„Hledat lidi, jež byste milovali, toť tajemství a úspěch celého života.“
Antonín Sova
Noční tmou se nesl tichý zvuk vytrvalého deště. Harry stál u napůl otevřeného okna dětského pokoje, nehybně naslouchal a dech se mu před obličejem měnil v drobné mihotavé obláčky. Říjen přinesl jednu z prvních opravdu studených nocí.
Krátce se ohlédl a zkontroloval, jestli je James, tvrdě spící na malé posteli s bezpečnostní ohrádkou, pořádně přikrytý. Pokoj osvětlovala tlumeným žlutočerveným světlem mírně ošoupaná lampička s motivem řvoucího lva, kterou darovali jeho synovi manželé Weasleyovi.
Chlapec se ve svém lůžku ani nezavrtěl, jediným pohybem bylo zvedání drobného hrudníku díky jeho dechu. Harrymu však ten pohled klid nepřinášel. James totiž nespal přirozeným spánkem. Musel ho uspat kouzlem. Už poněkolikáté za poslední dva týdny. A věděl, že dál to takhle nepůjde. Nucené nevědomí chlapci škodilo.
Znovu se zahleděl ven a nadechl se vzduchu přeplněného mokrou vůní. Tam venku byl důvod Jamesova strachu, pláče i neschopnosti klidně spát. Byla tam i příčina jeho vlastních temných kruhů pod očima. Už dva týdny jejich domov zpoza ochranné hranice terorizovalo Bratrstvo krve.
Třikrát se jich pokusil za pomoci kolegů bystrozorů i Lovců z Ústředí zbavit. Několik jich zabili, další noc se objevili místo nich noví. Na to, aby kolem hranice nechal postavit pravidelné hlídky, nebyly prostředky a na tak velký pozemek, jakým byly zahrady kolem Sovího vrchu, se nedala pořádně roztáhnout zvuku vzdorná bariéra. A tak se až k domu téměř každou noc neslo vrčení, výhružný řev i nadávky v upírštině. James se obvykle probudil, ač měl zavřené okno i zabezpečený pokoj a s pláčem se tlačil Harrymu do náruče. V podstatě se vracel do toho hrozného stavu, ve kterém byl, když unesli Ginny.
Harry ještě chvíli naslouchal uklidňujícímu zvuku kapek deště, který už hodinu nenarušoval žádný jiný, pak potichu zavřel okno a zatáhl závěsy. Přistoupil k synově posteli a zadíval se na drobný obličej napůl schovaný pod pokrývkou.
Už několik dní se rozmýšlel, co má dělat. Chtěl mít syna u sebe, ale zároveň nemohli zůstat na Sovím vrchu, ne teď. Do Doupěte rozhodně vtrhnout nechtěl, ačkoli by je Weasleyovi přivítali s otevřenou náručí. Dopadlo by to tak, že by Rona museli vystěhovat nejspíš na půdu nebo ke Cathy domů. Všechny ložnice byly plné díky tomu, že tam přespával i Bill s Helen. Billa před týdnem pustili z nemocnice a očekávatelně ho pronásledovaly výčitky svědomí. Moc nemluvil a spoustu hodin prospal, ale Ron i Angela, která s ním od té doby vedla jeden dlouhý rozhovor, který jim jen potvrdil všechno to, co už si předtím domysleli, si byli jistí, že bude v pořádku. Ginny a Molly si o nastávajícího otce dělaly větší starosti.
Dory a Remus měli ve svém domě místa dost a oba mu už jednou navrhli, aby se na nějakou dobu přestěhoval k nim, ale on rozhodně nechtěl riskovat, že by Bratrstvo zatáhl i k jejich domovu. Takže tahle varianta rovněž nepřipadala v úvahu. Ze stejného důvodu nemohl otravovat Dariu nebo Alexandra.
Ztěžka se posadil na okraj postýlky a složil hlavu do dlaní.
V práci toho taky neměl zrovna málo. Přibylo upírských útoků na mudly. Krvavé vraždy rozebíraly už i jejich média. Bratrstvo se činilo, ale na čaroděje se prozatím nezaměřovalo. Věděl, že probíhají dost ostré potyčky mezi nimi a ostatními upíry, ale to si řešili jako svou záležitost. Démoni se zatím od těch prvních hrozných masakrů příliš neprojevovali, přinejmenším neudělali nic, co by si zasluhovalo větší pozornost.
Na pátrání v knihovně mu nezůstávalo moc času. Pokud věděl, nejčastěji tam seděla Angela a Catherine, která stále ještě nenašla práci, která by se jí zamlouvala. Ron, Daria i Ginny se museli víc zaměřit na svá zaměstnání, které předtím zanedbávali. A Malfoy se podle všeho aktivně zapojil do boje proti Bratrstvu na straně upírů.
Stále nepřišli na to, jak chce Ater vyvolat z brány Lamidea, ale vypadalo to nadějně. Andrease Lesterna sice naplno pohlcovalo jeho učitelování v Bradavicích, ale i tak si našel čas na procházení svých záznamů, když ho Harry požádal a na jistého upírského boha narazil. Jen to chtělo překlad a ten vyžadoval čas.
Nevšiml si, že do pokoje vešel někdo další, dokud se ho na rameni lehce nedotkla štíhlá ruka. Když zvedl unaveně hlavu, dívaly se na něj ustarané oříškově hnědé oči. Ginny držela v ruce hrnek, ze kterého se linula příjemná vůně.
„Běž si lehnout, Harry. Uvařila jsem ti meduňkový čaj. Já ho pohlídám…“
Zavrtěl hlavou: „V žádném případě, ráno vstáváš do práce, měla bys jít domů,“ zamítl to tiše.
Sehnula se k němu.
„Ale to ty taky,“ oponovala a jemně mu vložila hrnek do rukou. Pohladila ho přitom prsty po hřbetu ruky. Nebyl to nepříjemný pocit, Harrymu její starostlivost nebyla protivná, ale i tak ucukla, jako by se popálila, když se jí zadíval do obličeje a rychle se zase narovnala. Přešla do čela postele a zadívala se na Jamese.
„Co chceš dělat, Harry?“ zeptala se tiše. „Takhle to dál nepůjde.“
„Já vím… Nejspíš budu muset nějakou dobu nechat Jamese u Lupinových a zkusím nám najít dočasné bydlení.“
Úkosem se na něj podívala, ale nic neřekla. Chápala jeho důvody, kvůli kterým se nechtěl nastěhovat k někomu ze svých přátel. Ji samotnou ještě napadala další varianta, kterou si Harry nejspíš vůbec nepřipouštěl. Byl na to příliš hrdý. Jenže i ona měla velké pochyby o tom, zda bude schopna sklonit hlavu a zapomenout na vlastní hrdost natolik, aby je požádala o pomoc. Věděla ovšem, že Harry to neudělá.
„Vypij si ten čaj a zkus se vyspat, ano? Zůstala bych, ale potřebuju domů, převléct se a tak…“
„Hlavně se neomlouvej, Ginny,“ podíval se po ní. „Dobrou noc.“
„Dobrou,“ rozloučila se a tiše opustila pokoj.
Cestou dolů po schodech zkontrolovala čas. Bylo něco po jedenácté. No, za zkoušku nic nedá a měla by to zkusit dřív, než ji opustí odvaha.
A tak se po cestě krbem do Doupěte nevydala ke svému pokoji, ale se všemi smysly nastraženými ven do deště, aby se mohla přemístit.
*
Mezi horskými masivy obklopujícími to, co zůstalo z Hradu temnoty, někdejšího hrůzostrašného sídla lorda Voldemorta, skučel studený vítr, který však ani v nejmenším nemohl rozehnat těžká mračna, která zakrývala noční oblohu.
Angela, s vlasy staženými do nedbalého drdolu a hřejivým šátkem kolem krku, zvedla hlavu od notebooku, když se k ní rozlehlými chodbami donesl ostrý zvuk. Chvíli váhala, než ho identifikovala jako klepání uvolněné okenice. Přidala přenosné soupravě na hlasitosti a tóny rockové balady otravné třískání snadno přehlušilo. Pro změnu jí ale začalo vadit, že je zády otočená do prázdného prostoru mezi dvěma řadami polic a přestěhovala se s židlí i počítačem na opačnou stranu stolu.
Nerada si to připouštěla, ale vadilo jí, když zůstala v téhle zatracené studené knihovně sama. Znovu se zadívala na poslední část překladu, kterou zvládly ještě udělat s Cathy a přešla k jiné knize. Ačkoli se snažila, nedokázala překonat nezměrný odpor, který cítila už jen při pohledu na úzkou černou knížečku a samotná se do jejího studia prostě pouštět nemohla.
Zhluboka si povzdechla, když si uvědomila, že vzala do ruky bichli, kterou už někdo prošel, a podívala se na hodinky. Ještě měla asi hodinu, nejpozději po půlnoci se musela začít sbírat. Výjimečně totiž ještě měla tu noc vyučovací hodinu s Noční třídou. Upírští studentíci se dost hlasitě domáhali změn v rozvrhu, který jim svým začátkem už odpoledne nevyhovoval a Margaret nakonec některé hodiny přehodila až na brzké ráno.
Než se stačila znovu zaměřit na své poznámky, něco ji vyrušilo. Nic neslyšela, ale vycítila, že už není na hradě sama. Trpělivě čekala s pohledem upřeným ke vchodu do knihovny a překvapeně pozvedla obočí, když příchozí rozpoznala těsně předtím, než se v jejím zorném poli objevily rusé vlasy o něco tmavší než obvykle díky tomu, že byly mokré.
„Dobrý večer,“ pozdravila ji za chůze Ginevra a pokusila se o úsměv.
Angela si ji bedlivě prohlédla. Vypadala unaveně a ustaraně.
„Tebe bych tu v tuhle dobu už nečekala,“ reagovala na pozdrav.
Ginny se zastavila až těsně u stolu a uhnula pohledem.
„Potřebovala bych s tebou chvíli mluvit, máš čas?“ zeptala se vážně.
„Co se děje?“ pobídla ji stručně.
Nejmladší Weasleyová se posadila na vedlejší židli a těsněji se zachumlala do svojí bundy. Angele to příliš nevadilo, ale na hradě byla teď opravdu velká zima.
„Měla jsi pravdu,“ začala. „Ti upíři si nedají pokoj…“
Popsala Angele dopodrobna Harryho potíže. Upírka jí naslouchala a nepřerušovala ji. Ginny se to ze sebe snažila vychrlit co nejrychleji, protože ji upřený pohled Angely vyváděl z konceptu. Jako by věděla, proč s tím za ní přišla.
„Nevíš o nějakém místě, kam by se Harry mohl i s Jamesem na čas přestěhovat? Bezpečném a nijak daleko od Londýna?“ zeptala se s nadějí. „K nikomu od nás nechce, bojí se, aby tím nepřitáhl Bratrstvo i k někomu jinému.“
„A oprávněně,“ zareagovala Angela tvrdě.
Ginny se mírně zamračila.
„Jak by to vypadalo, kdyby každý ze strachu raději nic nedělal?“ nadhodila bojovně.
Upírka jí opětovala pohled: „Vím, kam tím míříš, jenže Harry se vždycky do všeho vrhá po hlavě, aniž by bral v potaz následky. Teď by měl myslet přinejmenším na syna a ne šťouchat hůlkou do sršního hnízda.“
„Ale takových čarodějů je přece mnohem víc!“ reagovala prudce Ginny. „Všichni dělají, co můžou, aby ochránili ostatní. Proč by zrovna Harry-!“
„Ano, proč zrovna Harry?!“ skočila jí Angela do řeči rozezleně. „Proč si zrovna on nedá větší pozor, když moc dobře ví, jak známou osobností je v kouzelnickém světě? Proč myslíš, že si Bratrstvo vybralo zrovna jeho rodinu? Není to jen proto, že by Samantha a on bojovali s upíry, ale pro jeho jméno. O smrti jeho ženy se všude psalo, protože byla Potterová! Co přinese ostatním větší strach, než smrt někoho, koho znají? Když můžou na rodinu Harryho Pottera, dosáhnou na všechny. A vím, že si tohle uvědomuje i Harry, jen je prostě příliš čestný a obětavý na to, aby se staral jen o sebe!“
Angela dokončila svou řeč, prudce zaklapla notebook a vstala od stolu. Ginny došla slova. Dívala se do zdi a sklesle si uvědomovala, jak velkou má Angela pravdu. Upírka nakvašeně přebírala knihy na stole.
„Znamená to, že jsi na něj naštvaná tak, že mu nepomůžeš?“ zeptala se tiše.
Ztuhla, ale nepodívala se na ni.
„Ne, samozřejmě že ne,“ vydechla pak ztěžka. „Musím si o tom promluvit s Dracem, ale myslím, že jeden návrh bych pro něj měla. A mám dojem, že tys měla na mysli úplně stejný…“
*
Do školy mířila Angela ne zrovna v náladě. Byla sice na Harryho naštvaná, to ano, ale neuvědomovala si, jak moc, dokud před Ginevrou nevybuchla. Spoustu problémů si zavařil sám tím, že prostě nepřemýšlel dopředu.
Ovšem pravdou bylo, že ona sama párkrát jednala úplně stejně… Přehnala to. I předtím s tím odchodem z oslavy. A teď navíc musela vymyslet, jak má s tím svým nápadem vyrukovat na Draca. Nadšený z toho nebude.
Automaticky provedla sérii kouzel u vstupní brány a prošla na školní pozemky zakryté tmou. Jen v několika hradních oknech se svítilo a díky slušnému lijáku z nich viděla jen rozpité skvrny. Přidala do kroku a zanedlouho vešla do hradu bočním vstupem. Hlavní bránu hned po večeři zabezpečovala sama ředitelka. Potřásla hlavou a smetla vrstvu vody z učebnic, které nesla s sebou. Na vodu odpudivé zaklínadlo fungovalo naštěstí víc než dobře.
Zamířila chabě osvětlenou chodbou do dalšího křídla obnoveného hradu, ale pak si uvědomila, že kráčí špatně. Při renovaci Bradavice zvětšili a některé části změnili, pořád si na to teprve zvykala. Tiše zaklela, rozhlédla se, ale nechtěla se vracet, takže pokračovala dál a čekala na boční chodbu, která by ji zavedla do severní části hradu.
Místo odbočky ji však zaujalo vysoké okno, které vedlo na jedno z vnitřních nádvoří. Bylo totiž otevřené a podlahu pod ním už nějakou chvíli máčel déšť. Zamračeně se zastavila a už se ho chystala zavřít s tím, že na to prostě nějaké studentské nemehlo zapomnělo. Zarazila se v půli pohybu, když koutkem oka něco postřehla na vnějším parapetu. Přihlédla blíž. Byl to nedopalek cigarety. A docela čerstvý.
Otráveně ho nechala zmizet. Ani se nad tím nemohla upřímně pohoršovat, sama tajně kouřila i s Dracem už v šestém ročníku.
Najednou však něco zaslechla. Jen díky tomu, že stála těsně u okna, s hlavou v podstatě vystrčenou ven, ten neobvyklý šum postřehla. Jako hučení vody, něco jako vodopád a rozhodně to nebyl okap. Na to byl ten zvuk příliš… Dokonalý.
Dlouho se nerozmýšlela, seslala na sebe zastírací kouzlo, učebnice nechala na podlaze a vyklouzla znovu ven do deště. Po špičkách přešla nádvoří a sledovala zvuk hučení a stříkání vody skrz slábnoucí liják. Něčí přítomnost vycítila, až když obešla vysokou fontánu, a zůstala stát za jedním ze sloupů. Uviděla vír vysoký asi tři metry, který tvořila rychle se točící voda.
Chvíli na krásný výtvor zůstala fascinovaně hledět, než se zaměřila na jeho původce. Mokrý od hlavy až k patě, se soustředěným výrazem a hůlkou pozvednutou tam stál Kendall z rodu Rowannů.
Chvíli na jeho úsilí nechápavě civěla, než si vzpomněla na to, že ho v předešlém týdnu dvakrát upozorňovala na to, že jeho kouzla postrádají přesnost. Jednotlivé pohyby flákal, jako by ho ani nezajímal výsledek. Takže buď poslední tři noci cvičil jako maniak, nebo to byl pěkný komediant. To, co totiž viděla před sebou, byl výsledek mnoha prakticky dokonalých pohybů hůlkou.
Vír byl zjevně vytvořený z dešťové vody a až k ní z něj vanul chlad z rychlého pohybu, který odporoval gravitaci.
No, moc pěkné cvičení si její student vymyslel. Minimálně jeho to učení opravdu zajímalo, i když se většinou tvářil, že je tomu naopak.
Ještě chvíli pozorovala jeho práci, než co nejopatrněji vycouvala pryč, aby si jí nevšiml. Ještěže použila to kouzlo, čistokrevný aristokrat ji mohl vycítit už od okna. Alespoň věděla, kde ho hledat, kdyby se neukázal včas na hodině.
Jakmile Kendall postřehl, že matná přítomnost upírky zmizela v hradních zdech, sklonil hůlku a jeho vír v ladných kaskádách začal cákat na dlažbu nádvoří. Čím nižší byl, tím víc odkrýval z postavy, která nehybně postávala za sloupovím na protější straně. Jakmile se voda rozlila do všech stran, temný stín se pohnul a zamířil k němu.
Lionel byl stejně promočený jako on sám a mírně se chvěl z před chvílí vykonané námahy. Pro něj bylo vytvoření podobného víru zatím o hodně pracnější než pro Kendalla.
„Všimla si mě?“ vyrazil ze sebe.
„Jsem si celkem jistý, že ne,“ zavrtěl Kendall hlavou. „Byla příliš soustředěná na mě.“
„To bylo o fous,“ vydechl a zastrčil si hůlku do kapsy kalhot. „Jak na nás vůbec přišla?“
„Nejspíš slyšela ty víry,“ odhadoval jeho přítel. „Měli bychom už jít, ať stačíme trochu oschnout.“
„Jo,“ přikývl vděčně jeho mladší spolužák a následoval ho přes nádvoří.
Kendall vyskočil na parapet okna, které zůstalo otevřené, bez námahy a v mžiku se ocitl na suché chodbě, ale Lionel se při tom zapotácel a téměř by se přerazil, kdyby ho nezachytil.
„Díky…“ vydechl a vděčně se o něj opřel.
„Cvičili jsme dneska moc dlouho,“ zachmuřil se Kendall. „Měli jsme raději jít na tu Lesternovu hodinu.“
Lionel zvedl zrak: „Děláš si srandu? Vařit další polívčičku?“
Kendall si povzdechl, vztáhl ruku a shrnul mu mokré vlasy z tváře.
„Není to tak únavné…“ hlesl tiše.
Lionel jen ztěžka polknul, když mu Kendall přejel rukou lehce po krku a zastavil se až na rameni.
„Jsi v pořádku, Lio? Připadáš mi utahaný.“
„Jsem v pohodě,“ přitakal rychle a snažil se znít co nejpřesvědčivěji. „Jen jsem neměl o víkendu moc úspěšný lov.“
Snažil se neuhnout upřenému pohledu, který se mu propaloval až do žaludku.
„A už mě držet nemusíš, zvládnu to,“ dostal přes sevřené hrdlo.
Kendall zamrkal a spěšně ho pustil, najednou celý rozpačitý: „Jasně… Tak pojď… Musíme se převléct, za chvíli začíná další hodina.“
*
Po praskavé ráně se ze zdi učebny sesypala hromádka omítky.
„Ne… Zase ta samá chyba, Lioneli,“ vydechla ztěžka Angela. „Musíš se víc soustředit. Buď do té kletby vložíš moc síly, nebo málo.“
Mladý upír ji probodával pohledem a mlčel. Vedle něj cvičila Isidora a Kendall, kterým zaměření a rozdrcení umělé figuríny nedělalo velký problém. Na opačné straně třídy měli cvičit jejich mladší spolužáci odzbrojovací zaklínadla, ale všimla si, že jsou místo toho otočení k nim a mlčky civí.
„Co je? Nemáte co na práci?“ setřela je ostře.
Postupně se začali odvracet. Počkala, až se i poslední z nich bude věnovat cvičení, které jim zadala a otočila se znovu ke třem nejstarším studentům.
„Kendalle, ukaž mu to, prosím tě,“ požádala upíra s řádně rozcuchanými hnědými vlasy. Stačil si je usušit, ale na hřeben zjevně zapomněl. „Pozorně ho sleduj,“ vybídla druhého upíra, který se na ni podíval, jako by se ptal, jestli si z něj dělá srandu nebo ne.
Kendall bez poznámek zlikvidoval další figurínu.
„Tak. Viděl jsi to?“
Jo, viděl, pomyslel si Lionel a stále upřeně zíral určeným směrem.
Viděl svaly, které se při vytváření zaklínadla pohnuly pod košilí, viděl i hrdý profil Kendallovy tváře a linku úst, které… Do Bulagrovy zadnice, jak se má pak jeden soustředit?
„Ten pohyb nemusí být tak ostrý,“ snažila se mu vysvětlit Feles, než si uvědomila, že ji neposlouchá a netrpělivě ho klepla hůlkou po hlavě.
„Hej!“ ohradil se okamžitě.
„Něco ti tady vysvětluju, mladej,“ sjela ho nevraživě. „Zkus to znovu.“
Lionel zaskřípal zuby, ale otočil se k nové figuríně, která se před ním objevila, a švihl hůlkou. Nebohá loutka odletěla někam stranou a ze zdi za ní pro změnu vypadlo společně se zdivem i několik kamenů.
Feles zavřela oči a položila si dlaň přes tvář. Lionel vyjeveně civěl na to, jak na zem pomalu usedá prach a smetí. Kendall a Isidora rovněž nehybně hleděli na novou úpravu zdi. A pak na něj ten provokatér dokonce mrknul! Lionel měl co dělat, aby ke Kendallovi prostě nepřiskočil a neudělal tu všem parádní divadlo. Jak sakra může být tak klidný?
Jejich učitelka po chvíli ticha zvedla hlavu: „Zkusíme raději něco jiného, co vy na to?“
*
Po hodině se chtěl Lionel vypařit jako první, ale Feles mu zkřížila plány ve vteřině, kdy se zvedl z lavice.
„Lioneli, zůstaň na chvíli tady. Ostatní můžou jít.“
Propálil ji očima, ale to ji neodradilo. Čekala, dokud všichni ze třídy neodešli, Kendall, který se po nich zvědavě ohlédl, jako poslední a vážně se na něj zadívala.
„Poslyš… Jestli se děje něco, co ti nedovoluje se pořádně soustředit, tak mi to řekni,“ začala zvolna. „Ne, že bych se ti chtěla hrabat v soukromí, ale musím brát v potaz i bezpečnost ostatních a když budeš při kouzlení takhle mimo, snadno se může něco stát, rozumíš?“
Zaraženě mlčel. Co by jí asi tak měl říct? Že ho mírně vyvádí z konceptu, když se na něj jistý spolužák i jen podívá? Nemluvě o tom, že když to zmínila takhle, až ho zamrazilo, když si uvědomil, že s tím nechtěným ublížením na zdraví má recht.
„Rozumíš tomu, Lioneli?“ ptala se Feles znovu, překvapivě vstřícně.
„Rozumím,“ přikývl po chvíli.
„A uděláš s tím něco?“
„Pokusím se,“ přitakal, jen aby měl od ní konečně pokoj.
Chvíli na něj zamyšleně beze slova hleděla. Netroufl by si ani tipnout, co si tak myslí, ten její výraz byl fakt divný.
„Dobře… Už tě nebudu zdržovat. Na shledanou zítra.“
Jen se místo odpovědi zašklebil a odkráčel s rukama v kapsách.
***
Cathy se zrovna usadila ke kuchyňskému stolu s hrnkem čerstvé kávy, když do místnosti vešel i její bratr.
„Dobré ráno,“ pozdravila klidně, ale upřeně ho přitom pozorovala.
Něco nesrozumitelně zabručel a přešel k dřezu, kde si napustil do sklenice vodu.
„Ještě tě to nepřešlo?“ povzdechla si unaveně.
Alex vypil celou sklenici, opláchl ji a položil na odkapávač. Následně strčil hlavu do lednice. Cathy si pomalu usrkla svojí kávy.
„Alespoň s Dariou už jsi mluvil?“
Zase se vynořil se nějakým majonézovým salátem v malém kelímku a zamířil k bochníku, kde si vzal pečivo.
„Alexi…“
Žádná reakce. Její bratr si strčil svačinu do sáčku a zamířil ke dveřím.
„Alexi!“ nevydržela to Catherine a zvýšila hlas. „Sám jsi mi už před několika lety řekl, že se nemáš komu mstít! Že už nebudeš Draca Malfoye pronásledovat, i když mu nedokážeš odpustit. Tak proč jsi tak hrozně naštvaný?!“
Zastavil se ve dveřích a po chvíli se pomalu otočil.
„Ono to není jasné?“ protáhl s přehnaným údivem. „Přece proto, že jste mi o tom nikdo neřekli a celou dobu ze mě dělali blbce.“
„Už jsem ti přece vysvětlovala, že…“ začala, ale skočil jí do řeči.
„Nevěřily jste mi,“ zdůraznil trpce. „Ani ty, ani Daria.“
Cathy se na moment odmlčela a opětovala mu pohled.
„Co bys ty dělal na jejich místě?“ zeptala se pak. „Určitě bys taky nechtěl, aby o tobě věděl každý druhý.“
„Tady ale vůbec nejde o to, co bych udělal já,“ pronesl nevraživě. „Ale co udělali a co nutí dělat tebe oni.“
„Brácha…“
Nenechal ji ani znovu začít: „Nechci slyšet žádné další výmluvy, Cathy.“
S tím se otočil na podpatku a odešel. Sklesle zírala do prázdného zádveří. I když ji stále štvalo, jak přehnaně reagoval a jak hnusně se zachoval k Darie, chápala jeho postoj a musela mu dát za pravdu. Měli mu o tom říct. Měl právo o tom, co dělali, alespoň vědět…
Jenže jak to teď napravit?
*
Po práci se Alex nepřemístil domů do Sheffieldu, ačkoliv měli zrovna ten den problémový případ s jedním bradavickým testrálem a bylo dost pozdě. Zůstal v Londýně a s rukama v kapsách se zamyšleně procházel temnými ulicemi, míjejíc jednu pouliční lampu za druhou. Neměl strach, i když Ministerstvo kouzel neustále všem připomínalo vyhlášku o zvýšené opatrnosti při nočním pobytu venku kvůli Bratrstvu krve. Skoro si ani nevšiml, že neustále drobně mrholí, dokud mu nezačala být v promoknutém kabátu zima.
Otřásl se a až v tu chvíli se pořádně rozhlédl, kde vlastně je. A přes ulici zahlédl zářit povědomý nápis. Byla to jedna z hospod, do kterých před pár lety chodíval dost často. S Malfoyem, když se honili za uprchlými Smrtijedy. Tehdy ještě netušil, že vraha své matky už dávno našel…
Chvíli nerozhodně přešlapoval na místě, ale domů se mu nechtělo. Světla byla lákavá a ještě lákavější představa čepovaného korbelu piva. Rázně přešel ulici a vešel do zakouřeného baru. U dlouhého pultu byla ještě spousta míst volných. Usadil se na o něco méně osvětlené straně vedle vysokého špinavě blond týpka a objednal si pivo. Zákazník vedle něj měl před sebou rovněž pivo, navíc krabičku cigaret a ani v nejmenším si ho nevšímal.
Po prvním loku mohl Alex spokojeně konstatovat, že ho čepují pořád stejně dobře. Ještě se ani nestačil napít podruhé, když se ze dveří v zadní části baru, které vedly k toaletám, objevil nějaký mlaďoch v mikině s kapucí staženou do tváře, kterou ještě kryly dioptrické brýle s černou obroučkou. Neznámý mířil přímo k volnému místu z druhé strany blonďáka, když se bez zjevného důvodu zastavil málem uprostřed kroku.
Alex na sobě ucítil upřený pohled a ohlédl se. A totožnost mladíka, který na něj překvapeně civěl, rozpoznal téměř okamžitě. Ač se totiž kryl kapucí a brýlemi, rysy tváře se měnit neobtěžoval a tak to nedělalo Alexovi nijak velké potíže. A pivo mu v ten okamžik pěkně zhořklo v krku…
Draco věděl, že se neměl nechat ukecat k návštěvě občerstvovacího zařízení poté, co se Serpensem skončili náročné výslechy zajatých upírů z posledního střetu s Bratrstvem krve. Jenže předpokládal, že Angela bude ještě ve škole a do opuštěného sídla se mu moc vracet nechtělo, tak sám navrhl jedno ze svých oblíbených míst.
Když uviděl na konci barového pultu sedět Prewetta, bylo mu jasné, že jejich klidné popíjení nejspíš právě vzalo za své. Alexander na něj chvíli nepohnutě civěl, než jeho pohled ztvrdl. Samozřejmě, že ho poznal…
Draco se konečně odlepil z místa a zvolna přistoupil k Serpensovi, který už si všiml jeho napětí a upíral na něj tázavý pohled.
„Myslím, že bychom měli jít,“ oznámil tiše.
Druhý upír nechápavě pozvedl obočí a Prewett za ním se nepěkně zašklebil.
„Snad se nebojíš, Malfoyi?“ protáhl jízlivě, ale dostatečně tichým hlasem.
Draco začal zvažovat nenápadné použití svojí hůlky, zatímco Serpens se otočil a prohlédl si vedle sedícího od hlavy k patě.
„Kamarád?“ obrátil se pak s úšklebkem zpátky na Draca.
„Ne tak úplně, že?“ ozval se místo něj Alex kysele.
Draco mlčel a čekal, co z Prewetta ještě vyleze. Ovšem na to, co pak pronesl, se připravit nemohl.
„Jen si klidně sedni, mám dojem, že bychom si měli něco prodiskutovat,“ vyzval ho s nezakrytou výhrůžkou v hlase.
Chvíli mu opětoval upřený pohled, než poslechl, ale neusadil se vedle Serpense, který zaujatě sledoval vzniklou situaci, nýbrž na volné místo na úplném konci baru vedle Alexe.
„Jsi si jistý, že to je v pohodě?“ nadhodil Serpens. „Nechceš si s ním jít raději popovídat ven?“ probodával přitom Alexe velmi nepříjemným pohledem.
„Ne,“ odpověděl Draco stručně.
Alex ukázal přes rameno palcem na Serpense: „Kamarád?“ otázal se uštěpačně.
„Tak nějak,“ přitakal za ním upír s úsměvem, aniž se ho to jakkoli dotklo. „Chcete soukromí, nebo mám zůstat?“
„Mně je to fuk,“ zavrčel Alex, aniž spustil oči z Draca. „Nějak pochybuju, že bys chodil do hospody s někým, kdo by nevěděl, co seš zač. Takže bych řekl, že to může klidně slyšet.“
Draco jen mlčky pokývl hlavou. Serpens se na něj chvíli významně díval, než se od nich odvrátil a připálil si cigaretu.
Alex se důkladně napil svého piva a pracně potlačil vztek, který se v něm vzmáhal. Draco přes něj shrábl z pultu krabičku Serpensových cigaret i se zapalovačem.
„Co přesně vy dva vyvádíte s mojí sestrou, Malfoyi?“ zeptal se pak tiše.
Draco si nějakou chvíli pečlivě rozmýšlel odpověď, která by situaci zbytečně nevyostřila, ale zároveň věděl, že nemá cenu Prewettovi něco nalhávat.
„Spolupracuje s námi při pátrání po různých informacích, které by nám mohly pomoct proti Bratrstvu a démonům. V knihovně,“ dodal ještě, když si uvědomil, co všechno si Prewett pod pátráním může představit.
„Tak v knihovně,“ protáhl nevěřícně Alex. „To bude hodně zajímavé místo… To je všechno?“
„Ne,“ připustil Draco. „Předtím nám ještě pomáhala upravovat paměť upírům, které jsme kvůli Bratrstvu vyslýchali.“
„Upírům,“ opakoval Alex se zaťatými pěstmi.
„Jo,“ potvrdil a zdánlivě klidně si vychutnával cigaretu.
„Kdo ji do toho navezl?“
„Potter ji požádal o pomoc.“
„A ona jen tak souhlasila?“
Přikývl.
„I když věděla, že jste do toho zapletení?“
Až v tu chvíli se Draco na Alexe podíval: „Ano, věděla o nás.“
„Nevěřím ti,“ zasyčel Alex.
„Tak se zeptej jí,“ odtušil chladně.
Zaksichtil se v odpověď, na jeden zátah dopil pivo a poručil si u barmana další.
„Jak dlouho už jste zpátky?“ zeptal se pak.
„Od začátku července.“
„Tak to jsem tipoval dobře,“ odfrkl si. „A od té doby jako bojujete proti Bratrstvu?“
„V podstatě,“ přitakal Draco, típl dokouřenou cigaretu a zároveň s tím rovněž naznačil barmanovi svoje přání.
„Proč jste se vrátili?“ pokračoval Alex nekompromisně.
„Dozvěděli jsme se o smrti Potterovy manželky.“
„To je ovšem strašně milé, že jste přišli kondolovat,“ okomentoval to Prewett nakysle. „Kdo všechno o vás ještě ví?“
„Dost se ptáš, chlapečku,“ ozval se Serpens, který vedle nich dosud mlčky vykuřoval, ale už se začínal dost divit, že si tenhle výslech nechává sokolík líbit.
Alex se prudce otočil: „Tak zaprvé mi nepřipadá, že bys byl o tolik starší než já, takže ten tón si vyprošuju. Za druhé, tenhle rozhovor se tě netýká, tak se do něj nepleť. A za třetí…“ to už se zase otočil k Dracovi, „bych měl asi vědět, před kým si mám dávat bacha na jazyk.“
„To se podívejme, nějaký nedůtklivý,“ ozval se zase Serpens dřív, než mohl zareagovat Draco. „Ale i tak si dovolím konstatovat, že v tom prvním bodě se pleteš, vzhledem k tomu, že mám zhruba o dvě stě let víc než ty, chlapečku,“ zopakoval povýšeně.
Alex překvapeně škubl hlavou.
„O dvě stě…?“ zachrčel.
Serpens se na něj zazubil tak, až mu musel přejet mráz po zádech. Chvíli přemýšlel, než mu zapadla kolečka na správné místo.
„Aha…“ vypadlo z něj nakonec chytře a raději se zase obrátil k Malfoyovi, který ho zkoumavě pozoroval. „Tak znovu – kdo všechno o vás ví?“
„Ještě Weasleyovi a Margaret Shiernová,“ odpověděl zvolna.
„Ta učitelka z Bradavic?“
„Přesně ta.“
„Hmm…“ Alex se pustil do druhého piva.
„Copak? Dotazy došly?“ rýpnul si Serpens.
Prewett se na něj podíval hodně ošklivě, ale upír si z toho samozřejmě nic nedělal.
„No, skvěle, to chce oslavit… Hej!“ luskl Serpens na barmana. „Dvě tequily!“
„Tři,“ zahučel Alex bezbarvě a Dracovi div nezaskočilo pivo v krku. „Žádný strachy,“ reagoval na to. „Platit za sebe budu.“
Dracovi nějak došla slova, za to Serpens se zachechtal.
„No, hošku, zase tak ztracené to s tebou nebude…“
*
„Díky, že sis na mě udělala čas, Angelo,“ vydechla vděčně Daria usazená v jednom z pohodlných křesel rodného sídla Malfoyů.
„Stejně jsem si chtěla dnešní noc udělat volnou,“ pokrčila Angela rameny. „Učila jsem jen v podvečer.“
„I tak promiň, že tě zahlcuju svými problémy.“
„To je v pořádku, Dario,“ usmála se hostitelka na kamarádku. „Každý si potřebuje občas pořádně postěžovat. A osobně si myslím, že to Alex fakt přehnal, i když ho částečně chápu.“
„Chtěla bych si s ním promluvit, jenže on o to zjevně nestojí…“
„Však se mu to ještě rozleží v hlavě, uvidíš,“ povzbuzovala ji.
„Snad jo… Nebudu přece ale pořád skučet, ne?“ snažila se usmát Daria. „Jinak to víno je fakt výborné, kde jsi ho sehnala?“
„Bylo v tom dárkovém koši, co jsem dostala od Harryho.“
„Tak to jo, musím z něj vytáhnout, kde ho sebral. A co jinak ve škole? Jde to?“
Angela pokrčila rameny a upila ze svojí malé skleničky.
„Mohlo to být i horší,“ konstatovala. „Ale jinak…“ nedořekla.
Daria se na ni tázavě zadívala, když natočila hlavu, jako by něčemu naslouchala.
„Co je?“
„Kolik je hodin?“ zeptala se, aniž změnila pozici.
„Skoro půl dvanácté. A sakra, už tě otravuju strašně dlouho, raději půjdu…“
„Ne, o to se mi vůbec nejedná,“ zarazila ji Angela a postavila se. „Jen mám dojem, že už se vrátil Draco.“
„A co je na tom divného?“ usmála se Daria. „Je tu přece doma, ne? Vlastně… Nebude mu vadit, že jsi mě sem pustila?“
„To určitě ne,“ mračila se Angela.
„Tak co se děje?“ postavila se na nohy už i ona.
„Nepřišel domů sám…“
Když se přiblížily k hlavnímu vchodu, tak už i Daria uslyšela zvenčí nějaký podezřelý hluk. A jakmile Angela otevřela, byl jasný i jeho zdroj.
Na bílém schodišti se rozvalovala jistá trojice a podle všeho se výtečně bavila. Angela i Daria šokovaně ztuhly, když identifikovaly blondýna v rozepnuté mikině jako Draca a rozcuchaného černovlasého týpka v promočeném kabátu, který seděl těsně u něj, jako Alexe. Posledního z těch tří, který na schodech v podstatě ležel a bafal jak tovární komín, Daria neznala.
Několik vteřin neměla ani jedna slov. Obrázek těch tří svorně popíjejících z jedné lahve nějakého průhledného chlastu jim vzal řeč. Až Angela se vzpamatovala jako první, udělala několik kroků a zůstala stát nad nimi na vrcholu schodiště.
„Mohl by mi někdo z vás vysvětlit, co má tohle znamenat?“ vyjela na ně s rukama v bok.
Draco i Alex k ní vzhlédli, jen Serpens si ve své poloze ležmo nevzrušeně podložil hlavu dlaněmi.
„Ahoj, zlato,“ roztáhl tvář v potěšeném úsměvu Draco, který měl vlasy shrnuté z tváře křivými brýlemi, jež mu držely na temeni snad jen zázrakem. „Jsem doma.“
„To jsem si všimla,“ odtušila studeně. „A přivedl sis návštěvu, jak se dívám…“
„Ale to ne,“ mávl rukou Draco a zasvítila mu v ní přitom cigareta. „My jsme na sebe jenom náááhodou narazili v hospodě.“
„Jo,“ přidal se k němu Alex mumlavě. „Já totiž na žádnou návštěvu v žádném případě nepřišel. Proč bych nav… navštěvoval zrovna jeho?“ a vystrčil ukazovák Dracovi do obličeje.
„Máš vůbec ponětí, kde právě sedíš, Alexi?“ obrátila se na něj Angela s pozvednutým obočím.
„Jó, pěknej baráček,“ konstatoval a přihnul si z lahve, ve které skoro nic nezbývalo.
To už i Daria postoupila dopředu a vyčítavě se na něj zahleděla. Alex vykulil oči a téměř si tu vodku nalil do nosu.
„Darinko, co ty tady?!“
Daria měla nachystáno na jazyku něco pěkně ostrého, ale to oslovení jí vzalo dech. Angela se na něj zadívala taky dost nevěřícně.
„Kolik jste toho vypili?“ zeptala se s mírnými obavami.
„Moc nee,“ potřásl hlavou Draco. „Pár piv…“
„A tequily,“ doplnil ho Serpens škodolibě a zachechtal se tak, že ho skoro nepoznávala.
„Tequily??“ vytřeštila na ně oči.
„Jen dvě,“ dušoval se Draco.
„Kecáš, Malfoyi!“ obořil se na něj Alex, div se nevyvrátil ze schodů. „Naposled jsem objednával páté kolo!“
„Sklapni, ty blbče!“ zasyčel Draco a pokusil se mu šlápnout na nohu, což se jim vůbec nevyplatilo, protože kopl do flašky se zbývajícím pitím.
Láhev se samozřejmě rozbila, což ti dva sledovali s velkou lítostí.
„Co děláš, ty vole?“ rozhodil rukama Alex.
„Je to tvoje vina,“ zafrčel Draco.
Angela si s povzdechem přejela rukou přes tvář.
„No, chápeš to?“ podívala se na Dariu. „Nesnášejí se k smrti, ale při první příležitosti se společně zchlastají jako hovada.“
Její kamarádka pokrčila bezmocně rameny: „Chlapi…“
Angela se sehnula a sebrala hůlku nejprve Dracovi a pak i Alexovi. Ani si toho nevšimli, jak se pořád dohadovali, kdo může za vylití cenné tekutiny.
„Pohlídej je tu a nepouštěj už je k žádnému alkoholu,“ zdůraznila Darie.
„Ale…“ nadechla se vyjeveně černovláska.
„Já jsem hned zpátky, slibuju,“ ubezpečila ji Angela. „Nemůžou tady zůstat všichni tři…“
Rozběhla se směrem k vstupní bráně a byla pryč. Serpens se hned kymácivě posadil.
„Kam šla?? Nebude tu žádná sranda, když tu není Feles,“ bručel.
„Jakou srandu tím máš na mysli?“ zúžil Draco podezřívavě oči.
„Naprosto nevinnou, sokolíku,“ bránil se druhý upír.
„No, proto…“
„Pojď ke mně, Darinko,“ chytil černovlásku za ruku Alex a táhl ji k sobě na schod. „Chyběla jsi mi…“
Daria jen v duchu prosila Merlina, ať se Angela vrátí co nejdřív.
*
„Angelo, řekni mi laskavě, o co jde!“ rozčílila se Margaret hned po přemístění před tepanou bránu. „Jestli jsi mě z té hodiny neodtáhla kvůli něčemu důležitému…“
„Uvidíš sama,“ přerušila ji netrpělivě upírka a už spěchala k domu. Měla mírné obavy, co tam ti tři za tu chvilku mohli vyvést.
Už z dálky bylo vidět, že na schodišti sedí jen Alex objímající Dariu. Dívka k oběma upírkám vzhlédla se znatelnou úlevou: „No, konečně…“
„Kam šli ti dva?“ zeptala se jí Angela naléhavě, zatímco už po Dracovi pátrala všemi smysly.
„Říkali, že se chtějí procvičit,“ hlesla Daria nešťastně. „Nedali si říct a Alex mě nechce pustit.“
„Procvičit,“ opakovala dutě Angela. „Oni se snad ti idioti ještě porvou… Margaret, musíme je najít.“
„A koho vlastně?“ mračila se profesorka.
„Draca a Serpense,“ informovala ji suše.
„Oni se jako opili?“ vytřeštila oči.
„Jo. Musíš ho vzít domů, já tady ráno fakt nezvládnu dva upíry s kocovinou.“
*
Našly je na zahradě vzadu za domem, oba leželi v trávě a ztěžka oddechovali. Nestačili si naštěstí nic moc udělat, v opilosti jejich rány neměly takovou sílu ani přesnost. Začala sbírat do stoje Draca, zatímco Margaret se s výrazem, za který by se nemusela stydět ani bohyně pomsty, postavila nad Serpense.
Zabralo to spoustu potácení, postrkování a poznámek, než se Margaret podařilo odtáhnout Serpense mimo pozemky, aby se s ním mohla přemístit a než Daria s Angelou dostaly Draca i Alexe do pokoje pro hosty, kde se svalili do jedné postele jako špalky. Za neznatelného mumlání z nich stáhly mokré oblečení i boty, a v momentě oba tvrdě spali.
Angela přes ně ledabyle přehodila deku a sesbírala věci, aby je mohla dát vysušit.
„Angelo, opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad?“ ozvala se Daria, která se ještě nahýbala nad Alexem.
„Co myslíš?“ narovnala se unaveně s náručí prádla.
„Nechat ty dva ve stejné posteli… Co když si hned ráno skočí po krku?“
Hnědovlasá upírka se kupodivu škodolibě usmála: „Klid, Dari, těm dvěma bude ráno tak špatně, že na to ani nepomyslí. A taky tak měsíc nesáhnou na chlast – léčba šokem.“
Daria se zahihňala: „Řeknu ti, že bych je docela chtěla vidět, až se ráno probudí. Takhle jsou hrozně roztomilí.“
Angela vyprskla: „Kdyby tě tak slyšeli… Pojď, jdem si otevřít tu druhou lahev vína.“
***
Kendall si naplno vychutnával studený vzduch vonící deštěm. Odpustil si i cigaretu, která by tu příjemnou vůni narušila. Seděl na parapetu vysokého okna v nejvyšším patře jedné ze dvou západních věží bradavického hradu. Správně na tom místě neměl co dělat, pokud by zrovna neprobíhala o dvě patra níže výuka, to ovšem neznamenalo, že ho nějaký zámek mohl zastavit.
Zavřel na chvíli oči a naslouchal zvukům, které se k němu linuly z nedalekého Zapovězeného lesa. Šustění listí pod nohama zvěře, vzdálené vytí nějaké potvory, skřípění větví ve starých stromech. Když se do toho zakomponoval i zvuk kapek dopadajících na hladinu Černého jezera, byl to hotový orchestr přírody.
Bylo příjemné si občas dopřát úplné oproštění od myšlenek. Byl v takových chvílích vděčný za to, že ho jeho chůva kdysi naučila, jak si vyčistit hlavu.
O přítomnosti Lionela věděl, ale otevřel oči, až když ucítil na rameni lehký dotek a stáhnul svoji nohu dolů, aby se mohl druhý upír usadit na opačné straně parapetu. Lionel si opřel hlavu o rám za sebou a zahleděl se ven.
„Je tu o dost chladněji než u nás, viď?“ nadhodil tiše.
„Tak si zapni košili, aby ti nebyla zima,“ zadíval se na něj Kendall pobaveně.
„Dej pokoj,“ zašklebil se Lionel. „Já jen… Že se blíží zima. Zase.“
Chvíli pozoroval přítelovu tvář, která se ve tmě rýsovala jen matně, a pak si vzpomněl, proč je Lionel tak zaražený z ochlazení. Blížilo se výročí smrti jeho matky.
Vztáhl ruku a krátkým gestem ho pozval k sobě. Lionel chvíli váhal, než se pohnul, otočil a posadil se tak, aby se o Kendalla mohl opřít zády. Obmotal kolem něj ruce a zabořil mu bradu do ramene. Objímal ho tak dlouho, dokud se Lionel neuvolnil.
„Lepší?“ zašeptal tázavě.
Mladší upír se místo odpovědi schoulil těsněji do jeho náruče a zavřel oči. Nikdo Lionela takhle neznal. Nikdy nedával najevo slabost. A ač byli oba hodně rozdílných povah, v tomhle si byli až příliš podobní. Jen je to oba naučilo něco jiného…
Po tom všem, čím si prošli, si Kendall neuměl představit, že by Lionel v jeho životě nebyl. V hloubi duše ho ta představa děsila. Přimkl si ho k sobě tak těsně, že to muselo bolet, ale žádný protest se neozval.
***
Alex se cítil, jako by se propadl do mokřadů, které ho nechtěly pustit z lepkavého sevření. Bahno se mu natlačilo do úst i na oční víčka a sevřelo mu všechny končetiny. Trvalo dlouho, než se do jeho myšlenek dostala realita a on si uvědomil, že leží v posteli. Zavrtěl se a jeho ruka sjela po polštáři na něco chladného. Byla to něčí kůže.
Ztěžka a zmateně otevřel oči na úzkou škvíru. Uvědomil si, že se dotýká nahého ramene. Jeho mozek odmítal pracovat a vůbec mu nedocházelo, kdo to vedle něj leží. Pracně rozevřel víčka o něco víc a uviděl z profilu bledou tvář a velmi světlé vlasy. Díval se na spícího Draca Malfoye. To ho probralo rychleji než kýbl ledové vody.
Alex zděšeně zařval a chtěl vyskočit z postele na nohy, ale tělo nestačilo reagovat na příkazy mozku, takže místo toho skončil s pořádným žuchnutím na podlaze, až ho zabrněly snad všechny kosti v těle.
To už vyletěl z postele i Malfoy, kterého vytrhl ze spánku neznámý, uši trhající zvuk a jeho instinkty zareagovaly místo něj. Nahrbil se vedle postele, zuby vyceněné ve výhrůžném šklebu a oči zaměřené na osobu, která se ztěžka sbírala z podlahy.
Když se Prewett konečně narovnal, zůstali na sebe vyjeveně zírat. Pak promluvili oba najednou.
„Co to…?“
„Jak to…?“
A zmlkli.
Alex si vyvaleně přikryl ústa rukou a Draco si chytil hlavu do dlaní. Jeden se kulhavě rozběhl ke dveřím, které, jak doufal, vedly do koupelny, druhý se s bolestným skučením svalil zpátky do postele.
*
Když o dvě minuty později vešly do pokoje pro hosty Angela v závěsu s Dariou, které kravál ze zmíněné místnosti víc než ujistil o tom, že jsou oba spáči vzhůru, z pootevřených dveří koupelny bylo slyšet splachování, zatímco Draco se choulil na posteli do klubíčka a bezmocně se třásl.
Dívky se na sebe jen podívaly, potřásly hlavou a Daria vykročila s ručníkem a sklenicí studené vody v ruce ke koupelně. Angela pomalu přešla pokoj a se zkříženýma nohama se posadila na pelest vedle chvějícího se Draca. Neotevřel oči, ale vnímal ji.
„Co se sakra… stalo?“ zamumlal s námahou a téměř šeptem. „Co tady dělá… Prewett?“
„To se ptáš ty mně?“ pozvedla obočí. „Našly jsme vás i se Serpensem kouřit a dopíjet flašku nějakého hnusu přímo na schodech před vchodem.“
Draco se jen ještě víc přikrčil.
„Vytáhly jsme z vás akorát to, že jste se potkali někde v hospodě,“ doplnila uštěpačně.
„Ale Prewett přece…“
„Dotáhl sis ho domů sám, miláčku, já ho nezvala.“
„Do prdele…“ zamumlal do polštáře ve chvíli, kdy se zmíněný host objevil znovu v pokoji, s mokrým ručníkem okolo krku a s naprosto vyčerpaným výrazem se složil na židli u okna. Daria zavřela dveře do koupelny a zůstala u nich stát se založenýma rukama.
„Jak jsem se sem dostal?“ vydoloval ze sebe Alex.
„Další takový,“ sykla Angela. „Když to neumíte, tak nemáte chlastat.“
Prewett jen ztěžka polknul. Musela to pro něj být pěkně trapná situace, probudit se jen v trenkách v sídle Malfoyů, s oknem v hlavě jako almara.
„Kde mám oblečení?“ odvážil se zeptat.
„Dojdu ti pro něj, daly jsme všechno sušit,“ odpověděla mu Daria a zmizela na chodbě.
Angela vzala do ruky Dracovo zápěstí a měřila mu puls. Sice se tvářila naštvaně, ale zároveň o něj měla strach.
„Vypadá pěkně na sračky…“ okomentoval stav svého kumpána z hospody ze židle Alex.
„Na upíry působí alkohol hůř než na lidi,“ odtušila Angela.
„Na upíry?!“ vyhekl tak, až se Draco celý zkroutil.
„Ne tak hlasitě…“ zachraptěl zdrceně.
Angela do Alexe zabodla pohled: „To jsi ani nevěděl, s kým popíjíš?“
„No, já… Nemyslel jsem, že…“ koktal Alex bezradně, takže raději zmlknul.
Angela se sklonila k Dracovi.
„Dojdu ti pro něco, hned jsem zpátky,“ zašeptala a zvedla se.
„Angelo?“ zastavil ji Alexův hlas.
Ohlédla se po něm. V jeho očích viděla, že je pěkně vyvedený z míry.
„Já… Ehm, díky. Žes mě tu nechala… Přespat.“
Chvíli se na něj bezvýrazně dívala, a obvykle suverénní mladík se topil v rozpacích. Vůbec nevěděl, jak se má chovat a do toho měl určitě slušnou kocovinu.
Pokrčila rameny: „Byli jste v takovém stavu, že to ani jinak nešlo.“
„No, a… Dělal jsem… No…“ nedokázal ani vypotit pořádnou větu.
Slitovala se nad ním: „Ne, moc jste nevyváděli,“ ujistila ho. „Ale měl by sis promluvit s Dariou, když už máš možnost.“
Alex něco zahrčel.
„Je to samozřejmě tvoje věc,“ podotkla Angela chladně. „Hůlku ti vrátím dole, až se oblečeš, včera jsem ti ji raději vzala,“ a opustila pokoj, aniž by dala nějak najevo, že by měla obavy z toho nechat je tam samotné.
„Prewette?“ ozvalo se po notné chvíli ticha z postele.
Alex bojoval sám se sebou, jestli raději mlčet, nebo celou tuhle situaci nějak překousnout. Pak usoudil, že horší už to stejně nebude.
„No?“ vybídl Malfoye odevzdaně.
„Co si pamatuješ… Naposled?“ upír mluvil zvolna a chraptivě.
„Hmm…“ Alex zaváhal. „Čtvrté kolo tequily?“
„Moc jistě to teda nezní…“
„Pch, co si pamatuješ ty, frajere?“ zavrčel a okamžitě toho zalitoval, protože se mu znovu zvedl žaludek.
„Matně druhou skleničku…“
„Tobě teda musí být kurva blbě,“ usoudil dutě.
„Ani netušíš…“
Znovu se rozhostilo ticho.
Alex nevěděl, jestli za to může ještě zbytkový alkohol, kocovina, nebo už ho to prostě všechno unavovalo, ale promluvil tentokrát jako první.
„Zachoval jsem se minule jako idiot.“
„Páni,“ ozvalo se z postele unavené zahučení. „To jsem nečekal…“
„Nech si ty poznámky, nebo si přinesu trumpetu,“ reagoval nevrle. „Cathy se omluvím. Ale nechci, aby se dál nějak zapojovala do těch vašich aktivit. Vsadím se, že je to pěkně nebezpečné.“
„To záleží na ní,“ reagoval dutě Malfoy.
„To bych se na to podíval,“ zafrflal.
„Můžeš nám začít pomáhat taky, když o ni máš takový strach, Alexi,“ ozval se od dveří ženský hlas.
Alexander se otočil k Angele, která vešla do pokoje s velkým tácem v rukou.
„Ostatně tak se k nám přidal i Ron,“ dodala.
Zachmuřeně mlčel.
„Daria čeká dole s oblečením a má i tvoji hůlku.“
„Díky,“ zamumlal konečně, hodil naposledy pohledem po Dracovi skrčeném na posteli, se šklebem se postavil a odbelhal se.
Angela za ním kopnutím zavřela dveře a přesunula se k posteli. Odložila tác na noční stolek a nejprve pečlivě zatáhla tmavé závěsy na oknech před sílícím denním světlem. Rozsvítila jen jednu lampičku, která zalila pokoj světlem mnohem příjemnějším pro Dracovy rozbolavělé oči. Moc dobře věděla, jak se teď cítí a proto taky věděla, co dělat, aby mu to co nejvíc ulehčila.
Draco měl stále zavřené oči, když se posadila těsně k němu tak, aby pohodlně dosáhla i na tác a nejprve vzala malý hrnek, ze kterého sundala pokličku.
„Zkus si sednout a pomalu to vypij,“ řekla tiše.
Sice se tvářil, že po něm chce naprosto nemožnou věc, ale s její pomocí se vyškrábal do sedu a po malých doušcích a s velkými úšklebky vypil obsah hrnku.
Pak mu podala ještě sklenici vody a dva zářivě červené prášky. Všechno poslušně spolykal. Jemně ho přiměla, ať si lehne na záda a začala na něj přikládat balíčky s kostkami ledu, ve kterých byly přimíchané zvláštní bylinky. Jeden dala na čelo, druhý pak na krk a třetí na břicho.
Sice se pokaždé otřásl, ale neprotestoval. Zůstala nad ním nakloněná, s rukou položenou na jeho hrudi a podívala se mu do pootevřených očí.
„Zlepšuje se to?“
„Trochu,“ přitakal.
„To je dobře… Chci s tebou totiž vyřešit jednu věc.“
„Nepočká to?“ hlesl chabě.
„Ne,“ usmála se nebezpečně mile. „To zvládneš. Vezmu to jednoduše. Když ti nedělalo problém přitáhnout domů Prewetta, určitě ti nebude vadit, když se k nám na nějakou dobu nastěhuje Harry se synem.“
Draco vytřeštil oči, což mu přivodilo další nával střepů do hlavy.
„Cože?“ vydechl trhaně. „Proč?“
„Předvídatelně má dost potíže s upíry za ochrannou hranicí a nechce Bratrstvo dotáhnout k někomu dalšímu. Tady u nás to bude v pohodě, ne?“
„Ale…“
„Pro jednou bychom mu mohli pomoct.“
„Pro jednou?!“
Znovu zaskučel bolestí. Angela ho pohladila po tváři.
„Ber to jako dobrý skutek, lásko.“
„No…“ Draco nebyl zrovna ve stavu, kdy by se mohl o něčem dohadovat.
„Já věděla, že ti to nebude vadit,“ pousmála se.
„Angelo…“ zkusil to ještě jednou, ale marně.
„Až se trochu vzpamatuješ, tak se jdi osprchovat. Já jen pošlu Harrymu sovu a jsem u tebe.“
***
Corvus se ještě po skončení poslední páteční hodiny snažila přehlušit všeobecný vzrušený lomoz a připomínala Noční třídě, že jestli se nebudou při prvním výletu do Prasinek chovat slušně, osobně si je podá, ale skoro nikdo si jí už nevšímal.
Mladí upíři mezi sebou vesele klevetili. Jediní, kdo se k nim nepřidal, byli Lionel, Kendall a Isidora, kteří mlčky seděli na svých místech. Hlouček studentů hrnoucích se ke dveřím se rozestoupil, když se v nich objevila jejich druhá vyučující v elegantním nepromokavém plášti s kapucí, kterou si právě stahovala z hlavy. Většina z nich ji zvesela zdravila.
„Angelo!“ vydechla Margaret Shiernová s úlevou a začala si spěšně sbírat svoje věci z katedry.
„Alegno,“ opravila ji hnědovláska.
„Promiň,“ usmála se její přítelkyně rozpačitě. „Díky, že se toho dneska ujmeš, já toho mám opravdu moc.“
„To je v pořádku, Margaret,“ ujistila ji už poněkolikáté.
„Skvěle, takže zatím!“ rozloučila se poloupírka a spěšně odkráčela ze třídy, že byla venku ještě dřív než poslední z nejmladších studentů.
Angela se otočila ke třem obsazeným lavicím, ze kterých vyzařovala poněkud ponurá atmosféra. Už bylo víc než načase, aby vypravili nejstarší část třídy znovu domů, ten hlad v jejich očích byl nepřehlédnutelný. Připomněla si, že chtěla Margaret navrhnout, aby je posílali pryč častěji… Teď je měla všechny tři postupně vyvést z Bradavic a přemístit se k nim domů.
Lionel si podpíral loktem bradu o lavici tak, že na ní skoro ležel a civěl z okna, zato Kendall si ji prohlížel zvláštním pohledem, který nedovedla identifikovat.
„Isidoro, půjdeš první,“ oslovila z náhlého popudu jedinou dívku.
Mladá upírka na ni zůstala nechápavě civět. Corvus nikdy nenechala ty dva samotné, dávala jim co nejméně prostoru k tomu, aby se mohli porvat a Feles místo toho…
„Co je? Jen se zvedej, taky na to nemám celou noc,“ pobídla ji netrpělivě a už kráčela ke dveřím.
Isidora vstala, ale váhavě se zadívala na dva zbývající upíry.
„Tak bude to?“ ozvalo se z chodby.
Jejich spolužačka to vzdala, opustila třídu a hned vzápětí se za ní zabouchly dveře.
Dlouhé dvě minuty se ani jeden z nich nepohnul. Až když si byli jistí, že jsou všichni dostatečně daleko a nemůžou je slyšet, Lionel se narovnal a v židli se natočil dozadu ke Kendallovi.
„O co jí jde? Zrovna nás dva by tu přece podle vší logiky nechávat neměla.“
Druhý upír si odpověď chvíli promýšlel.
„Myslím, že nás zkouší,“ pronesl pak.
„Zkouší?“ opakoval Lionel a zamračil se.
„Jo. Nejsem si totiž jistý, jestli nám věří tu báchorku o vzájemné nenávisti tak jako ostatní.“
„Pfft! To je mi celkem jedno. Ale nejsem žádná testovací krysa,“ zabručel a protáhl si ruce nad hlavou.
Kendall tiše vstal ze svého místa, udělal tři kroky a opřel se se založenýma rukama o jeho lavici.
„Uvidíme se o víkendu?“ nadhodil tázavě.
Lionel uhnul očima: „Tentokrát ne…“
„Strýc bude doma?“ reagoval tiše.
„Hmm…“
Díval se na něj a mlčel. Nemohl mu nijak pomoct, i když strašně chtěl. Někde hluboko v něm se probudil ten špatný pocit, o kterém si myslel, že už se mu ho podařilo zahnat. Zase se narovnal a na krátkou chvíli stiskl Lionelovo rameno, než se posadil zpátky do svojí lavice.
„Budu v pohodě,“ ozval se ještě Lionel, ale moc přesvědčivě to neznělo.
„Jo… Já vím.“
Zanedlouho poté se znovu otevřely dveře a dovnitř nahlédla Feles, tentokrát už s krátkými černými vlasy.
„No vida, že to jde,“ konstatovala při pohledu na klidně sedící upírky. „Tak pojďte. Oba najednou, ať už se nemusím vracet.“
Feles kráčela chodbami jako první a oni za ní, skoro dva metry od sebe. Žádné žáky už v podzemních chodbách nepotkali, bylo pozdě a jejich spolužáci už měli po večerce. Na někoho však přece jen ve vstupní síni narazili.
Angela zahlédla směrem k druhé chodbě do podzemí kráčet Lesterna s několika knihami v rukou.
„No, konečně,“ zabručela si pro sebe a otočila se k těm dvěma. „Počkejte chvilku, hned jsem zpátky.“
A vykročila směrem k profesorovi, když za sebou zaslechla: „Brýle.“
To Lionel ji upozornil na chybějící nedostatek v přestrojení. Spěšně si je nasadila na nos a vděčně na něj kývla. A přidala do kroku, aby neztratila Lesterna z dohledu. Hodlala s ním probrat lektvary, které Noční třídu učil, jenže se jí z nějakého důvodu vyhýbal a v kabinetu věčně nebyl. Tak si ho odchytí teď…
Feles zmizela za rohem, odkud se k nim za chvíli donesl tichý hovor. Kendall se podíval na Lionela, který s rukama v kapsách hleděl sklesle do země. Mírně si povzdechl, znovu zkontroloval roh chodby a neslyšně přistoupil těsně k němu. Jemně mu položil ruku zezadu na bedra a naklonil se k němu.
Dávej na sebe pozor, pronesl k němu v duchu.
Lionel dokonale překvapený zvedl hlavu a stejně jako on spěšným pohledem kontroloval, jestli se Feles nevrací.
Co je s tebou? zeptal se pak.
Nic, jen mám takový blbý pocit…
Lionel se ušklíbl, ale jeho výraz neměl daleko do úsměvu: Budu ti chybět, co?
Musel mu to oplatit: Jo…
Dívali se jeden druhému do očí a Kendalla stálo velké přemáhání, aby si Lia nepřitáhl ještě blíž a už nepustil. Ani si nevšimli, že hovor za rohem skončil a Kendall tak jen na poslední chvíli stáhl ruku z Lionelových zad, když se jejich učitelka zase objevila v síni.
„Omlouvám se, že jste museli čekat,“ přispěchala k nim a pak se na moment zarazila. Dost udiveně si je začala prohlížet.
Ani jeden z nich si nebyl vědom něčeho, co by jí mohlo přijít podezřelé, a se vzrůstajícím napětím čekali. Ale ona je nakonec jen pobídla k odchodu a sama vykročila zase první. Za jejími zády se na sebe nechápavě podívali.
Co si neuvědomili a čeho si Angela okamžitě všimla, bylo, jak blízko vedle sebe stáli. To bylo to, co ji zarazilo, když se k nim vrátila. Předtím totiž měli tak široký odstup, že by se mezi ně vešel kombajn. A pak, ani ne po dvou minutách, by se jeden druhého mohli dotknout, stačilo jen zvednout ruku. Ale tvářili se úplně stejně jako předtím…
626 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...