Část čtvrtá – VI. Učení mučení

Říjen 2004

 

Kendall by do sebe neřekl, že bude pořád opakovat ty samé chyby. Jenže jak se jednalo o Lionela Gor´nama, byl svolný ke spoustě nečekaných věcí.

Neměl do toho baru tehdy dorazit. Tedy v prvé řadě neměl ten jejich sraz vůbec navrhovat, i když z toho by se ještě dalo nějak vykroutit. Stejně tak se neměl hrnout do společného tréninku gravitačního víru, ale když už se mu tak ochotně nabídl, nemohl to odvolat v momentě, kdy se v něm ozvala jeho rozumnější část. Ta, která si už notnou dobu ťukala na čelo.

Pokaždé když byli sami, jen se mu znovu připomenulo, jak moc se cítí s Lionelem dobře. Jakmile na sobě neměli ničí zvědavé oči, dokázali se uvolnit a bavit se spolu normálně. Jenže se tím pádem začali znovu sbližovat a všechno si jenom ztěžovali. Jako když pak z Lionela skoro nedokázal spustit pohled ani před ostatními…

Světélkující obranný štít před ním se najednou rozpadl na záplavu jisker. Jen v posledním momentu se mu podařilo uskočit stranou před ošklivou kletbou, která ho prolomila.

„Kendalle,“ ozvalo se vedle něj nebezpečně důrazným tónem. „Soustředění. Říká ti to něco?“

Úkosem mrkl po Feles, která si významně poklepávala hůlkou do dlaně, a neodpověděl. Nemohl jí to vysvětlit, ani kdyby chtěl.

„Znovu, a jestli to zase odflákneš, budu tvůj protivník já a ne tady Adrian,“ oznámila mu tvrdě. Jen mlčky přikývl a usilovně ignoroval černé oči, které po něm pokukovaly z opačného konce učebny.

Uvědomoval si, že pokud budou i dál takhle pokračovat, riskují, že se to mezi nimi dřív nebo později zvrtne směrem, kterému se oba úmyslně bránili. Jenže nedokázal říct ne ani sobě, ani jemu.

***

 

Lionel se docela divil, že se mu nakonec podařilo Kendalla překecat, aby se ulili z Lesternovy hodiny, i když měl na míchání nějakých hnusů v kotlíku obdobný názor jako on. Nedalo se totiž říct, že by v poslední době překypoval ochotou.

Zprvu se sice do jejich soukromého kouzlení obouval dost aktivně, ale zrovna když mu to konečně začínalo trochu jít, musel se o nové cvičeníčko s gravitací neustále připomínat, jelikož ho Kendall většinou podezřele ignoroval a předstíral, že nemá čas. Cítil z něj neurčitou nervozitu, jejíž důvod znal, ale to vědomí ignoroval. Na to byl čas, který spolu trávili o samotě, příliš fajn…

„Takže nejdřív hodně pomalu a pak postupně zrychlit?“ ujišťoval se, že pochopil správně opakované pokyny, když típal cigaretu o parapet.

„Přesně,“ přitakal Kendall a vyskočil oknem ven na nádvoří za ním. „Ale nesmíš se k tomu nutit jako posledně, ten pohyb je zcela přirozený.“

„Mi přišlo, že jsem byl přirozený až až,“ zabrblal.

„Nebyl. Vypadal jsi u toho, jako bys měl mudlovskou zácpu,“ konstatoval Kendall.

Zašklebil se: „Od kdy jsi tak nechutný?“

„Od té doby cos mě nakazil svými manýry.“

„Za takovou nákazu bys mi měl děkovat.“

„Leda v příštím životě.“

Za takovéto veselé konverzace přešli nádvoří až za fontánu, aby na ně nebylo tak vidět, pokud by se někdo obtěžoval vyjít ven v tomhle lijáku.

„Tak… Zkus to tentokrát první. Jako by ses snažil zachytit jednotlivé kapky vody, jednu po druhé, ne všechny najednou. Hlavně zvolna a malé obloučky,“ naváděl ho.

Lionel se párkrát nadechl a napřáhl ruku s hůlkou. Fakticky se chtěl soustředit, aby se zas neztrapnil, ale při tom upřeném pohledu, co na sobě cítil, to byla trochu potíž.

„Ne, ne, příliš prudce,“ ozval se jeho ´instruktor´ už trochu otráveně. „Koukni,“ Kendall k němu přistoupil a zachytil jeho zápěstí. „Vrchem a dolů, plynule…“

Se zadrženým dechem ho nechal, ať hýbe jeho rukou a hned v příští chvíli se nesourodá, vlnící se kaluž začala zvedat. Fascinovaně hleděl na to, jak rychle nabírá další vodu ze vzduchu a rozšiřuje se.

„Skvěle… Teď zrychli.“

Jeho prsty ho pořád hřály na kůži a stál u něj tak blízko, až se Lionel bál pohnout. Vír se najednou vytáhl do dvou metrů výšky a voda z něj jim prskala do tváří. Žádný z těch, které se mu podařily vyčarovat předtím, nevypadal tak dobře.

„Ještě výš a drž, bez pohybu,“ ozval se mu zase ten příjemný hlas přímo do ucha.

Automaticky udělal, co se mu řeklo, ale jeho pozornost přitahovalo něco úplně jiného než šumící voda. Stačilo pootočit hlavou a měl Kendallův obličej, mokrý deštěm, jen pár centimetrů od toho svého…

Modré oči mu opětovaly pohled a jeho vír se začal okamžitě rozpadat.

Kendall od něj spěšně odstoupil, ale měl pocit, že kvůli vodě, která je oba celkem slušně zacákala, to nebylo. A jemu ta blízkost okamžitě chyběla.

„No, vida… To ušlo,“ uznal Kendall a shrnul si mokré vlasy z čela.

Předstíral, že si vytírá vodu z očí, jen aby se na něj nemusel kouknout.

„Teď znovu, zkus mě kopírovat.“

Kendall se postavil naproti němu, z druhé strany fontány a zvolna se pustil do čarování. Lionel se nedokázal zbavit otravného chvění někde v žaludku, ale se vší snahou, co v sobě našel, si toho nevšímal a napodobil ho.

*

Po pár desítkách úmorných minut už se uprostřed nádvoří točily dva docela slušně vysoké vodní víry. Lionel se sice celý klepal námahou, ale nadšeně se usmíval. S tou vodou to nakonec nebylo tak strašné.

S dost podobným výrazem ve tváři na něj Kendall zvedl palec. Samolibě se zazubil. A vzápětí oba trhli hlavou na stranu.

Někdo se blížil. Kdyby nebyli neustále v pozoru a podvědomě nekontrolovali své okolí, nevšimli by si toho. Ale jejich letitý zvyk naštěstí zapracoval. Stačila jim jen chvilka na to, aby si byli jistí, že ta osoba míří na mokré nádvoří.

Ani se nemuseli domlouvat, Lionel sklonil hůlku a zaplul do stínu za sloupoví, zatímco druhý upír pokračoval v čarování. Za pár vteřin už oba horko těžko za dost dobrým krytím rozpoznali jednu ze svých učitelek. Její přítomnost setrvala pár chvil někde za fontánou, než se zase vzdálila.

Jakmile Kendall postřehl, že matná přítomnost upírky zmizela v hradních zdech, s výdechem povolil soustředění a jeho vír v ladných kaskádách začal cákat na dlažbu nádvoří.

Promočený Lionel se zase vyplížil ze stínu, úmyslně pomalu, kolena se mu totiž děsně třásla.

„Všimla si mě?“ vyrazil ze sebe.

„Jsem si celkem jistý, že ne,“ zavrtěl Kendall hlavou. „Byla příliš zaměřená na mě.“

„To bylo o fous. Jak na nás vůbec přišla?“

„Nejspíš zaslechla ty víry… Měli bychom jít, ať stačíme oschnout.“

„Jo,“ kývl souhlasně a schoval hůlku do pouzdra; tu dešťovou vodu měl snad už i v trenkách.

Kendall vyskočil na parapet okna, které zůstalo otevřené, bez očividné námahy a v mžiku se ocitl na suché chodbě. Ale když ho chtěl napodobit, těžce se zapotácel a téměř by se přerazil, kdyby ho Kendall pohotově nezachytil.

„Díky,“ vydechl a vděčně se o něj opřel.

„Cvičili jsme dneska moc dlouho. Měli jsme raději jít na tu Lesternovu hodinu.“

Zvedl zrak: „Děláš si srandu? Vařit další polívčičku?“

Kendall na něj chvíli hleděl, než vztáhl ruku a shrnul mu mokré vlasy z tváře: „Není to tak únavné…“

Jen ztěžka polknul, neschopný jediného pohybu, když mu Kendall se zvláštním výrazem v obličeji přejel rukou lehce po krku a zastavil se až na rameni.

„Budeš v pohodě?“ zeptal se tiše.

„Jasně,“ přitakal rychle a snažil se znít co nejpřesvědčivěji. „Jen jsem neměl o tom výletním víkendu moc úspěšný lov a budu potřebovat dřív krev.“

„Jo, tak…“

Snažil se neuhnout upřenému pohledu, který se mu propaloval až do žaludku.

„Kenny?“ vyrazil přes přiškrcené hrdlo. „Už mě můžeš… pustit. Zvládnu to.“

Kendall zamrkal a celý rozpačitý zacouval. I když Lionel se v rozporu s vlastním prohlášením pouštěl jeho opory dost nerad.

„Tak pojď. Musíme se převléct na hodinu, u Feles už nám absence jen tak neprojde,“ vydoloval ze sebe jeho roztěkaný spolužák a spěšně vykročil.

*

Vraceli se zvlášť, jeden po druhém, i když byl zbytek Noční třídy na Lektvarech. Jejich lidští spolužáci už měli po vyučování a ani oni je nesměli vidět spolu, pro jistotu.

Lionel přes zmijozelskou společenku přepochodoval, aniž by se jen podíval nalevo nebo napravo a vrazil do prázdné ložnice. Nejhorší únava ho přešla, místo ní se dostavila neurčitá podrážděnost.

Popadl ručník a suché triko a zamračeně zamířil do umývárny. Byli na tom oba stejně, takže měl pro nějaký ten úlet pochopení, ale Kendallovo chování ho i tak dost rozčilovalo. Buď byl hrozně odtažitý, nebo ho skoro objímal…

U Bulagrových tesáků, to si to nemohl rozmyslet a zůstat u jednoho? A radši u chladného odstupu, když to bylo naopak, měl s tím dost problém.

Rozrazil dveře, ale sotva krok od nich zabrzdil a měl nutkání zase hezky rychle vypadnout. Od jednoho z umyvadel se právě narovnával hnědovlasý upír jen v tmavých kalhotách. Z konečků vlasů mu ještě kapala voda na holá záda, která byla hladká, bez jediné vady, se svaly rýsujícími se pod bledou kůží…

Zatraceně… Ještě pořád se mu neusadil tep z toho, jak ho Kendall na chodbě zachytil a teď tohle. Přišel moc brzo, jeho drahý spolužák neměl dost času na to, aby z koupelny odešel.

V zrcadle nad umyvadlem se odrazil modrý pohled, který zachytil, a to jeho nohy zarazilo ještě před otočkou. Nerozhodně se kousl do rtu.

Pořád se jen ovládat a nedávat nic najevo. Před nikým. Neustálé vnitřní výmluvy, odůvodňování, opatrnost. Pohybovali se na ostré, neviditelné hraně a až příliš si uvědomovali důsledky spadnutí na jednu nebo druhou stranu. Dělali kolem sebe trapné tanečky a oba se báli udělat ten první krok. Nebo vlastně druhý… I když s tím prvním tehdy taky hrozně nadělali.

Důvody k tomu, aby se snažili udržet od sebe, měli sakra zásadní. Jenže když teď trávili naprostou většinu času ve škole, kde je nikdo z klanu nebuzeroval s opakovanými přednáškami o podřadnosti klanu toho druhého, nějak postrádaly na významu.

Mohli si donekonečna opakovat, jak otřesné následky by mělo, kdyby vyplulo na povrch, jak je to mezi nimi doopravdy. Stejně je to k sobě táhlo, možná dokonce o to víc. Lionel už to sám sobě dávno přestal vymlouvat a dobře věděl, že Kendall to vnímá stejně. Jinak by té jedné pochmurné prosincové noci sotva skončili ve vzájemném objetí…

Kromě nich dvou teď v umývárně nikdo nebyl. Byli sami a stejně se přetvařovali. A zoufale se snažili předstírat, že jim to nevadí. Plné kecky toho všeho měl. Hmátl po hůlce a zamknul dveře.

Kendall se až při tom zvuku obezřetně otočil od zrcadla k němu. Lionel už skoro odhodil ručník na podlahu, když promluvil: „Rozmysli si dobře, co teď hodláš udělat, Lioneli Gor´name.“

Nejprve ztuhl, ale pak rozpoznal ten rozechvělý podtón plný očekávání, který se před ním Kendall snažil schovat a vycenil zuby: „Už zas mluvíš jak nějaký šlechtický panák.“

V tu chvíli zahodil všechna předsevzetí i obavy za hlavu. Tohle byl jeho život, jeho volba a rozum s tím neměl moc co dělat. V mžiku byl u Kendalla, až sebou škubl a couvl dozadu, ale zastavila ho umyvadla.

„Nebudu si nic rozmýšlet. Vím, co chci a to taky dostanu,“ zavrčel mu přímo do tváře.

Kendallovy oči se rozšířily překvapením nad jeho prohlášením: „Lio…“

Vztáhl ruce, zabořil je do ještě napůl mokrých vlasů a zavřel mu ústa těmi svými dřív, než mohl pokračovat a začít vyjmenovávat milion důvodů, proč by tohle neměli dělat. Bylo mu to v ten okamžik naprosto fuk. A Kendall to vycítil… Jeho napětí povolilo, vyšel mu v polibku vstříc a obtočil kolem něj obě ruce.

Lionel se k němu přimknul tak náruživě, že nebýt podpory umyvadel, nejspíš by skončili na podlaze. Ano, tohle chtěl cítit, tohle mu tolik scházelo. Kendallovy rty, dech a těsná blízkost. Ta horkost a vzrušení, co ho zaplavovaly od hlavy k patě. To vědomí, že o něj někdo opravdu stojí a je ochotný kvůli tomu strašlivě riskovat. Takhle se cítil šťastný.

Jejich rty se od sebe oddálily jen neochotně a okamžitě toužily se k sobě vrátit. Kendallovy prsty stačily vklouznout pod jeho mokré oblečení a cítil je na kůži na bedrech, zatímco on sám se nemohl nabažit doteku těch svých v jeho vlasech.

Modré oči, do kterých se zabořil, jiskřily a na těch rtech, kterým nedokázal odolat, hrál ten jeho zvláštní poloúsměv.

„Tohle jsi chtěl udělat už hodně dlouho, co?“ otázal se Kendall měkce.

„A tys na to ještě dýl čekal,“ zachraptěl, pořád omámený tím povznášejícím pocitem. „A nevykroutíš se z toho…“

Kendall si ho přitáhl k sobě, jak nejtěsněji vůbec šlo: „Vypadám snad, že se k tomu chystám?“

„Ne,“ uznal spokojeně.

Další slova nebyla třeba a stejně na ně nebyl prostor. Ústa si totiž na nějakou dobu zaměstnali něčím mnohem příjemnějším než mluvením…

*

Po praskavé ráně se ze zdi učebny sesypala hromádka omítky.

„Ne… Zase ta samá chyba, Lioneli,“ okomentovala to s povzdechem Feles. „Musíš se víc soustředit. Buď do té kletby vložíš moc síly, nebo málo.“

Probodl ji pohledem, ale udržel jazyk za zuby. Vedle něj kouzlila Isidora a Kendall, kterým zaměření a rozdrcení umělé figuríny nedělalo nějak velký problém. Na opačné straně místnosti měli jejich mladší spolužáci cvičit odzbrojovací zaklínadla, ale Feles postřehla, že jsou místo toho otočení k nim a civí.

„Co je? Nemáte co na práci?“ setřela je ostře. Docela to ocenil. Jejich pozornost v tu chvíli fakt vůbec nepotřeboval.

Postupně se začali odvracet. Feles počkala, až se i poslední z nich bude věnovat cvičení, a otočila se znovu ke třem nejstarším studentům.

„Kendalle, ukaž mu to, prosím tě,“ požádala upíra s rozcuchanou hřívou vlasů.

Lionel skoro cítil, jak rudne, když si uvědomil, že to je jeho práce. Kendall tak trochu zapomněl na hřeben. No… Moc času na úpravu zevnějšku už pak neměli, když… Kruci!

„Pozorně ho sleduj,“ vybídla ho Feles.

Skoro zasténal nahlas a hodil po ní nevěřícným pohledem. To mu snad dělá schválně!

Kendall bez poznámek zlikvidoval další figurínu. Perfektní prezentace. Samozřejmě.

„Tak. Viděl jsi to?“ otázala se jeho učitelka.

Jo, viděl, pomyslel si nešťastně.

Nemohl si pomoct a stále zíral určeným směrem. Viděl svaly, které se při vytváření zaklínadla pohnuly pod košilí a viděl i hrdý, pohledný profil Kendallovy tváře. A taky linku rtů, které uměly zatraceně dobře líbat nejen na ústa. Polilo ho horko.

Do Bulagrovy zadnice, jak se má pak jeden soustředit?

„Ten pohyb nemusí být tak ostrý,“ snažila se mu vysvětlit Feles, než si uvědomila, že ji neposlouchá. Netrpělivě ho klepla hůlkou po hlavě.

„Hej!“ ohradil se okamžitě.

„Něco ti tady vysvětluju, mladej,“ sjela ho nevraživě. „Zkus to znovu.“

Lionel zaskřípal zuby. Tobě se to řekne!

Otočil se k nové figuríně, která se před ním objevila, a švihl hůlkou. Nebohá loutka odletěla někam stranou a ze zdi za ní pro změnu vypadlo i několik kamenů.

Feles zavřela oči a položila si dlaň přes tvář. Lionel vyjeveně civěl na to, jak na zem pomalu usedá prach a smetí.

No, snaha byla…

Kendall se rovněž nejprve zaujatě zahleděl na novou úpravu zdi. Pak se ohlédl a mrknul na něj! Lionel měl co dělat, aby k němu prostě nepřiskočil a neudělal tu všem parádní divadlo. Jak sakra může být tak klidný? Po tom jejich ´sušení´ v umývárce…

Lio, snad si nepředstavuješ nějaké zvrhlosti? ozval se mu v hlavě Kendall škodolibě.

Fakt nepomáháš, odsekl nerudně.

Nechej si to na potom, nebo ji vážně naštveš. Jestli skončíš na trestu, nebudu si tě moct odtáhnout do nějakého přístěnku na košťata…

Ten modrooký bastard ho ještě provokuje?

Jestli nesklapneš, budeš toho zatraceně litovat, Kenny.

Důvěřuju své schopnosti udobřit si tě, prohlásil na to sebevědomě.

Lionel skoro obrátil oči v sloup, ale usměrnil to na úšklebek, se kterým se otočil ke zdi.

*

Po hodině se chtěl vypařit jako první, ale Feles mu zkřížila plány ve vteřině, kdy se zvedl z lavice.

„Lioneli, zůstaň na chvíli tady. Ostatní můžou jít.“

Propálil ji očima, ale to ji Bulagrožel neodradilo. Počkala, dokud všichni ze třídy neodešli, Kendall, který se po nich zvědavě otáčel, samozřejmě jako poslední a vážně se na něj zadívala.

„Poslyš… Jestli se děje něco, co ti nedovoluje se pořádně soustředit, tak mi to řekni,“ začala zvolna. „Ne, že bych se ti chtěla hrabat v soukromí, ale musím brát v potaz i bezpečnost ostatních a když budeš při kouzlení takhle mimo, snadno se může něco stát, rozumíš?“

Zaraženě mlčel. Co by jí asi tak měl říct? Že ho mírně vyvádí z konceptu, když se na něj jistý spolužák i jen podívá? Nemluvě o sexuálních narážkách v hlavě… Provokatér jeden, to mu dá ještě sežrat.

A navíc… Když to zmínila takhle, až ho zamrazilo, když si uvědomil, že s tím nechtěným ublížením na zdraví má pravdu.

„Rozumíš tomu, Lioneli?“ ptala se Feles znovu, ale překvapivě vstřícně.

„Rozumím…“

„A uděláš s tím něco?“

„Pokusím se,“ přikývl, jen aby měl od ní konečně pokoj.

Chvíli na něj zamyšleně hleděla. Netroufl by si ani tipnout, co si tak myslí, ten její výraz byl fakt divný.

„Dobře. Už tě nebudu zdržovat. Na shledanou zítra.“

V úporné snaze nedat najevo, že ho docela vykolejila, se místo odpovědi jen zašklebil a spěšně odkráčel.

443 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí