Část první – III. Prodavačka

Červen 2001

 

Do výlohy zapadlého krámku, která byla přecpaná knížkami, baňkami, lidskými kostmi a dalším, blíže těžko popsatelným harampádím natolik, že nebylo vůbec vidět dovnitř, nakoukl s nakrčeným obočím.

„Fakt je tohle ono?“ nadhodil Lionel pochybovačně.

„Podle adresy, kterou nám dal tvůj učitel, ano,“ ujistila ho se špatně skrývanou otráveností prateta a okázale se zahleděla na hodinky, které dostala od otce k posledním Vánocům. „Zvládneš to tady sám, synovče? Potřebuji si ještě něco zařídit.“

„Řek bych, že z návštěvníků téhle ulice patřím k té nebezpečnější části,“ odfrkl si pohrdavě.

„Ta sebedůvěra dnešní mládeže,“ potřásla tetička hlavou, až se jí rozcinkaly dlouhé náušnice, ale očekávatelně na jeho prohlášení nic nenamítala. Hmátla do šíleně mrňavé kabelky a vysypala mu do ruky hromádku galeonů, které sotva před půl hodinou směnili u překupníka. Sice s přirážkou, ale pořád lepší než napochodovat do skřetí banky. Ti vyšklebení prďolové hrozně páchli. Pak prateta zvedla jeden kostnatý prst: „Pozor na Lovce a za půl hodiny se sejdeme na rohu s… Jak se to… Bulagra[1] aby vzal ty příšerné anglické názvy!“ postěžovala si rozhořčeně.

Lionelovi připadaly ty irské ještě horší, ale radši držel jazyk za zuby. Na Dublin nedala prateta dopustit a on ji rozhodně nechtěl naštvat.

„Prostě na rohu s tou lidskou ulicí,“ dokončila s povzdechem. „A ne, že se zase do něčeho zapleteš. To bych si od Sergiose něco vyslechla…“

Osobně taky zrovna neusiloval o to, aby si měl jeho strýc na co stěžovat.

„Jasně, teti,“ ujistil ji a nacpal peníze do kapsy kalhot.

Sjela ho posledním varovným pohledem a s kabelkou vlající jí z ramene svižně odkráčela. Na to, že byla ještě starší než jeho rodiče, se přizpůsobovala době mnohem líp než oni a měla pro něj víc pochopení. Teda… Přinejmenším líp než jeho otec a strýc, mámu už do toho výčtu počítat nemohl…

Jakmile se mu prateta v módním kostýmku ztratila z očí, strhl si z krku tu pitomou vázanku, až přitom skoro skončila napůl a narval ji do druhé kapsy. Košili si vytáhl z kalhot, rozepnul knoflíčky u krku a vydechl úlevou.

I před druhou návštěvou u Torgose se musel ´slušně´ obléknout. Stejně jako prve matka, i prateta trvala na tom, že se při podobných žádostech musí řádně reprezentovat. Jako správný Gor´nam. Jakoby mu na tom sešlo.

Ale mohl být rád, že byla tetička vůbec ochotná jít s ním. Až ona konečně vzala jeho drahému strýci vítr z plachet, jelikož trval na tom, že sám do Londýna vyrazit nemůže. Povolení od otce měl. Nějakým zázrakem se mu podařilo vychytat jednu z jeho lepších chvilek a přesvědčil ho. Jen mu nehodlal shánět někoho za doprovod, včetně sebe. Přímo strýce se raději ani neptal.

Měl z pekla štěstí, že zrovna prateta, která u nich byla na výjimečné návštěvě, měla dobrou náladu, jako ostatně většina upírů po uzavření příměří, a už ji nebavilo poslouchat jejich dohadování.

Lionel krátce vzhlédl k tmavému nápisu nad dveřmi krámku. Podle Lorenza byl obchůdek ´Venefica´ to nejlepší místo, kam mohl zajít, pokud se chtěl vyhnout nákupu na hlavní čarodějnické ulici.

Slavný poloupír byl překvapivě vstřícný a chápavý. Dokonce se Lionelovi ani nevysmál za ten jeho malý proslov… Jakmile skončila válka[2], rozhodl se respektovat přání matky a s čarováním to nevzdat. Potřeboval mít nějaký cíl, něco dělat, místo aby se topil v lítosti a zlosti.

Takže po návštěvě u jeho budoucího poloupířího učitele, který jeho v podstatě opakovanou žádost odkýval bez zbytečných cavyků, hned zamířili s pratetou na Obrtlou, pro jeho vlastní kouzelnickou hůlku. Teoreticky by ho bez řečí měli obsloužit i u Ollivandera, ale ač po válce, čarodějníčkové neradi viděli upíry motající se po ´jejich´ ulici, takže se v nevyslovené shodě s pratetou vyhnuli zbytečným potížím a zamířili po doporučení Lorenza nakupovat tam, kde byli k neobvyklým zákazníkům už spousty let trochu vstřícnější.

Vzal za mosaznou kliku a rázně vešel do krámku. Při průchodu dveřmi ho nepříjemně zamrazilo, ale nic mu nezabránilo vejít dovnitř. Nejspíš to byla jen varovná hranice, která měla majitele upozornit na nové zákazníky.

Chvíli mu trvalo, než se mezi tunou regálů s nádobami všech možných velikostí i obsahů a podivných hýbajících se pytlíků dokázal zorientovat natolik, že mezi nimi našel výdejní pult osvětlený několika černými svícemi.

Za podlouhlým stolem, který byl rovněž zahlcený vším, co byste mohli kdy potřebovat k něčemu zjevně nekalému, někdo seděl v pohodlném křesle s opěrkami, ale díky vazbě neskutečně tlusté bichle s názvem ´Temná věž´[3], která mu bránila ve výhledu, na obchodníka v polostínech neviděl.

„Dobrý večer,“ dokopal se k nějakému projevu zdvořilosti.

Štíhlý prst posunul knihu, vznášející se ve vzduchu stejně jako svíce, trochu níž a zpoza okraje se na něj zaměřily úzké oči nerozpoznatelné barvy. Klidně opětoval ten zkoumavý pohled.

Kniha se sama od sebe s bouchnutím zavřela a odletěla se uložit někam na polici nad hlavou osoby v křesle, která se vzápětí postavila. Lionel si tak mohl prohlédnout vysokou ženu s rudohnědými vlasy v nějakém šíleném účesu, ze kterého jí trčely prameny na všechny strany. Takže ne obchodník, ale obchodnice. A nijak stará, co přišlo na lidské počítání, tipoval by ji tak na třicet.

„Dobrej,“ opětovala konečně jeho pozdrav, a rty se jí přitom zkřivily v úsměšku, který si nedokázal vyložit. Ale její ohoz skládající se komplet z černého oblečení, až na obří náušnice se zelenými kameny, ve kterých se něco podezřele vlnilo, mu byl okamžitě sympatický. „Co to bude, mladej?“ opřela se o pult rukou s nazeleno nalakovanými nehty a nahnula se k němu. Na krku se jí přitom zahoupala stříbrná lebka na řetízku. Prateta by ji nejspíš označila za problémovou protivu, podle Lionelových měřítek to byla sympaťačka.

„Potřebuju ten klacek, co vy Merlinové používáte,“ oznámil svůj požadavek.

Vzápětí se mu potvrdilo, že majitelku krámku dobře odhadl, když se pobaveně uchechtla.

„Další takové upírče,“ potřásla hlavou. „Za chvíli mi vykoupíte i nouzové zásoby.“

To ho zarazilo. Že by tu měla v poslední době jiného mladého upíra, co sháněl hůlku? To nebylo příliš obvyklé. A navíc, jak mohla vědět, že… No, jasně, ta varovná hranice.

S kouzly se prý dala dělat nepřeberná spousta zajímavých věcí. Proto taky moc neprotestoval, když ho matka začala tlačit do toho soukromého vyučování, i když to pro něj znamenalo další ztrátu volného času. A proto se do toho teď taky hrnul dobrovolně. Cokoliv, co by mu dalo výhodu před strýcem…

Obchodnice vytáhla svůj vlastní ´klacek´, ťukla na desku stolu a vzápětí prošla skrz k němu. Lionel jen vykulil oči.

„Pojď za mnou,“ pokynula mu a s šustěním dlouhatánské sukně po podlaze ho vedla mezi regály dozadu do menší místnosti, kde mávnutím rozsvítila další svíčky. Zůstala stát před zdí, která byla odshora dolů zakrytá několika řadami držáčků s hůlkami. Asi třetina jich byla prázdná. „Tak, co mi tady vlastně zbylo…“ mumlala si pro sebe prodavačka. „Ta hnědovlasá můra si zas posledně odnesla dvě nejlepší. Příště je musím schovat, má na ně příliš dobrý čuch… Pravák nebo levák?“ vyrušila Lionela ze zvědavého prohlížení jednotlivých hůlek.

„Levák,“ odvětil neochotně.

„Kdy ses narodil? Stačí měsíc.“

„V srpnu.“

„Takže oheň, hmm… Opak toho předtím, aspoň něco…“

Sice polovině toho, co říkala, nerozuměl, ale pokud měl díky tomu dostat, co chtěl, bylo mu to fuk.

Nečekaně se po něm ohlédla: „Kolik ti je?“

„Čtrnáct.“

„Nějací sourozenci?“

„Ne. Je nutné klást mi všechny tyhle osobní otázky?“ zeptal se spíš ze zvědavosti, než že by mu to vadilo.

„No… Částečně,“ připustila. „Docela lpím na tom, aby se mi podařilo odhadnout správnou hůlku hned napoprvé. Mohli bychom tu být i hodinu a vyzkoušel bys všechny, ale to by nebylo tak uspokojující. Ten dědek Ollivander jen okrádá lidi o čas a hraje si na důležitého… Vadí ti to?“

Pokrčil rameny: „Když nebudu chtít odpovídat, nemusím říkat nic.“

„Přesně tak,“ potvrdila mu zvesela. „A už asi vím, která by se k tobě mohla hodit. Na, zkus tuhle.“

Váhavě se na tmavě hnědou hůlku se zlatým proužkem zadíval: „A co mám dělat?“

„Žádné strachy, jen ji vezmi do ruky,“ ujistila ho. „A moc s ní raději nemávej…“

Trochu napjatě poslechl a sevřel hůlku v levé ruce. Dřevo příjemně hřálo a jakoby začalo pod jeho dlaní tepat. Špička hůlky se najednou rozzářila, i když se o nic ani nepokusil a zalila místnost nazlátlým světlem, ve kterém se zamíhaly zářivě rudé vločky… Zadržoval dech, dokud hůlka nepohasla.

„Paráda! Další zářez!“ nadchla se čarodějka a vítězně zamířila zpět do hlavní místnosti obchodu.

Lionel, držíc teď hůlku opatrně na obou dlaních, za ní. Neměl důvěru ve věci, které nemohl ovládat. Čarodějka už stála zase za pultem a vypisovala nějaký lístek.

„To máme deset a půl palce, tisové dřevo, tři šupiny ze salamandra, ohnivzdorná. Odstraněna dětská pojistka a poplach těch chytrolínů z Ministerstva…“ vzhlédla k němu. „Za svoje zboží ručím, ta hůlka je nevysledovatelná. Za přirážku samozřejmě.“

Kývl: „Peníze nejsou problém.“

Zase se tak zvláštně ušklíbla: „To bych se sakra divila, kdyby jo.“

Pozvedl udiveně obočí.

„Jen na to tvoje sako bych vydělávala tak dva měsíce, mladej,“ osvětlila mu svoji domněnku.

Pokrčil rameny: „To prateta… Já radši koženou bundu.“

„Jo, na to bych tě tipovala,“ pokývala čarodějka pobaveně hlavou. „Té hůlky se nemusíš bát, ona sama si tě vybrala. Jen s ní zbytečně nemáchej, dokud tě někdo nenaučí, jak na to.“

„Jasně,“ rychle kývl, trochu rozpačitý z toho, že je na něm vidět nervozita.

„Vyber si k tomu pouzdro,“ odmávla hůlkou do vzduchu z pultu hromadu knih a odkryla tak prosklenou vitrínu s kýženým zbožím. „Nechám ti to v ceně.“

„Tak to dík,“ vycenil na ni zuby a okamžitě ukázal na jedno z černých.

„Je zač,“ ujistila ho s úšklebkem a už mu levitovala úzké pouzdro, které se dalo připevnit k opasku kalhot, do rukou. „Deset galeonů bych prosila.“

Vysypal před ni na pult celý obsah kapsy. Zlatých mincí bylo jedenáct.

„To nechte být. Za rychlou obsluhu,“ usoudil blahosklonně.

Usmála se na něj, snad poprvé opravdu upřímně: „Protestovat nebudu.“

Shrábla peníze navyklým pohybem do zásuvky u pultu a natáhla k němu ruku s lístkem: „Podrobnosti k hůlce a jejímu původu, kdybys to někdy potřeboval. Ale žádný podpis na tom nenajdeš. Jestli se mi tu zjeví nějaká stupidní kontrola, v životě jsem tě neviděla.“

Zazubil se: „Už vím, kam přijdu nakupovat i příště.“

Čarodějka udělala téměř rozverné pukrle: „Dobré reference vždy uvítám.“

[1] Bulagra byl prastarý nemrtvý, věří se, že vůbec jeden z prvních. Jeho jméno je v upíří komunitě využíváno podobně jako kouzelníky Merlin.

[2] Příměří mezi čaroději a upíry bylo uzavřeno v květnu 2001 po odhalení nekalých plánů ministra kouzel Merogha.

[3] Temná věž je apokalyptická fantasy-western série Stephena Kinga.

457 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí