Skip to content

Část šestá – II. Předvečer Vánoc

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

Kendall složil ohmataný výtisk Denního Věštce, kterému dominoval článek o krvavé vraždě prezidenta Francie, s pocitem déjà vu. Zamyšleně vzhlédl k začarovanému stropu Velké síně. Nad hlavami studentů téměř nehybně viselo množství svící a nad nimi pak poletovala hustá záplava sněhových vloček.

Počty útoků Posedlých, jak začali novináři označovat lidi, nad jejichž těly prokazatelně převzal kontrolu nějaký démon, rostly úměrně se zhoršujícím se počasím. Sněžilo už od poloviny prosince, bradavické pozemky ležely pod tlustou bílou peřinou a kvůli štiplavému mrazu většina malých čarodějů raději vůbec nevystrkovala nos z vytápěného hradu.

Celá síň byla krásně vyzdobená a jásavě osvětlená tuctem obrovských vánočních stromků, ale panovalo v ní pochmurné ticho. Přestože byly Vánoce za dveřmi, málokdo se ten večer byť jen zasmál.

Bratrstvo krve si díky démonům, kteří byli na konci října vypuštěni z otevřené Brány, značně rozšířilo vražednou působnost a strach z nich se šířil po celé zemi jako mor. Jen v předešlém týdnu se hned dva nebelvírští studenti dozvěděli, že je někdo z členů jejich rodin mrtvý nebo nezvěstný. A laxní přístup Ministerstva kouzel, které požadovalo po všech kouzelnických občanech osobně podanou žádost o vytvoření ochranných pentagramů kolem jejich domovů, tomu zrovna nepomáhal.

Kendall sklonil hlavu a odstrčil ty děsné noviny co nejdál. Ačkoliv od svého probuzení v – pro něj cizím – pokoji nikomu fyzicky neublížil, nemohl si pomoct, aby se za všechny ty oběti necítil z části vinen.

Nepamatoval si sice, jak se dostal do rukou Bratrstva, ale od Feles věděl, že to díky jeho krvi přivolal bývalý člen Rady Vznešených Causus Ater ze světa démonů postrach celých generací upírčat a spolu s ním černé stíny, které teď terorizovaly celou zemi. Tušil, že mu neřekla ani zdaleka všechno, co o jeho únosu věděla, ale i tak ho už při vědomí, že měl během toho Rituálu správně umřít, mrazilo v zádech.

Nejpochmurnější nálada panovala nad stolem profesorů, u kterého ten večer chyběly obě učitelky Noční třídy. Vypadalo to, že alespoň Feles a Corvus tráví svátky se svými blízkými, i když upíři obvykle Vánoce neslavili. V celém roce měla upírská komunita jen dva opravdu významné svátky a nějaké čekání na Otce Vánoc s nimi nemělo nic společného. Málokteré rodiny převzaly mudlovský obyčej s výzdobou a dárky a čistokrevné klany mezi ně rozhodně nepatřily.

Takže i když některé kouzelnické děti odjely za přísných bezpečnostních opatření na Vánoce domů, Noční třída zůstala na hradě v plném počtu. Nijak ve škole nevyčnívali, vzhledem k obecné hrůze z možných útoků démonů, nechala většina rodičů děti raději v Bradavicích, které byly spolu s Ministerstvem kouzel a nemocnicí u Munga obecně považovány za nejlépe zabezpečené.

Kendall přeletěl pohledem po zachmuřených studentech, kteří ještě posedávali u dlouhých stolů. Bavili se jen šeptem nebo se okatě nimrali v jídle, jako to předváděl Alvin Smith – zmijozelský páťák, který mu byl nesympatický od prvního dne. I teď mu věnoval jen jeden záštiplný pohled, než se zase pustil do pronásledování brambor po talíři.

Pak mu oči sjely k černovlasému upírovi sedícímu na okraji jejich stolu. Měl před sebou lahev máslového ležáku, který měla dospělejší část studenstva výjimečně k večeři, ale civěl někam skrz ni a vypadal dost nepřítomně.

„Hele, kluci,“ ozval se Kendall váhavě.

Ethan a Evan usazení na protější straně stolu k němu naprosto sehraně zvedli hlavy od příšerně tlusté knihy o nějaké praštěné čarodějnické hře na košťatech. Na tu jejich synchronizaci si rychle zvykl. Spolu s Amarou a Aliou podle všeho stáli na straně jeho rodiny už od začátku školního roku a přirozeně se s nimi zatím skamarádil nejvíc.

„Je mi jasné, že vás ty moje věčné dotazy už musí pěkně otravovat,“ začal omluvně.

„Vůbec ne,“ popřeli to oba zakroucením hlavou.

„Fajn…“ naklonil se k nim a ztišil hlas. „Já jen – provedl jsem někdy předtím něco Lionelovi? Vím, že jsou naše rodiny na nože a tak, ale… Udělal jsem mu něco přímo já?“

Malí upírci nejprve koukali na něj a pak jeden na druhého, než pokrčili rameny.

„O ničem konkrétním nevíme, ale vždycky jste šli proti sobě,“ odpověděl jako první Ethan.

„I když předtím u toho Gor´nam mnohem víc mluvil,“ usoudil Evan.

„Takže… On se takhle nechoval vždycky?“ zajímal se Kendall dál.

„Ne, jen poslední dobou.“

„Nebaví se vůbec s nikým.“

„Ani s Isidorou.“

„A s tou byl nejvíc zadobře.“

„Je fakt divný,“ zašeptal Ethan.

„Celá jeho rodina je divná,“ přisadil si Evan docela hlasitě.

„Brácha…“

„No co?“

„Slíbili jsme Feles, že nebudeme zbytečně pomlouvat.“

„Jen říkám svůj názor,“ ohrnul nos starší z dvojčat.

„Každopádně si z něj nedělej hlavu,“ promluvili nakonec oba najednou.

Jenže to byl právě ten problém.

Kendall byl většinu času soustředěný na studium kouzel, ale mimo tu dobu se mu druhý čistokrevný upír v jejich Třídě vkrádal na mysl až příliš často.

Znovu se zahleděl na Lionela Gor´nama. Na to, že se měli nesnášet, ho až podezřele ignoroval. V podstatě s ním za celý ten měsíc, co byl zpátky v Bradavicích, nepromluvil jediné slovo. Žádné urážky, úšklebky nebo očividná zášť. Jen chladný odstup a uzavřené mlčení. Nejprve myslel, že je prostě takový, ale dvojčata mu právě potvrdila jeho domněnku, že se nedávno stalo něco, co Gor´namovo chování změnilo.

Jeho spolužáci se po chvíli víceméně hromadně zvedli, ale on jen zavrtěl hlavou a nadzdvihl nedopitou lahev ležáku, že chce ještě zůstat. I když kvůli tomu příliš sladkému pití to rozhodně nebylo. Trpělivě počkal, až i poslední student Třídy zmizí za dveřmi. Gor´nam jejich odchod očividně vůbec nevnímal.

Kendall ještě několik vteřin váhal, ale pak se rozhodně postavil. Zahlédl přitom ve dveřích Alvina Smithe, který zrovna se svými kamarády odcházel. A ten pohled, co vrhl po nehybném Lionelovi, se mu teda moc nezamlouval.

Odhodlaně zamířil ke konci stolu a sedl si přímo naproti svému spolužákovi. Mladší upír ztuhl. Chvilku to trvalo, ale nakonec k němu zvedl pohled a snad vůbec poprvé se mu podíval do očí. A Kendall si okamžitě uvědomil, že v nich nevidí zlobu ani odpor. Jen úporný odstup a jakousi pracně skrývanou bolest…

*

Lionel zíral na poloprázdnou lahev od máslového ležáku, kterým nejspíš vedení školy chtělo aspoň části studentíků zvednout náladu, a upřímně nechápal, co na tom kdo z čarodějníčků viděl. Bylo to hnusně přeslazené.

Nepřítomně od sebe ten blivajz odstrčil. Napadlo ho, že by si zašel spravit chuť na západní věž. Normální pivo, které by tu pachuť stopro spláchlo, by ve škole sehnal těžko, ale cigáro by mu tu službu mohlo udělat taky. Už dost dlouho nekouřil, samotného ho to moc nebavilo.

Nestačil se ještě ani narovnat od stolu, když si někdo kecl na lavici naproti němu. Dobře věděl, kdo to je, i když se už věky snažil předstírat, že ta osoba neexistuje. Nechtělo se mu zvedat zrak, ale nakonec to stejně udělal.

Zabořily se do něj jasně modré oči, od kterých už se nedokázal odtrhnout.

Kruci, proč jsem se tomuhle asi snažil zabránit…

Dařilo se mu vyhýbat Kendallovi skoro celý měsíc. Nemluvil s ním, jako ostatně s nikým a uzavřel se raději do sebe. Nestál o společnost, ani o stupidní dotazy. Vídat Kendalla každý den pro něj začalo být utrpením. Děsil se totiž vlastních reakcí na jeho blízkost.

Celá Třída věřila tomu, že je mu Kendall Rowann u zadku. Opak byl pravdou a on nemohl jinak, než ho prostě ignorovat. Nemohl si dovolit něco říct nebo naznačit, když si Kendall nic nepamatoval. Musel pokračovat ve hře, kterou spolu začali. Jenže v ní zůstal sám a bylo to každým dnem těžší.

Kendall vypadal oproti tomu v pohodě, kouzlení mu šlo, všichni byli až odporně ohleduplní a navykládali mu kde co. Vsadil by se, že i o něm. Jo, o něm a jeho klanu si vyslechl určitě spoustu keců. Teď ale byli jejich spolužáci pryč. Z upírů zůstali v síni jen on a právě Kendall, který na něj upíral ten svůj čistý pohled, ze kterého ho skoro mrazilo.

Lionel ztěžka polkl a odtáhl se, jak nejdál to šlo, aniž by sletěl z lavice.

„Proč se mi vyhýbáš?“ zeptal se bez jakéhokoli úvodu Kendall.

Ztracený hlas hledal dost pracně: „To tě ještě nikdo neinformoval, Rowanne?“ snažil se znít otráveně, ale vyšlo to z něj spíš ublíženě.

Kendall naklonil hlavu na stranu, jak to vždycky dělal, když mu položil podle jeho názoru pitomou otázku.

„To ano, prý se nesnášíme. Kvůli tomu, co se stalo tvojí matce.“

„Přesně tak,“ potvrdil okamžitě a prudce se zvedl.

Bez ohlédnutí dusal k východu, ale Kendall ho předběhl a postavil se do dveří.

„Jdi mi z cesty!“ štěkl po něm.

„Podle mě se tak nechováš.“

„Cože?“ zamračil se nechápavě.

„Nechováš se, jako bys mě nesnášel,“ upřesnil mu Kendall svoje prohlášení.

Lionel znovu ztratil řeč.

Do démoního zadku…

Tak on dělá, co může, aby si ho nikdo nevšímal, a zrovna Modroočko ho studuje nejvíc? Co ho k tomu jako vede, když si nic nepamatuje?

„Jak je to doopravdy?“ vybalil na něj starší upír vzápětí otřesně přímou otázku.

Celý se při tom naléhavém tónu nahrbil. I přes ztracenou paměť, jako by Kendall tušil, jako by to na něm nějak poznal.

Lionelovi dalo zabrat, aby se udržel na uzdě a neobjal ho místo kyselé odezvy, kterou si pracně poslepoval v hlavě.

„Dej si pohov, Rowanne, nemám chuť se s tebou bavit,“ rázně ho obešel a skoro doslova přeletěl vstupní síň směrem ke schodišti. Teď už si potřeboval připálit fakt nutně.

*

Kuřácký dýchánek zakončil ani ne o půl hodiny později. Líným krokem mířil prázdnými chodbami ke zmijozelské společence, když koutkem oka zahlédl nějaké stříbrné světlo a zaujatě zvedl zrak.

Byla to jedna ze stovek drobounkých vil, které čarodějové nechali poletovat hradem místo normálního vánočního osvětlení. Nejprve na něj malinké stvoření jen zaujatě koukalo zeleno šedýma očima, většíma než by mělo mít na svoji velikost. Pak víla zatřepala křídly, drobounké tělíčko se vzneslo výš a zmizela mu někde u stropu.

Divný… potřásl si pro sebe hlavou. Většinou se ti mrňousci mladých upírů k smrti bály a schovávaly se před nimi.

Sotva znovu vykročil, jeho smysly ho ne zrovna jemně upozornily, že za rohem někdo je. Byl to člověk a ne jen jeden.

Instinkt mu radil vzít to jinou cestou, a nehrnout se do zbytečných potíží, jenže se mu nechtělo ho poslouchat. Zvlášť když tušil, kdo tady na něj číhá, na jeho obvyklé, většinou celkem opuštěné trase. Nehodlal se tomu hajzlíkovi zbaběle vyhnout. Aspoň se na chvíli zabaví něčím jiným, než myšlenkami na rentgenově modré oči…

Lionel zabočil a zůstal stát. Nijak se nekryli, po celé šířce chodby před ním stálo pět studentů s Alvinem Smithem uprostřed, hůlky v rukou a nepěkně se šklebili. Přejel je znechuceným pohledem a pak se krátce ohlédl za sebe. Ze dveří jedné nepoužívané učebny se vynořili další tři zmijozelští, dokonce ze sedmáku. Takže ten zbabělý chlapeček si na něj sehnal výpomoc. No, prosím, s nadšením se na nich trochu procvičí.

Otočil se zpátky dopředu: „Co chcete?“ prskl otráveně.

„Co bys tak řek, upíre?“ vyštěkl vůdce těch malých otrapů.

„To měla být urážka?“ reagoval Lionel uštěpačně.

Smith jen zasykl něco nesrozumitelného a vzápětí na něj zaútočili ti zezadu. Což samozřejmě čekal, jejich příšerně pomalým kletbám se snadno vyhnul, mihnul sebou a nejbližšímu z nich s chutí podkopl nohy. Týpek spadnul na prdel tak šikovně, že s sebou stáhl i ty druhé dva. Pak ho celkem nažhaveně zaměstnali neumětelským kouzlením ti, kteří dělali doprovod Alvinovi. Když mu vzápětí došlo, že tam všichni oxidovali jen proto, aby zaujali jeho pozornost, a Smith se mohl připravit, bylo už pozdě.

I když se instinktivně pokusil vyhnout modrému štítu, něčí kletba mu spoutala nohy u kotníků a nestačil to. Ocitl se v malé kupoli, která ho obklopila jako klec a mohl být rád, že přitom nesletěl po tlamě na podlahu. Nechtěně se o tu zářící stěnu otřel, když nabíral zpátky rovnováhu a musel se sakra snažit, aby bolestí nezařval.

O tomhle štítu už jim Feles říkala. Nebyl sice tak silný jako ten její, když ho Třídě předváděla, a vypadal trochu pokřiveně, ale funkční zjevně byl.

„Nejsem sám, kdo vás má v téhle škole po krk,“ zasyčel napružený zmijozelák a máchl rázně hůlkou.

Lionelův prostor k přežití se ještě více smrsknul a části kůže, které neměl schované oblečením, ho začínaly pálit. Přikrčil se a propaloval Smithe zpoza štítu pohledem. Musel si přiznat, že toho šmejda podcenil. Nebylo nic jednoduchého vyčarovat pohyblivý antivampýrský štít, byť v tak malém rozsahu jako bylo právě jeho modré vězení. Smith se nezdál.

„Jakou trapnou výhrůžku si vymyslíš teď, co, upíre?“ zasyčel Smith.

Lionel už nedokázal potlačit bolestné syčení, když mu okraj štítu popálil ruku od ramene až k lokti.

Do prdele, a to jsem se sotva nadechl…

Hlouček lidských studentů, který se kolem něj shromáždil, to ohodnotil pošklebky a dalšími urážkami, které byly příliš ubohé na to, aby je vůbec vnímal. Přikrčil se uprostřed zmenšujících se stěn, co to šlo, a snažil se vymyslet, jak z téhle kaše ven. Kdyby měl u sebe alespoň hůlku… V duchu proklel svou pitomost, že ji ten večer nechal v ložnici. Jako by měl málo zkušeností s tím, že bylo vždycky lepší mít ji u sebe.

„Bolí to?“ vycenil na něj Smith nenávistně zuby. „Doufám, že hodně.“

Lionel se na něj tentokrát zahleděl dost nechápavě. Nikdy od toho kluka nečekal toleranci nebo nedopusť Bulagro kamarádství. Ostatně to nečekal od žádného bradavického studenta a ani o to nestál. Ale Smith se i v porovnání s jeho negativními předpoklady choval dost extrémně.

Kupole se pořád zmenšovala, až ho donutila k ponižující pozici na kolenou. Smith sklonil hůlku a nahnul se k němu tak blízko, že vrazil nos do stěny kupole. Jemu ta modrá záře očividně nevadila.

„Nechápeš, viď?“ nadhodil uštěpačně. „Tohle je varování pro celou tu vaši třídičku násosků – seberte si svých pět švestek a vypadněte z téhle školy. Všichni, do jednoho.“

Lionel mu zamračeně opětoval ten vražedný pohled. Dokud se zaměřoval jen na něj, tak fajn, ale upířím prckům neměl co vyhrožovat. Většina z nich ještě ani pořádně nepila z lidí, a chování měli tak o deset úrovní lepší než normální čarodějové. Na Smithovi ovšem viděl, že jsou mu takové detaily fuk.

„Co máš sakra za problém?“ procedil mezi zuby.

„Co mám za problém?“ vyštěkl Smith. „To vy všichni jste problém! Můžete se tvářit, jak nevinně chcete, ale všichni jste stejní! Krvelačné zrůdy!“

V tom záštiplném hlase se něco skoro neznatelně zachvělo, ale i tak to Lionel postřehl. Ten podtón potlačované bolesti ze ztráty mu byl příliš blízký. Smith nejspíš o někoho přišel kvůli upírům. Nějaký důvod k té nenávisti asi měl. Pokud teda nebyl jen zaslepený rasista. To by na něj ostatně taky sedělo.

„Neštvi se s ním, Alvine,“ ozval se jeden ze zmijozelských sedmáků. „Potřebuje lekci. Moc si na nás vyskakuje už od chvíle, co sem přilezli.“

Smith nic dalšího neřekl a toporně se narovnal. Otočil se k Lionelovi zády, začal cosi vytahovat z kapes a rozdávat to mezi ostatní. Když se znovu shromáždili kolem něj, měli v rukou podélné lesklé trubky a dřevěné pálky. Lionela zamrazilo. Mohl jen doufat, že žádný z těch klacků není ze stříbra.

„Víš, co je parádní výhoda tohohle štítu?“ nadhodil Smith se zlým úšklebkem. „Ty nemůžeš na nás, ale my na tebe ano…“

*

Kendall vysedával nad prázdnými lahvemi od ležáku, dokud ho nepřišel vypoklonkovat školník s ponurým výrazem a stříbrným řetězem kolem krku, když zůstal u stolů jako úplně poslední. Zastrčil si ruce do kapes a zamyšleně se loudal směrem ke společenské místnosti Zmijozelu.

Všichni ve Třídě se k němu chovali vcelku normálně, dvojčata Evan a Ethan byli rozkošní, Feles mu všechno ochotně vysvětlovala, Corvus i Lestern měli taky dost taktu, aby nedávali najevo netrpělivost s jeho věčnými dotazy i ohledně pitomostí. Kouzla mu šla, i když se všechno musel učit znovu. Jen Lionel Gor´nam byl… V podstatě jak řekla dvojčata – divný.

Nechoval se vůbec tak, jak by od něj po všech těch řečech rodičů i spolužáků čekal. Ale to by se dalo překousnout, kdyby… Kdyby jen… Proč mu to vlastně tolik vadilo?

Lionel se mu umanutě vyhýbal, nevšímal si ho, nemluvil s ním. Jejich rodiny se podle všeho otevřeně vzájemně nesnášely od doby, co zemřela Lionelova matka na halloweenském bálu. Při každé příležitosti si prý šli vzájemně po krku. Tak proč teď ten odstup?

Zastavil se u jednoho z oken a zahleděl se ven do tiché bílé záplavy. Byla prázdná a nehybná, přesně jako jeho paměť. Ta pustina v hlavě ho příšerně frustrovala. S každým dalším uplynulým dnem mu víc a víc vadilo, že nemá tušení, o čem se někteří upíři baví, a začínal si připadat jako vyděděnec. A čím dál víc ho rozčilovalo, že s ním Lionel Gor´nam odmítá mluvit.

Potřásl hlavou, zmatený vlastními pocity. Bylo to přece lepší, než kdyby ho Lionel provokoval a urážel, a on ani nevěděl proč…

Koutkem oka zahlédl podivné stříbrné světlo a odvrátil se od zimního výhledu. Byla to mrňavá víla, která mu poletovala těsně nad hlavou. Pokrčil rameny a chtěl si jít po svých, ale ona se rozletěla za ním. Kendall překvapeně zamrkal. Tohle normálně nedělaly. Obvykle se před upíry schovaly v nejbližším jehličí, které na svátky zdobilo hrad, a tam poděšeně blikaly.

Víla popolétla do vedlejší chodby a třepotajíc křídly mu tam předvedla několik koleček. Udivený, ale zvědavý, vykročil k ní. A ona zase odlétla o kus dál.

Tak ho drobná víla zavedla až na křižovatku chodeb, které rovněž vedly ke zmijozelské společence, jen oklikou. A tam ho do nosu praštila vůně krve, která mu byla hrozně povědomá.

Kendall se nahrbil do obezřetného obranného postoje. Pak uviděl slabou modrou záři, pokročil ještě o pár kroků a našel někoho na zemi. Byl to Lionel.

Ani si nevšiml, že se maličká víla někam vypařila a klekl si k němu. Na boku ležící upír pootočil hlavu a otevřel ústa, aby ho varoval, ale Kendall varování nepotřeboval. Zamračeně začal zkoumat slabě zářící znaky na zemi. Poznal antivampýrský štít a v duchu už se přehrabával v našprtaných poučkách z jedné učebnice z mnoha, do kterých civěl téměř v kuse, jen aby nějakým způsobem dohnal ostatní. A taky aby zaplnil do děsivé nic v hlavě…

 

„Přiveď… nějakou učitelku,“ zamumlal Lionel, který se bál pohnout ze své skrčené pozice, aby se zase nedotkl té odporné stěny sice už slabého, ale stále působícího štítu. Levá paže ho pálila jak tisíc ďáblů a každý druhý sval i kost v těle ho brněly. „Feles… Nebo Corvus.“

„Nejsou na hradě,“ zavrtěl hlavou Kendall a s nakrčeným čelem ho po čtyřech obešel, aby se podíval i na druhou stranu znaků.

„Bezva…“ zabručel si pro sebe Lionel a raději zavřel oči.

Bulagra ví, jak dlouho tu zůstane trčet. Zaslechl nějaké mumlání, ťukání špičkou hůlky o kamennou dlažbu a pak něco zasvištělo. Unaveně oční víčka zase zvedl a překvapeně si uvědomil, že modrá záře je pryč.

Kendall se k němu sklonil: „Už se ti to hojí,“ usoudil, zkoumajíc zblízka jeho rozbitý obličej.

Lionel úplně zapomněl na vyčerpání, které se dostavilo spolu s tím, kolik energie jeho tělo muselo vynaložit na regeneraci, prudce uhnul a posadil se.

„Jak jsi to…?“ vyrazil ze sebe.

„To učení mi asi fakt šlo,“ reagoval Kendall spokojeně, ale pak hned zvážněl. „Kdo ti to udělal?“

Lionel opatrně pohnul levým ramenem a zasykl. No, ty spáleniny chvíli potrvají.

„Jeden hajzl ze Zmijozelu a jeho kamarádi,“ zamručel nevrle. „Nemá moc rád upíry a rozhodl se, že jsem vhodný pro názornou ukázku.“

„Neměl bys to nahlásit?“ nadhodil váhavě Kendall.

„To ani náhodou!“ zavrčel. „Nepoletím za ředitelkou jak nějaký posraný žalobníček. Vyřídím si to s tím parchantem sám,“ zabodl oči do druhého upíra.

Kendall mu pohled chvíli opětoval, než pokrčil rameny: „Jak chceš, nechám si to pro sebe.“

Radši se od něj odvrátil a zaměřil se na přetrvávající škody na oblečení. Do prčic, moje oblíbená bunda…

„Za jedné podmínky,“ dodal Kendall.

Podezřívavě k němu znovu stočil zrak: „Jaké podmínky?“

„Až si to s ním půjdeš vyřídit, budu ti dělat společnost,“ osvětlil mu svůj požadavek s takovým divným úsměvem.

Zarytě si udržel zachmuřený výraz, ačkoliv ho ta představa spíš dost nadchla. Neochotně kývl: „Fajn, ale… Co se tak ceníš?“ nevydržel nekomentovat ten výraz na jeho tváři.

„Konečně se se mnou bavíš,“ odtušil Kendall klidně.

Lionel několik vteřin zaraženě opětoval ten jasný pohled, než se začal spěšně hrabat na nohy. Únava a počátek hladu, který už kňoural někde hluboko v jeho nitru, si však vyžádaly svoje a místo svižného vyskočení zakopl o vlastní slabé nohy a zapotácel se. Už se viděl potupně znovu na zemi, když ho Kendall zachytil pod rameny a udržel ve stoje.

Skoro si nevšiml toho, jak jeho levá ruka protestně zasténala bolestí. Kendall byl najednou tak blízko, že i ve tmě chodby mohl vidět pomalu tepající žílu na jeho krku. Když se ho naposledy takhle dotýkal, cítil zároveň i jeho rty…

Se sevřeným hrdlem se mu zahleděl do tváře, která se najednou zamračeně stáhla. Kendall ho pustil, pro změnu se zapotácel on a opřel se o zeď.

Lionel napjatě polkl: „Co je?“ vlastní hlas mu zněl přiškrceně.

„Já nevím,“ vydechl Kendall a zadíval se mu do očí. „Když jsem tě chytil, bylo to jakoby… Jako bych už to někdy…“

Lionel nebyl schopen jediného pohybu ani slova. Že by si Kendall na něco vzpomněl?

Druhý upír hodnou chvíli mlčel. A zrovna když znovu otevřel ústa, chodbou jako bič práskl chraplavý hlas: „Co tady vy dva děláte?!“

To na ně vyletěl školník Filch. Byl fakt div, že ho nepostřehli dřív s tím cinkáním tuny stříbra, co na sobě nosil.

„Vás už jsem jednou poslal do společenské místnosti!“ vrčel rozhořčeně starý moták a ukazoval křivým prstem na Kendalla. „Do ložnic, hned! Nemáte se co potulovat po chodbách!“

Lionel cítil, že z nich má moták strach, a měl chuť na nějakou drzou a pěkně sprostou odpověď, ale pak se znovu podíval na pobledlého Kendalla a zamýšlená slova spolknul.

„Už jdem,“ zavrčel, popadl svého přítele za paži pod loktem, provedl ho kolem školníka a snažil se přitom nekulhat. Kendall se mu vůbec nebránil a mlčky hleděl jen před sebe.

Filch je doprovodil s prskáním a nadávkami až k brnění a počkal, až zalezou dovnitř. Když se ocitli v prázdné společenské místnosti, Lionel si konečně uvědomil, jak pevně se Kendalla pořád drží. A jak příjemný pocit to je, mít ho na dosah…

S těžkým srdcem sevření uvolnil a spěšně vykročil s úmyslem zašít se ve svojí ložnici.

„Počkej,“ v Kendallově hlase byla prosba, kterou nemohl neposlechnout, a jeho nohy se zarazily na místě. „Co pro tebe znamenám?“ zeptal se tiše.

Lionel při té otázce zkoprněl. Ničím přece nedal najevo…

„Sice si tě nepamatuju, ale něco mi říká, že… Já nevím… Řekni mi, byli jsme opravdu nepřátelé?“

Zvolna se k němu otočil. Ty neskutečné oči se na něj upíraly zpříma a s očekáváním. Netušil, co by tak mohl říct. Nedokázal by ze sebe vydolovat nic moudrého. Nevěděl, jak by na jejich skutečný, dost blízký vztah tenhle Kendall reagoval. Ten, který si nepamatuje nic z toho, čím si prošli a co spolu prožili.

Kendall mlčky čekal několik vteřin, než k němu přistoupil blíž: „Nedokážu to vysvětlit, ale nemyslím si, že bychom se opravdu nesnášeli.“

Lionel se trochu třaslavě nadechl. Když už nic jiného, tak aspoň v tomhle si Kendall zasloužil pravdu. Trvalo jim celé roky, než překonali nenávistnou bariéru mezi jejich příjmeními. Nechtěl být po tom všem ten, kdo ji tam zase začne stavět.

„Byli jsme přátelé,“ potvrdil mu nakonec váhavě. „Třeba mi to nebudeš věřit, když víš, co je mezi tvým a mým klanem, ale…“

Kendall ho nečekaně jemně přerušil: „Ne, věřím ti. Cítím to tak.“

Jen ztěžka polkl: „Nikdo o tom neví a musí to tak zůstat. Předstírali jsme, že… Že se nesnesem.“

Kendall se mu pořád díval do očí, když přikývl: „Chápu. Kvůli našim rodinám.“

Lionelovi se před očima mihla tvář jeho strýce a přimělo ho to sevřít obě ruce v pěsti: „Jo,“ přitakal chraptivě.

Jeho přítel si ztěžka povzdechl: „Mám v sobě tolik prázdných míst, Lioneli. Šílím z toho. Řekni mi o nás dvou všechno.“

Ta bolestná prosba se do něj zaryla jako nůž.

Do hajzlu už se vším…

Pro Kendalla to muselo být strašně těžké celou tu dobu a on myslel jen na sebe.

Nejraději by na něj vychrlil celou pravdu, jenže věřil by mu? Nepochopil by to špatně? Nechtěl riskovat, že ho tím od sebe odežene. Musel věřit, že si Kendall nakonec vzpomene sám. Musel se té naděje držet, i když byla pěkně prťavá.

„Prosím…“ naléhal dál Kendall.

Zavřel oči, aby na něj neviděl: „Já nemůžu,“ vydechl.

„Proč ne? Proč se mnou nemluvíš? Proč se mi vyhýbáš, i když jsme o samotě, jestli jsme byli přátelé?“

Ucítil na rameni jeho ruku. V panice před tím hřejivým dotekem uskočil dozadu tak prudce, že se praštil o zeď.

Ne, nemůže říct Kendallovi pravdu, když neví nic nejen o něm, ale ani o sobě samém. Co kdyby ho to znechutilo? Co kdyby ho kvůli tomu ztratil navždycky?

„Já ti to nedokážu říct, Kenny,“ vydoloval ze sebe pracně. „Musíš si vzpomenout sám. Prosím tě, vzpomeň si…“

470 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Krev pro Tebe

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář