Prosinec 2003
Že já si radši nezlomil nohu! zasténal v duchu Lionel při táhlých tónech čtvrté skladby z dost nudného repertoáru početné kapely.
Měl toho plné kecky už po prvním songu, ale jeho partnerka rozhodně nevypadala, že by měla poskakování na parketu dost a on se za daných okolností musel chtě nechtě přizpůsobit. Navíc si připadal jak pod rentgenem, při všech těch pohledech, které byly zaměřené buď na něj, nebo na druhého nezletilého čistokrevného ve slavnostně vyzdobené podzemní hale.
V mudlovském světě se zase blížily vánoční svátky, ten rok v dost pochmurné atmosféře díky krvavým vraždám, které mělo čím dál častěji na svědomí Bratrstvo krve, ale upírům se o nějaká kýčovitá světélka a tlusťochy v červeném rozhodně nejednalo. Tuhle nudnou slávu pořádala u příležitosti narození prvního pravnoučete členka Rady Vznešených. Všichni, kdo mezi britskými upíry něco znamenali, se div nepřerazili ve dveřích jejího sídla u Nottinghamu, jen aby se dostavili co nejdřív a osobně vyjádřili Vznešené Merene své gratulace.
Teda – všichni ani zdaleka ne, k Lionelově velké úlevě. Vztahy mezi klany Gor´nam a Rowann se totiž nehezky vyostřily, úměrně s tím, kolik jiných rodin stáhli na svou stranu, a jeho strýc a Kendallův otec na posledním maškarním bálu udělali takový virvál, že je Merene nepozvala. Její načančané pozvání se vztahovalo pouze na ostatní členy rodu. Což pro něj a Kendalla jakožto dědice klanu samozřejmě znamenalo povinnou účast.
Nejprve byl jen znuděný a vděčný za to, že pro jednou není pod dozorem Sergiose, ale rychle mu došlo, že až tak příjemný večer to nebude. Kromě hostitelky a její rodiny byl totiž on a Kendall středem zaujaté pozornosti. Všichni jen číhali na to, až si vjedou pařáty do vlasů. Nebo spíš zubama do krku…
Bylo mu jasné, že nějaký patolízal bude strýci následně reportovat jeho chování, takže se aspoň vzmohl na nevraživé pohledy směrem k nejmladšímu členovi smrtelně znepřáteleného klanu, ale o nic víc se fakt snažit nechtěl. Neměl v plánu dělat přítomnému nafrněnému upírstvu divadlo.
Kendall ho ignoroval, plachtil po parketu s nějakou slečinkou a zubil se na kohokoliv, kdo ho oslovil. Jemu to otravné očekávání ve vzduchu zjevně až tak nevadilo.
Lionel naučeným obloučkem obešel svou taneční partnerku – Isidoru a hodil další zachmuřený pohled přes hlavy jiných tří párů. Ti dva se pohupovali s takovou lehkostí, jako by v životě nedělali nic jiného a ještě si u toho stačili něco špitat.
Co to vůbec bylo za dlouhovlasou nádheru? Měl pocit, že už ji na předešlých akcích určitě viděl a vždycky se kolem Kendalla takhle motala…
„Je ti něco?“ ozvalo se před ním po další otočce.
„Ne,“ zavrčel podrážděněji, než se od něj čekalo, a Isidora se podle toho taky zaksichtila, ale neobtěžoval se omluvit.
Ještě by si pořád mohl zlomit tu nohu. Nebo radši pro jistotu obě. Naprostým omylem. Aspoň by měl pořádnou výmluvu, aby se na to mohl vykašlat, i kdyby měl být za nemehlo.
Kapela dohrála, ozval se decentní potlesk a pak si vzala slovo hostitelka. Předstíral, že poslouchá a při první příležitosti popadl z tácu krev smíchanou se šampaňským. Po sáhodlouhém uvítání všech přítomných a přípitku se k jeho nelibosti zase začalo hrát.
S nechutí se snažil vybavit si kroky dalšího tance. Připadalo mu, že Kendall se s tou svojí najednou točí mnohem blíž k nim. A pěkně se předváděli. Nevraživě po nich zahlížel, až si toho Modroočko všiml. Ucukl pohledem jen na poslední chvíli.
Kruci, co je mi po tom, kdo je ta podpatková kráska?
Trvalo skoro celý další taneček, než Lionelovi konečně došlo, co je to za pocit, který ho dusil od začátku večera. A šlápl přitom Isidoře na nohu, až podrážděně zasyčela.
U všech ďasů… Lionel totálně zapomněl na hudbu a zůstal stát v polovině úkroku. Ten pálící, dusivý pocit v krku. To byla přece…
Vzpamatoval se, až když mu blonďatá upírka tleskla dlaněmi před obličejem.
„Potřebuješ na vzduch nebo tak?“ ohrnula docela hezké rty. „Jsi vážně mimo, Lioneli.“
„Promiň,“ zabručel v pokusu o omluvný tón. „Nedáme si raději pauzu?“
„Jak myslíš,“ Isidora udělala ukázkové pukrle, i když její výraz vypovídal o tom, že by mu radši vrazila podpatek do nosu, a jako první opustila taneční plochu.
Odvrátil se od zvědavých pohledů a radši se taky spěšně prodral mezi ostatními páry pryč. Vzduch a trocha klidu ostatně vůbec nebyl špatný nápad.
*
Trávit celý večer pod drobnohledem bylo dost vysilující. Byl vážně rád, když ho na parketu vystřídal Arianin otec a s omluvami opustil taneční halu, která moc nepřipomínala původní sklepení působivého sídla, ve kterém se nacházela. Potřeboval se alespoň na chvíli zbavit těch pohledů, toho napjatého očekávání, aby se nemusel neustále ovládat a tvářit se, že mu to vůbec nevadí.
Už při příchodu bohužel zaznamenal, že nějaká pěkná zašívací terasa se v domě bohužel nenachází. Volným krokem procházel dlouhou studenou chodbou, nevšímal si zvědavých očí několika upírů, kteří tam v soukromí důležitě řečnili u několika stolečků, a zvažoval, které dveře vyzkoušet. Došel až k zadnímu schodišti. Nebylo hlídané, ani zatarasené a tak svižně vystoupal do patra a našel otevřené dveře na zimní zahradu. No, vida…
Nijak ho nepřekvapilo, když zjistil, že je pootevřené i francouzské okno vedoucí ven, do mlhou zalitého zadního dvora, a nedaleko něj postává někdo s cigaretou v ruce. Několik vteřin nehybnou postavu zamyšleně pozoroval, než se odhodlal vykročit.
Lionel nijak nekomentoval jeho příchod, jen mu mlčky podal zapalovač.
Chvíli společně kouřili a hleděli do bílé tmy, která se lepila na trávu i keře. Sice nesněžilo, ale jinovatka kolem nich i tak vytvářela docela hezkou zimní atmosféru.
„Už tě omrzelo trdlování?“ promluvil jako první mladší upír.
„Ani ne. Spíš ten pocit, že bych měl ze sebe udělat šaška,“ odtušil Kendall.
„Jo, to mě taky. Pěkně nám to zavařili, naši drazí stvořitelé.“
„Taky je u vás tak veselo?“
„Tak se to dá taky popsat, jo,“ potvrdilo mu domněnku zamračení.
„Mám očekávat, že mi přede všemi podrazíš nohy, abys měl co hlásit strýci?“
Lionel se pobaveně uchechtl. A o to přesně Kendallovi šlo.
„Ne,“ potřásl hlavou. „Seru na to. Ať si každý myslí, co chce.“
„Naprosto souhlasím.“
„Wow, to si někam zapíšu.“
„Nepřeháněj.“
Lionel se jen zašklebil a zlikvidoval nedopalek podpatkem naleštěných bot. Byl v nich o něco vyšší než v obvyklých teniskách, stejně vysoký jako on sám. Dohnal ho v tom celkem rychle. A taky vlasy si teď nechával delší, padaly mu až pod límec slušivé rudé košile.
Kendall se musel vnitřně nakopnout, aby na něj přestal zírat.
„Nebudeš chybět té svojí krasotince?“ ozvala se pak dost nečekaná otázka. A zdálo se mu to, nebo zněla napjatě?
„Tančí teď se svým otcem.“
„Jo, tak… To je nějaká tvoje známá?“
„Sestřenka,“ vysvětlil stručně.
„Aha,“ zabručel Lionel a konečně přestal drtit botou ten zbyteček cigarety.
Kendall si ho podezřívavě prohlédl, ale v jeho výrazu se nevyznal. O co mu zase šlo?
„A co ta tvoje?“ vytasil se se stejnou otázkou.
„Co?“ zvedl mladší upír hlavu, jakoby ho vytrhl ze zamyšlení. „Jo, Isidora… Její fotr se vnucuje do přízně strýce, tak to zkouší i přese mě.“
„Hmm… Rozumím. A líbí se ti?“
Lionel pokrčil rameny: „Škaredá není.“
„To ne,“ připustil a snažil se předstírat nezájem o další informace.
„Ještě jednu?“ strčil mu Lionel pod nos krabičku cigaret.
Ani si neuvědomil, že už mu ta jeho dohořela.
„Jo, díky.“
Mlha kolem nich zhoustla a plazila se po všem v dosahu, včetně vysokých okrasných lamp. Zvuky ze slavnosti dole ve sklepení k nim doléhaly jen hodně tlumeně. Stáli vedle sebe, každý se vyhýbajíc pohledu na toho druhého.
„Kde ses naučil tancovat?“ ozval se znovu Lionel, aby zamluvil předchozí téma. „Dost ti to jde.“
„Děkuju. To má matka.“
„Heh, moje taky. Pokaždé prohlásila, že jsem ztracený případ, ale zkoušela to znovu a znovu…“
Mrknul po něm: „Zase tak marný nejsi.“
Ten sebevědomý úšklebek víc než očekával: „Všiml sis?“
Odpověděl až po krátké odmlce, kdy se rozhodoval, jaká slova použít: „Už dávno.“
Úšklebek zmizel a Lionel zase uhnul pohledem: „No, tak dík.“
„Nemáš zač,“ odpověděl přiškrceně. Rozhodl se nechat cigaretu cigaretou. Tady nahoře byli příliš sami. Najednou potřeboval mít někoho dalšího kolem. „Radši půjdu, než se po někom z nás začnou shánět.“
„Jasně…“
Se sebezapřením se odvrátil a vklouzl zpět do zimní zahrady. Sotva stačil vztáhnout ruku ke klice dveří.
„Kendalle…“
Otočil se, překvapený tím zvláštním tónem. Lionel stál napůl ještě venku, cigaretu pořád v jedné ruce, druhou opřenou o rám okna a díval se na něj tak nějak… zvláštně.
Kendall ztěžka polkl: „Co je?“
„Já… Chtěl bych ti…“ Lionel se zarazil a chvíli váhal, než odhodil nedokouřené cigáro a vešel dovnitř. „Chci ti jen poděkovat.“
Zmateně na něj hleděl: „Za co?“
Lionel pokročil ještě blíž, až zůstal stát na metr před ním a v podvědomém gestu si zarazil ruce do kapes. Byl nervózní, ale Kendall vážně nechápal kvůli čemu.
„Co zemřela moje máma, tak se o mě nikdo tak nestaral jako ty,“ pronesl pak vážně a překvapil ho tím ještě víc. „Zrovna Rowann. Je to skoro k smíchu. A já…“ lezlo to z něj hůře než svinčík z chlupaté deky, a Kendall napjatě čekal na každé další slovo. „Jsem za to rád, ale…“
Nadechl se: „Nechceš, aby z toho bylo něco víc,“ doplnil ho tiše.
Lionel se nahrbil: „No…“
To už se Kendall neudržel: „Tohle jsem pochopil už v létě, Lioneli. Nemusíš mi to pořád připomínat,“ ucedil chladně.
Gor´nam zaraženě zamrkal: „Ne, tak jsem to… K ďasu… Tohle mi fakt nejde.“
„Chtěl jsi na to přece zapomenout, ne? Udělal jsem snad něco, co ti zase vadilo?“
„Ne, to ne…“
„Fajn. Takže se o tom nemusíme bavit.“
„U Bulagry, počkej chvíli!“
„Na co?!“ vyletěl neovladatelně. Pro jednou už měl toho nuceně klidného přístupu dost. „Až mi znovu připomeneš, že jsem idiot, když na tebe pořád myslím? Až mě bude zase mrzet, že nemůžu mezi našimi klany nic změnit? Myslíš, že je to pro mě jednoduché?! Pokaždé, když se vidíme…!“
Za límec ho najednou popadla ruka a zarazila mu další slova v krku. Překvapeně ztuhl, když se k němu Lionel nahnul tak těsně, až neviděl nic jiného než jeho černé oči, ve kterých něco žhnulo.
„Zmlkni už.“
*
Chtěl mu konečně říct, že si toho váží. Všeho, co pro něj Kendall dělal, všech chvil, kdy ho podržel nebo povzbudil, i toho, jak se k němu choval teď. Byl upřímný, i když ho to bolelo. Nezasloužil si, aby před ním pořád předstíral, že o nic nejde, že pro něj jeho podpora nic neznamená.
Mrzel ho ten nucený odstup, který si od něj Kendall, až na vzácné výjimky, celkem usilovně dodržoval, i když přesně odpovídal tomu, co po něm chtěl. Jenže zároveň mu to vadilo.
Nechtěl, aby se od něj Kendall odtahoval. Jeho přítomnost pro něj začala znamenat víc, než si kdy dokázal představit. A Lionel mu byl vděčný způsobem, který ani nedokázal popsat. Poslední dobou mu připadalo, že jen díky Kendallovi mu ještě neruply nervy a neudělal doma něco, čeho by později litoval.
Jenže mu došlo, že se nedokáže vymáčknout tak, aby to Kendall správně pochopil. A tak se na další snahu o správná slova vykašlal. Stejně nedokázal vyslovit nahlas svoje pocity.
Celé měsíce se tak strašně snažil přesvědčit sám sebe, že pro něj Kendall Rowann není víc než dobrý kamarád. Snažil se vyhnout tomu poznání, protože věděl, že pro ně oba pak bude všechno ještě těžší. Jenže teď už to prostě nemohl dál popírat. Ne, když se dole na parketu zalykal žárlivostí. Ne, když musel skrývat úsměv při zjištění, že ta hezká upírka je jen jeho příbuzná. Ne, když se Kendall konečně přestal tak neskutečně ovládat a vychrlil ze sebe to, co potřeboval slyšet.
Vybodl se na rozum, na výčitky i předsudky. Nechtěl, aby mu Kendall někam utekl. Už ne. Ne za tou sestřenkou, ani za nikým jiným. Kendall byl jeho. A jestli byl kvůli tomu majetnický sobec, tak ať.
Naklonil se k němu dřív, než si to jeho rozumnější část stačila rozmyslet, a přimkl se k těm rtům, jejichž chuť si až příliš jasně vybavoval a strašně ji chtěl cítit znovu. A Kendallovy rty byly přesně takové, jak si pamatoval, jen ztuhlé překvapením.
Lionel se od něj odtrhl tak rychle, jako předtím odstrčil z cesty svoje zábrany a povolil sevření, šokovaný vlastní neomalenou odvahou.
Modré oči před ním se blýskly zlobou: „Takže já nesmím dělat kraviny, ale ty ano?“ zasyčel Kendall.
Lionel překvapeně pootevřel ústa. Až v tu chvíli se mu začalo trochu rozjasňovat myšlení.
Co to do hajzlu vyvádím?
V tom šampusu muselo být víc alkoholu, než myslel. Jinak by nikdy nemohl takhle ujet. Vždyť Kendallovi právě provedl to samé, co předtím on jemu. Zatraceně… Navíc to bylo tak nemotorné, až mu bylo trapně.
Chtěl od něj odstoupit, ale ruce, které ho popadly za klopy saka, mu to nedovolily.
„Nemysli si, že teď vycouváš,“ skoro zavrčel Kendall.
Lionel jen ztěžka polkl. Ten vztek byl opravdový. A oprávněný. On sám mu dal přesně za tohle jednu do zubů. Přinutil se nechat ruce spuštěné podél těla; skoro se ho bál znovu dotknout.
„To… To ty si nemysli, že…“ chtěl znít rozhodně, místo toho koktal.
„Že co?“ Kendall si ho přitáhl blíž.
„Hele, Kendalle,“ vyrazil ze sebe pracně. „Nevyvozuj si z toho nějaké…“
„Z tohohle se nevykecáš,“ usadil ho starší upír okamžitě, nečekaně přesunul ruce na jeho záda a přitiskl si ho k sobě tak prudce, až Lionela polilo horko. Přes oblečení cítil těsnou blízkost jeho těla a bylo mu to až příliš příjemné.
Vzepřel obě ruce proti jeho hrudi, v marném pokusu o zvětšení mezery mezi nimi, a panicky se snažil vyplodit nějaký argument: „Nejsem žádný teplouš!“ vyhrkl nakonec.
Kendall se jen podivně pousmál: „To nikdo netvrdí.“
K čertu! Je fakt, že to není nutně podmínkou toho, abychom spolu něco měli, že jo…
Vnitřně se nakopl, aby si to sakra přestal ospravedlňovat a znovu se pokusil uvolnit z jeho sevření. Ale sám si uvědomoval, že do toho nedává ani zdaleka tolik síly, kolik by měl.
„Zapomeň na to, Kenny,“ naléhal už skoro zoufale. „Byl to jen úlet. Jen jsem ti to chtěl vrátit. Jasný?“
Kendall se zamračil a pak se k němu naklonil: „Teď lžeš sám sobě,“ oznámil mu tak naštvaně, až si myslel, že ho v příští vteřině odstrčí. Místo toho ho začal líbat způsobem, který rozklepal Lionelovi kolena.
Zbytky jeho vzdoru skoro okamžitě zmizely. Nedokázal se bránit ani jazyku, který dobyvačně pronikl do jeho úst a poslal strašně příjemné mravenčení až někam do konečků jeho prstů na nohou. A… a ani se bránit nechtěl.
Ve vzájemném objetí se trochu zapotáceli, ale našli oporu jeden ve druhém. Kendall nepřestával Lionela líbat a on mu vycházel vstříc s takovou samozřejmostí, až by ho to šokovalo, kdyby v tu chvíli dokázal přemýšlet.
Nikdy v životě necítil takovou horkost a vzrušení. Nedokázal přitom myslet na nic jiného. Jen na jeho blízkost, na jeho horký dech, tvrdé rty, pevné ruce. Líbat Kendalla Rowanna bylo tak… osvobozující, že s tím nikdy nechtěl přestat.
Chtěl ho, stejně jako Kendall jeho. Věděl to už dávno. Jen se bál si to připustit.
*
Když se pak jejich rty od sebe konečně oddělily, oba ztěžka oddychovali. Lionel měl prsty zamotané v jeho vlasech, zatímco Kendall ho držel pod sakem kolem pasu tak pevně až cítil každý jednotlivý prst.
Dívali se jeden druhému do očí a věděli, že se něco navždycky změnilo. Na nějaký jednostranný úlet se dalo zapomenout. Na tenhle polibek, do kterého dali všechno, co v sobě dusili tak dlouho? Nikdy.
Do hajzlu, zbláznili jsme se oba…
Jo…
Lionel vykulil oči a Kendall taky překvapeně vydechl.
Tohle se teda fakt povedlo…
Taky mám ten dojem… reagoval znovu v duchu Kendall téměř okamžitě.
Lionel si nemohl pomoct, aby se bezděčně neuchechtl, ale žádné opravdové pobavení necítil. Pomalu vymanil ruce z Kendallových vlasů a sjel s nimi na jeho ramena: „Jsme to ale parádní cvoci,“ zachraptěl sklesle.
„Vím, co chceš říct,“ zašeptal Kendall skoro stejným tónem. „Že bychom tohle neměli dělat.“
„To fakt neměli,“ souhlasil tiše.
„A o to víc s tebou chci být,“ dokončil upír svírající ho v objetí vážně.
Vytřeštěně na něj hleděl, v žaludku hejno motýlů, krk sevřený. To prohlášení na něj mělo děsivě dvojitý efekt. Měl radost, ale zároveň se vyděsil.
Tohle nešlo, tohle bylo celé úplně špatně! Jeho strach nezmizel, jen se zvětšil a… tak nějak změnil.
„Kenny… Já… Tohle nemůžem.“
Kendall se na něj zpytavě díval. Lionel zaťal zuby a přinutil se pohnout. Odtáhnout se od něj byla jedna z nejtěžších věcí, které kdy udělal. Ale musel a Kendall mu to tentokrát dovolil. Odstoupil od něj na dva kroky a snažil se vzpamatovat z toho pocitu, že právě sestoupil z horské dráhy.
„Vím, že máš strach, Lio,“ ozval se jako první Kendall přiškrceně. „Já bych taky…“
„O tom to není!“ skočil mu do toho nešťastně.
„Ale je,“ trval na svém.
„Vždycky ses tvářil jako ten chytřejší! Copak to nechápeš? Nemůžem dovolit, aby to mezi námi zašlo ještě dál!“
Kendall na něj hodnou chvíli hleděl, než pokročil blíž. Lionel couvnul a zarazil se o nějakou lavici.
„Kendalle… Tak poslouchej přece…“
Jeho přítel zvedl pomalu ruku a položil mu ji na tvář: „Jenže ono už to dál zašlo,“ oznámil mu měkce.
V prvním instinktu se tomu doteku poddal, přivřel oči a vychutnával si hřejivý pocit, který mu přinášel. Ale hlas, který na něj už celkem dlouho ječel, aby neblbnul, byl v tu chvíli silnější.
„Tak budem předstírat, že se to nestalo,“ pronesl vážně, ale klopil pohled k zemi; nedokázal se na něj přitom podívat.
Dlouhé prsty ho ještě pohladily po bradě, než Kendallův dotek úplně zmizel.
„Proč?“
„Jak to myslíš ´proč´? Kdyby nás tu někdo načapal…!“
„Proč se tolik bojíš?“ přerušil ho Kendall jemně.
Lionel ztuhl a pak znovu uhnul tomu upřenému pohledu. Pořád mu nedocházelo, jak dobře ho Kendall za tu dobu poznal.
„Já… Nechci, aby se ti kvůli mně něco stalo,“ dostal přes sevřené hrdlo.
Na dlouhou chvíli se rozhostilo ticho. A pak to byl Kendall, kdo od něj odstoupil dozadu.
„V tom případě… bude lepší, když…“ jeho hlas nezněl vůbec tak jistě jako před chvilkou. Byl nalomený emocemi. „Když už se nebudeme dál vídat,“ dokončil ztěžka.
Lionel sebou trhl: „Co?“
„Kdyby nás tu někdo nachytal, nezáleželo by na tom, jestli jsme jen kamarádi nebo něco víc, Lioneli.“
Otřeseně na něj zíral. Takhle nad tím vůbec nepřemýšlel. Nedokázal se nějak popasovat s představou, že už se nebudou scházet. S kým si bude dál procvičovat čarování? S kým bude chodit na cigáro? Do kina? A na pivo? Před kým se bude moct rozbrečet, aniž by se mu vysmál? Nechtěl o to všechno přijít. Jenže… Jenže…
„Jo… To je fakt,“ ta slova zněla jemu samotnému divně, skoro je nedokázal vyslovit srozumitelně.
„A navíc…“ nadechl se Kendall. „Moje sebeovládání má svoje hranice. Nemůžu se s tebou dál vídat, aniž bych…“
Nedořekl, ale ani nemusel. Lionel to cítil stejně.
„Mrzí mě to,“ vydralo se z Kendalla nakonec tak bolestně, až se Lionel zachvěl.
„Mě taky,“ hlesl.
Skoro se za ním natáhl, když se Kendall odvrátil, ale jen skoro. Měl pravdu. Ani on už by nedokázal v jeho přítomnosti zůstat stejně uštěpačný. Ne po tomhle rozhovoru.
Kendall se ještě těsně přede dveřmi zastavil.
„Lio,“ oslovil ho, aniž se otočil. „Kdybys někdy nutně potřeboval pomoct…“ zadrhl se, ale hned zase pokračoval. „S nějakým kouzlem nebo tak něco, nechej mi vzkaz ve stodole. Chodím běhat a mám cestu kolem, tak… Kdyby náhodou.“
Lionel se kousl do rtu. Už tak bylo zatraceně těžké nechat ho jít. A tímhle mu to Kendall zrovna neusnadnil.
„Jasně… Ale ty taky. Kdyby náhodou…“ ani nevěděl, jak se mu to ze sebe podařilo vydolovat.
Kendall natočil hlavu a nadechl se, ale nakonec už nic neřekl a jen přikývl.
Všechno se v něm sevřelo v křeči, když se ty dveře otevřely, zase zavřely a Kendall byl pryč.
Zůstal sám.
510 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...