„Jediným okamžikem se prohrává nebo vítězí a jediná noc může mít pro lásku větší cenu než celý život.“
Eduard Bass
Dracovy instinkty doslova zařvaly na poplach a přiměly ho hodit sebou na zem. Na poslední chvíli. Místem, kde ještě před půl vteřinou trčela jeho hlava, proletěla děsivou rychlostí hromada cihel a vrazila do šedě omítnuté zdi budovy nějakého úřadu. Jedním pohybem zase vyskočil zpátky na nohy a rázně švihl hůlkou.
„Sectumsempra!“
Mladě vypadající upír v červené napůl rozepnuté košili, a rovněž čaroděj, který se na místě jejich potyčky vynořil Merlin věděl odkud, vytvořil štít a pokusil se uhnout, ale blesková kletba ho i tak zasáhla a rozřízla mu paži hluboko do svalu. Vlhkým vzduchem se roznesla vůně další krve. Upíra to vyvedlo z rovnováhy. Draco neváhal, přemístil se mu přímo za záda a odzbrojil ho dřív, než se stačil otočit. Seslal na něj pořádná pouta a složil ho na zem doslova jako balík připravený k odeslání.
Chvíli se díval na to, jak vztekle prská, než mu přidal i roubík a rozhlédl se, aby zjistil, jak jsou na tom ostatní. Postarší upír, se kterým se potýkal předtím, se moudře vytratil ze scény.
Tak přece jen jim ta informace od Pottera k něčemu byla. Vzkázal po Angele, že už několik dní pohřešuje Franka Snidera, který prý na vlastní pěst začal pátrat po znovu zmizelé kamarádce Darie – Maileen, a dal jim jeho poslední lokaci, o které věděl. Měli štěstí. Procházeli se přes nenápadné město sotva pět minut, když narazili na skupinu upírů, která kamsi vlekla hned tři mladé dívky. Když si jich všimli a bez řečí zaútočili, nebylo moc co řešit.
Serpens právě končil se svým protivníkem, který na dlažbě kašlal krev. Další dva upíři od nich drželi jiného člena Bratrstva na zemi, ale nikde neviděl poslední dva. Zdrhli, stejně jako ten nevrlý dědek.
Jejich oběti, ještě živé, ležely o kus dál pod stromy nevelkého parku. Někde v dálce už slyšel sirény. Přece jen způsobili před omšelou radnicí větší povyk, než byli ochotni obyvatelé takového zapadákova snést.
Serpens se napřáhl a nakopl krčícího se upíra ještě jednou do žaludku. To už se svalil úplně a ani nehekl. Pak zvedl zrak a zachytil Dracův pohled. Oba na sebe kývli. Ty holky nechali na místě, beztak je za chvíli najdou policajti, sebrali každý svého zajatce a zamířili ke kolegům, kteří právě konečně přemohli supícího násosku.
Dalo jim práci je jen zajmout a rovnou nezabít. Teď byl čas odvést je k výslechu.
*
„Vždycky jsem si říkal, jestli je to jejich sídlo fakt taková výhra, jak se Malfoy tvářil,“ pronesl zamyšleně Harry, usazený ve vycíděné kuchyni na jednom konci podélného stolu, na kterém před ním stál poloprázdný hrnek kávy. „Ovšem tenhle barák v celku slušně překonal moje představy. Je to tu dost velké i na hotel.“
„Taky mě to překvapilo,“ souhlasila s ním Ginny, která se z protější židle pokoušela nakrmit vrtícího se Jamese na dětské stoličce, kterou si donesli ze Sovího vrchu. „Jak to tu zatím zvládáte?“ zajímala se.
„No,“ zaváhal Harry. „Ještě tu nejsme dlouho, takže docela v klidu. Já jsem většinu dne pryč, James u Lupinových a oni spí. V noci je Angela zase ve škole a Malfoy si někde hraje na honěnou s Bratrstvem. Narazíme na sebe tak maximálně večer nebo v knihovně, když mi teda vyjde čas.“
James konečně spolykal i poslední lžičky ovocného jogurtu. Ginny si oddechla a otočila se k Harrymu, aby si taky mohla dopít svoji dávku ranního kofeinu.
„Nikdy bych neřekla, že nějaký dům bude dost velký na to, aby se v něm snesli Malfoy a ty,“ pronesla pobaveně.
„To nejsi sama, Weasleyová,“ ozvalo se od dveří.
Oba otočili hlavy k blonďatému pánovi domu.
„Dlako!“ vyhrkl bezprostředně James, až Harry málem vyprskl smíchy.
Malfoy se zastavil na půl cesty k lednici. Chlapec se kroutil na stoličce jak hladová žížala, ačkoli právě dojedl, a ukazoval někam na jeho hruď.
„Toto! Moje, moje!“
To už i Ginny pracně zakrývala smích. Dracovi došlo, čím je tak zaujatý. Už posledně se dožadoval jeho přívěsku, který se mu leskl v mezeře rozepnutého límce.
„Zapomeň, kluku,“ zabručel a strčil hlavu do ledničky.
„Taky se divíš, že jsme si ještě neskočili po krku?“ nadhodil bavící se Harry.
„Co není, může být, Pottere,“ odtušil Malfoy. „A nedělej si naděje, že bys z toho vyšel vítězně.“
„Na hubě ti to vždycky mlelo,“ odfrkl si.
Malfoy se zase vynořil, v ruce vysokou krabici džusu.
„Máš snad zájem o praktickou ukázku?“ pozvedl obočí.
„Klidně hned,“ kasal se Harry.
Ginny si odkašlala.
„A nemáš tak náhodou na čase jít do práce?“ podotkla nevinně.
Harry hodil pohled na hodinky a vyskočil od stolu.
„Sakra, už mám zpoždění! Ginny, vezmeš prosím tě Jamese k Lupinovým dneska ty? Já musím letět.“
Rusovláska na něj jen mávla rukou, ať se nestará a už sklízela hrnky ze stolu.
„Takže jindy, Malfoyi!“ otočil se Harry ještě ve dveřích a byl pryč.
„Budu se těšit,“ konstatoval blondýn a zadíval se znovu na umanutého Potterova syna.
Úkosem zkontroloval další přítomnou. Weasleyová k nim byla otočená zády a oplachovala nádobí. Tiše přistoupil ke stolu a sklonil se k Jamesovi.
Vzal do prstů malého dráčka z bílého zlata, kterého dostal od Angely ke svým posledním narozeninám a strčil ho klukovi před nos.
„Moje,“ informoval ho pevně.
James začal něco nesrozumitelně bručet. Aniž nad tím nějak přemýšlel, vztáhl druhou ruku a rozcuchal chlapci vlasy nad čelem, i když už to o moc víc ani nešlo. Když se narovnal, zjistil, že ho Weasleyová pozoruje s prapodivným úsměvem na rtech.
„Co je?“ zasykl nevraživě, ne zrovna nadšený z toho, že ho přitom viděla.
„Nic,“ pokrčila rameny. „Já jen… Tohle bylo na fotku. Většina našich bývalých spolužáků by mi totiž bez důkazů nevěřila,“ prohlásila a ani se nesnažila zakrýt pobavení.
Malfoy se zjevně nemohl rozmyslet, jak se má tvářit. Nakonec si vybral povznesený výraz.
„Jestli mě někdy takhle vyfotíš, Weasleyová, bude to naposled, cos v ruce držela foťák,“ konstatoval studeně.
Úsměv Ginny poněkud zatuhl pod upírovým upřeným pohledem.
„Jasně, budu na to myslet,“ zamumlala a Draco se bez dalších řečí vzdálil.
Stejně se nevěřícně usmívala, ještě když vycházela s Jamesem na rukou z hlavních dveří.
*
Angela se vrátila domů těsně po východu slunce. Byla unavená a bolela ji hlava. Neměla v knihovně zůstávat tak dlouho. Jenže ji hryzalo černé svědomí z toho, že nejvíc času tam stráví Catherine a s ní Ginevra a Ronald. Jí dávalo docela zabrat vyučování v Bradavicích a skoro každý den celý prospala. Udržet se vzhůru za slunečního světla pro ni začínalo být těžší, ale s tím počítala. Věděla, že s přibývajícími roky se to bude ještě zhoršovat.
Únava už na ni padala jako olověná opona, když odložila dole v salonu notebook a svoje poznámky, na věšák za schodištěm pověsila kabát a vydala se nahoru. Zabočila doleva a šla chodbou až místu, kde se lomila do jižního křídla, ke dveřím do její a Dracovy ložnice.
Zavřela a zamkla za sebou. Přes nedbale zatažené závěsy pronikal do pokoje úzký pruh ranního světla, ve kterém tančil prach. Rozepnula si kozačky a odsunula je jednou nohou ke zdi vedle dveří. Přetáhla si tričko přes hlavu a spolu s podprsenkou i kalhotami je odložila na prádelník. Z horní zásuvky vytáhla čisté černé tílko, natáhla ho na sebe a pomalu přešla k posteli.
Draco ležel na zádech s jednou rukou za hlavou a druhou na břiše. Oči zavřené, pokrývka mu sahala do poloviny nahé hrudi. Chvíli pozorovala jeho vážnou a chvějící se řasy. Sama pro sebe se usmála. Časem se její city nezmírňovaly, jen upevňovaly. Znamenal pro ni všechno. Neměli na sebe v poslední době moc času a o to víc si uvědomovala, jak moc ho potřebuje. A jak moc se pokaždé těší na to, až se vrátí k němu domů.
Odvrátila se od něj, uvolnila dlouhé vlasy z ohonu na temeni a přistoupila k oknu. Zadívala se skrz mezeru ven už bez úsměvu. Její vidina o velké bitvě s démony se od té chvíle, co se s ní Dracovi svěřila, vrátila jen jednou. Ale i to bohatě stačilo. Změnila se. A ne k lepšímu. Měla pocit, že se odehraje mnohem dřív. Předtím to odhadovala na nejméně rok času. Teď… Bylo to blízko, až příliš. Otřásla se, když zahrada pod oknem najednou potemněla, jak se na východě objevila mračna.
Předpokládala, že se stalo něco, co ty události uspíšilo. Že by ten Kendallův únos? To, že byl tam, kde neměl co dělat, by tomu odpovídalo…
„Angie,“ ozval se nalevo od ní tichý hlas. „Přestaň už obdivovat naši zarostlou zahradu a pojď ke mně.“
Zatáhla závěsy úplně a následovala Dracův hlas. Vklouzla k němu pod pokrývku a jeho pevné ruce si ji přitáhly k sobě. Jednu ruku mu položila na hruď a tvář zabořila do ohybu mezi krkem a ramenem, kde ho něžně políbila. On ji jednou rukou objal a prsty druhé pohladil po paži.
„Kdes byla tak dlouho?“ pronesl tázavě. „Skoro jsem usnul bez tebe.“
Vtiskla na jeho bledou kůži ještě jeden polibek, než otočila hlavu, aby mohla promluvit.
„Zdržela jsem se v knihovně, promiň.“
Jeho prsty sjely po ruce níž, dotkly se látky trička, než ji odsunuly z cesty a jeho dlaň zůstala spočívat na nahé kůži v jejím pase.
„Neříkala jsi, že ubereš?“ nadhodil trochu vyčítavě.
„Já vím, snažím se.“
„Tak to se snaž víc,“ vydechl jí do vlasů.
„Budu,“ slíbila tiše.
A v těsném objetí, které je ujišťovalo o přítomnosti toho druhého, se oba téměř najednou ponořili do temného spánku.
***
Kendall se pokusil usadit do pohodlnější pozice, i když tušil, že mu to k ničemu nebude. Nebyl nijak zpohodlnělý, byl zvyklý v rámci svého výcviku přespávat na různých místech, někdy i takových, které by jeho vrstevníky stoprocentně znechutily, ale bylo nutno podotknout, že Bratrstvo krve ho neubytovalo zrovna v luxusním pokoji s vířivkou.
Nacházel se v malé, ledově chladné kobce, kam nepronikl ani ten nejmenší paprsek světla, takže ani s upířím zrakem si neviděl na špičku nosu a obě ruce měl za zápěstí připoutaná v okovech ke zdi zhruba ve výši hlavy, když klečel. Při sezení tedy nepříjemně vysoko a díky napevno zabudovaným poutům se nemohl ani normálně postavit, pokud si tedy nechtěl vykloubit obě zápěstí.
Nebyla mu zima, ani neměl strach. Jeho nejnaléhavější potřebou byl momentálně hlad. Nebo žízeň. Jak se to vzalo.
Za to, že se dostal do takového průseru, mohl děkovat jenom vlastní pitomosti a o to víc ho to štvalo. Jeho špatné tušení se nakonec sice ukázalo být jako oprávněné, jenže se při všech těch obavách o Lia trochu pozapomněl starat taky o sebe. Jinak by ho ti tři z Bratrstva tak snadno ze zálohy nedostali. Něco by ucítil, ačkoli se kryli kouzly zatraceně dobře na to, že nikdy nechodili do žádné čarodějnické školy.
Nepotřeboval nějak extra přemýšlet, aby mu došlo, o co tady šlo.
Na něco potřebovali Lionela, ale spokojili se s ním, když už na něj narazili. A co měli oni dva společného? Oba byli čistokrevní upíři-čarodějové. Navíc ještě nedospělí. Jejich spolužáci pocházeli ze smíšených rodin poloupírů nebo proměněnců. Jen on a Lionel pocházeli z čistých prastarých rodů. A podle těch řečí, co před ním vedli, si moc naděje nedělal. Nejspíš ho chtěli zabít.
Se slabým povzdechem se opřel hlavou o zeď za sebou. Mohl se utěšovat jen tím, že nebýt toho, že dal na svůj instinkt a vplížil se na pozemky Gor´namů, seděl by tu teď a čekal na smrt místo něj Lionel… Byl nepopsatelně vděčný, že tomu tak nebylo.
Ještě několik nocí zpátky ho mohl chytit do náruče tak těsně, že slyšel pravidelný tlukot jeho srdce. Jak se to všechno rychle zvrtlo…
***
Angela několik vteřin civěla na mrtvolu zvětšeného pavouka a snažila se vypudit si z hlavy šílenou představu sebe samotné s jedním kouzelným okem a výrazem, který by značil nákazu Pošuk-Moody-komplexem. Otočila se ke ztichlé Noční třídě.
„Spoléhám na to, že si předvedení téhle kletby necháte pro sebe,“ pronesla tiše. „Nemáte to zrovna v osnovách.“
Už teď litovala, že se nechala přemluvit, když viděla jejich výrazy.
„Nebylo by jednodušší nepřítele zastřelit?“ nadhodil nečekaně jeden ze starších studentů.
Zmateně zamrkala: „Cože?“
„No, bylo by to rychlejší, ne? Viděl jsem ty zbraně, co proti nám používali Lovci,“ pokračoval Brandon. „I to, jak fungují. A přijde mi to rychlejší než mávání hůlkou.“
Angela si povzdechla, nechala pavouka zmizet a vyhoupla se do sedu na katedru.
„To máš nejspíš pravdu. Ale čarodějové pojímají odjakživa mudlovské věci s obrovskou nedůvěrou. Raději se spoléhají na kouzla stejně jako jejich předci.“
„A není to trochu zpátečnické?“ ozvala se Isidora.
„Možná,“ přikývla znovu. „Ale díky tomuhle přístupu čarodějové dodnes přežívají. A pokud se naučíte opravdu dobře zacházet se svou hůlkou, v mnoha ohledech vždycky předčíte někoho se střelnými zbraněmi. Kulky vám můžou dojít, může selhat mechanika, zato kouzel můžete vyslat tolik, kolik na to máte energie.“
„Až na to, že si ten kus dřeva pro změnu můžeme někde zlomit,“ zabručel Brandon.
Pousmála se: „V tom ti musím dát za pravdu, není to zase tak neobvyklé, zvlášť když si ty hůlky někteří chytrolíni strkají do zadní kapsy kalhot.“
Třídou proběhl smích, když Brandon něco zasyčel. Právě on byl jedním ze zmíněných. Jen Lionel seděl na svém místě mlčky, s nepřítomným výrazem.
„Chcete se ještě na něco zeptat?“
„Ty už jsi tu kletbu proti někomu použila, Feles?“ ozval se zvědavě Adrian.
Angela ztuhla, třída ztichla.
„Na takové věci by ses neměl ptát,“ napomenula ho k jejímu překvapení Isidora.
„Ne, to je v pořádku,“ pronesla tiše.
Při té otázce se jí v hlavě promítla spousta věcí, včetně případu, kdy se i střelná zbraň projevila jako mnohem výhodnější varianta sebeobrany.
„Ano, použila,“ odpověděla nakonec vážně. „Ale snažím se jí vyhýbat. I vy byste se k ní měli uchýlit jen v případě, že už žádná jiná varianta neexistuje. Kdysi se zabíjelo pro zábavu… Ale časy se změnily a všichni by si to měli uvědomit.“
Třída mlčela. Angela zkontrolovala čas na hodinkách. Už mírně přetahovali; za chvíli na ni vyletí Lestern, že zase zdržuje jeho hodinu. Mladý profesor se sice k vyučování Noční třídy přihlásil dobrovolně, ale pokaždé se u toho tvářil tak otráveně, až měla strach, že mu ten škleb zůstane nadobro.
„Končíme, mládeži,“ s těmi slovy se svezla z katedry.
„Víte něco nového o Kendallovi?“ zarazil ji spěšně mladý hlas.
Zadívala se na Evana, který patřil ke Kendallově Pětce.
„Bohužel ne,“ odpověděla. „Ale děláme, co se dá. Najdeme ho,“ ujistila ho pevně, ale přitom se snažila přesvědčit spíš sebe.
Uvědomila si to při pohledu, který na ni upřel mlčenlivý Lionel…
***
„Ti dva jsou nám k ničemu,“ zavrčel Lupus a hodil sebou do křesla v příjemně osvětlené jeskyni, která se nacházela vedle prostor, kde shromažďovali zajatce.
„Ale ten třetí, ten čaroděj, něco ví,“ nadhodil Serpens, který se zamračeně díval do plamene jedné z pochodní. „A v tom případě jsme k ničemu my, když to z něj nedokážeme vytáhnout.“
„Souhlasím,“ přidal se Falco opírající se o zeď. „Ale má v hlavě nějakou blokaci, nedokážu se přes to dostat ani kouzly.“
„Chce to někoho schopnějšího na přehrabování v hlavě,“ konstatoval Serpens a Lupus zvedl zrak.
„Chceš snad požádat někoho ze Vznešených?“ otázal se ne právě nadšeně.
„Hádám, že nemáme moc na výběr, jestli chceme zjistit, co ten zmrd ví,“ odtušil blondýn v odpověď.
„Marcus?“ nadhodil Lupus.
„Kdo jiný…“
„Tak to já si dám raději odchod,“ reagoval otráveně Falco. „Tomu chci chodit na oči co nejmíň.“
„Velmi moudré rozhodnutí, sokolíku,“ ocenil Serpens. „Dám ti pak vědět.“
*
„Skrytá jeskyně někde v lese?“ opakoval nevěřícně Lupus. „To je všechno?“
Vznešený Marcus pustil ze svého sevření vyhublého upíra, který vypadal mírně opotřebovaně a téměř v bezvědomí se svezl na podlahu, a otočil se k Lupusovi s velmi varovným výrazem ve tváři.
„Buďte vděční, že jsem z něj vytáhnul alespoň tohle,“ zasyčel ledově. „S jeho pamětí si někdo hrál; Erkindars si dávají velký pozor.“
„No, moc nám to teda nepomůže,“ zabručel Serpens. „Takových míst budou desítky.“
„To abyste místo řečí začali hledat stopy,“ usadil ho Marcus.
Oba podřízení upíři se svorně kysele zašklebili. Po stopách pátrali už týdny, každou noc se honili za Bratrstvem jako magoři a výsledek? Prakticky žádný.
„A nemohl byste se zeptat svého špeha?“ nadhodil Lupus. „Toho Lucise? Ten by to přece mohl vědět, ne?“
„To by sice mohl,“ zachmuřil se Vznešený. „Jenže to by se mi v uplynulých dvou týdnech musel hlásit…“
„Tak to je v… Ehm, v pytli,“ konstatoval Serpens.
„Myslíte si, že na něj přišli?“ zeptal se Lupus.
„Věřím, že ne, ale žádnou jistotu v tom nemám,“ připustil Marcus ne právě ochotně.
***
Lucis se nakonec v sídle upírů ohlásil. Po dlouhém a beznadějném pátrání jejich jediná možnost, jak se dostat Aterovi na kobylku. O umístění Brány věděl. Ater ji dokonce od chvíle, kdy ji Bill otevřel, nechal už dvakrát přesunout.
Neukázal se dřív, protože skoro celé Bratrstvo bylo zapojené do horečných příprav na Vyvolávací Rituál a nechtěl vzbudit podezření. Marcus rovnou rozhodl, že jeho špiclování u Bratrstva právě skončilo. Měl se s nimi zúčastnit boje.
Ale bylo to natěsno. Do konce října zbývaly už jen tři dny. A oni se potřebovali domluvit, připravit, vymyslet plán, vyzvědět bližší informace o okolí jeskyně a pár dalších nezbytností. A to chtělo čas…
*
„To je ale pěkná pitomost!“ rozlehl se knihovnou rozezlený hlas. „Na co chcete do prdele čekat?! Až toho vypatlaného magora, co se korunoval na šéfa podělaného Bratrstva, napadne, že bude jistější se před tím vyvoláním přesunout zase jinam?“
„Zklidni hormon, zrzulo,“ zněla povýšená a studená odpověď. „Než se to vaše slavné Ústředí k něčemu rozhoupe, bude listopad.“
„Bacha na jazyk,“ zasykl přítomný bystrozor.
Serpens se jen zašklebil, přesvědčování se ujal Lupus.
„Když zaútočíme přímo při Rituálu, zabijem dvě mouchy jednou ranou. Dostaneme Atera a Bránu do svých rukou. Nemůžeme si dovolit žádnou chybu, jestli nám i tentokrát proklouzne, můžem si rovnou hodit mašli.“
„To by vás ale, pokud je mi známo, nezabilo,“ ozval se kysele Harry.
„K tvé velké lítosti, viď, Pottere?“
„Překvapivě dobře mě znáš, Malfoyi.“
„Mohli byste se laskavě zklidnit?“ vložil se do debaty ženský hlas. „Máme už jen dva dny, či lépe řečeno noci na to, abychom dali dohromady tým, prozkoumali okolí, vymysleli plán a rozmístění, a tak dále… Stejně nám to zabere čas. Tak co tady řešíte nějaké zdržování?“
„Co se nás týče, můžeme na ně vletět hned,“ odtušil Ron sebejistě.
„Jasně, tak zlomte vaz. Slibuju, že posbíráme a pohřbíme minimálně vaše hlavy,“ reagoval Serpens uštěpačně.
„Jdi se vycpat!“ vyjel na něj zrzek.
„V muzeu by mi to neslušelo…“
„Sklapněte už!“ vyštěkla Angela. „Chováte se hůř než moji studenti.“
„To učitelování ti nějak stouplo do hlavy, Blacková,“ osopil se Ronald okamžitě i na ni.
Přejela si obličej dlaní, otočila se na podpatku a nechala tu štěkající se skupinku za zády. Přešla ke stolu a rezignovaně se posadila za počítač. Cathy se na ni podívala od podélné řady poloprázdných polic, do kterých si odkládali užitečné svazky.
„Však je to za chvíli přestane bavit,“ ujistila ji.
„No, jen aby,“ zabručela a proletěla pohledem otevřené soubory. Pak uznale pokývla hlavou. „Ta tabulka je skvěle přehledná, dobrá práce.“
Cathy se rozpačitě pousmála: „Díky. Baví mě to.“
Angela k ní zvedla zrak: „Nechceš třeba dělat někde u mudlů? V kanceláři nebo tak?“
Dívka pomalu přikývla: „Už se po něčem poohlížím.“
„To je fajn. Takže…“ znovu se zahleděla do tabulky a zamračila se. „Ještě pořád nemáme nic proti posednutí, viď?“
Catherine založila poslední knihu a vrátila se ke stolu.
„Bohužel ne… Taky mi to vrtá hlavou. Ti, co budou umět pentagram, se můžou alespoň bránit, ale když to nestihnou, nemáme nic jiného konkrétního, co proti démonům použít.“
Pár metrů od nich po sobě stále vrčela skupinka samců, kolem kterých právě prošla s nechápavým výrazem Ginevra.
„Sakra…“ mručela Angela nespokojeně.
„Je nás na to hledání málo,“ posteskla si Cathy. „Nemůžeme tady sedět celé dny a navíc nás zdržují překlady.“
„Nikdo z nás není stroj,“ odtušila upírka.
„To jako ještě nepřestali s tím řečněním, co jsem odešla?“ oslovila je Ginny a položila na jednu z židlí proutěný koš, ze kterého něco lákavě vonělo.
„Zjevně ne,“ odfrkla si Angela. „A teď se k nim ještě přidá další chytrák…“
„Hmm?“ nechápala Ginny, ale Cathy došlo, koho tím myslí.
„Alex?“
„Jo, už je za rohem.“
*
K nelibosti tří dívek se všech šest přítomných mužského pohlaví zanedlouho přesunulo ke stolu vedle toho jejich. Angela se do jejich dohadování odmítla zapojit, studovala s Cathy jejich ´oblíbenou´ knížku a jedním uchem poslouchala. Jen Ginny stála u nich, ale moudře se jim do diskuze nepletla.
„Tohle je na hovno,“ konstatoval Harry pesimisticky s pohledem zabodnutým do modelu, který si vytvořili podle popisu upírských zvědů.
„Pro změnu ses trefil i do mého názoru, Pottere,“ ozval se Draco, který se rovněž nespokojeně chmuřil.
„Všude kolem samý stromy, budou jen zaclánět. Jeskyně s jedním vchodem, nevíme ani, jak to vypadá uvnitř. Navíc je to v kopci… Od kdy mají jeskyně vchod ve srázu, sakra?“ brblal Alex.
„Vás chci vidět v akci, vy bačkory,“ zasyčel Serpens.
„Jak bys na tohle vedl útok, když seš tak chytrej?“ vzhlédl k němu nevrle Harry.
„To je snad jasný,“ rozhodl upír ruce. „Nečekaně.“
„Blbče,“ vyprskl Draco napůl pobaveně.
„Cucáku.“
„Vrať se do hrobu,“ kontroval blondýn.
„A ty do školky,“ usmál se zářivě Serpens.
„A oba dva si nechte předepsat prášky na hlavu,“ usadila je od stolu Angela, což Cathy i Ginny upřímně rozesmálo.
*
Ovšem později smích všechny přešel. Ten večer se v knihovně odehrála zatím nejdelší a nejvášnivější diskuze. Dohady o skladbě a množství členů útočného týmu nebraly konce.
Hned zpočátku bylo samozřejmě jasné, že se v žádném případě nezúčastní Ginny ani Cathy. Ne, že by se do toho nějak hrnuly, samy si uvědomovaly, že by se spíš pletly ostatním pod nohy, než by nějak pomohly. Navíc by Ron nedovolil ani přes svou mrtvolu.
Podle posledních informací mělo Bratrstvo krve přibližně padesát členů. Z toho pět, možná šest čarodějů. Jednoho znali osobně, Ratuse. Dalšího měli pod zámkem. Zvlášť počítali s Aterem, což byl nejstarší a taky nejsilnější upír, od kterého čekali nejvíc potíží.
Nepočítali však s tím, že by všichni upíři byli přítomni u Rituálu, který měl přivolat Lamidea a ve větším množství by vzbuzovali zbytečnou pozornost. A o moment překvapení se jednalo jako vždy především.
Nakonec se dohodli na dvaceti bystrozorech z Ústředí, plus Harry. Deset Lovců z Odboru, což bylo největší množství, jaké si mohl momentálně jejich ředitel dovolit, jelikož se mu mírně nedostávalo personálu. Tyhle informace měl alespoň k dispozici Harry. A k nim se mělo přidat patnáct vybraných upírů, včetně Serpense, Lupuse, Lucise, Falca a Feles. Navíc byl Marcus, ze kterého noc předtím vypadlo, že si vezme na starost Atera osobně.
Dál se rozhodlo, že Alex s Cathy, Dariou a Ronem zůstanou tou dobou v knihovně, jako první pomoc pro ty, co by objevením u Munga riskovali akorát znovu krk a jako záloha v případě nutnosti. I když přesvědčit Rona, aby zůstal sedět na zadku, vyžadovalo aktivní Serpensovu účast, ke které se překvapivě přidal i Harry.
Angela byla na vážkách, zda má požádat o pomoc i Billa, ale nakonec se s ostatními shodli, že pokud Lamidea nezastaví oni, těžko by s bránou něco nadělal a raději ho nechali v klidu ponořeného v materiálech, které mu předal Andreas Lestern, se kterým prý už vedl pár vášnivých diskuzí o obou Bránách.
Domluveni na místě i hodině setkání se rozešli někdy před půlnocí, ale Angelu čekalo ještě jedno dohadování. Ve škole…
*
Tu noc vyučovat neměla, takže ji v Bradavicích nikdo nečekal a studentíci vycházející z Lesternovy učebny lektvarů se po ní dívali udiveně, ale nevšímala si jich a vyhlížela Lionela. Nemusela černovlasému upírovi nic naznačovat. Jakmile ji zahlédl, zamířil k ní na opačnou stranu chodby, kde se opírala o zeď.
„Ahoj,“ pozdravila tiše.
Jen se na ni beze slova díval. Počkala, dokud nezmizeli všichni ostatní žáci nahoře na schodech a ujistila se, že Lestern zalezl do svého kabinetu. Lionel čekal. Ale klidný nebyl. Jeho napjatý postoj o tom vypovídal víc než jasně.
„Máme jednoho upíra, který nás zavede k té Bráně. Zaútočíme v noci přímo u Rituálu, co chce Ater provést,“ řekla vážně a dívala se mu přitom do očí. „Pozítří. O Kendallovi bohužel nic nového.“
„Vezmi mě s sebou,“ reagoval vážně.
„Lioneli…“ nadechla se, ale přerušil ji.
„Kolik vás tam bude upírů-čarodějů? Moc ne, co? A mimo to jsem ti přece řekl, že nebudu jen sedět se založenýma rukama.“
Feles se mírně mračila a neodpovídala.
„Nejsem přece úplně neschopný,“ naléhal.
„To jsem nikdy neřekla.“
„Tak mi dovol…“
„Musíš pochopit, že tohle si na triko vzít nemůžu, Lioneli. Musel bys mít svolení tvých rodičů, bez toho tě nevezmu nikam. Promiň.“
Odvrátila se o něj, ale on byl v mžiku zase před ní. Zůstala stát.
„Tak dobře. Svolení rodičů říkáš… Vezmi mě k nám domů. Zeptám se otce hned.“
Trochu nevěřícně na něj chvíli hleděla, pak neochotně přikývla.
„Fajn, ale až ti skončí vyučování…“
*
Angela už si nejmíň podesáté říkala, že neměla být taková měkkota a raději mlčet. Lionel byl tvrdohlavější než ona a nedal si to vymluvit. A ona neměla to srdce se na něj vykašlat a jít si po svých. Sám z Bradavic odejít nemohl. Mohl sice utéct, ale stejně by nevěděl, kam jít.
Už potřetí měřila kroky úzkou a pochmurnou vstupní síň domu Gor´namů, když se otevřely dvoukřídlé dveře nějaké místnosti, za kterými Lionel zmizel ani ne před dvěma minutami.
„Pro mě za mě si dělej, co chceš!“ dolehl k ní rozezlený hlas. „Nech se třeba zabít!“
Následovalo několik chraplavých upírských nadávek. S pozvednutým obočím se zadívala na Lionela, který nevzrušeně dveře zase zavřel a přistoupil k ní.
„Slyšelas, ne?“ nadhodil.
„Ehm… To byl tvůj otec?“ ujistila se.
„Jo,“ potvrdil studeně. „Při své oblíbené činnosti… Takže svolení mám. Ještě něco?“
Pozorně se mu dívala do tváře, na pevně sevřenou čelist, na planoucí oči. Povzdechla si.
„Pojď se mnou ven,“ řekla nakonec a vykročila první.
Zůstala stát několik metrů od vchodu, založila si ruce na hrudi a zahleděla se na vzrostlé borovice opodál. Dopadalo na ně matné světlo měsíce, přes který pomalým tempem právě přecházel nějaký mrak. Na zahradě se pohybovaly stíny a chlad. Bezdůvodně ji zamrazilo.
Potřásla hlavou a otočila se k Lionelovi, který stál kousek od ní s rukama v kapsách.
„Co pro tebe Kendall vlastně znamená?“ zeptala se tiše.
Oči se mu trochu rozšířily, ale jinak nereagoval.
„Potřebuju to vědět, Lioneli. Musím vědět, jak to budeš brát…“
Mladý upír sklonil hlavu a několik dlouhých chvil mlčel. Angela trpělivě čekala. Mračno bylo pryč a měsíční záře je zase zalila naplno, když Lionel promluvil. A taková slova od něj rozhodně nečekala.
„Znamená pro mě všechno,“ vydechl ztěžka. „Já vím, zní to asi pitomě, ale…“ zvedl hlavu a zadíval se vzhůru. „Ale jinak to říct neumím. Můžu mu věřit. Je někdo, o koho…“ rozpačitě přešlápl. „Zatraceně, mluvím jako idiot, že jo?“
Angela z něj nespouštěla pohled, jen se mírně usmála: „Někdo, o koho se můžeš opřít?“ doplnila za něj.
Hodil po ní krátký pohled a jen mlčky přikývl. Hodně se snažila, aby se její úsměv ještě víc nerozšířil. Tahle stránka mladého upíra byla… Roztomilá. A chápala ho.
Snad toho nebudu litovat, řekla si jen pro sebe.
„Tak dobře. Pozítří v noci tě vyzvednu ze školy.“
Překvapeně zamrkal.
„No co? Tohle jsi přece chtěl, ne? A teď pojď… Musím se tam s tebou ještě vrátit.“
Jeho postoj se trochu uvolnil. Přikývl a chytil ji za paži, aby se mohli zase přemístit. V tu chvíli cítila, že se rozhodla správně.
***
Halloweenská noc byla skutečně jako stvořená pro rejdy kdejakých temných potvor. Vytrvalé mrholení a hustá plazivá mlha, to byl obrázek uplynulého dne i nastalého večera.
Útočný tým se shromáždil v lese pod ostrým kopcem přibližně tři kilometry od místa, které jim určil Lucis. Několik upírů drželo kolem shromaždiště hlídky. Na malé mýtině domlouvali tři šéfové s Lucisem poslední podrobnosti. Harry za bystrozory, Mike Scotter za Lovce a Marcus za nemrtvé. Bylo až překvapující, že spolu všichni dokázali komunikovat normálním způsobem. Ovšem po takové době neustálých potíží s Bratrstvem i Aterem už bylo načase…
Angela stála opodál s Lupusem, Draco se Serpensem spolu něco kuli o kus dál a nevšímali si jich. Ona i Draco byli samozřejmě v pozměněné podobě.
„Ty to fakt myslíš vážně?!“ supěl Lupus, jak nejtišeji dokázal. „To tam chceš tahat takové děcko?“ píchl prstem směrem k bradavickému studentovi.
Lionel na něj civěl s rukama v kapsách a ani nehnul brvou.
„Je to jeden z mála upírů-čarodějů, které máme,“ konstatovala Angela chladně. „Bratrstvo má v tomhle výhodu, kterou se musíme pokusit co nejvíc omezit. A Marcus souhlasil.“
„Ale vždyť…!“
„Já ho k tomu nenutím, přihlásil se dobrovolně,“ přerušila ho rázně.
Lupus se nafoukl, chvíli na ni civěl, než se znovu podíval na Lionela.
„Nepleť se nám pod nohy. Zachraňovat zadek ti nebudu.“
Upírek se neobtěžoval reagovat. Lupus odfučel o kus dál k malé skupině upírů, kterým velel. Feles ho vyprovodila pohledem a zakroutila si pro sebe hlavou. Dokud byl jeho starší bratr naživu, choval se mnohem umírněněji… Ne, že by si stěžovala, takhle ho stejně měla raději. Otočila se ke svému žákovi.
„Drž se u mě.“
Lionel jen vážně přikývl.
*
Mlha, která se plazila mezi stromy, tlumila došlapování mnoha nohou do měkké půdy. Tým Lovců, kterým kryli záda bystrozorové, postupoval ke vchodu do jeskyně, kde se podle jejich informací nacházela Brána, shora ze severu.
Upíři, kterým prudký sráz nedělal žádné potíže, se rozprostřeli do mnohem širšího oblouku a rychle se plížili lesem směrem k cíli. Všichni měli kolem hrudi i přes záda nakreslený pruh, který byl vidět pouze skrz speciální brýle, zároveň fungující pro noční vidění, které měli nasazené Lovci i bystrozorové. Nezbytné opatření, aby nezačali střílet a metat kletby po svých spojencích.
Marcus se, pokud věděla, zatím držel vzadu. Čarodějové se schovávali za hromadou zastíracích zaklínadel, upíři se spoléhali spíš na rychlost útoku.
Angela postupovala obezřetně vpřed s Lionelem v patách a Dracem po své pravé ruce. Skrz mléčný opar ho skoro neviděla, ale cítila ho víc než zřetelně. Zkontrolovala čas. Měli ještě pět…
Její upíří sluch zaslechl tlumený bolestný řev někde vysoko na kopci nad nimi. Na chvíli ztuhla. No, zjevně se prozradili dřív…
Ohlédla se po Lionelovi, dorozuměli se pohledem a vystřelili mezi stromy nahoru, jejich chodidla se jen odrážela od padlých kmenů, kamenů a mechu. Tušila, že zbytek upírů je napodobil.
První hlídku, na kterou narazili vzápětí, se jim ještě podařilo překvapit. Tu druhou už ne a nebýt Lionela, který smetl ráznou kletbou upíra někam dolů z kopce, měla by Angela, která se ještě zbavovala člena z předešlé hlídky, jeho zuby v krku.
Kývla na něj, potvrdila Dracovi, který zaslechl z jejich strany potyčku, že je v pořádku a pokračovali rychle dál. Jak se dostávali výš, mlha se postupně vytrácela pryč…
*
Ratuse pěkně štvalo, že musel zůstat venku. Po tom všem, po všech těch hodinách, které strávil nad tou debilní knížkou, ho ani nenechá být přímo u Rituálu!
Proč by měl sakra osobně hlídkovat i s většinou členů Bratrstva, když ti srágorové čarodějský neměli ani páru, kam Bránu schovali? Ovšem jejich Vznešený Ater prostě trval na tom, že bude hlídat venku a vezme si na starost, aby nikdo Rituál nepřerušil.
Pch! Kdo by ho asi tak mohl…
Ratus málem sletěl ze stromu, na jehož větvi seděl a opíral se o kmen, když k němu dolehlo svištění, praskot a poplašné volání. Seskočil dolů a vypálil za zvuky svou největší možnou rychlostí.
Když následně zjistil, že útok se na ně vede hned ze dvou stran, tak nakonec uznal, že ta Aterova bezpečnostní opatření přece jen nějaký smysl mít budou…
*
V okruhu dvou kilometrů hustého jehličnatého lesa zuřily krvavé bitky. Útočníci sice počítali s hlídkami, ale vypadalo to, že Ater do lesů kolem jeskyně nasadil snad polovinu svých upírů.
Ze spořádaného naplánovaného útoku byl zanedlouho totální chaos a směsice řevu, vrčení, kleteb a krve. A čas jako by letěl…
„Zatraceně… Kolik je hodin?“ vydechla Angela, když se po náročné likvidaci další dvojice upírů dostala na malé skalisko a zvedla zrak, když si všimla, že Lionel se zvrácenou hlavou zírá na oblohu.
„Půl jedenáctý,“ hlásil Serpens, kterého jeho souboj zavedl až k nim. „Proč?“
„Připadá mi, že začali dřív…“ konstatovala napjatě a zamračeně si promasírovala naražené rameno.
Serpens vyskočil na nalomený strom a podíval se stejným směrem.
„No, vážení, mám dojem, že bychom měli pohnout zadkem…“
„Cože?“ zabrzdil u nich zablácený Draco.
Angela se k němu otočila.
„Podle všeho, už to začalo,“ ukázala vzhůru.
Noční obloha, na které snad zářily hvězdy, nebyla vůbec vidět, i když pokrývka mlhy zůstala v lese za jejich zády. Nízko nad obzorem visela hutná černá mračna s podivnými narudlými okraji. Nikam nepluly, ale kroužily nad kopcem a vytvářely podivný vír. Tichý a hrozivý. Přitom se nikde nehnul ani lístek a přes obvyklý podzimní chlad začínalo naplňovat vzduch podivné dusno.
Čtveřice několik vteřin nehybně zírala na hrozivý úkaz.
Pak Draco zahlédl pohyb. Angela zmizela ze skaliska. Našel ji pohledem mezi stromy, kde svírala za obě ramena toho mladého upíra. Vyměnil si pohled se Serpensem a po stranách znovu vykročili vzhůru.
„Jenom se tu zdržujem, musím za ním!“ syčel Lionel.
„Ani se nehni, jinak tě přinutím!“ reagovala Angela o nic méně zuřivě.
„Co když už je mrtvý?!“ hlas mladého upíra skřípal emocemi.
Nejprve ztuhla a pak s ním prudce zatřásla.
„Co cítíš?“ vyhrkla nečekanou otázku.
„Cože?“ vykulil na ni zmateně oči.
„Co ti říká o Kendallovi tvoje srdce?“ upřesnila Angela.
Ztěžka polkl a ramena mu poklesla. Pustila ho.
„Že ještě žije…“ vydechl.
Chvíli ho mlčky pozorovala a pak si ověřila, kam se poděl Draco a Serpens. Už zase bojovali o kus výš nad nimi.
„Pojď opatrně za mnou. Najdeme ho spolu.“
Harrym cloumal adrenalin a vztek. Už dva jeho kolegové padli, z dalších míst se ozýval bolestný křik. Tehdy při útoku na jejich základnu je vůbec nečekali a to hrálo v jejich prospěch. Tentokrát v lesích jasně hlídkovali a za každou cenu se jim snažili zabránit v postupu. Byli rychlí a lační po krvi. Díky týmu Lovců, ze kterých měli alespoň nějaký respekt, se jim dařilo bránit.
Prosmýkl se úzkým místem mezi obrovským kamenem a několika stromy a obezřetně vystrčil hlavu. A zvuky, které do té chvíle jen slyšel, získaly podobu. Dva upíři z Bratrstva na střídačku kopali jeho kolegu bystrozora Veberskeho do žaludku, zad i hrudi a chechtali se u toho.
Harryho oči se zúžily a objevil se v nich temný lesk. Jedna z mála chyb, které členové Bratrstva krve dělali. Byli si příliš jisti vlastní neporazitelností.
Upírům došel na smích dech, když zpoza kamene porostlého mechem vyletěla zářivě zelená kletba.
Měla počítat s tím, že ji stejně neposlechne. Když narazili na trojici rozzuřených členů Bratrstva, ona i Draco měli co dělat, aby se ubránili. Serpense bylo slyšet někde nalevo. A Lionel kolem nich mezitím proklouzl vzhůru. Zahlédla jen jeho záda mezi stromy.
Díky krátké nepozornosti se nestačila pořádně vyhnout dobře mířenému kopanci a odletěla do tmy. Z trnitého křoví se zvedala s nadávkami na rtech.
Musí co nejdřív za ním, než se tam kvůli Kendallovi nechá zabít.
Někde nalevo od něj se lesem rozléhal praskot stromů a zuřivé vrčení. Nevšímal si toho. Lionela upřímně nezajímalo, kdo, kde a s kým bojuje. Jediné, o co mu šlo, bylo dostat se do jeskyně. Tam byl Kendall. Věděl to. Jeho pozornost byla plně zaměřena na temnou díru ve skále pár desítek metrů přímo před ním.
Nebezpečí vycítil na poslední chvíli a uskočil před útokem vyšklebeného upíra dozadu.
Nahrbil se a zavrčel. Za zády hlídače se mezi kmeny stromů vysoko nad vchodem do jeskyně míhaly záblesky světel. Odněkud zněl řev, jako by někoho rvali na kusy.
Vyhnul se dalšímu útoku a švihl hůlkou. Upír se rozchechtal, když se kletbě snadno vyhnul a vyplázl na něj jazyk. Lionel v klidu počkal, až na něj spadne vzrostlý smrk, na který předtím kletbou mířil. Násoska už náladu na výsměch neměl. Byl přišpendlený k zemi, mlátil pěstmi do země a vztekle prskal, když dokázal kmen stromu jen nadzdvihnout.
„Lioneli!“ uslyšel varovný výkřik Feles.
Předvedl ukázkový ústup za nějaký šutr a zelená kletba se roztříštila o útlý strom. Vykoukl zpoza něj s hůlkou připravenou. Feles, Falco a Serpens se mezi stromy jen míhali v souboji se čtveřicí upírů, která zřejmě hlídala vchod. Pátý byl i čaroděj a točil hůlkou mezi prsty jako by to byla tužka a civěl jen na něj.
„To by mě nenapadlo, že budeš mít tu odvahu sem lézt, chlapečku,“ prskl upír a v tu chvíli ho Lionel poznal.
Byl to Ratus, jeden z trojice, kdo unesli Kendalla. Probudil se v něm chladný vztek a zvolna se narovnal. Ratus mezitím osvobodil zpod smrku druhého upíra a oba teď stáli proti němu…
Angela se narovnala od nemrtvého, který na zemi chrlil krev a bezúspěšně se pokoušel vytáhnout z hrudi dýku ze stříbra. Spěšně vzala z jehličí svou hůlku, kterou se jí tomu zmetkovi podařilo vyrazit, a rozhlédla se. A zůstala šokovaně stát, když si všimla něčeho podivného mezi stromy. Bylo to tmavé a rychle se to točilo. Udělala dva kroky, aby líp viděla.
Byl to vír z hlíny a kamení. Jen zalapala po dechu, když si uvědomila, že ho vytváří Lionel a že s jeho pomocí právě smetl a děsivou silou roztočil a následně rozplácl o skálu nějakého upíra. Hlava mu praskla jako meloun, jeho tělo sklouzlo dolů a zůstalo bez pohybu. Opodál stál nahrbený Ratus a civěl na čarovný vír snad ještě víc vyjeveně než ona sama.
Lionel ztěžka dýchal, byl zjevně na hranici sil. Vír zmizel. Ratus se zašklebil a pozvedl ruku. V tu chvíli na jeho hlavu mířila ostře zářící kletba. Uskočil za nejbližší strom a zavrčel.
Byl to udýchaný a neskutečně špinavý Harry, který zabodával do upíra pohled.
Lionel zhodnotil situaci, klopýtavě se odvrátil a zmizel v černé díře, kterou identifikovala jako vchod do jeskyně.
Ještě pár metrů a byl uvnitř. Zvuky boje se ztlumily, až jeho postupem dál chodbou utichly úplně. Mezi kořeny, které si za dlouhé roky prorazily cestu dolů až ke stropu, se sypaly drobné vodopády hlíny a písku a šustěly po kamenném podloží. Nad jeho hlavou nejspíš zuřila bitva, ale v jeskynní chodbě bylo ticho.
Lionel postupoval vpřed s tou největší opatrností, jaké byl schopen. Ruka s hůlkou připravenou se mu mírně chvěla, všechny smysly měl nastražené. Do chodby odněkud dopadalo matné načervenalé světlo, mihotalo se a mátlo jeho zrak různými stíny.
Až po několika vteřinách si uvědomil, že kolem něj nepanuje takový klid, jako myslel. Hluboko v uších, snad až v mozku spíš cítil, než slyšel vzdálené hučení a zvláštní dunění, které nedokázal identifikovat. A pak k jeho smyslům dorazilo ještě něco. Roztáhl nozdry a zaťal volnou ruku v pěst. Ucítil totiž krev. Spoustu krve.
Odhodlaně zrychlil krok. Chodba se zatáčela a změnila se ve velký prostor tak nečekaně, že bez zpomalení vrazil přímo do jeskyně. Zastavil se na prahu na poslední chvíli. Nepřirozené rudé světlo přibližně uprostřed jeskyně ho na chvíli zmátlo. Nedokázal rozpoznat, co se nachází vevnitř, ale během dvou vteřin se rozkoukal.
Několik metrů přímo před ním se tyčil dost staře vypadající kamenný oblouk. To, že na něm rudě zářily znaky, které neznal, pro něj nebylo zas až tak podstatné. Nedokázal však odtrhnout oči od toho, co se nacházelo v ní místo normálního průchodu. Z pohledu na neurčitelnou černou hmotu, ve které se vlnilo něco, co snad ani nemělo jméno, se mu udělalo špatně.
Kolem oblouku pak zářil obrovský kruh tvořený linkami a znaky, které postupně jasněly. To světlo všude kolem, které úplně zastínilo několik pochodní, tedy pocházelo odtud.
Až poté postřehl dvojici stráží po každé straně východu z chodby, kteří si ho nevšimli nejspíš jen díky tomu, že fascinovaně zírali na dění před sebou. Po levé straně Oblouku stála majestátní postava prastarého upíra s dlouhými bílými vlasy. Po obličeji měl rozmazanou krev a v ruce třímal nějakou knihu. Jeho pohled plný očekávání a lačnosti byl upřený někam vzhůru nad Oblouk.
Lionel sledoval ten směr a všechno se v něm sevřelo děsem, když našel zdroj té krve, co cítil. Asi půl metru nad Obloukem visel za zápěstí na dvou řetězech Kendall.
Byl polonahý a celý od krve, která mu vytékala z hlubokých ran na pažích, krku i stehnech. Hlavu měl bezvládně skloněnou na hrudi, vlasy zcuchané a nehýbal se. Pomalu z něj prchal život, stejným tempem jako se znaky na Bráně plnily jeho krví.
Lionel v první chvíli nedokázal vůbec přemýšlet. Ovládly ho emoce. Téměř už se vrhl vpřed, když mu na rameno dopadla něčí ruka a zadržela ho.
Trhl sebou a obrátil se. Byl to Falco a díval se mu přímo do očí.
„Nebuď blbý,“ naznačil mu ústy bezhlesně.
Lionela stálo děsné úsilí se ovládnout, ale přikývl. Falco ho pustil, proklouzl kolem něj na okraj chodby a spěšně prohlédl celý prostor. Otočil se a naznačil mu, ať zacouvá zpátky. Ani se nepohnul. Tak ho prostě popadl a odtáhl dál.
Začali se tiše domlouvat, jak by se daly co nejúsporněji zlikvidovat stráže po stranách, když se k nim skoro bez dechu přichomýtla Angela.
„Zbláznili jste se?“ vyprskla přímo doprostřed jejich rozhovoru. „Bez Marcuse tam nemůžem, někdo se musí postarat o Atera!“
„Tišeji, zlato,“ upozornil ji Draco.
„On tam umírá!“ vyrazil ze sebe Lionel. „Musíme přece něco udělat!“
To už se u nich objevil i Serpens.
„Kde je Marcus?“ otočila se na něj Angela.
„Co já vím? Někde se mi ztratil…“ pokrčil upír rameny.
„Děláš si srandu?“ procedil Draco mezi zuby.
„Vypadám snad na to?“
„Nebudu tady na nic čekat,“ vyštěkl Lionel odhodlaně. „Ani na Vznešeného!“
Jejich ne zrovna tichá komunikace se samozřejmě neobešla bez pozornosti. Ucítili pohyb, a zaslechli nějaké zašustění. Všichni se otočili po zvuku. Byl to jeden ze strážných z jeskyně, který je zaslechl a přišel chodbu zkontrolovat.
Vykulil na ně oči a dřív než mu v tom kdokoli z nich stačil zabránit, varovně vykřikl na poplach. Pak to šlo všechno ráz na ráz.
Angela skočila po hlídači a ostatní vtrhli do jeskyně. Strážní upozornění na nebezpečí, už čekali na své protivníky. Serpens si protáhl krk, Draco zápěstí. Lionelovy oči byly upřené jen k Oblouku.
Causus Ater na moment odvrátil svou pozornost od zářící Brány a přeměřil situaci pohledem. U vchodu do jeskyně se rvala pětice upírů. Jen se samolibě ušklíbl a zvolna se přesunul přímo do velkého kruhu na zemi.
Lionela už nemohlo nic zastavit a vrhl se k Oblouku. Angela vešla do jeskyně ve chvíli, kdy se upír pohnul. Přeletěla pohledem Bránu. Bylo jasné, že není nač čekat a vypálila hned za ním. To už se v chodbě potácel i Harry a chtěl pomoct Dracovi se Serpenesem, ale zabránilo mu v tom smrtící sevření jeho krku, které jím hodilo o zeď. Když otřeseně zvedl hlavu, rozpoznal před sebou supícího Ratuse.
Kurva, měl si raději ověřit, že toho zmetka opravdu trefil…
Maileen, sedící dosud nehybně v temném koutě jeskyně, při zvucích souboje zmateně zvedla zrak. A spatřila povědomou tvář, jak se s odhodlaným výrazem řítí k jejímu pánovi. Byla na nohou dřív, než si to stačila uvědomit, skočila jí do cesty a srazila ji s vrčením na zem.
Těsně před zářícím kruhem se zastavil osamocený Lionel a vzhlédl k řetězům, které poutaly jeho přítele. Namířil na ně hůlku s úmyslem je prostě zničit a zachytit Kendalla, když bude padat. Mohl ovšem počítat s tím, že Ater se na jeho počínání nebude dívat se založenýma rukama…
Draco se bez nějakých větších štráchů zbavil syčícího upíra, jehož tělo ještě ani nedokončilo rozklad a už se ohlížel po Angele. Chvíli mu trvalo, než ji rozpoznal ve vztekle vrčícím klubku dlouhých vlasů a rukou, ve kterém se válela po zemi s nějakou černovlasou upírkou. Už byl na půl cesty jí pomoct, když ho zastavilo smrtelné zachroptění za jeho zády.
Bleskově se otočil. Ten děsný zvuk nevydal Serpens, který právě se sadistickým výrazem nakopával ležícího strážného do hlavy, ale Potter.
Harry už neměl sílu ani zvednout ruku, natož se bránit silnému sevření kolem svého hrdla, které ho připravovalo i o poslední zbytky kyslíku.
„Myslel sis, že nám zdrhneš, Pottere?“ zasyčel mu do ucha studený hlas. „Docela by mě zajímalo, kam sis uklidil zadek, ale teď je to celkem jedno, co?“
Tmělo se mu před očima slabostí, ale i tak ta slova ještě vnímal. Jeho hůlka se válela někde mezi kameny, pokud byla vůbec v celku a zbraň, po které sahal, mu Ratus vykroutil z ruky tak, že mu vykloubil zápěstí.
„Jaký to je pocit, bojovat o vzduch, he? Tvojí ženušce jsme dopřáli stejnou zkušenost…“
Tak strašně moc chtěl bojovat, ale neměl sílu… Proklatě…
Byl tohle konec? Nemůže tu ale přece jen tak umřít! Co James?! A co…?
Ozvala se rána, odporný praskot a mlasknutí, ticho a tlak najednou zmizel. Svezl se bezmocně na podlahu a s děsivým chrčením se snažil nadechnout přes namožené hrdlo.
„Už jsem se děsil, že je po tobě, Pottere,“ ozvalo se nad ním.
Harry zamrkal, aby zahnal mžitky před očima a zvedl zrak ke svému zachránci. Malfoy držel v ruce jeho vlastní zbraň, kterou mu Ratus vykroutil. V tu chvíli pochopil, co znamenala ta rána, a sklouzl očima k zemi. Z upíra, který ho před okamžikem málem uškrtil, zbyla nechutná hromada rozkládajícího se masa a kostí.
Byla to Maileen. Ta upírka, co jí šla s vyceněnými zuby po krku, byla ta dívka, co ji zachránili ze staré základny Bratrstva. Tak přece…
Angela násilím vypudila z hlavy myšlenky, které ji vytrhávaly ze soustředění. Nemohla si to dovolit. Čas, který měli na to Atera zastavit, už téměř vypršel. Koutkem oka zahlédla, že nejenom Kendall momentálně visí ve vzduchu, ale i Lionel, ač se dost urputně bránil. Ater ho držel ve vzduchu za zátylek jen jednou rukou jako kotě.
Kde je sakra nějaký Vznešený, zrovna když by ho jeden potřeboval?
„Tady,“ odpověděl jí Marcus s pochmurným výrazem.
Odkopla od sebe Maileen právě včas, aby viděla, jak Marcus vytrhl Lionela z Aterova sevření. Mladý upír se odkutálel stranou a jeho hůlka zmizela někde ve stínech mezi kameny.
Oba Vznešení stáli proti sobě a měřili se pohledy. Marcus držel Atera pod krkem. Pak se Ater usmál. A byl to úsměv, ze kterého mrazilo.
„Jdeš pozdě, Marcusi…“
Černá hmota v Bráně se prohnula dovnitř a pak se celá jeskyně otřásla, když z ní vyrazilo cosi ven takovou silou, že všechny přítomné kromě Atera srazil stranou tlak vzduchu.
Lionel se ztěžka vyhrabal na kolena a zvedl hlavu. I ostatní se sbírali ze země tak pomalu, jako by je něco tlačilo k zemi. Jen Marcus už byl na nohou.
Když se jeskyní rozlehl ječivý skřípavý jekot, všichni včetně dvou Vznešených ztuhli na místě a zírali na hutný černý dým, který se zformoval do podoby vysoké postavy. Stín znovu zařval a vyrazil tak rychle, že se nestačili ani pohnout. Obklopil šíleně se smějícího Caususe Atera jako pokrývka.
Znaky na bráně stále zářily, ale pohasínaly.
Angela ztěžka polkla. Vzduch v jeskyni se nedal dýchat.
Bylo pozdě. Ale ne na všechno. Klopýtavě se vrhla vpřed a vztáhla hůlku. Řetězy zachřestily a pomalu spustily bezvládného upíra dolů, kde už k němu vztahoval ruce Lionel.
„Kendalle…“ jeho hlas byl jen zoufalý skřípot.
„Vezmi ho,“ sykla Angela, aniž si připouštěla, že Rowann už je nejspíš mrtvý a nespouštěla zrak z Atera, v němž už černomodrý dým úplně zmizel, a on klesl na kolena.
Maileen to všechno vytřeštěně pozorovala za jeho zády.
Narychlo vyhledala pohledem Draca. Stál u vchodu, kde podpíral bledého Harryho. Nebylo třeba se ani domlouvat. Věděli, že musejí pryč odtud a co nejrychleji. Pověry, nepověry, s Lamideem se nikdo z nich do křížku pouštět nechtěl. Marcus jí potvrdil jen to, co už věděla.
„Vypadněte,“ zasyčel, aniž se jejím směrem podíval. „Všichni. Zdržím ho.“
Majestátní postava Caususe Atera se začala narovnávat a zároveň s tím mu tmavly vlasy. Angele přeběhl mráz po zádech. Nechtěla vědět, co ho právě posedlo.
Pustila Lionela s Kendallem v náruči před sebe a hnali se k východu, stejně jako Serpens. Draco a Harry se rovněž otočili k odchodu. Už byli všichni v chodbě, když se jeskyní rozlehl šílený vítězoslavný smích a z Brány se vyřítila záplava černých dýmů.
„A kurva…“ podotkl k tomu Serpens.
„Pryč! Dělejte, ven!“ zařvala Angela, aby je vytrhla z civění na nové a nové démony.
Připadalo jí, že se chodba táhne věky. Přitom to nemohlo být víc než pár vteřin.
Když vyběhli ven, Draco zůstal se Serpensem a Harrym stát.
Ona s Lionelem se zastavili za nimi.
Ti, co přežili z jejich útočné skupiny, byli shromáždění u vchodu do jeskyně, byla jich asi polovina, hůlky vztažené, kolem nich přibližně tucet pentagramů, které udržovaly v odstupu výhružně mlčící dav. Jen tam stáli mezi stromy, s těma jejich temnýma očima, mlčeli, nehýbali se a civěli. Posedlí… A pak že kam se vypařili. Čekali na Lamidea. Ronald měl fakt pravdu.
Ohlédl se po nich zakrvácený Lupus i Lucis, kteří bitvu i s většinou upírů ustáli.
„Musíme pryč, teď hned!“ štěkla Angela.
Na potvrzení jejích slov se z chodby ozval ten hnusný zvuk. Něco mezi skřípěním, smíchem a jekotem. Prudce se otočila. A z jeskyně se v tu chvíli přímo na ně vyřítily vřeštící kouřové stíny.
464 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...