Listopad 2000
„Jen do toho, synu.“
Jenže on nechtěl, tak strašně moc to nechtěl udělat.
Hrdlo měl sevřené, stejně jako žaludek a jeho ruce svírající hřejivé ženské zápěstí se chvěly. Všechno v něm se křivilo vzdorem, ale nemohl neuposlechnout. Protože ta slova neznamenala jen vybídnutí. Byl to neodvolatelný rozkaz k tomu, aby ublížil osobě, kterou znal celý svůj dosavadní život, která se o něj vždy bezvýhradně a s láskou starala a nikdy po něm nic nevyžadovala. Nora sice nebyla jeho matkou, ale pro něj jí byla za ty roky víc než jeho vlastní.
„To je v pořádku, mladý pane,“ oslovil ho její hlas mírně.
Otřeseně vzhlédl k ženě, která nehybně seděla na sametově polstrované pohovce vedle něj a bez odporu nechávala svou ruku v jeho zoufalém sevření. Jak mohla být tak klidná?
„Znala jsem všechny podmínky smlouvy, kterou jsem uzavřela s vaším panem otcem,“ dokonce se usmála. „Napijte se, ať je vám brzy zase lépe.“
„Mlč, chůvo!“ zarazil ji otec nesouhlasně. „Netřeba zbytečných řečí, můj syn ví, co má dělat.“
Lépe… Ano, věděl, že mu bude konečně dobře, až se napije čerstvé krve po těch dlouhých týdnech nucené diety a náročných zkoušek. Poprvé ode dne svých patnáctých narozenin.
Byl rozklepaný jako sulc, bolely ho snad všechny svaly a hlava se mu motala, že si připadal jako na lodi. Ale v první zkoušce upírské vyspělosti, ve které musel prokázat fyzickou i duševní sílu, obstál. Alespoň to si myslel, než došlo na její finále.
Vývoj upírských dětí byl, mírně řečeno, komplikovaný. Jako mrněti mu stačila ke zdravému vývoji krev různých zvířat. Puberta už však přinesla nutnost konzumace lidské krve, ačkoliv byla dostačující ta studená, s pro něj naprosto neznámým původem. Jakmile však překročil třináctý rok svého života podle lidského počítání, přestalo to stačit. A otec ho začal brát s sebou ´na lov´.
Kendallovi to doposud přišlo úplně normální. Nijak lidmi neopovrhoval; byli sice ve všech ohledech trochu pomalejší, ale vyznal se v jejich světě dost na to, aby obdivoval, jak daleko to i se svými zpomalenými mozky dotáhli. Představovali pro něj, stejně jako pro všechny ostatní upíry, cenný zdroj potravy nutný k jeho přežití. Takže si jich podvědomě vážil, i když před otcem, který je bez výjimky označoval za tupé ovce, by se to neodvážil ani zmínit. To mu však nebránilo v tom, aby se bez zábran nakrmil, kdykoli to potřeboval, což nebylo v jeho věku zase tak často.
Všechny ty dívky, ženy i muži mu byli cizí, vzdálení, nic o nich nevěděl, a ani po tom netoužil. Až do téhle chvíle si neuvědomil, jak byl naivní. Až teď, když se měl nakrmit z Nory, která mu byla tak blízká, přestože byla člověk, mu došlo, že všichni ti, které měl dosud za více či méně zdařilé úlovky k večeři, byli taky lidé se svými sny, trápeními a blízkými, kteří na ně doma čekali. A ne vždy se dočkali. Jeho otec nepatřil k těm, kteří by se s dodržováním novodobých zásad u krmení nějak párali, a vzhledem k tomu, jak se začaly znovu vyhrocovat vztahy s čaroději, se tenhle přístup spíš chválil, než trestal jako doposud. A on se na tom podílel…
„Kendalle,“ tentokrát nesl ten přísný hlas hrozbu a naléhavost, pod kterou se nahrbil.
Darius Rowann. Jeho otec, mentor, stvořitel a hlava celého rodu. Nesměl neuposlechnout. A tak se poddal. Zavřel oči a nechal padnout tu citlivou, lítostivou zábranu v sobě. Přizvedl si zápěstí svojí drahé chůvy a důvěrnice ke rtům a prudkým pohybem hlavy do něj zabořil zuby.
Nora neucukla, jen ztěžka vydechla a on začal polykat. Překonat první odpor bylo nejtěžší, pak už se dravec v něm nenechal vyrušit, dokud neukojil ten příšerný hlad.
Když se pak se slastným uspokojením odtáhl a zapřel o opěradlo pohovky, snažil se na nic nemyslet. Nora vedle něj se nehýbala, ale dýchala. Sice mělce, jakoby v polospánku, ale žila. Trochu se bál, aby to po té dietě nepřehnal…
„Dokonči to,“ ozvalo se nad ním.
Kendall šokovaně otevřel oči. Otec se teď tyčil za pohovkou, ruce na opěradle vedle jeho hlavy.
Zápěstí své chůvy si stále přidržoval jednou rukou a cítil pod prsty její pomalý tep i teplo její kůže. Ta žena o něm věděla všechno. Znala jeho nejoblíbenější dětské hry, dokázala ho uklidnit, když nemohl ve dne spát, ošetřovala všechny jeho rány z bojového výcviku, měla ráda jeho kamarády a oni ji, vyslechla si i jeho první milostné trápení…
Kendall nechal známou, něžnou ruku sklouznout na pohovku, narovnal se a vstal, aby se mohl podívat otci do očí.
„Proč…?“ vydechl ztěžka, jak měl ještě ústa plná té sladko slané chuti.
„Je to součástí tvého přechodu do dospělého života, Kendalle. Musíš opustit své dětství nadobro. A ona tě k němu poutá.“
Při té představě ho polila hrůza. Copak něco takového bylo nutné k tomu, aby dospěl? Proč by za to měla být obětována nevinná žena? Navíc zrovna Nora…
„Ale to přece… Já…“
„Je to součást tvé zkoušky, synu,“ hleděl mu otec nepohnutě do tváře. „Tradice předávána v naší rodině po staletí.“
Zase další zpátečnická tradice? objevilo se Kendallovi v mysli zuřivě jako úplně první reakce, ale rychle ji potlačil, než by si toho otec mohl všimnout.
Copak na jeho názoru někdy záleželo? Kdykoli se pokusil něco namítnout proti zažitým zvykům jejich rodiny, otec mu dal víc než jasně najevo, že do toho nemá co mluvit.
Obrátil se ke křeslu naproti pohovce, ve kterém seděla jeho matka. Hledal u ní poslední možnost, jak zvrátit rozhodnutí otce. Jakoby předem nevěděl, že ani ona ho v tomhle nepodpoří. Ve tváři měla vážný výraz, ale když se na ni zadíval, povzbudivě se usmála.
„Tvůj otec má pravdu, Kendalle. Nemáš důvod se zdráhat.“
To nebyla zrovna slova, která by rád slyšel.
„Nevzpouzej se a udělej to,“ naléhal na něj otec nekompromisně. „Sama Nora ti to řekla. O tomhle věděla a souhlasila s tím.“
A proto to má být pro mě snadnější? pomyslel si zoufale a pohlédl na svou napůl ležící chůvu. Oči zavřené, na tváři mírný úsměv. Jako by ji to těšilo…
V očích ho začalo strašně štípat, když si uvědomil, že odpor, ke kterému zprvu nabíral dech, neměl šanci na úspěch.
Otec přistoupil těsně k němu a položil mu ruku na rameno. Váha toho doteku mu skoro podlomila kolena.
„Kendalle, jsi můj syn a já vím, že na tebe budu jednou velmi hrdý. Dokážeš to, oprosti se od toho dětského pouta.“
Sklonil hlavu a nějak zvládl přimět svůj hlas, aby se netřásl jako list: „Ano, otče. Dokážu to.“
488 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...