Část pátá – I. Předtucha

ČÁST PÁTÁ

Bratrstvo krve

 

 I know I’ll never forget

The way I always felt with you beside me

I just can’t walk away

´cause after loving you

I can never be the same

No, I can’t walk away from you

RED – Never Be the Same

 

 

I. Předtucha

*************

 

Kendall zachmuřeně procházel titulky ve večerním Věštci a neměl vůbec chuť číst vztahující se články celé. Bratrstvo krve plnilo svými teroristickými akcemi noviny tak spolehlivě, že už ani neměli prostor na jízlivé sloupky ohledně přítomnosti krvelačných upírčat v Bradavicích. A že to bylo ještě nedávno velmi oblíbené téma. I on sám raději četl směšně hrůzostrašné předpovědi o tom, jak strašlivě dopadne jejich výuka, než o záhadných vraždách v mudlovských rodinách a parte bystrozorů.

Velká síň hučela hovorem, cinkotem příborů a smíchem. Celkovou náladu ve škole zatím krvavé novinky z vnějšího světa moc neovlivňovaly. Za zdmi majestátního hradu se studenti cítili v bezpečí, a když se špatné zprávy netýkaly přímo jich nebo jejich rodin, nedělali si s nimi velkou hlavu. Otázkou bylo, jak dlouho jim tahle bezstarostnost vydrží… Přinejmenším na většině profesorského sboru bylo znát, že je situace čím dál vážnější. Nejvíc na Feles a taky profesoru Lesternovi, kteří vypadali, že se vůbec nezastaví.

Zamyšleně odložil noviny. Při jejich letním shromáždění v sídle Marcus zmiňoval šílený úmysl Caususe Atera vyvolat Lamidea, ale nebylo mu jasné, co s tím má společného stupňující se pouštění hrůzy na veškeré obyvatelstvo. Co sledovali touhle tyranií? Jeho otec se sice neúčastnil boje proti Erkindars aktivně, ale přehled o nových informacích rozhodně měl. Ovšem nijak se nehrnul něco z nich sdílet se svým synem…

„Ehm, promiň… Můžu si ty noviny půjčit?“ ozvalo se po jeho pravé ruce bojácně.

Po brunetce z pátého ročníku zmijozelské koleje se podíval jen letmo, přikývl a přisunul Věštce po stole k ní.

„Díky,“ věnovala mu až příliš široký úsměv a celá červená ve tváři se přesunula zpět ke svým kamarádkám, které se vzápětí něčemu začaly sborově hihňat. Kendallovi bylo celkem jasné čemu, ale nevšímal si jich.

Dívky ve škole ho nezajímaly a jejich pozornost mu byla jen o něco méně protivná než neustálé urážky a popichování jiných spolužáků. Některé z nich byly velmi hezké, a možná by i splňovaly jeho požadavky, ovšem tak akorát na ukojení žízně po krvi. A to si v Bradavicích žádný student Noční třídy rozhodně nemohl dovolit.

Pak si všiml, že oproti jeho nezájmu předvádí jistý aristokrat na protější straně stolu pravý opak. Černovlasý upír zahlížel po hihňající se skupince velmi nevraživě, což Kendalla dost pobavilo. Schválně hodil směrem k dívkám zaujatý pohled, za což byl odměněn dalším chichotáním, a koutkem oka pak viděl, jak se nad Lionelem doslova stahují černá mračna.

Chvíli ho nechal chmuřit a vychutnával si zbytek zeleného čaje s medem, který mu na požádání připravil jeden z mnoha skřítků dole v kuchyni. Ne poprvé dumal nad tím, jak svého přítele jemně upozornit na to, že se mu zhoršuje herecký výkon.

Zaměřil se na něj, až když hihňalky opustily síň, přičemž se div nepřerazily jedna o druhou, jak se po cestě ohlížely.

Kdybys na všechny místní studenty neházel ty svoje vražedné pohledy, měl bys jistě vlastní fanklub, oznámil mu v duchu.

Lionel po něm šlehl očima: Kdes jako přišel na to, že o něj stojím?

Instinkt.

To bys s ním měl něco dělat. Ty slepice jsou mi ukradené.

Aha, takže žárlíš na mě.

To jsem neřekl!

Ale nepopřel jsi to.

Pohár s pitím, který držel Lionel v ruce, protestně zaskřípal.

Nesnáším tě.

Jsi k sežrání, když se takhle rozčiluješ, reagoval Kendall klidně.

Lionel se skoro udusil douškem džusu, až se po něm nejbližší spolužáci znechuceně podívali. Temný pohled, který pak na něj zaměřil, Kendalla téměř porazil na podlahu.

Fajn. Užij si rande sám se sebou.

Tak jako posledně? pozvedl obočí.

 

Lionel se jen tak tak ovládl, aby na něj nevycenil zuby.

Původně chtěl dát Kendallovi ty provokace při hodině s Feles pěkně sežrat, jenže jeho tajný přítel měl samozřejmě pravdu – nedalo mu moc práci si ho udobřit. Nemluvě o tom, že nebyl zrovna povaha na to, aby si hrál na uraženou královnu.

Kendallovo odůvodnění, že si tak bude víc zvykat a procvičovat ty správné neutrální ksichty před ostatními na to nemělo nějak extra vliv. Když si ho ovšem opřel o strom na břehu Černého jezera a začal ho líbat, to už byla jiná story…

Ani tentokrát ho zjevně argumentama nedostane, takže se rozhodl najet na jinou taktiku – ignoraci. Nereagoval na jasnou výzvu, hodil do sebe zbytek džusu a postavil se.

Jestli budeš takhle pokračovat, někdo si toho zaručeně všimne.

Zadrhl se v půli kroku. Trvalo mu celé dvě vteřiny, než si uvědomil, že stojí uprostřed uličky mezi stoly jako sloup a spěšně se sehnul, jakoby si chtěl zavázat tkaničku.

Musel jsem ti to říct… ozval se Kendall znovu.

Trochu toporně se narovnal: Jo, já vím.

Budu na tebe čekat, doneslo se k němu, když už obcházel konec stolu.

Se zadostiučiněním na Kendalla zvedl prostředníček. Aspoň tohle si mohl dovolit, nikomu z Noční třídy to totiž nepřišlo divné a nevěnovali tomu pozornost.

Lionel si uvědomoval, že se od jistého večera začal mnohem hůř ovládat a to bylo sakra špatně. Pokud si chtěli udržet problémy od těla, museli pokračovat v té otravné komedii ve stylu nesmiřitelné nenávisti. To ovšem neznamenalo, že si nemohl zahrát na nedostupného…

***

 

„Ještě moment!“ zarazila je Corvus, když začala skoro celá Třída jeden přes druhého diskutovat možnosti nového kouzla – Bombarda. „Dostala se mi do rukou oficiální pozvánka na tradiční říjnový bál,“ zahleděla se na nějakou úhlednou kartičku, kterou měla přichystanou na stole.

Lionel při těch slovech přestal šťouchat hůlkou do svého diskmana, kterého se marně snažil už týden zprovoznit.

„Platí ovšem pro starší než patnáct let, jak jistě víte, takže… Isidoro, vy už jste mi to hlásila, zařídím vám doprovod domů. A co pánové? Budete se chtít taky zúčastnit?“

Kendall chtěl zavrtět hlavou, otec totiž na jeho účasti nikdy netrval, ale vyčkávavě čekal, co na to Lionel. Ten jen hleděl podivně zaraženě před sebe.

„Takže nikoliv?“ pozvedla obočí Corvus.

„Já nepůjdu,“ oznámil stručně.

Lionel se k odpovědi neměl, ale jejich učitelka si ji stejně vydedukovala.

„V pořádku. Teď máte hodinu volnou, profesor Lestern dnes dorazí později. Nashle zítra!“

***

 

Kendall si vychutnával noční vzduch vonící deštěm a odpustil si i cigaretu, která by tu příjemnou vůni narušila. Seděl na parapetu okna v nejvyšším patře jedné ze dvou západních věží bradavického hradu. Správně na tom místě neměl co dělat, to ovšem neznamenalo, že ho nějaký zámek mohl zastavit.

Zavřel na chvíli oči a naslouchal zvukům, které se k němu linuly z nedalekého Zapovězeného lesa. Šustění listí pod nohama zvěře, vzdálené vytí nějaké potvory, skřípění větví starých stromů. Když se do toho zakomponoval i zvuk kapek dopadajících na hladinu jezera, byl to hotový orchestr přírody.

Bylo příjemné dopřát si občas úplné oproštění od myšlenek. Byl v takových chvílích vděčný za to, že ho Ariana kdysi naučila, jak si pořádně vyčistit hlavu.

O blížící se přítomnosti druhého upíra věděl, ale otevřel oči, až když ucítil na rameni lehký dotek a stáhnul svoji nohu dolů, aby se mohl jeho přítel usadit na opačné straně parapetu. Lionel si opřel hlavu o dřevěný rám okna za sebou a zahleděl se ven.

Kendallovi bylo jasné, že nakonec přijde. Nebyl natolik zatvrzelý, aby neuznal, že měl pravdu a navíc… Navíc mu při té zmínce o bálu připadal až příliš zaražený.

„Je už tu o dost větší kosa než u nás,“ nadhodil mladší upír tiše.

„Tak si zapni bundu, aby ti nebyla zima,“ reagoval na to.

„Dej pokoj, nebo se zase seberu a jdu,“ zašklebil se Lionel. „Já jen… Že se blíží zima. Už zas.“

Kendall chvíli pozoroval jeho tvář, která se ve tmě rýsovala jen matně, a pak si konečně vzpomněl, proč je Lionel tak zaražený z ochlazení i ze zmíněného plesání na Halloweena. Blížilo se výročí smrti jeho matky…

Už to bylo několik let, a přesto ho to očividně pořád bolelo, pořád mu chyběla. Nemusel nic říkat, Kendall si tím byl najednou naprosto jistý. Lionel musel svou matku hodně milovat, když v něm její ztráta zanechala takovou jizvu. Mimoděk ho napadlo, jestli nebyla jedinou osobou, ke které měl z rodiny takhle blízko. Při té představě a vzpomínce, jak se tvář sympatické upírky propadá a krčí ve smrtelné křeči, se v něm všechno sevřelo. Těžko se dalo zapomenout na to, jaký podíl měl na její smrti on sám.

Nějakou dobu ještě váhal a bedlivě zkoumal Lionelův výraz, snažíc se odhadnout jeho rozpoložení. Pak napjatě vztáhl ruku a krátkým gestem ho pozval k sobě.

 

Lionel si vnitřně povzdechl.

Jak by mohl být na Kendalla naštvaný, když se choval takhle chápavě? Byl tu pro něj, vždycky a bez zbytečných otázek. Stačilo tak málo, aby se jeho temné vzpomínky odporoučely zpátky do minulosti. Tak zatraceně málo… Od kdy ho jen takové jednoduché soucitné gesto dokázalo takhle rozhodit?

Máma mu byla nejdražší osobou na světě a přišel o ni. Následně ještě horším způsobem přišel o podporu i u otce. Uzavřel se do sebe a nikoho už si k sobě nehodlal natolik pustit. Bylo to bezpečnější. Kdo nic neměl, nemohl nic ztratit. Jenže teď měl Kendalla. A nedostal ho zrovna zadarmo. Nechtěl si ani představovat, že by mohl přijít i o něj.

Se sevřeným hrdlem se pohnul, otočil a usadil na parapet tak, aby se o Kendalla mohl opřít. Ten kolem něj mlčky obmotal ruce a zabořil mu bradu do ramene. A ten svírající pocit bezmocné lítosti v něm konečně povolil…

 

Objímal ho beze slov tak dlouho, dokud se Lionel neuvolnil.

„Lepší?“ zašeptal tázavě.

Mladší upír se místo odpovědi schoulil ještě těsněji do jeho náruče a zavřel oči. To Kendalla jen utvrdilo v tom, že ho ta změna vztahu mezi nimi, to definitivní nezvratné sblížení přece jen dost rozhodilo.

Nikdo takhle Lionela neznal. Mladý Gor´nam nikdy nedával najevo slabost. Před ním samotným nechal tu sarkastickou chladnou masku úplně spadnout teprve podruhé. A ač byli oba hodně rozdílných povah, v tomhle si byli až příliš podobní.

Kendall si byl dobře vědom své vlastní zdi, za kterou se schovával. Oba se báli toho, že by ostatní zjistili, jací jsou doopravdy. A tak se obklopili odstupem a přetvářkou. Jen je to oba naučilo něco jiného…

Po tom všem, čím si spolu prošli, si Kendall neuměl představit, že by Lionel v jeho životě nebyl. V hloubi duše ho ta představa děsila. Nevěděl proč, ale nikdo jiný ho nedokázal přimět cítit se opravdu naživu.

Přimkl si ho k sobě tak těsně, že to muselo bolet, ale žádný protest se neozval.

„Nechce se ti domů, viď?“

„Klidně vyměním strýce za tvého otce a můžeš si sám vyzkoušet, jaké to je,“ zabručel Lionel do látky jeho košile.

Kendall nejprve nereagoval. Při těch slovech se v něm totiž probudil temný vztek na původce toho pracně skrývaného strachu v hlase jeho přítele. Čím dál víc ho rozčilovalo, že nedokáže nijak ovlivnit situaci v sídle Gor´namů. Jen proto, že držel Lionela v náruči, odolal nutkání něco ve svém nejbližším okolí rozbít na kousíčky.

Až když si byl jistý, že se dokáže ovládnout, přiblížil rty k jeho uchu, ve kterém se leskla jednoduchá náušnice. I když do poslední vteřiny sám nevěděl, co chce vlastně říct.

„Pro tebe bych zvládl cokoliv,“ jeho hlas nebyl víc než téměř neslyšný šepot, ale stejně upír v jeho sevření znovu ztuhl, když ta slova vyslovil. Nedivil se. Až příliš se to podobalo…

Lionel se pohnul, ale ne proto, aby se odtáhl. Natočil k němu obličej a jejich rty se tak ocitly sotva na dlaň od sebe. Až po několika tichých vteřinách pohnuli hlavami oba najednou, aby tu vzdálenost překonali a ztratili se v hřejivém pocitu z blízkosti toho druhého.

***

 

Kendallovy oči byly první, které se na osobu ve dveřích zaměřily a snad poprvé neviděl Feles rád. Její objevení totiž tentokrát znamenalo jejich odchod domů. A z toho měl vážně hodně nedobrý pocit.

Poté, co se Corvus uvítala s jejich mladší učitelkou a při spěšném odpochodování ke dveřím prakticky porazila několik studentů, zůstali v učebně jen čtyři a Feles je přejížděla zkoumavým, trochu zamračeným pohledem. Lionel prakticky ležící na lavici si jí nevšímal, Isidora na ni hleděla vyčkávavě a on sám měl myšlenky někde jinde…

„Isidoro, půjdeš první,“ oznámila najednou Feles rázně.

Mladá upírka na ni zůstala nechápavě civět. Nebylo divu. Corvus je nikdy nenechala o samotě s Lionelem, logicky jim dávala co nejméně prostoru k tomu, aby se mohli porvat – nebo něco lepšího – a Feles místo toho…

Až když odkráčely a oni si mohli být jistí, že je nikdo neslyší, se Lionel narovnal a otočil dozadu.

„O co jí jde?“ mračil se nehezky. „Zrovna nás dva by tu přece nechávat neměla.“

Chvíli si svou odpověď rozmýšlel: „Myslím, že nás zkouší.“

„Zkouší?“ opakoval Lionel nechápavě.

„Nejsem si jistý, jestli nám věří tu báchorku o vzájemné nenávisti tak jako ostatní.“

„Pfft! To je mi jedno,“ zabručel. „Ale nejsem žádná testovací krysa.“

Kendall na něj chvíli hleděl, jak se protahuje, pak vstal ze svého místa a opřel se o jeho lavici.

„Uvidíme se o víkendu?“ nadhodil tázavě.

Lionel uhnul očima: „Tentokrát ne…“

A sakra…

„Strýc bude doma?“ reagoval tiše.

„Hmm…“

Díval se na něj a mlčel. Nemohl mu nijak pomoct, i když strašně chtěl.

Někde hluboko v něm se znovu ozval ten špatný pocit, který ho ponoukal k nějakému nerozumnému nápadu. Pracně ho potlačil, natáhl se a na krátkou chvíli stiskl Lionelovo rameno, než se vrátil zpátky do svojí lavice.

„Budu v pohodě,“ ozval se jeho přítel, ale moc přesvědčivě to tedy neznělo.

„Jo… Já vím,“ donutil se k alespoň trochu pozitivní reakci.

Zanedlouho poté se znovu otevřely dveře a dovnitř nahlédla Feles, tentokrát už s krátkými černými vlasy.

„No vida, že to jde,“ konstatovala spokojeně. „Tak pojďte. Oba najednou, ať už se nemusím vracet.“

Feles kráčela chodbami jako první a oni za ní, dobré dva metry od sebe. Žádné žáky v podzemních chodbách nepotkali, bylo pozdě a jejich spolužáci už měli po večerce. Na někoho však přece jen ve vstupní síni narazili. Směrem k podzemí svižně kráčel Andreas Lestern s několika knihami v rukou.

„No, konečně,“ zabručela si pro sebe Feles. „Počkejte chvilku, hned jsem zpátky.“

Lionel ji upozornil na chybějící brýle jen na poslední chvíli. Musela být pěkně roztěkaná, když zapomínala na to svoje mizerné krytí. Kdokoliv, kdo Angelu Blackovou neznal jen jako kriminálnici z plakátu, ji musel poznat.

Když Feles zmizela za rohem, odkud se k nim za chvíli donesl tichý hovor, Kendall se podíval na Lionela, který s rukama v kapsách hleděl sklesle do země. Mírně si povzdechl, znovu zkontroloval roh chodby a neslyšně přistoupil těsně k němu. Jemně mu položil ruku zezadu na bedra.

Dávej na sebe pozor, pronesl k němu v duchu.

Překvapený Lionel zvedl hlavu a stejně jako on spěšným pohledem zkontroloval, jestli se Feles nevrací.

Co je s tebou? zeptal se pak.

Nic, jen mám takový blbý pocit…

Lionel se ušklíbl, ale jeho výraz neměl daleko do úsměvu: Budu ti chybět, co?

Musel mu to oplatit: Jo…

Dívali se jeden druhému do očí a Kendalla stálo velké přemáhání, aby si mladšího upíra nepřitáhl ještě blíž a už nepustil. Ani si nevšimli, že hovor za rohem skončil. Kendall jen na poslední chvíli stáhl ruku z Lionelových zad, když se jejich učitelka zase objevila na dohled.

„Omlouvám se, že jste museli čekat,“ přispěchala k nim, pak se na moment zarazila a dost udiveně si je začala prohlížet.

Nechápali, co by jí mohlo přijít podezřelé, a se vzrůstajícím napětím čekali. Ale ona je nakonec jen pobídla k odchodu. Za jejími zády se na sebe nechápavě podívali. Nebyli si vědomi ničeho, co by jí mohlo přijít divné…

455 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí