Skip to content

Kapitola třicátá druhá – Tichošlápkův sen

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

„Dobře vidíme jen srdcem. To, co je podstatné, je pro oči neviditelné.“

                                                                                        Antoine de Saint-Exupéry

 

V potemnělém sídle nemrtvých řádila Smrt. Kamenné podlahy dlouhých chodeb se plnily rozpadajícími a hnijícími mrtvolami. Každá z nich měla už jen jedinou jistotu. Že už znovu k životu v jakékoli formě nepovstane.

Nitrem skal prolétávaly skrz oblaka prachu desítky stínů, hledajíc vhodnou schránku, kterých díky ochranným tetováním příliš k dispozici nebylo, a v jejich patách se míhali již posedlí členové Bratrstva krve a nemilosrdně masakrovali každého upíra v dosahu, kterého jejich kouřoví společníci minuli bez povšimnutí.

Proti krvesajům, jejichž rychlost a síla byly díky démonům umocněny, neměli obyčejní obyvatelé obrovského komplexu šanci. Několik upírů-čarodějů se sice velmi zdatně bránilo, ale démoni se jim většinou vyhnuli a řádili dál. A mířili k nejdůležitějším prostorám celého sídla. K shromažďovacím aulám a k poradní síni Rady Vznešených.

Serpens se v rychlosti vyhnul už několikáté kostře, která se mu připletla pod nohy. Nedokázal si v hlavě srovnat, co se to kolem něj sakra děje.

Přestože bylo sídlo dobře chráněné, začarované pentagramy na všech možných i nemožných místech, i přesto se Lamideovi démoni nějak dostali dovnitř. Někdo musel zradit, někdo je musel pustit do nitra skal…

Oni se starali, jestli se ten šílenec ze světa démonů znovu nepokusí vytvořit štít kolem té pitomé Brány a on místo toho plánoval přímý úder.

Myslel si, že někde narazí na Lupuse, kterého Corvus přemístila do sídla jen pár minut před ním, ale nikde ho neviděl. Spěšně zabočil do chodby, která už byla velmi blízko táhlého schodiště, jež vedlo k aule Vznešených, když na jejím konci zahlédl záblesk jasně rudých vlasů. A hlavou mu problesklo jméno s nimi spojené.

„Bulagro, to snad ne!“ neubránil se vzteklému zasyčení.

Minul odbočku ke Vznešeným, odkud se nesl hrozivý zvuk letících černočerných stínů a opatrně nahlédl do jeskyně, odkud slyšel svist kouzel. Nejprve spatřil vysokou blondýnu a vedle ní pak rozcuchanou záplavu křiklavě červené.

Atheris. Vulpes.

Obě sehraně útočily na zuřivě se bránícího Lucise, někdejšího špicla u Bratrstva. Bývalá Lupusova milenka kouzly, a ještě nedávno pohřešovaná tajemnice Rady ji podporovala fyzickými útoky pomocí dvou dýk. Takže mu nepomohlo ani to, že se od Bratrstva zavčas trhnul a zahrabal se u nich.

Serpens jen tiše zaskřípal zuby. Měl pravdu. Zrada v jejich vlastních řadách. Zrada, se kterou měli počítat, ale ve vlastní zaslepenosti je to ani nenapadlo. To Atheris byla určitě tou, která vynášela informace. Ale kouzelnickou krev v sobě neměla, takže některý z pentagramů musela narušit ta zrzavá kurva. Tohle opomenutí je tedy bude stát hodně draho.

Stále nepovšimnut se bleskovým pohybem přesunul Atheris za záda a bez váhání jí zkroutil obě ruce za záda tak, až se ozvalo ošklivé křupnutí…

*

„Cože?!“ vydechl šokovaně Harry, který se společně s Ronem právě jako poslední chystal k odchodu z knihovny.

„Démoni. V našem sídle,“ vyrazila ze sebe znovu Margaret Shiernová s doširoka rozevřenýma očima a příšerně bledá v obličeji.

„No, do hajzlu…“ reagoval vcelku výstižně Ron.

„Jak?!“ vyrazil ze sebe nevěřícně Harry. „Ty pentagramy přece…“

„Nevím,“ potřásla spěšně hlavou. „Ale potřebujeme pomoc. Zmasakrují je. Serpens tam zůstal, poslal mě zpátky.“

Už byli na půl cesty k východu, když Harry odpovídal: „Okamžitě vyhlásím poplach,“ ujistil Shiernovou. „Půjdeš s námi nebo…?“

„Ne, musím zpátky!“ skočila mu do toho bez zaváhání poloupírka. „Nemůžu…“ na moment se zadrhla, než byla schopna dokončit myšlenku. „Mám o něj strach!“

„Chápu,“ kývl Harry v poklusu. „Co ti vaši upíří studenti?“ zeptal se ještě spěšně. „Nepomohli by taky?“

„To si nemůžu vzít na triko, Harry,“ zamítla návrh Margaret. „Jejich rodiče…“

„Potřebujete teď každou hůlku, Margaret!“ přerušil ji tentokrát on. „Někteří z jejich rodičů jsou určitě v tom vašem sídle, ne? Když se neubráníte, nebudeš se mít ani komu zodpovídat!“

„Na tom něco bude,“ zabručel za jejich zády zrzek.

To už vyběhli všichni tři na nádvoří, jen za nimi vyletoval do vzduchu sníh. Zastavili se těsně za hranicí, za kterou už se mohli přemístit.

Margaret nakonec pokývla hlavou: „Uvidím, co se dá dělat. Hlavně nenechte naše sídlo padnout, Harry,“ požádala ho naposled téměř zoufale.

*

Když se dvoukřídlé dveře přijímací auly Vznešených rozrazily dokořán a dovnitř vletělo přibližně deset syčících démonů, celá současná Rada Vznešených stála naprosto nehybně uprostřed místnosti, v jedné dokonalé řadě a drželi se za ruce. A ani vítězoslavné vřeštění černých stínů nedokázalo úplně přehlušit mráz vyvolávající mumlání v upírském jazyce, kterým všichni členové promlouvali jako jeden.

Jen metr před nimi stál Třináctý, s obvyklou kápí staženou na záda a jeho bílé vlasy svítily v přítmí haly jako lucerna. Jeho oči se upíraly přímo na záplavu černi, která se řítila k letitým upírům. Ale vzápětí se halou rozlehl děsivý skřípavý jekot a kouřové stíny se vrhly do všech stran, vyhýbajíc se místu, kde Rada stála.

Semknuli se a jako jedna velká odporná larva zaútočili znovu, ale opět byli nějakou neviditelnou silou nuceni stáhnout se zpátky. A pak se zastavili ve vzduchu, svíjejíc se jako v křečích, než se cukavým pohybem, při kterém se většina z nich téměř rozplynula, začali vracet zpět ke vchodu, který rozrazili.

Rada pokračovala ve zpěvavé upírštině a Vznešený Třináctý začal zvolna postupovat vpřed.

*

Když se na scénu se dvěma zrádkyněmi přidali ještě dva posedlí upíři, Serpens už měl obavy, že má namále.

Nějakým zázrakem se však vynořil z vedlejší chodby zakrvácený Lupus a se zuřivým rykem usekl jednomu z nich hlavu dlouhým mečem, který musel vyhrabat snad odněkud ze sklepení pod tréninkovým stanovištěm.

Atheris naříkala u zdi bolestí, jak se jí rovnaly kosti, které jí Serpens polámal předtím, než ho začali otravovat ti černoocí maniaci. Lupus se chystal na dalšího člena Bratrstva, který si ho však všiml a skočil po něm zároveň s kletbou z hůlky jisté zrzky, která již v celku nechutným způsobem vyřešila svůj problém s Lucisem.

Lupus odletěl v záplavě světla na druhou stranu jeskyně, kov cinknul někde ve tmě o zem. Serpens znovu zaútočil na jeho bývalou, která ho však stejně jako před tím Lupuse smetla stranou a vzápětí po něm vrhla ošklivě zelenou kletbu, které se vyhnul jen na poslední chvíli, jak se snažil překonat závrať a setřít krev z rány na hlavě.

Rusovlasá se ječivě zasmála způsobem, který zhodnotil jako naprosto šílený, když vynesla pochroumaného Lupuse do vzduchu kouzlem. Serpens se mu chtěl znovu vrhnout na pomoc, když ho srazil k zemi další posedlý násoska a s šíleným hladem v očích ho začal škrtit.

Měl strašlivou sílu, ale Serpens byl příliš starý na to, aby se nechal udusit nějakým cucákem. V mžiku měl navrch on, ale upír se ho ze sebe zuřivě snažil shodit.

„Neměl jsi mě odkopnout, Lupusi,“ zaslechl protivný ublížený hlas. „Neměl jsi mě ponížit.“

„To ty jsi ponížila…!“ zachraptěl jeho přítel, ale nebylo mu dovoleno ani dokončit větu.

„Zavinil sis to sám,“ promluvila tiše červenovlasá, aniž by věnovala pozornost jeho slovům.

Jeskyně se znovu rozzářila jedovatou zelenou a Serpens vztekle zařval.

*

Štít!

To slovo Lionelovi zadunělo hlavou dřív, než se vůbec stačil rozhlédnout, ale pod jeho naléhavostí začal čarovat ještě předtím, než vůbec doznělo.

Některé černé stíny se odrazily od zlatě zářící kupole, kterou nad sebou vytvořili pomocí několika spojených pentagramů. Záplava démonů však jen přeletěla nad nimi směrem ven k východu, jako by je něco honilo.

Lionel, Kendall, Isidora i jejich profesorka jen nechápavě zírali s hůlkami vztaženými na překvapivý úprk.

Margaret však od té podívané vzápětí odtrhla pohled a bezohledně zalila smrtící kletbou slintajícího upíra, který se nečekaně vynořil za jejich zády.

„Držte se při sobě!“ rozkázala nesmlouvavě ještě dřív, než tělo vůbec padlo k zemi.

Její tři studenti jen beze slova přikývli. Jakékoli neshody byly pro tu chvíli zapomenuty. Jejich domovina byla napadena a Corvus je přivedla, aby ji pomohli bránit. Nic nebylo v tu chvíli důležitější.

*

Harry nevěřil vlastním očím, když se přemístil do sídla upírů spolu se čtyřmi kolegy, z nichž dva se hned vraceli zpět pro další. Kam až sahalo bídné světlo několika pochodní, či jejich hůlek, všude byla krev a mrtví nemrtví.

A ticho. Kolem panovalo hluché dusné ticho. Nejprve se zhrozil, že dorazili strašlivě pozdě a už je po všem. Že snad Bratrstvo celé sídlo vyvraždilo.

Ale k jeho úlevě po spěšném průzkumu několika chodeb narazili na malou skupinku nedospělých upírů sedících na zemi, na části, která nějakou šťastnou náhodou nebyla zakryta ničími kostmi.

Margaret Shiernová právě skončila s kontrolou postupu hojení jejich ran, povětšinou jen pohmožděnin, když k němu zvedla zrak. Prudce před ní zabrzdil.

„Margaret? Kde jsou?“ vyrazil ze sebe Harry.

Pomalu vstala.

„Vypadá to, že pryč,“ konstatovala dutě.

„Pryč? Jak pryč? Jak to?“ vyhrkl na ni naprosto zmatený.

„Prozatím jsem je vyprovodil z našeho sídla,“ ozval se vážný hlas a jejich zraky se stočily k východu z široké chodby, ve které se objevil mírně nahrbený bělovlasý upír. Bradavičtí studenti i poloupírka sklonili uctivě hlavy. Komando bystrozorů na osamoceného upíra nechápavě civělo. „V tuto chvíli už nám nic nehrozí. Přesto si velice vážím toho, že jste přišli,“ pronesl zvolna Vznešený Třináctý.

Harry na upíra chvíli beze slova hleděl. Všechno se to stalo nějak moc rychle. A vůbec se mu to nezamlouvalo.

„Když je dokážete zastavit, tak proč jste do teď do hajzlu nic neudělali?!“ vyhrkl nakvašeně, aniž si své slova stačil víc rozmyslet.

„Je to o něco složitější, pane Pottere,“ reagoval prastarý nemrtvý, který v tu chvíli vypadal, že mu na bedrech přibylo pár stovek let navíc.

„To si umím živě představit!“ vyprskl Vebersky neméně naježeně, než jeho parťák.

Harry se nadechl a vydoloval ze sebe přinejmenším slušný tón hlasu.

„Když dovolíte… Myslím, že bychom si měli promluvit.“

„Souhlasím,“ přikývl vážně Třináctý bez okolků, až ho to překvapilo. „Pojďte prosím se mnou, pane Pottere…“

***

O dva dny později…

 

Harry procházel zachmuřeným pohledem zprávu, kterou právě dokončil o útoku Bratrstva krve spojeném s démony na sídlo upírů v Zapovězeném lese. Celé to na papíře působilo ještě příšerněji, než měl v úmyslu. Docela by ho zajímalo, jestli Ludford ty jeho reporty ještě vůbec čte, při všech průserech, které se na ně nakupily.

„Pane Pottere?“ ozval se od otevřených dveří jeho kanceláře uctivý hlas mladého poslíčka. „Máte tu poštu.“

Harry vyskočil na nohy, a převzal si od něj malý zalepený lístek se znakem nemocnice u Munga. Spěšně ho rozevřel, přeletěl očima, a v příští minutě už vybíhal z pochmurně zamlklého Ústředí.

*

„Pane Starske!“

Harry odchytil vrchního léčitele hned na chodbě.

„Pane Pottere, dorazil jste rychle…“ zadíval se na něj prošedivělý muž udiveně.

„Dostal jsem váš vzkaz. Co se děje?“

„Pojďte na chvíli do mé kanceláře, prosím,“ vyzval ho léčitel. „Chtěl bych s vámi nejprve mluvit.“

*

„Váš kmotr, pan Sirius Black, se konečně probral k vědomí,“ vypustil Starske z úst informaci, kterou Harry s napětím očekával už velmi dlouhou dobu.

Zadržel dech.

„A?“ dostal ze sebe přiškrceně.

„Bohužel vám musím říct, že jeho stav je velmi vážný. Po fyzické stránce je na tom o něco lépe, než když jste ho sem přinesli. Bude trvat velmi dlouho, než se zotaví natolik, aby mohl vůbec samostatně chodit, ale vidíme to nadějně. Ovšem co se týče té psychické stránky…“ léčitel si navyknutým gestem posunul brýle ke kořeni nosu. „Nekomunikuje s námi, nereaguje na otázky či jiné podněty, odmítá potravu i tekutiny a výživu do něj zatím dostáváme uměle. Většinu doby jen mlčí a dívá se do prázdna, ale od rána už měl dva velmi agresivní záchvaty, jejichž původ jsme nedokázali ověřit a museli jsme mu nasadit uklidňující lektvar. Nemám sice tušení, co se s vaším kmotrem dosud dělo, každopádně to na něm zanechalo velmi vážné následky.“

Harry ztěžka polkl hnusný knedlík, který se mu usadil v krku.

„Můžu ho vidět?“ zeptal se tiše.

„Samozřejmě,“ přikývl léčitel. „Ale varuji vás. Raději nečekejte příliš.“

*

Harry vešel za Starskem do soukromého pokoje s bílými stěnami pro jednoho pacienta roztřesený, nervózní, netušíc, co vlastně očekávat a co raději vůbec ne. Nevěděl vlastně ani, co cítí. Po takových letech znovu vidět Siriuse. Ještě před pár dny to bylo něco nepředstavitelného, čirá utopie a teď…

Jenže co když by bylo lepší, kdyby se tady vůbec neobjevil? Co když mu tím přetáhnutím zpět do jejich světa Angela ublížila? Co když…?

Zastavil vlastní zběsilé myšlenky a zhluboka se nadechl.

„Prosím, pane Pottere,“ vrchní léčitel pokynul rukou k vysoké posteli u okna, na které seděl s nahrbenými zády prošedivělý muž a civěl na své ruce položené na pokrývce před sebou.

„Pokud vám to nevadí, raději bych tu zůstal s vámi,“ ozval se znovu Starske.

Harry jen roztěkaně přikývl. Sám si nebyl jistý, jak by tuhle situaci zvládl úplně o samotě. Tak nějak cítil, že by tu s ním měla být Angela, jenže ta se ještě pořád neprobrala ze svého nevědomí.

Pomalu přistoupil k posteli a tiše si přisunul židli. Posadil se a s bušícím srdcem si svého kmotra prohlížel. Byl neuvěřitelně bledý, vyhublý, na rukou měl zvláštní červené skvrny, přerostlé vlasy mu padaly kolem tváří a stále si ho nevšímal.

Zestárnul, ale ne o tolik kolik by Harry čekal. Od chvíle, kdy se propadl na Odboru záhad Obloukem smrti, uplynulo na Zemi už skoro deset let. A celou tu dobu, ač zřejmě znatelně kratší, strávil ve světě démonů. Harry nevěděl, co si myslel ještě před pár dny, co očekával, že v sobě najde, ale strašlivě pozměněný Sirius v něm vyvolával pocit viny, bolest, lítost a bezmocný hněv, který neměl na koho zaměřit.

„Siriusi?“ pronesl přes vyschlé hrdlo. „Siriusi, slyšíš mě? To jsem já. Harry…“

Velmi pomalu se na něj zaměřily ty kdysi tak živé a zářivé oči. Teď byly propadlé, temné a téměř bez emocí. Sirius na něj chvíli ty oči upíral a Harrymu z nich přecházel mráz po zádech. Pak se v jeho tváři něco mihnulo. Snad pochyby nebo nedůvěra?

„Siriusi…“

Úzké rty se semkly do jednolité čáry, muž naklonil hlavu na stranu a stále z něj nespouštěl pohled. Harry se rozechvěle pousmál.

„Chyběl jsi nám tu…“

Sirius se zamračil, pak pomalu zavrtěl hlavou, odvrátil se od Harryho stranou a posadil se tak, aby na něj neviděl.

Harry se zmateně ohlédl na léčitele, ale ten jen bezradně pokrčil rameny.

***

 

Bylo to jako probouzet se z nejhorší noční můry s vědomím toho, že všechno, co se v ní stalo, nebyl sen, ale krutá realita. Připadala si, že prospala snad několik let, než se jí konečně podařilo nadzdvihnout těžká víčka a otevřít oči. Tentokrát už zpátky v jejím světě.

Angela se pomalu nadechla a bez jediného dalšího pohybu čekala, až povolí ta hrozná křeč zklamání, která jí svírala celé tělo. Nikdy si nepřipadala tak neschopná, ani víc naivní než v ten okamžik.

Nedařilo se jí vyhnat z myšlenek rudou oblohu, šedá křídla a chapadla v temnotě, ale dokázala se chytit světlého bodu, který cítila díky tetování na krku.

Draco.

Draco byl někde blízko. Ne u ní, ne ve stejné místnosti, ale někde dál… Kde?

Draco…

Posadila se, ačkoli jí připadalo, že sebou okamžitě sekne, pokud se pokusí vstát. Postava sedící v křesle vedle jejího lůžka s hlavou v dlaních, k ní překvapeně zvedla zrak.

Byl to Harry.

„Angelo…“ zachraptěl úzkostně.

Obličej měl unavený, rysy ztrhané, oči rudé nevyspáním.

Malátně se rozhlédla po pokoji, pak se podívala znovu na něj. Něco říkal, ale buď ho neposlouchala, nebo nechtěla rozumět.

„Kde je Draco?“

To byla první chraptivá slova, která jí přešla přes rty.

Harry se na ni zahleděl a na chvíli se zatvářil vyděšeně, i když nechápala proč, pak se zvedl z křesla a posadil se k ní na pelest.

„Je v pořádku. Někde dole,“ ujistil ji tiše. „Jak se cítíš?“

Chvíli se na něj dívala a přebírala si v hlavě jeho slova.

V pořádku… Dole…

„Draco,“ zamumlala a začala ze sebe stahovat pokrývku.

Harry ji pevně chytil za hubené zápěstí.

„Neplaš, Angelo,“ promluvil znovu naléhavě. „On ti nikam neuteče. Nejdřív přivedu Dariu, ať se na tebe alespoň podívá…“

Podívala se na jeho ruku, kterou ji držel, a chtěla se vymanit, ale nešlo to. Připadala si slabá jako moucha.

„Angelo. Vnímáš mě?“

Zvedla druhou ruku a dala si dlaň před obličej. Klepala se jako v zimnici. Zima… Byla jí strašná zima.

„Jsi úplně ledová,“ pronesl Harry starostlivě. „Raději nevstávej, dokud se trochu nevzpamatuješ, dobře?“

Když neodpovídala, položil jí ruku na tvář a obrátil její obličej k sobě.

„Dobře?“ opakoval znovu.

Až dotek jeho hřejivé dlaně ji konečně trochu probral. Zadívala se do těch jasně zelených očí a viděla v nich napětí a únavu, ale i záblesk radosti.

„Co… Sirius?“ vyrazila skrz hrdlo, které jí zase sevřela ta hrozná křeč.

„Je v nemocnici. Žije,“ řekl Harry důrazně.

Slova volil opatrně, ale i tak rozklepaně kývla. V tu chvíli ani nechtěla vědět víc.

„Lehni si. Hned jsem zpátky.“

Poslechla a skrčila se pod pokrývku, oči doširoka otevřené. Harry odešel, ani si nevšimla, že klaply dveře. Lampička na nočním stolku svítila a baldachýn nad její postelí barvil vše do ruda.

Rudá tma. A znovu ta hnusná zima.

Skrčila se ještě víc a zoufale hledala, čeho by se chytila. Něčeho, co by tu tmu zaplašilo.

Dotek kovu. Chladivý, známý, příjemný. Stejně jako tam…

Opatrně vytáhla levou ruku zpod pokrývky. V rudých stínech vysvitl jasně zelený kamínek jejího prstenu.

Draco…

Cítila ho, byl tam, na druhém konci jejich spojení. Mlčel, ale byl tam.

*

Po další půl hodině, prakticky jednostranném rozhovoru s Dariou a pořádné dávce krve, která jí chutnala jako vývar ze shnilých žab, si konečně přestala připadat jako malomocná.

Jakmile se za její přítelkyní zavřely dveře, Angela vstala z postele.

Zapotácela se a skoro upadla, ale to ji neodradilo od cesty k šatníku. Shodila ze sebe tričko, ve kterém se celé dny válela v posteli, a nemotorně se převlékla do hřejivé mikiny a džínů. Motala se jí hlava, když opouštěla pokoj, ale nevšímala si toho. Pod chodidly ucítila jemný povrch perského koberce, který pokrýval celou chodbu západního křídla. Prošla jím ke hlavnímu schodišti, a křečovitě se přidržovala zábradlí, když scházela dolů.

Nevšímala si tichých hlasů Harryho, Darie i Ginevry vycházejících z kuchyně. Kolena se jí podlamovala, ale zarytě pokračovala v chůzi. Přešla halu, minula vchod do sklepů pod domem a vešla do společenského salonu.

 

Cathy vyhlédla ze dveří kuchyně ve chvíli, kdy Angela opouštěla vstupní halu. Zahlédla z ní jen černou kapuci a záplavu zcuchaných vlasů.

S těžkým srdcem se otočila zpět do jasně ozářené kuchyně, ve které Ginny právě krmila Jamese večeří a Harry seděl hned vedle ní nad kotlem horké černé kávy.

„Co je?“ zvedl ke světlovlásce oči.

„Šla za Dracem,“ řekla tiše. „Věděla jsem, že nahoře dlouho nevydrží.“

Přešla zamyšleně k oknu a zahleděla se do neustávající vánice.

„Spíš nechápu, proč nešel Malfoy za ní nahoru,“ reagoval Harry.

„To je jen mezi nimi,“ pronesla tiše Ginny, utírajíc něžně Jamesovi ústa. „Hlavně že se konečně probrala.“

„Já vím… Musím si s ní co nejdřív promluvit.“

„Nech ji chvíli vydechnout, Harry,“ podívala se na něj rusovláska. „Neházej to na ni všechno najednou.“

 

Na chvilku se zastavila a rozhlédla po temném pokoji. Všechno zůstalo při starém, nábytek i obrazy byly na svých místech, nic se tu nezměnilo. Ale proč by mělo? Proč by jí to mělo připadat divné nebo jiné?

Otřásla se. Znovu se do ní pouštěl ten zimničný chlad, který cítila snad až v kostech.

Zaměřila se na prosklenou část místnosti, na dveře, které vedly na terasu. Přešla k nim a třesoucí se rukou stiskla kliku. Ovanul ji ledový vzduch, až se celá přikrčila.

Semkla rty a vyšla ven na zasněžené dlaždice. Ve vrstvě sněhu se ještě slabě rýsovala jediná řada stop. Sledovala ji pohledem, až došla k nehybné postavě stojící úplně na okraji terasy.

Udělala dva vratké kroky v záplavě sněhu, který ji studil do morku kostí, a znovu se zastavila. Vítr, který si do té chvíle hrál jen se sněhovými vločkami, jí rozevlál vlasy do stran. Dívala se na Dracova záda a snažila se klidně dýchat.

Věděl o ní, ale neotočil se.

Angela ucítila v očích pálení slz. Byl tak blízko a zároveň daleko.

„Draco…“ hlesla tichounce.

Nepoznávala vlastní hlas, připadal jí křečovitý, falešný, protivný. Zavřela oči. Nenáviděla se. Dusila ten pocit v sobě už dlouho, ale teď ho ucítila tak palčivě jako nikdy. Nesnášela svou vlastní povahu, nenáviděla se za to, co udělala, i za to, co nedokázala.

„Omlouvám se,“ znělo to příšerně, ale musela to říct. „Omlouvám se, Draco. Za všechno.“

Klepala se tak, až se divila, že jí necvakají zuby. Černá silueta na bílém pozadí se nepohnula.

„Neměla jsem tě opouštět,“ vyrazila ze sebe najednou prudce, slova se jí drala do úst a musela ven. „Ale musela jsem. Kvůli ní jsem musela. Je mi to líto… Je mi to tak líto. Nic jsem nedokázala. Jen jsem ti ublížila. Znovu…“

Žádná reakce. Ani si neuvědomila, že jí slzy tečou dolů po tvářích, dívala se jen na něj.

„Chápu… Nezasloužím si tě,“ vydralo se z ní nakonec a sklopila hlavu. „Nezasloužím…“

Dívala se do bílého sněhu a nechala slzy, ať si hledají cestu samy. Mohla si za všechno sama, neměla ani právo tady brečet. Draco tam pořád stál jako socha.

Její zbabělá část jí říkala, ať se vrátí zpět do domu, do postele, pod pokrývku, schovat se před realitou, před vším, co na ni číhalo v minulosti a co ji ještě čekalo v dalších dnech. Ale nepoddala se tomu. Místo toho vykročila znovu vpřed.

Při třetím kroku se slabostí zapotácela a smířená se svou neschopností se ani nesnažila najít rovnováhu. Před pádem ji však uchránily dvě silné ruce, které ji chytily za paže těsně pod rameny.

Pomalu vzhlédla. A až pohled do Dracových očí v tu chvíli vymazal tu rudou tmu, která se nad ní držela jako mrak. V těch očích toho bylo tolik, tolik že…

Záplava emocí ji udeřila jako beranidlo. Cítila v tu chvíli co Draco, Draco cítil to co ona.

Upadla by, kdyby ji nedržel. Přiblížil svou tvář těsně k její.

„Angie…“ pronesly jeho rty. „Já bez tebe… nemůžu žít.“

Natáhla pomalu ruce a položila je na jeho tváře.

„Nikdy už tě neopustím, Draco,“ řekla sice stále chraptivě, ale hlasem nezlomným a odhodlaným.

Přitáhl si ji k sobě do náruče.

„A já ti to nikdy nedovolím,“ reagoval tichým hlasem. „Nikdy…“

*

Ginny, Daria i Cathy se ohlédly, když Harry najednou zmlkl a zadíval se směrem ke dveřím. Pohledy všech tří se zaměřily na hnědovlásku, která v nich stála, opírajíc se jednou rukou o veřej. Těsně za ní se ve stínech vstupní haly rýsoval obrys Malfoye.

Angela přejela všechny přítomné nic neříkajícím pohledem.

„Ahoj,“ pozdravila Ginevru i Catherine, se kterými se ještě neviděla.

Obě čarodějky jen zlehka kývly hlavou v odpověď.

„Jak se cítíš?“ zeptal se starostlivě Harry.

„Unavená,“ připustila zvolna. „Ale to se spraví…“

„Měla by sis jít raději zase lehnout,“ ozvala se zamračená Daria, které její fyzický, a ještě víc i psychický stav dělal vážné obavy.

Ale upírka jemně zavrtěla hlavou: „Musím teď na chvíli ven. Draco jde se mnou.“

„Rozumím,“ přikývl Harry, kterému bylo jasné, co znamená Angelin napjatý postoj po tolika dnech bez krve. Ta dávka, kterou pro ni měli nachystanou, nemohla ani zdaleka stačit. „Pak bychom si ale měli promluvit, Angelo.“

„Já vím,“ přitakala vážně. „Dej mi dvě hodiny.“

„Kolik jen potřebuješ. Budu tady,“ ujistil ji.

„Dobře,“ Angela vděčně přikývla a odvrátila se.

Ještě chvíli naslouchali šustění, jak si oba nejspíš oblékali kabáty, pak cvakly dveře a v hale se rozhostilo ticho. Cathy a Ginny se až v tu chvíli otřeseně zadívaly na Harryho.

„Varoval jsem vás…“ zamumlal s pohledem upřeným do svého hrnku.

„Ne dostatečně,“ namítla rusovláska.

„Na tohle jsme vás ani připravit nemohli,“ pronesla sklesle Daria.

„S tím nemůžu nesouhlasit,“ reagovala tichým hlasem Catherine.

„Co se jí za tím Obloukem pro Merlina stalo?“ vydechla Ginny a přitáhla si k sobě svou sklenici s červeným vínem blíž.

„Strašlivě zestárla. Vypadá to, že tam strávila několik let,“ pronesla Daria téměř šeptem.

„Ale ve světě démonů přece podle všeho čas plyne pomaleji,“ ozvala se znovu Cathy.

„Jak je potom tohle možné? Upíři nestárnou,“ nechápala rusovláska.

„V některých případech zjevně ano,“ odtušil Harry pochmurně. „Vezmi si Malfoye.“

Cathy otřásla zima a založila si ruce na hrudi. Co Harry připomenul, byla pravda. Ačkoli dvojice náležela k rodu nemrtvých, na obou byly útrapy posledních měsíců znatelné víc než na komkoli jiném. Děsná ironie…

*

Draco se neustále držel těsně u Angely. Nedokázal se od ní odpoutat na víc než metr. Někde v hlavě ho pořád děsila iracionální představa, že zase někam odejde a on zůstane bez ní. Sám se svými vnitřními démony, proti kterým bylo čím dál těžší bojovat. Kteří ho postupně přiváděli na okraj šílenství a on mu byl pořád blíž a blíž a nedokázal se tomu ubránit. Zpátky ho dokázala stáhnout pouze jediná osoba.

Upíral pohled na profil hnědovlásky stojící vedle něj a dal si hodně záležet, aby něco z jeho momentálního psychického stavu neproniklo k ní. To, že se neovládl při jejich setkání na terase, bylo víc než dost. A teď měla co dělat sama se sebou a svým hladem.

Pohnula se k menší ženě po čtyřicítce, kterou se jim podařilo odchytit na ulici těsně předtím, než přijela na zastávku jedna z večerních linek. Byla očarovaná a tupě zírala před sebe. Stáli v zapadlé temné uličce a široko daleko se nepohybovala v zasněžených ulicích ani noha.

Večerní Londýn byl jako mrtvý a plný podvědomého strachu z toho, co přinese další den.

Angela se mohla klidně nakrmit, ale přesto se stáhla zpět dřív, než se ženy vůbec dotkla. Pak se otočila k němu, s očima rozšířenýma.

„Draco… Já…“

Položil jí prst na rty. Nemusela nic vysvětlovat, věděl a rozuměl.

„Já vím,“ řekl tiše. „Buď klidná, zastavím tě.“

Její křečovitý postoj se trochu uvolnil.

Pokývla hlavou a obrátila se znovu ke své oběti. Draco jí položil ruku na rameno a stiskl. A nechal ji tam i ve chvíli, kdy její zuby pronikly bledou kůží, a temnou uličkou zazněl bolestný sten.

*

Když se vrátili zpět do sídla, vycítili, že se Harry i se všemi třemi dívkami přesunul do společenského salonu, ale Angela jejich kroky nevedla tam, nýbrž znovu nahoru do jejich ložnice.

Draco proti tomu nijak neprotestoval a zavřel za nimi dveře, zatímco Angela rozsvěcela svícny. Díval se na ni, jak si přes sebe místo mikiny přehazuje huňatý svetr, jako by jí byla zima, jak shrnuje pokrývku z pelesti na stranu a sedá si na ni. Tak dlouho na té posteli nehybně ležela, že mu její pohyby stále připadaly neskutečné.

Zamířil k ní a posadil se naproti. Angela si trochu nervózním pohybem shrnula vlasy z obličeje a zadívala se mu do očí.

„Chci ti to všechno ukázat, Draco,“ pronesla zvolna a rozechvělým hlasem. „Chci ti ukázat ji. Naši dceru.“

Jen jí opětoval pohled.

„Ale jenom jestli to chceš vidět…“ dodala váhavě.

Beze slova vytáhl nohy nahoru na postel, skrčil je před sebou do stejného posedu jako Angela a natáhl k ní obě ruce dlaněmi vzhůru. Nadechla se a vložila do nich ty své. Pak oba zavřeli oči.

*

Když Angela pomalu znovu zvedla oční víčka, Draco měl oči ještě stále pevně zavřené. Trochu se třásl, cítila to přes jejich spojené ruce. Ona sama měla hruď sevřenou úzkostí. Všechno si to znovu vybavit a vidět bylo… Nechápala, jak se odtamtud dokázala dostat. A nejspíš to ani nikdy nepochopí.

„Draco?“ oslovila ho jemně.

„Skoro jsi tam…“ vydechl namáhavě. „Skoro jsi tam umřela.“

Pak se do ní zabořily jeho šedé oči, a leskly se v nich potlačované slzy. Angela nejprve ztuhla, ale pak se jen beze slova natáhla a pověsila se Dracovi kolem krku.

Přitáhl si ji k sobě tak pevně, až to bolelo.

„Opravdu bych ji tak pojmenoval…“ zamumlal po chvíli skrz sevřené hrdlo do jejích vlasů.

„Já vím,“ hlesla.

*

Současní obyvatelé Malfoy Manor udržovali v krbu téměř neustále oheň a v salonu bylo příjemné teplo, proti kterému neměla zima venku za okny a za zataženými těžkými závěsy šanci. Byli usazení v křeslech kolem něj a upíjeli z velké lahve vína, které se jim podařilo vypátrat dole ve sklepě.

Bylo už hodně pozdě, těsně po desáté, když se k nim přidali i pán a paní domu. Angela se posadila na pohovku tak, že viděla na všechny čtyři přítomné a Draco se usadil zároveň s ní. Drželi se za ruce a nevypadalo to, že by se v nejbližší době měli někdy pustit.

„Je ti líp?“ ozvala se jako první Daria a zkoumala Angelu pozorným pohledem.

Upírka přikývla a zadívala se na Harryho.

„Co jsem zmeškala?“ zeptala se vážně.

Ten se nejprve obrátil na Malfoye: „Ještě jsi jí nic neřekl?“

Blondýn jen zavrtěl hlavou a nespouštěl pohled z plamenů v krbu. Harry se zapřel do křesla a chvíli si srovnával slova v hlavě.

„Máme vás nechat o samotě, Harry?“ ozvala se tiše Ginny.

„To je v pořádku, klidně zůstaňte,“ reagoval a zadíval se na Angelu. „Štít kolem Výstupní Brány jsme prolomili. S tím sluncem jsme měli pravdu,“ začal zvolna s úmyslem informovat ji o všem nejdůležitějším co nejstručněji. „Nový už se kolem ní od té doby neobjevil, vypadá to, že to Lamideus nepovažuje za důležité. Poté, co ses objevila ty a Sirius, z něj začali vycházet další démoni.“

Angela pevněji sevřela ruku, která ji držela. Cathy krčící se v jednom z křesel nespouštěla pohled z Draca, Daria zase z ní, a obě mlčely. Nechaly mluvit Harryho, na opěradle jehož křesla seděla Ginny a dívala se do koberce.

„Jak moc?“ zeptala se Angela přiškrceně.

„Ne tolik jako předtím, ale je to jen odhad… Přišli jsme tam o dvě hlídky. Jen den na to zaútočilo Bratrstvo na sídlo upírů v Zapovězeném lese.“

Oči Angely se rozšířily překvapením, ale neřekla nic, jen napjatě očekávala další Harryho slova.

„Jistá Vulpes, o které mi bylo řečeno, že to bývala Claire Nottová, narušila jeden z pentagramů, které jsme vybudovali u všech vchodů. Nějaká Atheris, která prý byla tajemnicí té vaší Rady Vznešených, o nich věděla. Před nedávnem ji prohlásili za nezvěstnou, teď se objevila při tom útoku. Pustily dovnitř posedlé upíry z Bratrstva i démony. Obě za to zaplatily… Je ale spousta mrtvých, z Rady Vznešených jich přežilo jen pět, spolu s nimi Třináctý. Ten skoro všem zachránil krk. Využil proti démonům něco na způsob telekineze, několik členů Rady na to však doplatilo, využíval k tomu jejich životní energii. Moc dopodrobna mi to nevysvětlil…“

„Co Margaret? Lupus a Serpens?“ nevydržela Angela mlčet.

„Profesorka i Serpens jsou v pořádku, ale… Lupuse prý dostala Claire. Chtěla se mu pomstít nebo tak něco… Neznám podrobnosti, budeš se muset doptat Serpense, byl u toho.“

Harry se odmlčel.

„Co škola?“ zachraptěla Angela.

„Bradavice jsou netknuté. Stejně jako Ministerstvo a nemocnice. Ale zatím na tahle místa Lamideus nezaútočil. Nevíme, jestli se dokážeme ubránit, když to udělá.“

„A Sirius?“ podařilo se jí ze sebe konečně dostat to, čeho se nejvíc děsila.

Harry ztěžka vydechl.

„Je u Munga. Po několika dnech se probral z bezvědomí, ale… Nekomunikuje, nevnímá… Léčitelé nevědí, co s ním je.“

„Dělají, co se dá, ale moc si od toho neslibují,“ přidala k tomu i Daria.

Angela se celá nahrbila, Malfoy si ji k sobě přitáhl ještě o něco blíž, i když už to téměř nebylo možné.

„Ale i tak neztrácím naději,“ dodal velmi hořce Harry.

***

 

Místností, ve které Noční třída čekala na svou další hodinu, se nesly tiché rozhovory ve velmi pochmurném duchu. A ty utichly téměř ve vteřině, kdy se otevřely dveře a dovnitř vešly jejich dvě vyučující. Skoro všechny pohledy se zaměřily na Feles v přestrojení, která následovala ke katedře Corvus.

Očekávali ji, jejich poloupíří profesorka se o jejím návratu zmiňovala. Co však nečekali, bylo to, jak působila. Nikdo neřekl nic nahlas, ale na upírských studentech bylo znát překvapení z jejího vzhledu, ač se snažila ty šokující roky navíc zakrýt černými vlasy, které jí padaly do tváře. Únava na ní byla znát z každého kroku a zvlášť citlivější jedinci, jako malí bratři dvojčata z ní cítili temnou a smutnou auru.

I když tedy promluvila Corvus, skoro nikdo jí nevěnoval pozornost. Místo toho Třída upírala pohledy na Feles, která se opřela o katedru a hleděla do země.

„Všichni víte, co se stalo,“ začala Corvus vážně. „V sídle se potýkají s obrovským zmatkem a jak já tak Feles máme spoustu dalších zodpovědností kromě školy. V rámci možností chceme udržet normální průběh výuky, s tou změnou, že se zaměříme na specifický okruh kouzel, který by vám měl pomoci v případě, že se střetnete s démony… Vzhledem k situaci v zemi je možné, že vás rodiče budou chtít vzít ze školy domů. Zatím jsme žádnou takovou žádost neobdrželi, ale pokud kontaktují přímo vás, tak nám to prosím oznamte dopředu. Zpřísnila se i bezpečnostní opatření, tak ať se to stihne zařídit. Nějaké dotazy?“

Odpovědí bylo hluboké ticho.

„Výborně… Následující dvouhodinovku máte s Feles, takže se snažte.“

Poloupírka s klapáním podpatků opustila spěšně třídu.

Feles až pak zvedla hlavu a přeletěla Noční třídu pohledem zpoza brýlí.

„Předně se všem omlouvám za svou nepřítomnost během posledního týdne, budu se vám to snažit ze všech sil vynahradit,“ pronesla tichým a vážným hlasem.

Isidora se mračila, Lionel a Kendall z ní nespouštěli zkoumavý pohled a ostatní mladší upírci se tvářili zaraženě. Na takový přístup nebyli u Feles zvyklí.

„Zaměříme se na cokoliv, co vám pomůže se ubránit démonům. U každého na to, na co budou stačit jeho schopnosti. Smrtící kouzla, zaklínání v latině, pentagramy. Výuka se zaměří tímhle směrem i u vašich spolužáků. Pokud budete potřebovat s něčím zvlášť poradit, něco vám nebude jasné, řekněte to hned. Mimo vyučování ve škole spíš nebudu, než budu. Tak ať neztrácíme čas.“

„Když už jsme ho ztratili tolik jen tím, že ses na týden vypařila, že?“ ozvala se Isidora jízlivě.

Feles zaměřila na blondýnku nevýrazný pohled. Zbytek Třídy mlčel.

„Prostě co nejvíc využijeme času, který máme. Nedá se pořádně říct ani to, co se bude dít zítra, takže nám nic jiného nezbývá,“ pronesla jejich vyučující tiše. „A začneme hned. Se smrtící kletbou. Tu byste měli využít jen v poslední řadě, když už nebudete mít jinou možnost. Zabijete totiž nejen démona, ale i jeho hostitele. Mám v kabinetu nahoře připraveny dvě krabice… Mohl by pro ně prosím někdo dojít?“

Nejprve se nikdo nepohnul. Většina žáků byla příliš vykolejená ze změny, která se s jejich učitelkou udála, než aby reagovala. Ale někdo se nakonec přece jen zvedl. Byl to Kendall v zadní lavici.

Beze slova zamířil dopředu, Lionel slyšel jeho kroky. A zároveň si uvědomoval palčivý pohled, který na ně v tu chvíli zaměřila Isidora. No co, domluvili se na další komedii, tak toho může rovnou využít…

Promiň… vyslal krátce ke Kennymu a ve zlomku vteřiny vystrčil do uličky mezi lavicemi nohu, kterou mu podrazil tu jeho v půli kroku. Kendall se ošklivě zapotácel, ale díky upíři obratnosti se uchránil od pádu přímo po tlamě.

Lionel vydoloval na tváři ohavný úšklebek, když se k němu otočil.

„To jsem netušil, že jsi dokonce vlezdořiťka, Rowanne,“ prskl po něm.

Zároveň měl co dělat, aby se vzhledem k reálnému vztahu mezi nimi nezačal smát vlastním slovům.

Jeho přítel se k němu naklonil.

„Lepší než buran jako ty, Gor´name,“ oznámil mu klidně.

Lionel se postavil skoro rychleji, než stačil Kendall uhnout. Na Isidoru už neviděl, za to na Feles ano. Ta se zatím nepohnula od katedry a jen je oba pozorovala. Noční třída po nich házela napjaté a mnohdy i nechápavé pohledy. Nebylo divu, už dlouho se mezi nimi žádná roztržka nekonala.

„Máš odvahu mi to slovo zopakovat? Nějak jsem to nepostřehl,“ protáhl Lionel vyzývavě.

„Buran,“ zopakoval poslušně Kenny a pokrčil u toho rameny.

V příští chvíli mu přistála na tváři Lionelova pěst. Což mu ovšem okamžitě oplatil. V mžiku ve vzájemném sevření odletěli do zadní části učebny a porazili přitom Kendallovu prázdnou lavici.

„Přestaňte,“ roznesl se místností chladný hlas, který však neposlouchali.

Soustředili se jen na to, aby jejich rvačka působila věrohodně a…

Nečekané hlasité prásknutí je oddělilo od sebe a každého poslalo obloukem k jedné zdi. Když se otřeseně posbírali a zvedli hlavy, zjistili, že Feles stále stojí u katedry s tou změnou, že má v ruce hůlku.

„Řekla jsem – přestaňte,“ zasykla velmi nepříjemným tónem. „Předpokládala jsem, že touhle dobou už budete mít dost rozumu v hlavě na to, abyste tyhle nesmyslné půtky odložili na vhodnější dobu. Zpátky na místa, hned. Zajdu si pro ty krabice sama.“

Odvrátila se od nich, aniž by jim věnovala jediný další pohled. Oba se postavili, propálili se pohledy, a Lionel ukázal na Kendalla velmi sprostý posunek. Jenom Isidora se tvářila spokojeně. O což jim ostatně šlo.

*

„Sami tu kletbu prosím na ničem a na nikom nezkoušejte. Že jste jí schopni všichni, to už víte, a pro tuto chvíli to stačí. Jen si procvičujte ten tvar pentagramu,“ zakončovala Angela náročné vyučování. „Rowann, Gor´nam. Zůstaňte. Ostatní mohou jít.“

Oba se chmuřili, ale zůstali sedět. Angela vyprovodila významným pohledem Isidoru, která se ke dveřím odnesla jako poslední, a hůlkou za ní zavřela. Sundala si brýle z nosu a podívala se z jednoho na druhého.

„Přihodilo se něco, zatímco jsem tady nebyla?“ zeptala se obou upírků přímo.

Mlčeli.

„Nikdo nás nemůže slyšet, tak ven s tím. Proč zase ta komedie?“

Lionel otočil hlavu a vyměnil si s Kendallem pohled. Ten jen krátce přikývl. Takže ze sebe ve stručnosti vysypal jejich problém s Isidorou.

„Takže nebýt jejích praštěných rodičů, možná by nám i dala pokoj…“ zavrčel nakonec.

„Rodičů? Copak ona vám nic neřekla?“ otázala se Feles.

„O čem?“ ptal se Kendall zamračeně.

„Zjistilo se, že její otec byl jednou z obětí při masakru v sídle,“ pronesla vážně. „Včera večer s ní Corvus mluvila.“

Oba upírci se zarazili a jen zavrtěli hlavou.

„Zkuste s ní promluvit,“ navrhla ji. „Většinou to bývají právě hlavy rodu, kdo si vymýšlí tyhle nesmysly o povinně čistých svazcích. Třeba se nechá přesvědčit, aby upustila od své podmínky.“

„I kdyby, je to příliš velké riziko,“ zabručel Lionel. „Můj strýc se o tomhle za žádnou cenu nesmí dozvědět.“

„Prosím tě, co je vůbec zač, ten tvůj strýc?“ stáhla Feles obočí.

„Nikdo, koho bys chtěla poznat blíž,“ odtušil stručně.

Zaraženě na něj hleděla.

„Jednodušší by bylo, kdybys Isidoře upravila paměť,“ pronesl Kendall nečekaně.

„Prosím?“ vydechla překvapeně.

„No, a proč ne?“ přidal se Lionel.

„Protože je to moje studentka, třeba?“ vyprskla. „Takhle jí hrabat v soukromí je…“

„Ona se nám taky hrabe v soukromí a to je v pořádku?“ namítl Lionel.

„Byl by to opravdu takový problém?“ nadhodil Kendall.

Ztěžka vydechla: „Ne, ale…“

„Buď nám s ní pomůžeš, nebo budeme dál dělat při vyučování bordel,“ zazubil se na ni Lionel nevesele.

„To má být ultimátum?“

„Ne, konstatování faktu.“

Potřásla hlavou: „Neskutečné…“

„Takže?“ naléhal na ni dál.

„Kdy přesně vás dva viděla spolu?“ vzdala další diskuzi na dané téma. „Ať vím, co mám hledat.“

„Jednou v noci na severní věži, před pěti dny,“ informoval ji Kendall. „Ale nejspíš si něčeho všimla už dříve, jinak by nás nesledovala.“

„Dobře. Zkusím, co se dá dělat,“ kývla Feles ztěžka hlavou. „A Kendalle, ještě jedna věc… Budeme se pokoušet zavřít obě Brány a vypadá to, že tě u toho budeme potřebovat. Počítej s tím…“

„Rodiče o tom vědí?“ nadzvedl obočí.

„Má cenu ptát se jich na svolení?“ reagovala otázkou.

„Ne,“ odpověděl okamžitě.

„Tak vidíš… Teď už padejte, musím tady sklidit tu hromadu,“ poukázala na kupku mrtvých chlupatých pavouků. Na hradě se v letošním roce přemnožili, takže byli perfektní pro názorné ukázky.

Oba upíři se postavili, ale k odchodu se neměli.

„Ještě něco?“ přeletěla je tázavým pohledem.

„Jsi v pořádku, Feles?“ zeptal se mladší z nich vážně. „Vypadáš totiž strašně.“

Překvapeně zamrkala.

„Děkuji za velkou dávku taktu, Lioneli,“ reagovala tiše.

„Nemusíš nám odpovídat, jestli nechceš,“ vložil se do toho Kendall jemně.

Feles se na ně zadívala lesknoucíma očima.

„Nejsem v pořádku,“ pronesla chvějícím se hlasem.

„Kdybys něco potřebovala, co bychom mohli…“ nadhodil Lionel, otřesený pohledem do očí jejich učitelky.

„Bohužel není nic, co byste s tím mohli udělat. I tak děkuju… Oběma.“

***

 

Na zasněženou zemi se snášela tma dalšího zimního večera. Praskající oheň v krbu salonu ozařoval žlutým světlem dvě dívky sedící v křeslech těsně u něj.

Daria se na kamarádku dívala s pocitem, že je to někdo cizí, někdo, koho vlastně ani nezná… Zahnala ten divný pocit do koutku mysli.

„Už jsi ho viděla? Siriuse?“

„Ne,“ potřásla upírka hlavou. „Ta bezpečnostní prověrka u vchodu nemocnice, neprojdu přes ni.“

„Mohla bych tě tam zkusit dostat,“ navrhla černovláska.

„Harry ho chce vzít od Munga pryč. Na Soví vrch. Doufá, že se mu něco vybaví. Můžu se s ním setkat tam.“

„Nevím, jestli vám ho Starske z nemocnice pustí,“ reagovala Daria pochybovačně.

„Harry je jeho kmotřenec a navíc Potter. Hádám, že jeho podpis na propouštěcích papírech bude víc než stačit.“

„Vhodnější by bylo, kdyby si ho přišla vyzvednout vlastní dcera.“

Angela se jí zadívala do očí a v těch jejích se mihnula bolest. Daria zalitovala, že neudržela pusu zavřenou.

„Promiň, tak jsem to nemyslela. Vím, že nemůžeš… Hned by tě zavřeli.“

Upírka mlčela.

„Na Remuse taky nereagoval? Harry říkal, že ho za ním přivede…“

„Bohužel…“ potřásla Angela hlavou. „Skoro na něj zaútočil,“ dodala nešťastně.

„Zlepší se to, Angelo,“ pronesla Daria tiše.

„Jak to můžeš vědět?“

„Nevím… Jen mám takové tušení. Nemůže se přece všechno pořád jen zhoršovat,“ pronesla spíš proto, aby uklidnila sama sebe.

„A co když může?“ reagovala Angela dutě.

***

 

„Takže ani na dům nijak nereagoval?“ zeptala se hnědovláska, když si odložila černý kabát na věšák za dveřmi.

Harry stojící vedle ní s rukama v kapsách zavrtěl hlavou: „Vůbec nic… Kontrolovali jste okolí? Co Bratrstvo?“

„Žádný upír v okolí pozemku nebyl už celé týdny. Můžeš být klidný,“ ujistila ho.

„Alespoň něco… Tak pojď, nechal jsem ho v obýváku, je tam teď nejtepleji.“

„Počkám v kuchyni,“ pronesl tiše Draco, který se dosud jejich konverzace nezúčastnil.

Angela ho jemně pohladila po paži a následovala Harryho k dvoukřídlým dveřím na opačné straně vstupní haly, zatímco se blondýn ztratil ve zmíněné místnosti. Harry se zastavil těsně u nich a ohlédl se po ní.

„Připravena?“

„Ne,“ vydechla třaslavě.

Harry se natáhl a chytil ji za ruku: „Jsem tu s tebou.“

Pevně se nabízené podpory chytila a společně vešli do vyhřáté místnosti.

*

Její první setkání s otcem, které proběhlo ještě ve světě démonů, bylo jen součástí děsivých rudých vzpomínek. Ani si nepamatovala, co přitom cítila. Byla si však jistá, že třas, který jí probíhá celým tělem teď, je z velké části nervozita a napjaté očekávání, kterému se nedokázala ubránit, i když si to snažila přikázat.

Když bude čekat příliš, bude to pak jenom víc bolet. A v Siriusově případě by neměla raději očekávat vůbec nic.

Vytáhlý muž s šedivými vlasy vypadal už od prvního pohledu mnohem lépe, než když ho spatřila naposledy. Pořád byl děsivě vyhublý, z tváří mu trčely lícní kosti a jeho ruce připomínaly spíš jen kosti potažené kůží, ale i přes to už nevypadal jako chodící mrtvola.

Pomalu k němu s Harrym přistoupila, přičemž ji k otci musel dovést, sama by ty kroky bez jeho podpory udělat nedokázala.

Když spatřila Siriuse zepředu, nedokázala si pomoct a couvla. Ten výraz ve tváři… Byl tak prázdný… Harry stiskl její ruku silněji.

Zhluboka se nadechla, pustila se ho a zvolna posadila na krajíček křesla naproti Siriusovi. Přímo do jeho zorného pole, i tak ale trvalo několik vteřin, než nehybný mlčící muž zareagoval na její přítomnost. Černé oči, které se na ni zaměřily, v ní vyvolaly úzkost.

Nic neříkal a Angele připadalo, že vzduch v místnosti ztěžkl jako olovo.

„Ahoj, tati,“ pronesla přiškrceně jen proto, aby něco řekla.

Další tichá pauza byla ještě tíživější než ta předchozí. A pak…

„Ne.“

To jedno jediné chraptivé slovo bylo proneseno tiše, ale Angela sebou i tak mírně trhla. Vyměnila si pohled s Harrym.

„Ty nejsi…“ promluvil Sirius znovu a nečekaně se naklonil dopředu. „Ty nejsi…“ zachraptěl. „Skutečná,“ dokončil.

Angela na otce zírala doširoka rozevřenýma očima. Harry přistoupil blíž a chtěl položit Siriusovi ruku na rameno, ale k jeho šoku ji Sirius odstrčil, aniž by spustil pohled z polekané Angely.

„Ne… Ne… Ne! Tohle není skutečné!“

„Siriusi…“ zkusil ho Harry oslovit, a vzápětí se černé oči, ve kterých se k jeho šoku leskl vztek, zaměřily na něj.

„Ty taky ne!“ zasípěl jeho kmotr.

„Proč bychom neměli být…?“ vydechl Harry, kterého Siriusova reakce tak vyvedla z míry, že si ani neuvědomil, že to bylo úplně poprvé, co ho Sirius oslovil přímo.

„Jen sen!“ štěkl Sirius tak hlasitě, až se Angela celá přikrčila.

A pak si zakryl obličej oběma hubenými dlaněmi.

„Pryč!“ zamumlal zpoza nich. „Jděte pryč!“

„Angelo… Myslím, že bychom opravdu měli…“ dostal ze sebe skrz sevřené hrdlo.

Hnědovláska se chvíli dívala na svého otce, který se v křesle kýval tam a zpět, než pomalu vstala. Nechytila se ale Harryho nabízené ruky, místo toho překonala ty necelé dva metry k Siriusovu křeslu a těsně u něj si dřepla.

„Angelo, nemyslím si, že…“ začal nejistě Harry.

„Počkej, Harry,“ přerušila ho tiše, a přestože bylo znát, že s ní lomcují emoce, zněla neoblomně. „Tati, my jsme skuteční,“ řekla zvolna.

„To není pravda,“ ozvalo se zpoza úkrytu dvou dlaní.

Harry se prudce nadechl. Vůbec to, že Sirius reagoval… Mohli to alespoň zkusit.

„Ale je!“ vyhrkl dřív, než si to stačil rozmyslet. „Siriusi, tohle je realita! Jsme tu oba.“

Sirius ztuhl a přestal se kolébat sem a tam. Do toho okamžiku na něj nikdo nezvýšil hlas a Harry se polekal, že udělal chybu.

„Ne… Co když je to jen sen…? Jen zase ten sen,“ zachraptěl jeho kmotr a nedával ruce dolů. „Sen… Sen… Sen… Jen ten sen…“

Harry si bezradně vjel rukou do vlasů. A co teď? Jak překonat ty bariéry, které si kolem sebe vystavěl?

Angela se natáhla a vzala otce za zápěstí. Odsunul se, ale ona se nedala. Pomalu stáhla obě ruce dolů.

„Tati…“ oslovila ho znovu hlasem lámajícím se bolestnou snahou a pevně jeho dlaně držela ve svých. „Jestli je tohle sen, tak my oba jsme v něm s tebou.“

Harry napjatě pozoroval Siriusův obličej, který byl stažený v bolestné grimase. Na moment se nikdo z nich nehýbal. Pak se ale Sirius vytrhl ze sevření své dcery, vyskočil z křesla tak prudce, že se převrátilo a vrhnul se ke dveřím dřív, než ho někdo z nich stačil zastavit.

„Siriusi!“ vykřikl Harry v okamžiku, kdy jeho kmotr zakopl o zapomenutou Jamesovu hračku na zemi a skácel se na kolena.

„Tati!“ Angela se k němu vrhla a díky upíří rychlosti se k němu skláněla mnohem dříve než Harry. „Tati..?“ hnědovláska zmlkla a její ruka se zastavila v půli pohybu, když se chtěla otce dotknout.

To už k nim došel i Harry a uvědomil si, že se Siriusova záda otřásají v návalech pláče. Angela ze země vyděšeně hledala očima podporu u Harryho. Jenže on byl stejně bezradný jako ona.

A pak ten přikrčený muž před ní, ve kterém měli oba velmi blízkého člověka, trochu zvedl hlavu, tvář zkřivenou emocemi a vztáhl k ní jednu ruku, která se chvěla. Ztěžka polkla a zaváhala, ale jakmile se ho dotkla, té velké ruky, která ji zvala k sobě, už se neudržela a svého otce objala.

Sirius Black se rozeštkal tak zoufale, až se jí svíralo srdce. Ale i tak vztáhl druhou ruku ke ztuhlému Harrymu a přitáhl si ho k sobě dolů stejně jako ji.

Harryho v očích zaštípaly slzy, takže sevřel oční víčka k sobě, aby je nepustil ven. Ale ani tak se mu to nepodařilo.

*

Trvalo dlouho, než se všichni tři alespoň trochu uklidnili. Společně Siriuse, mumlajícího něco o splněném snu, uložili v pokoji pro hosty, který byl shodou okolností rovněž jeho bývalým pokojem, kde v momentě vyčerpáním usnul.

Nevěděli, jak na tom bude, až se probudí. Jestli si je bude pamatovat, jestli je bude akceptovat nebo ne, mohli jen doufat.

*

Tu místnost znal. Bylo to dávno, převelice dávno, ale ta místnost byla jeho pokoj. Ano, měl taky někdy svůj pokoj, ne chatrč z ničeho uprostřed pekla.

Posadil se, postavil, zamířil k oknu a podíval se ven. Stmívalo se, ale normálně stmívalo. Díval se na ten obraz před jeho očima několik dlouhých minut, ale nenašel obvyklou rudou tmu. Jen sníh.

Nohy se mu třásly, ale donesly ho ke dveřím a pak i na chodbu.

Ano, i ten dům znal. Kdysi dávno v něm žil… Věděl, kde jsou schody, věděl, že ho zavedou dolů.

Nevěděl, proč chce jít dolů, dokud nestál před vchodem, za kterým kdysi bývalo schodiště vedoucí do podzemní kuchyně. Teď tam byla taky kuchyně, ale s okny a světlem a něco v ní vonělo.

Udělal další krok a uviděl ty, kteří v ní čekali.

 

Seděli ve studené kuchyni a mlčeli. Každý ponořený ve vlastních pochmurných myšlenkách. Pak Angela zaslechla tiché kročeje a ztuhla. Harry se zaměřil nejprve na ni a pak pomalu na dveře za jejími zády.

Stál v nich její otec a přejížděl zarudlýma očima z jednoho na druhého. Oba zadrželi dech, Draco se nepohnul z místa.

„Siriusi?“ ozval se Harry jako první, ale nevěděl, jak pokračovat.

 

Blondýn mu připadl bledý a cizí. Ale černovlasý mladík ne. Toho znal, stejně jako svůj pokoj a dům. A taky znal hnědovlasou ženu, sedící naproti němu.

Zaměřily se na něj jasně zelené oči, jako smaragdy. A spolu s nimi mu na mysli vytanulo jméno. Harry. Ten mladý muž byl Harry.

A pak… Světle zelené oči. Ty našel v paměti také, stejně jako tvář. Podobala se té, co jednou… Miloval? Tak bylo to slovo? Milovat?

Angela.

Ano, byla to Angela.

„Siriusi,“ řekl ten Harry, starší než by měl být, ale přece Harry.

Sirius… Ano, to byl on sám. Sirius Black.

„Tati?“ ozvalo se roztřeseně z hezkých rtů.

Otec… Ano, býval i otcem.

Ale tohle všechno bylo… Snem? Ano, bývalo to jeho snem. Jenže teď se právě probudil… Tak co je to? Přece to nemůže být skutečné… Nebo ano?

Z nějakého důvodu se podíval znovu na toho cizího. A teď už mu nepřipadal tak cizí. Ta tvář, a hlavně oči…

Desirée…

Ano, dívenku si pamatoval dobře. Byla jeho spása, světlo v temnotě. Jeho vnučka…

Oči se mu rozšířily, když jeho mozek náhle zpracoval fakta, ačkoli si je vnitřně odmítal připustit.

Harry… Angela… Desireé… Draco Malfoy…

A on se probudil.

„Probudil jsem se,“ řekl nahlas nejistým hlasem.

A slyšel sám sebe a viděl, jak se na něj všichni dívají. A… Nebyl to sen.

Ucítil divný tlak na obličeji, a až po několika vteřinách si uvědomil, co ten tlak způsobuje. Byl to úsměv. Nevěděl ještě, co to vlastně znamená, ale usmíval se.

„Probudil jsem se,“ prohlásil už s mnohem větší jistotou.

Ta moc krásná hnědovláska – ne, jeho dcera Angela – vstala od stolu a tvářila se… Nerozhodně. Ale pak přistoupila k němu a on se jí díval do očí a cítil, že to není sen. Stále nevěřil svým očím, ale srdce mu říkalo, že je to skutečnost. Bál se mu věřit, ale za tohle setkání stála i ta možnost, že se vrátí zpět do toho rudého pekla.

Rozpřáhl paže, gesto, které neudělal vědomě, ale stačilo k tomu, aby postrčilo Angelu k tomu, co se váhala udělat.

Dcera ho objala kolem krku a rozplakala se.

Jeho ruce se kolem ní obtočily a přitiskly ji k sobě. Byla moc hubená a třásla se, ale hřála a přimknula se k němu, jako by ho neměla nikdy pustit. Zvolna ji pohladil po vlasech, a ona se ještě víc rozeštkala. Bylo to tak… Skutečné.

Konejšit v náruči vlastní dceru. To byl taky kdysi sen.

Ale teď…

Zvedl zrak a zachytil znovu pohled zelených očí, ve kterých se rovněž leskly… Slzy.

Několik vteřin si nevybavoval, jak se má dělat to, co chtěl udělat, ale pak si vzpomněl. Mrknul jedním okem na svého… Kmotřence.

„Ahoj, Harry.“

143 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Poslední naděje

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář