Bodláky kaštanů
v trávě mezi listím
poryvy větru
hřebeny holých větví
po nebi letí mraky
a barvy dnů se mění
co bylo nebude
a to, co je
už dávno vlastně není
Bodláky kaštanů
v trávě mezi listím
cáry pavučin
Šípková Růženka v trní
po nebi letí mraky
a jiná cesta není
co bylo, nebude
bodláky kaštanů
a těžká vůně tlení
Praha; 5. září 2011
V neděli večer Gellert přenesl Draca do svého pražského sídla. Přes to, co se mezi nimi stalo, byl Draco stále rozpačitý, když se jej měl večer chytit za ruku.
Celou neděli strávili s Gellertem sami. Nejen v chatě, i když ráno rozhodně nikam nespěchali. Šli se projít po hřebeni Dachsteinu a Gellert nasadil stejně vysoké tempo jako minule, očividně ve skvělé náladě. Bylo zřejmé, že je šťastný, sálala z něj živočišná energie z vítězství, z toho, že získal, co chtěl. Draco nevěděl, zda může říci totéž o sobě. Nebyl si jist tím, co cítí, nebyl si jist, zda se mu situace zamlouvá. Tělo měl rozbolavělé a cítil stud z překročených hranic, byl rozpačitý i z rozkoše, kterou cítil i kterou působil. Neměl by být šťastný, považoval to za nepatřičné, a přesto si i on musel přiznat téměř nepochopitelný pocit vítězství nad sebou samým, ale nejen to – měl nejasný pocit vítězství nad Gellertem, pocit, že jej ovládá či alespoň ovládal v ten okamžik, kdy Gellert ztratil nad sebou kontrolu.
Přes den však Gellert nijak jejich noční intimitu nepřipomínal. Choval se se stejně uhlazenou a zdvořilou převahou, která Draca nenechala na pochybách, kdo z nich je silnější. Něco se však změnilo; hovořili spolu mnohem samozřejměji a zejména mnohem samozřejměji dokázali vedle sebe mlčet.
Večer již sami nebyli, připojily se k nim obě dívky, které již znal z dřívějších setkání. A Gellert, se stejnou samozřejmostí, s jakou si jej vzal v Dachsteinu, uchopil Juditu a ponechal jej samotného s Gizelou.
Nyní Draco seděl u kulatého stolu v Gellertově pracovně, v nejbližším okruhu jeho spolupracovníků. Naproti němu byl Baltazar Byrtus, černovlasý třicátník nepříliš vysoké spíše podsadité postavy s inteligentním pohledem. Nebyl vyloženě krásný, přesto však byl velmi přitažlivý; na muže neobvykle dlouhé a výrazné řasy jeho pohledu dodávaly téměř ženskou rafinovanost, husté obočí srůstající nad kořenem nosu však prozrazovalo mužskou přímočarost a dominanci. Celé jeho tělo působilo dojmem šelmy připravené kdykoli k útoku.
Vedle Draca se posadila Dietlinde Schillerová, jediná žena v místnosti. Dietlinde byla klasicky krásná, přestože se tvářila, že pro to vůbec nic nedělá. Hnědé vlasy měla hladce sčesané do malého uzlu, v tmavě hnědé košili téměř pánského střihu s vysokým zvednutým límcem přesto působila velmi žensky. Smrtihlav, odznak příslušnosti k elitě, byl jejím jediným šperkem. Její šedé oči byly velmi klidné, působila spíše jako učitelka než nejbližší spolupracovník člověka plánujícího převzetí moci přinejmenším v Evropě. Dracovi neušly pohledy její a Baltazara, které prozradily, že oni dva tvoří pár.
Mezi Dracem a Baltazarem se usadil Bertold Paulinius, další z nejužšího vedení Smrtihlavů. Byl to vysoký svalnatý blonďák, s klasicky řezanými aristokratickými rysy obličeje. Tvářil se velmi klidně, až znuděně. Na první pohled vypadal přátelsky, avšak pohled neuvěřitelně modrých očí byl studený až krutý.
Přítomní mlčeli a stejně, jako si Draco prohlížel je, měřili si i oni jeho. Ticho začínalo být tísnivé, když se dveře pracovny neslyšně otevřely a do místnosti vešel Gellert následovaný Juditou a Gizelou. Gizela se posadila za Draca, připravena mu tlumočit, jak činila vždy, když zde byl. Gellert byl oblečený velmi neformálně, v červeném mudlovském tričku a vyšisovaných džínách vypadal ještě mladší než obvykle. Kolem úst mu hrál sebejistý úsměv.
Posadil se vedle Baltazara a usmál se na všechny přítomné. Dracovi připadalo, že Gellertův pohled na něm utkvěl o něco déle než na ostatních. „Vítám vás,“ začal a podíval se nesouhlasně na volné místo vedle Dietlindy.
„Záviš dorazí každou chvíli, Gellerte. Měl sraz s tím mudlou, jenže ten uvízl v zácpě,“ řekl s mírným pobavením Bertold.
„Dobře, začneme bez něj. Mám pro vás dobré zprávy. Získal jsem seznamy těch parazitů, mudlů, kteří se dlouhodobě nejsou schopni živit prací, téměř z celé Evropy. Chybí nám jen Finsko, ale tam spoléhám na tebe, Bertolde.“
Blonďatý Smrtihlav přikývnul. „Norsko a Švédsko je už zabezpečené dobře, Ketilla ostatně znáš. Mám od švédských Finů a Laponců dobré kontakty na finské kouzelníky. Nebude to složité, našim myšlenkám jsou tam nakloněni.“
Gellert přikývl a pokračoval: „Máme své lidi v Bruselu, v aparátu mudlovské Unie. Vlastně je to už téměř i naše Unie,“ usmál se. „Alespoň část mudlovských vlád je pod kontrolou v celé střední a východní Evropě, v celé jižní, kromě Portugalska, dále v Německu, Dánsku a Belgii. Zbytek je na dobré cestě, problémy vidím jen ve Francii. Budeš se toho muset ujmout osobně, Baltazare, s Francouzi to bylo vždycky těžké.“
„Dobře, Gellerte. Co Británie? Tam byly také problémy. Našemu příteli se je už podařilo zlomit?“ Zdálo se to Dracovi nebo v Bertoldově hlase skutečně zaslechl nádech ironie?
„Ano,“ podíval se Gellert zálibně na Draca. „Náš britský přítel udělal velký kus práce.“ Otočil se k dalšímu ze Smrtihlavů: „ Jak to vypadá v Maďarsku?“
Baltazar neodpověděl hned, jen se tázavě podíval na Gellerta, pak na Draca a opět na Gellerta.
Ten se uvolněně a sebevědomě pousmál. „Můžeš mluvit zcela volně. Dracovi plně důvěřuji. Prověřil jsem si ho osobně. A důkladně.“
Draco se poněkud nuceně usmál. Takže se mu to nezdálo, když na jednom z letních setkání měl pocit, že jeho vidění je poněkud jinak zbarvené, do žluta, jak jej upozorňoval Snape, že pozná požití Veritaséra. A včera, ve chvíli jejich blízkosti, pocítil jeho pátrající mysl ve své. I tehdy se však dokázal zkoncentrovat a utajit všechny myšlenky kromě těch, které cítil v tu chvíli.
„Tak to bys mi mohl dát k dispozici Konráda, když už ho není v Británii třeba.“
Gellert se na svého pobočníka pobaveně podíval. „Konrád Pluh zůstane, kde je. Draco ho potřebuje, je to tak?“ podíval se na Draca.
„Jistě, Gellerte,“ přikývl Draco.
„A co tedy náš model řešení nepřizpůsobivých v Maďarsku a Rumunsku? Jaká je spolupráce s Grigorijem Jefimovičem?“ obrátil se znovu na Baltazara.
„Redukce probíhá podle plánu, Gellerte. Spolupráce je bez problémů, ale… jako by tě dostatečně nectil. Pořád z něj nemám dobrý pocit.“
„To ani nemůžeš mít. Je to Rus. A přestože je náš spojenec, jeho impérium zůstane nezávislé, alespoň prozatím. To ovšem neznamená, že mě nectí.“
„Estonsko, Litva a Lotyšsko by ale měly patřit k nám.“
„Ne. Dohoda zněla jinak. Nezapomeň, že nám nechal Moldávii.“
„Pobaltí je bohatší,“ mračil se Baltazar.
„Jenže nikoho v Evropě až tak nezajímá. A zisk Moldávie nám získal oddanost Rumunů.“
„Jsou Rusové spojenci, nebo protivníci, Gellerte?“
„Grigorij je spojenec, jednoznačně. A Rusko má nyní pevně v rukou. Měj na paměti, že kromě toho, že mě a Grigorije Jefimoviče pojí osobní přátelství, naše zájmy se doplňují.“
„Dokud se to bude hodit jemu.“
„A dokud se to bude hodit mně, Baltazare. Snad mě nepodceňuješ?“
„Samozřejmě, že ne. Jen varuji.“
„Grigorije znám. Vím, do jaké míry mu můžu věřit. A nevěřit,“ ušklíbl se Gellert. „Avšak teď si je stejně jako já vědom společného nepřítele.“
Draco prostřednictvím tlumočení Gizely sledoval rozhovor, kterému příliš nerozuměl a ani ho příliš nezajímal, pouze na půl ucha. Raději pozoroval tváře přítomných, snažil se je zapamatovat a pochopit. Všichni, kdo zde byli, oslovovali Gellerta jménem, a i on se choval jinak, než jej znal z dřívějších větších setkání. Byl méně oficiální, méně nabubřelý; choval se zcela přirozeně a přátelsky. Dokonce seděl jinak. Pohodlně opřený připomínal jakéhokoli jiného mladíka při posezení s přáteli. On se do této skupiny dostal až poté, co se jeho vztah ke Gellertovi změnil v osobní; bylo to u ostatních také tak? A co si oni myslí o něm? Měl dojem, že to všichni na něm vidí, že poznali, co se minulou noc stalo, a že na přízeň, kterou mu Gellert dává najevo, žárlí.
„Gellerte, myslela jsem, že je jen nutí pracovat, jak je redukují?“ přerušila jeho úvahy Judita a Draco se na ni překvapeně podíval. Nikdy dříve na veřejnosti si nedovolila jakkoli s Gellertem nesouhlasit, Baltazar ostatně také ne. Zřejmě ale v tomto úzkém kruhu platí jiná pravidla.
„Myslím samozřejmě jen počet osad, Judito. Cos myslela ty?“ usmál se na ni chlácholivě.
„Jak s tím souvisí Rusko?“
„Rusko? Má spoustu volného prostoru, který musí osídlit, jinak se tam nahrnou Číňani. S Grigorijem jsme se dohodli na oboustranně výhodné spolupráci. Judito, zpracovala jsi tu analýzu tisku?“
„Jistě, Gellerte. Žádné reálné protesty mezi mudly ani kouzelníky nejsou ani v těch zemích, ani jinde. Všichni mají svých starostí dost a Maďarsko s Rumunskem je většinou pod jejich rozlišovací schopnost. Pár novinářů napsalo články, tak je pozvali a nechali podívat do vybraných zařízení. Měla to na starosti Istvánné. Kritizují, ale mezi řádky uznávají nutnost těch opatření.“
„Čekal jsem, že to bude mudlům vyhovovat.“
„Ale proč nenechají rodiny pohromadě? Nelíbí se mi, že oddělují děti.“
„Judito, Judito,“ otočil se k ní Gellert, „to si přece rozhodli sami mudlové. A vědí, proč to dělají. Kolik desetiletí se snažili problém řešit? Jedinou cestou je absolutní převýchova. Je to pro jejich dobro.“
„Já vím, Gellerte, jen mi jich je líto.“
„Lítost je slabostí, Judito. Pastýři také může být líto neduživé ovce nebo kozy, která už nedojí, ale nesmí se nechat lítostí ovládnout, jinak stádo oslabí. Nesmíme se nechat ovládnout lítostí, protože našim cílem je silná Evropa, očištěná od slabých a vadných! Jinak Evropa zahyne. Mnohem více lidí to odnese. To ti pak nebude líto?“
„Vím, že je to nezbytné,“ vzdychla Judita.
„Nemůžeme si dovolit tu jejich lítost, tu jejich slabošskou morálku. My si tvoříme svá vlastní pravidla a své vlastní hodnoty, protože ty dosavadní selhaly. Nemůžeme se rozlítostňovat nad jednotlivci, a to ani dětmi, když jde o přežití celku! Je už na čase s odporem odmítnout veškerou pseudomorálku slabých, žvanění o lidských právech, o stejné hodnotě každého člověka. Vždyť je to nesmysl! Tolikrát jsme už o tom mluvili! Oslabuje nás to. My se však musíme stát těmi, jimiž máme povinnost být – novými, jedinečnými, nesrovnatelnými, kteří si sami stanoví zákon, a sami sebe tvoří!“ Gellert se rozvášnil, hovořil důrazně. Draco jej okouzleně pozoroval. Jeho vnitřní síla a inteligence jej nepřestávaly fascinovat.
„Osud sám nás vyvolil a nás označil jako vyšší kvalitu,“ pokračoval Gellert. „A my před tím znamením po staletí zavíráme oči. Vzpěčujeme se vůli, jejíž síla nás přesahuje. A přesto to zůstává naší povinností! Podívejte se na mudlovské vlády, jak si vedou! A to žijeme v jedné z nejlogičtěji uspořádaných částí světa! Mudlové si nedokážou vládnout sami, kolik důkazů ještě chcete! Podívejte se třeba na Afghánistán, věčné semeniště války, na Afriku, semeniště hladu a nemocí, podívejte se na to, jak ničí oceány, ovzduší, celou Zemi… Mohl bych pokračovat dál a dál, ale to je zbytečné. Jsou snad bez nás šťastní? Naši bratři nás potřebují. Musíme převzít vládu nad srdcem světa a pak odpovědnost i za jeho zbytek. To není jen věcí chtění, to není naše možnost. To je naše povinnost!“
„Pane,“ zapištěla mu u nohou skřítka, „je tady pan Záviš s nějakým mudlou. Borka neví, jestli ho může pustit dovnitř.“
„Zatím jen pana Záviše, hlupaňo,“ mávnul netrpělivě rukou Gellert.
„Pán chce mluvit s Hlupatou? Má ho Borka zavolat?“ vykulila skřítka oči.
„Zmiz!“ zasyčel Gellert a skřítka vyběhla z pracovny.
Za chvíli dovnitř vešel mladý muž v mudlovském oblečení. Tmavé vlasy měl ostříhané velmi na krátko, měl na sobě černou bundu do pasu, černé kalhoty a na nohou těžké vojenské boty. Stejně jako ostatní se zdál hodně mladý, ale výraz jeho obličeje byl tvrdý, jeho pohled nevyjadřoval žádné emoce. Působil jako mudlovský voják.
„Gellerte, omlouvám se za zpoždění.“
„Posaď se, Záviši. Ještě než se dostaneme k dalšímu, mám pro tebe nový úkol. Přestože předpokládám, že se nám podaří převzít vládu nad Evropou bez boje, nebo alespoň bez velkých problémů, je nutné být ve střehu. Naši věrní Smrtihlavové z celé Evropy mají rozdílné zkušenosti, znalosti, používají jiná kouzla. Mají se od sebe hodně co učit. A musíme je také stmelit. Ty máš zkušenosti s mudlovskými výcvikovými tábory,“ podíval se na něj tázavě.
Záviš stroze přikývl.
„Po jejich vzoru zorganizuješ takové tábory i pro Smrtihlavy. Všech úrovní. Tedy i pro vás, přátelé,“ usmál se na přítomné.
„Gellerte, jsi si jistý, že-“ odvážil se protestovat Bertold.
„Jsem si jistý, že je toho hodně, co se ještě můžete naučit. Kdo z vás třeba umí mudlovské techniky boje?“
„Ty přece nebudeme potřebovat,“ ozvala se tentokrát Dietlinde.
„To nemůžete vědět. Nepodceňujte své protivníky. Záviši, chci od tebe plán do dvou týdnů. Ohledně zdrojů se nemusíš krotit. Budeš spolupracovat s Dandou.“
„Provedu, Gellerte.“
„Nerozumím jedné věci,“ vložil se do hovoru poprvé Draco. „Proč máme tomu mudlovi věřit? Nejde proti svým zájmům? Nerozumím, proč chce spolupracovat na ovládnutí světa kouzelníky.“
„Protože je chytrý,“ odpověděl místo Gellerta ledabyle Záviš, aniž se na Draca podíval. „Ví, že se jejich svět hroutí. Vše nasvědčuje tomu, že jejich civilizace končí, otázkou pouze je, jak dlouho to ještě bude trvat. Jen s námi mají naději. Pokud nic neuděláme, Evropa končí. Budeš se ho ostatně moci za chvíli zeptat sám.“
„Evropa je v rozkladu,“ doplnil jej Baltazar Byrtus. „Připomíná mi teď dobu před pádem Římské říše. Starý dobrý Řím skončil na tom, že chlapi začali být líní makat a válčit a ženský rodit děti. Do toho se přimotalo křesťanství se svým ‚kdo po mě kamenem, já po něm chlebem‘. Oni ti Vandalové také nebyli žádní velcí bojovníci, ale do té prohnilé a do sebe zahleděné římské konstrukce stačilo jenom šťouchnout. To samé teď motivuje k expanzi primitivní ideologií zevnitř zdegenerovaný islámský svět, který by fungující civilizace zničila pohybem prstu. Vždyť do té polochcíplé kobyly zvané Evropa znovu stačí jen šťouchnout. A pak, že se dějiny netočí v kruhu,“ ušklíbl se.
Záviš přikývnul. „Nepřítel je před branami.“
„Oni nejsou jen před branami,“ uvažoval nahlas Draco. „U vás to tak možná vypadá, ale u nás… nebo ve Francii, v Belgii… Proto ty seznamy cizinců?“
„Je třeba vědět o rizicích uvnitř hradeb,“ souhlasil Gellert.
„Já si tím nějak nejsem jistá, Gellerte,“ ozvala se Dietlinde. „Bereme si toho příliš mnoho naráz. Nás kouzelníky nikdy jejich náboženské spory nezajímaly. Vím, že tě o tom přesvědčoval ten Danda. Ale já bych se soustředila na naše cíle.“
„Dietlein, máš v principu pravdu,“ usmál se Gellert a Draca překvapilo, jak je trpělivý. V této skupince skutečně diskutoval, vysvětloval, nechal všechny vyjadřovat své názory. Tento Gellert se mu líbil ještě více.
„Jenže to není naráz. Samozřejmě to všechno musíme udělat postupně. Do roka, nejdéle do dvou převezmeme i kouzelnická ministerstva. Budeme vládnout celé Evropě obojího lidu a přivedeme ji zpět k starým hodnotám, vyčistíme ji od méněcenných. Ale co dál? I kdybychom se spokojili jen s Evropou, nechají nás?“
„Ne,“ odpověděl Bertold.
„Nenechají,“ souhlasil Gellert. „Nás samozřejmě nezajímají jejich hloupá náboženství, ale jiné ano. A to, že se o něco nezajímáme, neznamená, že to přestane existovat, že se ono nezačne zajímat o nás. Prohlášení islámských vůdců, že jejich cílem je ovládnutí celého světa a nastolení islámských zákonů, jsou stále častější a už zcela nezastíraná. A věřme jim, oni nelžou. Máš pravdu, Dietlein, na nebezpečí islámu mě upozornil Michael Danda, stává se to však tím méně pravdivým? Přestože je mudla, velmi si ho vážím. Je inteligentní, je schopný domýšlet věci do důsledků. On si uvědomuje, co je největší nebezpečí pro mudly v Evropě, a ničí jej, že mudlovští vůdci jsou slepí a hluší. V nás vidí poslední naději. Právě to, že mu v tomto boji pomůžeme, je jeho hlavním motivem pro spolupráci s námi.
Ale nejde jen o mudly! Kouzelníci jsou v těchto zemích, když je odhalí, kamenováni, někde i upalováni. V nich budeme mít spojence, už jsem na tom začal pracovat. Ne všichni umí používat bezhůlkovou magii, ne všichni se umí přemisťovat. Mudlové v Evropě nevěří, že existujeme, proto je snadné je přesvědčit, že to, co viděli, pokud něco viděli, byl jen šal. Je jednoduché vymazat jim paměť, protože jejich mysl touží po tom být upravena, vracíme jí tím soulad s jejich představou světa. Jenže u muslimů je tomu naopak, oni věří, že kouzelníci existují, a vymazání paměti je proto složitější, byť jistě ne nemožné. Navíc evropští mudlové by nám při případném zjištění odlišnosti nijak neublížili, i v tom se zásadně liší od muslimů. To jsou naši skuteční nepřátelé. Smrtelní nepřátelé. Společní nepřátelé nás i evropských mudlů. Danda a jeho lidé už pochopili, že naše zájmy jsou v souladu. Že to všechno děláme i kvůli nim, protože oni sami svůj boj již prohráli, ačkoli o tom většina z nich ještě neví. Ale jejich boj je i mým bojem, naším bojem.“ Odmlčel se.
„Ta válka tu už je, a my jsme ji nezačali, Dietlinde. A my Evropě nedovolíme tento boj prohrát.“
……………..
Bradavice; 7. září 2011
Ve středu zmijozelští i nebelvírští druháci ze snídaně spěchali. Začínali hodinou lektvarů a nikdo nechtěl rozčílit Snapea hned na začátku tím, že by neměl připraveny pomůcky, či dokonce přišel pozdě. Jen Joshua v klidu seděl a mazal si rozvážně toust máslem.
„Joshi, pojď už raději, je tři čtvrtě,“ dotkl se ho lehce na rameni William Silver.
Joshua klidně zvednul oči a podíval se na spolužáka. Williama měl rád, a pokud by mohl o některém Zmijozelovi říct, že je jeho kamarád, byl by to právě on. „Ještě jsem nedosnídal, Wille,“ položil namazaný toust a pečlivě jej začal pokrývat kousky šunky tak, aby ani trochu nepřesahovala a aby ani kousek toastu nezůstal prázdný.
„Snape bude zuřit, když nebudeš připravený,“ William nad ním stále váhavě stál, přestože ostatní spolužáci už jídelnu opouštěli. Nervózně se za nimi podíval.
„Tak běž. Já napřed dosnídám.“ Joshua vzal plátek rajčete a s rozmyslem ho umístil doprostřed toustu. Zálibně se na své dílo podíval a zakousl se do něj.
„Tak já jdu.“
„Díky, Wille,“ zahuhlal Joshua s plnou pusou a nevzrušeně si vychutnával svůj dnešní čtvrtý toust. Snapea se nebál. Dokázal být přísný, to ano. Dokázal být i zatraceně nepříjemný. Jemu to ale projde, o tom byl přesvědčen. Minule mu prošlo, když si pomůcky chystal až při hodině, prošlo mu dokonce, když mluvil bez vyvolání. Snape ho jen ústně upozornil, ale klidně a zdvořile. Nedostal ani školní trest, a ani mu nestrhnul žádné body. Zmijozelu přece body nestrhává, pousmál se. A trest u Snapea mu nevadil.
Když dojedl, v klidu se vypravil ke sklepní učebně. Došel přesně s úderem osmé.
Snape už byl uvnitř a přísně se na něj podíval: „Pane Grangere, proč jdete pozdě?“
„Nejdu pozdě,“ odpověděl a klidnou chůzí pokračoval dozadu k Vicky, která už měla všechny pomůcky vzorně připravené.
„Grangere, na začátku hodiny máte být připravený. Máte snad pocit, že jste? Jakou máte omluvu pro své jednání?“
„Měl jsem hlad,“ odpověděl klidně a třída se rozesmála.
Snape zůstal klidný. „Příště si dojděte na snídani dříve, na mojí hodině však budete včas. Rozuměl jste?“
„Jistě, pane,“ odpověděl Joshua a nevzrušeně si připravoval pomůcky. Na kraj lavice pod učebnici položil knihu, kterou našel v neděli v knihovně a která ho zaujala – Pojednání o původu víl aneb kdy víly přišly o své muže a co to způsobilo.
„Otevřete si učebnice na straně dvanáct a pozorně si přečtěte návod. Je tam jedna chyba, kterou byste jako studenti druhého ročníku měli být schopni odhalit. Tedy alespoň ti, kteří se zde v loňském roce něčemu naučili. Kdo na ni přijde, zavolá mě, a pokud to bude správně, může začít pracovat.“
Děti se začetly do učebnic. Joshua také nahlédl do učebnice a potom na ni položil druhou knihu a začal si v klidu číst. Děti postupně volaly Snapea a některé už začaly pracovat. První byl William a dostal za to od Snapea pět bodů.
„Joshi, já na to nemůžu přijít, ty také ne?“ naklonila se k němu Vicky.
„Sršní žihadla přece nemůžeš vařit, to bys je neutralizovala. Musíš je udržovat těsně pod bodem varu,“ odpověděl znuděně Josh, aniž zvedul oči.
„A proč se nepřihlásíš, když to víš?“
„Nemusím na sebe pořád upozorňovat,“ procedil Joshua.
„Kvůli Jamesovi?“ Když Joshua neodpovídal, naklonila se až k němu. „Co to vlastně čteš?“ zeptala se překvapeně. „To není učebnice.“
„Je to knížka od Izarry Elizaldeové. Docela dobrá.“
„Ty se zajímáš o víly?“ vydechla překvapeně. „Proč?“
Joshua pokrčil rameny. „Ani nevím. Padlo mi to do rukou. Věděla jsi, že i víly kdysi měly muže? Ale už aspoň tisíc let jsou prý jen ženy.“
„Opravdu?“ Začala zaujatě listovat knihou. „To je vlastně fakt, že jsem nikdy o žádných vílákách neslyšela… Jak je to vlastně možné? Vždyť… jak potom mají děti?“
„Nemají. Jen s lidmi, když chtějí. Ale o tom bys měla něco vědět, nebyla tvoje babička víla?“
„Prababička. Nic o ní ale nevím. Máma o tom nikdy nemluvila. Babička taky ne.“
„To je škoda, ne?“
„To by ale znamenalo, že… Umírají víly, Joshi?“
„Ne. Jen smutkem nebo zraněním. Třeba když je někdo probodne. Nebo když si nevezmou včas protijed. Ale znají hrozně moc protijedů.“
„Pane Grangere, slečno Weasleyová,“ ozval se nad nimi hlas jejich profesora a knihu, kterou si prohlíželi, jim vzal. „Vám připadá dnešní úloha příliš nudná? Slečnu Weasleyovou zajímají spíše víly, to mě nepřekvapuje. Deset bodů dolů Nebelvíru,“ nakrčil horní ret.
„To je ale moje knížka, pane profesore,“ ozval se Joshua. „Vicky si ji nečte.“
„Tu knihu vám zabavuji. Sám ji vrátím madame Pinceové a nebudete si ji moci toto pololetí půjčit.“
„Vicky si ale nezaslouží strhnout body. Byla to moje chyba,“ vyzývavě se na něj podíval. Strhne body Zmijozelu nebo ne?
„Jak koho potrestám, je moje věc. Předpokládám, že víte, co je špatně v předpisu Protiúnavového lektvaru?“
„Ano.“
„Tak proč nepracujete?“
„Mám dost času. Mohl jsem si klidně ještě dvacet minut číst. Je dost jednoduchý, nemyslíte, pane profesore?“ ignoroval Joshua, jak do něj Vicky strká. Řekl to dost hlasitě a s uspokojením si všiml, že ostatní přestali pracovat a zvědavě čekají, jak Snape zareaguje.
„Jste drzý, Grangere,“ nenechal se Snape vyprovokovat. „Uděluji vám školní trest. V šest večer se hlaste u pana Filche. Jistě pro vás najde nějakou vhodnou práci, při které se nebudete nudit. A teď pracujte! Každý sám!“
Joshua se na něj překvapeně podíval. Trest u Filche? A dnes? Vždyť má trénink družstva! To ještě nikdy nikomu ze Zmijozelu neudělal! Polknul a začal mlčky loupat připravené kaštany.
„Pane profesore, my jsme vám ale ještě neřekli, co tam je špatně,“ ozvala se nesměle Vicky.
„Pan Granger si je tím nepochybně jist, lektvar je přeci jednoduchý,“ kolem Snapeových úst přelétl lehký náznak úsměvu. Pak bez dalšího odešel.
Lektvar byl skutečně jednoduchý, Joshua jej bez problémů stihl dokončit mezi prvními. Přesto však otálel a předstíral práci, dokud nebyl konec hodiny. Až poté přelil vzorek do skleničky a nesl ji Snapeovi. Byl úplně poslední v řadě. Děti, kterým Snape lektvar zkontroloval, postupně odcházely, až v učebně zůstali sami dva.
Snape otevřel lahvičku s oranžovým obsahem a kápl do ní testovací lektvar. Joshuův výtvor změnil barvu na předpisovou zelenou. Snape spokojeně přikývnul, a aniž by zvedl hlavu, poznamenal klidně: „Testujete znovu hranice, Joshuo? Měl jsem za to, že jsme si je již vyjasnili. Stalo se snad něco, co vás přivedlo k názoru, že je můžete posunout?“
Joshua před jeho pronikavým pohledem neuhnul, ale ani nijak nezareagoval, jen mu stejný pohled oplácel. Přemýšlel, zda mu má říct, že o tom ví. Nechtělo se mu však do toho. Nevěděl, jak začít, nevěděl, k čemu by to vůbec bylo dobré. A třeba to už mezi nimi skončilo, nevšimul si, že by spolu na svatbě strýčka Rona hovořili. Ale tu náušnici jí vrátil.
„Nemusíte provokovat, pokud se mnou chcete hovořit,“ pokračoval Snape tiše, když se nedočkal odpovědi. „Kdykoli za mnou můžete zajít. A zítra obnovíme naši výuku, přijďte za mnou hned po večeři.“
„Zítra? Neříkal jste, že to budou středy?“ zeptal se Joshua.
„To jsem ještě nevěděl, že budete mít tréninky. Byl byste unavený.“
„Vy to víte? A proč tedy…“ Joshua stiskl rty a větu nedokončil.
„Proč máte v tuto dobu trest? Jistě se mnou budete souhlasit, že trest má být trestem, Joshuo. A teď běžte, ať nepřijdete pozdě na další hodinu.“
Poznámky:
- I zde přiznávám inspiraci Nietzschem, pokud jde o názory Gellerta. Přiznávám také inspiraci internetovou diskusí na Neviditelném psu; příspěvek jednoho čtenáře jsem vložila do úst Baltazarovi.
- Názory Gellerta ani dalších Smrtihlavů nevyjadřují mé vlastní.
706 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...