Skip to content

Kapitola třicátá čtvrtá – Rudý sníh

[Celkem: 6    Průměr: 4.3/5]

You tear me down And then you pick me up
You take it all And say it’s not enough
You try to tell me You can heal me
But I’m still bleeding And you’ll be the death of me

RED “Death of Me”

 

Kamenná podlaha pod jejími holými chodidly byla ledově studená, ale Maileen to nevadilo. Určitým způsobem ji ten chlad uklidňoval. Bylo příjemné vědět, že ještě dokáže něco cítit. Někdy si připadala tak prázdná, jako by byla jen pochodující schránkou bez duše. Nebylo tu nic, na co by se mohla upnout, zač by stálo žít; něco, co by v ní vyvolalo emoce.

Jen On. Ta známá postava, sice cizího vzhledu i chování, ale jako by tam pořád byl. Její stvořitel a pán. Ten, koho možná zvrhlým způsobem ale přece, milovala. Ten, kdo ukradl její tělo, srdce i duši.

Jenže tam byl i ten Druhý. Lamideus. Uchvatitel. Zloděj…

V jejím pánovi plála touha po krvi a spalující vášeň, z něj čišela jen touha zabíjet a ničit. Causus Ater vyžadoval poslušnost, ale soudil spravedlivě a celé Bratrstvo krve k němu chovalo náležitý respekt. Zato toho Druhého těšilo, když před ním jiní klopili zrak, když se mu klaněli jako bohu. Byl tak malicherný… Nedokázala si vybavit, kdy se ho vlastně přestala bát.

Podlaha začala studit víc, když se přiblížila k jeho trůnu, na kterém téměř nikdy neseděl. Stejně mu nepatřil, patřil jejímu stvořiteli. Jen on měl právo na něm pobývat.

Přitáhla si sametový plášť těsněji k tělu, když si vybavila poslední večer, kdy na něm byl a ona seděla na podlaze před ním. Kdy za sebou cítila krvelačnou hrozbu, která ji rozechvívala do morku kostí, jenže zároveň jí jeho dotek dával jistotu, že není sama.

Kolem její hlavy proletěl mrazivý závan a v příštím okamžiku vedle ní stál ten Druhý. Dvěma prsty s dlouhými nehty si otočil její tvář k sobě.

Podívala se mu do očí a neuhnula, už ne. Nemohla si ani vzpomenout, proč z něj měla předtím takovou hrůzu. Ani démon, ani upír, a už vůbec ne bůh. Nikam vlastně nepatřil. Byl spíš k politování.

Černé obočí se stáhlo do nespokojené čáry a v rudých očích se nebezpečně zablesklo. Maileen se roztřásla kolena, ale přesto mu dál opětovala ten smrtelně hrozivý pohled.

Pak se za nimi ozvaly kroky.

„Pane…“ ozvalo se váhavě.

Lamideus ji pustil a otočil se k jednomu ze svých démonů. Maileen jen tušila, že jeho podřízení mají různé hodnosti, ale nevyznala se v nich a ani ji to nezajímalo. Tohle byl jeden z těch, co se skoro pořád vyskytovali přímo v sídle.

„Vypadá to, že se ti čarodějové konečně rozhoupali k nějaké akci,“ oznámil démon v těle tmavovlasého upíra jeho rodným jazykem.

„Výstupní Brána?“ ujistil se Lamideus.

„Ano. Shromažďují se tam.“

Lamideus se usmál tak široce, až démon před ním mírně pobledl.

„Dobře. Už jsem se pomalu začínal nudit. Všechny svolej. Rozmáčknu je jako hmyz…“ sykl způsobem, ze kterého Maileen přejel mráz po zádech. Takže na tohle ten černý panák čekal. Až se čarodějnický svět odhodlá k prvnímu kroku, až se spojí, aby je mohl zničit najednou. Všechny do jednoho.

„Ano, pane,“ kývl démon a odspěchal vyřídit rozkaz.

Maileen sledovala jeho odchod z auly, který se podobal spíš úprku a pak se znovu podívala na Lamidea, kterému hrál na tváři spokojený úšklebek.

„Co bude pak, když všechny zničíš?“ zeptala se dřív, než si to stačila rozmyslet.

Samozvaný upírský polobůh se znovu obrátil k té, co si ho dovolila oslovit. K té, co představovala jen jeho pobavení a zdroj krve. Ale už byla příliš bledá, bylo pomalu načase pořídit si novou hračku.

„Snad se v tobě neprobudila zvědavost, holčičko,“ reagoval anglicky.

„To jen proto jsi chtěl sem?“ ptala se tiše dál. „Abys z našeho světa udělal ten, ze kterého jsi utekl?“

Strašidelný úsměv zmizel, nahradil ho neméně děsivý úšklebek.

„Drzost ti nesluší,“ prohlásil hlasem, pod kterým se málem i zdi dvorany začaly chvět strachy.

Maileen, která někdy v průběhu posledního měsíce úplně ztratila jakýkoli pud sebezáchovy, naklonila hlavu na stranu.

„Vždycky jsi chtěl moc nad ostatními, ale zároveň úctu… Toužil jsi být nejvyšším vládcem se silou, před kterou by se všichni třásli hrůzou. Kdo se ale před tebou bude třást, kdo bude vytvářet tenhle tvůj svět, když ho necháš, ať všechny zabije?“

Lamideův výraz potemněl. Černovláska si jen přitáhla látku pláště těsněji k tělu.

„To mluvíš se mnou?“ protáhl znovu v upírštině.

„Ne,“ zněla odpověď.

Emoce, která se v tu chvíli objevila na obličeji, jež si vypůjčil, by od polodémona nikdo nečekal. Zíral na menší upírku neschopen slova.

„Mluvím ke svému pánovi,“ prohlásila pevně.

Ještě několik vteřin se na ni Lamideovy oči prázdně upíraly, než se stáhly a sálem se rozlehl krátký zlý smích.

„Snad si nemyslíš, holčičko, že v nějaké schránce, do které jsem vstoupil já, velký Lamideus, zůstane byť jen nepatrný zbytek vědomí původního majitele?“

„Ano,“ hlesla tiše, ale s jistotou. „Cítím to. Cítím tě, můj…“

V příští vteřině jí hrdlo sevřel strašlivý pařát a zvedl ji do vzduchu. Plášť jí prudkým nárazem do zdi spadl z ramen a do tváře jí zasyčel hlas, ze kterého jako by ji ovanul vlastní hrob.

„Nejsi víc než prach pod mýma nohama. Mohl by tě lusknutím prstů zlikvidovat do tak malých kousků, že z tebe nezůstane jediný rozpoznatelný. Ani jeden jediný.“

„Tak proč to… Neuděláš?“ zasípala Maileen přes sevřené hrdlo.

Lamideus už tu malou drzou upírku viděl jen jako uspokojivou hromádku krve a roztrhaných svalů, ale přitom stále visela před ním, v jeho sevření, nebránila se, a on… Nemohl. Nemohl ji zabít.

Ohrnul rty přes vyceněné zuby, pustil ji a upírka dopadla těžce na podlahu, lapajíc po dechu.

„Půjdeš se mnou!“ zavrčel. „Alespoň budeš užitečná, holčičko. A teď se seber a ukliď tu smradlavou věc!“ jeden ostrý nehet se zapíchl směrem k hromádce, která se vytvořila z Aterova pláště.

Černovláska si přitáhla látku k sobě a jen na něj zírala. Popadl ji za vlasy a za bolestného úpění, které bylo hudbou pro jeho uši, ji přehodil přes celý sál až na chodbu.

„Řekl jsem, abys vypadla,“ zasyčel na rozloučenou. „Přijdu si pro tebe.“

Dvojité dveře hlasitě práskly, jak se zavřely na rozkaz gesta jeho ruky. Otočil se k trůnu a ten se vzápětí roztříštil na tisíc ostrých třísek, které se rozsypaly všude kolem jako konfety. Ale ani to ho neuklidnilo.

Proč jen ji nedokáže zabít? Tu malou upíří kurvičku…

Jedině, že by… Ne, není možné, aby v něm přebývala i jen sebemenší část Caususe Atera. Ten je pryč, doslova ho vymazal z jeho vlastní hlavy ve vteřině, kdy do něj vstoupil. A spolu s ním i jeho plány a úmysly, ať byly jakékoli.

Nemyslitelné.

Pak se znovu usmál.

Nebylo třeba se zabývat zbytečnostmi.

Čarodějové vylézají z děr, takže konečně nastal ten čas. Stačilo počkat, až ti bezvýznamní červi s příliš velkým sebevědomím usoudí, že proti němu mají nějakou nesmyslnou šanci.

Nastal čas vyrobit si na Zemi trochu rudého pekla…

***

 

Z hrozivě nehybných mraků padal sníh. Rudá barva předešlého večera a noci z nich téměř vymizela; zůstal po ní jen skličující načervenalý opar, který se shromažďoval při zemi a válel se jim kolem chodidel v malých chomáčích.

Na nejbližší okolí Výstupní Brány se v přibližně pět metrů velkém okruhu lepila hnusná tma, černá jako uhel, a tak nepříjemná, že překážela ve vidění i upírům. Vypadalo to, že se line přímo z kamene, který Bránu vytvářel. Ale nedali se tím odradit.

Angela se nadechla, vystřelila z úkrytu a zaujala svou pozici na jednom z pěti přesně určených bodů v okolí Brány. Musela sice balancovat na jedné z hromad suti, které na místě zůstaly po zřícení skály, ale jejímu upírskému smyslu pro rovnováhu to velké potíže nenadělalo. Téměř ve stejnou chvíli se na zbývající čtyři místa přemístili nebo přesunuli Bill, Margaret, Harry a Remus Lupin.

Nikdy v životě neměla takový strach. Nervozitou a obavami se jí třásly ruce tak moc, že ani nemělo cenu snažit se to zakrýt a věděla, že je to vidět i na její tváři.

Od chvíle, co se vrátila ze světa démonů zpět na Zem, neměla žádnou vidinu. Ani opakovanou, ani novou, prostě nic. Netušila proč a bylo by jí to nejspíš jedno, kdyby se jí do hlavy nevkradla myšlenka, že svým pokusem o záchranu dcery něco změnila, něco pokazila a ta vidina o finálním střetu, kterou měla předtím, se nějakým způsobem ještě zhoršila.

Jenže s tím nemohla nic dělat a teď přišla ta chvíle, kdy se její předtucha měla uskutečnit. Věděla to, cítila to ve všech kostech. V příštích minutách se dají do pohybu a promítnou se jí před očima události, jež vyústily v masakr, který ji děsil už několik měsíců. A ona bude v první řadě, aby se na to dívala.

Všichni, na kterých jí nějakým způsobem záleželo, byli zapojeni buď přímo u Brány nebo ve zdravotnické jednotce, nebo v nemocnici u Munga, kde byli připraveni na příval raněných. Ani její otec si to nenechal vymluvit. Sirius prohlásil, že není tak neschopný, aby nemohl hýbat rukama. Dal se přesvědčit jen k tomu, aby pomáhal přímo v nemocnici a nebyl na bitevním poli. Musel uznat, že se prostě nedokáže bránit a musel by ho někdo chránit. A to si nemohli dovolit.

Zdravotnická jednotka, jejíž součástí byla Daria a Ginevra, byla velmi dobře chráněna. Ačkoli nebyli v první linii, všichni si uvědomovali, jak moc jsou pro všechny bojující důležití. Zatím byl sice klid, ale všichni počítali s tím, že na střet dojde. A ona sama to věděla s neochvějnou jistotou.

Těsně na hranici lepkavé tmy se objevili čtyři bystrozorové, kteří bez velkých štráchů vyslali ze svých hůlek silné dlouhé paprsky slunečního světla, kterými se jim podařilo prosvětlit temnotu natolik, že alespoň dohlédli na kamenný oblouk, i když hned vzápětí přešli obyčejná světelná kouzla. V něm stále nechutně pulzovala hladina něčeho nepojmenovatelného, ale naštěstí se z něj v tu chvíli nehrabal žádný další démon. Už tak jich měli všude víc než dost.

Pak Angela zachytila pohled jednoho člena další skupiny, jejíž pohyb následoval hned po bystrozorech. Kromě tří upírů, které znala jen po jméně a jež vybral samotný Serpens, který byl zároveň velitelem, k ní patřil Draco.

Ty šedé oči by poznala kdekoli. Ty oči, které se na ni dívaly s takovou… Naléhavostí.

Zničehonic se otřásla zimou, i přes kouzly vyhřívané oblečení. Ne poprvé ji napadlo, zda nemohla udělat něco víc. Něco, čím by tohle všechno zvrátila a zastavila to, co se mělo stát. Něco, co by jí dalo jistotu, že Draca neztratí…

To bylo to, z čeho měla největší hrůzu. Měla strach, že se něco stane Harrymu, tátovi nebo Darie, dělala si starosti i o ostatní, ale ta emoce, která jí roztřásla ruce, se vztahovala k němu. K jejímu snoubenci, spřízněné duši, k jejímu osudu. Bez něj neměla proč žít.

Japonské tetování vzadu na krku ji slabě zalechtalo, ona automaticky sklonila psychické obrany, které si udržovala kolem mysli a jako vždy ji zaplavil ten hřejivý pocit sounáležitosti a vědomí, že je milována. Jenže tentokrát v tom bylo navíc i něco jiného… Pracně skrývaný těžký smutek.

Draco, neopouštěj mě, vyslala k němu naléhavě a bez přemýšlení ještě dřív, než k ní mohla dojít jeho myšlenka.

Na jedinou krátkou vteřinu se zastavil a zadíval se na ni. A pak se usmál.

Angelu zamrazilo do morku kostí. Draco se neusmál už… Velice dlouho. A ten úsměv byl příliš… Příliš… Nedokázala ani přijít na to správné slovo.

Vždycky budu s tebou, andílku, zaznělo jí myslí.

Hned na to Draco vkročil spolu s ostatními do té lepkavé tmy, kterou pracně osvětlovali bystrozorové.

Angela na několik okamžiků naprosto ztuhla, neschopna pohybu.

Andílku…

Stejné oslovení, stejný tón.

Od okamžiku, kdy tohle slyšela naposledy, uplynulo už sedm let, ale v tu chvíli se jí vybavily, jako by to bylo jen před pár dny. Tehdy to byl Harry, předtím než poprvé v životě ze své první hůlky vytvořil smrtící kletbu a vyslal ji proti nejobávanějšímu černokněžníkovi všech dob. Tehdy počítal se svou smrtí a loučil se s ní.

A teď… Draco.

Jejich myšlenkové spojení se jeho průchodem do černoty přetrhlo, stále ho cítila, ale nemohla s ním už mluvit. A celým tělem jí prostupovalo špatné tušení.

Skupinku upírů následovalo pět čarodějů, mezi nimi i Alex Prewett a Andreas Lestern.

Nakonec jim došlo, jak Bratrstvo Bránu přesunovalo, a kupodivu na to přišel Ron. Prostě ji sebrali, zvedli a odnesli pryč. Přímo kouzly se přesunout nedala, a kouzelníci by ji neunesli. Takže upíři měli za úkol ji zvednout a čarodějové se s nimi asistovaně přemístit. Současní osvětlovači byli jejich krytí.

Stejně tak měla bodyguardy i pětice v jejím okruhu, každý dva. Kromě bystrozorů, kteří doplňovali každý pár, měl Harry u sebe šéfa Ústředí Ludforda, Bill svého bratra Charlieho, Angelu kryla Catherine, která si tu pozici vydupala díky tomu, že byla na vyčarování pentagramů skoro tak dobrá jako Angela, Margaret chránil Ronald a Remuse Arthur Weasley.

Další podpora pak číhala za stromy kolem, přibližně třicet čarodějů a dvacet upírů, kteří patřili k tomu nejlepšímu, co dokázal Serpens sehnat po masakru v Sídle.

Domlouvali se téměř mlčky, hlavně gesty a postupovali podle domluveného plánu, jehož jednotlivé kroky všichni zúčastnění znali.

Angele se pranic nelíbilo to ticho, které narušoval maximálně neustále padající sníh, což znamenalo ještě hrozivější klid. Bránu nechával Lamideus určitě hlídat a musel o nich dávno vědět. A přece se je zatím nikdo nepokusil zastavit a nenarazili na žádnou hlídku.

Stačila tu myšlenku sotva dokončit. Jejich nosiči byli sotva metr od Brány, když se k nim mrazivým vzduchem donesl děsivý svist a už známé ječivé skřípání letících temných stínů.

Záplava nejspíš všech démonů, kteří se do té chvíle dokázali dostat ven z Brány a nikoho dosud neposedli, se na ně řítila ze všech stran.

Angela vyděšeně vytřeštila oči. Bylo jich příliš. I když na ně byli připraveni, a počítali s nimi, jejich past nejspíš nezadrží všechny… Jenže na přemýšlení stejně nebyl čas.

 

Catherine už spolu s přiděleným bystrozorem, jímž nebyl nikdo jiný než Mike Scotter, kterého si Angela matně vybavovala z doby, kdy pomáhala uzavřít příměří mezi upíry a čaroději, vytvářeli kolem nich a Angely malý, ale o to pevnější štít. Stejně tak se dělo na dalších čtyřech místech.

Úkol upírské jednotky byl jasně daný. Přesun Brány. Jejich čarodějní bodyguardi měli zaručit, že na to budou mít dostatek času i prostoru. A všichni ostatní měli dělat co nejvíc pro to, aby skupinka u Brány měla s démony co nejméně práce.

V praxi to vypadalo tak, že Draco, Serpens a další tři upíři věnovali letícím stínům jen letmý pohled a vrhli se ke kamennému Oblouku, zatímco přidělená jednotka čarodějů se k němu otočila zády a čelem k démonům, hůlky napřažené.

 

Démoni byli sakra rychlí, ale s tím počítali. Většina z nich kolem vnějšího kruhu čarodějů se štíty přeletěla bez zastavení. Jak předpokládali, řítili se k těm, kdo se chystali ukrást Bránu.

Lepivá tma mezitím trochu polevila, takže se bystrozorové vykašlali na roli světlušek, prudce vztáhli hůlky vzhůru a společnými silami vyčarovali nad hlavami upírů další zářící kupoli.

Rozzuřené vřeštění, kterým démoni na štít reagovali, se všem zařízlo do uší. V okamžiku bylo okolí plné černého dýmu, který pátral po slabině jak v kouzlu, tak v lidech. Avšak každý, kdo se téhle akce účastnil, musel mít tetování proti posednutí, takže v tom měli smůlu.

 

Angela napjatě sledovala, jak se hordy démonů shromažďují kolem a dotírají na stěnu štítu, který teď kryl prostor nad Bránou. Trpělivě čekali na okamžik, kdy jich tam bude co nejvíce a stačili mezitím poslat pár z nich do věčných pekel – lépe řečeno, spěšně odříkali latinské zaklínání nad démony, které se jim podařilo znehybnit pentagramem.

A jejich upírská jednotka se hrdinsky jala zvedat tu zatracenou věc…

 

Ten proklatý šutr byl mnohem těžší, než by Serpense kdy napadlo. Jako by jim mlčky bránil pouhým nechtěním s ním pohnout. Všechny svaly v pažích měl napnuté a skřípal zuby námahou, když se oblouk konečně zakýval a pohnul.

On a další čtyři nejsilnější upíři z jejich sídla velmi pomalu Bránu zvedli asi centimetr nad povrch země, všichni včetně Malfoye u toho supěli jako lokomotivy a bylo jasné, že to dlouho nevydrží.

„Hej!“ štěkl Serpens po nejbližším čaroději.

Ten stále udržujíc spolu s ostatními obranný štít, k němu otočil hlavu. Byl to Prewett.

„Můžem?“ zeptal se zadýchaně.

To jejich hračičkování s hůlkami nejspíš taky nebyla žádná sranda.

„Můžem, ale fofrem!“ procedil mezi zuby.

 

Harry si všiml, že čarodějnická skupinka ustupuje a volnou rukou se chytají poněkud zarudlých upírů. Okamžitě zvedl do vzduchu levou ruku, vzápětí po něm signalizovala Angela, a pak i ostatní.

 

Pak to šlo ráz na ráz. Něco hlasitě zašumělo, jak vnitřní štít polevil. S hlasitým prásknutím, které se neslo několik kilometrů daleko, všem zmizela z očí kamenná Brána. Všichni čarodějové u kamenného Oblouku se najednou přemístili a upíři držící Bránu spolu s nimi.

„Teď!“ zařval Bill.

Pětice čarodějů vypálila ze svých hůlek téměř ve stejné vteřině směrem k zemi. Okolí i černé stíny zalila zářící stěna světla.

 

Harry rychle mrkal, aby se zbavil mžitek před očima. Jakmile se dokázal rozhlédnout, nemohl si pomoct, aby neudělal vítězné gesto. Z pěti bodů kde stáli, vycházelo pět špic obrovského pentagramu, který za svými hranicemi uvěznil všechny démony, kteří se tam v tu chvíli nacházeli.

Vyšlo to, jejich past sklapla. Nějakým zázrakem se jim podařilo uvěznit uvnitř celou první vlnu démonů.

Chaos černých kouřů poletoval sem a tam v sevřeném prostoru a vytvářeli bezmocně syčící kupu. Snažil se prohlédnout skrz ně, aby se ujistil, že je oblouk opravdu fuč.

„Povedlo se jim to,“ ozvalo se těsně vedle něj. „Minimálně se všichni dostali pryč.“

Ohlédl se na Angelu, která nespouštěla z vřískající černoty pohled. Netvářila se moc spokojeně.

„Fajn, takže odchod,“ reagoval rázně a už signalizoval ústup jedné straně, zatímco jeho šéf si vzal na starost druhou.

„Nezdá se mi to,“ zamrmlala Angela.

„Co je?“ kouknul po ní.

„Šlo to moc snadno. Kde je ten zbytek? Posedlí?“

Harry se zachmuřeně rozhlédl po zasněžené krajině. Na to, že právě šlohli celou Bránu, byl v okolí skutečně až moc klid.

„Souhlasím, ale nebudeš tady čekat, abys to zjistila, že ne?“

Hodila po něm pohoršený pohled a pak se obrátila ke Catherine, která se právě s poněkud napruženým výrazem dostala přes hromady šutrů až k nim. Harrymu došlo, že nejspíš neschvalovala upíří rychlost Angely, se kterou se pohybovala a nepočkala na ni.

„Nahlas zdravotníkům odchod na domluvenou pozici,“ požádala ji upírka rázně.

Harry si sice myslel, že blondýnka řekne něco nehezkého, ale místo toho jen kývla a v momentě byla pryč. A jako odpověď na otázku mu to stačilo.

 

Do dvaceti vteřin byli všichni pryč. Po jejich krádeži jen zůstal rozrytý sníh a děsivý prostor ve tvaru pentagramu plný černoty.

*

Ačkoli to nebylo ani zdaleka poprvé, co se Serpens s něčí pomocí přemístil, stejně se mu z toho jako vždycky udělalo zle. Nemluvě o tom, že při dopadu na zem – ano, byl to dopad, vzhledem k tomu, že se polovina jejich skupiny objevila pět centimetrů nad povrchem dlažby – mu ruplo v zádech tak, až měl pocit, že už se v životě nenarovná.

Ta kamenná svině se jim vysmekla ze sevření, ale naštěstí se na povrchu zmrzlého sněhu jen nehezky zakymácela, přičemž upír stojící na špatné straně povážlivě zbledl, popadalo z ní pár kamínků a zůstala stát, jako by patřila na náměstí odjakživa.

Serpens by do toho šutru nejraději na místě kopl, ale na to měl moc rád svoje palce u nohou. Tak si jen masíroval záda a kontroloval pohledem ostatní. Všichni vypadali více méně v pořádku, jediný rozdíl byl v tom, že se sokolík tvářil ještě víc nerudně než obvykle.

Na Piccadilly Circus, speciálně vyklizeném, uzavřeném a začarovaném pro jejich účely, bylo ticho a zima.

Slavnou křižovatku mnoha cest vybrali kvůli jejímu umístění v samém centru starého města. Náměstí bylo doslova srdcem Londýna, místem, kudy ještě za klidných dnů před otevřením Brány proudily nezměrné davy lidí, dodávající okolním budovám život, který byl z místa cítit i teď. Život a naději.

Nemluvě o tom, že se jednalo o místo, kde se střetávaly tři proudy nějaké přírodní energie a vytvářely tak zdroj, který mohli využít. Ne že by tomu Serpens nějak extra rozuměl, ale od toho tady byli jiní.

 

Lionelovi bylo divné, že prostě sebrali tu divnou Bránu a objevili se s ní uprostřed Piccadilly, jako by se nechumelilo. Sice v Londýně zrovna opravdu nesněžilo, ale s tím to nemělo co dělat. Žádný Lamideus, žádné Bratrstvo, žádní upíři s černýma očima. Po tom, co viděl při vyvolání upírského poloboha, čekal krvavou lázeň a ono nic. A I Kendallovi to celé smrdělo hůř než sirup z kuřecí krve, který mu vnucovala matka, když byl ještě sotva pětileté upírče.

Oba tušili, že je něco špatně.

Navíc začal Kendallův žaludek dělat prudké kotrmelce a točila se mu hlava. Bylo sakra nepříjemné být tak blízko toho zatraceného oblouku, kvůli kterému téměř přišel o život. A to se nedaleko nich tyčily hned dva…

„Kenny? V pořádku?“ ozvalo se vedle něj tiše.

Střetl se pohledem s tmavýma očima.

„Ani ne… Ale ustojím to,“ ujistil Lionela vážně.

 

Alex odskočil na metr daleko, když mu přes tvář přejelo něco ledově studeného a slizkého jako hlemýžď. S hladinou adrenalinu až někde v krku se obrátil a zjistil, že se po přemístění ocitl těsně u dalšího oblouku, který měl místo černé bublaniny dlouhý třepotající se závěs a právě ten ho pleskl přes hlavu.

„Kurva…“ ujelo mu s úlevou.

„To by mě zajímalo, kdo propočítával vaši pozici pro přemístění,“ ozval se vedle něj nakvašený hlas, ve kterém rozpoznal bystrozora Veberskeho. Ten byl členem druhé jednotky, která přesunovala oblouk z Odboru záhad.

Kupodivu to zvládli rychleji než oni a přitom byli utvořeni docela narychlo, když si uvědomili, že díky zabezpečení Ministerstva a mnoha změnám na Odboru, už prostě tu druhou Bránu dolů do podzemí nedostanou. Nemluvě o tom, že to nebylo nejvhodnější místo pro shromáždění většího počtu lidí a plánované ´zamykání´.

„To bych taky rád věděl,“ zasykl Andreas Lestern, který už si rovněž víc než všiml přibližně metrové mezery mezi oběma kamennými oblouky. „Vždyť jsme to skoro napálili přímo do něj!“

„Tak tohle někdo posral,“ konstatoval Serpens.

„Vychýlili jste se z kurzu, vážení,“ vložil se do toho chladný hlas a do jejich středu napochodoval šéf Ústředí Ludford.

Druhá část jejich jednotek už se začala také objevovat na potemnělém prostranství, které v tu chvíli působilo mnohem menší, než bylo doopravdy.

„Popravdě, ani bych se nedivil, ta věc váží snad metrák,“ okomentoval to zachmuřeně Falco.

Bystrozorský hlavoun se k němu otočil a několik vteřin se do něj zabodával pohledem, který mu blonďák nehybně opětoval.

„Tohle je fakt blázinec,“ konstatoval pak Ludford odevzdaně. „Démoni, upíři, Smrtijedi, dokonce děti…“ mávl směrem k dvěma bradavickým studentíkům, kteří se opírali o zábradlí nad vchodem do podzemky kousek od nich a propálili ho očima. „Ještě tu chybí skřeti…“

„Nejsme ale v Pánovi prstenů,“ reagoval Alex s velmi specifickým cynickým humorem.

Čarodějové se na něj podívali jako na blázna.

„Pán čeho?“ tázal se Ludford zmateně.

„To je jedno,“ mávl rukou mladý Prewett.

„Až tohle skončí, budeme všichni potřebovat cvokaře,“ usoudil moudře Serpens.

„Co je to cvikař?“ vytřeštil na něj oči Lestern.

„Cvokař,“ opakoval mu Alex netrpělivě, když upír jen převrátil oči v sloup. „Mudlovský léčitel, nebo taky lékař. Stará se o duševně nevyrovnané či psychicky nemocné mudly. Správně taky psychiatr, cvokař je pouze lidové označení.“

K zírajícím čarodějům se přidali i upíři.

„Někdy mám dojem, že Voldemort zase neměl tak špatný nápad se zrušením toho Studia mudlů,“ ozvalo se za Ludfordem.

„Pottere! To je dost!“ uvítal ho nadřízený.

„Dodatečná kontrola,“ odtušil Harry. „Nerad ruším váš diskusní kroužek, ale máme tu práci,“ oznámil jim a píchl palcem za svoje záda, kde se výsměšně tyčily dva kamenné oblouky.

„Čeká se tu jenom na vás,“ prskl Serpens. „Kde máš zrzky?“

„Budou tu hned,“ odvětil relativně klidně.

„Problémy?“ tázal se Ludford a znovu se na něm začala projevovat nervozita. „Kromě těch vřískalů?“

„Právě že ne…“ zamumlal exVyvolený pochmurně.

„Ještě si stěžuj,“ odfrkl si Serpens.

*

Netrvalo to ani deset minut a všichni byli na svých místech.

Zatímco se Bill se skupinou patnácti nejlepších zaklínačů, jaké za tu krátkou dobu stačili najít, připravoval u obou Bran, čarodějové znovu kontrolovali a zajišťovali rohy jednotlivých asi deseti ulic, které na Piccadilly vedly. Nikdo nestál o nečekané překvapení.

Obloha nad Londýnem byla neprodyšně zatažená i přesto, že v ulicích kvílel vítr, který se spolu s tuhým mrazem dokázal dostat i přes vrstvy oblečení a rozechvíval zimou skoro každého včetně chladnokrevných upírů.

 

Přes náměstí se přehnal oblak zvířeného sněhu. Angela sledovala, jak se pomalu usazuje jen proto, aby své oči zaměstnala něčím jiným než dvěma Bránami a… A v tu chvíli se ozval ten zvuk.

Hlasité tleskání jednoho páru rukou, které se rozléhalo po náměstí s takovou ozvěnou, až brněly ušní bubínky.

Všichni zamrzli uprostřed pohybu a pak se všechny hlavy otočily po směru, odkud zvuk přicházel – od vysoké fontány se sochou řeckého boha, která díky dvěma obloukům po letech ztratila svou dominanci nad náměstím.

Majestátní postava v černém stojící těsně u ní si je prohlížela s téměř shovívavým úsměvem na úzkých rtech.

„Pěkný pokus, to vám musím nechat,“ pronesl Lamideus s takovou lehkostí, jako by jen přišel na zdvořilostní návštěvu. A přestože nemluvil nijak hlasitě, mrazivý vzduch jeho hlas spolehlivě donesl ke každému, kdo na náměstí byl.

„Bravo. Po stech letech docela dobrý nápad,“ ocenil jejich snahu. „Výstřel naslepo nebo máte dokonce nějaký návod na zamykání?“

Harry ztěžka polkl.

Žádná z hlídek, které měli rozmístěné v širokých okruzích kolem náměstí, nehlásila problémy. A přitom jejich největší nepřítel stál jen několik metrů od nich a ještě jim tleskal. Všichni byli v takovém šoku, že se několik vteřin nikdo z nich nepohnul.

„Takže návod, hmm… To skoro vypadá, že jsem vás nepříjemně překvapil,“ protáhl a trochu se pootočil na bok. „A to jsem nepřišel sám… Pojď sem, holčičko, určitě ráda uvidíš kamarády.“

Zpoza fontány se vynořila drobná černovláska s pohledem zarytě upřeným do země.

„Maileen…“ vydechl Alex.

„Dlouho jste se neviděli, že?“ Lamideus popadl Maileen za loket a smýkl s ní před sebe. „Chcete se přivítat? I když vlastně počkat… Oni už nejsou tvoji kamarádi, že? Musíš mě omluvit, trochu se mi míchají ty Aterovy vzpomínky.“

Maileen zvedla hlavu a otočila ji k démonovi.

„Já myslela, že jsi ho vymazal,“ řekla podivně klidně.

Lamideus se zašklebil: „Jsi otravná.“

Chytil upírku pod krkem a se zavrčením zabořil své zuby do bílé kůže. Několikrát polknul, a odhodil dívku od sebe tak, že při letu vzduchem srazila k zemi hned čtyři zaklínače, kteří stáli v pravidelných rozestupech kolem obou Bran, než se s děsivým zvukem lámaných kostí zastavila o bílou zeď působivé budovy, která ukrývala slavnou výstavu všemožných šíleností s názvem Ripley´s.

„Není nad čerstvou svačinu,“ konstatoval polodémon s krví na rtech.

Vzápětí proti Lamideovi vyletělo hned několik paprsků slunečního světla. Z hůlek Harryho, Angely, Draca, Margaret a Lesterna. Světlo bylo tak silné, že mnozí přivírali oči a přítomní čistokrevní upíři bleskově zacouvali. Ale když pohaslo, Lamideův plášť vlál na stejném místě jako předtím.

Jen už se neusmíval.

„Ubožáci. Snad si nemyslíte, že si na mě přijdete s těmi vašimi ubohými kouzly. To byste tady museli mít trochu opravdového sluníčka,“ stočil na chvíli oči vzhůru. „Smůla, co?“

Nikdo mu neodpověděl. Věděli, že jejich kouzla budou proti Lamideovi k ničemu. A k slunci se přes ty mraky nahoře opravdu nedostali, ač to zkoušeli. Jenže tentokrát mělo falešné sluneční světlo sloužit jen k odvrácení Lamideovy pozornosti.

„Já osobně bych opalování vynechal…“ ozval se klidný hlas za Lamideovými zády.

Látka pláště zavlála, rudé oči se zabodly do majestátní postavy s bílými vlasy.

„Ha! Tebe si pamatuju,“ roztáhl v zářivém úsměvu ústa Lamideus. „Amadeus, že?“

Vznešený Třináctý vznešeně mlčel.

„Byl jsi jeden z těch šmejdů, co mě poslali na druhou stranu. Ani netušíš, jak rád tě vidím…“

*

Přišli naprosto tiše, beze slov, na některých vlály cáry oblečení, jako by jim mráz a zima vůbec nevadily. Blížili se k nim každou ulicí, která na náměstí vedla. První předsunuté hlídky zcela zlikvidovali, proto se proti nim zvedl odpor až několik desítek metrů od náměstí.

Posedlí se na čaroděje i upíry vrhli jako smečka vlků v jeden daný okamžik a závěje sněhu se rozzářily všemi barvami duhy, jak jejich strana spustila obranu.

Situace vypadala docela nadějně. Přinejmenším prvních deset vteřin.

Vebersky jen těžko věřil vlastním zkušeným očím, že jeho jednotka elitních bystrozorů skutečně nevydržela vzdorovat náporu těch černookých hajzlů delší dobu. A pokud čarodějové pod jeho velením byli nuceni začít ustupovat tak krátce po začátku boje, v ostatních přilehlých uličkách to muselo vypadat stejně, nebo dokonce hůř…

Byli na démony připraveni dobře, alespoň jak nejlépe to šlo. Všichni bystrozorové byli zruční ve vyčarování pentagramu, všichni znali latinská zaklínání i slova, která démonům nebyla zrovna po chuti a naprostá většina z nich neměla problém s použitím smrtící kletby, která rozjasňovala nadcházející večer jedovatě zeleným světlem čím dál častěji, až z toho vznikal úplný ohňostroj. Problém byl v tom, že démoni byli mnohem rychlejší než oni sami, obzvláště ti, kteří posedli násosky a početně je dalece převyšovali.

A jediné, co je dokázalo opravdu definitivně zastavit, byla Avada nebo zaříkání. Na latinské ciráty jemně řečeno neměli čas a Avada se nedala použít příliš často. To už taky dávno zjistili, že ačkoli ji vysílají proti démonům, zároveň zabíjejí lidi… Ničilo to každého, kdo zavraždil víc než třikrát. Většina čarodějů už pak tu kletbu nedokázala vůbec vyslat.

Když si začal v duchu skládat dohromady jednotlivá hlášení o pohřešovaných osobách a představil si, že je ten upírskej černej parchant všechny přitáhl s sebou sem, zachmuřil se. Vycházelo to na mnohem víc nepřátel, než dokázali zadržet.

Rázným švihnutím zalil první řadu nepřátel proudem plamenů. Posedlí začali vřeštět a jeden o druhého se snažili uhasit hořící oblečení. To je mohlo minimálně zpomalit, výborně.

„Nemazlete se s nima!“ zařval.

Mohli jen doufat, že si zaklínači na náměstí pohnou s tím pitomým zamykáním, nebo co u těch kamenných Bran vyváděli. Že si sakra pohnou…

*

Ginny stála těsně u vysokého okna už ve chvíli, kdy se na náměstí objevila ta děsivá figura upírského poloboha a stála u něj i ve chvíli, kdy se dole z ulice začaly ozývat rány, svištivé zvuky kleteb a bolestný křik. V obrovské místnosti za ní, která původně sloužila jako prodejna oblečení, ale v tu chvíli byla plná postelí, panoval až na jemné šustění připravovaných obvazů klid. Prozatím.

Byli v zabezpečené budově jen pár metrů od severní strany náměstí, která měla fungovat jako první pomoc. Odtud se pak měli ranění přemisťovat do nemocnice.

Viděla jen na malou část Piccadilly, takže měla na dohled jen jednu z Bran, i tak ale z dálky viděla, jak kolem ní pobíhá její nejstarší bratr a jeho skupina. Na Lamidea neviděla, ale předpokládala, že si jej konečně vzal na starost ten převznešený a přestárlý upír.

Ruce měla založené na hrudi, rty pevně semknuté a cítila, že se jí mezi obočím dělá hluboká vráska.

Někdo se tiše postavil vedle a rovněž se zadíval dolů na ulici, na které se to hemžilo pobíhajícími bystrozory. Když se Ginny ohlédla, uviděla podobně zamračený profil, jako byl ten její. Daria měla černé vlasy pevně stažené dozadu z obličeje, aby jí později nevadily a na sobě měla léčitelský plášť.

Znovu se soustředila na dění pod nimi.

„Nemůžu se zbavit nutkání, abych jim tam šla pomoct,“ pronesla pak tiše.

Daria souhlasně přikývla hlavou: „Já vím, ale… Věřím jim.“

„Já se o ně spíš bojím,“ zahučela Ginny.

„To já taky, ale nemyslíš, že důvěra je v tenhle okamžik lepší varianta než strach?“

Dívky si vyměnily pohled.

„Navíc za chvíli budeme mít tolik práce, že na to nebudeme mít čas ani myslet…“

Jako by to Daria přivolala, rozletěly se dveře a na jejich ošetřovnu vpadli dva bystrozorové nesoucí mezi sebou bezvládného kolegu. Z rozervaného hrdla mu valila krev, která už mu prosákla oblečením a kapala na dosud čistou podlahu.

*

„Jak kruci zjistil, kde jsme?“ vrčel Harry nakvašeně. „Při všech těch bezpečnostních opatřeních… To je k vzteku!“ mrmlal a četl poplašné zprávy na svém náramku ze všech ulic. Všude se bojovalo proti posedlým.

„Těžko říct, třeba to uniklo z Ministerstva,“ reagovala Angela, v pravé ruce křečovitě svírající hůlku a kontrolující pohledem všechno, co se hnulo na jejich části náměstí. „Proto se nás nesnažili zastavit při tom přesunu. Věděl, kde budeme. Jen si počkal.“

„Kurva!“

„Soustřeď se, Harry,“ připomenula mu důrazně. „Za chvíli nám to kouzlo začne brát všem energii, neplýtvej jí na zbytečnosti.“

„No jo…“ vzhlédl od náramku. „Dávej na sebe pozor,“ pronesl naléhavě.

„Ty taky.“

Angela se vydala za Dracem k jejich stanovišti, Harry chňapl za rukáv jednoho z bystrozorů, kteří byli součástí jednotky, která přesunovala Bránu z Odboru. Byl mladý, sotva vyučený.

Harryho matně napadlo, že ten by měl být maximálně na cvičišti a ne v téhle šílené válce proti démonům.

„Ministerstvo. Běž pro posily. Všichni bojeschopní. Hned,“ vyštěkl na něj heslovitě a pustil ho.

Kluk kývl a přemístil se pryč.

 

Harry, Ron, Angela, Draco, Catherine, Mike Scotter, Serpens, Margaret, Charlie, Ludford, Remus, Arthur, Alex a Andreas zaujali stanoviště u jednotlivých východů všech uliček na náměstí a sledovali situaci. Snažili se stát tak, aby vždy viděli na minimálně jednu další skupinu. Mnozí z nich by se nejraději přidali do zuřivého odporu proti útočícím démonům, kteří v už tak řídkých řadách bystrozorů a upírů vyráběli krvavou paseku, ale měli pozici zálohy.

Museli se ujistit, že Billa a ostatní zaklínače nebude od vytváření okruhu nic rušit. Tedy až na skřípající nebo dunivé zvuky, které se ozývaly z budovy muzea Ripley´s, do které před pěti vteřinami zdí proletěli Lamideus i Třináctý.

Ti dva se pohybovali tak rychle, že ani upíří oči nestačily sledovat jejich souboj, který probíhal už dvě minuty.

 

Angela si nemohla pomoct a pohled jí utekl vzhůru k obloze. Ta znovu povážlivě tmavla a světla v ulicích se nerozsvěcela. Bez přemýšlení vyčarovala hned tři čarovné koule světla a vyslala je vysoko nad sebe. Ostatní z hlídkujících ji vzápětí napodobili, aby vytvořili dost světla pro zaklínače u Bran. Snažit se zakrýt jejich pozici by bylo stejně poněkud nesmyslné.

Zem pod nimi se chvěla.

Podvědomě se přesunula o dva kroky, tak aby dosáhla na Draca a chytila se ho za ruku. Alespoň na chvíli ho potřebovala cítit… Nepodíval se na ni, jen její dlaň silně stiskl.

 

Bill se přinutil na moment zastavit chvatné pohyby hůlkou, když si uvědomil, že udělal už třetí chybu a zaklínačský znak pracně odčarovává pryč. Zkoušel to přece stokrát, věděl přesně jak má kruh kolem obou Bran vypadat a teď nebyl zrovna prostor na to, aby dovolil svojí nervozitě dělat si, co se jí zamane. Bylo sice sakra těžké se soustředit, když jen pár desítek metrů od něj právě probíhalo něco, co se dalo lidským mozkem jen sotva zpracovat, ale když tohle neudělá on tak kdo?

Kdo jen…?

Najednou to na něj dolehlo.

Přeletěl pohledem úsek, který už byl schopný vypracovat, z druhé strany na zaklínačských znacích pracoval jeho nejschopnější kolega. Víc než dva čarodějové na tom dělat nemohli, riskovali by nesoudržnost řady a při zaklínání samotném by se mohla objevit velmi nebezpečná slabina. Ostatní čekali kolem, až dá pokyn, aby k zaklínání přidali své hůlky. A vzhledem k randálu, který k nim doléhal z přilehlých ulic, toho měli hotovo nebezpečně málo.

Podíval se na hůlku ve své ruce a uviděl, že se jeho špička mírně chvěje. Doslova cítil tu tíhu zodpovědnosti, která na něm visela a hluboko v hrudi se mu zničehonic objevila panika.

Co když to nezvládne? Co když všechny odsoudí k záhubě? Je příliš slabý, nezvládl se ubránit ani posednutí…

Najednou se mu všechny znaky vykouřily z hlavy. Nevěděl, jak pokračovat…

Co když tohle všechno vůbec nemělo smysl? Neměl by raději být se svou ženou a dcerou? Trávit s nimi poslední dny…

 

Harry právě vážně zvažoval, že půjde alespoň na chvíli podpořit boj na severní straně, kde to vypadalo hodně zle a naneštěstí byla tím směrem i jejich první pomoc, když se ohlédl k Bránám, aby zkontroloval, jak jsou na tom zaklínači, a všiml si, že Bill stojí nad částečně vytvořeným zaklínačským půlkruhem jako solný sloup, oči vytřeštěné.

„Hned jsem zpátky,“ zamumlal směrem k Ronovi, který situaci pozoroval stejně napjatě jako on a vystřelil k němu.

 

Rameno mu pevně sevřela něčí ruka. Tak pevně, až to zabolelo.

Překvapeně otočil hlavu a jeho oči se střetly se smaragdově zelenými, které se na něj upíraly z takové blízkosti jako ještě nikdy.

„Já vím,“ pronesl Harry zřetelně. „Já vím, jak se cítíš, Bille.“

Nejprve mu chtěl odseknout, že to nechápe, ale jen vteřinu předtím si uvědomil, kdo vedle něj vlastně stojí. Harry Potter. Chlapec, který porazil Pána zla. V sedmnácti letech. Musel sám o sobě nesčetněkrát pochybovat, stejně jako o něm pochybovali jiní a přece se Voldemortovi nakonec postavil. A zvítězil.

„Jsi silnější, než myslíš,“ pokračoval vážně a s takovým klidem a jistotou, jako by ty stovky démonů kolem nich vůbec neexistovaly. „Zvládneš to a vrátíš se ke svojí rodině. Nepochybuj o tom.“

Bill se díval do té vážné upřímné tváře a zvedla se v něm nová vlna odhodlání. Už toho přestáli tolik, tak proč ne tohle?

A jeho ruce se přestaly chvět.

 

Lionela už lákala myšlenka vypařit se nejlépe někam do Asie, když viděl, že jejich hlavní zaklínačské eso má zjevně problémy sám se sebou, ale když se Weasley s novou vervou vrhl na čarování, bylo jasné, že tohle už dotáhnou do konce, ať bude jakýkoli.

Tlumený hluk z ulic a zpoza zdí budov se neúprosně blížil.

Otočil hlavu a zadíval se na Kendalla, který stál těsně vedle něj s celkem vyrovnaným výrazem ve tváři.

Jak myslíš, že to dopadne? nadhodil v duchu.

Upřímně? Nevsadil bych si na nás, zněla odpověď.

Lionel se zamračil: Jak můžeš být tak v klidu?

Zadívaly se na něj oči, v nastávající tmě zářící nepřirozeně světle modrou barvou.

Buď to přežijeme a budeme nějak pokračovat nebo ne. V každém případě se tě nehodlám vzdát. A pokud tady máme umřít… Alespoň se už nebudeme muset přetvařovat.

Lionel na něj zůstal nevěřícně hledět.

To myslíš vážně?

Místo okamžité odpovědi se k němu Kendall nahnul a políbil ho. Bez okolků, vášnivě a přímo na rty. Lionel zůstal jako opařený. Nikdy, absolutně nikdy neukazovali svoje city na veřejnosti. Ne, že by si jich v tu chvíli někdo všímal, ale co Kendall udělal, naprosto vybočovalo ze všeho, co si kdy předsevzali.

„Smrtelně…“ splynulo z jeho rtů, když se oddělily od těch jeho.

„Kenny…“

Lionel nebyl nijak přecitlivělý, ale v tu chvíli se v něm všechno sevřelo. Pohnul se, postavil se před Kendalla, aby mu oplatil stejně, když… Ozval se nějaký nepřirozený zvuk a pak sníh pod jejich nohama zrudl…

Ani jeden z nich nechápal, co se děje, dokud se nepodívali dolů. Lionel šokovaně civěl na lesklou věc, která mu trčela z hrudi…

 

Stalo se to tak zatraceně rychle. Tak rychle, že si toho nikdo nevšiml, dokud se z Kendallova hrdla nevydral výkřik. A přece si to Angela vyčítala. Měla si toho všimnout. Měli to alespoň tušit.

Byli tři. Posedlí a podle výbavy bývalí Lovci upírů.

Objevili se v prostoru mezi kruhem zaklínačů a budovami, každý na jiném místě, jako by spadli z nebe. Doslova.

Tak se soustředili na nebezpečí, které se k nim blížilo ze země, až úplně zapomněli na to hlídat si i prostor nad sebou. Nechali se ukolébat tím, že naprostou většinu démonů v podobě kouře uvěznili v pentagramu daleko na severu a s útokem shora nepočítali. To byla chyba.

Pasti s pentagramy měli sice u východů z ulic, ale ne na náměstí. Narušily by zaklínačský systém znaků, které pracně vytvářel Bill.

Útok byl tak šokující i proto, že tři Lovce/démony nikdo z nich nevycítil.

Angela netušila, čím se chránili, nebo jestli to bylo posednutím, ale prostě se na ně vyřítili jako tichá smrtonosná zkáza.

 

Rozdělili si to, nejspíš podle pokynů jejich pána.

Jeden zaútočil na Serpense, který za sebou postřehl pohyb, a stačil nastavit ruku do dráhy dlouhé stříbrné dýky, která mu probodla paži těsně pod ramenem. Druhý Lovec šel po Dracovi, který nebezpečí vycítil jen o zlomek sekundy dříve a prudce uhnul zároveň s výkopem do boku černookého Lovce.

Ten třetí šel po Kendallovi. On byl taky jediný, kdo vykřikl, a proto se po něm Angela ohlédla jako po prvním. Ale nebyl to Kendall, kdo byl raněný. Lionel se nejspíš v poslední vteřině pohnul a zakryl ho tak vlastním tělem…

Na prvního Lovce se vrhla Margaret, druhému Draco vykopl dýku z ruky a náměstím se rozlehl Lionelův bolestný křik, když mu třetí zakroutil zbraní v ráně.

 

Za běžných okolností by si Serpens s vyšklebeným Lovcem snadno poradil, i kdyby byl ozbrojený až po svoje zahnědlé zuby. Zvlášť když tenhle zjevně nebýval čaroděj. Jenže hlava přecpaná nějakým zasraným černým kouřem, který lidskému tělu dodal sílu i rychlost sice jen mírně ale přece převyšující tu jeho, se bohužel nedala počítat jako normální situace.

Marcus ho svého času nepasoval na šéfa výcviků pro nic za nic. Věřil si a uměl bojovat. Jen nebyl zvyklý na nucenou defensivu. A právě do té ho démon zatlačil už prvním útokem.

Nebýt Corvus, která rychle reagovala, a napadla Lovce z druhé strany, druhá dýka by šla na mnohem méně příjemné místo než do jeho pravé paže.

Poloupírka vložila do protiútoku doslova smrtící sílu a podařilo se jí Lovce odkopnout dál od něj. Jakmile sevření na rukojeti dýky povolilo, Serpens se stáhl dozadu a za cenu ošklivě popálené levé dlaně si to svinstvo z ruky vyškubl. Nikdy nechápal, kde na výrobu stříbrných zbraní berou ti amatéři zdroje.

Nejpalčivější bolest polevila a černé mžitky před očima se vytratily. Spěšně obhlédl celé náměstí. Na protější straně se ve sněhu válel sokolík v urputné snaze ukroutit druhému Lovci krk. Nalevo právě Feles nelítostně smetla třetího útočníka smrtící kletbou a ve vteřině klečela ve sněhu u jednoho z těch studentíků z Bradavic. Ten to zjevně schytal naplno.

Weasley pokračoval v zuřivém čarování kolem Bran; Potter, mladší Weasleyové, Prewett a Lestern ho kryli spolu s několika dalšími bystrozory, přičemž obzvlášť Pottera to zjevně táhlo k tomu, jít si místo nečinného stání trochu začarovat.

A mladá Prewettová spolu s tím mladým bystrozorem právě signalizovali prolomení obrany v jedné z ulic. Paráda…

 

Harry se po poplašném signálu rozhodl okamžitě. Nechal u Billa jeho bratry a spolu s Prewettem a Lesternem se řítili na pomoc k ulici, kde hlídkovala Catherine.

 

Vůbec nezaváhala, když tu jedovatou kletbu vyslala ze své hůlky. Posedlý Lovec sice zareagoval bleskově a pustil jílec dýky, která tak zůstala v děsivém úhlu trčet z Lionelova těla. Pokusil se uhnout, ale zelené kouzlo předčít nemohl. Ne to její. Natáhlo se za ním jako chapadlo.

V černých očích se jen krátce mihlo poznání a pak už v nich nebylo nic. Tělo šedovlasého Lovce dopadlo do ušlapaného sněhu jako odhozená loutka. Angela mu nevěnovala ani druhý pohled a už se skláněla k Lionelovi, který se sesunul na kolena.

Kendall ho přidržoval za ramena a s hrůzou v očích zíral na stříbrnou špici, která mu trčela mezi žebry. Lovec mířil na Kendallovo srdce a jen díky tomu, že se Lionel postavil před něj, probodl mu pravou plíci. Ale i na takovou ránu to příliš krvácelo, to viděla Angela okamžitě. Sníh pod mladým upírem, který zjevně upadal do šoku, velkou rychlostí tmavl.

„Kendalle,“ oslovila svého druhého studenta hlasem, ve kterém nejspíš zaznělo víc naléhavosti, než původně zamýšlela, protože přestože před sebou viděl jen raněného přítele, okamžitě se na ni podíval. „Drž ho.“

Kývl. Klekla si za Lionela, popadla rukojeť a okamžitě ucukla zpět. Z dlaně se jí ošklivě kouřilo.

V duchu proklela všechny ty kraviny, co si Lovci navymýšleli, obalila si ruku rukávem, chytila dýku znovu a druhou přidržela Lionela.

Zhluboka se nadechla a jedním rázným pohybem dýku z rány vytrhla. Krvácení se ještě zhoršilo, to ucítila ona i Kendall okamžitě. Jenže kdyby zbraň v ráně zůstala, otrávila by ho postupně.

„Polož ho,“ vyhrkla a zkontrolovala spěšným pohledem nejprve Draca, který právě zabodl do druhého útočníka jeho vlastní dýku a pak Serpense, který v nádherné spolupráci s Margaret zlomil třetímu Lovci vaz.

Bill u Bran dokončil okruh a znaky ozářily celé náměstí do modra. Udělalo se jí mírně nevolno. Úbytek energie… Kouzlo je začalo okrádat o jejich síly. Označeni byli všichni upíři a polovina čarodějů. Kdo ví, jak rychle to půjde.

Rychle se sklonila k Lionelovi. Nebyl čas.

„Kendalle, běž k Billovi,“ pronesla a už hýbala nad upírem hůlkou.

„Ale…“ nadechl se.

„Potřebuje tě tam. Tvoje krev,“ připomněla vyděšenému upírovi. „Postarám se o něj.“

Semkl rty a jen velmi neochotně stáhl své ruce z Lionela, který přerývaně dýchal a třásl se. Kendall se přesunul k čarujícím a ona soustředila na ránu své hojivé kouzlo.

Útok Lovců odvrátili, k dokončení kouzla na zamčení Bran už příliš času nepotřebovali a Lamidea stále zaměstnával Třináctý. Nesměli to vzdát.

Jenže ti zatracení Lovci nebyli jen tři…

 

Lamideus, kdysi jen o něco víc než běžný upír, po prokletí a letech strávených v rudém světě napůl démon, považující sám sebe za boha, díky své neporazitelnosti a nesmrtelnosti, o níž byl přesvědčen, ten který by měl vládnout všem bezvýznamným nemrtvým na povrchu jisté planety.

Amadeus, prastarý nemrtvý, jehož síla vyvěrala z dlouhých let zkušeností a procvičování ducha, považující sám sebe za pouhou malou součást světa, který ho i po tak dlouhé době stále ještě dokázal překvapit.

Stáli proti sobě v podélné místnosti, u které už se dalo jen těžko určit, k čemu sloužila za běžného provozu. V ten okamžik zůstal z veškerého vybavení v jednom kuse pouze jediný exponát nějaké plastiky, ze které se šklebil obličej ohavné stařeny. Sice byl mírně nakřivo, ale visel. Všechny ostatní vystavené věci se nacházely porůznu na mramorové podlaze v různě velkých kusech podle toho, kam zrovna dopadly. Mezi nimi se pak třpytila záplava střepů z rozbitých oken a celou scénu zkázy doplňovaly kusy popadané omítky.

Ani jeden z upírů se už nějakou chvíli vůbec nepohnul. Na jedné straně temnota, na druhé světlo. Barva jejich vlasů podtrhovala jejich odlišnost.

Na první pohled se zdálo, že jen bez pohybu civí jeden na druhého, ale i sebevíc zaslepený mudla by zaznamenal elektrizující napětí, které se vznášelo ve vzduchu. Po likvidaci nejbližšího okolí přešli na poněkud odlišný druh boje.

Měřili své psychické síly…

Zničehonic Lamideus padl na kolena a zůstal s nahrbenými zády na zemi. Bělovlasý Amadeus na něj upíral nehybný pohled, ale cítil, jak jeho nohy slábnou.

Polodémon k němu zvedl zrak. Usmíval se.

„Kolik Vznešených muselo zemřít jen proto, abys mne dostal na kolena, Amadee?“

Oči Třináctého potemněly.

„Jsi v nevýhodě a dobře to víš…“

Třináctý mlčel. Nemusel to Lamideovi potvrzovat. Oběma bylo jasné, že bude rozhodující, z kolika upírů dokáže vyčerpat jejich životní sílu a použít ji proti němu. Démon měl vlastních sil až příliš. Ale Rada souhlasila, byli ochotni se obětovat, pokud to znamenalo, že se zbaví Lamidea nadobro.

Nedal jim to rozkazem, udělali to dobrovolně. A on jejich síly rozhodně nepromrhá…

 

„Stoupni si támhle,“ navedl Bill mladého upíra do jasně vyznačeného kruhu. V dalším pak už byla nachystána krev Třináctého, kterou odebrali předem v případě, že by se zdržel.

Smrtelně bledý Kendall mlčky poslechl a jeden z jeho kolegů ho pohotově vzal za ruku, připravený říznout ho do dlaně.

Bill se rovněž postavil na své místo a zkontroloval, že jsou připraveni i všichni ostatní. Na tohle měli jen jeden pokus a zaklínání si začalo vybírat svoji daň. Všiml si, že někteří čarodějové kolem už blednou a kymácejí se jako opilí.

Zhluboka se nadechl a pevným hlasem začal předříkávat zamykací formuli.

 

Draco se narovnal od nehybného těla, naštvaně od sebe odhodil zbytečné dva kusy jeho hůlky, kterou mu ten parchant stačil při souboji zlomit, a jeho oči našly Angelu klečící u jednoho ze svých studentů.

Jeho první popud byl vrhnout se k ní a chránit ji při čarování, jenže pak mu zrak utekl k Bránám, kde modré světlo ozařovalo čím dál jasněji kruh zaklínačů, a všiml si dvou postav, které se stejně jako předtím zjevily na náměstí jako duchové. A přistáli přímo za Billem Weasleym. V okamžiku na ně letěly kletby z hůlek dalších dvou Weasleyovských bratrů, ale těm se hbitě vyhnuli a v jejich rukou se něco zalesklo.

 

Serpens už už vyrážel k Bráně na pomoc proti dalším otrapům se stříbrem, když ho zarazil bolestný výdech. Zadrhl se uprostřed pohybu a potácivě se otočil. Corvus se na něj dívala doširoka rozevřenýma očima. Vztáhla k němu ruku a pak se sesunula k zemi.

Až v tu chvíli uviděl Lovce, který byl do té chvíle schovaný za jejími zády.

 

Draco Třetího Lovce rovněž postřehl až ve chvíli, kdy se bradavická profesorka skácela do sněhu. To už věděl, že k Bráně na pomoc musí on. Bratři čarodějové na dva Lovce nestačili a stále ustupovali k zaklínajícímu Billovi.

S kletbou na rtech se vyřítil přímo k modrému kruhu.

Vrhl se na jednoho z Lovců bez zaváhání, zatímco druhý se škodolibým smíchem uskakoval všem Weasleyovským pokusům ho zasáhnout. A v rukou si pohrával s obrovskou kuší…

 

Zatím se jim dařilo držet posedlé v alespoň nějaké vzdálenosti. Harry byl plně soustředěný na spoluvytváření pentagramů s Catherine, zatímco ostatní se věnovali otravné latině, když za nimi zaskřípal sníh a ozval se naléhavý hlas.

„Harry! Potřebujeme pomoc!“ vyhrkla na něj Daria, uřícená, bílý plášť celý od krve. „Nestíháme raněné přemisťovat a oni se blíží…“

„Catherine, běž s Dariou,“ rozhodl spěšně, s úmyslem dostat dívku z přímé bitvy. „Alex tě vystřídá…“

„Já jsem ale na pentagramy lepší,“ reagovala okamžitě světlovláska. „Alexi…“

„Zapomeň na to, ségra,“ přerušil ji zadýchaný Prewett a dál udržoval na jedné straně ulice ohnivou zeď. „Jdi s Dariou.“

„Jsi tu ve větším nebezpečí než já!“ vyhrkla naléhavě. „Jdi ty!“

Bratr se po ní překvapeně ohlédl: „Jak to…?“

„Prostě to vím,“ sykla a se zuřivým soustředěním vypustila z hůlky další pentagram. „Běž.“

Sourozenci si vyměnili dlouhý pohled, pak Alex přikývl a pustil k udržování ohně Lesterna, který na to nic nenamítal. Na odchodu stiskl sestře rameno a odspěchal se svou přítelkyní.

 

Daria nejprve to nehybné tělo jen přeletěla pohledem, ale pak se k němu vrátila a zadrhla se v běhu.

„To je přece…“ v příští vteřině už se řítila ke zdi bílé budovy, kde ležela ve sněhu jistá černovláska.

„Dario!“ vyhrkl za ní Alex. „Neblázni, musíme…!“

„Je to moje kamarádka!“ odsekla mu přes rameno.

Alex zaklel a rozběhl se za ní.

 

Serpens toho šmejda jednou ranou poslal k zemi, odrazil kopancem jeho další výpad nožem, který byl potřísněný krví, popadl ho za zápěstí a vší silou mu tu kudlu vrazil do krku. Posedlý zachroptěl, otevřel ústa a démon se z umírajícího těla vyřítil v podobě ječícího kouře. Už si ho víc nevšímal a vrhl se k ležící upírce.

„Corvus…“ otočil ji tváří k sobě a jeho srdce se zastavilo.

Kůže poloupírky zesinala, líce se propadaly, kolem očí se táhly rýhy vrásek. A v těch očích… V těch očích neviděl nic…

 

Oba Weasleyovi bránili bratra před útoky Lovce tak zuřivě, že se přesunuli až do vnitřního kruhu. Tam je ale překvapil, když se jim schoval za jeden z oblouků a pak je přepadl zezadu. Srazil je k zemi, když oba uhodil tupým koncem kuše do hlavy.

Nechal je za Bránou z Odboru záhad, ležérním pohybem přetočil kuši v rukou a namířil ji přímo na Billa Weasleyho.

 

Ten druhý grázl měl bouchačku. Draco si svíral bok, ve kterém ho pálilo a škubalo, pod bundou cítil vlastní krev. Zaklínání bralo energii i jemu a měl obrovské problémy postavit se na nohy.

Démon se na něj jen zašklebil a dál si ho nevšímal. Místo toho se otočil k Billovi.

Kurva…

Zaťal zuby a zapřel se do zmrzlého sněhu, aby se znovu pokusil postavit.

 

Ron se ztěžka vyškrábal na kolena, vzhlédl a v modrém světle spatřil toho Lovce, jak míří na jeho bratra. Charlie vedle něj sténal, ale už se rovněž sbíral do sedu. Panicky se rozhlédl, ale jejich hůlky musely skončit někde ve sněhu, neviděl je. Nepřemýšlel, zapřel se rukama, vztyčil se, potácivě se rozběhl a vší silou, celou vahou svého těla vrazil do toho šmejda.

Kuše cvakla, šíp vyletěl někam nad ně. Lovec při jeho útoku neudržel rovnováhu, zapotácel se a padal.

Ron najednou zjistil, že ho po tváři hladí něco slizkého. Závěs. Lovec stál přímo u jednoho z oblouků. Hrklo v něm, ale jejich setrvačný pohyb už nedokázal zastavit.

„Ne!“ uslyšel za sebou výkřik Charlieho a pak přišla tma.

 

Billovi se latinská slova vzpříčila v krku, když uviděl, že mu jeden z útočníků míří přímo na hlavu. Nemohl ale uhnout, musel zůstat na svém místě, jinak…

A pak se v modrém světle objevil někdo další. Ron. Vrazil do Lovce a střela vyšla naprázdno. Jenže pak oba zmizeli.

Charlie, krvácející z rány na hlavě, se objevil na jejich místě s vytřeštěnýma očima. Billovi připadalo, že má místo žaludku tunu kamení.

Propadli se skrz. Ron se propadl do světa démonů.

 

Když zaklínání utichlo, odtok její energie se okamžitě snížil, ale ani to nepomohlo. Neměla na vyléčení Lionela dost sil. Rána zůstávala otevřená a stále krvácela.

Nerozuměla tomu. Bylo to, jako by ta dýka byla prokletá.

S pocitem děsivé bezradnosti se zadívala k Bránám ve chvíli, kdy Draco odvrátil už druhý útok na Billa, když nějakému dalšímu Lovci vyrazil zbraň z ruky.

Neviděla, co se stalo, ale viděla Billa i Charlieho stojící jako by byli vytesaní z kamene. Oba se dívali na jeden z oblouků. Na ten Vstupní. Prudce se postavila. Ale ne…

 

Skrz obrovskou díru ve zdi jinak velmi působivé budovy pomalu prošla vysoká postava. Šla nezvykle ztěžka, ale ze sinavé tváře vyřazovala spokojenost.

Lamideus obhlédl situaci na náměstíčku a začal se ušklíbat ještě víc. Napravo od něj se někdo snažil probrat tu neposlušnou holčičku a nedaleko stála bokem k němu jistá hnědovláska, u jejích nohou už napůl mrtvý upírek.

A u Brány to sice hezky světélkovalo, ale už se nečarovalo a půlka osazenstva se tam z jemu neznámých důvodů válela po zemi.

Usmál se. Skoro by to chtělo nějaké rozpočítávadlo. No, nic… Hezky jeden po druhém.

Podle informací, které měl díky svým démonům k dispozici, byla hnědovláska velmi otravnou součástí té jejich ubohé skupinky.

No, holka, tys právě s otravováním skončila…

Lamideus zvedl ruku.

 

Angela Lamidea, který se z budovy vynořil nezván a nečekán, neviděla. Neviděla ani jeho pohyb rukou. Ale Draco ano. Uviděl to, na co vlastně celou dobu čekal a čeho se děsil. A viděl i to, jak se přitom praupír usmívá.

Uviděl to ve chvíli, kdy Lovci vyrazil zbraň. Věděl, že by to s ním měl skoncovat, jinak zase půjde po Billovi, který byl úplně zkoprnělý. Jenže taky si uvědomoval, že v tom případě to nestihne k Angele.

Draco neměl o čem přemýšlet. Nezáleželo na tom, že Bill nemá šanci od sebe odvrátit jakýkoli další útok. Záleželo jen na tom, že je Angela v nebezpečí… A jeho hůlka byla zlomená, na dálku nemohl udělat nic.

Ještě k ní chtěl vyslat varovnou myšlenku, jenže tentokrát byly jeho činy rychlejší než přemýšlení.

 

Dělo se to jinak… Rona viděla umřít a ne propadnout se Bránou. A přitom přesně to se nejspíš jen před pár vteřinami stalo. A taky Margaret… Hrdlo se jí sevřelo tak, že se nedokázala ani nadechnout, když si všimla Serpense klečícího u nehybného těla. Margaret zemřít neviděla. Ani tady, ani v té svojí podělané vidině.

Všechno bylo jinak a ona netušila…

Smrtelnou hrozbu za svými zády nevycítila až do okamžiku, kdy uslyšela strašidelný zvuk, jako by něco hodně tvrdého vrazilo plnou silou do něčeho poddajného… Koutkem oka spatřila jen záblesk neskutečně rychlého pohybu, záchvěv vzduchu přeplněného známou vůní, a pak jí na tvář dopadly kapky krve.

Najednou si připadala strašlivě pomalá…

Jako v násilně zpomaleném filmu Angela otočila hlavu. Neschopna jediného dalšího pohybu se dívala, jak klesá k zemi něčí tělo, které se před ní objevilo jako hradba před smrtelným nebezpečím v podobě Lamidea. Tělo, ke kterému patřily zářivě světlé vlasy…

Vytřeštěnýma očima zírala na stružky krve, které byly každou vteřinou silnější. Z uší, z nosu, z úst, i z těch očí, které milovala. Všude samá rudá krev vpíjející se do bílého sněhu.

Klesla na kolena nevšímajíc si pokřiveného úšklebku Lamidea, který se chystal na další smrtící pohyb.

Viděla jen široce rozevřené, nepřítomné oči…

481 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Poslední naděje

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář