Skip to content

Část šestá – IV. Vzpomínky

[Celkem: 3    Průměr: 4.3/5]

Kročeje dvou mladých upírů nebyly na pusto prázdné chodbě téměř slyšet.

Mladší šel s hlavou sklopenou sotva metr před starším, který upíral pohled do jeho zad. Nehybné, napjaté ticho mezi nimi bylo téměř hmatatelné. Jako by zadržovali dech ve strachu, že nějakým zvukem zaplaší tu maličkou blikající naději. Oba doufali, že by mohli díky vzácné krvi získat zpátky něco nenahraditelného, co jim bylo tak bezohledně ukradeno.

Ačkoliv se Kendall snažil držet střízlivého přístupu, hrdlo se mu svíralo a myšlenky se ve zmateném víru točily kolem nečekané možnosti, která by mu umožnila vzpomenout si a vyplnit ty hnusné černé díry v jeho mysli.

Tehdy po rozhovoru v profesorském kabinetu měl nutkání naléhat na Feles tak dlouho, dokud by ho neodvedla za nějakým Vznešeným osobně ještě v tu noc. Odevzdané čekání na to, jestli její snaha bude mít nějaký výsledek, ho neskutečně rozčilovalo. Kdyby tam s ní byl sám, tak by to prostě nevydržel. Jenže sám nebyl…

Došlo mu to, až když pak ležel na své posteli a čekal na úsvit, který mu – jak doufal – měl přinést spolu s bezesným spánkem i trochu klidu. I když s ním Lionel pořád téměř nekomunikoval a udržoval si úzkostlivý odstup, hrozně mu pomáhalo už jen vědomí, že mladší upír stojí při něm. Dal to dost jednoznačně najevo i přímo před Feles.

Za dalším ohybem chodby Kendall zastavil. Bál se to ticho porušit, ale měl pocit, že když to neudělá, tak se těmi slovy udusí.

„Lioneli…“

Mladší upír zakolísal v pochmurném pochodu vpřed, zaváhal a nakonec zůstal stát. Otočil se jen napůl, přes rameno a do tváře mu přitom dopadlo světlo měsíce, které se do chodby dralo skrz okno zkrášlené mrazem. Vypadal hrozně bledý, jen jeho oči byly jak dvě temné propasti, ve kterých už dost zjevně problikávala žízeň po krvi.

„Co?“

Zvolna se nadechl: „Děkuju ti.“

Lionel se k němu zvolna otočil úplně: „Za co, prosím tě?“ jeho hlas byl najednou tišší a hrubší.

„Že tu jsi,“ odpověděl jednoduše tak, jak to cítil.

Ten černý pohled se do něj zabodával s nezmenšenou intenzitou, ale objevilo se v něm něco, co ho přimělo mluvit dál, i když se mu těžko hledala slova.

„Ať už ten pokus s krví Vznešeného vyjde nebo ne…“ na okamžik se zadrhl, jak mu z té představy vyschlo v krku. „Chci, abys věděl, že mi pomáhá, když… jsi poblíž. Díky tobě věřím, že i kdyby se mi vzpomínky nikdy nevrátily, tak se s tím srovnám. Časem.“

Lionel na něj hleděl rozšířenýma očima a temný stín, který v nich pořád měl, v tu chvíli úplně překrylo něco jiného. Něco, co Kendall znal, ale neuměl pojmenovat.

Pak mladší upír pokročil blíž k němu, se strašně zvláštním výrazem, než se zarazil a druhý krok už neudělal. Místo toho prudce zastrčil ruce do kapes kalhot, jako by bránil sám sobě udělat s nimi něco zakázaného a rozpačitě se zašklebil: „No, jasně. Beze mě bys byl úplně ztracenej.“

Kendall mu úšklebek neopětoval. Náhle si byl totiž jistý, že ta slova mají mnohem větší význam, než jim Lionel vůbec zamýšlel dát.

„Taky myslím,“ reagoval vážně.

Jeho spolužák na něj zase chvíli tak napůl zmateně, napůl vděčně koukal, než si zaraženě odkašlal a odvrátil se: „No, radši jdem, ať zas nedostanem zdrbáno…“

Pospíšil si a srovnal s ním krok. Nejhorší napětí polevilo; alespoň už neměl pocit, že když promluví, tak se něco rozbije.

„Jsem rád,“ ozval se pak Lionel nečekaně.

Překvapeně po něm stočil pohled: „Co tím myslíš?“

„Že to tak bereš.“

Rty se Kendallovi roztáhly v úsměvu, aniž by si to vůbec uvědomil: „Já taky.“

Nebyl si kvůli stínům a vysokému límci bundy úplně jistý, ale zdálo se mu, že Lionelovi zacukal koutek, než zase zvážněl: „Ale… Měl bys vědět, že bez Feles bychom byli pěkně v prdeli oba.“

Kendall se zamyšleně zahleděl na dlažbu ubíhající jim pod nohama: „To mi ani nemusíš říkat. Neumím vysvětlit proč, ale tím jsem si celkem jistý.“

„Hmm…“ Lionel jeho prohlášení víc nekomentoval. Ostatně to ani nebylo třeba.

„Myslíš, že je zásnubní?“ nadhodil pak Kendall, jak se mu nechtělo přestat s druhým upírem mluvit.

„Prsten co nosí? Určitě,“ přitakal Lionel okamžitě. „Ten její Sokol se asi konečně dokopal k činu.“

„Sokol?“ zamračil se Kendall, než si spojil dohromady jednotlivé zmínky o partnerovi Feles, které se k němu dosud donesly. „Jo, ty myslíš Falca… Jaký vůbec je?“

Lionel pokrčil rameny: „Měl jsem s ním tu čest, ale moc ti toho neřeknu. Však uvidíš sám. Jestli nás Feles fakt chce dneska vzít k sobě domů, vsadím nový boty, že tam bude taky.“

*

Nakonec se proti Corvus museli spiknout všichni tři.

Poloupírce se ten super experimentální nápad moc nezdál a povolila až poté, co na ni Kendall nahodil psí oči a on sám velmi snaživě předstíral nekonečně poslušného studenta, se kterým mimo Bradavice nebudou žádné potíže. Takže Corvus jim měla ve škole krýt zadky, kdyby se někdo zajímal, kam se mladá stážistka Whiteová a její dva studenti poděli.

Feles je vzala při přemístění do závěsu oba najednou. Byl už tak hladový, že se mu po ´přistání´ před tepanou bránou ani neudělalo blbě. Proslulý Falco, aka Draco Malfoy už na ně čekal. Postával ve stínu nějakého pokřiveného stromu a pohnul se ve vteřině, kdy se zjevili.

„Nejprve ty, Lioneli. Falco s tebou zajde do města,“ oznámila mu nekompromisně Feles.

Ani se nedivil, bylo mu jasné, že už je ta krvežíznivost na něm sakra poznat. Ale oči mu i tak utekly ke Kendallovi, který si zvědavě prohlížel okolí.

„Počkáme s tím na tebe,“ ujistila ho Feles dodatečně dřív, než stačil vůbec otevřít pusu.

Překvapeně zamrkal. Zatraceně… To už mě tak zná?

Pak upírka přistoupila k mlčenlivému Falcovi a dotkla se ho na lokti. Jen na sebe chvíli mlčky hleděli, než její partner přikývl, věnoval jeden krátký, ale o to významnější pohled jemu a vyrazil od zavřené brány pryč do noci. S vědomím, že bude lepší si Falca ničím nenaštvat, se k němu Lionel spěšně připojil. Byl sice celý nedočkavý z představy pořádné večeře, ale zároveň chtěl být co nejdřív zpátky u Kendalla…

 

Kendall se za odcházejícími upíry díval, dokud mu jejich obrysy nesplynuly s nocí. Pak se obrátil k Feles, která už dřepěla ve sněhu a něco do něj črtala hůlkou. Zaujatě sledoval, jak se vykreslené znaky rozzářily jasně růžovou barvou. Upírka zachytila jeho tázavý pohled a narovnala se.

„Jen se chci pojistit, že nám nikam neutečeš,“ osvětlila mu s mírným úsměvem. „Pojď, musíme to vzít kolem celého pozemku.“

Poslušně ji následoval a pozoroval při vytváření dalších pěti bodů, které se po jejich průchodu ochrannou hranicí spojily nad působivým bílým sídlem ve světélkující kupoli, než růžová zeď zmizela jejich očím.

„Pěkný dům,“ uznal tiše při cestě zasněženou zahradou.

Feles pokrčila rameny: „Vždycky mi přišel strašně okázalý, ale zvykla jsem si. I když je jen pro nás dva zbytečně velký…“

Zaujatě se na ni zadíval. Už ze sebe sejmula krytí a dlouhé vlasy jí zdobily sněhové vločky. A zase vypadala tak smutně. To nechtěl. Feles mu celou dobu nezištně pomáhala a podporovala ho. Nepociťoval k ní jen vděk, ale i zvláštní náklonnost, díky které mu vadilo, vidět ji nešťastnou.

„Třeba vás bude někdy víc než jen ty a Falco,“ nadhodil opatrně, v optimistické snaze jí trochu zvednout náladu.

Zůstala stát, jako by jí mráz přilepil nohy do sněhu.

Poplašeně k ní znovu vzhlédl. V její tváři se mísila bolest s lítostí a on okamžitě věděl, že si měl radši zacpat pusu.

„Já… omlouvám se, jestli jsem něco… Promiň, Feles.“

Občas bylo vážně k vzteku, že neměl svoje vzpomínky. Pak by třeba věděl, co neříkat.

„Ne, ne… To je v pořádku,“ její výraz nečekaně zjihl, když se na něj podívala tentokrát.

Stáli tak nehybně v chumelenici nedaleko majestátního sídla s tmavými okny, dívali se na sebe a Kendallovi zničehonic přišlo, že je mu Feles bližší než jeho vlastní rodiče. Ztěžka polkl, zmatený tím pocitem. Chtěl něco říct, ale nevěděl co. Stejně upírka nakonec promluvila místo něj.

„Něco ti řeknu, Kendalle, a neber to prosím špatně. Jestli se nám ten pokus povede, budeš mi takhle asi chybět.“

Překvapeně na ni zůstal zírat: „Co prosím?“

„Předtím jsi nikdy nebyl tak… otevřený a soucitný. Netušila jsem, jaký vlastně jsi, dokud jsi nepřišel o paměť. Jsem ráda, že jsem tě tak mohla poznat.“

Beze slova na ni hleděl, jak ho to prohlášení vykolejilo. Na jednu stranu strašně chtěl své vzpomínky zpátky a byl skoro naštvaný, že něco takového Feles vůbec řekla. Ale na tu druhou ho její slova tak nějak… zahřála.

*

Žízeň uhasil, ale nervozita ho neopouštěla. Ta lahvička, kterou svírala Feles v ruce, byla jeho poslední nadějí, že dostane zpátky Kendalla, kterého znal. Už nikdy to mezi nimi nebude stejné, když i tahle možnost selže.

Feles seděla v pohodlném křesle, Kendall na pohovce naproti ní a i když se tvářil klidně, lokty přehozené přes kolena, to napětí z něj skoro fyzicky cítil. Falco se opíral o zeď vedle dveří vedoucích do vstupní haly a beze slova se díval na svou partnerku. Byl to pohled, ze kterého ho skoro mrazilo…

Lionel se od nich radši odvrátil a zahleděl se do poskakujících plamenů v krbu. Nemohl se dočkat, až to konečně zkusí, ale zároveň se toho děsil a nejradši by celý ten hokus pokus odložil.

„Mělo by to začít působit skoro okamžitě,“ promluvila Feles vážně. „Účinky vyprchají za několik hodin, vedlejší následky potrvají asi do zítřejšího večera. Takže do školy se vrátíme pozítří. Do té doby tu musíš zůstat.“

A klidně ještě dýl, mnohem dýl, pomyslel si Lionel.

Chtěl trávit s Kendallem víc času a po tom všem… Po tom všem vlastně bylo jedno, jestli měl jeho přítel vzpomínky nebo ne. Bylo lepší to tolik neřešit, o to jednodušší bude vyrovnat se pak se zklamáním.

Kendall se ozval po krátké pauze: „Když to nepomůže, je ještě nějaká šance, že by se mi paměť vrátila?“

Lionel se nahrbil. Při té představě mu bylo skoro do breku.

Co si to namlouval? Jasně, že ho chtěl zpátky i se vzpomínkami! Vzájemné popichování, hodiny s Lorenzem, souboj v ocelárně, společné lovy, vykuřování a popíjení v mudlovských barech, jejich první polibek, a hlavně ten druhý, tajné schůzky, vzájemné doteky, společný smích… Všechno, co spolu zažili, je dostalo tam, kde byli, než Kendalla unesli. Jak by na to mohli navázat, kdyby si to pamatoval jen jeden z nich?

„To opravdu nevím, Kendalle. Nechtěj po mně, abych ti odpovídala,“ vyřkla Feles slova, které mu vůbec nepomohly. Aspoň byla upřímná. Ostatně jako vždycky. Ať už to dopadne jakkoliv, věděl, že vůči Feles se nikdy nepřestane cítit dlužný. Nebýt jí, Kendall už by byl mrtvý… Takhle měli aspoň šanci.

„Díky za upřímnost,“ ocenil to i Kendall a vzápětí se Lionelovi do nosu zabořil přesladký závan krve Vznešeného.

Napjatý jak struna se otočil v okamžiku, když už jeho přítel obsah ampule vypil a seděl na pohovce se zavřenýma očima.

 

Bylo to jako by do sebe dostal najednou alespoň litr té nejlahodnější a zároveň nejodpornější krve na světě. Od hlavy až k patě ho polila vlna horka a v hlavě mu divně zahučelo, ale hned to přešlo.

Váhavě otevřel oči. Světla tlumených lamp byla najednou jasnější, praskání krbu mu dunělo v uších a cítil se nějak… Lehčí. Odložil lahvičku na stolek a podíval se z okna ven.

Prakticky bezdůvodně se usmál. Vždycky měl rád zimu. Všechno bylo tak poklidné, čistě bílé a tiché.

Vstal a ocitl se přímo u okna tak rychle, až vykulil překvapeně oči: „Páni…“

Cítil na sobě hned tři napjaté pohledy.

„Kendalle?“ ozvala se opatrně Feles.

Obrátil se k ní: „Můžu jít ven?“ vlastní hlas mu zněl hluboce a trochu cize.

Pozvedla obočí: „No…“

„Půjdu s ním,“ ozval se Lionel od krbu tiše.

Feles se stále nerozhodně otočila k Falcovi u dveří, ale ten jen pokrčil rameny.

„Tak dobře, ale pamatuj na hranici pozemků, jak jsem ti ji ukazovala.“

Nadšeně přikývl a vyletěl z místnosti. Přepálil vstupní halu, ve které zářil všemi barvami duhy působivý vánoční strom, aniž pomyslel na bundu, která visela na věšáku na opačné straně, a v mžiku se ocitl venku ve sněhu. Asi o dvě vteřiny později se po jeho boku objevil Lionel.

„Kenny?“ v jeho hlase rozpoznal napětí, starost, očekávání a… A ještě něco… Něco, co dobře znal. Co to jen bylo?

Zvrátil hlavu dozadu a nechal si na obličej dopadat vločky sněhu. Studily a lechtaly. Jako jemné doteky známých prstů hladících ho po tváři a krku. Proletělo jím příjemné mravenčení, jehož původ si nedokázal vysvětlit. Ale cítil se hrozně dobře.

 

„Jsem v pohodě, Lio.“

Lionel po té odpovědi na Kendalla vytřeštil oči.

Lio… Takhle ho oslovil poprvé od chvíle, co se vrátil do školy bez vzpomínek. Ale vypadalo, že si to Kendall vůbec neuvědomil.

Vycítil, že Feles i s Falcem stojí za nimi ve dveřích a dívají se na ně, ale oči měl jen pro tu usmívající se tvář. Kendall fakt vypadal v pořádku. Dokonce víc než to. Uprostřed hustě padajících sněhových vloček mu to zatraceně slušelo.

„Je to zvláštní, ale… Dobře zvláštní,“ vylezlo z Kendalla dost divné prohlášení. Trochu to znělo, jako by si něco šlehnul. Měl Feles požádat, aby mu taky sehnala jednu dávku. Třeba by teď neměl žaludek jak na vodě.

„Dáme si závod?“ vyzval ho Kendall naprosto nečekaně.

„Cože? Proč jako?“ zeptal se zmateně.

Starší upír se zazubil: „Snad se nebojíš? Když jsem teď ve výhodě.“

Lionel ohrnul ret. Krev Vznešeného nebo ne, z takové výzvy by nikdy nevycouval.

„To sotva…“

„Dvě kola?“ chytil se toho Kendall.

Sice nechápal, co ho to popadlo, ale trochu vypustit páru nemohlo uškodit ani jednomu z nich.

„Tři,“ reagoval s úšklebkem.

 

Ani se moc nesnažil, ale stejně nechal Lionela hned při startu v oblaku sněhu metr za sebou. Ta rychlost byla vzrušující; připadalo mu, že dokáže, cokoliv si zamane. Cokoliv. Jako třeba vyhrát tenhle lehkovážný závod.

Při příchodu mu pozemky kolem sídla rodu Malfoyů přišly rozlehlé, když se teď ale řítil po povrchu sněhové pokrývky podél jejich vnitřní hranice, bylo to tak akorát na rozcvičku. Ostře vnímal pohyby i auru mladšího upíra kousek za sebou, ale přestože Lionel ze sebe vydával to nejlepší, nestačil mu. V posledním kolečku už za ním notně zaostával. Ale musel mu nechat, že to nevzdal do poslední vteřiny.

Smykem zabrzdil přesně v místě, kde to svoje bláznivé pobíhání zahájili a se škodolibým úsměvem se obrátil ke svému soupeři. Ovšem trochu opomenul, že Lionelova reakce bude o dost pomalejší.

V příštím okamžiku už padal pod tlakem setrvačnosti, se kterou do něj značně rozcuchaný upír vrazil, a oba skončili zamotaní jeden do druhého ve studené závěji. Museli u toho vypadat jako kašpaři. Téměř dospělí dědicové prastarých čistokrevných klanů a válejí se tu ve sněhu jak malí haranti. Kdyby je tak viděli jejich drazí stvořitelé. Byl si celkem jistý, že by jeho otec využil spoustu nezvyklých mimických svalů v obličeji.

Při té představě Kendallovi odněkud z hrudi do krku vybublal nezastavitelný smích, kterým nakazil i Lionela. Nezáleželo na důvodu, ten smích byl příliš osvobozující.

Mladší upír ležel na zádech vedle něj a těžce oddechoval, když pak k němu otočil hlavu.

„Vidíš? Říkal jsem, že jsem ve výhodě,“ zazubil se.

 

Lionel opětoval ten jasný pohled a v tu chvíli vypustil z hlavy všechno nepodstatné. I to, že Kendall neměl svoji paměť.

„Tak ve výhodě, jo?“ ušklíbl se a skočil po něm.

Obkročmo si na něj sedl, až se oba zabořili hlouběji do sněhu a vrazil Kendallovi do obličeje pořádnou dávku toho studeného svinstva.

„Kdo má teď výhodu, co?“

Kendall si odfrkl a vypočítavě se usmál. Pohybem, který Lionel skoro nepostřehl, ho popadl za ruce a vyměnil jejich pozice tak rychle, že se nestačil ani divit.

„Jsem i silnější,“ oznámil mu celkem zřejmou věc.

Lionel hleděl do té známé tváře, ze které na něj padaly zbytky sněhu: „Kenny… To je nefér.“

Kendallův výraz se pomalu změnil. Jeho úsměv zmizel, ale nepovolil sevření na Lionelových zápěstích, spíš naopak.

„Vždycky jsi mi tak říkal?“ zeptal se přiškrceně.

Ztěžka polknul pod pohledem těch neskutečně průzračných očí. Něco se v nich měnilo.

„Jo,“ přitakal váhavě. „Ačkoli…“

„To nemám rád,“ doplnil ho Kendall okamžitě.

Se zadrženým dechem jen chabě přikývl.

„Lioneli,“ vydechl Kendall. „Ne… Lio,“ opravil se vzápětí tónem, který mu sevřel hrdlo.

Lionel staršího upíra nad sebou napjatě pozoroval. Vypadalo to, jako by Kendall s něčím bojoval. Pak jedno sevření povolilo a on položil ruku na jeho tvář. Přejel prsty po jeho spánku, pak po lícní kosti a čelisti. Srdce mu přitom vyskočilo snad až do krku.

„Kenny?“ vyrazil ze sebe chraptivě. „Co to děláš?“

Cítil se jak zhypnotizovaný. Nemohl odtrhnout pohled od jeho očí nebo se pohnout byť jen o píď a nedokázal se ani zbavit zářící jiskry vzrušení, kterou v něm ten něžný dotek probudil.

„Já… Já ani nevím,“ vydoloval ze sebe Kendall skoro nesrozumitelně a navzdory tomu se sklonil k jeho rtům.

 

Kendall netušil, co ho k tomu přimělo, ale přimknout se ke chvějícím se rtům Lionela Gor´nama mu v tu chvíli přišlo jako ta nejpřirozenější věc na světě.

Nejprve to zastudilo, jak se mezi jejich spojení vetřely chomáčky sněhu. Ale ty se rychle rozpustily do nicoty pod laskáním jejich rtů.

Něco se v něm rozechvělo, když mu zkoprnělý Lionel polibek oplatil. Bylo to hřejivé, vzrušující a tak dobře známé… Nebylo to poprvé, co měl tenhle úžasný pocit, dokonce ani ne podruhé. Dobře ta ústa znal, stejně jako reakce mladšího upíra, který se třaslavě nadechl, když se mezi jeho rty vetřel jazykem.

Vůbec si neuvědomil, jak moc ho to vlastně k Lionelovi celou dobu přitahovalo. Bál si to připustit, protože si nebyl jistý, jak blízko k sobě vlastně měli. Teď už ale věděl.

Bylo to věky, co se naposled takhle líbali. Tehdy ve chlapecké umývárně…

Kendallovi se náhle doprostřed čela zařízla ostrá bolest. Překvapeně sebou škubl a odtáhl se tak prudce, až Lia vyděsil. S dalším zářezem neviditelného nože se mu až zatmělo před očima. Vyděšený a zmatený se posadil na paty.

Co se to se mnou děje? O ničem takovém se Feles nezmi-

 

Chuť přelahodné krve a ruce svírající ho v náruči…

Zlatavá záplava nazelenalých hvězd, vyvádějících ho z nekonečné temnoty…

Záblesk známé přítomnosti uprostřed děsivě rudé jeskyně…

Jeho krev kapající někam dolů z nespočtu ran…

Černočerná kobka dusící ho v samotě…

Svištění kouzel a dusot nohou po promoklé zemi…

Letmý, ale o to láskyplnější polibek…

 

…, který Lionelovi prostě musel opětovat. Ano, to bylo naposledy, co ho měl u sebe takhle blízko. Na pozemku rodu Gor´namů, těsně předtím, než ho napadli členové Bratrstva krve…

Kendall se otřeseně nahrbil pod další šílenou směsicí obrazů a zvuků. Ale i když zavřel oči a zakryl si tvář, pádící vzpomínky se na něj hrnuly dál jako lavina.

520 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Krev pro Tebe

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář