Část třetí – III. Dárek

Prosinec 2002

 

Stačilo jedno nenápadné mávnutí a skřeky linoucí se z barevných reprobeden u jistého pouličního stánku, které zněly jak vlkodlačí verze těch nejkýčovitějších vánočních koled, konečně zmlkly. Prodavač, vnucující všem nebohým kolemjdoucím cosi páchnoucího tak přeslazeně, až z toho bolely zuby, začal zmateně poskakovat kolem přehrávače a nadávat.

Lionel zasunul hůlku nepostřehnutelným pohybem zpátky do pouzdra u stehna a Kendall po něm hodil pohoršený pohled. Do prčic. Takže téměř nepostřehnutelným…

„Trocha slavnostní atmosféry tě nezabije,“ oznámil mu jeho spolužák navlečený v hřejivé, ale napůl rozepnuté bundě, bílém triku a tmavě modrých džínsech. V poslední době se oblíkal překvapivě normálně.

„Tohle bylo spíš mučení,“ zamumlal přes šálu, do které schovával půlku obličeje.

Odevzdaný povzdech ho ujistil, že víc zdrbáno za použití kouzla na mudlovské ulici nedostane.

„Takže tady taky nic?“ nadhodil Kendall poměrně sklesle. Asi ho přešlo to původní nadšení.

Zamžoural na něj skrz tmavé brýle: „No, pokud mu nechceš koupit jednu z těch příšerných dřevěných věcí na provázcích…“

„Ne. Tu jsem koupil tobě,“ dostalo se mu naprosto vážné odpovědi. „Bubnujícího skřítka. Je hrozně roztomilý.“

Odtrhl si bavlněnou látku od úst: „Cože?“ vyprskl tak hlasitě, že se po nich otočila rozverná partička kamarádů popíjející svařák u jednoho z vysokých stolků, na kterou už jednou vycenil zuby, aby si hleděli svého.

Na tváři staršího upíra, který byl z nějakého, fakt záhadného důvodu už skoro o hlavu vyšší než on, se blýskl pobavený úsměv: „Lekl ses, co?“

„Blbý vtipy…“ zamrmlal nevraživě Lionel. „Jdem radši mrknout na tu Příčnou, než mi tady prasknou ušní bubínky,“ zarazil si ruce do kapes a z přelidněného, převoněného a nechutně blikajícího tržiště skoro utekl.

Stačil dopochodovat sotva do půlky suprově tiché ulice, když se mu Kendall objevil znovu po boku a strčil mu před nos malý sáček s motivem vánočních baněk. Doslova zkoprněl na místě.

„Neboj, ta loutka to není,“ ujistil ho Kendall svým typickým polovičatým úšklebkem.

Sundal si z nosu sluneční brýle, které už konečně nepotřeboval jako ochranu před psychedelicky barevným osvětlením a zvedl k němu zrak: „Tys mi koupil dárek?“ zeptal se přiškrceně.

Jeho drahý spolužák pokrčil zlehka rameny: „Jo.“

Hodnou chvíli na něj nehybně civěl, v hlavě prázdno.

„Ještě nejsou Vánoce,“ vyrazil pak ze sebe chabě.

„Já myslel, že jsou ti lidské svátky ukradené,“ reagoval s pěkně přehnaně nevinným kukučem Kendall.

To se sice snažil sám sobě namluvit, jenže pravdou bylo, že mu Vánoce příliš připomínaly matku. Stejně jako oblíbená červená šála, kterou měl omotanou kolem krku. Byl to poslední dárek od ní, jinou ani nikdy nenosil. Trochu ho vykolejilo, když si uvědomil, jak moc mu máma pořád chybí… A navíc – Rowann dávající mu vánoční dárek? Kam se to u všech upírských ďasů dostali? Jeho teda ani nenapadlo mu něco kupovat.

Ten modrý pohled se do něj zarýval jak rentgen, jako by Rowann přesně věděl, nač myslí. Uhnul očima: „O nic jsem se neprosil,“ zabručel a obešel jeho napřaženou ruku.

Měl vědět, že se Kendall nenechá jen tak odbýt. Dohonil ho a nacpal balíček do kapuce mikiny, která mu čouhala zpod bundy.

„Co blbneš?“ osopil se na něj.

„Je to dárek, nalož s ním, jak uznáš za vhodné,“ oznámil mu ten dotěra suše a pro změnu vykročil on.

Přinutil se nezaskřípat zuby a skočil mu do cesty: „Proč sakra musíš být tak… tak…!“

„Cool?“ dokončil za něj Kendall slovem, které ještě před měsícem určitě ani neznal.

Že já ho bral do toho kina… „To sotva!“ prskl nahlas nevraživě.

„Úžasný? K sežrání?“ nahazoval starší upír dál s úsměvem.

„Cože?! Rozhodně ne!! Tak otravný!“ dokončil své prohlášení rozhodně.

„Ach… Vážně?“

Ten modrooký blbec se pořád provokativně zubil a tak nějak mu to u toho… slušelo.

Do hajzlu, co to melu? zaklel Lionel v duchu. Takhle musím přestat přemýšlet. A to okamžitě.

Kendallův úsměv zmizel a najednou vypadal zaraženě. Lionel od něj couvl a radši se zaměřil na nejbližší pouliční lampu, ozdobenou zlatým zvonkem.

„Jo, vážně, ty náfuko… Kudy na tu Příčnou?“

Kendall si zarazil ruce do kapes, ve tváři pořád ten zmatený výraz: „Nejsme daleko, sotva dva bloky,“ odvětil a docela svižně vyrazil jako první.

Lionel nejprve hrábl dozadu, aby ten třikrát prokletý balíček vytáhl a už už s ním hodil někam, ale pak ho přece jen přemohla zvědavost.

S šustěním papíru tu věc vytáhl. Byla to černá čepice. A ne ledajaká. Přesně ta, kterou okukoval u jednoho z milionu stánků na tržišti, jelikož snad jako jediná nebyla zdobená barevnými vločkami, nebo podobnými kravinami, ale maličkými šedými lebkami. Ne, že by mu snad byla zima, ale v Londýně bylo touhle dobou hnusně sychravo a mezi baráky nechutně táhlo, takže se celou dobu krčil do svojí šály. Kendall si toho asi všiml…

Chvíli na čepici zíral, než si ji nasupeně narazil na hlavu.

Modroočko se po něm podíval s pozdviženým obočím, jen co s ním srovnal krok.

„Koukám, žes ji nevyhodil,“ okomentoval jeho nový doplněk s cukajícím koutkem úst.

„Dělám si, co chci!“ prskl v odpověď a okatě si ho zbytek cesty nevšímal.

*

 Předvánoční atmosféra na kouzelnické ulici byla sice jiná než v centru Londýna, ale přece jen v mnohém úplně stejná.

Dočasné stánky prodávající horké nápoje a sladkosti, záplava pestrobarevných ozdob a světel a i přes pokročilou hodinu menší armáda kouzelníků a čarodějek obtěžkaných všemožnými balíčky a taškami. Kolem nich pobíhaly natěšené děti a promenádovaly se cukrující párečky. Byl to pěkný humbuk, kterému se nedalo vyhnout. Na druhou stranu jim nikdo nevěnoval víc než jeden letmý pohled a v to přesně doufali.

Zrovna když stáli u výlohy prodejny sportovních potřeb, které vévodilo nějaké super-koště, do Lionela strčil robustní mužík s ryšavými vlasy a přestože se hned omlouval, jeho společníka na nákupech to opět stačilo vytočit.

„Tohle byl nápad za všechny prachy! Není tu k hnutí!“ prskal, jakmile vykročili směrem ke knihkupectví.

Kendall potlačil otrávený povzdech. Tak to už by stačilo… Gor´nam s jeho návrhem koupit Lorenzovi vánoční dárek, který měl být zároveň i poděkováním za jeho trpělivost, souhlasil bez řečí, ale místo aby mu pomohl něco vymyslet, neustále hledal důvody ke stížnostem.

Zůstal stát na místě a počkal, až si toho brblající upír všimne. Zarazil se v chůzi a vrátil celkem rychle, s otázkou v očích.

„Co je?“

„Když tě to tolik nebaví, můžeš uvelebit svou ctěnou zadnici u Děravého kotle a počkat tam,“ oznámil mu už trochu naštvaně. „Vyberu Lorenzovi něco sám.“

Pak se sebral a s cinkáním zvonkohry zapadl do ´Krucánků a Kaňourů´, aniž by se ohlédl.

*

Lionel zaraženě hleděl do prázdna v místě, kde byly ještě před chvílí nespokojeně zkřivené rty jeho spolužáka. Rowannova reakce ho překvapila. Obvykle nebýval tak popudlivý. Respektive nikdy. Dalo mu vždycky strašnou práci ho vyprovokovat. Ale faktem bylo, že sám nebyl zrovna v náladě a dával to dost najevo…

Zamyšleně se zadíval na nápis nad vchodem knihkupectví, ale pak se rozhodl počkat raději venku. Jeho pozornost přitáhla tabule ve výklenku na protější straně ulice. Byla to téměř jediná věc na celé ulici, která nepůsobila vánočně. Počkal, až kolem projdou nějací manželé s kočárkem, jelikož spěchali tak, že kočár nadskakoval na šikmých dlažebních kostkách a pak přešel na druhou stranu.

Byla to vývěska Ministerstva kouzel, které převládaly plakáty s portréty hledaných zločinců, povětšinou Smrtijedů. Po pěti letech od pádu Pána zla jich zrovna moc nezbylo, a vsadil by se, že jsou všichni zašití někde na Kanárech, ale Ministerstvo asi trvalo na tom, aby byli trvale na očích.

Hned v první řadě visela tvář, která mu byla povědomá – rozcuchaná hnědovláska s nehybným výrazem. Znal ji jen z novin, takže mu chvíli trvalo, než si ten obličej spojil s jejich ´věštkyní´ Feles.

Co si pamatoval, před více než rokem se pokusila o atentát na tehdejšího Ministra kouzel a posléze uprchla z kouzelnického vězení i s Dracem Malfoyem. Ostatně jeho portrét tam visel hned vedle toho jejího.

Feles působila, že komukoli, kdo se jí postaví do cesty, vyrve játra z těla. Nechtěl by si ji proti sobě poštvat. Malfoy oproti tomu vypadal, že fotografa před sebou vůbec nevnímá. Jeho světlé oči byly matné a bez života… Až ho z nich zamrazilo. V upíří komunitě se mělo za to, že je Malfoy po smrti a po Feles se slehla zem.

Věděl, kdo se postavil vedle něj, ještě než se ozval: „Tomu říkám vděk…“

Zmateně se po Kendallovi podíval, ale ten neupíral pohled na něj, nýbrž na jedinou příslušnici jejich rasy na vývěsce.

„Nebýt Feles, ještě pořád je válka,“ pokračoval hnědovlasý upír se stáhnutým obočím. „A oni by jí nejraději vrazili stříbro do srdce.“

Jo, nelichotivý popisek pod fotkou tomu odpovídal.

„Ty ji znáš?“ otázal se zvědavě.

„Osobně ne. Viděl jsem ji na Ukvare Lupuse Antrana,“ odvětil Kendall stručně a pozvedl tašku, kterou měl v levé ruce. „Našel jsem něco o zapojení upírů ve druhé světové a Lorenzo je na historii docela vysazený, tak jsem si řekl, že za pokus to stojí.“

„Hmm, fajn…“

„Tak si můžeme dát odchod, to ti určitě udělá radost.“

„Počkej…“

Kendall shlédl na jeho ruku, kterou ho chytl za rukáv, když se otáčel. Stáhl ji zpátky do kapsy a rozpačitě přešlápl.

„Sorry, Kenny… Vím, že jsem zbytečně protivný,“ dostat ta slova ze sebe byl výkon, ale stálo to za námahu, jelikož se Kendallův zachmuřený výraz rozjasnil a jemu se okamžitě nějak ulevilo.

*

Několik vteřin nevěřícně zkoumal mladšího upíra, který hleděl do země a špičkou jedné boty šťoural do hromádky špinavého sněhu.

„Kenny?“ zopakoval pak přiškrceně. „Čím jsem si zasloužil takové… přízvisko?“

Byla to sice naprosto příšerná zkomolenina jeho jména, ale… zněla tak… důvěrně.

Lionel zvedl trhaně hlavu, jakoby si až teď uvědomil, jak ho oslovil. Rozpačitě se ušklíbl: „Je to kratší…“

Chvíli si opětovali pohled a Kendalla přitom něco příjemného zašimralo v žaludku.

„Ehm, to jo,“ uznal a odkašlal si. „V pohodě. Však už tě znám. Takže jdeme?“

„No…“ Lionel znovu utekl očima a bylo znát, že váhá. „Co bys řekl na ten Kotel?“

Kendall překvapeně zamrkal. Mladší upír byl ten večer samé překvapení.

*

„Dvě piva,“ oznámil Lionel jejich přání výčepnímu za barem dřív, než stačil vůbec otevřít ústa. „A jde to na mě,“ dodal rozhodně.

Kendall jen zíral. Gor´nam ho na něco zve? To už začínalo být vážně divné. Že by ho posedl Duch Vánoc?

„Za tu čepici,“ zahučel pak mladší upír směrem k němu.

Chtěl nějak zareagovat, ale přerušil je nahrbený hostinský, který zamračeně zavrtěl hlavou a ukázal jim prstem na ceduli nad barem: ´Mladistvým kouzelníkům a mudlům nenaléváme alkohol´.

Lionel na něj vycenil zuby v úsměvu, který měl do vstřícnosti hodně daleko: „Nejsme ani kouzelníci ani mladiství podle toho vašeho praštěného počítání. Začněte čepovat, než se naštvu, jasný?“

Hostinský dvakrát naprázdno otevřel a zavřel pusu, než se s vyvalenýma očima odkolíbal k pípě. Kendall se nahnul k Lionelovu uchu, aby ho nebylo slyšet.

„Pokud vím, tak tobě ještě sedmnáct nebylo.“

Lionel pokrčil rameny: „To on ale neví.“

Chvíli zaujatě hleděl na jeho profil. Gor´nam byl vždycky lehkomyslný, ale ten večer působil, že se snaží všechno odlehčovat ještě víc než obvykle.

Kendall ho chtěl vzít za rameno, přimět jej, aby se na něj podíval a zeptat se ho, co se mu honí hlavou, ale pracně to nutkání potlačil. Nejspíš by ho jen naštval. Už pár měsíců přemýšlel, co pro něj vlastně Lionel Gor´nam znamená a nedokázal na to přijít. Nebo spíš nechtěl…

Jakmile dostali požadované půllitry, Lionel si pořádně lokl. Kendall byl opatrnější.

„Není to na nás moc silné?“

„Jedno tě snad nepoloží,“ zašklebil se na něj mladší upír.

„Hmm, nejspíš ne, ale tebe by mohlo,“ odtušil.

„Pche! Já platím, tak si nech kázání od cesty.“

Kázat mu nechtěl, ale obavy měl. Trocha alkoholu by jim neměla nijak zvlášť ublížit, ale efekt, který na ně pití mělo, byl oproti působení v lidském organismu několikanásobný. A Lionel s nosem znovu v korbelu vypadal, že mu jedno pivo stačit nebude.

Navíc se mu pořád vyhýbal pohledem a působil… nervózně? Z čeho by měl být sakra nervózní? To on byl jak na jehlách, když takhle seděli vedle sebe na baru, lokty se skoro dotýkajíc…

Pracně polkl a spěšně si přiložil tu obrovskou nádobu znovu k ústům. Třeba to pomůže, aby se mu pořád tak nesvíralo hrdlo.

*

Měl pravdu, samozřejmě.

Lionel do sebe nalil celé pivo a těsně za půlkou druhého se skoro skutálel ze stoličky. Kendall raději zaplatil, popadl škytajícího Lionela a vyvedl ho z hospody dřív, než stačilo jeho mumlání přejít v něco hlučnějšího.

Venku ho chytil pod rameny, jednu jeho paži obtočil kolem svých, i když mladší upír cosi nesrozumitelného protestoval a vydal se s ním na pochod nočním Londýnem. Nemohl s ním v takovém stavu vyrazit upíří rychlostí. Musel počkat, až účinky alkoholu alespoň trochu vyprchají.

Vedl ho už mnohem poklidnějšími ulicemi a vyčítal si, že ho v tom popíjení nezastavil. Na druhou stranu – nebylo mu nepříjemné vnímat těsnou blízkost mladšího upíra. Lionel motal nohama a plně se spoléhal na jeho oporu, ale vůbec mu to nevadilo… Spíš naopak.

Zatraceně… Nejspíš mu nezbyde nic jiného, než si to nakonec připustit.

Nikdy k Lionelovi Gor´namovi necítil nenávist. Spíš určité sympatie, protože na tom byli víceméně stejně. Jenže to nebylo všechno.

Vadilo mu, když se s ním Gor´nam nebavil. Chyběl mu, když se delší dobu neviděli. Chtěl s ním trávit čas. Chtěl si s ním povídat, chtěl vědět, proč je někdy tak… skleslý. Přistihl se, že se k němu snaží přiblížit, když měl možnost, chtěl se ho dotýkat. Tohle už nebylo… Normální? Kamarádské? Jenže co na jejich vzájemném vztahu bylo vůbec od začátku normální?

Prudký černovlasý upír se mu líbil. Líbil se mu víc, než si kdy vůbec mohl představit. A jeho vnitřní já, které bylo patřičně vychovaným potomkem důležitého čistokrevného rodu, se tomu poznání vzpíralo. Dobří přátelé? Ano, možná, pokud to Lionel kdy dovolí. Ale nemohli být nic víc. To prostě nešlo.

„Ty seš ale romantik, Rowanne,“ ozvalo se najednou vedle něj docela srozumitelně. „Vzít mě na noční procházku… Rozkošný.“

Podíval se po něm skoro vyděšeně, ale Lionel se jen rozverně ušklíbal.

Pracně polkl: „Už je ti líp?“

„Ani mi nebylo… bl… blbě,“ oponoval stále ještě ne zrovna střízlivě mladší upír.

V rozporu s tím prohlášením se o něj nečekaně zapřel celou svou vahou, až se Kendall zapotácel a zacouval s ním do nějakého průjezdu, kde se zarazili o zeď.

Lionel se nahnul těsně k jeho obličeji a zavětřil.

„Neblbni, Lio,“ vydoloval ze sebe Kendall.

„Tys… tys to nevypil celý!“ obvinil ho, aniž si všiml nezvyklého oslovení.

„Někdo tě přece musel pohlídat,“ oznámil mu přes sevřené hrdlo. Blízkost odsud posud, z téhle pozice se mu dělalo vážně horko.

Lionel stáhl svou paži z jeho ramen a odpotácel se o dva kroky vzad: „Ne… nepotřebuju hlídat!“ vyprskl.

„Ještě pořád jsi opilý,“ snažil se ho přimět k rozumu. „Takhle nemůžeš domů.“

„Domů,“ zopakoval Lionel a odfrkl si. „Ten barák už dávno není můj domov.“

Chvíli na něj hleděl a snažil se přijít na to, co provést s Gor´namem v takové náladě.

„Vůbec se mi tam nechce… Nezajdem ještě někam?“ přistoupil zase k němu s potutelným úsměškem.

„Lioneli…“

Černovlasý upír si jeho prosebného tónu nevšímal, popadl ho za loket a začal tahat zpátky na ulici: „Jen pojď, bude nějaká sranda.“

Tohle už chtělo trochu hrubější sílu. Bez větších potíží se Lionelovi vysmekl, popadl ho za ramena a přitiskl ke zdi.

„Přestaň blbnout, Lioneli, jinak budeme mít fakt průser,“ oznámil mu co nejdůrazněji.

Mladší upír na něj chvíli překvapeně hleděl, než se pobaveně zazubil: „No, paráda. Už bylo načase, abys přestal mluvit jak britský princ.“

Kendallovi chvíli trvalo, než mu došlo, že sklouzl do Lionelova slovníku. Převrátil oči: „Já mít tvoje starosti.“

Úsměv zmizel: „Ty bych ti nikdy nepřál…“

Oči, do kterých hleděl, byly najednou až příliš vážné. Kendallova ruka se pohnula sama od sebe. Stáhl ji na poslední chvíli předtím, než se jeho prsty stačily dotknout Lionelovy tváře. Se sebezapřením se od něj odtáhl. Lionel se ani nepohnul, jen na něj hleděl způsobem, který nedokázal rozluštit.

„Ještě se kousek projdeme a pak tě vyprovodím na vaše pozemky, souhlas?“

Mladší upír přivřel na chvíli oči, než ztěžka přikývl: „Tak jo…“

„Dobrej večír, mládenci…“

Oba sebou trhli. Pod vlivem alkoholu a navíc příliš zaměření jeden na druhého, nevěnovali pozornost osobám, které se k nim pokradmu přibližovaly ze dvora, který byl za průjezdem, dokud jedna z nich nepromluvila. Ošuntělé oblečení a téměř hnilobný puch byly celkem jasným důkazem toho, že skupinka pěti chlápků už nějakou dobu neviděla koupelnu.

Kendall dal sám sobě imaginární pohlavek. Trochu to asi přehnal s tou snahou jít klidnými ulicemi.

„Navalte všechny prachy. A fofrem!“ zachrčel další z nich, s obrovskou dřevěnou deskou v rukou. Kendall si ostražitě prohlédl ostatní. Měli basebalové pálky a páčidla.

Lionel si pohrdavě odfrkl: „I kdybych měl, nedám vám ani libru, srabi! Jděte se vycpat!“

Hlouček samozvaných zlodějů se kolem nich v odpověď těsněji semkl. Kendall popadl Lionela za loket.

„Radši půjdeme, je jich moc,“ zasyčel rázně.

„Zapomeň!“ vyprskl Lionel a vytrhl se mu tak prudce, že se zapotácel a musel se opřít o zeď.

A nevonící šestice toho využila k útoku.

Okamžitě se postavil před Lionela, který ještě pořád nenabral rovnováhu. Odkopl prvního útočníka stranou, vyhnul se úderu druhého, vyškubl mu pálku a praštil s ní třetího. Bylo jich sice víc, jenže on byl rychlejší.

Zvažoval, jestli by nebylo praktičtější zbavit se jich pomocí hůlky, když se ozvalo bolestné vyheknutí a on se polekaně otočil po zvuku. Lionel se právě snažil posbírat ze země a jeden z těch smraďochů se nad ním napřahoval páčidlem.

Kendall zavrčel, v mžiku byl u něj a kroutil mu ruku za záda. Chlápek zařval, pustil tu ohavnou kovovou věc a sesunul se pod jeho tlakem na kolena.

Spěšně si ověřoval, že je Lionel v pohodě, když se za ním ozval podezřelý svist. Už uhýbal stranou, ale tentokrát zareagoval pozdě. Před očima mu vybuchlo souhvězdí.

*

Kdyby jen tušil, že bude mít díky pivu nemožně zpomalené reakce, tak by si to druhé líp rozmyslel. Nestačil se vyhnout jasnému úderu do žaludku a s křečovitě sevřenými vnitřnostmi se poskládal k zemi.

V duchu si nadávajíc se snažil posbírat, ale nestačil by to, kdyby po tom šmejdovi neskočil Kendall. Lionel zamrkal, aby odehnal tu divnou mlhu, co měl před očima od odchodu z hospody a zděšeně ztuhl. Čtyři houmlesáci už se sice váleli po zemi, ale pátý se nečekaně hbitě dostal Kendallovi, který ho právě vyhledal pohledem, za záda.

Pálka obalená nějakým zasraným drátem dopadla a hnědovlasý upír se bez hlesu složil k zemi. Jakýkoli zbytek opilosti se z Lionela doslova vypařil. Narovnal se s hrdelním vrčením, které nedokázal potlačit. Chlápek s pálkou na něj vytřeštil oči. Vzápětí měl tu svoji dřevěnou hračku pod žebry a hýkavě lapal po dechu.

Přetáhl ho ještě jednou přes bedra a otočil se k poslednímu týpkovi, kterému spadla brada. Kovová tyč cinkla o dlažbu a srábek se dal na úprk. Lionel se spěšně ujistil, že i ostatní se spíš po čtyřech než po dvou dávají na ústup.

Tělo jeho spolužáka na dlažbě se pohnulo.

„Kendalle!“ vyrazil ze sebe vyděšeně, když si uvědomil, že cítí krev.

Klesl na kolena ke staršímu upírovi, který se snažil dostat do sedu. Vzal ho za ramena a opatrně mu pomohl.

„Díky…“ vydechl Kendall krvácející z nehezké rány na spánku, která už se naštěstí rychle hojila.

„Jsi v pohodě?“ ujišťoval se rozklepaně. Kdyby se Kendallovi něco vážného stalo, byla by to jeho vina.

„Jo…“ přikývl jeho spolužák zvolna. „Na chvíli jsem byl mimo, ale… bude to dobrý.“

„Určitě?“

„Jasně. Stříbro to přece nebylo.“

Lionel se s výdechem svezl vedle něj na zem: „Do hajzlu, dnešek se fakt poved…“

*

Kendall si otřel krev z tváře kapesníkem a vážně se na Lionela zadíval. Ano, nakonec z těch nákupů vyšel dost náročný večer, a hlava ho nejspíš bude brnět až do rána, ale byl to čas, který mohl strávit s ním.

„Já myslím, že i tak stál rozhodně za to,“ pronesl tiše dřív, než si to stačil rozmyslet.

Mladší upír mu pohled překvapeně opětoval. A pak se usmál. Byl to první opravdu upřímný úsměv, který kdy u Lionela viděl, a úplně mu to změnilo obličej. A jemu se z toho sevřelo hrdlo.

Když nad sebou před chvílí rozeznal jeho polekaný výraz a zatetelila se v něm radost z toho, že má o něj Lionel starost, konečně mu došlo, že to zašlo příliš daleko.

„Jo, to je fakt,“ drcl ho pěstí do ramene mladší upír a Kendall věděl, že právě prohrál svůj vnitřní boj.

549 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí