Skip to content

BtCh. Intermezzo: Please Don’t Judas Me

[Celkem: 5    Průměr: 5/5]

Please don’t Judas me
Treat me as you’d like to be treated
Please don’t blacklist me
Leave me as you’d wish to find me
Don’t analyze me
Sacrifice me
Please don’t Judas me

Please don’t chastise me
Show me just one shred of kindness
Try to help me see
Guide me in my eyes of blindness
Don’t despise me
Categorize me
Please don’t Judas me

No, no, don’t Judas me
No, please don’t Judas me

Please don’t headshrink me
Don’t disguise your innuendos
Give no lies to me
I can see the way the wind blows
Don’t debase me
Annihilate me
Please don’t Judas me

Please don’t number me
Don’t betray my trust and promise
Please don’t anger me
I find it hard to bear no malice
Don’t frustrate me
Manipulate me
Please don’t Judas me

No, no, don’t Judas me
No, please don’t Judas me

Nazareth

 

Skotsko a ještě severněji; noc z 29. na 30. srpna 1999

Byl horký srpnový den, tak netypický pro tuto část Skotska. Přesto se však na jeho oblečení nic nezměnilo; nerozepnul si ani knoflík u krku. Stále stejně upjatý, jeho oblečení bylo jeho maskou, jeho ochrannou hradbou, stejně neproniknutelnou jako výraz jeho tváře. Přišel zbytečně brzy. Věděl to. Možná však potřeboval být zde příliš brzy, pocítit volnost a nekonečnou majestátnost moře dříve, než se ocitne tam. Pocit volnosti se však nedostavil, cítil se stísněně. Nechtěl tam jít, nechtěl s tím vším mít už vůbec nic společného, přesto tu trpělivě čekal, jako poutník na převozníka přes řeku zapomnění.
Šel podél bouřícího se moře, kolem útesů, o něž se rozbíjely vlny. Vzduch voněl slaně, dálkami. Cítí ten vzduch i oni? Nechybělo mnoho a byl by tam s nimi,  stejně jako oni, stejně jako on. Muž, za kterým se vypravil. Muž, který mu býval přítelem, nebo se tak alespoň nazýval. Tehdy. Předtím, než jej zradil. A předtím, než on zradil to, co dělá člověka člověkem. Předtím, než oba uvěřili falešnému prorokovi, ďáblovi, který si hrál na spasitele. Předtím, než uvěřili, že oni jsou ti, co mohou vše, protože jsou více než ostatní. Na tom všem však již nezáleželo. Vše bylo dávno pryč, protože Smrtijedi přátele neměli. Měli jen spolubojovníky. Spoluviníky. Nicméně to všechno nic neměnilo na tom, že tuto poslední povinnost vůči němu splnit musí -přestože jeho snaha bude nejspíš marná.
Vracel se pomalým krokem zpět k utajenému přístavišti. Sešel téměř neznatelnou pěšinkou z náhorní roviny až k moři. Zde, na malé písčině chráněné přirozenou hradbou skal i řadou zaklínadel, přes něž mohl proniknout jen držitel zvláštní propustky ministerstva, se zastavil. Složil ruce za záda a nehybně čekal.
Po několika minutách se před ním objevila loďka bez vesel. Seděl na ní muž v šedivém hábitu, hlavu zakrytou kápí. Je to snad skutečně Charón, který ho převeze na druhý břeh? Vrátí se vůbec z této cesty zpět?
„Propustku,“ řekl muž stroze a natáhl ruku.
S ulehčením si ruku prohlížel. Byla to opravdová ruka z masa a kostí. Převozník byl člověk a přízračná atmosféra byla jen výplodem jeho hrůzy z místa, kam se vydal.
Podal mu ji a muž na osmihrannou zlatou minci se zvláštními ornamenty, kterou dostal od ministra, přiložil hrot své hůlky. Zazářila jasně zeleným světlem.
„Nastupte,“ ukázal na místo v loďce.
S váháním nadzvedl hábit a opatrně vstoupil do loďky. Zdála se mu příliš chatrná, cesta příliš daleká a moře kolem nich příliš rozbouřené. Sotva se však loďka dala do pohybu, ocitli se ve zvláštním tunelu z mořské vody. Kolem něj se neuvěřitelnou rychlostí pohybovaly útesy, kterých bylo zde při pobřeží mnoho. Muž mezi nimi obratně manévroval. Když se ocitli na volném moři, loďka ještě zrychlila. Přesto trvalo téměř hodinu, než ucítil, že zpomalují. Celou cestu se postupně ochlazovalo.
Najednou se vynořili nad hladinu moře a před nimi se objevil skalnatý ostrov s černou trojúhelníkovou věží. Nikdy netušil, jak je ostrov velký. Protože pevnost zabírala podstatnou část jeho povrchu, vypadal na obrázcích vždy jen jako osamělé malé skalisko. Zblízka to bylo jiné. Když se zde ocitnul, věž se mu zdála obrovská. Přesto, nebo možná právě proto, že její vrcholek zakrývala mlha. Dýchalo se mu těžce. Studený slaný vzduch Severního moře se mísil s tísní, kterou vyzařovali mozkomorové po staletí zde hlídající vězně. Zoufalství generací vězňů, vinných i nevinných, cítil s každým nadechnutím.
„Jděte přede mnou,“ pokynul mu jeho nemluvný průvodce a následoval jej po kamenité cestě vedoucí strmě vzhůru k bráně Azkabanu.

Poté, co mu odebrali hůlku, zamířil ve společnosti dvou lidských hlídačů do prvního nadzemního patra, kde na svůj osud čekali vězni odsouzení k polibku mozkomora. Moc jich zde už nezbývalo. Většina ze Smrtijedů, kteří unikli, zemřela v boji nebo byl nad nimi rozsudek již vykonán. K tomuto nejstrašnějšímu z trestů, který znamenal ztrátu duše, byli odsouzeni všichni, kterým se podařilo z věznice utéct. Ze skupiny Smrtijedů, kterým se podařilo před dvěma lety uprchnout, Luciuse chytili mezi posledními a trvalo dva měsíce, než Starostolec zamítl jeho žádost o obnovení procesu, a další měsíc, než Kingsley Pastorek zamítl jeho žádost o milost.
Prošli malými dvířky, v nichž musel sehnout hlavu, a pokračovali kamennými chodbami, které připomínaly bludiště. I když dával pozor, měl by problém se tudy sám dostat ven. Chodby byly tak úzké, že museli jít po jednom, strážci ho vedli mezi sebou jako vězně. Mozkomorové zde už nestrážili, ale byli tu, to cítil. Několik jich zde čekalo na duši, kterou jim lidé chtějí zítra předhodit. Měl z toho husí kůži. Vědomí toho, že tu někde jsou, téměř nemohl snést. Vyšli po úzkých kluzkých schodech do prvního patra. Zastavili se u masivních okovaných dveří. První z jeho průvodců vytáhl rozměrný svazek klíčů a odemkl tři zámky. Poté ho vystřídal druhý a otevřel zbylé čtyři. Oba pak přiložili své dlaně na runový nápis uprostřed dveří. Teprve potom mohli pokračovat dál. Poté, co stejným způsobem dveře znovu zamkli, šli další temnou chodbou, byla však již širší a vyšší a po obou stranách z ní vedly kovové dveře. U jedněch z nich se zastavili a muži zopakovali stejný postup jako u vstupní brány do oddělení odsouzených.
„Přiložte svou propustku,“ vyzval jej jeden z průvodců.
Poslechl jej, a teprve poté se dveře otevřely. Myslel si, že již budou v cele, mýlil se však. Ocitli se v místnosti bez oken, v níž byla jen obyčejná dřevěná lavice. Na druhé straně byly další kovové dveře, tentokrát s malým zamřížovaným otvorem. Oba strážní nahlédli postupně dovnitř, pak se jeden z nich obrátil na návštěvníka.
„Takže aby bylo jasno. S propustkou, co máte, můžete dovnitř sám. Budete mít maximálně hodinu. Poté pro vás přijdeme. Pokud budete chtít odejít dříve, stačí přiložit dlaň na kouli, co je zevnitř místo kliky. Otevřeme vám.“
„Měli bychom ho přeci jen prohledat, Norrisi,“ vykročil k němu jeden ze strážných.
„Neblázni. S touhle propustkou nemůžeme, Halvore,“ odpověděl mu druhý. Pak se otočil: „A aby bylo jasno,“ zavrčel. „Víme, co jste zač. A dáme si na vás setsakra pozor. Malfoye odsud neodvedete, ať už jste ministrovi navykládal cokoli. Být po mým, nepustil bych vás k němu.“
„Ale ono není po vašem,“ odpověděl návštěvník.
„Neprovokujte, Snape,“ zamračil se. „Volných cel je tu ještě dost. A rád bych vás viděl za těmi bytelnými dveřmi natrvalo. A nejsem sám.“
Otočil se a začal odemykat první ze sedmi zámků, aby pak umožnil svému kolegovi odemknout zbytek.
„Propustku,“ pokynul zamračeně Snapeovi. Poslechl ho. Ucítil jemné brnění a dveře cely se neslyšně otevřely.
Ocitl se v temném prostoru. První, co si uvědomil, byl silný zápach. Neviděl téměř nic. Světlo z hůlek hlídačů mu již nepomáhalo. Prostor osvětlovalo jen malé a jako střílna úzké okénko umístěné až u stropu. Když se jeho oči přizpůsobily šeru, rozpoznal v rohu místnosti na dřevěné pryčně sedět shrbeného muže, který na něj upřeně zíral. Byl zabalený do otrhané deky, ve vězeňských šatech. Dlouhé světlé vlasy mu zplihle visely v mastných slepencích na ramena, na tvářích několikadenní strniště.
„Severusi,“ řekl po chvíli chraplavým hlasem, jako by už zapomněl mluvit. „Ty jsi přišel.“
„Ano, Luciusi. Přišel jsem za tebou.“ Hledal pohledem nějakou stoličku, na kterou by se mohl posadit, v cele však kromě kavalce a zapáchajícího kbelíku nic nebylo. Zůstal stát.
„Pokochat se pohledem na bezmocného? Co tomu říkáš? Nevoním ti, že?“ řekl uštěpačně. „Vypadal bys stejně, kdybys měl právo umýt se jen jednou za týden.“
Přejel si rukama po obličeji, který míval dříve bezchybně vyholený, a Snape si povšimnul kovových náramků na jeho zápěstích, z nichž vedly řetězy spojující se s podobnými náramky na kotnících. Konec poměrně tenkého a nenápadného řetězu byl upevněný ve zdi.
„Draco nepřišel. Narcisa ano. Ale Draco ne. Draco tady vůbec nebyl. Ani jednou tady nebyl,“ opakoval, jako by tomu nemohl uvěřit.
„To mi je líto, Luciusi.“
„On mě zradil, Severusi. Věděl jsem, že mě můžou dostat. Bylo pravděpodobné, vlastně víc než pravděpodobné, že můj dům hlídají. Jenže já jsem s ním musel ještě hovořit! A on nechtěl přijít za mnou. Musel jsem jít za ním. Proč to udělal?“
„To netuším, Luciusi. Možná musel.“
„Musel? Zradit vlastního otce?“ Když Snape neodpovídal, pokračoval: „Víš, co mi na tom vadí nejvíc? Že to vím. Že považovali za nutné mi to říct. Těšilo je to. Proč?“
„Věděli, že ti to ublíží. Oni chtějí, abys trpěl alespoň z části tak, jako trpěli oni.“
„Ne všichni trpěli. Někteří se krčili. Někteří spolupracovali. A někteří dokonce velmi ochotně.“
„O to víc se tak musí nyní tvářit.“
Chvíli oba mlčeli. Snape měl chuť se okamžitě otočit ke dveřím a přivolat ostrahu. Proč tu vlastně je? Ničím mu přeci není povinován, a nic navíc nezmůže. Nedokázal se však ani pohnout, jen mlčky sledoval horečnaté oči muže před sebou.
„Proč jsi vlastně přišel? Jak mi ty chceš ještě ublížit? Přišel jsi mi říct, že jsi spal s Narcisou?“
„Ne, to jsem ti nepřišel říct.“ Chvíli se na něj díval, očekával, že se zeptá, jestli s ní spal, nebo ne. Nezeptal se. Ten muž před ním byl ztracený. Ztratil vše, když ztratil víru ve svého syna. Nebylo nutné, aby ztratil  i víru ve svou manželku.
„Proč tedy?“
„Abych ti pomohl přijmout to, co přijde. Abys poznal, co jsi dělal špatně. Abys pochopil a mohl si odpustit. A abys mohl přijmout smrt jako člověk.“
„Pochopit?! Odpustit si?! To mi říkáš ty?“ Malfoy se rozesmál.  Jeho smích byl zlý, zoufale zlý. „Víš, jiné oklameš… Stál jsi na straně dobra, že? Jak jinak. Stál jsi na své straně, Severusi, jako já. Jediný rozdíl je, že tobě to vyšlo. Kdyby to dopadlo jinak, tak bys to taky uhrál… Ale já vím, kdo jsi, přede mnou si na spravedlivého nehraj. Byl jsem u toho… Mám ti to připomenout?“
„Myslíš, že to nevím?“ ztratil Snape na okamžik svůj pracně předstíraný klid. „Připomeň mi to, pokud chceš. Ale není to nutné. Na nic z toho jsem nezapomněl.“ Složil ruce na prsou a pokračoval: „Nepočítal jsem s tím, že přežiju. To, že se tak stalo, není moje zásluha. Ani vina.“
„Smrt… To by bylo příliš jednoduché. Chtějí mi dát polibek… To jsi nevěděl, Severusi?“ Malfoyův hlas zněl už zase výsměšně. „Smrt na druhou. Smrt duše. Máme duši, Severusi?“
„Toho se bojíš? Že přijdeš o duši? Možná by ses měl spíše bát toho druhého.“
„Mám se bát toho, že bych o ni nepřišel? To teď jaksi není aktuální. Nebo jsi snad přišel s nějakým geniálním plánem na útěk?“ V Malfoyově hlase zněl výsměch smíšený se stopami zoufalé naděje.
„Ne, Luciusi, obávám se, že bych tě odtud nedokázal dostat, ani pokud bych chtěl. Svobodu ti nepřináším. Ne svobodu těla.“
„Aspoň jsi upřímný,“ ušklíbl se Malfoy. „A co tedy? Co mi přinášíš? Já přece už nemám na výběr, Severusi. Zničí mou duši. Definitivně. Navěky.“
„Hovořil jsem o tom s Kingsleym. Pokud budeš chtít přijmout smrt, budeš moci. Vlastně proto tu jsem. Jen si rozmysli, zda by pro tvou duši nebylo lepší, kdyby zemřela s tebou.“
„Ty ses snad úplně zbláznil,“ rozesmál se hystericky Malfoy. „O čem tu vlastně mluvíš? Proč by to mělo být lepší?“
Snape počkal, až se Malfoy utišil. Když bylo několik dlouhých minut ticho, odpověděl suše: „To přece víš sám. Tobě přece také nemusím připomínat, co všechno jsi udělal.“
Lucius neodpovídal, tak dlouho, že Snape chtěl promluvit, nebo odejít, nebo ho zabít či proklít. Ale nestihl to, pokud cokoli z toho vůbec udělat skutečně chtěl.
„Proč jsi přišel, Severusi?“ zeptal se znovu Malfoy, tentokrát docela tiše.
„Protože mě o to požádal.“ Snape vytáhl z hábitu malý plochý balíček. Rozbalil jej. Ukázala se přátelská tvář Brumbála.
„Tak to ses nemusel obtěžovat,“ řekl Malfoy pohrdavě.
„Taky jsem mu to říkal,“ pokrčil Snape lhostejně rameny. „Ale trval na tom. Prý máš ještě naději.“
„Naději… Jestli existuje situace, kdy už nemáme naději, je to tato. Zítra ze mě vysají duši. Nebo budu moci zemřít, jak říkáš. Ale to je jedno! Nemám naději!“
„Luciusi, vždy je naděje,“ ozval se Brumbálův hlas. „Ty máš naději. Kdybych si nemyslel, že tomu tak je, neobtěžoval bych Severuse. Ani tebe.“
„Už půjdu, Luciusi. Ráno se vrátím. Budeš si moci zvolit,“ otočil se Snape.
„Počkej, Severusi!“ zakřičel Malfoy. „Řekni mi, spal jsi s ní?“
Snape se však neotočil. Neodpověděl. Jen tiše přiložil dlaň ke dveřím, které se za několik okamžiků otevřely.
„Stůj! Nemůžeš jen tak odejít! Musíš mi to říct!“ křičel Malfoy.
„Je to pro tebe skutečně tak důležité?“ ozval se klidný hlas z obrazu.

Snape opustil celu z posledních sil. Už s ním nedokázal být ani o vteřinu déle. Vše tu na něj padalo, měl pocit, že se nemůže ani nadechnout, že už nikdy nebude moci volně dýchat. Přesto tu musí zůstat. Nejen proto, že to právě Luciusovi slíbil, a nejen proto, že to slíbil Brumbálovi. Tuto jedinou noc v Azkabanu dlužil sám sobě jako součást pokání, které si uložil, dlužil ji svým bývalým přátelům, kteří neměli tolik štěstí, aby potkali Brumbála, který mu pomohl vymanit se z oslepujícího kruhu zla. Musel to udělat, přestože věděl, že tato jediná noc v bezútěšných stěnách prastaré pevnosti mu nemůže přinést vykoupení.
Lucius měl pravdu a sám si to bolestně uvědomoval s každým nadechnutím: neměl přežít. Pokud však přežil, byl to jeho osud, stalo se to, co se stát mělo. A kdo byl on, aby se vzpěčoval Osudu? Pokud přežil, může to znamenat jen jediné – dostal šanci a tudíž i povinnost odčinit svou vinu. Nebo snad byla jeho vina již odčiněna tím, že přispěl k Jeho porážce? Mohlo to stačit? Tato myšlenka byla lákavá, nevěřil jí však.
Před očima uviděl oči ženy, kterou zabíjel poté, co zabil jejího muže. A poté, co ji zneužil. Co byl jedním ze tří, co ji zneužili. Poté, co ji mučili, poté, co ji za plného vědomí přinutili k tomu, na co se nyní styděl byť jen pomyslet. Byla jen jedna z jeho obětí. Nezabíjeli jen chladnou a čistou Avadou. Tehdy, v první válce, nedělal pouze to, co musel. Nešlo vždy o příkaz Pána zla, kterému zprvu nechtěl, posléze však ani nemohl odporovat. Ne, neměl ani tuto ubohou výmluvu. Mnohdy se účastnil jen proto, že to od něj jeho kumpáni očekávali. On sám by to pravděpodobně neudělal. Byl mladý, byl ve vleku právě Malfoye, Averyho a dalších. Lucius byl jen o šest let starší, i to však bylo dost na to, aby ho dokázal ovlivňovat. Nebyl natolik odvážný, aby odolal strachu z toho, že bude považován za zbabělce. Nechtěl se odlišovat. Bylo mu čerstvých osmnáct let, téměř dítě. Ale přece už věděl, co dělá.
Ne, nebyl dítě.
Nic z toho nebyla omluva. To, co potom vykonal ve službách Brumbála, mohlo snad jeho vinu zmírnit, nemohlo ji však odčinit.  Navíc poslední roky musel opět vraždit. Byl opět na druhé straně, i když jen jednou nohou a nedobrovolně. Ale je v tom snad pro oběť rozdíl? Pokud jim stane někdy tváří v tvář, může říct – promiňte paní Newtonová, ale vy jste byla jen nutná oběť boje za vyšší dobro? Vy a vaše děti jsem nemohl zachránit, tedy vlastně jsem mohl, ale to bych se prozradil… Musíte přece pochopit, že Brumbálův skvělý plán na záchranu světa byl důležitější, přeci je jasné, že vaše smrt zachránila spousty životů, takže ve výsledku jsem vlastně konal dobro. Co je proti tomu smrt vašich dětí, koneckonců jste netrpěli, že… Uviděl znovu její oči a oči všech dalších žen, dětí i mužů, kterým ublížil nebo jejichž utrpení byl nečinným svědkem. Je v tom snad nějaký rozdíl? Uviděl i její oči, oči dívky, která se na něj dívala se strachem, s odporem, s důvěrou, jíž nerozuměl, a s prosbou, jíž nemohl nevyhovět. Zraněné oči dívky, které musel ublížit tak, jak se kdysi zařekl, že už nikdy žádné neublíží. Dívky, která ho přiměla své předsevzetí porušit.
Vina ho tížila. Chtěl tuto vinu odčinit svou smrtí. Tato možnost mu však nebyla dopřána. Jeho osud je jiný, přestože netušil jaký. A nebyl si jist, zda nebude těžší než to, čemu tuto noc čelí Lucius Malfoy.

…………….

„Je to pro tebe skutečně tak důležité?“ zopakoval Brumbál otázku, na kterou Malfoy neodpovídal. „Je to její břímě, ne tvoje. A tobě už nezbývá čas zabývat se druhými. Neseš toho na svých bedrech dost.“
„Byl to můj přítel,“ řekl jen chraptivě.
„Byl jsi mu vždy přítelem?“
„Nejde přece jen o to, jestli s ní spal. Zradil mě jako přítele, když přešel na tvou stranu, Brumbále. Mohl mi přece pomoci. Mohl to udělat jinak.“
„Ty jsi mu byl vždy přítelem?“ zopakoval nezodpovězenou otázku trpělivě Brumbál.
„Neotáčejte to! Teď mluvím o něm! O jeho zradě!!“
„Ne. Teď mluvíme o tobě. Tuto noc jsme tu kvůli tobě. Je to poslední příležitost, aby sis promluvil o sobě.“
„Promluvil…“ řekl pohrdavě Malfoy. „Vždyť mluvím s obrazem. To je totéž, jako bych mluvil sám se sebou.“
„Tak hovoř sám se sebou,“ souhlasil Brumbál, „je nejvyšší čas, Luciusi. Další příležitost už nemusíš mít.“
„Další příležitost už nemůžu mít. Nebo snad ano?“ obrátil své lesknoucí se oči k obrazu mrtvého muže: „Jste mrtvý, Brumbále… Co je po životě?“
„Nevím, na tuto otázku ti odpovědět nedokážu. Tato část mé duše to neví. Zná jen to, co jsem znal v okamžiku své smrti.“
„A na kterou tedy? Proč jste tady, když mi nedokážete říct to nejdůležitější?“
„Nejdůležitější teď pro tebe není to, co bude po smrti, ale to, jak jsi naložil se svým životem. Přemýšlel jsi někdy o smyslu toho, že je život konečný? Kdybychom měli nekonečné množství času, mohli bychom vše neustále odkládat. V konečnosti našeho času je smysl našeho bytí. Vždyť proto si i uprostřed života stavíme před sebe termíny. Jinak bychom žádný úkol nedokončili. Úkol bez termínu není úkolem, jen nezávazným přáním.  A i náš život má svůj cíl, a je naším úkolem ten cíl najít a včas splnt. A termín toho, kdy na to musíš přijít, se ti blíží. Právě to ti může pomoci pochopit, Luciusi, myslím.“
„Smysl života… Tím jsem se přestal zabývat už dávno… Ty otázky neměly odpovědi. Bylo to zbytečné. Nikam to nevedlo, jen k tísni bez úlevy.“
„To je to, co tě trápí, Luciusi? Že nevidíš smysl života? Možná jsi ho nikdy neviděl, proto jsi tak bezostyšně dokázal zacházet s životy druhých.“
„A jak jste s nimi zacházel vy? Nejsem jediný, kdo je vinný. Proč zrovna já to mám odnést? Nebyl jsem to jen já! A nebyl jsem ani nejhorší!“
„Hříchy druhých nech druhým. Jestli ti to však přinese úlevu, vím, že i já jsem lecčíms vinen. To však na tvé vině nic nemění. To ji žádným způsobem nezmírňuje a ani to s ní nesouvisí.“
„Nejsem vinen. To všechno byla jen shoda okolností. Plnil jsem jen příkazy. Pak už nebylo cesty zpět.“
„Tomu přece sám nevěříš, Luciusi. Tu cestu sis vybral sám. A kdykoli jsi ji mohl opustit a jít jinou.“
„Pokud jste přišel proto, abyste mi připomínal, kde jsem chyboval, mohl jste si to ušetřit. Trpěl jsem dost. Teď už si zasloužím trochu klidu. Nechte mě být.“
„Nepopírám, že jsi trpěl. Že jsi litoval sebe. Bylo to však dost? Litoval jsi svých činů? Našel jsi ve svém srdci místo pro ty, kterým jsi ublížil? Pochopil jsi vůbec, co jsi udělal?“ Když Malfoy neodpovídal, pokračoval: „Ty nejsi ztracený, Luciusi. Ve tvém srdci přeci láska je. Láska k Narcise, láska k tvému synovi.“
„Nemluvte o nich! Oni mě zradili. K čemu ta láska byla?“
„Ale ty je přece stále miluješ, a v tom je tvá naděje. Jinak by tě to tolik nebolelo. Pokud tě zradili – a přinejmenším u Narcisy to přeci nemůžeš vědět – tak je to jejich vina a jejich břímě. Tvoji lásku to nezmenšuje. Ani neznevažuje.“
„Jak jsem mohl zapomenout, Brumbále,“ odpověděl Malfoy hořce. „Vy a ta vaše láska. Máme milovat i své nepřátele, že? Zejména mudly, kteří se po staletí snažili nás vraždit, kdykoli se jim podařilo někoho s kouzelnickými schopnostmi najít. Jsou to naši nepřátelé! Ale nejde jen o to, že ničili nás, oni ve snaze vyrovnat svou nedostatečnost tou svou technikou ničí celou Zemi! Copak jste byl opravdu tak slepý, Brumbále?! Pokud jsme se snažili o změnu systému, dělali jsme to pro dobrou věc!“ Malfoy mluvil překotně, z jeho navenek sebejistého hlasu byla však cítit úzkost.
„Dobře, Luciusi. Pomineme na chvíli otázku, zda všechny tvé zločiny byly vedeny pouze tímto motivem. Jsi však skutečně přesvědčen, že to, co říkáš, je ospravedlněním vražd mudlů, čarodějů mudlovského původu a čarodějů, kteří se vašemu řádění postavili?“
„Ano! Stokrát ano! Za co mě máte? Za vraha bez svědomí?“
„Ne, Luciusi. Nemyslím si, že jsi vrahem bez svědomí. Jen v tobě tvé spící svědomí chci probudit. Pouze když dokážeš skutečně upřímně litovat svých činů, bude mít tvá smrt smysl. Pouze tak bude vykoupením a pouze tak má tvá duše naději.“
„Manipulujete mnou, Brumbále. Teď jsem vám téměř odsouhlasil, že to, co jsem dělal ve válce, byly zločiny. Ne. Nebyly. Ve válce se zabíjí, válka je špinavá. Ti mrtví, a uznávám, že i já jsem v boji několikrát zabil, byli nevyhnutelnou obětí. Jenže naše cíle byly v principu dobré. Čím se od sebe lišíme, Brumbále? Vždyť i vy jste byl ochoten v rámci dobra obětovat životy. Třeba i život svého milovaného Harryho Pottera. Či jste lásku k němu jen předstíral? Nebo i život Severuse, který se přesto jako psíček stále motá kolem vašich nohou. Zkuste alespoň začít uvažovat o myšlence, že jste to vy, kdo se mýlil. Že pro svět jako celek je prohra snahy čistokrevných o změnu uspořádání věcí špatně. Co když jsme pravdu měli my? Samozřejmě, historii píší vítězové. My jsme prohráli. Jenže kde berete jistotu, že právě naše cesta nebyla jedinou nadějí pro Zemi? Vidíte jen oběti. Ale těch obětí může nakonec být díky vám mnohem více.“
„Zapomínáš, Luciusi, že toto nebyla cesta Toma Raddlea. Jeho činy neměly ani tu zvrácenou logiku, kterou zmiňuješ. To nebyla válka za lepší svět. Nenamlouvej si to. Neutěšuj se tím. Protože ty jsi to věděl. Měl jen nekonečnou touhu po moci, ostatně stejně jako ty. Buď upřímný. Hovoříš koneckonců jen sám se sebou, jak jsi před chvílí řekl.“
Malfoy mlčel a Brumbál na něj nenaléhal. Vstal a začal chodit po cele – dva kroky tam, dva zpět, jak mu to jeho připoutání dovolilo. Pak se sehnul ke kamenné podlaze, kde v malém dřevěném poháru byla voda. Napil se a položil jej zpět. Voda se velmi pomalu začala doplňovat. Založil ruce na prsou a podíval se upřeně na Brumbála. „Nevymlouvám se. Zpočátku byly jeho názory jiné. Byl okouzlující. A pak už z toho nešlo vycouvat.“
„Jeho názory nebyly nikdy jiné. Vždy mu šlo jen o jeho vlastní osobu. Větší a větší moc. Vy jste byli pro něj jen prostředkem. Ostatně – na všechny kolem sebe se díval jen jako na věci, které mu slouží nebo které mu brání v tom, co chce.“
„Dobře, když to chcete slyšet! Zmýlil jsem se, když jsem mu uvěřil. Zmanipuloval mě. Já jsem ale nic špatného nechtěl! Nechtěl jste ostatně vy v mládí totéž? Proč mi vyčítáte to, že jsem uvažoval stejně jako vy? Jsem jen jeho oběť jako všichni ostatní! Bylo mi šestnáct, když mě poprvé oslovil. Byl jsem ještě dítě!“
„Bylo ti více než čtyřicet, když ses rozhodl se k němu vrátit.“
„Víte, co dělal s těmi, kdo jej zradili? Neměl jsem jinou volbu!“
„Měl. Stejně jako ji máš teď.“
„Nešlo jen o můj život!“ křičel Malfoy zoufale. „Šlo i o Narcisu, Draca! Nemohl jsem jinak!“
„Vzpomínáš na Lisu Harperovou?“ změnil Brumbál náhle téma rozhovoru.
Malfoy se na něj překvapeně podíval. „Ne. Kdo je to?“
„V únoru roku 1978 jste vtrhli do malého domku na předměstí Glasgow. Byla tam jen mladá žena a její manžel. Mudlové. Manžela jste nejdřív donutili vám posluhovat, zesměšňovali jste ho. Týrali jste ho. Všichni tři jste před jeho očima Lisu znásilnili. I ji jste mučili. Psychicky i fyzicky. Nakonec jste je oba zabili. To bylo také na příkaz Toma?“
Malfoy polknul. Na tuto příhodu z doby, kdy mu nebylo ani dvacet pět let, se mu podařilo téměř zapomenout. Teď, když o tom Brumbál hovořil, se mu znovu celá noc odehrála před očima.
„Tam jsem přece nebyl sám! Všechno to vymyslel Avery!“
„Sám přece víš, že to na věci nic nemění.“
„Jen jsem se mu nedokázal vzepřít! Byl jsem mladý!“
„To není omluva,“ pokračoval Brumbál bez slitování.
„Bylo to jen jednou! Tohle jsem udělal jen jednou,“ šeptal Malfoy. „Přísahám! Jiní byli horší!“
„Tím si nejsem zcela jistý. A na věci to beztak nic nemění. Pro tu ženu i to jednou bylo dost, nemyslíš?“
„Byl tam i Severus,“ šeptal horečnatě Malfoy. „Nebyl jsem horší než on!“
„Nikdy jsem si nemyslel, že jsi byl tehdy horší než Severus.“
„Ale jemu jste odpustil!“
„Tady přece nejde o to, jestli jsem já někomu odpustil,“ Brumbál se odmlčel. Kolem nich byla jen tma, přesto měl Malfoy pocit, že jeho pronikavý pohled cítí, že jím proniká jako paprsek.
„On to přece ví, Luciusi. On toho litoval. A stále lituje. V tom je jeho naděje. A jsem přesvědčen, že odpuštění dojde, pokud jej již nedošel. I když on sám si to nemyslí.“
Znovu se rozhostilo ticho. Absolutní ticho v absolutní tmě. Malfoy popaměti hmátnul po dřevěném poháru a napil se. Ticho po dlouhé chvíli přerušil ostrý hlas Brumbála. Teď se mu již nezdál smířlivý. Nebyl to hlas slabého a poněkud pošetilého starce, jak se jej naučil vnímat. Připadal mu jako hlas soudce, který ví vše a před nímž nedokáže zakrýt ani své nejtajnější myšlenky.
„V tvém příběhu je řada viníků – Tom Raddle, který tě zlákal k Smrtijedům a zneužil tvé svaté nadšení pro dobro kouzelníků, potažmo celého světa. Avery, který tě přiměl k tomu, čemu jste říkali zábava. Severus, který tě zradil a přitom ti neumožnil prohlédnout a zachránit se. Draco, který pomohl prolomit jistě vynikající zabezpečení tvého domu… Ale kde je v tom příběhu Lucius Malfoy?“
Neodpovídal, nedokázal to.
„Ty přeci víš, Luciusi, že to byly zločiny. A že je spravedlivé za ně přijmout trest. Jen tak může být dosaženo rovnováhy. Přece sis nemohl myslet, že navždy unikneš.“
„Ještě jednu šanci… Kdybych dostal ještě jednu šanci, dělal bych teď všechno jinak…“ dostal ze sebe po chvíli Malfoy chraplavě.
„Už nemáš další šanci. Není čas na další lži, omluvy ani nápravu. Tvůj příběh končí.“
„Myslel jsem, že součástí té vaší lásky je odpuštění. Tak proč mi neodpustí? Vždyť oni mě vraždí. A vražda je zločin.“ Jeho sevřený hlas prozrazoval úzkost, zněl, jako by prosil. Po jeho obvyklé aroganci již nezbývalo ani stopy.
„Odpuštění… Čí odpuštění? Já to nejsem, kdo by měl právo ti cokoli odpouštět a není to ani nikdo jiný z žijících.“ Odmlčel se.  Když opět promluvil, zněl již opět jako starý laskavý a vše chápající Brumbál: „Moje osobní názory jsou skutečně jiné, Luciusi. Ale nejsou nyní podstatné. Není v mé moci tvůj trest změnit. Můžu ti snad jen pomoci jej nést a nalézt jeho význam. Navíc, jak jsi správně podotkl, mohu se mýlit. Právě smrt může být pro tebe prostředkem vykoupení. Pokud ji přijmeš vědomě jako svůj trest a pokud budeš litovat. Skutečně litovat. Pak můžeš dojít odpuštění a pak, doufám, se nebudeš muset bát smrti. Jinak by pro tebe zřejmě skutečně bylo lepší přijmout mozkomorův polibek.“
Malfoy neodpovídal. Seděl, obličej zanořený do dlaní, jako by se chtěl schovat před Brumbálovým pohledem, který přece nemohl proniknout tmou. Nebo se chtěl schovat sám před sebou?
„Nemusíš to říkat nahlas, Luciusi. Dokonce to vůbec nemusíš říkat. Stačí, když si to uvědomíš. Slova ostatně někdy naše myšlenky spíše zakrývají.“
Mlčeli. Mlčeli velmi dlouho. Brumbál jej nerušil. Oknem začaly pronikat první paprsky světla. Zvedl hlavu a jeho oči uvyklé trvalému přítmí cely rozpoznaly oči Brumbála. Stále jej pozoroval, možná jej pozoroval po celou dobu, možná mu ani tma nezabránila vidět, co se v něm odehrávalo.
„Ty jsi miloval, Luciusi. To není málo. To ti už nikdo nevezme.“
Konečně se rozplakal. Plakal poprvé od doby, kdy jej otec v jeho pěti letech potrestal za dětský pláč. Plakal dlouho a Brumbál se již nedíval přísně, ale svým obvyklým vědoucím a laskavým pohledem.
Uslyšel ptačí zpěv. Překvapeně zdvihl hlavu. Bylo to poprvé, kdy zde zaznělo cokoli jiného než strohé pokyny stráží; většinou zde bylo mrtvo stejně, jako bylo mrtvo v jeho srdci. Okno však bylo příliš vysoko, aby mohl ptáka, který sem zaletěl, zahlédnout. V jeho hlase byla radost ze života. Byla to náhoda, že přiletěl zrovna teď, když on se se svým životem loučí? Hořkost za to, že musí zemřít, však již necítil. Jen lítost za životy, které zmařil.  Lítost za to, že zmařil i svůj život.
Protože s vinou, kterou pocítil, by stejně žít dál nedokázal.

Snape znovu kráčel mezi muži z azkabanské ostrahy jako odsouzenec, hlavu vztyčenou a ve tváři pohrdavý výraz toho, kdo nelituje. Znovu prošel celou cestou, všemi těmi rituály, jejichž cílem snad byla bezpečnost, ale mnohem spíše měly za účel prohloubit mystérium tohoto strašného místa. Bylo brzy ráno, snad kolem šesté hodiny, ale venku již bylo světlo. Zde na severu svítalo i na konci léta velmi brzy.
Stanul před svým bývalým přítelem. Malfoy seděl, schoulený do sebe, tvář v dlaních. Pomalu zvednul hlavu.
„Nevěděl jsem to, Severusi. Nevěděl jsem, že tě chce zabít. Že tě posílám na smrt.“
Snape se od něj na chvíli odvrátil. Nemyslel si, že by to vyloženě věděl. Tušit to však mohl. A nejspíš to skutečně tušil.
„Na tom teď nezáleží,“ odpověděl nakonec. „Nezazlívám ti to. Nikdy jsem ti to nezazlíval.“
Malfoy přikývl. „Vybral jsem si, Severusi. Máš pro mě jed, předpokládám.“
Snape mlčky přikývnul a podal mu malý flakónek s temně zeleným obsahem. „Nebudeš nic cítit. Jen usneš.“
„Děkuji ti, Severusi,“ odpověděl Malfoy a obsah lahvičky rychle vypil. Pak se pomalu položil na tvrdý kavalec a zavřel oči. Usnul a v jeho tváři Snape uviděl klid a vyrovnanost, kterou mu téměř záviděl. Dech byl stále mělčí a pomalejší, až utichl docela.
Snape se sklonil a zkontroloval puls. Když ruku pustil, dopadla těžce, bez vůle, na kamennou podlahu cely. Snape ruku uchopil a chvíli ji podržel ve svých dlaních. Pak ji pomalu položil na prsa mrtvého přítele.
Chvatně vstal a vydal se zpět do života.

Zpět / Dále

 

699 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha třetí - PramenyNezařazené

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář