Část druhá – II. Lov

Kendall věděl, že se mu všechny spáleniny i poškozené zornice zase úplně zahojí, ale i tak ho stálo dost velké úsilí nedat najevo úzkost. Ostatní smysly mu sice zůstaly a mohl se na ně jako vždy plně spolehnout, ale nečekaná slepota byla víc než nepříjemná. Najednou si připadal hrozně zranitelný.

Už od úplného začátku jejich tolik očekávaného duelu si ani jeden nebrali servítky, ale Gor´nam to s použitím slunečního světla přehnal. Byl oprávněně naštvaný, jenže si zároveň uvědomoval, že mladšího upíra zbytečně vyprovokoval.

Lvíček byl dost vznětlivý i při běžné komunikaci – pokud se tak dalo označit těch pár urážlivých vět, které k němu během jejich společné výuky prohodil – natož když se jednalo o jeho matku. Nemluvě o tom, že Kendall neřekl tak úplně pravdu… Což by jeho hlavní popud k tomu, aby se svého prchlivého spolužáka před Torgosem zastal, i když by mu za to kouzlo nejraději vyráchal obličej ve sražené rybí krvi.

„Ano, pane,“ ozvala se nakonec Gor´namova odpověď, slyšitelně nenadšená.

No, z nápadu jejich náročného učitele taky zrovna neskákal do stropu. Ačkoli měl poloupír s tou nutností krve pravdu, uvítal by u toho poněkud… spolehlivějšího společníka.

Zaslechl krátké zasvištění hůlky a pak už známý hlasitý zvuk, jak se Torgos přemístil pryč. Zůstali s Gor´namem sami.

Kendall se zvolna nadechl a přinutil se uvolnit sevřené pěsti. Cítil na sobě upřený pohled a dal si záležet na tom, aby nezměnil výraz ve tváři. Obezřetně se postavil z rozviklaného posedu, ze kterého stoupal odér hnijícího dřeva, a čekal.

Jeho spolužák zamumlal slova čistícího kouzla, ale nejspíš úplně neuspěl, jelikož vzápětí tiše zanadával. Co si Kendall stačil při jejich potyčce všimnout, v tom bahnu se Gor´nam vyválel vážně důkladně. To by se musel hodně snažit, aby tu špínu dostal dolů na první pokus.

Nějakou dobu se neozvalo nic. Pak zachytil jemné zašoupání podrážek bot a ucítil několik krátkých závanů na tváři, jako by mu někdo mával rukou před obličejem.

„Vážně myslíš, že mám zapotřebí to předstírat?“ ušklíbl se.

Gor´nam si jen odfrkl a přistoupil k němu blíž. Vycítil ho po své levé ruce.

„Tak dělej,“ vyzval ho, i když to znělo spíš jako zavrčení. „Chyť se mně a jdem. Ať to mám co nejrychlejc za sebou.“

Kendall trochu zaváhal. Sice neočekával nějakou vstřícnost, ale Gor´nam mu to nehodlal ani usnadnit, i když celá situace musela být víc nepříjemná pro něj.

To vědomí mu vrátilo trochu jistoty. Odhodlaně zvedl ruku a nahmatal hladký povrch bundy z falešné kůže, kterou mladší upír pravidelně nosil. Pod ním ucítil Gor´namovo mírně vystouplé rameno – nastavoval mu rámě. Sjel tedy níž a obemknul prsty paži mladšího upíra těšně nad loktem. Skoro se divil, že Gor´nam pod jeho dotekem ani neucukl.

„Můžeme,“ oznámil odtažitě a byl vážně rád, že to vyznělo mnohem klidněji, než se cítil.

Nijak se mu nezamlouvala představa spoléhání se při nočním lovu na někoho, kdo by ho nejraději rozčtvrtil. Nebo spíš rovnou rozložil na molekuly. Jenže v tom nebyl sám. Nemusel vidět, aby si dokázal představit výraz, který musel mladší upír právě mít. Když se ho teď držel, dokázal rozeznat jeho rozpoložení, a to napětí a neochota z něj doslova vyzařovaly.

Gor´nam kupodivu nevystartoval bez varování jako raketa, jak Kendall napůl čekal, ale vykročil pomalu a podle chrastění kamínků a následně šustění trávy pod jejich botami ho vedl k hlavní bráně. Často uhýbal stranou a Kendalla to zpočátku vyvádělo z rovnováhy, ale pomalu si na to zvykal. Nebylo tak těžké nechat se vést, pokud se přiměl Gor´namovi přinejmenším v navádění směru důvěřovat. Navíc to dávalo smysl. Po jejich souboji musel zůstat v celém areálu pěkný nepořádek…

„Jakmile se odsud vymotáme, zrychlujem,“ ozval se jeho spolužák nerudně.

„Pochopitelně,“ neprotestoval Kendall. „Tady v okolí by byl lov trochu problematický.“

„A hlavně na dlouho,“ prskl mladší upír. „Tak ne, že někde hodíš držku, sleponi, a budeš zdržovat.“

„Pokud mě ochotně nenavedeš přímo do nějaké cihlové zdi, nebudu mít problém držet krok,“ reagoval jedovatě.

Gor´nam si odfrknul a kdyby ho už trochu neznal, přísahal by, že to znělo pobaveně.

„Žádné strachy, Kene. Sice by mi udělalo radost trochu ti poupravit ksichtík, ale tenhle můj úkol by to jen protáhlo.“

„A o to zájem, hádám, nemáš…“

„To hádáš správně,“ oznámil mu jeho neochotný průvodce kysele.

*

Podle ne zrovna příjemných zvuků, které zachytával Kendallův citlivý sluch, ho jeho milý spolužák zavedl k nějaké na lidskou zábavu zaměřenou ulici v centru města. Chraplavé nadávky a protivné ženské hihňání byly jen malými částmi kakofonie, která mu hrozila přivodit bolest hlavy.

Potřeba nakrmit se už ho svírala jako obruče; zahojení všech spálenin přece jen nebylo zadarmo a navíc se přesouvali po svých docela daleko. Zatím zažil jen jednou, aby ho touha po čerstvé krvi celého rozklepala nedočkavostí. A nebyl to okamžik, na který by vzpomínal rád.

Pracně polknul, přiměl se odpoutat svou pozornost od nedaleké přítomnosti mnoha lidských bytostí a přimkl se těsněji ke zdi v nějaké pravděpodobně boční uličce, kde ho nechal jeho nevrlý průvodce stát.

Gor´nam vyhlížel možnou kořist na rohu. Kendall ho cítil několik metrů od sebe, jako soukmenovce stejného druhu. Mladší upír byl ostražitý a trpělivě vyčkával, což Kendalla trochu překvapilo. Vzhledem k jeho vznětlivosti očekával spíš netrpělivou nervozitu.

Někde o kus dál se ozvalo zuřivé troubení, následované třeskotem a vzteklým řevem. Nepříjemně ho zabrnělo ve spáncích. Byl kvůli tomu nutkavému hladu nějak přecitlivělý…

Kendall podél zdi trochu zacouval, podle chrastění měl pod nohama nejspíš nějaké odpadky a znovu se pokusil vytěsnit ty nejotravnější zvuky. Zaměřil se spíš na opačnou stranu uličky, jejíž konec ústil do poněkud klidnější čtvrti. Nebylo od věci hlídat si záda. A to se mu vzápětí potvrdilo.

Gor´nam se podle všeho ještě pořád ani nehnul ze své pozice na rohu, když Kendall zaslechl z opačné strany jejich úkrytu tlumený ženský výkřik. Následovaly těžké kročeje a zvuky zápasu, které se začaly přibližovat.

Kendall zamračeně naklonil hlavu. Dokázal si představit, že Gor´nam vybral temné místo, takže ho ti lidé nejspíš neviděli, ale jistý si být nemohl.

Pomalu se natočil po směru zvuků.

„Ne! Pusťte mě!“

Kendall zpozorněl. Ten dívčí hlas znal. Slyšel ho docela nedávno, když byl s Arianou na předešlém lovu. Ta drobná blondýnka, která působila hrozně ztraceně. Tehdy mu nedělalo velké potíže nalákat ji do temného zákoutí, aby se mohl nakrmit. Byla roztomilá, ale taky příliš důvěřivá. Bylo to poprvé, co ani nepotřeboval od sestřenky pomoc se zhypnotizováním.

„Zmlkni, nebo ti znovu fláknu, kočičko,“ reagoval hrubý hlas. „Podrž ji!“

Utlumený vzlyk a zvuk trhající se látky nenechal Kendalla na pochybách, co se na druhé straně uličky právě odehrává. A nebyla to jeho starost. Jenže se nedokázal přesvědčit, že to přece byla jen jedna z jeho večeří. Bylo mu té holky líto. Ještě si dokázal vybavit, jak chutnala její krev – sladce a svěže. A byla tak milá, když se nabídla, že mu pomůže najít ztracené štěně…

„Nechte mě, prosím,“ ozvalo se už o hodně tišeji, hlasem zkresleným potlačovaným pláčem.

Kendall se kousl do rtu. Sám by na ně vtrhnout nemohl, ani kdyby si byl jistý, jak vypadá jeho okolí. Bylo by to příliš velké riziko. Měl jen jednu možnost… Obrátil se zpátky k rohu ulice, právě když se Gor´nam začal vracet.

„Kolem půjde jeden, který by ti mohl stačit,“ oznámil jeho nabručený společník stručně a popadl ho hrubě za loket.

„Počkej,“ zarazil ho tiše Kendall. „Můžu se nakrmit i na druhé straně.“

Gor´nam chvíli mlčel a nejspíš hodnotil situaci v místě, kde pokračovala nepěkná scénka.

„Zbytečný risk,“ zasykl pak. „Jsou tam dva docela vypasení chlapi. Jdem za tím hubeňourem, dělej.“

Kendall se ale vzepřel tahu jeho ruky: „Pomůžeme tím zároveň té dívce,“ vyrazil ze sebe dřív, než si to stačil víc promyslet.

„Co je ti u ďasa po ní?“ ozvalo se dost nevěřícně a celkem blízko jeho ucha.

Údiv druhého upíra byl naprosto pochopitelný. Jedna Kendallova část, ta která vždy za všech okolností poslechla otce, jen aby se vyhnula potížím, ho postrkovala opačným směrem na tu rušnou ulici, za snadnějším ukojením hladu. Ale on už se rozhodl. Ta dívka si tohle nezasloužila. A když už měl tu možnost jí pomoct…

„Jdu tam s tebou nebo bez tebe,“ prohlásil zarytě a vytrhl se ze sevření.

„Bulagro, proč?“ ozvalo se od Gor´nama s povzdechem.

„Snad se nebojíš dvou lidí?“ rýpnul do něj Kendall vypočítavě.

Krátké zavrčení mu bylo dost jasnou odpovědí.

„Jen mě naveď, jednoho se zbavím já, ty můžeš omráčit druhého,“ kul železo, dokud bylo žhavé.

„Furt ten samý blbý smysl pro humor,“ reagoval mladší upír otráveně. „Jako bys nevěděl, že na ´mdloby´ nejsem zrovna expert,“ i přes brblání ho už za rameno naváděl za stále zoufalejšími prosbami jisté slečny.

To je pravda, uznal v duchu Kendall. Chlápek by taky mohl skončit s rozpůlenou lebkou…

„Při troše snahy by ti to možná šlo,“ neodpustil si zašeptat za to hrubé zacházení a vzápětí zakopl o vyčnívající dlažební kámen.

Sevření na jeho rameni na moment zesílilo, než zase našel rovnováhu.

„Nech si ty chytré kecy, sleponi a radši dávej majzla. Nechce se mi vysvětlovat Lorenzovi nějakou tvoji zlomeninu,“ upozornil ho Gor´nam kysele, než zůstal stát a víc ztišil hlas, do téměř neslyšitelné roviny. „Jdi přímo za nosem, deset kroků, je trochu nahrbený, ale zády k tobě.“

Kendall přikývl, jakože rozumí a přinutil se trpělivě počkat, ač se mu vzlyky a hnusný smích nedaleko už vůbec nelíbily.

„Nemáš nic v cestě, ale je to tu trochu zešikmený, směrem od nás,“ upozornil ho ještě Gor´nam, než ho konečně pustil. „Teď.“

Zaváhal jen na jednu jedinou vteřinu. Gor´nam mohl lhát, ale k čemu by mu to bylo? I když si nebyl stoprocentně jistý, řídil se jeho pokyny do písmene. Vzal to upíří rychlostí, pečlivě si odpočítal kroky a vztáhl ruce. Jeho prsty přejely po konečcích mastných vlasů, aby se vzápětí instinktivně sevřely kolem mohutného krku. Vzrušené supění se změnilo v překvapené zafunění, když Kendall vší silou sevřel mužovu krkavici.

„Pouta na tebe!“ ozvalo se vzápětí někde před ním a následovalo těžké žuchnutí.

Jeho oběť se poroučela k zemi jen o něco málo později.

*

Lionel zkontroloval Rowanna, který právě s dost temným výrazem pustil druhého tlusťocha k zemi a pak si dřepnul, aby měl oči na stejné úrovni s tou ubulenou blonckou. Zachytil její vytřeštěný pohled a už nepustil.

„Přepadli tě, ale uteklas,“ pronesl důrazně, o tóninu nižším hlasem. „Nás dva jsi v životě neviděla. Jasný?“

Chvíli na něj poulila oči, než krátce kývla.

„Fajn. A teď vypadni.“

Holka se okamžitě vyškrábala na nohy a tisknouc si roztrženou halenku k hrudi, vyklopýtala z uličky. Lionel ji vyprovodil pohledem a pak za sebou zachytil povědomé zvuky. Pořád ve dřepu se po nich otočil.

Rowann už se hladově krmil na bezduchém chlápkovi.

Lionel chvíli nehybně zíral na dlouhé prsty sevřené pod ramenem kořisti, a na hlavu s polodlouhými vlasy skloněnou nad hrdlem. Ztěžka polkl, když si uvědomil, že v něm už jen ten pohled vyvolal touhu po aspoň několika doušcích… Nemluvě o vůni krve, která naplnila nejbližší okolí a rozjitřila jeho smysly.

Jaké by to asi bylo, kdyby se k Rowannovi přidal z druhé strany?

Vzápětí se zděsil vlastního nápadu. Nesmysl. Sice si mohl dát, ale krev nepotřeboval. Do dalšího pravidelného lovu měl ještě tak týden. Nemluvě o tom, že sdílet večeři s Rowannem byla představa jak z hodně šíleného sci-fi filmu.

Toporně se odvrátil, narovnal se a přešel k tomu druhému šmejdovi, kterého spoutal. No, spíš ho obalil provazy jak mumii. Mohutné tělo zakryté od kotníků po nos se svíjelo po špinavé dlažbě jako hodně tlustá žížala.

Fuj, to radši pojdu hlady, pomyslel si a zašklebil se na něj.

Chlápek ztuhl, v očích strach, což Lionelův škleb jen prohloubilo. Sráči, co si troufnou akorát tak na jednu hubenou holku. Nakonec neměl Rowann zas až tak špatný nápad…

*

Co vypadalo jako okraj střechy, byl ve skutečnosti jen zrezivělý okap, který pod jeho vahou okamžitě povolil. Ztratil rovnováhu a překotil by se dozadu do tmy dvora plného nějakého kovového šrotu, kdyby ho za mávající paži hledající oporu nezachytila pevná ruka a nestáhla ho zpátky na střechu.

„Co blbneš?!“ vyjel na něj Gor´nam nasupeně, poté co s ním smýknul dál od okraje. „Říkal jsem žádné zlomeniny!“

„Přehlédnul jsem se,“ reagoval Kendall trochu rozpačitě. Nebyl zvyklý na to, aby se o něj někdo musel takhle starat už hezkých pár let. A mladší spolužák mu ten večer dělal doslova chůvu.

Černovlasý upír se prudce nahnul k jeho tváři, až sebou Kendall překvapeně trhnul. Hluboké oči se zabořily do těch jeho.

„Tvrdil jsi, že už vidíš…“ pronesl výhrůžně.

To byla pravda. Vzápětí poté, co se nakrmil, se mu zrak začal rychle vracet. Nejprve jen jako rozdíl mezi světlem a stínem, pak obrysy budov kolem, nakonec barvy. Paradoxně se mu ulevilo, když dokázal znovu rozeznat i úšklebek na tváři Gor´nama, když ´vysadili´ ty dva násilníky před policejní stanicí.

„Vidím… Jen to ještě nejspíš není zahojené úplně,“ odpověděl zvolna, pečlivě ovládajíc svůj hlas, aby nebylo poznat, že se mu nějak sevřelo hrdlo.

„U všech ďasů,“ zabrblal Gor´nam a konečně se odtáhl do bezpečnější vzdálenosti. „Za tohle mi budeš dlužit tak sto let! Drž se těsně za mnou, jasný? Ať se vrátíme aspoň do rána…“

*

Torgosův výraz, když se objevili znovu v učebně, byl naprosto nečitelný. Prohlédl si je od hlavy k patě, jako by na nich čekal fleky od krve, a pak si sám pro sebe přikývl. Kendall měl z toho dost divný pocit.

„Už vidíš stejně jako předtím?“ otázal se vážně poloupír.

„Téměř,“ připustil Kendall.

„Dobrá… Pokud by přetrvávaly jakékoli potíže, okamžitě mi to budeš hlásit, jasné?“

„Ano, pane,“ přitakal vážně.

„Lionel půjde s tebou k vašim pozemkům, pro jistotu,“ nakázal ještě jejich učitel tónem, který dokázal zacpat Gor´namovy námitky, ke kterým se jistě chystal, zpátky do krku. „A teď už běžte, uvidíme se pozítří.“

*

Celou vzdálenost k pozemkům jeho rodiny překlusali v hrobovém tichu. Stejně jako předtím ve městě, Kendall následoval Lionelovo vedení, i když už si byl celkem jistý, že ho vůbec nepotřebuje.

Zamyšleně pozoroval razantní pohyby mladšího upíra. Nakonec nebylo zase tak těžké s ním vyjít. Pokud se ho zrovna nepokoušel usmažit jako kuře. S těmi násilníky to vyřídili rychle a bez potíží, bylo až k smíchu, jak najednou dokázali spolupracovat.

Tak se zamyslel, až skoro přehlédl, že už se dostali za hranice jeho domova. Bez přemýšlení se natáhl a chytil Gor´nama za rameno: „Sem to stačí.“

Oba zůstali stát a mladší upír se dost nevraživě zadíval na jeho ruku. Kendall ji zaraženě stáhl zpátky.

Co to vyvádím?

Mohl být rád, že to Gor´nam nepovažoval za útok a rovnou mu jednu nevrazil.

„Dál už bys pro své vlastní dobro chodit neměl,“ dodal tiše.

Gor´nam opětoval jeho významný pohled.

„Jo, je mi to jasný,“ zabručel pak. „Takže už se odtud dopravíš k mamince sám?“

Kendall usoudil, že bude lepší na urážku nereagovat a jen přikývl.

„Bezva. Aspoň tě mám konečně z krku,“ zafrčel na závěr jeho jako vždy milý spolužák.

„Gor´name,“ nemohl si pomoct, aby ho ještě nezastavil. Nepřišlo mu správné, aby neřekl vůbec nic.

„No, co ještě?“ ohrnul mladší upír ret.

Kendall se nadechl: „Oceňuju, žes nevrazil můj obličej do nějaké té zdi.“

Jeho spolužák na něj zůstal nehybně zírat, zjevně překvapený prohlášením, které se až příliš blížilo poděkování. On sám se momentálně taky divil a najednou si zase začal připadat rozpačitě. Raději se od upřímně udiveného Lionela odvrátil.

„Tak na příští hodině,“ rozloučil se spěšně a vykročil směrem k domovu. Cítil v zádech Gor´namův pohled, ale ani za nic by se neotočil.

554 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí