Část druhá – III. Turnaj

 Duben 2002

 

„Lioneli.“

Do háje… v duchu proklel svoji lenost, kvůli které se vyhrabal z postele o pět vzácných minut později, než měl a neochotně se otočil za studeným hlasem, který ho zastavil doslova s rukou na klice.

Sergios Gor´nam – více než třistaletý bratr jeho otce aneb egoistický vampýr se sadistickými sklony, jak už si Lionel několikrát ověřil na vlastní kůži – stál ve dveřích společenského salonu oháknutý jako vždy v perfektně čistém obleku, který musel stát víc než Lionelovo celoživotní kapesné.

„Kam to odcházíš?“ otázal se sice neoficiální, zato víc než skutečný pán domu. „Dnes přece nemáš tu pošetilou kouzelnickou hodinu.“

Lionel musel nejprve spolknout drzé odseknutí, které se mu dralo na jazyk.

„Jdu si trochu zaběhat,“ oznámil toporně.

Ledové oči se zúžily: „Nemáš na sobě zrovna sportovní oděv,“ konstatoval strýc nebezpečným tónem.

Do Bulagrovy prdele… zanadával si znovu. To byl fakt; v džínech a triku s krvavým nápisem z jednoho hororu by vypadal na lesní stezce nepatřičně i takhle navečer. Instinkt a zkušenosti se strýcem mu poradily tentokrát mlčet.

Starší Gor´nam si založil ruce za záda: „Každopádně bys měl spíše víc trénovat na turnaj.“

Lionel měl co dělat, aby neprotočil oči. Poskakoval na cvičišti s holemi čtyřikrát do týdne, osobní trenér s ním stejně často vytíral žíněnku, skoro kvůli tomu neměl čas na opakování nových kouzel, za což ho pro změnu pěkně masíroval Lorenzo, ale strýčkovi to samozřejmě bylo furt málo.

„Trénuju, jak jsme se domluvili. Nevím proč…“

„Souboje druhé kategorie budou už příští týden a ty nejsi připraven,“ hlas strýce zhrubl. „Bude to tvá první účast, to chceš udělat našemu rodinnému jménu ostudu?“

Lionel se kousl do vnitřní strany úst, aby zarazil další ne zrovna uctivou odezvu. On nebyl ten, kdo na jméno rodiny házel z vysoka bobek. Na tuhle prácičku stačil jeho otec.

„Ne,“ odvětil zamračeně. „Budu se samozřejmě snažit.“

„Tak to začni hned s tím tréninkem,“ reagoval jízlivě strýc. „Ale pokud jsi přesvědčen, že ho nepotřebuješ, můžeme si dát cvičný zápas…“

Lionel pracně polkl, když se mu při tom návrhu vybavil jeho předešlý souboj se strýcem. Do opakování se nijak nehrnul. Polovina kostí ho bolela snad ještě teď.

„Výborně. Takže zůstaneš dnes tady,“ prohlásil jeho milý opatrovník, jakoby něco řekl.

Přinutil se několikrát pomalu nadechnout a zuřivě si připomínal, že odpor mu nestojí za další potíže. Ztuhl, když se látka tmavě vínového obleku najednou objevila přímo v jeho zorném poli. Se staženým hrdlem zvedl oči; i když nebyl žádný zakrslík, strýc byl i tak o hlavu vyšší než on.

„Rozuměl jsi, Lioneli?“

Musel se sakra snažit, aby před tím pohledem necouvl. Měl z něj pocit, že se strýc těší na to, až zase začne odporovat a vyděsilo ho to.

„Ano, pane,“ odpověděl přiškrceně.

„Výborně.“

Ulevilo se mu, až když za strýcem zaklaply dveře pracovny jeho otce. Se zaťatými pěstmi zamířil zpátky do svého pokoje, aby se převlíknul. Nesnášel rozhovory s tímhle příšerným příbuzným, ať už se jednalo o cokoliv. A sám sebe taky. Za to, že se mu nedokázal postavit…

***

 

Tradiční turnaj v soubojích se konal v sídle upírů v Zapovězeném lese každý rok. Oproti lidským soutěžím to byla spíš kratochvíle a společenská událost, než vážně míněné poměřování fyzických schopností, takže se ho s oblibou účastnili nemrtví z celé Velké Británie. Turnaj byl rozdělený do dvou kategorií podle věku. Účastnit se mohli upíři po dosažení patnácti let, případně stejnou dobu po proměně, a do první kategorie pak přecházeli ve dvaceti, i když zařazení bylo podmíněno alespoň jednou výhrou v turnaji.

Vzhledem k tomu, že upírčat se za posledních sto let narodilo opravdu málo, a proměněných dostačujícího věku se na turnaj moc nedostavilo, byla druhá kategorie jen takovou předehrou ke většímu množství soubojů v první kategorii, ve kterých se předváděli hlavně čistokrevní upíři.

Přihlížejícími druhé kategorie tak byli většinou rodiče, případně stvořitelé, kteří se před ostatními chlubili schopnostmi svých potomků. Takže už po prvním souboji si Kendall připadal jako zvířátko v cirkuse.

Účastnil se podruhé, takže věděl, s čím raději počítat. O nějakou tu zlomeninu nebyla při zápasech nouze. Všichni se museli řídit určitými pravidly, ale jinak celý turnaj probíhal docela primitivně. Jednalo se jen o to dostat protivníka na lopatky.

Kendall se při tom pomyšlení sám pro sebe ušklíbl. Vzpomněl si, že mu před necelým rokem přesně tímhle vyhrožoval jeho oblíbený spolužák. A letos to dokonce vypadalo, že k tomu mladý Gor´nam dostane příležitost…

Rozvážně následoval svého otce skrz velkou halu, ve které se měly zápasy odehrávat, a nenápadně se rozhlížel, aby nedal najevo přílišnou zvědavost. Neměl mnoho příležitostí k tomu dostat se do hlavního sídla a vždycky ho svou rozlohou a možnostmi fascinovalo. Za velkou část prostor vděčili kouzlům, ale to nemrtví samozřejmě neradi uznávali.

Zůstal stát krok za zády hlavy své rodiny, když jeho oči zachytily nehybnou postavu s hřívou černých vlasů a bylo mu jasné, že tušil správně. Gor´nam vysedával v jednom z mnoha výklenků podél zdí a s poněkud nakyslým výrazem pozoroval rozcvičující se soupeře.

Takže mu loni nejspíš ještě nebylo patnáct, domyslel si Kendall.

Neodvrátil se, když se do něj zabodly temné oči; Gor´nam ho postřehl téměř stejně rychle jako on jeho.

Mladší upír na něj několik vteřin nehybně civěl, než se jeho ústa zkřivila v potměšilém úšklebku. Kendall nadzdvihl jedno obočí.

Tak rychlým pohybem, že se jeho ruka jen mihnula, bodl Gor´nam prstem směrem k němu a pak ukázal k zemi v jasném významu: Dostanu tě.

Jo, je mi to jasné – lopatky, pomyslel si Kendall pobaveně a roztáhl rty ve vyzývavém úsměvu: Jen to zkus.

„Kendalle, co tu ještě děláš?“ vyrušil ho z bezeslovné a celkem zábavné komunikace hlas otce. „Běž se připravit a rozcvičit.“

Poslušně přikývl a bez řečí vyrazil k šatnám. Nějak mu to ale nedalo, aby se ještě neohlédl. A zjistil tak, že i Gor´namovi někdo smazal úšklebky z obličeje.

Vysoký upír v jistě drahém obleku a s pečlivě sčesanými dlouhými vlasy ho pravděpodobně vykazoval stejným směrem, kterým odcházel Kendall, jelikož se jeho spolužák vzápětí postavil a vypadal u toho poněkud strnule.

Vzápětí v Kendallovi hrklo. Nebýt cvičených instinktů, které ho přiměly uhnout na poslední chvíli stranou, téměř by do někoho vrazil. Překvapeně vzhlédl k zamračené tváři orámované prstýnky černohnědých vlasů, ze které se do něj zabodl jasný pohled.

„Jestli se chceš zúčastnit turnaje, nejprve se probuď, upírče,“ vyplísnil ho povědomý upír nelítostně.

„Ano, pane, omluvte mne,“ sklonil Kendall hlavu v automatické reakci na přítomnost notně staršího upíra z jiného čistokrevného rodu. Lupuse z rodu Antránů si pamatoval z jeho Ukvare.

„Měj přece trochu pochopení pro mládež, Lupusi,“ ozvalo se nečekaně za Kendallovými zády.

„Až budeš tuhle radost muset organizovat, pak si můžeme promluvit o chápavosti,“ zasyčel na příchozího špinavě blond upíra Antrán.

Ten se však jen zašklebil: „Já měl tu čest několik let po sobě, jen si to užij.“

„Co kdybys mi trochu pomohl, když máš tolik zkušeností, drahý Serpensi?“ protáhl na to tmavovlasý upír kysele.

„Protože jsi mne zatím hezky nepožádal, milý Lupusi,“ zazubil se Serpens.

Kendall od jejich další konverzace raději zdvořile vycouval a konečně zamířil, už trochu spěšně, k šatnám. Zdržel se víc, než bylo vhodné, alespoň co se trpělivosti jeho otce týkalo.

*

Druhé kategorie turnaje se účastnilo pouze dvanáct upírů. Z toho většina byli ti, kterým se zatím nepodařilo postoupit do první, a dost zuřivě se o to snažili.

Lionelovi o nějaký postup nešlo, chtěl si jen ušetřit potíže. A kupodivu to byla dostačující motivace. Chtěl si je totiž ušetřit tak moc, že to dotáhl přes souboj s tyčemi a s dýkou až do semifinále, i když jeho poražení soupeři mu to zjevně nepřáli. Aby jo, byl tu ze všech účastníků vůbec nejmladší. Dobře jim tak, neměli ho podceňovat. Právě to mělo největší zásluhu na tom, že se přes oba soupeře dostal docela svižně a odnesl si z toho jen už zpola zahojený škrábanec na levém rameni.

Přihlížející upíři mu ovšem uznale zatleskali. Všiml si, že dokonce i mladý Rowann pohnul dlaněmi. No jo, vždycky tak zatraceně zdvořilý…

*

Stejně jako on sám, mladý Gor´nam prvními dvěma koly prošel bez problémů a postoupili tak oba do rozhodujícího semifinále. Jen si nebyl jistý, jestli by se tomu raději nevyhnul. Většina přítomných o zášti mezi jejich rodinami věděla a všiml si tak spousty kradmých pohledů a šeptání směřovaných právě k nim. Bylo mu jasné, že při souboji na nich budou viset všechny oči.

Moc nad tím nepřemýšlel, když zvedal ruce, aby mladému Gor´namovi zatleskal spolu s ostatními, ale jeho otci se to moc nezamlouvalo, jelikož se mu dostalo velmi ošklivého pohledu.

„Snad jsi nepřeslechl, když vyvolávali jeho jméno, synu?“

„Slyšel jsem dobře, otče,“ zvedl k němu Kendall zrak. „Ale učil jsi mě přece zdvořilosti.“

Darius Rowann na svého syna hodnou chvíli nehybně civěl, než ke Kendallově úlevě mlčky odvrátil zrak. Tu poznámku si měl raději odpustit…

*

Semifinálový souboj měl jen tři soupeře, a vzhledem k tomu zvýhodnili posledního ze starších účastníků, který už se dostal do semifinále několikrát i v předchozích letech. Jeho protivníkem se tak měl stát výherce druhého zápasu mezi dvěma nejmladšími účastníky celého turnaje. A jak jinak než že jeho soupeřem měl být Kendall Rowann, který se v prvních dvou kolech snad ani nezapotil.

Lionel docela váhal, jestli po možnosti rozdat si to s ním ručně v duchu toužil, nebo by si tuhle konfrontaci raději odpustil. Jakmile se totiž oznámila jejich jména, stali se absolutním středem pozornosti všech. Nečekal by, že mu ten nápor pohledů plných očekávání bude vadit.

Každopádně mu bylo jasné, co všichni čekají a nebylo zas tak těžké se podle toho chovat, když už se ocitl naproti Rowannovi ve vyznačeném kruhu.

Jeho stále super tajný spolužáček se ksichtil jako vždycky – ty modré oči a povytažený koutek úst mu dávaly jasně najevo převahu.

Lionel udeřil pěstí do dlaně druhé ruky: „Jsem zvědavý, jak se budeš šklebit, až skončíš bradou vzhůru, Rowanne,“ zasyčel místo úklony hlavou.

Úšklebek zmizel a druhý upír se trochu zamračil. Bral ho vážně… Takže musel počítat s tím, že ho nepřekvapí. Navíc ho při obou předchozích zápasech sledoval, zatímco on viděl jen jeho střet na dýky, jelikož se nestačil dřív vrátit z šaten.

Rozhodčí upír těsně vně kruhu se ujistil pohledem, že jsou oba připraveni a jednou prudce tlesknul do dlaní.

Lionel se přinutil k trpělivosti a zaujal obranný postoj. Ovšem mladý Rowann jednal stejně… Zůstali na sebe nechybně civět a hodnotili se. V kruhu diváků kolem to zašumělo. Tak poklidný začátek zápasu je očividně překvapil.

Lionel vydechl a ukročil zvolna stranou.

„Snad se nebojíš?“ prskl směrem ke svému stále nehybnému soupeři.

Rowann ho jen mlčky pozoroval.

Vyprovokovat se teda asi nenecháš… usoudil Lionel a jak nejrychleji dokázal, přešel z pomalého pohybu do upířího a přesunul se Rowannovi za záda.

Jeho přesně mířenému kopanci se Rowann otočkou vyhnul. To čekal a vzápětí se chystal do přikrčení ke skoku, ale druhý upír byl rychlejší a popadl jeho kotník, ještě když měl nohu ve vzduchu. Lionel zaťal zuby, a naučeným obratem proti němu vykopl i druhou nohou. Rowann se ohnul v pase a jeho nohu pustil.

Lionel se skutálel na zem, ale okamžitě znovu vyskočil a jen v poslední vteřině stačil zablokovat úder, kterým mu šel Rowann ostře po krku. To však druhého upíra neodradilo a vzápětí útočil na břicho a pak i obličej. Lionel se sevřenými zuby útoky vykryl, trochu překvapený, že se dokáže jen bránit. Mladý Rowann měl na souboje na blízko očividně taky dobrého trenéra.

Při první příležitosti se prudce skrčil a výkopem podrazil Rowannovi nohy. Potěšilo ho, že fakt dokázal soupeře konečně překvapit, i když Rowann okamžitě přešel do přemetu, udělal salto vzad a stál znovu proti němu.

Lionel předstíral pohyb vlevo, ale vzápětí sebou cukl doprava. Rowann nestačil uhnout úplně a úder ho trefil do ramene a vyvedl z rovnováhy. Okamžitě toho využil a skočil po něm. Těsně před dopadem na zem se ale Rowann dokázal nějak prapodivně přetočit, vykopl proti němu kolenem a vyrazil mu dech. Vzápětí překvapeně zjistil, že na zádech neleží Rowann, ale on sám.

Hnědovlasý upír ho přidržoval loktem pod krkem, kolenem přes stehna, jeho obvykle klidné oči jiskřící adrenalinem. Lionela na kůži na zádech odhalené vyhrnutým tílkem studila podlaha.

Zatraceně… To ne…

Ruce měl volné, takže se vší silou zapřel proti Rowannovi, ale ten se nenechal shodit. Díval se mu do očí a hlavou mu běžely hrůzné scénáře možných následků.

Ne… Nemůžu tady prohrát. Ne s Rowannem… Strýc… Strýc mě…

Lionel se znovu zuřivě pokusil o odpor. A Rowannův vítězný výraz se náhle změnil. Zmateně se na něj zahleděl a jeho sevření povolilo. Lionel v tu chvíli neřešil proč. Vysoukal jednu nohu zpod Rowannovy a vší silou vykopl. Dusivé sevření z jeho krku zmizelo, když se jeho soupeř s heknutím svalil stranou.

Lionel se skoro panicky vyškrábal na kolena. Vrhl se po obou zápěstích protivníka, přitiskl je k podlaze a koleno mu zarazil do břicha. Rowann na něj zíral a ani se nepokoušel o odpor…

Halou se o pět vteřin později rozlehlo dvojité tlesknutí.

„Vítězem tohoto kola je Lionel Gor´nam!“

Uznalý potlesk a hučení hlasů Lionel skoro nevnímal. Cítil jen úlevu. Strýc teď nebude mít důvod si stěžovat, i když finále nevyhraje…

„Už mě můžeš pustit, Gor´name. Vyhrál jsi,“ tichý hlas ho vrátil zpátky do přítomnosti a uvědomil si, že pořád tiskne svého soupeře k zemi. Rowann na něj hleděl vážnýma očima a vůbec se nehýbal.

Trochu zaraženě uvolnil sevření, odtáhl se a pomalu narovnal. Rowann se vzepřel na loktech a pořád na něj tak zkoumavě koukal. V tu chvíli byl Lionel přesvědčený, že jeho vítězství nebylo zasloužené.

Rowann si sáhnul jednou rukou dozadu na temeno hlavy a opatrně si ho promnul. No, v ten moment si to vůbec neuvědomil, ale v zápalu boje s ním švihl o zem opravdu pořádně…

Ruka se mu sama od sebe pohnula kupředu k sedícímu upírovi, kterému se rozšířily oči překvapením. Lionel okamžitě ucukl a toporně se odvrátil.

U všech upírských bohů, nejspíš se do té hlavy praštil taky, že podává ruku Rowannovi.

Naštěstí si nikdo ničeho divného nevšiml, okolostojící s vervou probírali právě shlédnutý souboj a rozhodčí něco řešil s tmavovlasým Antránem, který měl celý turnaj na starost.

Aniž by se ohlédl, zamířil z kruhu ven, a cítil přitom v zádech pohled svého poraženého protivníka.

*

Jeho finálový soupeř s ním samozřejmě vymetl podlahu. Byl o deset let silnější a zkušenější. Ale Lionel i tak mohl s úlevou konstatovat, že strýc nevypadal nespokojeně. Takže až taková ostuda to podle jeho názoru nebyla.

Trochu znaveně se ploužil k šatnám, aby se konečně převlékl z toho děsně upnutého trikotu do svého. Přece jen čtyři zápasy za sebou byly dost i na jeho upíří výkonnost.

„Vysvětli mi, co to mělo znamenat, synu,“ studený sykavý hlas se k němu donesl s pokřivenou ozvěnou.

Lionel se zarazil v půli kroku sotva pár metrů od bytelných dveří a trochu couvl. Tenhle tón, vycházející zevnitř, moc dobře znal…

„Nepředpokládal jsem, že by se mi v té pozici dokázal ubránit, otče,“ ozvala se tichá odpověď. „Mrzí mne to.“

To byl Kendall Rowann, jeho hlas Lionel rozpoznal i přes to, že byl o dost tišší než ten první.

„To by mělo! Kolikrát jsem ti opakoval, že nikdy nemáš polevovat v pozornosti?!“

Lionel ztěžka polknul. Tohle by neměl poslouchat… Jenže rozhovor z šaten k němu doléhal, i když pořád couval.

„Zklamal jsi mě, Kendalle,“ zaslechl ještě předtím, než konečně mohl zapadnout do menšího prostoru, kde se skladovaly žíněnky a náhradní náplň do boxovacích pytlů. Sedl si na jednu měkkou hromadu a zaraženě se zahleděl do země. Jak snadno mohl být on ten, kdo by právě dostával nehezkou přednášku…

Sotva o minutu později kolem skladiště prošla vysoká postava muže, kterého u Rowanna viděl už při příchodu v hale – podle všeho hlava Rowannského rodu. Naprosto nehybný Lionel zadržoval dech, dokud se upírova přítomnost neztratila v hlavní hale mezi ostatními.

Zamyšleně čekal až do té chvíle, než i mladý Rowann z šatny odešel. Naštěstí si jeho aury, kterou úmyslně co nejvíc potlačoval, ani on v tmavé místnosti nevšiml.

Lionel se sebral a s nakrčeným obočím znovu vykročil původním směrem. Do té chvíle ho nenapadlo, že není jediný, kdo se musí vypořádávat s jistým nátlakem…

440 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí