Část třetí – VI. Narozeniny

Srpen 2003

 

Věděl, že dělá chybu.

Kendall si byl dobře vědom toho, že pro něj nebude jednoduché udržet své chování k Lionelovi Gor´namovi na čistě přátelské rovině. Neměl s tím návratem ke společnému procvičování kouzel souhlasit. Rozhodně ne, když už si připustil, že chce víc než jen kamarádství. Jenže ho prostě nedokázal odmítnout…

Razantním odrazem se přehoupl přes padlý strom a klusal dál temným lesem.

Noci čarování s Lionelem byly rozhodně lepší než bez něj. Občas dokonce i zábavné a byl upřímně rád za každou z nich. Jenže za ten čas, který s ním trávil, platil vnitřní rozpolceností.

Chápal jeho postoj. Až příliš mu rozuměl. I když to Lionel nikdy nepřiznal a ani to od něj neočekával, taky ho jejich společné ´hodiny´ bavily a těšil se na ně. Nechtěl o ně přijít, ať už to bylo z jakýchkoli důvodů. On sám to cítil stejně.

Tím, jak po něm předtím vyjel, ho naštval a nejspíš i vyděsil. Bral skoro jako zázrak, že se s ním Lionel vůbec chtěl bavit. Ne každý by něco takového překousl, ale on byl podle všeho ochotný za tím udělat tlustou čáru. Od toho večera za diskotékou se o jeho úletu už nikdy nezmínil.

Ano, měl by být za takový přístup rád… Přitom ho ale strašně rozčiloval.

Gor´nam byl sobec. I když teď dobře věděl, že k němu Kendall cítí něco víc, nehodlal tomu přikládat žádnou důležitost. Odmávl to jako nějaké dočasné pominutí smyslů, jako ´kravinu´, a chtěl dál pokračovat tam, kde skončili. A bylo mu jedno, jak těžké to bude pro něj.

U všech všudy, proč zrovna on? Když už jsem se musel takhle zbláznit do jiného upíra, proč zrovna do nesnesitelného Gor´nama?

Naštvaný na něj i sám na sebe, Kendall ještě zrychlil svůj pohyb vpřed.

Nebyla to přece Lionelova vina. Byl čistě jeho problém, že ho to k mladšímu upírovi tak táhlo, že ho chtěl popadnout a zavřít mu tu nevymáchanou pusu svými rty…

Bulagro, proč?

Tu noc mu ani jeho oblíbené běhání nepřinášelo klid. I když lítal po lese jako blázen už přes hodinu. Hlava ho brněla z přemítání, které nikam nevedlo. Kdyby byla nějaká šance, že to pomůže, začal by s ní tlouct o nejbližší strom.

Po další půlhodině marné snahy bezradně nabral už pomaleji směr k domovu.

Jak se s tím měl popasovat? Přese všechno si opravdu cenil toho, že ho Lionel zase pustil k sobě a nehodlal to znovu pokazit.

Ale zvládnu to tak brát napořád?

Uprostřed kroku zůstal stát. Byl skoro na pozemcích svojí rodiny, ale ta přítomnost, kterou jen mimoděk vycítil nedaleko, nebyl ani jeden z jejích členů… Zase zrychlil a opatrně se přesunul víc v daném směru. Mezi stromy se objevily obrysy velké budovy, ke které zaměřil své smysly a překvapeně vykulil oči. Tuhle auru znal až příliš dobře…

U všech upírských bohů!

Jestli to byl vážně Lionel, co dělal tak blízko Rowannského sídla?

Po stížnosti, kterou jeho otec přednesl Radě Vznešených, bylo na oba klany stanoveno Právo. Jakmile by nějaký Gor´nam překročil hranici jejich pozemků, propadl by životem a jeho klan proti tomu nemohl nic dělat. A platilo to i naopak.

Nebyl to sice výsledek, jakého chtěl otec dosáhnout, ale rozhodně měl své opodstatnění. Vznešení dali přednost zachování čistokrevné upírské komunity před egem dvou upírů. Nehodlali čekat na to, až se situace ještě víc vyhrotí, a tak dali oběma stranám zatraceně dobrý důvod pro to, držet se od sebe dál.

A oni oba si byli nového ustanovení dobře vědomi, tak co Lionel blbnul…?

Kendall doběhl ke staré stodole, která byla jedním z hraničních bodů jejich pozemků. Kdysi sloužila lidským sloužícím jejich rodu, ale teď jich neměli ani zdaleka tolik a už věky se nepoužívala. A Lionel Gor´nam si tam jen tak ležel na střeše a kouřil. Nic jiného to oranžové světýlko být nemohlo…

*

Lionel se skoro udusil na posledním šluku, když někde v té barabizně zaskřípalo hnijící dřevo a vzápětí se nad ním naklonil štíhlý stín.

„Vysvětli mi, co tady pro Bulagru děláš!“

Prudce se posadil a pracně se snažil vykašlat kouř z plic. Nadával si, že se až příliš spoléhal na to, že sem nikdy nikdo nechodí.

„Co myslíš?“ zachrčel, vyhnul se tomu pohledu, ze kterého sršely blesky, a típl špaček o šikmou střechu. „Jsi snad slepý?“

„Tobě přeskočilo? To si na to vykuřování nemůžeš najít posezení trochu dál?“

„A komu tady jako vadím?“ ohradil se a objal si oběma rukama kolena, aby potlačil třas, který se ho znovu zmocňoval.

„Jsi asi dva metry od našich pozemků, ty cvoku!“

Aha, to ho jaksi nenapadlo… Trochu zmateně se rozhlédl: „Fakt?“

Kendall na něj z výšky hodnou chvíli nevěřícně zíral. Pak měl jeho obličej najednou přímo před sebou, i s těma rentgenovýma očima.

„Vážně jsi to nevěděl, nebo ti to jen nedošlo?“

„Není to fuk?“ zamručel neurčitě.

„Až ti bude chtít někdo z mojí rodiny utrhnout hlavu, tak to asi jedno nebude,“ reagoval Kendall kousavě.

„Snad by tě to netrápilo?“ ušklíbl se, ale asi ne moc přesvědčivě. Zlost z tváře druhého upíra totiž zmizela a nahradil ji zkoumavý výraz. „Ale už se teda zdejchnu, aby ses mohl uklidnit,“ dodal rychle a postavil se razantněji, než v tu chvíli měl, jelikož vzápětí ztratil rovnováhu.

Kendall ho pohotově zachytil za loket a zachránil ho tak od trapného balancování.

„V pohodě, díky,“ snažil se od toho až příliš příjemného doteku odtáhnout, ale pevný stisk nepolevil ani na vteřinu.

„Celý se klepeš,“ oznámil mu Rowann tiše, co dávno věděl. „Co ti je?“

Chtěl něco odseknout, ale slova se mu pod tím pohledem zadrhla v krku. Přemýšlel, na co se vymluvit, ale nějak nedokázal nic vymyslet.

Jeho dotaz mu připomenul ten hrůzostrašný kontrast tmy a světla, bolest i znechucení sám nad sebou. Všechno na co se zoufale snažil nemyslet. Jenže naopak to sevření kolem jeho lokte mu přinášelo úplně jiné pocity. Bezpečí, teplo, jistotu…

„Já… Nechci o tom…“ zuby se mu rozdrkotaly natolik, že nedokázal pokračovat. Kolena mu změkla a on by se sesunul zpátky na střechu, kdyby ho Kendall nepodepřel.

Zatraceně… To se jako sesypu zrovna před ním?

Modré oči na něj hleděly s naléhavostí, které se nedalo vyhnout: „Kdo ti to tak ubližuje, Lioneli?“

Ustaraná otázka mu sevřela hrdlo ještě víc. Podobný tón naposled slyšel… hodně dávno. Někdo se o něj opravdu zajímal a chtěl mu pomoct. Na něco takového už si odvykl.

„Já… Nemůžu…“ skoro nepoznával vlastní hlas, jak skřípal.

A pak se k němu natáhla i druhá Kendallova ruka. Pomalu a váhavě, jakoby se bála, že bude odstrčena. Věděl, že přesně to by měl udělat, ale nedokázal to. A tak nechal tu ruku, aby ho vzala za rameno.

„Lio…“

Trhaně vzhlédl: „Ne… Nemůžu…“ nedokázal ze sebe vydolovat nic víc. I když věděl, že ať by řekl cokoliv, Kendall by si to nechal pro sebe…

***

 

Nepropustnou tmu narušil pruh světla. Škubl sebou v podvědomé reakci, očekávajíc novou bolest. Ta ale nepřišla. Místo toho se místností rozlehly lehké kročeje a krátce zahrkalo dřevo o kámen.

„Doufám, že jsi měl dostatek času na zamyšlení nad svým chováním, synovče.“

Celý se v nepohodlné židli nahrbil a sevřel ruce kolem tvrdých opěrek. Někde hluboko v něm byla část, která chtěla majiteli toho hlasu plivnout pod nohy. Jenže byla příliš malým kouskem jeho někdejšího vzdoru. Byla nahrazena tou poučenou částí. Tou, která dobře věděla, že když nebude reagovat, bude následovat další nekonečná noc i den.

„Ano…“ zachraptěl pracně skrz suché hrdlo.

Nastala krátká, ale o to napjatější pauza. Čekal a v hlavě mu hučelo.

„Dobrá… Betty!“

Bez sebemenší prodlevy se k němu přiblížily s šustěním dlouhé sukně jiné kroky a pak Lionelovi zaplavila smysly vůně čerstvé krve.

Hlad se v něm vzedmul jako přívalová vlna. Okamžitě vycenil zuby. Nemohl hýbat rukama, ale nabízené zápěstí si přidržovat nemusel, když se do něj zakousl. Lahodnou krev polykal s nezvladatelnou lačností, způsobenou dlouhou hladovkou. Delší než obvykle, jak si uvědomil, když se od něj na další rozkaz zápěstí vzdálilo. Chtěl totiž víc…

Pracně se ovládl, aby nezavrčel a pomalu nadzvedl hlavu. Nevelkou, studenou místnost teď prosvětlovalo mihotavé světlo obřího svícnu. Přesně jako minule, Sergios Gor´nam seděl na židli, o dost pohodlnější než byla ta jeho, sotva metr od něj, jednu nohu přes koleno druhé a pozoroval ho pohledem bezcitného dravce. Přimhouřil oči a pak gestem odmávl jeho skromnou svačinu.

„Tak? Chceš mi něco povědět?“ promluvil strýc, jakmile se s tichým skřípotem zavřely dveře.

Lionel si olízl rty a pracně potlačil hroudu znechucení, která mu hrozila zacpat krk.

„Mrzí mě, že jsem lhal…“

Strýc pokývl hlavou: „To by mělo. Tvá matka by jistě neměla radost ze syna-lháře.“

Tentokrát se musel fakt držet a radši sklopil pohled k zemi. Ten parchant si neměl co brát do huby jeho mámu.

„Jsi dědicem našeho klanu, Lioneli. Uvědom si konečně, že se od tebe očekává jistá úroveň vystupování. A ty se budeš podle těchto očekávání chovat.“

Jo, tuhle přednášku už si párkrát vyslechnul. A byla mu stejně u zadku jako poprvé. Strýc měl totiž za to, že pouze jeho měřítka na cokoliv jsou ta správná.

„Ano, pane,“ prodral přes ztuhlé rty.

„Výborně. Jsem rád, že si rozumíme… Takže? Cos dělal místo těch pošetilých hodin?“

Ztěžka polkl: „Učil jsem se dál sám… Podle knížek.“

„Opravdu?“

„Ano.“

„A proč jsi nenahlásil, že Torgos odjíždí z Anglie?“

Neklidně se zavrtěl a zkusil se usadit pohodlněji. Bezvýsledně.

„Myslel sis, že ti další čarování nepovolím?“ následovala další otázka, když mlčel.

„…ano,“ potvrdil dutě.

„Lioneli… Tento dům přece není tvoje vězení. A jak moc dobře víš, jsem plně otevřen rozumné domluvě.“

To určitě… pomyslel si. Jakmile něco nešlo podle strýce, nešlo to vůbec.

„Můžeš přece odejít kdykoliv…“

Lionel skoro vyprskl smíchy. Ale fakt jen skoro, na smích mu bylo ještě moc blbě.

„I na lovy přece chodíš sám, máš v tomto ohledu mou plnou důvěru ve tvé schopnosti,“ pokračoval dál Sergios podezřele vemlouvavým tónem. „A tvé čarodějnické nadání hodlám nadále podporovat.“

To už zvedl nevěřícně zrak. Ještě před půl rokem při jakékoli zmínce o kouzlech strýc vypadal, že bude zvracet. A teď tohle, po tom co ho nechal tři, nebo snad i čtyři dny vydusit…

„Přece jen nám to dává určitou výhodu,“ založil si ruce na hrudi strýc a zahleděl se někam ke stropu. „Zvlášť když dědic Rowannů prý taky dochází k nějakému takovému… učiteli.“

Lionel ztuhl.  A tuhle informaci vzal Sergios sakra kde?

„Každopádně… Věřím, že sis z tohohle vzal ponaučení. Opravdu nemám rád, když mi někdo lže do očí. Rozumíš, Lioneli?“

Žaludek mu přitom skoro dělal kotrmelce, ale poslušně kývl: „Ano.“

„Výborně,“ strýc vstal a přistoupil k němu. Řetězy zacinkaly a pak byl konečně volný. „Tak už běž… Dej se do pořádku, ať neděláš ostudu, čekáme další hosty.“

Měl by zase přitakat, ale musel vynaložit příliš energie na to, aby se postavil a udržel na nohou.

„A ještě něco… Tvému otci jsem o této záležitosti neříkal,“ pronesl Sergios jakoby mu snad dělal laskavost. Fotříkovi by bylo u jeho opileckého zadku, i kdyby mu strýc tady dole trhal končetiny.

„Rozumím,“ procedil mezi zuby a chtěl vykročit.

Zastavila ho ruka, která mu dopadla na rameno a pak sjela kolem krku na druhou stranu. Tvář mu ovanul chladný dech, jak se k němu strýc naklonil: „A kdybys měl náhodou potíže si tohle ponaučení zapamatovat…“ skoro zaúpěl bolestí pod stiskem toho pařátu. „Můžeme taky přejít k poněkud… drastičtějším metodám na procvičení tvé paměti.“

Z té těsné blízkosti a naprosto vážně míněné hrozby se v něm všechno sevřelo. Nohy jakoby mu zledovatěly a hrůza mu zauzlovala hrdlo už jen z představy, kam by byl strýc schopen zajít.

Dokázal se pohnout, až když od něj starší upír odstoupil…

***

 

Lionel si nechtěl ani představit, jak by strýc reagoval, kdyby měl i jen to nejmenší podezření, že se bratříčkuje s Kendallem Rowannem. Nejbezpečnější by bylo poslat Modroočko definitivně do háje. Jenže to on nechtěl. Vlastně ho to nikdy ani nenapadlo. A radši moc nepřemýšlel nad tím, proč má tyhle masochistické sklony. Jen nechtěl zůstat zase sám… Toho se bál ještě víc než vzteku svého strýce.

Kendallova tvář potemněla a tázavý výraz z ní zmizel. V Lionelovi hrklo. Připadalo mu, jako by druhý upír viděl něco z toho, co se mu točilo v hlavě.

Se srdcem v krku se od něj znovu zkusil odtáhnout. Nechtěl, aby Kendall věděl, co s ním strýc provádí, bylo by to příliš… Příliš… Ani nedokončil myšlenku. Ocitl se totiž v pevném, uklidňujícím sevření a čas se najednou zastavil.

Lionel zadržel dech. Kendall ho jen objal. Nic neříkal, na nic už se neptal, jen ho pevně držel oběma pažemi. Skoro se zalknul tím, jak se snažil potlačit vzlyk, který se mu tlačil z hrudi do krku.

Zavřel oči a podvolil se jeho objetí. Přimknul se k upírovi, kterého kdysi považoval za nesnesitelného zbabělce. K tomu, ke komu měl v tu chvíli blíž, než k vlastnímu otci. A ten třas, to zimničné chvění ve všech končetinách, kterého se od předešlé noci nedokázal zbavit, konečně přestalo.

*

„Mám dneska narozky…“

Kendall okamžitě zapomněl na obdivování nočního lesa zalitého měsíčním světlem, stejně jako na hlídkování jejich okolí, a překvapeně se otočil k mladšímu upírovi, který si připaloval další cigaretu. Teď už seděli na střeše stodoly a kouřili oba. Kendall spíš ze solidarity, než že by měl skutečně chuť, ale když mu Lionel nabídnul, ani si netroufal odmítnout.

„A moc se nevyvedly,“ pokračoval trochu chraptivým hlasem Lionel. „Strýc přišel na to, že je Lorenzo v tahu. A byl dost… nakrknutý, že jsem to tutlal. Jen aby sis nemyslel, že bych byl normálně… taková měkkota.“

„Bez obav,“ reagoval Kendall bez zaváhání. „To by mě ani nenapadlo.“

Lionel do něj až teď zabodl pohled, a chvíli ho studoval. Jeho výraz ho asi přesvědčil, že říká pravdu, jelikož se zase bez poznámek vrátil ke kouření.

Kendall přemýšlel, zda má cenu pouštět se do rozhovoru na tenkém ledě, když už se zdálo, že se Lionel konečně uklidnil.

Jeho otec by jistě taky nebyl nadšený, kdyby přišel na to, jak je to s jeho čarodějnickými hodinami doopravdy. Ale Lionel byl naprosto vykolejený. Co se to jen u něj doma dělo? Ten jeho strýc se mu nelíbil, ani co by se za nehet vešlo už na loňském plese. Lionel o něm skoro nemluvil, a teď ho zmínil za takového… stavu. Co to bylo u Bulagry za upíra, když dokázal takhle vyděsit vlastního synovce?

Nakonec se rozhodl od vtíravého vyptávání na důvod toho děsu v Lionelových očích upustit. Něco mu říkalo, že na to není vhodná doba.

„Tak všechno nejlepší, zdárné lovy a… větší trpělivost s čarováním,“ přiměl se k pokusu odlehčit atmosféru.

Lionel po něm kouknul trochu udiveně, ale pak kývl: „Díky.“

„Není zač. Ušetřilo by to nervy i mně,“ odtušil a hned pokračoval, aby mu nedal možnost začít dotčeně prskat. „Takže už sedmnáct?“

„Jo,“ potvrdil mu to trochu nevrle.

„To pak můžeme zase někdy na pivo.“

„To jo… Ale zásadně jen na jedno. Minule mi to stačilo.“

Kendallovi zacukaly koutky: „Pravda… Byla s tebou děsná potíž.“

„Tak to mě asi budeš muset líp hlídat,“ ozvala se jízlivá odpověď.

„Pokusím se,“ odtušil hrdinsky a ignoroval temné uchechtnutí. „Mně bude v listopadu osmnáct. Ani se mi tomu nechce věřit.“

„Hmm…“ zahučel Lionel. Kendall si myslel, že už nic dalšího nedodá, ale nakonec pokračoval. „Někdy si přeju, abych už byl dospělý. Teda – po našem počítání ´dospělý´. Jako třeba teď. Jindy…“

„Bys byl raději zase jen vzpurné upírče?“ doplnil ho instinktivně.

„Hej!“ do žeber se mu zarazil docela přátelsky ostrý loket. Ani mu nedošlo, jak blízko vedle sebe seděli. „Jak můžeš vědět, jestli jsem byl vzpurný nebo ne?“

Kouknul po něm úkosem: „A nebyls snad?“

Odfrkl si: „Byl. Máma ze mě chytala amok,“ připustil tiše, se strašně smutným úsměvem.

„To si umím živě představit,“ okomentoval to pobaveně.

Lionel se kupodivu nenaštval: „Aspoň se se mnou nenudíš,“ zašklebil se.

Zabořil mu pohled do očí: „To rozhodně ne.“

„Taky nejsi úplně nezajímavý,“ konstatoval Lionel, držíc se pichlavého tónu.

„Tak to díky za poklonu,“ zazubil se.

„Když to tak chceš brát,“ pokrčil mladší upír rameny a natáhl se na záda.

Kendall zůstal sedět a zase se zaměřil na les.

„Rozhodně máš výdrž, Rowanne,“ ozvalo se za ním tiše a tak nějak odevzdaným tónem.

Protože mi na tobě záleží… Bylo to, co chtěl říct. Ta slova ale spolkl.

„Cvičím si na tobě sebeovládání,“ prohlásil místo toho nahlas.

Za jeho zády se rozhostilo ticho. Uvědomil si, že to i přes odlehčený tón, o který se snažil, vyznělo jinak, než zamýšlel. Ignoroval nutkání lehnout si vedle Lionela, pomalu dokouřil a narovnal se.

„Už musím… Budeš v pohodě?“ snažil se znít klidně, ale necítil se tak, a věděl, že to na jeho hlase bylo poznat.

Zase to ticho. Soustředil se na to, aby udržel nečitelný výraz ve tváři a otočil se.

Mladší upír zíral někam nad sebe, na noční oblohu. Ve světle měsíce vypadal ještě bledší než normálně, ale stejně by se na ten obličej dokázal dívat…

K ďasu už se vším…

Odkašlal si: „Lio?“ oslovil ho tiše.

Až v tu chvíli se jeho oči stočily na něj: „Nedáme zítra zase cigáro?“

Kendallovi skoro spadla brada.

Lionel neodpověděl na otázku a ani nereagoval na důvěrné oslovení, které použil už podruhé. A u toho návrhu se snažil předstírat, že mu na odpovědi vlastně nesejde, ale ve skutečnosti stál o jeho společnost. Právě tím, že se vůbec zeptal, mu to dal najevo.

Bulagro… Konečně trochu viděl přes ty zdi, co si kolem sebe Lionel stavěl. A připadal si jako by právě vyšplhal na Mount Everest.

Nějak v sobě našel sílu k tomu, aby se pokusil o stejně nadlehčenou odpověď: „Jasně, proč ne?“

426 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí