BtCh. III. 4. Come Healing

O, gather up the brokenness
Bring it to me now
The fragrance of those promises
You never dared to vow

The splinters that you carried
The cross you left behind
Come healing of the body
Come healing of the mind

And let the heavens hear it
The penitential hymn
Come healing of the spirit
Come healing of the limb

Behold the gates of mercy
In arbitrary space
And none of us deserving
Of cruelty or the grace

O, solitude of longing
Where love has been confined
Come healing of the body
Come healing of the mind

O, see the darkness yielding
That tore the light apart
Come healing of the reason
Come healing of the heart

O, troubledness concealing
An undivided love
The heart beneath is teaching
To the broken heart above

And let the heavens falter
Let the earth proclaim
Come healing of the altar
Come healing of the name

O, longing of the branches
To lift the little bud
O, longing of the arteries
To purify the blood

And let the heavens hear it
The penitential hymn
Come healing of the spirit
Come healing of the limb

Leonard Cohen

 

Doupě; 3. září 2011

Hermiona obrátila mořského okouna na pánvi a zamíchala hořčicovou omáčkou, která se pomalu vařila na vedlejším vařiči. Brambory již byly uvařené, salát připraven. Vrátila se ke stolu a položila mezi nachystané příbory dva talíře. Posunula skleničky na víno a smetla neviditelná smítka ze slavnostního ubrusu.
Ochutnala omáčku a vypnula ji. Přelila ji do omáčníku zakouzleného ohřívacím kouzlem a položila na stůl vedle misky nových brambor. Podívala se nervózně na hodiny. Měl by tu být už každou chvíli. Byla to jejich první sobota po prázdninách. V srpnu sice již byla doma, ale doma byl i Joshua. Viděli se proto jen několikrát na chvíli po skončení její práce, poslední dva týdny navíc vůbec neměl čas. Bylo to málo, chyběl jí. Jejich setkání se však také trochu obávala, protože dnes se mu chystala říci to, co už dávno věděla a co jí včera potvrdila lékouzelnice.
Ozvala se slabá rána z předsíně, byl zde naprosto přesně v dobu, kdy přicházíval i před prázdninami. Přesunula rychle rybu na připravenou mísu, ozdobila ji půlměsíčky citrónu a petrželkou a odlevitovala ji na stůl. Utřela si ruce do zástěry a svlékla si ji. Teprve pak se otočila. Stál ve dveřích kuchyně a díval se na ni. Usmála se a on lehce nadzvedl koutky úst. Mlčel, jen ji pozoroval.
„Vítám tě,“ prolomila po chvíli ticho. Najednou nevěděla, co říci.
Došel pomalu až k ní, přitom z ní nespouštěl oči. Rozepjal jí sponku, kterou si před vařením sepnula vlasy, aby jí nepřekážely.
„Líbí se mi, když máš vlasy rozpuštěné,“ řekl klidně, Hermionu však přesto z jeho hlasu mrazilo.
„Severusi…“ zašeptala.
Zvedl jí jednou rukou vlasy a druhou jí přejel po šíji. „Vlastně se mi líbí, i když je máš vyčesané.“ Rukou jí sklouzl po zádech a chytil ji okolo pasu. Přitáhl si ji k sobě a políbil. Ten polibek byl dlouhý, bral jí dech, bral jí rovnováhu, bral jí rozum. Objala ho, měla pocit, že by jinak upadla.
Na chvíli se od ní odtáhl. „Předpokládám, že jsi na tu nádherně vonící večeři použila ohřívací kouzla?“
Udiveně na něj pohlédla. Pak se lehce zapýřila, došlo jí, kam míří. Naklonila hlavu na stranu a pousmála se: „Ano. Ty snad zatím nemáš hlad?“
„Mám. Velký.“ Chytil ji pevně za zápěstí a zamířil s ní do ložnice.

…

Večeřeli až za více než hodinu, požitek z jídla to však nesnížilo, spíše naopak. Ryba zůstala teplá a křehká a Hermiona byla hrdá, když pozorovala, jak Severusovi chutná. Nikdy se nepovažovala za dobrou kuchařku, neměla příliš důvodů vařit. Když byl Joshua ještě doma, míval teplé obědy u paní Weasleyové, jako ostatní děti z Ginniny školy, a večeře většinou odbyla sendvičem nebo salátem. Tento obrácený režim jídel jí vyhovoval, připadalo jí, že nemá smysl se na noc příliš přejídat, jak bylo obvyklé u jejích rodičů. Byla zvyklá vařit jen o víkendech, a to jen někdy, když s Joshuou nepodnikali žádné výlety.
Severus jedl mlčky. Vypadal uvolněně, mnohem spokojenější, než ho kdy viděla. Čekala, až dojí, a hrdlo se jí čím dál více stahovalo. Jak bude reagovat? Byla si vědoma toho, že to není rozumné. Že to zkomplikuje jeho pečlivé utajování. Znala i jeho obavy z nového temného pána, rovněž je sdílela. A přesto ona sama byla šťastná, možná iracionálně, instinktivně, ale o to více. Cítila v sobě zvláštní klid, přestala se tolik zabývat okolím a soustředila se na sebe. Ne, nebylo to rozumné, vůbec to nebylo rozumné. Byl to ale život a doufala, že on to pochopí, že to tak přijme a že pocítí alespoň trochu to, co ona. A obávala se, že tomu tak nebude, obávala se jeho odmítnutí, jeho rozumových a rozumných argumentů, které nechtěla slyšet. Právě pro tyto obavy ten rozhovor odkládala tak dlouho; důvod, že to neví určitě, byla jen výmluva. Teď si i uvědomovala, že právě proto celý srpen odkládala i návštěvu lékouzelnice. Aby její přesvědčení zůstalo pouze na podvědomé úrovni, aby se nestalo skutečnou jistotou, protože pak by již sama před sebou své mlčení obhájit nedokázala. Byla si však jistá již předtím, byla si jistá již před rozhovorem s Fleur, dokonce i předtím, než o tom na svatbě mluvila s Lenkou. Teď však už žádnou výmluvu neměla. Nadechla se.
„Netušíš, co je s Joshuou? Chová se zvláštně,“ přerušil tok jejích myšlenek Severus.
„Jak zvláštně?“ S povděkem se chytila nového tématu.
„Je nepřístupný. Nereaguje na pozdrav, v podstatě mě ignoruje. Jeho chování v pátek na lektvarech bylo na hranici únosnosti, možná už za hranicí. Budu ho muset potrestat, ani jemu nemůžu dovolit takovéto chování.“
Hermiona přikývla. „Nedovoluj. Možná na to čeká, možná chce být s tebou sám.“
„Testuje hranice. I zpočátku to dělal, teď je to však mnohem horší.“
Podívali se na sebe s obavami, v očích porozumění.
„Nemůže přece nic tušit, nebo snad ano?“ vyslovila společnou myšlenku Hermiona nahlas.
„Jak by mohl?“
„Nemyslím, o tom, že jsi jeho otec, tam je přesvědčený, že je to Harry,“ zamračila se nesouhlasně Hermiona. „Ale když odjížděl, ptal se, jestli do Bradavic nechodím. Mám dojem, že si myslí… že my dva… Severusi, zvaž jestli –“
„Ne,“ přerušil ji rázně Snape. „Ještě ne,“ dodal mírněji, když viděl její ublížený pohled. „Dospívá a prošel si těžkým rokem. Neměl jsem tě znepokojovat. Scházet se však budeme raději jen zde. Jaký byl o prázdninách?“
„Choval se zvláštně, hlavně první polovinu, když jsem s ním byla sama, jen s rodiči. Pak se to zlepšilo, když byl v Doupěti s dětmi. Jenže celou dobu mi připadal tak vzdálený. Hodně četl, hlavně ty knížky od tebe.“
Snape přikývnul. „Myslíš ty příběhy nebo učebnici?“
„Oboje,“ usmála se Hermiona. „Samozřejmě přečetl všechny učebnice pro druhý ročník i tu od tebe o nitrobraně, to je snad normální, ne?“
„Abych řekl pravdu, tak není,“ zvednul nepatrně koutky úst.
„No…“ zarazila se Hermiona, „myslela jsem, že…“
„Já bych to také dělal, kdybych někdy dostal učebnice už doma. Půjčoval jsem si všechno až ve škole z knihovny.“
„To mi je líto. Muselo to být hrozné.“
„Proto jsem to neříkal. Je to dávno. Nedělej si starosti. S Joshuou promluvím. Příští týden obnovím naše doučování. Navíc si pravděpodobně hned příští hodinu vyslouží trest.“
„Ty tresty jsi mu už minulý rok dával proto, abys byl s ním,“ Hermiona se neptala, ale konstatovala to.
„Nejen proto. Vždy si je zasloužil. Je zvláštní chlapec.“
„Ano, je,“ přikývla Hermiona.
„Nepřesuneme se do pokoje? Mohla bys pustit nějakou hudbu.“
Když Hermiona přikývla, vzal sebou víno a skleničky a zamířil do vedlejší místnosti. Posadil se na gauč a nalil víno. Hermiona zapnula přehrávač a usadila se do tureckého sedu na huňatý koberec. Vyčkávavě se na svého muže podívala. Teď. Teď je ta pravá chvíle. Opět se nadechla.
„Severusi, jsem těhotná,“ řekla snad až příliš rychle.
Snape se na ni podíval, nedal najevo žádné překvapení, rozladění, ale ani radost. Jen se hůlkou dotkl sklenice s vínem a její obsah mírně zesvětlal. Pak jí sklenici podal.
Hermiona se napila. Byl v ní mošt z červených hroznů. Vzdychla. Přece trocha vína nemůže malé uškodit.
Snape seděl, zamyšlený, nic neříkal. Jen spojil ruce špičkami prstů a opřel se o ně čelem. Vlasy mu spadly kolem obličeje, Hermiona neviděla jeho výraz. Nechala ho přemýšlet a poslouchala slova písničky:

Miláčku, čekal jsem
Čekal jsem noc a den
Nevnímal jsem čas
Pročekal jsem polovinu svého života
Dostal jsem mnoho pozvání
Vím, že některá jsi poslala i ty
Ale já jsem čekal, až přijde zázrak

Pozorovala ho. Na co myslí? Proč nic neříká? Chtěla vstát a zatřást jím. Copak nechápe, že je to zázrak?
Konečně zvedl hlavu. „Myslel jsem, že užíváš lektvar,“ řekl bezvýrazně, jeho obličej stále nevyjadřoval žádnou emoci.
Hermiona se překvapeně narovnala. Pozorovala ho rozšířenýma očima. Tuhle reakci nečekala. Chápala, že to přináší komplikace, že to kazí jeho plány. A jeho zaběhnutý způsob života. Jenže nemluví pravdu. Protože, kdyby to skutečně chtěl… Myšlenku dopověděla nahlas: „Kdybys chtěl, abych něco brala, tak jsi mi to řekl.“
„Jsi dospělá a inteligentní!“
Nevěděla, jestli má brečet, rozkřičet se nebo po něm hystericky hodit skleničku s vínem. Ne, s vinným moštem, uvědomila si. Jeho první reakce byla starost o to, aby nepila alkohol. Aby bylo dítě zdravé. Usmála se a odpověděla pomalu, trpělivě.
„Jsem žena a chci dítě. Proč jsem měla proti tomu něco dělat? Chci prožít mateřství, kdy od začátku vím, že to dítě chci a miluji. Chci dítě z lásky.“
Zbledl, vstal a začal přecházet po pokoji.
„Bylo to hodně těžké?“ zeptal se nakonec velmi tiše. „Najít si cestu k Joshuovi…  Dítěti násilí…“
„Ne. Ano,“ svraštila čelo. „Nevím… Severusi, vlastně jsem se to tehdy snažila moc nepřipouštět. Jednoduše jsem to nebrala na vědomí. Bylo mi osmnáct… Pomohla moje matka. A pak i Molly. Ale myslím, že jsem ho vždycky měla ráda, od chvíle, kdy se narodil. Možná jsem nebyla vždy příliš dobrá matka, nejspíš jsem s ním byla méně, než jsem mohla a měla. Ale milovala jsem ho. Jenže to bylo všechno jen na půl. Nebyl nikdo, kdo by jej se mnou přivítal na svět, kdo by slyšel jeho první slovo.“
„To nebyla moje –“
„Severusi, já vím, že nebyla. Já ti to nevyčítám, opravdu ne. Jen bych to chtěla prožít znovu tak, jak to být má.“
Uchopil sklenici s vínem a napil se.
„Byla to moje vina. Měl jsem to vědět,“ řekl dutě.
Zavrtěla hlavou. „Ne, nebyla, opravdu ne. Byla to moje vina, přinejmenším stejně, spíše však více. Severusi, na tom teď ani nezáleží, to už nezměníme. Já vím, že to přináší komplikace, jenže jsem i tak šťastná. A chtěla bych, abys byl se mnou. Potřebuji tě, Severusi. Aby to bylo tentokrát úplné.“
Posadil se, opřel se o opěradlo křesla a unaveně zavřel oči. Pak se na ni znovu podíval, s obavami a starostí.
„Hermiono, jsem s tebou a budu. Jen pochop, proč nejásám. O našem poutu nesmí nikdo vědět. Nemůžu se k němu přihlásit, to doufám chápeš.“
„K ní,“ opravila ho Hermiona a stiskla rty. „Bude to holčička.“ V očích ji začaly pálit slzy.
„Budu s tebou. Budu s vámi. Udělám pro vás obě všechno, co budu moci. Ale tohle nemůžu. S tím jsi přece musela počítat,“ zatvářil se nepřístupně.
„Proč? Přece to, že máme spolu teď dítě, nemusí znamenat, že i Joshua je tvůj. Nemusí si to s tím nikdo spojovat.“
„Nemusí. Tedy sama uznáváš, že může.“ Snapeův hlas zněl stále chladně.
„Já tomu rozumím, Severusi. Jenže kdybys měl k Joshuovi oficiální vztah, alespoň jako jeho otčím, mohl bys mu bez zbytečných otázek věnovat více pozornosti. Zvaž to, prosím.“
Zavrtěl hlavou. „O tom nebudeme diskutovat.“
„Ale já o tom diskutovat chci! Uvědomuješ si vůbec, čemu budu čelit?“
„Nevydírej. To jsi musela vzít v úvahu, když ses rozhodla, že nebudeš užívat antikoncepční lektvar. Určitě jsi tušila, že můžeš otěhotnět,“ řekl tvrdě.
„Severusi,“ vydechla Hermiona a už se neubránila slzám. Jak může být tak zlý?
Když uviděl její slzy, vypadal trochu zmateně. Přešel k ní a sednul si před ni na koberec. Uchopil ji pevně za ruce. „Pochop to přece, Hermiono. Nejde to.“
„Nečekala jsem, že se budeš radovat. Ale čekala jsem, že se k tomu postavíš čelem.“
„Já se k tomu stavím čelem,“ sevřel rty. „Dělám, co můžu. Pro obě naše děti.“
„To je výmluva. Zástěrka.“
Překvapeně se na ni podíval. Přitiskl ji k sobě. „Nechci, abys brečela. Ty jsi přece silná, Hermiono, zvládneš to.“
„Jistě. Vždy jsem všechno zvládla, že?“ dokázala se přes slzy ironicky usmát. „Tak aspoň přiznej, že to není jediný důvod.“
„Není to jediný důvod,“ řekl tiše.
Chvíli mlčela, překvapilo ji, že dosáhla svého, že Severus přiznal to, co ona tušila, byť tomu ne zcela rozuměla.
„Člověk jako já by vůbec neměl mít děti. Nechci ji zatížit… nechci ani tebe poznamenat svým jménem,“ pokračoval téměř neslyšně.
„Tomu nerozumím,“ prohlásila rezolutně, přestože to nebyla tak docela pravda.
„To jméno mělo zaniknout se mnou. Je to zlé jméno, jako byl zlý člověk, po kterém je mám. A to, co jsem udělal já –“
„Je to jméno mého muže,“ přerušila jej Hermiona. „Je to jméno otce mých dětí. Jméno člověka, který byl ochotný obětovat svůj život pro ostatní.“
„Je to jméno vraha.“
„To nebyla vražda!“
„A kterou z těch vražd máš přesně na mysli, Hermiono? Ne, nemluvím o Brumbálovi,“ řekl hořce. „Příliš toho nevíš.“
„Vím o tobě dost, Severusi. Jestli všechno… to nevím.  Jednou ses mě na to ptal ve snu. Měl jsi na sobě smrtijedskou masku. Tvoje minulost tam byla s tebou. Vím, že i to jsi ty, a zároveň vím, že už to ty nejsi. Je to jen tvá minulost. Nic více a nic méně. Ptal ses, jestli to vím a jestli tě chci takového, jaký jsi. Chci tě takového, jaký jsi, Severusi.“
„Jenže ty nevíš, jaký jsem. Za první války jsem nebyl špehem. Nebyl jsem mezi Smrtijedy. Byl jsem Smrtijed.“
„To vím,“ odpověděla pevně.
„Zabíjel jsem, a nejen to.“
Přikývla. „To tuším. Nemusíš mi to říkat.“
„Nechceš to slyšet?“ přiblížil se až těsně k ní. „Bojíš se toho, co bys ses mohla dozvědět?“ zašeptal jí do ucha.
Odtáhla se a podívala se mu do očí: „K čemu mi bude znát podrobnosti? Tak jako tak k tobě patřím. Jestli chceš pokračovat tím, že jsi byl hrozný bastard, který týral studenty, tak to klidně vynech. To vím dost dobře.“
Nevěřícně se na ni díval.
„Cokoli mi řekneš, nic nezmění na tom, že jsi teď jiný. Napravil jsi to.“
„Nic jsem nenapravil. Jsou věci, které nelze napravit. A které nelze odpustit.“
„Celý svůj pozdější život ses snažil tu chybu odčinit,“ řekla přesvědčeně. „Zachránil jsi jiné životy. Udělal jsi všechno proto, aby byl poražen. Nikdo nemůže žádat víc. Nech to konečně za sebou.“
„Neidealizuj si mě, Hermiono. Zabíjel jsem i za druhé války. I děti.“
„Vím. O tom vím. Bylo to ve spise,“ sklopila oči. Pak se na něj opět zpříma podívala: „Musel jsi. Nemohl jsi pro ně nic udělat.“
„Mohl jsem je vzít a přenést. Nebo zabít ostatní Smrtijedy. Mohl jsem je zachránit nebo se o to alespoň pokusit. Místo toho jsem je zavraždil.“
„Nemohl jsi je zachránit. Prozradil by ses.“
„To není omluva. Jistě, to všechno mi už říkal Brumbál. Nejednou. On je skutečně přesvědčen, že můžeš obětovat jeden život, abys zachránila více jiných. Aritmetika smrti. Kolik vražd je ještě ospravedlnitelných vyšším dobrem?“
„Někdy musíme volit mezi větším a menším zlem. Bez jejich smrti by zemřeli jiní.“
„To je pořád totéž. Pro ně ale svět skončil. Pro ně život ostatních nic neznamenal. Třeba by právě oni přežili a byli by šťastní, navzdory vládě Pána zla. Nebo by byl poražen i bez mého přispění. Kdo mi dal právo vybrat – ten zemře, ten bude zachráněn?“
„Někdy je nutné obětovat se pro blaho celku.“
„To ano. S tím souhlasím. Obětovat se. Ale obětovat druhé?“
Hermiona mlčela. Nebyla schopná na to hned odpovědět. Nesouhlasila s tím, co říkal. Byla přesvědčená, že to, co udělal, bylo ospravedlnitelné větším dobrem. Ale chápala, co chce říci, a její přesvědčení bylo jeho argumenty nahlodáno. Můžeme rozhodovat o tom, kdo má zemřít? Můžeme zde aplikovat kupecké počty, jeden život za deset, deset za stovku, stovky za tisíce? A kde to potom končí? Zatřásla hlavou. Ne, nesmí takto uvažovat. Kdyby tomu tak bylo, nebyl by ospravedlnitelný žádný boj, žádná válka, ani spravedlivá, potom by vůbec nebylo možné odporovat zlu. Je třeba chránit většinu. I za cenu jednotlivých obětí. Viníkem přece nebyl Severus, ale ten, kdo přikázal smrt těch dětí.
„To nebyla tvoje vina, ale jeho,“ zopakovala svou myšlenku nahlas. „Dělal jsi to všechno jen pro jeho porážku.“
„Jsi si tím tak jistá? Co když jsem to všechno dělal, abych přežil, i kdyby vyhrál on? Nemohl jsem tehdy vědět, že mě bude chtít zabít kvůli té hůlce.“
„Ne, tak to nebylo,“ řekla s jistotou. „Šel jsi do Chroptící chýše, přestože jsi věděl, že tě chce zabít. Takže je logické, že jsi nebyl špehem proto, aby ses zachránil. Dělal jsi jen to, co jsi musel. Byla to krajní situace, bylo to ospravedlnitelné. A to předtím…  Cokoli jsi udělal, snažil ses to vyrovnat. A cítil jsi pro to lítost, pořád pro to cítíš lítost. Nikdo po tobě nemůže chtít větší pokání. Ani ty sám ne. Odpusť si konečně, Severusi.“
„Byl to můj bratr,“ řekl bezbarvě.
Hermiona chvíli mlčela. Pak váhavě řekla: „Tak jsem o tom nikdy neuvažovala. Věděl jsi to tehdy?“
„Záleží na tom? Změní se tím něco?“
„Nevím,“ odpověděla tiše. „Ale i tak platí to, co jsem řekla.“
Když mlčel, dodala: „Ať se stalo cokoli, já to přijímám. Ať se stane cokoli, zůstanu tvojí ženou. A je mi jedno, co o tobě kdo bude říkat. Vím toho dost a vím, že to jsou věci, které by ostatní nemuseli pochopit. Ale na tom mi nezáleží. A tvé jméno… Není sice tvé rodem, ale patří k tobě, je tvojí součástí. Byla bych hrdá, kdybych je mohla nosit. My k sobě patříme, a přestože to nebyla tak docela naše volba, já toho nelituji. Jsem šťastná, že mám s tebou syna. Jsem šťastná, že budu mít tvoji dceru. Jsem šťastná, že jsem tvoje. Ať to bude v budoucnu znamenat cokoli.“
„Ty mě miluješ,“ zašeptal.
„Ty jsi o tom pochyboval?“
„Ne, vlastně ne. Už nějakou dobu ne. Jen to pořád nechápu.“

…

Ležel vedle ní a ona už klidně spala. On usnout nemohl. Přemýšlel o tom, jak celou situaci mění Hermionino těhotenství. Zlobil se na ni, že k tomu přistupuje tak lehkomyslně. Bylo tolik důvodů, proč je to nevhodné! Už tak byla situace příliš složitá, nepřehledná. Nechápal, jak může racionální a inteligentní žena, kterou Hermiona beze sporu byla, toto všechno nechápat. Nejlepší by bylo, kdyby se to vyřešilo samo, nebo by mohl připravit lektvar, který by jí pomohl. Ale když ji viděl, tak to nedokázal ani navrhnout. Překvapilo ho, že i ona se začala chovat jako každá jiná z žen, jejichž iracionalitě nikdy nerozuměl a pohrdal jí, že i ona se nechala ovládat svými pudy, že je nechala zvítězit nad rozumem. Hermiona si snad vůbec neuvědomuje, čemu bude nyní čelit. Až to na ní bude vidět, až se to dozví Rita Holoubková… Až se to děcko narodí… Budou i toto druhé dítě spojovat s Harrym? Pravděpodobně ano, a i to bude pro Hermionu znamenat další komplikaci. Žije v Doupěti a nedokázal si představit, že by tohle dokázala rodina Harryho manželky akceptovat, tak jak mlčky tolerovali domnělý úlet Harryho z doby války. Samozřejmě, tyto problémy by vyřešil tím, kdyby se k ní přihlásil. Mohli by zopakovat svůj sňatek, tentokrát oficiálně. Mohl by dát své ženě i své dceři jméno a postavení řádné rodiny. Jenže jiné problémy by tím způsobil. Riziko, které hrozilo, bylo příliš velké, důvody proti považoval za závažnější.
A nešlo jen o utajení Joshuy. Přes její vyznání nebyl přesvědčen. Nechtěl k sobě Hermionu připoutat před lidmi, až příliš mu bylo jasné, že nedůvěra, kterou vůči němu cítili, jak vnímal ostatně i ve Fénixově řádu, by se přenesla i na Hermionu. Navíc kdykoli mohlo vyplavat na povrch něco z jeho zapomenutých činů. Někteří svědci ještě žili, byť většina ve vězení. Bylo s podivem, že nikdo z nich nepromluvil, aby si vykoupil svobodu. Jeho jméno může být opět vláčeno, a byl přesvědčen, že by bylo, kdyby se stalo známým, jak zabil ty děti či co dělal jako Smrtijed za první války a zejména to, co kdysi udělali s Luciusem a Averym tomu mudlovskému páru. Tuto vinu z něj nikdo nesejme. Pak se přidal na druhou stranu, ale musel sám sobě přiznat, že to neudělal pro neutuchající výčitky svědomí, pro lítost, o které hovořila Hermiona. Udělal to kvůli Lily. Kvůli tomu, aby ji Brumbál zachránil. Dokonce tehdy nemyslel ani na to, že muž, kterého svým činem odsoudil k smrti, je jeho bratr, že chlapec, který měl zemřít, je jeho synovec. To by jej ke změně stran nepřimělo. Myslel sobecky jen na život Lily. Kvůli ní nebo kvůli sobě?
A potom, když trpělivě a chladně sloužil Brumbálovi, když popřel sám sebe a plnil příkazy Pána zla, byl přinucen znovu vraždit. Dělal to skutečně jen pro dobro, pro vyšší zájem? Nebo to dělal i kvůli sobě? Kdyby to skončilo jinak, kdyby Pán zla vyhrál a Harry zemřel, kdyby jej nechtěl zabít… Co by dělal pak? Zůstal by? Sloužil by mu nadále a tvářil se jako nejvěrnější z věrných? Jistěže ano, v tom měla Hestie pravdu. A zase by si dokázal zdůvodnit, proč zůstává – přeci aby zabránil zlu ještě většímu. Vždy si dokážeme zdůvodnit to, co je pro nás výhodné.
Vybavil si tvář Brumbála, jeho slova, kterými ho omlouval. Ne, Brumbál neomlouval jeho, omlouval sebe, protože cokoli řekl o jeho vině, mohl říci i o své. Neplnil svou vůli, nedělal svá rozhodnutí. Kam ho Brumbál poslal, tam šel. Co měl udělat, to udělal. Donutil ho udělat věci, které nešlo napravit. Ne, nedělal to kvůli sobě, dělal to kvůli Brumbálovi. To nebyla omluva, protože bylo jeho vlastní volbou, že mu podlehl. Zaťal pěsti a ucítil vůči němu stejnou nenávist, již cítil v okamžiku, kdy ho zabíjel. Nechtěl ho zabít, a právě to, že ho k tomu Brumbál donutil, v něm tehdy probudilo tu nenávist, která to umožnila.
Respektoval ho, příliš dlouho mu podléhal. I po jeho smrti za ním neustále chodil vždy, kdy musel čelit obtížnému rozhodnutí. Byl na něm závislý. On, který se tolik pyšnil svou nezávislosti, se stal závislým na mrtvém. Příliš dlouho se spoléhal na jeho neomylnost, téměř uvěřil v to, že Brumbál je více než člověk. Obdiv a poslušnost Pánovi zla změnil pouze za oddanost Brumbálovi. Ale i Brumbál byl jen člověk. I Brumbál dělal chyby, i on se mýlil. I on nejednou klopýtl a toto vědomí pro něj bylo paradoxně úlevou.
Nezasloužil si odpuštění. Ale nezasloužil si ani krutost, které čelil, nezasloužil si racionální bezcitnost, s kterou Brumbál naplánoval jeho smrt. A přesto mu odpustil, protože jeho důvody chápal a i proto, že se stejnou racionální bezcitností Brumbál přistupoval i sám k sobě. Brumbál i sám sebe považoval pouze za kolečko ve svém plánu. A možná si odpuštění nezasloužil, a přece mu odpustil. Nikdo si nezaslouží milosrdenství, protože ve skutečnosti si milosrdenství nelze zasloužit. Milost v sobě zahrnuje víc než odměnu za naše dobré skutky. Milost přichází bez zásluhy, tak jako přišla k němu prostřednictvím Hermioniny lásky. A kdo je on, aby tuto milost odmítal? Musí jít dál, protože to je podstata života. Musí nechat za sebou vše staré, to co udělal, i to co udělat mohl a měl.
A uvěřil, konečně uvěřil, že láska, kterou dostal jako dar, který neočekával a který si nezasloužil, že nový život, jenž počal, ten věčně se opakující zázrak, který k němu přišel nepozván, znamenají odpuštění. Že znamenají novou naději a novou šanci.
Otočil se ke své ženě, která vedle něj tiše oddychovala, stočená do klubíčka zády k němu. Položil přes ni paži. Hermiona ze spánku vzdychla, otočila se a schoulila se do jeho objetí.

…

Bradavice; 5. září 2011

Vyučování sice začalo už ve čtvrtek, ale teprve v pondělí se děti začaly zapisovat na nepovinné předměty. Větší možnosti volby měli sice až starší studenti, ale už děti od druhých ročníků si posledních několik let musely povinně vybrat jeden z dříve zcela dobrovolných kroužků.
Děti se tísnily před nástěnkou ve vstupní hale, kde se měly zapisovat. Počet míst ve volitelných předmětech byl omezený, skutečně vybírat si tedy mohli pouze ti nejrychlejší.
„Jamesi, pospěš si, jinak na tebe zbyde Hoochová!“ strčil do Jamese jeho spolužák Hank Kirke.
„Ale já se na Tělesnou obratnost napsat chci, ty snad ne, Hanku?“ změřil si James trochu přezíravě svého hubeného blonďatého spolužáka a pohodil hlavou.
„No… vlastně… kam jinam, sbor je jen pro holky a teplouše, výtvarka taky. Trochu jsem uvažoval o Kouzelnické literatuře, ale máš pravdu, McGonagallová bude moc přísná…“
„Iris, půjdeš s námi na obratnost?“ obrátil se James na svou spolužačku.
„Tobě nestačí Famfrpál, Jamesi?“ usmála se hnědovlasá dívka a zastrčila si pramen dlouhých vlasů za ucho.
„Ne. Tak půjdeš?“
„Spíš jsem přemýšlela o Výtvarných kouzelnických technikách Clearwaterové. Ale vůbec nevím. Marigold chce na literaturu a Vicky na sbor.“
„Tak je tam nech, a pojď se mnou na obratnost.“
„Možná,“ přivřela oči hnědovláska. „Tak jak ty, Vicky?“ obrátila se na spolužačku.
Vicky vypadala duchem nepřítomná.
„Vicky, co je s tebou?“ mírně jí zatřásla.
„Co? Co je?“
„Kam se zapíšeš, jsem se ptala,“ zopakovala Iris otázku.
„Přece na zpěv, kam jinam,“ podívala se Vicky nechápavě.
„Iris,“ naklonila se ke své sestřenici prosebně Marigold, „já tam nechci být sama,“ řekla tak potichu, že ji nebylo téměř slyšet.
„Já tam budu taky, Marigold,“ vložil se do hovoru Joshua, který se právě probojoval až ke svým nebelvírským přátelům.
Dívka se na něj plaše podívala. Pak se znovu s otázkou v očích otočila ke své sestřenici.
„Vidíš, Mari, a je to vyřešené,“ přikývla spokojeně Iris.
„Ty nejdeš k Hoochové?“ podíval se na Joshuu nevěřícně James.
„Ne, Famfrpál mi stačí.“
„Teddy ale taky chodí na obratnost!“
„Ať chodí,“ pokrčil rameny Joshua, kterému se konečně podařilo probojovat ke stolku s podpisovými archy. Našel pergamen nadepsaný jménem bradavické ředitelky a přidržel jej nejdřív Marigold. Teprve pak se zapsal sám.

Další kapitola

Poznámky:

1. Hermiona se Severusem poslouchali jinou Cohenovu písničku – Waiting for The Miracle. Ta se mi sem ale nehodila celá, takže není titulní. A připomínám také kapitolu (a písničku) There for You, kterou zde ostatně také volně parafrázuji.
2. Sylabus předmětů z kánonu poněkud měním, v prvním ročníku jste ostatně už jistě zaznamenali jazyky.

732 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí