Skip to content

Kapitola třicátá třetí – Předvečer bitvy

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

„Největším štěstím pro člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochotný i zemřít.“

                                                                                                       Honoré de Balzac

 

Britské ostrovy nikdy nepatřily k zemím, které by trpěly velkými výkyvy počasí s příliš nízkými nebo vysokými teplotami. Přinejmenším ne tak jako jejich sousedi za kanálem. Londýn si všichni obecně představovali jako záhadné staré město, kde neustále prší a v ulicích se rozvaluje vlezlá mlha, a to i v zimě.

Toho roku se však na žádné průměry rozhodně spoléhat nedalo. Zima trhala všechny rekordy v množství sněhových srážek i v mrazivých teplotách. Meteorologové mohli klidně svou předpověď natočit pouze jednou a pak pustit do vysílání opakující se smyčku, jelikož pokud se v počasí cokoli během ledna a nastupujícího února změnilo, bylo to jen k horšímu. To by ovšem museli mít možnost vůbec něco vysílat…

 

V noci na posledního ledna zničehonic zablikaly a ztmavly všechny televizní obrazovky v zemi. Uprostřed povzbuzujícího projevu britské královny, která jako jedna z mála členů královské rodiny ještě stále setrvávala v Buckinghamském paláci. Zbytek členů vznešeného rodu byl eskortován speciálním letounem už začátkem roku do Belgie.

Když před překvapenýma očima Britů, kteří už se ani ve svých domovech necítili v bezpečí, obrazovka znovu ožila, spatřili obraz, který už nejspíš nikdo z nich nedokáže vypudit z mysli. Místo královny stál u řečnického pultu podivný černovlasý chlap s děsivýma očima a v napřažené ruce držel něco, co většina diváků v první chvíli nedokázala akceptovat. Některým to došlo, až když televize umlkly docela. Byla to hlava šedovlasé ženy, která k nim jen pár vteřin předtím promlouvala, jen už neměla tu nádhernou korunu…

 

Televizní vysílání už se znovu nerozběhlo. Občané byli informováni přes rádiové stanice, které ještě dokázaly vysílat, že byly všechny hlavní vysílací věže cíleně zničeny. Při výbuších nevyjasněného původu zahynuly desítky lidí. Ovšem už jen málokdo tyhle informace poslouchal. Panikařící obyvatelstvo zaplavilo letiště a nádraží. Otřesený premiér, na kterého padlo vedení celé země, vyslal na tato místa armádu, aby zjednala pořádek. Moc takové opatření nepomohlo vzhledem k tomu, že se většina vojáků přidala k prchajícím.

Ušlapávání a bitky v odbavovacích halách zarazil až pád jednoho z odlétajících letounů, který se vznesl sotva sto metrů, než se z neznámých důvodů zřítil znovu k zemi, kde na ranveji vytvořil ohnivou kouli.

A nebyl to ani zdaleka poslední let, který skončil stejně. Od prvního únorového dne se z celých ostrovů nedostalo ani jediné letadlo. Když se pak mezi lidmi rozneslo, že tunel pod kanálem La Manche byl zavalený sutinami díky dalšímu skutečně monumentálnímu výbuchu a z Británie se nedá utéct ani vlakem, hysterie dosáhla vrcholu a nebýt intervence ze strany Ministerstva kouzel, které vyslalo mezi mudly několik bystrozorů z Ústředí, nejspíš by se navzájem klidně i pozabíjeli ve všech přístavech na pobřeží, jen aby se dostali na některou z odplouvajících lodí. Ani si přitom neuvědomovali, že cesta pryč po moři je stejně beznadějná jako ostatní možnosti. Útesy bičovaly prudkou bouří způsobené obrovské vlny, které by převrátily snad i Titanic, a nedostal se přes ně ani ten nejtěžší trajekt.

 

Veškerá pomoc, která se pokusila dostat na ostrovy zvenčí, ztroskotala stejně jako letadla, která se snažila odletět.

Během tří dnů se kontakt Britů s okolním světem smrskl jen na ty nejsilnější rádiové vlny a pozůstatek vlády komunikoval se svými protějšky v jiných zemích pomocí satelitů a zoufale se snažili vymyslet, jak dostat občany pryč ze země, kterou jako v nějakém špatném filmu stíhala jedna katastrofa za druhou.

Čarodějům tento zmatek stěžoval úsilí o organizaci protiútoků a upíři o tom všem sice věděli, ale v naprosté většině případů se o to nestarali ani v nejmenším. Měli dost vlastních starostí.

 

Leden se přehoupl do února za doprovodu strachu a umírání. Stále sněžilo. A na tom sněhu přibývalo prolité krve…

 

Úzká skupina čarodějů a upírů se připravovala za podpory Ministerstva kouzel na všechny možné i nemožné problémy při pokusu o přesun Výstupní Brány. Nabírali dobrovolníky na domobranu a snažili se hlídkovat v ulicích těch největších měst, kde se shromažďovalo obyvatelstvo. Lidé se cítili společně bezpečněji, ale přecpaná místa k přespání samozřejmě jen vyvolávala další nepokoje, rabování a vraždy…

 

Studenti v Bradavicích se učili zabíjet. Byla to nejrychlejší možná obrana proti démonům.

 

Upíři vyklízeli sídlo v Zapovězeném lese a pochovávali své mrtvé. Jinak se z pokusů o vypátrání hlavního sídla Bratrstva krve stáhlo a fungovaly už jen pouze vybrané úderné jednotky jako podpora Ústředí bystrozorů.

 

Všichni se báli střetu, ke kterému mohlo dojít každým dnem.

 

Žádný z Britů už několik týdnů nespatřil slunce. A dny byly stále kratší. Nad celou zemí se stahovala čím dál větší tma. A v době stmívání dostávala rudou barvu…

 

***

 

Serpens upíral pohled na prázdné křeslo. Na opěrkách už se začala usazovat drobná zrnka prachu. Nikdo se tam neposadil od chvíle, kdy se z něj naposledy zvedl jeho pravidelný uchvatitel a už se nevrátil. Ať už tak všichni členové jejich porad činili vědomě nebo ne, vážil si toho.

Ještě stále měl před očima tvář upíra, který sedával hned vedle něj. Toho, kdo byl jeho přítelem i cílem pro posměšky tolik let, že už ani nestálo za to vynakládat energii na to, pokoušet se je spočítat. Pořád před sebou viděl Lupusův výraz ve chvíli, kdy si uvědomil, že přes jeho domnělou nesmrtelnost si pro něj ta imaginární ženská s kosou přišla. Jenže neměla v ruce kosu, ale hůlku…

Serpens se snažil ten výraz poznání, vzteku a zároveň bezmoci zahnat křikem. Jenže ani nelidské skřeky vyluzované z hrdla Claire Nottové, které znovu a znovu lámal jeden prst za druhým, znovu a znovu jí vytrhával nehty, kterou s neutuchající zuřivostí pálil stříbrem po celém těle, ze kterého jí s úšklebkem vyřezával kusy masa, nedokázaly Lupuse v jeho hlavě vymazat. Ani když se zlomila, ani když vyklopila všechno, co věděla o Bratrstvu a Lamideovi, ani když poté v mučení pokračoval, nebylo to dost.

Stále ho pronásledovaly oči přítele, které se s ním loučily, stejně jako výčitky, že neudělal víc pro to, aby ho zachránil.

Na pravém rameni ucítil lehký dotek a na chvíli zavřel oči, než se natáhl a vděčně stiskl štíhlé prsty. Nos mu zaplavila jemná vůně, která Corvus vždy doprovázela a kterou na ní tak miloval. Ačkoli dal svou ruku zase dolů, ta její na jeho rameni zůstala a on byl za ten ubezpečující dotek vděčný.

Lupus byl pryč, ale Corvus tu setrvávala. Po jeho boku, nezlomná, odvážná a pro něj krásnější než kdokoli jiný. Díky ní byl schopen zatlačit pochmurné vzpomínky do hlubin mysli.

Už se pohledem ke křeslu nevracel a soustředil se na různorodou skupinu osob usazených jako obvykle kolem dvou spojených stolů. Nejprve mu přišlo divné, že je jich tu stejný počet jako vždycky, když přece přišli o Lupuse, než si připomněl, že k nim místo Vlka přibyl jistý vlkodlak. Jak ho taky mohl opomenout, když mu už pěkných pár minut lezl na nervy jeho nepříjemný pach.

Remus Lupin si nejspíše jeho samotného uvědomoval stejně, takže seděl na co nejvíce vzdáleném místě, na kratší straně stolu vedle místa, kde vždy sedával Potter, prakticky pasovaný na jakéhosi vůdce jejich skupiny, který zde ovšem v tu chvíli ještě nebyl.

Přes roh stolu z druhé strany měl malou Weasleyovou, která s ním procházela v celku obstojně tlustou složku, ve které měla jejich šikovná ´sekretářka´ všechny důležité věci, které na poradách probírali.

Hned vedle ní zachmuřená černovláska tiše diskutovala se svým partnerem Prewettem, zda by jim jeho pracoviště mohlo dodat do nemocnice víc nějakého jedu na přípravu zvláštních desinfekcí. Konec jejich strany pak vytvářela drobná světlovláska už poněkolikáté listující tlustou knihou, ze které trčely desítky žlutých a červených lepicích papírků s poznámkami a druhý člen zrzavé rodiny jí s bradou opřenou do dlaně nahlížel přes rameno. Naproti vlkodlakovi pak byli usazení další dva Weasleyové, studující plán rozmístění hlídek kolem Ministerstva kouzel a nemocnice u Munga.

Jejich stranu stolu pak vyplňovalo prázdné křeslo, kterému se Serpens znovu pracně vyhnul pohledem a zaměřil se krátce na osoby po své pravé ruce, na které snadno viděl díky tomu, že Corvus stála za ním. Za jedním volným místem seděl další bradavický učitel, zamlklý a hledící do stolu, vedle něj se nacházela Feles s nahrbenými zády. S nehybným výrazem ve tváři procházela pokrčené výtisky mudlovských novin, které byly z větší části pokryté podezřelými tmavými cákanci. Falco seděl na židli tak těsně vedle ní, že se dotýkali koleny, ale novinám nevěnoval pozornost a vypadal ještě víc nepřítomně než Andreas Lestern.

Potter měl zpoždění, ale právě ve chvíli, kdy už měl Serpens na rtech nějakou nevrlou poznámku, matně ho vycítil přicházet. A nebyl sám…

Všiml si, že i Feles jejich příchod zaznamenala, složila noviny a s marnou snahou zakrýt svůj neklid se zapřela do židle.

Všechny pohledy se zaměřily k přicházejícím, když knihovnou zazněly jejich kroky.

 

Angela si promnula studené ruce marně zahánějíc vlezlý chlad, který cítila v prstech. Založila si je raději na hrudi a soustředila se na uklidňující pocit, který ji dodával dotek Dracova kolene.

Ne poprvé jí proběhlo hlavou, že je na něm hrozně závislá. Příliš se spoléhala na jeho podporu a neuměla si představit, že by vedle ní nebyl. Proto ji taky tak děsily ubíhající dny a okamžik, kdy se blížilo naplnění její vidiny, kterou měla neustále v hlavě i přesto, že už k ní nepřišla velmi dlouho. Ale nebyla to situace, která by vznikla zničehonic.

Uvědomovala si, že během let si jeden na druhém vytvořili naprostou závislost, která se žádným způsobem nedala zvrátit. Nejpalčivěji to na ni dolehlo, když se vrátila ze světa démonů. A věděla, že Draco si je toho vědom také. Nemuseli o tom mluvit, nemuseli na to ani pomyslet, oba to cítili…

S pomalým výdechem se jako první zaměřila očima na oba přicházející. Harry kráčel směrem k osvětleným stolům jen kousek před jejím otcem, který se při chůzi zaujatě rozhlížel po obrovské knihovně.

Nikdo nic neřekl ani ve chvíli, kdy se zastavili za poslední volnou židlí u stolu.

„Omlouvám se za zpoždění,“ pronesl Harry klidně a ustoupil mírně stranou tak, aby všichni měli plný výhled na šedovlasého muže v nachovém hábitu, který částečně zakrýval jeho vyhublost. „Většina z vás ho zná, ale pro ty ostatní…“ Harry zaletěl pohledem k povětšinou upíří straně stolu. „Tohle je Sirius Black. Můj kmotr a otec Angely.“

Sirius všem jen krátce pokývl a jeho oči se zaměřily na ni. Opětovala otci pohled a nemohla si přitom nevybavit dlouhý a velmi náročný rozhovor, který spolu vedli na Sovím vrchu. Bylo to jen dva dny po emocionálně vypjaté scéně v kuchyni, kdy už nabral více sil, a ona za ním na jeho žádost, kterou jí vyřídil Harry, přišla…

*

 

S bušícím srdcem vešla do zimní zahrady, kterou v bývalém sídle Blacků vybudovala Samantha a našla svého otce sedět v jednom z pohodlných křesel, kde byl přikrytý teplou dekou a na stolku vedle něj se kouřilo z konvice s bylinkovým čajem. Díval se ven, do tmavnoucího večera, který toho dne znovu chytal nádech rudé barvy, ze které běhal Angele mráz po zádech.

„Ahoj,“ pozdravila váhavě, aby o sobě dala vědět.

Sirius k ní otočil sice bledou, ale už ne tak děsivou tvář a rty mu zvlnil potěšený úsměv. Pořád si na to nemohla zvyknout. Dívala se na svého otce, na muže, který miloval její matku, na muže, který složil slib, že ji nikdy nebude kontaktovat, na někoho, koho měla za dávno mrtvého, bez šance ho někdy poznat. Teď tu seděl přímo před ní, vnímal ji a usmíval se. Nebyla si však vůbec jistá tím, jestli bude schopna naplnit jeho očekávání. Co si o ní bude myslet, když mu prozradí i jen část z toho, čím je?

„Angelo…“ pronesl chraptivě.

Jeho hlas byl stále takový, jako by si nebyl jistý tím, že dokáže vyloudit z hrdla skutečná slova, jako by se nadýchal příliš kouře. Nebo taky červeného prachu…

„Jsem rád, že jsi přišla.“

Prošla kolem zazimovaných fíkusů a zvolna se posadila na volné křeslo.

„Spíš bych se měla omluvit,“ reagovala trochu nervózně, neschopna se na otce znovu podívat. „Za to, že jsem posledně odešla…“

Cítila na sobě jeho pohled, když mluvila a koutkem oka znovu zachytila prchavý úsměv.

„Ne, to… Není třeba. Harry mi řekl, že…“ na chvíli se odmlčel, jak hledal správná slova. „Že jsem… Odpadnul?“

Překvapeně vzhlédla, když v jeho hlase zachytila náznak pobavení. Až v tu chvíli se mu zadívala přímo do očí a nedokázala už se od nich odtrhnout.

„Měla jsem počkat, až se zase probereš,“ namítla kajícně. „Místo toho jsem utekla,“ přiznala nahlas, ač to neměla v úmyslu.

„Proč?“ zeptal se Sirius krátce, bez výčitek, a tak laskavě, až se jí sevřelo hrdlo.

„Bála jsem se,“ hlesla. „Bojím se i teď.“

„Čeho?“ pobídl ji další otázkou.

„Toho, co si o mě budeš myslet, tati,“ reagovala tiše a odvrátila pohled. Za tou větou marně skrývala nejistotu, která ji sžírala.

Sirius chvíli mlčel, než znovu promluvil a jeho slova ji zahřála na duši: „Bohužel tě i svou vlastní vinou neznám ani zdaleka tak dobře, jak bych chtěl. Ale znám Harryho. A ten by si tolik nevážil nikoho, kdo by si to nezasloužil. Jsi moje dcera, Angelo. Mé jediné dítě. To nezmění nic z toho, co mi řekneš.“

Zvedla hlavu: „Ty už jsi s Harrym mluvil?“

Pomalu přikývl.

„Nebyl zrovna…“ znovu se odmlčel, jak se snažil vybavit vhodný výraz. „Sdílný, ale něco jsem z něj vypáčil.“

Angelu znovu překvapil postoj jejího otce. Jeho psychický stav se neustále lepšil. Když jí to popisoval Harry, nechtěla tomu věřit. Taková představa byla příliš hezká na to, aby to byla pravda. Ale teď to viděla na vlastní oči.

„Hodně jsem toho zameškal,“ dodal Sirius už tišeji. „Pověz mi o sobě, Angelo. Cokoliv tě napadne. I to, co… si myslíš, že nechci slyšet.“

Překvapeně zamrkala, ale otec se jí pevně díval do očí a ona věděla, že to myslí vážně.

„Dobře, tati…“

A tak mluvila.

Začátek byl těžký. Nevěděla, co by měla přiznat, a co raději zamlčet. Nakonec otci vyklopila všechny důležité momenty, kterými si za několik posledních let prošla. Sirius ji nechal mluvit, pozorně naslouchal a skoro se přitom ani nepohnul.

Pověděla mu krátce o svém dětství, o tetě Marion, o Darie. Pak o tom, jak se objevila v Anglii po letech její matka, o bydlení u Malfoyových, o tom, jak se dala dohromady s Harrym, o tréninku na Smrtijedku, o zradě, kterou spáchala, když pomohla Harrymu osvobodit Remuse, o tom, jak přitom zabila matku a o všem, co následovalo. Porážku Voldemorta zmínila jen letmo, pracně ze sebe dostala část o proměně v upírku, o jejím úkolu týkající se Lovců a ze všeho nejhůř se jí mluvilo o Dracovi. O zlomení jeho prokletí a když se dostala k pasáži o požáru v domě na Golden Street, kdy Draca zatkli…

„Zůstala jsem uvězněná uvnitř, mezi plameny. V krbu. Byla jsem si jistá, že to je můj konec, ale pak…“

Sirius stále neuhýbal pohledem, když se na něj dívala.

„Pak jsem spatřila tebe. Nějak jsi věděl, že mi hrozí nebezpečí a před těmi plameny jsi mě zachránil.“

Ticho.

„A já vím, že jsi uzavřel dohodu,“ pokračovala vážně. „S démonem.“

Siriusovy oči se zakalily, a pak se poprvé odtrhly od těch jejích.

„Tati…“

Přikrčil se a ona nechápala proč, dokud si neuvědomila naléhavost svého tónu. Teď ale nemohla ustoupit.

„Co po tobě chtěl za moji záchranu?“ zeptala se a ani si nevšimla, že přitom svírá ruce v pěst. „Co si od tebe vzal?“

Dlouho se v místnosti rozvalovalo ticho, než Sirius znovu promluvil. Zastřeným hlasem, se zavřenýma očima.

„Tam…“ začal neurčitě, ale Angela byla odhodlaná mlčet a nechat ho mluvit. „Tam za Obloukem bylo… Okno. A tím oknem jsem mohl… vidět. Vidět sem. Jednou… Harryho. Ten přežil díky tobě,“ Angelu na jazyku svrbělo tisíc otázek, ale udržela je za zavřenými rty. „Jednou tebe. Nemohl jsem… Musel jsem… Bylo mi to jedno. Bylo mi jasné, že… se odtamtud nedostanu. Kývl jsem a on mi dal moc tě ochránit.“

Když se její otec odmlčel, ještě vydržela několik vteřin počkat.

„Co si za to vzal, tati?“ zeptala se znovu. „Potřebuju to vědět.“

Až v tu chvíli se na ni podíval: „Není to… důležité.“

„Pro mne je,“ trvala na svém, žaludek sevřený úzkostí.

Sirius ztěžka vydechl: „Vzal mi mou magii,“ řekl překvapivě klidně a čistě.

Její oči se zmateně rozšířily: „Magii? Ty nemůžeš čarovat?“

Zavrtěl hlavou: „Nemůžu se už ani proměnit… V Tichošlápka?“ zamračil se. „Ne… Ve psa.“

„Tichošlápek je tvoje přezdívka,“ informovala ho nepřítomně. „Harry už to ví?“

Pomalu kývl.

„Není to nic hrozného,“ pronesl zvolna. „Za tvůj život mi to rozhodně stálo…“

„Tati…“ nic jiného přes sevřené hrdlo nedostala.

„Možná už nejsem… Čaroděj, ale pořád jsem Sirius Black.“

Zazubil se na ni tak upřímně, až na něj zůstala překvapeně zírat. Pracně polkla knedlík, který se jí utvořil v krku.

„Budeš pokračovat?“ pobídl ji znovu. „Co se pak dělo s tebou a s… Malfoyem?“

Řekla mu o Albaranu, o vlastní dohodě s démonem a neschopna potlačit slzy i o tom, co vzal jí. Všimla si, že sebou otec škubnul, ale nepřerušoval ji, když mluvila ztěžka dál, o příměří, o jejich nepovedeném odchodu z Anglie, o proměně Draca, krátce o jejich cestování po světě a pak návratu domů i o tom, co se dělo dál…

„Nejhorší na tom všem je, že jsem za ten Oblouk nešla pro tebe… Já… Já jsem si myslela, že už jsi mrtvý… Chtěla jsem zachránit Desirée a ona přitom…“

To už Angela nevydržela a zakryla si tvář oběma rukama. Nerozplakala se naplno, jen se třásla a zoufale snažila ovládnout. A pak ucítila ve vlasech ruku, která ji hladila.

„Mrzí mě to,“ řekl chraptivý hlas a ruka ji nepřestávala hladit. „Mrzí mě, žes nedostala to, cos čekala…“

Prudce zvedla hlavu.

„Ale já jsem šťastná za to, že tu jsi!“ vyhrkla spěšně. „Jen…“

„Já to chápu, Angelo,“ černé oči na ni shlížely s obrovskou něhou. „Také mám dceru…“

Zamrkala: „Nejspíš ale nejsem taková, jakou bys při návratu domů čekal,“ hlesla smutně.

Na moment se rozhostilo ticho. Pak jí otec položil obě hubené ruce na ramena.

„Angelo Mary Rosier Blacková,“ pronesl zvolna se zvláštním důrazem na každou část jejího jména. „Jsi jedna z mála opravdu dobrých věcí, které mne v životě potkaly.“

Palčivé štípání v očích už nedokázala potlačit: „Tati…“

Usmál se na ni: „Tak přestaň plácat nesmysly.“

*

 

Tati…

Na to slovo nebyla vůbec navyklá a přece jí scházelo ze rtů tak snadno.

Bylo to sice emocionálně strašně vyčerpávající, ale po rozhovoru s otcem se Angele ulevilo. Neodvrátil se od ní, ani po tom všem, co mu o sobě řekla. Respektoval a přijal ji takovou, jaká byla. Se vším všudy. Vražedkyně vlastní matky a jeho ženy; upírka, co zabíjela nevinné, a ta, co nevědomky obětovala vlastní dceru.

Byl to dlouhý rozhovor, a ještě déle pak zůstali sedět v zimní zahradě, popíjeli horký čaj a Sirius se vyptával na podrobnosti. Nesoudil, jen naslouchal, snažil se dohnat zameškaná léta, i když to bylo marné.

Bylo jí jasné, že je jiný než kdysi. Ten rudý svět za Bránou ho nezlomil, ale musel jej zákonitě změnit. Více tenhle fakt doléhal na Harryho, který ho poznal už předtím. Ona ne. Ona byla stále jako v mrákotách z toho, že může mluvit se svým otcem. Po těch letech kdy ji to ani nenapadlo…

Harry postupně Siriovi představil všechny, které ještě neznal. Andrease Lesterna, Margaret, Serpense, Catherine a Alexe Prewettovy.

Remus Lupin starého přítele přivítal silným stiskem ramene. Věděla, že i ti dva si dlouze promluvili. Sirius už prý dokonce viděl malého Tobiase. Jen Jamese ještě ne. Harry syna nechtěl brát zpět na Soví vrch, ale Siriovi slíbil, že ho vezme na Malfoy Manor hned po dnešní poradě. Angela ho tam chtěla přivést už mnohem dříve, ale nejdřív si museli ověřit, že díky tomu, že Sirius už nemá kouzelnické schopnosti, nebude problém s jeho přechodem na přepečlivě začarované pozemky.

Angela využila toho, že se Sirius vyptává na Nymfadoru a Tobiase a vyčítavě se zadívala na Harryho. Ne, že by otce neviděla ráda, ale vůbec nebyla nadšená z toho, že by se měl zapojit do jejich aktivit. Harry jen bezmocně pokrčil rameny.

„Nedal si říct,“ naznačil ústy bezhlesně.

V tu chvíli se k nim Sirius otočil.

„Snad mě nechcete zbavit svéprávnosti, vy dva,“ nadhodil téměř pobaveně, až na něj oba zůstali zaraženě koukat.

„Vůbec si jich nevšímejte, pane Blacku, poslední dobou jsou horší než manželé,“ podotkla Catherine s potlačovaným smíchem.

„No, co koukáte? Vždyť má pravdu,“ přidal se k ní i Ron.

„Už spolu nejspíš trávíte příliš mnoho času,“ neodpustila si přidat se k popichování Ginny.

„Važ slova, sestřičko, je tu jistý bývalý Zmijozel, který by z toho mohl vyvozovat různé závěry,“ ozval se znovu zrzek.

Angela byla schopna jen mlčky s nechápavým výrazem sedět, Malfoy vypadal, že je vlastně ani neposlouchá a Harry si skoro uraženě založil ruce na hrudi.

„Mohli byste se všichni usadit, ať můžeme začít?“ nadhodil kousavě.

„Ale samozřejmě,“ souhlasila okamžitě Catherine a už přisouvala nově příchozímu židli. „Prosím, pane Blacku.“

„Siriusi,“ opravil ji s mírným úsměvem.

Potěšeně se usmála.

„Strašili jste, jakého ztroskotance jsi z té díry vytáhla, Feles, ale koukám, že jste dost přeháněli.“

Angela téměř smetla pohledem Serpense i s křeslem na podlahu, Sirius se na upíra zadíval pouze zaujatě.

„Vidím, že ses probral k životu, Serpensi, gratuluji,“ prskla nevraživě, i když tušila, že se upír jen pěkně přetvařuje.

„Řekl bych, že zasloužíš gratulace mnohem více než já,“ odpálkoval ji s přehledem. „A to myslím upřímně,“ dodal suše, když už se nadechovala k další odpovědi.

Angela se zarazila, zaklapla ústa a se zjevným úsilím se odmlčela.

„Jste vy vůbec někdy vážní?“ nadhodil Andreas Lestern nevěřícně.

„Samozřejmě,“ odpověděli mu na to jednohlasně Harry i Serpens.

„Dneska jste spíš nečekaně vtipní,“ konstatoval Ronald.

„Sranda musí být, Weasley,“ reagoval hbitě upír.

„Však vás to všechny přejde rychleji, než by vám bylo milé,“ odtušil zachmuřeně Harry a podíval se na blondýnku na pravé straně stolu, která měla před sebou slušnou hromádku jakýchsi složek a čekala na jeho pokyn. „Můžeš, prosím tě, Cathy?“

Blondýnka jen párkrát mávla hůlkou a před každým z přítomných jedna z těchto složek přistála na prostorné desce jejich stolu.

„Je to plán, který jsme dali dohromady s…“ Harry se zasekl na jedinou vteřinu, kterou sborově využili skoro všichni přítomní.

„S Angelou.“

„A s Cathy,“ dodal nafučeně.

Reakcí bylo významné ticho a postupné otevírání tmavě rudých složek. Vyměnil si pohled s Angelou, která jen potřásla hlavou.

Jako by se proti nim všichni spikli, ale v koutku duše byl za to Harry nesmírně vděčný. Atmosféra venku byla víc než napjatá, ale oni si tady vytvořili něco jiného, něco, co určitým způsobem každého povzbuzovalo. Co jim dovolovalo pohlížet na jejich neutěšenou situaci s nadhledem. I Sirius vypadal, že ho to příjemně překvapilo.

„Shrnu vám v kostce, co v tom najdete…“ nadechl se Harry.

„Zavírání Bran?“ vlezl mu do řeči Ron, který se jako jediný zastavil na první straně. „Jak originální,“ zachechtal se.

V příští chvíli mu na rameni přistál pěkně chlupatý pavouk. V hrdle mu zaskřípalo, jak potlačil zaječení hrůzy, než si všiml, že se zvířátko nehýbe a je umělé.

„Můj nápad, zlato,“ informovala ho stručně Cathy, která si významně klepala špičkou hůlky do dlaně.

„Pěkný, pěkný,“ kýval hlavou aktivně, dokud pavouk zase nezmizel.

„No, proto.“

„Ještě někdo má nějakou přemoudřelou poznámku?“ poklepal Harry na složku. „Ne? Skvělý. Takže… Je v tom zahrnutý časový harmonogram našeho plánu, jak přemístit Výchozí Bránu k té na Odboru záhad. Rozmístění a skladba jednotlivých jednotek a hlídek. Všichni účastníci po jménech, plány A a B.“

„Skoro bych čekal, že tu budete mít vyjmenovanou celou abecedu,“ podotkl Serpens.

„Ani Céčko nemělo cenu, znamenalo by Apokalypsu,“ informovala ho mile Catherine.

„Navíc tam jsou vypsány veškeré zaklínání a kouzla, která se nám doposud podařila proti démonům s úspěchem využít. Ještě to není finální verze,“ pokračoval Harry, aniž by si všímal vyrušení. „Je tam třeba ještě provést pár úprav vzhledem k tomu, jak se dnes domluvíme. Ty složky jsou začarované tak, aby je nikdo kromě nás nedokázal přečíst. Se svolením Angely a Malfoye je chci ukázat i Ludfordovi, našemu šéfovi, pak ministrovi a jednu kopii dostane i Třináctý.“

„Proč s naším svolením?“ zeptala se Angela.

„Chtěl bych tam ponechat vaše jména. Řekl bych, že už nemá cenu vaši účast tutlat, Ludford stejně něco tuší… A nikoho už váš úprk z Albaranu upřímně řečeno nezajímá, ne za současné situace. Až bude po všem, bude vám ku prospěchu, že jste bojovali za nás.“

„Pokud ještě budeme naživu,“ odtušil Serpens pesimisticky.

„Ano, pokud budeme všichni naživu,“ potvrdil mu to Harry okamžitě. „Taky se k těm složkám vztahují určité pokyny… Pravidlo číslo jedna,“ promluvil znovu už velice vážně a důrazně. „Všichni, jak tu sedíte, se podle svého zařazení naučíte obsah těch složek zpaměti. Číslo dvě. Žádná z nich neopustí tuhle místnost, pro ministra a ostatní je nachystáme později a předám je osobně já. Číslo tři. Všem, kteří s vámi budou úžeji spolupracovat, sdělíte pouze to nejnutnější. Žádné rozebírání a diskuze, které se toho plánu týkají.“

„Nepřeháníš to trochu, Harry?“ ozval se Bill nesouhlasně.

„Lépe být připraven, než pak překvapen,“ odtušil stručně. „A na Lamidea nebudeme nikdy připraveni dost.“

„Paráda,“ ocenil Ron. „Takže kde máte seznam toho, co se může podělat?“

„Nikde. Podělat se totiž může úplně všechno,“ odpověděla mu stručně a velmi pesimisticky Angela.

„Chybí už jen jediná věc…“ ozval se znovu Harry. „Musíme se rozhodnout, kdy to všechno spustíme.“

„Řekl bych, že není na co čekat,“ konstatoval Serpens pochmurně. „Vzhledem k tomu, jak to vypadá venku…“

„Souhlasím,“ přidala se Angela.

Harry kývl hlavou, ostatní mlčeli. Všichni věděli, že každým dnem se situace může jen zhoršit.

„Ještě než určíme konkrétní den,“ ozvala se znovu Angela a zvolna se postavila. „Rone, Ginny, Alexi, Andreasi… Chtěla bych s vámi mluvit, o samotě. Můžete jít se mnou na chvíli vedle?“

Oslovení se na ni zaraženě zadívali, ale jeden po druhém se zvedli a následovali hnědovlásku do místnosti, ze které brali židle a stoly.

Catherine se mlčky pustila do uklízení stolu, zatímco Serpens a Margaret Shiernová se spolu začali tiše bavit. Harry vrhl za odcházející skupinkou pěti osob zachmuřený pohled, než přešel k bratrům Weasleyovým a jal se jim něco vysvětlovat. Remus a Sirius zůstali mlčky sedět.

Draco chvíli upíral pohled na zavřené dveře skladiště, než tiše vstal a přistoupil ke Catherine.

„Není zbytečné ty bichle dávat zpátky na místo?“ nadhodil, když se k němu otočila s hromadou ve vzduchu před sebou.

Pokrčila rameny: „Třeba to tady ještě my nebo někdo jiný využije. Nerada po sobě nechávám nepořádek.“

A s tím zamířila mezi regály. Draco ji následoval s další hromadou.

„Proč si je odtáhla stranou, Draco?“ zeptala se pak tiše, když zakládala už čtvrtý svazek a on stál vedle ní a jednotlivé knihy jí podával. „Protože je viděla umřít?“

Překvapeně se na ni zahleděl.

„Nebylo tak těžké si to domyslet… Nejspíš si neumíme představit, jak ten střet s Bratrstvem dopadne a nikdo není tak naivní, aby si myslel, že to všichni šťastně přežijeme,“ podívala se na něj. „Ať už se nám to povede nebo ne, zaplatíme za to. To vím i bez vidin Angely.“

Opětoval jí mlčky pohled. Na takové prohlášení se toho moc říct nedalo.

„I mlčení je někdy odpověď,“ konstatovala tiše.

Draco na to neměl co říct. Už dlouho věděl, že se vidina týkala i Alexe.

„Omlouvám se, že ruším…“ ozvalo se za nimi. „Chci s tebou mluvit… Malfoyi.“

Blonďák se otočil tváří k šedovlasému muži.

„Nechám vás tady,“ prohlásila Catherine tiše a oba muži zůstali mezi regály sami a chvíli se měřili pohledy.

Sirius měl vážný výraz, se kterým si svého potencionálního zetě prohlížel; Draco jen čekal, co po něm chce. Bylo zvláštní stát proti muži, který byl otec Angely. V podstatě jeho tchán. Hodně zvláštní…

„Neber to jako nějaký osobní útok, Malfoyi,“ začal Sirius vážně. „Vzhledem k tomu, jak dlouho jsem tu nebyl, těžko můžu Angele mluvit do života. Ale vždy jsem doufal, že moje dcera bude mít šťastnější ruku na výběr životního partnera než já. Nikdy by mě nenapadlo, že to bude zrovna nějaký Malfoy. Ale podle toho, co mi o vás dvou vyprávěla, si ji rozhodně zasloužíš…“ podotkl smířlivě.

Draco opětoval pohled starého, unaveného muže a čekal.

„Chci tě o něco požádat, Malfoyi… Slib mi, že se o ni postaráš,“ pronesl pak velmi naléhavě Sirius. „Ať už tenhle cirkus s Bránami dopadne jakkoli, postarej se o moji dceru.“

Tón, který Sirius použil, prozrazoval z jeho psychického rozpoložení hodně, ale i tak mu Draco úplně nerozuměl.

„Ani netušíte, jak moc bych vám ten slib chtěl dát, ale…“ nadechl se a na moment zaváhal, než pokračoval. „Ale bojím se, že by neměl moc smysl.“

Sirius se zamračil: „Proč?“

„Protože jsem vás chtěl požádat o to samé…“ vydechl ztěžka.

„Zní to, jako bys ten boj s Lamideem nehodlal přežít, Malfoyi,“ zachmuřil se Black ještě víc.

„Nápodobně,“ reagoval dutě Draco. „Můžete se však spolehnout, že pokud to dobře dopadne, vždycky tu pro Angelu budu. Vždycky.“

*

„Máte právo to vědět, a podle toho se rozhodnout,“ Angele se nemluvilo lehce, ale když už se jednou rozhodla, nehodlala couvnout. „Andreasi,“ pohlédla nejprve na mladého profesora. „Kromě vás to ostatní vědí… Už od malička mívám vidiny, které předvídají něčí smrt. A kvůli jedné takové vidině jsem s vámi chtěla mluvit.“

Všichni přítomní ztuhli, a Ron zbledl víc, než když mu před chvílí na rameni přistál osminohý kamarád. Angela se vyhýbala pohledu do jejich očí a pokračovala.

„Přibližně před půl rokem mne začala pronásledovat vize týkající se našeho střetu s Lamideem a démony. Je to zatím jediná vidina, která se ke mně vrátila opakovaně a téměř vždy pozměněná, takže to nemůžu říct s naprostou jistotou, ale mezi lidmi, které znám osobně a které jsem v té vidině viděla umírat, jste vy čtyři,“ pronesla ztěžka a rychle pokračovala. „Samozřejmě to neznamená, že se všechno zákonitě stane tak, jak jsem to viděla naposled. Během let jsem přišla na to, že se spousta věcí může změnit i jen jediným krokem stranou, jediným odlišným rozhodnutím a to může být klidně tento případ. Stejně tak to bohužel neznamená, že ti, které jsem zemřít neviděla, tu bitvu přežijí, tak to nefunguje. Nedokážu vidět smrt všech a není to pro mne ani myslitelné. Každopádně je teď jen na vás, jestli se i přesto budete chtít zúčastnit našeho pokusu o zavření Bran. Osobně bych byla klidnější, kdybyste zůstali pouze jako záloha a první linii se zdaleka vyhnuli…“

Všichni čtyři na upírku překvapeně hleděli.

Smutně se pousmála: „Už jsem viděla umírat příliš mnoho lidí, které jsem osobně znala… Nikdo vás nebude k ničemu nutit a přesvědčovat. Je to na vás.“

„Takže jestli to chápu správně, stejně každému z naší skupiny hrozí, že v té bitvě zemře, ne jen nám,“ pronesl zvolna Ron.

„Ano. Jen u vás je to…“

„Jisté?“ dořekla místo ní Ginny.

Přikývla: „Ví o tom jen Harry a Draco. Pokud to budete chtít prozradit komukoli jinému, je to vaše rozhodnutí.“

Nikdo nepromluvil, ale Angela to na nich viděla. I když měli strach, necouvnou, nenechají ostatní bojovat, zatímco oni budou sedět někde v koutku, jen aby se jim nic nestalo. Věděla, že nemá smysl je o čemkoli jiném přesvědčovat.

„Promyslete si to, ještě máte čas,“ pronesla na závěr. „Každopádně, pokud se toho zúčastníte… Ginny, za každou cenu zůstaň u zdravotnické jednotky. Nevím, co přesně se ti stalo, ale bylo to přímo na bojišti. Andreasi, dejte si něco stříbrného na krk a pravou ruku a dejte si pozor na neposedlé upíry. Rone…“ Angela se na chvíli zarazila a dívala se na nezvykle vážného Weasleyho. „Domluv se s někým, ať ti neustále hlídá záda. A Alexi, ať už na tebe zaútočí kdokoli, neváhej se bránit. Viděla jsem tě zaváhat se smrtící kletbou a to byl tvůj konec.“

V místnosti se po jejích slovech rozhostilo pochmurné ticho.

„Víc vám říct nemůžu, moc konkrétní ta vidina nebyla,“ dodala Angela skrz sevřené hrdlo. „Andreasi, vy tu prosím ještě zůstaňte, ostatní se můžete vrátit.“

Pohnuli se až po několika vteřinách a jediný Alex se u ní na odchodu zastavil.

„Oceňuju, žes nám o tom řekla,“ pronesl téměř neslyšně a zmizel za dveřmi.

Chvíli nehybně civěla na mlčenlivé dřevo, a několik vteřin přemýšlela, jestli by se měla cítit polichocená nebo uražená, než se obrátila k zachmuřenému profesorovi. Usoudila, že bude lepší, když se soustředí raději na něj.

„Vám dlužím omluvu, Andreasi,“ začala zvolna.

Lesterna tím prohlášením zjevně zmátla: „Omluvit se mi? Za co?“

„Ptala jsem se otce, zda si náhodou nepamatuje z toho druhého světa vašeho bratra a podle všeho ano. Mrzí mě, že vám to musím říct, ale…“ na moment se zadrhla a Lestern té pauzy využil.

„Už nežije, že?“ nadhodil dutým hlasem.

„Mrzí mne to… Matně si ho pamatuje, když se tam objevil. Držel se dlouho, ale nakonec ho dostali. Nedokázal se ubránit útoku od takových… Tvorů, kteří tam žijí.“

Lestern se na ni díval bez jediného pohybu, bez jediné změny ve tváři. Věděla, že ho to muselo zasáhnout. Po těch letech, kdy studoval Oblouk na Odboru a doufal… Jenže nebylo nic, čím by ho mohla utěšit.

„Pochopím, když se toho nebudete chtít dál účastnit. Zvlášť po tom, co jsem vám řekla.“

„A nebýt u toho, abych se dozvěděl, jestli ty roky zkoumání vůbec k něčemu byly?“ reagoval Lestern hlasem, který prozradil jeho bolest, ačkoli ji navenek neukázal.

„Je mi to líto, Andreasi…“

„Nemohla jste nic dělat. Už byl stejně mrtvý. Nevím, za co byste se mi měla omlouvat.“

„Nemohla jsem vědět, že je po smrti. Jenže já se ani nesnažila. Nepokusila jsem se… Vůbec mi váš bratr nepřišel na mysl, dokud jsem se nevrátila zpět. Za to se omlouvám.“

Chvíli bylo ticho.

„Omluva přijata. Chápu to, Angelo. Opravdu,“ na posledním slově už bylo víc než patrné, že dál to rozebírat nechce.

Odvrátil se od ní a nechal ji ve skladišti samotnou. Angela chvíli zírala do prázdna a snažila se potlačit podivnou depresi, která na ni začala doléhat. Jako by už předem všechno odsuzovala k nezdaru.

„Angelo?“ dovnitř nahlédl Harry, kterému už dělalo hlavu, že se ani po několika minutách nevrací. „V pořádku?“

Podívala se na něj.

„Já vím… Nic není v pořádku,“ zamumlal pochmurně.

Přešla k němu a položila mu ruku na rameno.

„Zvládneme to,“ řekla tiše. „Společně. Jako všechno ostatní.“

 

*** *** ***

Bradavice

 

Lionel pochodoval dlouhou chodbou s rukama v kapsách a v doprovodu několika spolužáků včetně Isidory, která už dvě minuty tiše nadávala jejich profesorskému sboru. Vzhledem k delším nocím a dřívějším západům slunce jim totiž pozměnili výuku a začínali tak mnohem dříve, k nelibosti Noční třídy. Lionelovi však její brblání v tu chvíli ani nevadilo, byl rád, že Feles dodržela slovo a vyřešila taktně a bez velkého povyku jejich problém. Upírka se k nim začala chovat stejně jako předtím, většinou nevšímavě a žádné další sledovačky se s Kendallem nedočkali.

Po chodbách se motala spousta lidských studentů a ve většině případů se jejich skupince vyhýbali obloukem. To se ovšem změnilo ve chvíli, kdy se přiblížili k vnější chodbě a vysokým oknům. Mladí čarodějové si jich nevšímali a místo toho se lepili na sklech, nebo se dokonce hrnuli ven do závějí sněhu, ačkoli byli poslední měsíc všichni zalezlí na hradě jako krysy.

Lionel se zamračil a změnil směr. Bez problémů se prodral davem u jednoho ze dvou východů ven na nádvoří. Udělal jen několik kroků v prošlapaném sněhu, a zvedl zrak vzhůru stejně jako ostatní. A zůstal stát na místě tak nečekaně, že do něj Isidora, která mu šla v patách, vrazila. Nadechla se a pak ústa zase zaklapla, když jí oči utekly k obloze.

Všichni zírali na výsek nebe nad nimi. Touhle dobou měla být světlá, do západu slunce chyběla ještě dobrá hodina, ale místo toho byla pochmurně šedá a od severu, proti proudu větru, se zatahovala tmavě rudým mračnem. Hutná bobtnající vrstva postupovala pomalu, ale neustále a měnila všechno kolem do podivné načervenalé tmy.

Na nádvoří panovalo naprosté ticho. Ten pohled byl příliš děsivý i přesto, že po všech novinkách, které se do Bradavic donesly, se něco takového dalo čekat. Svět kolem nich se změnil, a všichni to věděli, ale ta rudá záplava byla jako poslední hřebík do černé rakve. Jako by se tohle už nikdy nedalo zvrátit.

Lionel ztěžka polkl. Takže to nejspíš začalo. Co jiného by se dalo považovat za začátek války, když ne tohle?

Ucítil na sobě něčí pohled a zvolna sklonil hlavu. Kendall se na něj díval z druhé strany nádvoří v podobném chumlu třesoucích se studentů jako on sám.

Chvíli opětoval jeho upřený pohled.

Samotného tě jít nenechám… vyslal pak k němu neoblomnou myšlenku.

Kendallovi se na tváři objevil smutný úsměv: S tím počítám, Lio…

***

Severní Londýn, dům Remuse Lupina

 

„Tobiasi! Kolikrát ti mám opakovat, abys to jídlo tak nehltal?“

Tmavovlasý chlapec se zazubil, ústa plná napůl rozžvýkaného steaku.

Nymfadora Tonks-Lupinová potřásla nevěřícně hlavou: „Po kom má tyhle chutě?“

„Na mě se nedívej,“ bránil se pán domu. „Mimo úplňky jsem téměř vegetarián.“

„Chceš tím říct, že je tak bezedný po mně?“ naježila se, a spolu s ní i její vlasy nakrátko.

„Samozřejmě, že ne,“ ujistil ji Remus a nabodl na vidličku další brambor. „Budou to nějaké specifické geny, drahá.“

„No, proto…“ zabrblala a vstala od stolu.

Remus přestal předstírat chuť k jídlu a zadíval se na syna, kterému zjevně nechyběla. Klidná večeře s rodinou… Dočká se ještě někdy nějaké?

„Reme?“ v hlase Dory rozpoznal strach a okamžitě byl na nohou.

Dívala se ven z okna. Sledoval směr jejího pohledu a až tehdy si všiml, že místo večerní mlhy se pod lampami převaluje podivný narudlý nádech.

Podvědomě chytil ženu kolem pasu. V první chvíli ho napadla strašlivá myšlenka, že čekali příliš dlouho a že už je na všechno příliš pozdě, ale když se k němu Nymfadora přitiskla, zahnal ji. Nemohli se jen tak vzdát. Stále tu byli ti, za které museli bojovat.

„Tati?“ ozvalo se vedle něj.

Shlédl dolů do očí syna, který už byl natolik vysoký, že z okna viděl.

„Proč je venku červeno?“ zeptal se vystrašeně.

Co mu na to mohl říct?

***

Vydrník svatého Drába, Doupě

 

Kuchyní Weasleyových se nějakou dobu neslo jen cinkání příborů a když utichl i rachot pomývání nádobí, i přes početné osazenstvo na místnost padlo dusné ticho.

„Opravdu u toho musíte být všichni?!“ výkřik Molly Weasleyové pročísl vzduch jako nůž.

Arthur položil manželce ruku na rameno, ale setřásla ji.

„Víš, že nemáme jinou možnost, mami,“ pronesl Bill vážně. „Je nás příliš málo…“

„Jako bychom toho neměli za sebou dost! Proč jen…!“ zmlkla a ramena jí poklesla.

Paní domu celou situaci chápala, jen se s tím odmítala smířit.

Cathy se dívala ven na rudé stíny a silně tiskla pod stolem Ronovu ruku.

„Stěžování si nad rozlitým mlíkem nám nepomůže poslat ty hajzly zpátky tam, odkud přišli, mami,“ upozornil matku rázně Ron.

Molly překvapeně zamrkala, ale mlčela. Otec se zvedl a zmizel na moment za úzkými dvířky, které vedly do jejich sklepa. A vrátil se s velkou lahví průhledné tekutiny, ve které plavalo něco nebezpečně fialového.

„Tati?“ pozvedl obočí Charlie. „Ta je památeční…“

Arthur přelevitoval na stůl dostatečný počet panáků: „Řekl bych, že lepší příležitost ji vyzkoušet mít nebudeme.“

Manželka se na něj pohoršeně zadívala: „To mě mělo uklidnit, drahý?“

„Ne, ale tohle ano,“ konstatoval Arthur a přisunul jí pod nos hned první, překvapivě lákavě vonící dávku silného alkoholu.

***

Západní Londýn, byt Margaret Shiernové

 

Bytem se linul mírně zastřený zvuk rádia, ze kterého zněl roztřesený hlas moderátora. Serpens z něj i po přenosu po drátech cítil strach. Mudlovské obyvatele Británie to rudé svinstvo nahoře definitivně uvrhlo do zoufalé bezradnosti. Nerozuměli tomu, co se děje, nemohli utéct, nedokázali se bránit. On sám by tak hnusnou bezmoc nesnesl…

Rádio nevypnul, i když mu už dobrých deset minut lezlo na nervy. Jen bez pohnutí seděl na pohovce a mračil se na mírně kýčovitý obraz nějakých skotských kopců na protější zdi. Uvolnil se až ve chvíli, kdy uslyšel v zámku rachocení klíče a pak ucítil známou vůni jasmínu, kterou měla jeho partnerka v oblibě.

„Ty jsi tady?“ reagovala na jeho přítomnost Corvus udiveně, odkládajíc svou kabelku na jedno z křesel.

Podíval se na ni: „Neměl bych?“

„Nečekala jsem tě. Myslela jsem…“

„Řekl bych, že pokud ten ubohý zbytek našich bojovníků nebyl připraven dodnes, tak jedna noc už s tím moc nenadělá,“ konstatoval dutě.

Chvíli mlčela, pak se pohnula a pomalu přešla k němu.

„Jsem ráda, že jsi tu.“

Chytil ji za ruku a stáhl si ji k sobě na klín. Ovinula mu ruce kolem krku a opřela se čelem o jeho.

„Vypadáš unaveně.“

„To škola… Mladší studenti nám povětšinou chytili hysterický záchvat, že chtějí domů.“

„Kvůli tomu venku?“

„Hmm…“

„Měli jste kromě té podělaně červené oblohy i jiné problémy?“

„Ne… Je to divné, že?“

„Spíš bych řekl, že můžeme být vděční za poslední klidný večer…“

Trochu se odtáhla a podívala se mu do očí.

„Co když už je pozdě, Serpensi? Co když se do toho vrhneme zbytečně?“

„Rozhodně to bude lepší než čekat se založenýma rukama na to, až nás přijde nějaké černoočko ušetřit našeho zoufalství,“ konstatoval v celku klidně.

„Ale…“

Položil jí prst na rty.

„Neopovaž se mi zítra umřít, Corvus,“ jeho slova byla odlehčená, ale tón až příliš vážný.

Tvář jí zkrásněla úsměvem: „To je to nejhezčí, cos mi kdy řekl.“

„Víš, že na tyhle řeči nejsem…“

„Vím,“ přitakala a znovu se k němu přitáhla blíž. „Máš i horší povahové vlastnosti a stejně tě miluju. A po takovém prohlášení s tebou hodlám strávit zbytek věčnosti.“

***

Sheffield, dům Prewettových

Alex tušil, že ve svém momentálním rozpoložení nemá ty dveře otvírat. Ale přece to udělal. Daria se choulila na zápraží v teplém kabátu a tlusté bílé čepici.

Mlčky ji vtáhl dovnitř do domu dřív, než mohl mráz a vítr ještě víc vyvětrat pracně nastřádané teplo. Jakmile zaklapl dveře, přitáhl si ji k sobě a krátce ji políbil na rty. Ani si do té chvíle neuvědomil, jak moc mu chyběla.

„Co doma?“

„Pochmurno,“ odvětila sklesle. „Dokonce i Regina je zamlklá…“

Pomohl jí sundat kabát a vedl ji do obýváku. Daria přelétla pohledem konferenční stolek a pak pohlédla na něj: „Nemáš pivo navíc?“

Vykulil na ni oči: „Jasně…“

V mžiku byl zpátky z kuchyně s vychlazenou lahví.

Přiťukli si, usazení těsně vedle sebe na pohovce. Pak se k němu Daria přivinula.

„Slib mi, že budeš přehnaně opatrný,“ hlesla tiše, neschopna ze sebe vydolovat něco jiného.

Položil jí ruku přes útlá ramena a přitáhl si ji k sobě.

„Slibuju,“ reagoval vážně.

***

Oxford, byt Andrease Lesterna

 

Měl rád Oxford. Taky měl rád dobrou whisky a svůj klid. A na ulici momentálně panovalo hrobové ticho. Nesnášel však zbytečně ztracený čas. A že ho měl za sebou sakra hodně.

Roky. Celá léta strávená studiem prastarých pergamenů a knih, nekonečné hodiny ve společnosti strašidelného šepotu zpoza závěsu, probděné noci.

A co z toho? Veškeré naděje se rozplynuly v nicotu v jediném okamžiku.

Andreas zavřel okno a zatáhl závěsy, aby neviděl na tu odporně osvětlenou scenérii venku.

Když se s tím ani nepokusí bojovat, bude se cítit ještě hůř.

Ale na to, aby mohl zítra bojovat, se potřebuje vyspat. A bez lektvaru by to tentokrát určitě nezvládl. Takže do sebe jeden nalil a vlezl si do studené postele. Po půl hodině zírání do stropu vypil ještě jeden a až pak konečně usnul.

***

Malfoy Manor

 

„Tati, děda fajn!“

„Cože?“ zahleděl se Harry na synka zmateně. „Jaký děda?“

James ukázal prstíkem na Siriuse v křesle u okna s pečlivě zataženými závěsy, který se významně usmíval.

Harry převrátil oči: „Ale Jamesi, Sirius není…“

„Nech ho v tom, Harry,“ přerušil ho kmotr tiše. „Čemu to může uškodit?“

Opětoval mu dlouhý pohled. To byla pravda, oba praví dědečkové už byli po smrti. S povzdechem si vzal synka k sobě na klín a zadíval se do jeho bezstarostných očí. James nechápal, co se venku děje, ve sladké dětské nevědomosti nevěděl, na co se jeho praštěný tatík chystá. Do boje s rudou temnotou…

Žádná z hlídek nehlásila kromě červené tmy nic neobvyklého. Takže se Harry jen ujistil, že všichni vědí, kam a v kolik hodin mají přijít a vrátil se z Ústředí do sídla.

„Kde ho necháš?“ zeptal se Sirius.

„U Lupinových,“ reagoval zvolna. „Zůstane tam Nymfadora s Tobiasem a Molly s Helen a malou Cedrellou taky. Postarají se o něj, kdyby…“

„Ani to nevyslovuj nahlas, Harry,“ nenechal ho Sirius domluvit. „Opovaž se.“

*

Angela nedbala ledového vzduchu, který ji chtěl zahnat zpět do vyhřáté koupelny a přešla po měkkém koberci k otevřenému oknu a k tomu, který před ním stál. Objala ho zezadu a opřela si bradu o jeho rameno.

„Mám nějakou šanci tě přesvědčit, abys zůstal tady?“ vznesla tichou otázku.

Jeho záda se pohnula, jak se pomalu nadechl a zase vydechl.

„Můžu k tomu nějak přesvědčit já tebe?“ reagoval.

Sevřela ho pevněji. Ještě chvíli se díval ven na hrozivé nebe, než položil své paže na ty její a jemně je od sebe odtáhl, aby se mohl otočit k ní.

Podívala se mu do očí a otevřela ústa, ale položil jí prst na rty, aby jí zabránil něco říct.

„Oba víme, že odpověď zní ne,“ pronesl téměř neslyšně a stáhl prst dolů.

Několik dlouhých a zároveň tak strašlivě krátkých vteřin se dívali jeden druhému do očí, než se oba najednou pohnuli, aby dovolili svým rtům se setkat a ztratit se v láskyplném polibku.

 

*** *** ***

 

Obloha nad Velkou Británií se zatáhla mraky barvy krve. Nedalo se poznat, jestli je noc, nebo den. Nikdo nevěděl, jestli ještě někdy uvidí nad hlavou modrá nebesa.

Nic dalšího se však nedělo, nikdo nesvolal poplach, démoni se neobjevili. Jen ta rudá tma dolehla na všechno kolem a narudlé stíny se nedaly zaplašit žádným běžným světlem.

Jedno bylo jasné. Tentokrát se s těmi mraky nikomu pohnout nepodaří. Ne dokud nezavřou Brány do světa démonů. A mezi desítkami čarodějů a upírů, kteří se hned následující večer shromáždili pod zemí v prostorách Ministerstva kouzel, se třepotaly už jen zbytky naděje, že se jim to podaří…

119 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Poslední naděje

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář