
„Kdo je to?“ ozval se hned Lupus.
Vysvětlení se ujala Angela: „Bradavický učitel, který už několik let studuje Oblouk smrti na Odboru záhad Ministerstva kouzel. Jinak je to taky druhá brána, podobná té, odkud se vynořili démoni. Kdysi v ní zmizel jeho starší bratr.“
„Takže,“ pokračoval Harry. „Je to trochu kostrbaté, Lestern se s tím moc nemazal. Jsem zvědavý, jestli vám to bude dávat smysl…“
Začal číst sloupec krátkého textu:
„Náš Pán pánů, bůh a stvořitel, vládce temnot Lamideus,
byť zahnán do světa démonických plamenů,
vrátí se jedné noci zpět, Bránou světla…
Potřeba k tomu oběti čistokrevného mláděte,
rovnocenného upírovi i čaroději,
v noc, kdy je moc temna nejsilnější,
v dobu, kdy se láme minulost a přítomnost,
tehdy se jeho moc vrátí v plné síle,
v těle toho, jež bude hoden…
Tak… Prý tam byla ještě část textu, ale ten pergamen se nezachoval celý,“ Harry zvedl hlavu od papíru. „Mohlo by to být ono? Návod k přivolání toho vašeho upírského boha?“
„Hádám, že nic lepšího už nenajdeme,“ usoudila Angela.
„Zní mi to jako věštba,“ ozval se zamračený Ron. „A ty nemám zrovna v oblibě.“
„Mě něco vykládej,“ zabručel Harry.
„Můžu?“ natáhla ruku Cathy a půjčila si papír od Harryho.
„Předpokládáme, že to samé má k dispozici Ater?“ ozval se znovu Lupus.
„Ano,“ přikývla Angela. „Možná i kvalitnější verzi a už delší dobu.“
Cathy bleskově přepsala věštbu do počítače a ozvala se přemýšlivým hlasem.
„Bránou světla… To znamená ta, která je východem ze světa démonů…“
„To je logické,“ nahnul se k obrazovce i Ron, zatímco Ginny se nad Cathy postavila z druhé strany a četla další řádek.
„Oběť čistokrevného mláděte, rovnocenný upírovi i čaroději…“
„S tím hned souvisí novinka, kterou mám já,“ reagovala Angela. „Jeden z mých studentů je od sobotního večera nezvěstný – Kendall z rodu Rowannských. Je to čistokrevný upír s kouzelnickými schopnostmi.“
„Tak to by sedělo,“ přikývl Harry.
„Tím chceš říct, že ho uneslo Bratrstvo?“ vyhrkl Lupus. „Ale vždyť nikdo nic neviděl, mohl klidně utéct z domu. Jen Bulagra ví, co se těm mladým honí v hlavě.“
„O tom dost silně pochybuju,“ odporovala Angela. „Musíme počítat s tím, že ho dostal Ater.“
„Souhlasím,“ přidal se k ní Serpens.
„V noc, kdy je moc temna nejsilnější,“ předčítala dál Cathy. „Co tohle?“
„Podle upírské mytologie je to jen jedna noc,“ odpověděla Angela. „Ta Halloweenská.“
„Máš z naší historie větší znalosti než já sám, Feles,“ zašklebil se Serpens.
„Jenže to je už za dva týdny!“ vyhekl Ron.
„Jo, přesně tak,“ přitakal Harry pochmurně.
„No, do prdele,“ okomentoval to zrzek výstižně za všechny.
„V dobu, kdy se láme minulost a přítomnost. Tak z toho jsem trochu zmatená,“ uznala Cathy.
„Myslím si, že by to mohl být konec starého a začátek nového dne,“ navrhla trochu nejistě Ginny.
„Takže půlnoc,“ reagoval Harry.
„Na tom se asi shodneme,“ přikývla Angela.
„Jeho moc se vrátí v těle toho, jež bude hoden,“ zamračila se Cathy na poslední větu.
„Těžko asi odhadnem, co podle násosků znamená, být něčeho hoden,“ zabrblal Ron kysele.
„Rone!“ ozvalo se hned dvojhlasně, jak se do něj obuly Cathy i Ginny.
„No jó, vlastně, my tu nějaké máme…“ reagoval uštěpačně.
Zabodlo se do něj čtvero mlčenlivých, zato velmi významných pohledů.
„Nechte toho nebo si strachy načůrám do trenek,“ zašklebil se.
V příští vteřině mu na rameno dopadla těžká ruka, jen sebou škubl a do ucha mu zaševelil studený hlas.
„Jestli máš rád mokro v kalhotách, klidně ti ho můžu zajistit, Weasley.“
Ron poněkud zbledl a nebyl schopný ani jediného pohybu. Ginny a Cathy zíraly na Serpense, který se zničehonic objevil vedle nich, poněkud vyděšeně, Angela na něj upírala varovný pohled a Lupus s Dracem se zjevně dobře bavili a ani se to nesnažili zakrýt. Bill byl na pozoru, ale nehýbal se.
Blondýn ještě poklepal Ronalda po rameni, narovnal se a klidně se vrátil na své místo.
„Takže, to bychom měli…“ odkašlala si Angela poté, co si ověřila, že Ron bude sice nejspíš nějakou dobu mlčet, ale jinak je v pohodě. „Víme, že chce Ater vyvolat z výchozí Brány světa démonů Lamidea. Víme jak a kdy.“
„Máme tedy dva týdny na to zjistit, kam přesunulo Bratrstvo Bránu,“ přidal se k ní Harry. „A zastavit ho.“
„Levou zadní,“ vyprskl Lupus cynicky.
„Stahuješ tesáky ještě před večeří?“ pozvedl obočí Serpens.
V odpověď na něj vycenil zuby. Cathy na ně hleděla přes monitor notebooku s pozvednutým obočím stejně jako Ginny. Ron se krčil na svém místě a vypadal, že ho trápí čerstvý žaludeční vřed. Angela jen převrátila oči a Harry se tvářil mírně znechuceně. Nejhůř se ksichtil Alex, ale od něj nic jiného ani nečekali. Bill je celou dobu pozorně poslouchal a teď zamyšleně hleděl do stolu.
Draco byl první, kdo řekl něco rozumného.
„Takže náš hlavní úkol bude chytit někoho z Bratrstva živého a dostat z něj, kde ta Brána je.“
Angela vážně přikývla: „To je naše jediná šance. Nemůžeme prohledávat celou Británii. Takže to je úkol pro vás tři,“ sjela pohledem dva starší upíry, kteří se jen ušklíbali.
„Dál bychom se měli zaměřit na to, jak tu Bránu zavřít,“ ozval se Harry.
„Na to jsem taky myslel…“
Všechny pohledy se zaměřily na Billa. Bylo to poprvé, co promluvil. Angela si s lítostí všimla, jak se změnil. Volně rozpuštěné vlasy mu visely kolem tváří, nezahlédla mezi nimi záblesk žádné náušnice a oči měl zapadlé a potemnělé.
„Harry, mohl bys mě seznámit s tím Lesternem?“
Oslovený hned přikývl: „Jasně, bez problémů, můžeme za ním zajít hned zítra, vím, že bude na Odboru.“
„To je výborný nápad. Lestern nemá Billovy znalosti, mohl něco přehlédnout,“ vložila se do toho Angela.
„Skvěle, takže na to se zaměří Bill,“ konstatovala Cathy, která už nějakou dobu zase ťukala do notebooku. „Co dál?“
„Démoni,“ ozvala se tiše Ginny. „Budeme pokračovat v pátrání tady?“
„Určitě,“ přitakala Angela. „Zůstanu na to hlavně já, Ginevra, Cathy a Ron. A ty Alexi, jestli máš zájem nám pomoct. Všichni kromě Catherine chodíme do práce, takže čím víc hlav, tím líp.“
„Hmm, jo, jasně,“ reagoval Alex ne zrovna překypující ochotou.
„Zůstane tu hlavně proto, aby mě mohl kontrolovat,“ konstatovala suše Cathy.
Angela pokrčila rameny: „Když nám přitom pomůže…“
„Nezapomněli jsme na něco?“ Ginny si zamyšleně založila ruce na hrudi.
„Třeba na to, jak toho vyšinutého hada chceme zastavit?“ ozval se Lupus pesimisticky. „Podle našich informací se Bratrstvo rozrůstá. Máme mezi sebou zrádce, který donáší, a netušíme, kdo to je. Obyčejní upíři přestávají věřit Radě. A do toho zmizí potomek jedné z nejváženějších upírských rodin, ani ne měsíc a půl po tom, co začal chodit do školy. Je u nás poněkud dusno, vážení. Až bude třeba bojovat, těžko se bude vybírat komu věřit a komu ne.“
„To je váš problém,“ odtušil Harry.
„Neřekla bych,“ namítla chladně Angela. „Causus Ater a jeho Bratrstvo se stali problémem nás všech. Stejně jako Brána.“
„Máš samozřejmě pravdu, ale vnitřní problémy upírů nás nezajímají. Sami máme dost starostí,“ mručel Harry nevrle.
Smířlivěji se ozvala Cathy: „V prvé řadě bychom se měli zaměřit na záchranu toho kluka, tedy upíra,“ opravila se. „Tím přece zastavíme to vyvolání, ne?“
„Ano,“ přikývla Angela. „A pak na Atera a démony, které vypustil.“
„A zavření Brány,“ dodala Ginny.
„Prostě jedno po druhém,“ přikývl Harry.
„I když to bude kurva těžké,“ protáhl Lupus.
„Ale cenit tesáky budeme tak jako tak,“ dodal Draco s ironickým úšklebkem.
„Vy máte nějakou úchylku na zuby?“ neudržel se Alex.
Ostatní se rozesmáli a dokonce i na Billově tváři se objevilo něco připomínající pobavení. Atmosféra se citelně změnila. Ačkoli byli každý jiný, rozdíly mezi některými byly tedy víc než propastné, pomáhali si a pomalu si začínali i navzájem věřit. Angela se mírně usmívala. Bylo fajn mít přátele, na které se jeden mohl spolehnout.
496 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...