Skip to content

Část šestá – III. Nápad

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

„Aby bylo jasno, ty zubaté smrádě, vezmem si vás do parády všechny. Pěkně jednoho po druhém.“

Výhrůžné syčení bylo dostatečně tiché, aby se nedoneslo k profesorům na druhé straně síně, ovšem jeho uším rozhodně neuniklo.

Zmijozelský sedmák, jehož jméno si Lionel neobtěžoval zapamatovat, se s úšklebkem nakláněl k jednomu z nejmladších studentů Noční třídy – Ethanovi, který se v reakci na to musel hodně snažit nevrčet nahlas, stejně jako jeho dvojče. Tímhle způsobem do něj téměř dospělý čaroděj ryl už nějakou dobu. Právě tak dlouho, aby toho měl Lionel plné tesáky. Nemluvě o tom, že otrapa patřil k Alvinově partičce ´potíračů zla v Bradavicích´, kteří se na něm předevčírem tak vyřádili.

Nevšímal si varovného pohledu, který k němu z opačné strany stolu vysílal Kendall a ujistil se, že jsou Corvus i Feles dostatečně zaujaté tlacháním. Pak se bleskově přesunul na volné místo vedle toho kreténa, vyhlédl si nejbližší čistou vidličku a zabodl ji do stolu přesně mezi jeho dva buclaté prsty.

Zmijozelák sebou škubl a vyjekl jak malá holka. Jeho kumpánům se nový spolusedící podle těch ksichtů taky moc nezamlouval a dobrou třetinou zmijozelského stolu prolétlo poděšené mumlání.

Tváří se jak hrdinové, ale stačí nasadit upíří rychlost a dělají si do trenek, pomyslel si Lionel jízlivě na adresu svých milých spolužáků.

„Ještě slovo a další budeš vytahovat z krku, srabe,“ zaševelil vykulenému sedmákovi přímo do ucha a mihl sebou zpátky dřív, než vůbec někdo z nich stačil zaklapnout otevřenou hubu.

Jeho spolužáci ze Třídy se na něj zahleděli s tichým vděkem a Isidora dokonce souhlasně kývla. Znovu se mu tak připomenulo, jak moc se vztahy mezi mladými upíry od začátku školního roku změnily.

Otevřená nenávist a odpor vůči Noční třídě ze strany ostatních bradavických studentů je stmelila mnohem víc než nenápadné snahy Feles, i když bez ní by se tak daleko určitě taky nedopracovali. Nikdo se v tu chvíli ani nepozastavil nad tím, že se zastal jednoho z nejbližších kamarádů Kendalla Rowanna. I když zrovna jeho očím se raději úporně vyhýbal.

Při první příležitosti celé Třídě řekl o nočním přepadení i Alvinových výhrůžkách. Místo obav se většina z nich dost nakrkla, až měl chuť je za to pochválit. Nikdo ale neprotestoval, když pak Kendall navrhnul, aby nikam nechodili sami, ale přinejmenším ve dvojicích. On sám je pak dost důrazně požádal, aby nechali nějaké odvetné akce na něm a zůstali v klidu. Kupodivu to vypadalo, že jeho přání hodlají všichni ve Třídě respektovat. To ovšem neznamenalo, že by je nechal bezdůvodně buzerovat.

Se zaťatými zuby si dolil pohár ředěnou krví, ten večer už čtvrtý. Děkoval Bulagrovi, že Feles tenhle přísně tajný zlepšovák pro starší upírské studenty zařídila. Mezery mezi jejich výlety domů se díky množícím se démonským útokům a obecné zaneprázdněnosti profesorského sboru dost protahovaly a jejich učitelka měla s přibývajícími týdny oprávněné obavy o jejich sebeovládání, co se krvežíznivosti týkalo.

Začarovaný drink nechutnal nejhůř, jenže to nebylo ani zdaleka dost. Ne po těch zraněních od Alvina a jeho pucfleků, ale pro teď mu to prostě muselo stačit. Uvědomoval si, že je víc napružený než obvykle, a oči mu utíkají k hrdlům mladších studentek, ale nehodlal se kvůli tomu vzdát školy ve prospěch času stráveného v přítomnosti strýce.

Od Alvina a jeho kumpánů zaznělo směrem k nim ještě pár tlumených nadávek, ale pak překvapivě inteligentně sklapli. Většinu dozoru přes vánoční prázdniny sice zastávali prefekti, primusové a Filch, ale museli by být úplně blbí, aby pokračovali v provokacích před jejich učitelkami. Upírky měly dostatečný respekt u většiny studentů. Nejspíš proto je McGonagallka chtěla mít na hradě, zatímco ona sama si vzala volno. Corvus si je už předešlou noc samozřejmě podala, jelikož jí ten přemotivovaný moták nahlásil, že je načapal na chodbě, ale svorně se s Kendallem vymluvili na náhodu.

Ovšem následkem toho všeho panovalo v síni a hlavně nad jejich stolem dost dusno, a nebyla by to Feles, aby si té napjaté atmosféry nevšimla…

Netrvalo dlouho, než se zvedla od nějakého čajíčku, co popíjela už od příchodu a napochodovala si to k nim.

„Gor´nam a Rowann,“ oslovila je docela studeně.

Otráveně k ní zvedl zrak, stejně jako zbytek Třídy. Feles si je prohlížela zpoza brýlí podezřívavě zúženýma očima.

„Vztyk,“ rozkázala nekompromisně, a aniž počkala na reakci, už si to mířila k východu.

Kendall se samozřejmě zvedl bez řečí, zato on zůstal ostentativně sedět. Nepotřeboval si vyslechnout další přednášku o dodržování stupidních školních pravidel, které absolutně nebyly přizpůsobené obvyklému upírskému programu. O to už se postarala Corvus.

Přetočil oči, když se Feles dost okatě zastavila ve dveřích a založila si ruce na hrudi. Vyčkávavě na něj hleděla, s Kendallem po boku, který mu nenápadně věnoval pobavený pohled. Zanedlouho už se po nich otáčela polovina zmijozelského stolu. A přehnanou pozornost začínal fakt nesnášet. Takže radši dopil pohár a postavil se taky, ale nezapomenul se u toho tvářit pěkně zpruzeně.

*

Po celou cestu ke kabinetu Obrany proti černé magii nikdo z nich nepromluvil.

Kendall docela oceňoval, že je Feles vede někam, kde jejich rozhovor nebudou poslouchat cizí uši, ovšem pro kysele se šklebícího Lionela to asi žádné velké plus nebylo.

Nemohl se rozhodnout, jestli chce držet se zarputilým Gor´namem a o tom ohavném útoku mlčet nebo říct Feles pravdu i přes jeho odpor. Měl rozhodně nutkání se jí svěřit. Bulagra věděl, kam až byli mladí čarodějové schopni zajít. Co když to zkusí na někoho z prcků a nezůstane to bez následků? Co když se pak Lionel neovládne a všechno se ještě zhorší? Musel by být slepý, aby si nevšiml, že mladší upír bojuje se vzrůstajícím hladem po krvi.

Vešli za Feles do přecpaného kabinetu a ona za nimi ladným mávnutím hůlky zavřela dveře. Kendall si dobře všiml, že upírka působí jinak, než jak ji doposud znal. Její pohyby byly přirozenější, a ne tak usilovně soustředěné. I když to napětí a smutek z jejích očí úplně nezmizely, jako by z ní spadlo nějaké břemeno… Už na svoje trápení, ať už se týkalo čehokoliv, nebyla sama.

Feles se posadila za široký stůl čelem k nim, sundala si z nosu ty otřesné brýle a pokynula k židlím naproti: „Sedněte si.“

„Postojím,“ ozvalo se jednohlasně v odpověď.

Kendall překvapeně ztuhl. Ta malá, jednoduchá souhra mu znovu přivodila zvláštní pocit, který provázel i okamžik, kdy Lionela zachytil na chodbě, aby neupadl. Jako by byli na stejné vlně. Bylo to zvláštní a mrazivé, ale příjemně.

Lionel na něj po očku kouknul a Feles udiveně přejížděla pohledem z jednoho na druhého.

„Co jste zrovna vy dva dělali v noci na chodbě, když vás nachytal školník?“ otázala se pak rázně. Šla na to zpříma a neznělo to, že by se dala odbýt výmluvou jako Corvus.

Zaraženě mlčel, pořád nerozhodnutý, jestli promluvit nebo raději ne. Nechtěl Lionela naštvat a ten dost trval na tom, že si došlápne na Smithe sám. A ani on samozřejmě neodpovídal.

Jejich učitelka pozvedla obočí a chvíli mlčky přemítala, její prsty přitom jemně poklepávaly do desky stolu, díky čemuž si všiml prstenu na její levé ruce. Vypadal jako zásnubní. No vida, tak proto jí ubyly ty chmury…

„Kendalle? Ty sis na něco vzpomněl?“ zeptala se Feles nečekaně.

Netušil, jak přišla na to, že by snad mohl. Tou otázkou mu jen znovu připomenula, jak zbytečně se už dvě noci snažil přijít na to, co pro něj vlastně znamená Lionel Gor´nam.

„Ne… Zatím ne,“ připustil sklesle.

„Tak proč…?“ hleděla na ně nechápavě.

Kendall zaváhal a znovu se tázavě podíval na Lionela. Ten mu pohled neopětoval, ale stejně mu došlo, na co se chce zeptat.

„Ví o nás,“ zabručel stručně.

„Myslel jsem si to,“ pokývl hlavou.

Feles se na ně dívala úplně jinak než zbytek učitelů, kteří byli neustále na pozoru, aby je drželi od sebe. Ona z jejich rozbrojů obavy neměla. A tohle byl důvod.

Otočil se znovu k ní: „Lionel mi řekl pravdu,“ zodpověděl pak nedokončenou otázku. „Že jsme ve skutečnosti přátelé.“

„Aha,“ podotkla k tomu Feles dost divným tónem a pořád přitom koukala na Lionela, který zachmuřeně civěl do země. „Stále to ale nevysvětluje, co jste dělali na té chodbě.“

Znovu se rozhostilo ticho, které v podstatě říkalo víc, než kdyby nějak reagovali. Uvažoval, jestli to Lionel nedělá schválně a ve skutečnosti o tom chce Feles říct…

„Co se stalo?“ naléhala jejich učitelka dál.

„Nic, o čem bys musela vědět,“ reagoval konečně Lionel docela oprskle.

„Nech si ty drzosti a ven s tím,“ obula se do něj Feles neoblomně. „Proč je půlka Zmijozelu jako na jehlách? Někdo zase otravoval?“

Kendall přešlápl a znovu naléhavě kouknul po Lionelovi, který se k odpovědi neměl. Ale jejich učitelka se tím nenechala odradit.

„Hmm…“ zamračeně si založila ruce na hrudi. „Alvin Smith?“

Lionel do ní zabodl pohled a ohrnul ret: „Nepleť se do toho, Feles, vyřešíme si to sami.“

„Aha, takže otravoval,“ došlo jí samozřejmě okamžitě. „Jak moc?“

Kendall se zamračil při vzpomínce na hromadu modřin a šrámů. Všechno se Lionelovi zahojilo, ale stejně se mu nelíbilo, v jakém stavu byl, když ho našel. Vůbec ne. Muselo to hrozně bolet.

„Hele, vy dva,“ nadechla se Feles a nahnula se k nim přes stůl. „Nebudu z toho vyvozovat unáhlené závěry, nechci to ještě zhoršit, ale řekněte mi, co se stalo.“

„Lionela napadli,“ vyrazil ze sebe Kendall rychleji, než si to stačil zase rozmyslet. Mladší upír na něj očekávatelně nevraživě zasyčel, ale zarytě ho ignoroval. „A vyhrožovali.“

Feles se zachmuřila: „Kdo oni?“

Semkl rty a zkusil nechat prostor Lionelovi, jelikož on sám zmijozelské studenty ještě natolik neznal, ovšem ten pořád pochmurně mlčel.

„Koukni, Lioneli,“ promluvila Feles znovu klidně. „Já docela chápu, že si to chceš vyřídit po svém, ale to by se mohlo sakra vyhrotit. Uvědom si, o co se vlastně celým tím zřízením Noční třídy snažíme. Prosím.“

Mluvila vážně, naléhavě a rozumně. To nakonec uznal i Lionel a Kendall v duchu připsal Feles body za vytrvalost.

„Počíhali si na mě v jedné opuštěné chodbě,“ začal vysvětlovat příšerně neochotně. „Smith, jeho kumpáni a pár sedmáků… Zatímco mě zabavili, Smith mě uvěznil v antivampýrském štítu. Pak vytáhli nějaké kovové trubky a pálky… Asi jen potřebovali trochu vypustit páru, nic z toho nebylo ze stříbra.“

Kendall postřehl v Lionelově hlase záchvěv potlačované zlosti z ponížení, kterého se mu dostalo, a zachmuřeně se zahleděl na jeho profil. Snažil se to skrývat, ale on to z něj cítil – ten vztek a touhu po odplatě. A z upřeného pohledu sedící upírky se dalo vyčíst, že si toho taky všimla.

Lionel si založil ruce na hrudi, jako by bránil sám sobě s nimi do něčeho začít bušit a dutě pokračoval: „Když je to přestalo bavit, nechali mě tam. Nemohl jsem se dostat přes ten štít, a tak mě našel Kendall,“ zakončil mnohem tišeji, než na začátku.

Feles na něj hodnou dobu vážně hleděla. Nejspíš jí taky připadalo, že Lionel ten útok při vyprávění příliš nadlehčil.

„Jak moc tě zranili?“ zeptala se pak.

„Ani to nestálo za řeč,“ vyprskl opovržlivě.

Takhle by to Kendall tedy rozhodně neoznačil. Feles se k tomu naštěstí vyjádřila nahlas dřív, než stačil něco v tom smyslu podotknout. Nejspíš už jeho tvrdohlavého spolužáka taky dobře znala.

„Ani se mi nezdá,“ oponovala tvrdě a obrátila se na něj. „Kendalle, když jsi ho našel, krvácel?“

Raději se vyhnul ostrému pohledu, který po něm Lionel hodil.

„Ano,“ přikývl vážně.

„V tom případě bys měl jít dřív domů, Lioneli,“ reagovala Feles nesmlouvavě.

„Ale já…“ nadechl se mladší upír k námitkám, ke kterým ovšem nedostal prostor.

„Odmítám pak řešit, že se neovládneš a jednoho krásného večera vrazíš Smithovi zuby do krku. Potřebuješ krev,“ zdůraznila tvrdě.

Lionel protáhl obličej, ale těžko to mohl popřít, takže už mlčel.

Jejich učitelka se znovu opřela do židle: „Co zbytek Třídy? Ví o tom?“

„Jo,“ zabručel Lionel. „Řekl jsem jim, aby si dávali pozor. Ten zmetek je schopný jít i po těch nejmladších.“

„Všichni slíbili, že se nebudou potulovat po chodbách sami,“ doplnil Kendall.

„Alespoň že tak,“ reagovala Feles uznale.

Pak se její oči najednou rozšířily. Vypadala zamyšleně, něco si mumlala pod nosem a prakticky je ignorovala.

Podívali se jeden po druhém a pokrčili rameny. Mohli jen čekat, jestli už je konečně propustí.

„Kendalle…“ promluvila Feles konečně rozvážně. „Mám nápad.“

„Máme se začít děsit?“ zašklebil se Lionel.

„Nebuď drzý,“ napomenula ho znovu učitelka a dál se náhle jasnýma očima dívala přímo na něj. „Ještě se budu muset poradit, ale myslím, že bychom mohli něco zkusit ohledně té tvojí paměti.“

Po těch slovech se snažil udržet své emoce na uzdě. Už se neodvažoval moc doufat. Čím víc času uplynulo, tím beznadějněji to se znovuzískáním jeho vzpomínek vypadalo. Rozhodl se raději držet reality, než být pak zklamaný a utápět se dál v prázdnotě.

„Co přesně tím myslíš, Feles?“ zeptal se toporně.

„Krev Vznešeného.“

Poklesla mu čelist a Lionel se zatvářil dost obdobně. Tak tohle nečekal. O užívání krve jejich prastarých Vznešených se sotva šeptalo, bylo to přísně zakázané téma. A Feles to nadhodila, jako by se chystala hlásit počasí.

„Nechte mě to vysvětlit…“ upírka se postavila a při pochodování kolem stolu mluvila energicky dál, jako to někdy dělala na jejich hodinách. „Jak sami víte, díky lidské krvi dokážeme přežívat a nabrat novou energii. Ale krev Vznešeného, prastarého čistokrevného upíra dokáže mnohem víc. Několikrát znásobuje naši rychlost i sílu. Bohužel taky hlad po krvi, ale dá se to potlačit. Její účinky ještě nejsou úplně prozkoumané, je kolem toho spousta zákazů, ale myslím si, že když u tebe nefungovalo moje léčení ani normální krev, stálo by za to zkusit tohle. Ačkoli to má i jisté vedlejší účinky…“

„Jaké?“

Kendall, chystající se k úplně stejnému dotazu, se překvapeně ohlédl po očividně napjatém Lionelovi, ale mladší upír si ho nevšímal a upíral pozornost jen na Feles.

„Působí to jen několik hodin, pak přichází dočasné oslabení, zpomalení schopnosti regenerace, bolesti hlavy a další, už ne tak podstatné následky. Blíží se to abstinenčním příznakům po větším množství alkoholu.“

Na to se Lionel otřásl odporem, což Kendalla překvapilo. Že by s tím měl nějaké zkušenosti?

„Ale zase to přejde,“ ujistila je nakonec Feles.

„A tohle všechno víš jak?“ vypálil na ni pro změnu Lionel.

„No…“ upírka si povzdechla a odmlčela se.

Nakonec si Lionel stejně odpověděl sám: „To mi chceš tvrdit, že ta ampule, cos vypila tehdy na Hradě, byla krev z žil nějakého Ynemeren?“

Kendall zaraženě poslouchal a při zmínce o Hradu a krvi se mu znovu vybavila ta opojná chuť, kterou měl na patře, ještě když se probral v sídle svých rodičů. Byla to jedna z mnoha věcí, které mu vrtaly hlavou – čí krev to tehdy pil?

Upírka si nejprve trochu rozpačitě odkašlala: „Ano,“ přiznala pak. „Mám to odzkoušené. A nejen já.“

Nadechl se a nabral odvahu k vlastní otázce: „Existuje tedy šance, že mi to pomůže?“

Feles váhala a do odpovědi se jí očividně moc nechtělo.

„Upřímně, vůbec si nejsem jistá, Kendalle, ale za pokus to stojí. Mohla by zregenerovat tu část mozku, ke které už jsem se nedostala. Výsledek nezaručuju.“

Vydechl a vážně pokýval hlavou. To dalo rozum. Radši mu neřekla ani to, jak vysoká je pravděpodobnost, že se to opravdu povede.

„Chceš to zkusit?“ zeptala se vážně.

Podíval se na ni, pak na Lionela. Ten sice nejprve hleděl jen do země, ale nakonec se i jeho oči konečně stočily k němu. A Kendall v nich našel něco, co mu z nějakého důvodu stačilo k tomu, aby získal jistotu.

„Jdu do toho,“ přitakal rázně.

Přikývla: „Pokusím se ji sehnat co nejdřív, budu muset někoho z nich přesvědčit. Ale nechte si to oba pro sebe. To by dopadlo, kdyby vyšlo najevo, že s tebou chci experimentovat.“

„Jen když si ty necháš pro sebe to se Smithem,“ reagoval hbitě Lionel a Feles po něm sekla dost otráveným pohledem.

„Nějaký bystrý… No, dobře, ale dám si na toho spratka pozor,“ usoudila zachmuřeně a zase se posadila. „Až to budeme zkoušet, vezmu tě k sobě domů, Kendalle. Mám obavy, že tví rodiče by nám to zatrhli a tady to realizovat nemůžeme.“

„Souhlasím,“ přikývl znovu okamžitě. Po tom nekonečném přesvědčování, aby ho vůbec pustili do školy, mu bylo jasné, že s jeho otcem by v tomhle případě bylo asi těžké pořízení.

„A nemohl bych si zároveň s tím udělat ten svůj výlet mimo školu?“ vyhrkl Lionel.

Feles se na něj upřeně zadívala a Kendallovi se na tom pohledu zdálo něco zvláštního. Jako by Lionela chápala, jako by věděla, proč se mu nechce do rodinného sídla. Asi bylo něco na tom, co říkala předtím dvojčata, že je celá jeho rodina divná…

„Proč ne,“ souhlasila zvolna a zvedla varovně prst. „Ale zůstane to všechno mezi námi, pánové, jasné?“

Oba se na ni sehraně zazubili a znovu odpověděli téměř jednohlasně: „Jasné.“

Když pak po sobě mrkli, přesně věděli, na co ten druhý myslí. Takhle se jim Feles zamlouvala mnohem víc.

471 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Krev pro Tebe

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář