Část třetí – V. Lovec

Červen 2003

 

Nezáleželo na tom, jak dlouho do toho zatraceného pytle mlátil. S každým jednotlivým úderem byl jen roztěkanější. Nedokázal toho modrookého blbce dostat z hlavy, ať dělal, co dělal. A to fakt věřil, teda spíš zoufale doufal, že se mu to konečně povede.

Pod jeho dalším kopancem se ve vydělané kůži z nějakého záhadného důvodu udělala parádní díra a z pytle se začal sypat drobný štěrk.

Bezva. Fakt bezva.

Lionel se zaťatými zuby speciálně vylepšený boxovací pytel ještě jednou nakopl a chvíli nasupeně zíral na chrastící pramen šutříků, než se otráveně odvrátil.

Potřeboval si vyprázdnit hlavu a zkoušel to už mnoha způsoby, což dokazovala hromada rozečtených knih v jeho pokoji, prošoupané botasky na běhání a poněkud opotřebované náčiní v tělocvičně, která byla vybudovaná v suterénu jejich sídla. Jenže ani jedno z toho pořádně nezabralo. Stačilo se jen na chvíli zapomenout, povolit v upřeném soustředění na nějakou činnost a myšlenky mu okamžitě zdrhaly k…

K ďasu!

Popadl ode zdi dřevěnou tyč a pustil se do série cvičných úderů. Ovšem ani to mu dlouho nevydrželo. Tyčka praskla, když s ní máchl trochu vehementněji a špička ťukla do podlahy.

Krám jeden…

„Velmi rád vidím, že konečně bereš svůj výcvik vážně, synovče.“

Lionel se jen na poslední chvíli zarazil, aby půlkou tyče, která mu zůstala v rukou, po tom hlase nehodil jako oštěpem. Místo toho ji odnesl na hromádku těch, které rozflákal už před týdnem. Dost nepříjemně ho přitom mrazilo vzadu na krku. Strýčkovi se asi nelíbilo, že na poznámku nereagoval. Kašlal na to a vyrazil dozadu k šatně. Chuť na další cvičení ho naprosto přešla.

„Přišel jsem ti připomenout, že budeme mít dnes návštěvu. Chci, aby ses jí účastnil.“

Do démoního zadku! Jasně že mu to úplně vypadlo.

Zastavil a pootočil se: „Jo, pamatuju se,“ dalo mu zabrat, aby tu odpověď nezavrčel.

Posledních pár týdnů ze sebe neustále dělal kašpara před nějakými super-důležitými upíry. Strýc trval na tom, aby u těch rozhovorů byl, ačkoliv neměl zrovna čím přispět. Spíš se vždycky probíralo něco, co ho přivedlo k myšlenkám na jistého mladého upíra-čaroděje.

Sergios Gor´nam se opravdu činil. A přesně tím způsobem, který kdysi zmínil Rowann starší na tom stupidním bálu. Z počátku si Lionel myslel, že mu to očerňování klanu Rowannovců půjde ztěžka, ale docela rychle musel změnit názor. Strýc dokázal být až příliš přesvědčivý a zatím se mu skoro všechny pozvané podařilo přetáhnout na svou stranu. A Lionelovi to zrovna radost nedělalo… I přesto, co se… Co Kendall…

Zaťal ruce v pěsti a spěšně se zase soustředil na svého příbuzného. Nevnímat, co mu strýc říká, nebyl vůbec dobrý nápad.

„Výborně. Nezapomeň se slušně převléknout,“ neopomenul mu připomenout Sergios, i když to nebylo třeba.

Jen jednou jedinkrát se pokusil přijít v pohodlných džínech a obyčejném tričku. Strýčkovi se jemně řečeno nelíbilo a to na něm ani nebyla žádná lebka. Odvlekl ho zpátky do jeho pokoje a celou dobu na něj civěl, když se převlékal. Ještě teď z toho měl husinu.

Přinutil se zahučet souhlas a spěšně odpochodoval, aby nedal strýci šanci vymyslet si nějakou další připomínku.

***

 

Zabouchnutí dveří se rozlehlo vstupní halou hlasitěji, než sám zamýšlel. Běžně je totiž nezavíral kopancem. V tu chvíli toho ale ani ždibec nelitoval, i když za jeho náladu hlavní vchod jejich domu nemohl.

Před rodiči předstíral, že s výukou čarování s Torgosem normálně pokračuje a z nějaké marné, naivní naděje pořád chodil do jejich tělocvičny, ale Lionel se neobjevil. A teď, po několika týdnech, zmizely všechny věci, které tam po něm doposud zůstávaly. Jasnější zprávu dostat nemohl a očekával ji. Stejně ho ale vyvedla z konceptu.

Měl v úmyslu jen přepochodovat ke schodišti, ale zvýšené hlasy linoucí se ze společenského salonu ho zarazily. Zvedl hlavu ve chvíli, kdy se ze dveří vynořil klopýtající sluha, očividně rád, že mu bylo dovoleno opustit danou místnost. Zadrhl se až v půli cesty ke kuchyni.

„P-promiňte, nevšiml jsem si vás, mladý pane,“ uklonil se muž v nažehleném obleku hlouběji než obvykle. „Přejete si něco přinést do pokoje?“

„Ne, díky,“ odmítl Kendall zamračeně, aniž se na něj pořádně podíval. Teď už totiž vnímal slova, která k němu doléhala ze salonu.

„Gor´nam už překračuje všechny meze!“

Odložil brašnu s učebnicemi u paty schodiště a zvolna se vydal za rozzuřeným hlasem svého otce.

„Uklidni se, drahý… Všichni ty řeči přece neberou vážně…“

„Ale většina ano!“

Kendall vkročil do jasně osvětleného salonu. Otec pochodoval před tmavým krbem tak rázně, že pod jeho botami téměř praskaly ozdobné dlaždice. V takové náladě ho tedy neviděl už hodně dlouho. Matka seděla na okraji pohovky, vzhlížela ke svému choti a pokoušela se něco ze svého klidu přenést na něj. Nejspíš bezúspěšně.

„Kdybys jen viděla to chování v Sídle! Šeptání a pohrdavé pohledy na každém kroku!“ vrčel pán domu dál a pak se zaměřil na něj. „Výborně! Můj drahý syn se konečně taky ukázal doma!“

„Dariusi! Kendall přece za nic nemůže…“ nadechla se k jeho obraně matka.

„Ale taky nedělá nic pro to, aby zlepšil situaci!“ vyletěl otec okamžitě. „Jeho loňská prohra s tím spratkem dala  Gor´namovi jen vítr do plachet!“

Matka se mračila, ale tentokrát už mlčela a pozorovala manžela, který se v mžiku přesunul přímo před Kendalla. Ten si dal záležet, aby zůstal nehybný.

„Kdybys věnoval víc času tréninku, než tomu pošetilému mávání nějakým kusem dřeva, tak…!“

„S hůlkou bych Gor´nama porazil vždycky,“ neudržel se Kendall.

Otec na něj zůstal hledět rozšířenýma očima, matka si vyděšeně přikryla ústa dlaní. Až v tu chvíli to Kendallovi došlo. Ještě nikdy v životě nepřerušil otce, když mluvil. Tohle bylo poprvé…

Pracně polkl, potlačil nutkání sklonit hlavu a pevně opětoval pohled hlavy rodu. Za svým prohlášením si stál. Měl toho shazování svých čarodějnických schopností dost. Jeho otec neměl tušení, čeho za tu dobu dosáhl. Nikdy jeho snahu neocenil.

Dlouhou, napjatou chvíli panovalo v salonu hluboké ticho. Pak se Darius Rowann s poněkud ztuhlým výrazem ve tváři narovnal.

„Výborně. Beru tě za slovo, synu,“ pronesl studeně. „Pokud to totiž takhle půjde dál, budeš mít šanci to i dokázat.“

Matka vstala z pohovky: „Co chceš dělat, drahý?“ zeptala se obezřetně.

„Podám stížnost přímo před Radou. Buď to šíření ohavných pomluv zastaví Vznešení, nebo se o to postarám sám. A v takovém případě se to nikomu líbit nebude. A ze všeho nejmíň tomu prokletému rodu Gor´namů!“

Otec s cestovním pláštěm povlávajícím za zády odkráčel. Kendall zůstal zírat do prázdna před sebou a nevšímal si matčina ustaraného pohledu.

Takhle to teda mělo skončit? Budou z nich nepřátelé na život a na smrt?

***

Červenec 2003

 

Dunivé tóny a chumel svíjejících se, potících mladých těl v kombinaci se zápachem ze záchodků a cigaretovým kouřem nedávaly dohromady zrovna prostředí, ve kterém by chtěl strávit celý večer. Jenže se mu tentokrát nějak nedařilo. Nebo spíš – nedokázal si vybrat.

Ariana na něj nenápadně mávla už před půl hodinkou a někam se ztratila i se svým úlovkem. A on pořád ještě stál u zábradlí na ochozu v horní části obrovské haly, ve které se tenhle ´zábavný večer´ pro mladé lidi konal a s nezájmem pozoroval množství tváří, zdeformovaných v problikávajících barevných světlech.

Neměl náladu ani chuť. Kupodivu dokonce ani potřebu ukojit touhu po krvi. Ještě by to pár večerů vydržel. To otec tak nějak předpokládal, že už by se měl krmit na ´lidských ovcích´ častěji.

Do nosu se mu dostala výrazná vůně sladké voňavky. Šlehl pohledem po nějaké přiopilé blondýnce, která k němu přistoupila s kroucením boků. Hezky rychle si svoje plány na svádění rozmyslela a odklapala od něj málem pozpátku.

Usoudil, že to vážně nemá smysl zkoušet dál. Ještě by na někoho nechtěně vycenil zuby a zbytečný rozruch působit nechtěl. Naposled se podíval po tom chumlu dole a už se chtěl odvrátit, když ho něco zarazilo. Jeho smysly mu říkaly, že už není v hale jediným upírem…

Ze zvědavosti pátral očima, dokud mu nepadly na přerostlé, uhlově černé vlasy a džínovou bundu s nějakou šíleností na zádech…

Kendall ztuhl. Několik vteřin nedokázal z postavy, která přistoupila k baru, spustit zrak. Kdyby neměl smysly tak přehlušené všemi ostatními vjemy, rozpoznal by Lionelovu přítomnost mnohem dřív. Takhle ani on o něm určitě nevěděl.

Vlastně nebylo nic divného, že ho tady viděl. Celý blok, ve kterém se budova mudlovské diskotéky nacházela, býval jejich společné teritorium. A oba si přece mohli chodit, kam chtěli…

Něco odporně zaskřípalo a Kendall chvíli zmateně pátral po zdroji zvuku, než si uvědomil, že to bylo zábradlí, které svíral trochu silněji, než bylo nutné. Odstoupil od zkřiveného kovu a zároveň i od výhledu dole. Vážně byl pravý čas odejít.

Spěšně se otočil a do někoho vrazil ramenem.

„Promiňte,“ zamumlal automaticky a se sevřeným hrdlem zamířil ke schodům.

Nejraději by za ním šel a zkusil se znovu omluvit, kdyby věřil i jen v tu nejmenší šanci, že ho bude Lionel poslouchat. Jenže se spíš dalo čekat, že by ho zase praštil.

Hned na prvním schodu se zastavil jako přimražený. Ten chlap, do kterého vrazil… Jeho instinkty mu říkaly, že s ním bylo něco špatně.

Opatrně vykoukl zpět na ochoz. Chlápek byl vysoký, zarostlý, o dost starší než průměr většiny přítomných a i přes dost vysokou teplotu v hale měl na sobě těžký kabát. Jakoby pod ním něco schovával… Kendall se zachmuřil. Nemohl si být jistý, ale ten chlap mu smrděl jako Lovec.

Pohled mu znovu utekl k baru dole. Lionel u něj seděl, usrkával cosi z vysoké sklenice a už vedle sebe měl nějakého týpka, se kterým se až příliš přátelsky bavil.

Kendall vklouzl za podpěrný sloup a znovu se zadíval na toho podezřelého chlapa v kabátu. Jeho pohled byl zaměřený stejným směrem, ale nedalo se říct, jestli přímo na ty dva, nebo na někoho jiného…

O dvě minuty později se Lionel zvedl a v závěsu s tím klukem se propletl davem ven. Vousatý muž byl v mžiku u schodiště, spíš seběhl, než sešel dolů a zamířil ke stejnému východu. A Kendall za sloupem už měl v tu chvíli jistotu…

*

Známý mudlovský disko-klub byl fajn místo na vytipování slušné večeře. Nebo snídaně, jak se to vzalo. Nějakou dobu do něj nepáchl, pro jistotu, nechtěl narazit na Rowanna, ale ani on přece nelovil tak často, takže se to tentokrát rozhodl risknout.

A měl štěstí. Ten mlaďoch po něm dokonce vyjel sám. Obvykle bral radši holky, ale opačným pohlavím rozhodně nepohrdl, zvlášť když to byl někdo vysportovaný a dbal o sebe, jako tenhle brunet. A měl koule na to oslovit ho sám od sebe, což mu dávalo další body plus.

Měl i pěkný zuby, ovšem jeho úsměv se očekávatelně vypařil, když mu Lionel ukázal ve dvoře za diskotékou ty svoje. Byl z toho chudák tak vykolejený, že se ani nebránil, když mu odhrnul límec košile od krku.

Slanosladký výbuch v ústech a pak i někde v hrudi potvrdil, že se mu volba vyplatila. Nějakou dobu už nebyl na lovu, takže teď lačně ukájel svou žízeň a nemyslel v tu chvíli na nic jiného. Další parádní vedlejší efekt. Konečně dokázal pořádně vypnout…

Nebezpečně znějící cvaknutí někde za jeho zády se zaseklo do jeho krví zatemněného mozku jako sekera.

Do hajzlu…!

Prudce od své hostiny odskočil, tušíc, že to nestihne, a že se mu každou vteřinou něco zabodne do zad… Místo toho celý dvůr ozářil povědomý záblesk a něco zarachotilo o zem. Lionel se ještě při doskoku otočil jako na obrtlíku a už jen koutkem oka postřehl mohutný stín letící podél protější zdi. Něčí tělo s rachotem dopadlo mezi krabice na opačném konci prostoru a pak dvůr zase ztichl.

Kluk s krvácejícím hrdlem se sesunul k zemi, oči vytřeštěné do prázdna. Ten mu nikam neuteče.

Lionel vystřelil pohledem vzhůru, kde cítil něčí přítomnost… A vlastně nebyl ani překvapený, když rozpoznal ve tmě majitele bledé ruky s napřaženou hůlkou.

Rowann ještě chvíli balancoval na římse asi tři patra nad ním, než plynule seskočil a přistál sotva krok od nějaké klišovitě obří bouchačky, ze které smrdělo stříbro na metry. Chvíli na ni hleděl, než znovu vztáhl hůlku. Zbraň jakoby nadskočila a pak se tak nějak rozlezla do stran.

No jo, tohle Rowannovi vždycky šlo… pomyslel si kysele.

Až pak hnědovlasý upír zaměřil zrak na něj.

Několik dlouhých vteřin na sebe mlčky hleděli.

Lionel potlačil nutkání překonat těch pár metrů a znovu Rowannovi vrazit, stejně jako před několika týdny. Sice ho docela dlouho neviděl, ale rozhodně nestačil vychladnout. Proč to sakra musel tak zkomplikovat?

Zaťal zuby, odvrátil se jako první a šel posbírat ze země svou opuštěnou večeři. Ujistil se, že si ho ten kluk nebude pamatovat a šťouchancem ho navedl k východu ze dvora. Celou dobu na sobě cítil Rowannův pohled.

„Měl bys mu ještě zahojit tu ránu…“

Jasně, bylo jen otázkou času, kdy zase vyblekotá něco chytrého. Otočil se k němu jen napůl: „A rovnou chůvu mi dělat nechceš?“ prskl nevraživě přes rameno.

Rowann stál pořád na tom samém místě, hůlku u boku.

„Nesledoval jsem tě, jestli narážíš na to,“ pronesl vážně. „Toho Lovce jsem si všiml vevnitř náhodou.“

Tak to jsem měl z pekla štěstí, usoudil Lionel. Úplně se u toho kluka zapomněl; takovou začátečnickou chybu už pěkně dlouho neudělal. Od Rowanna bylo milý, že se na něj nevykašlal. Pak si ale vzpomněl, že má být na něj nakrknutý.

„A za to ti mám asi líbat boty, ne?“ zavrčel, i když zrovna od srdce mu to nešlo.

„To nebude nutné,“ reagoval jeho ex-spolužák chladně. Ajta, asi ho fakt urazil… „Dej si příště větší pozor,“ dodal toporně.

Pak Rowann s podivně nehybným výrazem zastrčil hůlku do pouzdra, vykročil, prošel kolem Lionela a splynul se tmou v průjezdu.

Počkej…

Lionelovi se sevřelo hrdlo, když si uvědomil, že se starší upír opravdu zastavil. Neřekl to přece nahlas, že ne? Mrknul po téměř nezřetelné postavě. Pořád tam stál…

Upíři v dost velké míře ovládali telepatii, ale vzájemná komunikace v myšlenkách nefungovala na lusknutí prstů. Nijak se o ni v tu chvíli nesnažil, a Kendall ho stejně vnímal. Ostatně jako už několikrát za tu dobu, co se znali. Lionel si to jen neuvědomil. Nebo si to odmítal připustit…

Vyštrachal z kapsy kapesník a otřel si ústa, aby získal nějaký čas. Teď mu bylo fakt blbé, že na něj byl tak hnusný.

Odkašlal si: „Sorry. A díky za pomoc,“ vytlačil ze sebe nakonec a křečovitě se uchechtl. „Jsem poslední dobou nějak mimo.“

Ta druhá věta mu jen tak utekla, a okamžitě ji chtěl vrátit zpátky, ale už bylo pozdě.

Rowann se ještě chvíli nehýbal, ale pak se zvolna vrátil do dvora, na světlo jedné zažloutlé lampy. A už se k jeho úlevě netvářil tak příšerně strnule.

„Hmm…“ teď měl něco v krku pro změnu Rowann. „To já taky… Takže v pohodě.“

Civěli na sebe, pak každý utekl pohledem na jinou stranu.

„Každopádně jsem rád, že jsi v pořádku a… sem už bychom asi neměli chodit. Měl to tady vytipované,“ pokývl Rowann hlavou k bezvědomému Lovci.

„Jo, jasně. Beru v potaz,“ přitakal Lionel a zarazil si ruce do kapes.

„Tak… Já zas radši jdu.“

Tentokrát udělal Kendall sotva jeden krok, a Lionel už se neudržel. Jeho hrdost překonalo něco jiného. Něco, co zatím ani nedokázal pojmenovat.

„Rowanne!“

Starší upír se znovu váhavě zastavil: „No?“

„Pořád ještě to… cvičíš? Čarování myslím.“

Pomalu přikývl: „Ale ne moc často. Samotnému mi to nějak nejde,“ podotkl s pokrčením ramen a vzápětí vypadal přesně tak, jako se on sám před chvílí cítil. Tu druhou větu chtěl vymazat z povrchu zemského.

Lionel nerozhodně přešlápl. Nevěděl, kam s očima. Z čeho byl sakra najednou tak nervózní? Nasranost byla rozhodně lepší…

„No, já zas musím uznat, že jsem dost vyšel ze cviku,“ pokusil se nakonec o odlehčené odfrknutí. „Ani jsem nestih vytáhnout hůlku.“

Rowann něco zahučel. Asi si nebyl jistý, co na to říct. Lionel měl taky dost potíž ze sebe něco dostat, aniž by nekoktal.

Nadechl se: „Hele, dohodnem se takhle, Kenny,“ zašklebil se na něj a vzápětí se mu v žaludku zatřepetalo hejno motýlů, když Kendallovi zacukaly koutky v úsměvu.

U Bulagrových zubů, soustřeď se, Lioneli! napomenul se.

„Zapomenem na to posledně a… A prostě… Mohli bychom…“

Trochu ho vykolejilo, když se v Kendallově tváři mihla bolest. Jen na nepatrný okamžik a zase zmizela, ale byla tam.

„Chceš zase čarovat společně?“ doplnil ho pak obezřetně.

„Jo,“ vydechl s úlevou. „Jinak mi všechno, co jsem si do teď nacpal do hlavy, zase vypadne a to by mně fakt sralo.“

Rowann na něj pořád tak prapodivně hleděl, až skoro litoval, že ho zastavoval. Čarování mu ale fakticky chybělo a možnost vypustit páru před někým, kdo pro něj měl pochopení, ještě víc.

„To asi chápu,“ reagoval Modroočko konečně.

Lionel se odhodlal doplnit i zbytek svého požadavku: „Ale jen pokud mi odpřisáhneš, že už nikdy nebudeš zkoušet podobnou kravinu.“

Tak, a bylo to venku. A ani se u toho nezasekl. Skoro sám sebe poplácal po rameni.

„Ale já…“

„Přísahej,“ skočil mu do toho kvapně. Nechtěl slyšet zbytek té věty. Stačil mu ten jeho tón, ten pohled. Kdyby ho nechal mluvit, veškerá jeho snaha o návrat k tomu, aby byl schopen se s ním zase bavit, by šla k šípku. Nešlo už by to nijak… napravit.

Výraz staršího upíra se najednou změnil: „Dobře… Nebudu už nic takového zkoušet.“

Lionel se až teď uvolnil, ale zároveň ho někde v hrudi cosi bodlo. Nějaký hlásek, který mu říkal, že je idiot. Že ve skutečnosti chce… Drž hubu!

„Fajn… Ostatně se vsadím, že jsem ti zas chyběl, co?“

Rowannův obličej se podezřele rozjasnil.

Kruci, tohle jsem si měl nechat pro sebe…

„To se klidně vsaď.“

Lionel jen ztěžka polknul, když si uvědomil, že to Modroočko fakt myslí vážně a jemu to udělalo radost.

525 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí