Kráčím stezkou stesku,
ráčím být bez potlesku
a čím tělo mé, dnes v noci zahřeji?
Setkán z dlouhých tradic,
setkám se s těmi, co ví víc
ať hlavu mou setnou raději.
Já člen bezejmenné generace,
humor mám rád, jen když je bez legrace.
Postrádám pokoru,
post rád dám za pár korun,
po korunách až k místům honorace.
Kývám, přikyvuji,
i vám poděkuji drazí pánové
za klid, za úkryt.
S dlaní nataženou,
zdaním žvanec ženou.
Sbohem Salome!
Sejdem se u koryt.
Seděli zpití pod obrazy,
se dělí s těmi, co vzpomněli jak plazit
Se děly takové věci,
v té zemi zvířecí,
kde moc si střídá dobytek a plazi.
Verbuj, verbuj ovocnáři,
ač máš v erbu sladko,
zrada je ve tvém jméně, lháři,
neb lež je tvojí matkou.
Táhni vykradači hrobů
a hnij si u všech čertů.
Dřív bili jsme se za svobodu
a poslouchali Mertu.
A když pustili nás z klece,
jdem zpět před vysoký pece
pecen chleba vyměníme za PéCé.
A pak vladaři
daj povel krysaři,
všichni se půjdem koupat k řece…
„Stačí pár slov, která vás vyruší k činu. Stačí pár slov, která ve vás probudí lásku, radost či naději. Stačí pár slov, skrze něž vám kdosi podá svou ruku.“ Michal Černík.
Praha; 1. listopadu 2011
Z tramvaje na konečné v ďáblickém sídlišti vystoupil mladý světlovlasý muž. Byl oblečený nenápadně, měl na sobě odrbané džíny, a přestože už bylo dost chladno, šel jen v šedé mikině s kapucí. Černý batoh a sportovní boty podtrhávaly jeho vzhled obyčejného pražského studenta. Vypadal na první pohled velmi mladě.
Šel rychle a našlapoval opatrně jako kočka. Na semaforech nečekal na zelenou, ale přeběhl mezi auty. Podíval se za sebe a pokračoval v chůzi kolem zavřené a zpustlé restaurace a ohyzdných patrových garáží k dlouhému vysokému paneláku. Nenápadně se opět ohlédl. Očividně na dvou klábosících ženách a matce s kočárkem a psem neshledal nic podezřelého, protože si začal pískat a prošel průchodem do vnitrobloku. Tam se širokým obloukem otočil a vrátil se. Zamířil do jednoho z vchodů, odemkl si a vyšel po schodech do druhého patra, kudy vedla chodba, která spojovala všechny vchody. Prošel do jiného vchodu, chvíli vyčkával a pěšky vyšel do devátého patra, v němž byla další spojovací chodba. Prošel do dalšího vchodu a vyšel do nejvyššího, jedenáctého patra. Vytáhl hůlku a otvor vedoucí na střechu domu se mu otevřel. Po střeše se vrátil kousek zpět a před ním se objevil malý domek, obklopený truhlíky s uschlými muškáty. Nešťastně se na ně podíval. Alitea se bude zlobit, až zjistí, že se o ně vůbec nestaral. Do jejího návratu zbývalo už jen pár dní, nemá už moc času, aby koupil nové a dal všechno do pořádku.
Dotkl se rukou dveří a zašeptal: „Aieră bezbědînă.“[1] Pak vzal za kliku a vešel dovnitř. V malé předsíňce se zul a zamířil hned do koupelny. Byl rád, že je doma. Tady se cítil dobře a bezpečně. Nevěděl, jestli to s bezpečnostními opatřeními nepřehánějí, zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by komukoli z jejich malé party hrozilo skutečné nebezpečí. Na druhou stranu si nemohl být ani jist, zda jsou bezpečnostní opatření dostatečná, pokud by byla pravda to, co říkala hlavně Alitea, a Roman Heller byl skutečně Gellert Grindelwald. Zabezpečení domku ale špatné nebylo. Dům mohl vidět jen ten, komu o něm řekl on sám, to však nebyla jediná ochrana. Zaklínadlo, které pro vstup vyžadovalo pronesení inkantace konkrétním kouzelníkem, je naučila Médea Dykastová, magicky nejnadanější čarodějka jejich party. Jejich slabina byla jinde a on si jí byl vědom. Bylo mu jasné, že přestože je obezřetný a dává si pozor, zda jej nikdo nesleduje, skutečnost, že chodí pěšky, může být rizikem. Jenže se mu nechtělo přestat se chovat normálně. Věděl už dost o tom, co se děje, ale odmítal si stále připustit, že není jen nenápadným pozorovatelem. Svět kolem vypadal stále stejně. Lidé chodili do školy, do práce, bavit se… Odmítal opustit normální způsob života, nechtělo se mu začít žít podle konspiračních pravidel, na kterých se s Alou, Ondrou Novákem, Médeou a celou partou už dávno dohodli. Protože dokud žije normálně, je svět normální.
Domek měl jen kuchyň a dva malé pokoje. Pod klasickou šikmou střechou pak byl prostor, kde se v případě potřeby mohla vyspat celá jejich parta a také toho občas jeho kamarádi využívali. Petr Brauner na něj byl hrdý. Postavil jej sám, za použití kouzel a znalostí ze studia mudlovského i kouzelnického stavebnictví. Až když se zapsal na univerzitu, ocenil, že housecká škola čar a kouzel umožňovala studovat základní mudlovské předměty na úrovni gymnázií, a byl tak schopný kombinovat mudlovský i kouzelnický obor ČVUT. Bylo to díky tomu, že jeho mudlovští rodiče trvali na tom, aby studoval alespoň matematiku, fyziku a chemii. Tehdy je proklínal. Houska byla, pokud věděl, jediná kouzelnická škola, která takovou výuku individuálně zprostředkovávala. Historii, chemii a biologii učili dokonce kmenoví učitelé školy. Nerozuměl tomu, proč většina kouzelníků ignoruje technologický pokrok, kterého svět dosáhnul. Jistě, řadu z technických vynálezů nepotřebovali, ale mobil byl opravdu rychlejší než sovy, byť mnohem snáze kontrolovatelný; což neznamenalo, že sovy byly nekontrolovatelné – jak rádi na to od skončení poslední války všichni zapomněli! A vyhledávání na netu žádné kouzlo nahradit nemohlo. Ostatně Heller to věděl, a na škole studoval všechny mudlovské nauky. Petr nechápal, jak to vůbec mohl zvládat. Bylo to vlastně zvláštní – Roman Heller nenáviděl mudly a čaroděje mudlovského původu, sám to v té době nezřídka pocítil na vlastní kůži. Přesto byl otevřený všemu, co užitečného mu mohl mudlovský svět přinést.
„Ahoj, Petře,“ uslyšel z kuchyně.
„Kazi, co tu děláš?“
Ve dveřích se objevila menší dívka s kulatým dobrosrdečným obličejem a tmavě hnědými vlasy sepnutými skřipcem. Byla oblečená do černých legín a volného červeného trika, které se jí svezlo z jednoho ramene a ukázalo krajkové ramínko podprsenky. Na tričku měla nápis: „BE AWARE OF THE ABBYSS!“.
„Chci s tebou mluvit. A za chvíli přijdou i Jáchym a Doubravka. Přinesla jsem víno a něco na zub.“
„To je bezva. Máme na programu i něco speciálního?“.
„A co speciálního by sis přesně představoval?“ prohlížela si ho s lehkou ironií.
„Já,“ polkl, „myslel jsem, co jsi chtěla probrat.“
„To se nemůžeme sejít jen tak?“ měřila si ho zvědavě návštěvnice. „Jak se má Alča? Všechno v pořádku?“
„Jo, mají přímo ve škole dobrou lékouzelnici. Líbí se jí tam. Jen zástupce ředitelky je prý hrozný morous. A navíc má pocit, že to tam řídí on, a ne ředitelka. Ale jinak jsou na ni všichni milí. Vrací se v sobotu.“
„Tak brzy? Škoda,“ řekla provokativně. Pak náhle změnila tón hlasu: „Mám nové informace. Víš, jak se mi podařilo seznámit se s tím náměstkem. Myslím, že jsem ho fakt měla možnost poznat dobře.“ Její kulatý obličej se rozzářil, jako by to všechno byla jen hra.
„Jo, vnitro, vím. Jak jsi to dokázala?“
„Podrobnosti tě zajímat nemusej. Ale je pod Impériem.“
„Jsi si jistá?“
„Jo, jsem. A je to setsakra silné kouzlo, nepodařilo se mi ho odstranit.“
„Tak proto nic nedělají s těma vraždama. Mají je pod Impériem.“
„Nemyslím, že všechny. Někteří jsou normálně zkorumpovaní. Nebo je držej něčím pod krkem. Ale ve výsledku to vyjde nastejno. Probereme to podrobněji, až přijdou ostatní, nechce se mi to říkat dvakrát. Jak jsi pochodil ty? Našel jsi aspoň jednoho bystrozora, který by byl ochotný spolupracovat?“
„Zatím ne. Jsou hluší a slepí. Několikrát jsem měl dojem, že by to taky mohlo být Impérius, ale jistý jsem si nebyl. Mám dojem, že pro to, aby se o nic nestarali, zvláštní motivaci nepotřebují. Cokoli, co by je mohlo vyrušit z klídku a pohody, raději nevnímají. Jinak by jim mohlo přestat chutnat,“ ušklíbl se.
„Normálka,“ pokrčila rameny. „U mudlů je to taky tak. A kromě toho nezapomeň – nemáme žádné opravdové důkazy, jsou to všechno jen hypotézy.“
„Jenže my ho známe. Jsem si jistý, že měl prsty i ve smrti Fialové.“
„To se mi nezdá. Bylo mu tehdy třináct. Možná čtrnáct.“
„Bylo mu přes sto padesát. To by zvládnul, věř mi,“ ušklíbl se Petr Brauner.
„To tvrdí Ala.“
„A myslí si to i Médea a taky Jáchym.“
„Hm. Mně to přijde přitažený za vlasy. Pěkná fotka,“ Kazi přešla ke stěně, kde visela velká fotka ze školy. „Čau Romane. Fakt nám chybíš,“ ušklíbla se na bývalého spolužáka, který si založil ruce na prsou a měřil si ji, jako by ji chtěl dostat do postele. Což ostatně bezpochyby chtěl, napadlo Petra. Ale pokud věděl, tak se mu to nepodařilo, u Kazi ne. Přitom Kazi nikdy nepovažovala své tělo za přísně střeženou pevnost. Byla nezávislá, svobodomyslná, ale když se jí někdo nelíbil, neměl šanci. A Roman se jí nikdy nelíbil. Postavil se vedle ní a sledoval, jak jeho o tři roky mladší já na něj zamávalo. Kazi, o něco štíhlejší než teď, se usmála a naznačila polibek. Taková byla vždy, lehkovážná a na první pohled až povrchní. Ale za jejím upovídaným a bezstarostným zevnějškem se skrývala naprosto čestná a spolehlivá holka. Měl ji rád a rozešel se s ní pouze proto, že se nemínil o svou dívku s nikým dělit. A ona zas nemínila se kvůli němu, a ostatně ani komukoli jinému, jakkoli omezovat.
Fotili je na konci školy, pamatoval si ten den dobře. Bylo krásně, měli po zkouškách a cítili se báječně. I když právě oni už o Romanovi a jeho nohsledech věděli své. A na té fotce to ostatně bylo vidět. Na jedné straně byla jejich parta – vedle Kazi stála štíhlá až éterická Médea Dykastová z čistokrevné rodiny, kolem ramen ji držel Jarek Žito, také z prastaré kouzelnické rodiny. Dále trochu ustrašený hubený a ušatý Ondra a Dagmar Nývltová, nehezká dívka s poněkud nesouměrným obličejem, oba z čistokrevně mudlovských rodin, stejně jako on. Jáchym Markvart tehdy pokukoval po Alitee, to bylo poznat i na té fotce, ale marně. Doubravka Pohanová a Šimona Vršanská se něčemu smály a kolem ramen je majetnicky držel Lukáš Čarek.
Vpravo od nich byli ti druzí. Ti, co na něj, Ondru a Dášu pořádali od prváku hon. Vzpomněl si na tu malou cikánku, jedinou na škole. Byla ve druháku, když nešťastnou náhodou zemřela. Iboja, vybavil si konečně její jméno. Byla to opravdu nešťastná náhoda? Teď, když sledoval Romanovy nebo spíše Grindelwaldovy aktivity, tak o tom začínal pochybovat. Romana Hellera nesnášel snad od prvního dne. Byl chytrý, to ano. Dokázal být okouzlující, když chtěl, a dokázal si omotat kolem prstu i většinu učitelů. On však jeho kouzlu nikdy nepodlehl. To by nesměl být předmětem jeho her. A dodneška nepřestával být vděčný těm několika kamarádům z čarodějnických rodin, kteří se ho dokázali zastat.
Tak to všechno začalo. A i tři roky po skončení školy jsou pořád parta. A pořád se snaží o totéž – dokázat, že Roman Heller je svině. Jenže teď jde už o víc než jen o dětské šarvátky. Měl ostatně pocit, že šlo o víc už tenkrát. Prohlížel si jeho jemnou tvář a on mu vracel přezíravý pohled, tak soustředěný, že měl chvíli pocit, jako by ho neživá postava z fotky mohla skutečně pozorovat.
A uprostřed, jako na hranici dvou světů, stály Ala a Judita. Romanova Judita, vždy byla Romanova. A přesto zůstala kamarádkou Alitey. Vzpomínal, jak právě tato skutečnost v něm tehdy probouzela pochyby o tom, jestli Alu vezme do party. Přestože věděl, že Ala je skvělá holka. Jenže Juditu měla ráda od prvního dne školy. Vlastně to chápal. Judita byla milá, jen kamarádila s nesprávným. A Alitea ji vždy omlouvala, tehdy i dnes. Něco o ní nedlouho před svým odjezdem do Británie zjistila, nechtěla mu však prozradit, co. Řekla mu jen, že by to mohlo ohrozit Juditin život, a že nikdy neudělá nic proti ní. Tehdy se jí ptal, jestli by proti své kamarádce nebojovala, ani kdyby zjistila, že je vrah. Usmála se a řekla, že aktivní vrah Judita nikdy nebude, protože to nemá v povaze. To přece nemůže vědět. Už jen z toho, že Judita stále chodila s Romanem, bylo jasné, že nemůže být tak čistá a dobrá, jak ji vidí Ala.
Z myšlenek ho vyrušila Kazi, když stiskla jeho ruku. „Je to jako včera, viď,“ řekla mnohem tišším hlasem, než byl u ní obvyklý. „Můžu u tebe dneska zůstat?“
„Proč se ptáš? Tady jsi přece vždycky vítaná.“
Naklonila hlavu a pochybovačně, snad dokonce trochu posměšně si ho měřila. „Jdu připravit tu večeři. Jáchym s Doubravkou tu budou každou chvíli.“
Posadil se a bezmyšlenkovitě šáhnul po časopise ležícím na stole. Respekt, snad poslední mudlovský časopis, který mělo cenu číst. Kouzelnické ostatně nebyly o moc lepší.
Začetl se do rozhovoru s nějakým mladým historikem. „Klid a pohoda, to jsou dva nebezpečné ideály české společnosti, vůči nimž bychom měli být ostražití. Klid ve veřejném prostoru je smrtící.“ Ano. To bylo přesné. Pohoda, klídek a tabáček, jak typické, ušklíbl se. Jestli se Češi fakt něco dobře naučili, tak to bylo nic neřešit. O nic se nezajímat. Protože, ti, co se zajímali, byli zašlapáni. Nebo museli utéct. Nebo zemřeli. „Ti nejlepší z nás už dávno zemřeli. Žili moc nadoraz a bez rezervy. Nebo snad měli pomalejší nervy a neuměli včas uskočit, když jim šlo o krk?“ vytanuly mu na mysli verše, které kdysi kdesi četl. Ti, co zůstali, vyvinuli skvělou strategii přežití. Neřešte, co nemá řešení. Skloňte se, když je potřeba. Schovejte se v davu. Hlavně nebuďte aktivní, protože si vás jinak jednou najdou a všechno vám to sečtou. Kdo zaleze, ten přežije, to je poučení z krizového vývoje, které tato země dala svým občanům. Kdy se ale mlčení stává spoluvinou?
Štvalo ho to. Tak dlouho se snažili někoho zalarmovat, ale marně. Jáchym s Doubravkou se snažili hovořit s lidmi z opozičních stran. Nebylo to k ničemu. Zatím nenarazil na nikoho, kdo by nebyl šílený nebo součástí systému. Nebo nadržený na to, aby se stal součástí systému, což bylo ostatně totéž.
V kapse mu zazpíval mobil. „Čau, brácho,“ ozval se překvapeně. S bratrem se příliš často nevídali, každý si žili svůj život. Odcizili se, když byl Petr v internátní kouzelnické škole. A o Tomášovi si myslel, že je příliš pasivní, než aby se o cokoli zajímal. Jen počítače, hry. Pohoda, klídek, to byl on. To byl jeho bratr a možná to tak bylo dobře. Poslední, co by chtěl, bylo jakkoli ohrozit kohokoli z rodiny.
Hlas v telefonu jej však zneklidnil. Byl tichý a přesto naléhavý. „Můžeš sem okamžitě přijet?“
„Jak rychle?“
„Hned.“
„Jsi v pořádku?“
„Ano, ale přijď.“
„Jak se jmenovala naše společná láska ze školky?“
„Simonka. Nikdo na mě nemíří, neboj.“
„OK, hned jsem tam. Nelekni se.“ Zastrčil mobil do kapsy a připravil si hůlku.
„Co se děje, Petře?“ Kazi se na něj vážně dívala velkýma očima, díky kterým někdy působila jako bezelstné malé děvčátko.
„Bratr něco potřebuje.“
„Půjdu s tebou.“ Utřela si ruce do zástěry a svlékla si ji.
„To nebude nutné.“
„Myslím, že bude. Aspoň podle toho, jak se tváříš,“ pousmála se, ale vážný výraz jí z tváře nezmizel. Mezitím si přehodila přes sebe dlouhou černou mikinu a připravila hůlku. Chytila se ho za ruku. „Tak na co čekáme?“
…
Když se s hlasitým prásknutím přemístili, Tomáš sebou trhnul. „Na tohle si snad nikdy nezvyknu,“ zahartusil.
Petr se nevěřícně díval na spoušť kolem sebe. Podlahu celé garsonky pokrývala souvislá vrstva trosek. Snad jediná věc nezůstala celá. A zatímco bez pohybu stál, Kazi obcházela byt a šeptala ochranná zaklínadla. Vzpamatoval se a zkusil vše vrátit zpět. Žádné z kouzel však nefungovalo.
„Je to magické,“ konstatovala Kazi.
„A neopravitelné.“
„Hm, to mě nepřekvapuje. Proč by to ničili tak, abys to mohl spravit? To by nemělo logiku.“
„Já jsem Tomáš Brauner,“ přistoupil k dívce mladík, který byl Petrovi nápadně podobný, špinavě blonďaté vlasy měl však dlouhé až po ramena a nosil brýle.
„Jo, to mi došlo,“ odpověděla Kazi. Pak si dala hůlku do druhé ruky a podala mu volnou ruku. „Kazimíra Domanská. Ale opovaž se mi tak říkat. Jsem Kazi.“
„Jsi v pořádku, Tomáši?“ zeptal se s obavami Petr. Proč on? Neměl s jeho činností nic společného. Vůbec nic, jako ostatně celá rodina. Jen byl jeho bratr. Nikoho z nich do ničeho nechtěl zatahovat a naivně se domníval, že je tím chrání.
„Chtěl jsem zavolat policii. Ale našel jsem tohle,“ vedl oba návštěvníky do malé koupelny, kde nad vanou byl rudý nápis: „PÉŤO, BRZDI!“
„Vypadá to jako krev,“ řekl Petr bezvýrazně.
„Jo. Zjistíme, jestli lidská nebo zvířecí. Nesahej na to,“ plácla Tomáše přes ruku a vytáhla z kapsy lahvičku.
„Co budeme dělat? Mám zavolat tu policii?“ zeptal se Tomáš.
„Ne. To nemá cenu. Policie ti nepomůže. Tohle jsou kouzelníci.“
„Ale ti mají určitě taky nějakou policii.“
„Máme. Ale… To je složitější. Nejspíš by to nebylo k ničemu,“ řekl dutě Petr.
„Petře, padáme. Ochrana je narušená,“ oznámila klidným hlasem Kazi a chytila se Petra za ruku, v druhé připravenou hůlku.
„Jaká ochrana? Co se děje?“ rozhlížel se zmateně Tomáš.
„Nekecej a ruku,“ zavelel Petr.
Když byli opět v bezpečí malého domku na střeše paneláku, zničeně dopadl na pohovku.
„Myslíš, že tam byli oni?“ zeptal se Kazi.
„Možná. Ale spíš ne. Kdyby to byla past, tak bychom už byli nejspíš mrtví. Mohla to být kočka nebo holub na parapetu.“
„Bylo to varování,“ řekl těžce.
Kazi přikývla. „Odvolám Jáchyma a Doubravku. Tvůj brácha tady asi přespí.“
„Jo.“
„Ale jestli ruším, Petře, tak můžu k našim,“ usmál se Tomáš a zvědavě se díval na Kazi.
„Hele, jsem ženatej!“
„No právě,“ mrknul na něj Tomáš.
„Sklapni. Nerušíš mě. Ale k našim půjdeme.“
„Už je pozdě. Neměli bychom je teď zbytečně znepokojovat.“
„Nehodlám je zbytečně znepokojovat. Jen je vezmu sem.“
…
Rodiče s ním odmítli odejít. Cítil selhání z toho, že ani jim nedokázal vysvětlit, co se děje. Pravda, nikdy dřív to nezkoušel a teď toho na ně bylo příliš mnoho najednou. Rozmístili alespoň společně s Médeou, kterou požádal o pomoc, kolem jejich domku ve Kbelích ochranná zaklínadla.
Ve večerních zprávách povídali něco o žhářském útoku na ubytovnu s nepřizpůsobivými. Komentátor a dva kluzcí hosté mlátili prázdnou slámu. Pravda byla, že to nikomu ve skutečnosti nevadilo. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že tam zahynuli lidé a někteří z nich naprosto nevinní. Ale i pokud byli někteří vinní – je smrt uhořením adekvátním trestem za krádeže? Hlavně, že my jsme doma. V klidu. Pohoda, klídek, leháro. Jak typické. Typické pro tenhle národ. Typické pro tuhle generaci. „Zajímalo by mě, co by je zvedlo ze židlí,“ řekl nahlas.
Tomáš seděl u Petrova počítače a něco zuřivě hledal. Zdálo se, že mu nevěnuje žádnou pozornost.
„Podařilo se ti něco zachránit?“ posadil se k němu.
„Blázníš? Ale neboj, na mě si nepřijdou. Mám všechno zálohovaný externě. Právě to dávám dokopy. Na co jsi se ptal?“ zeptal se, obličej přilepený k obrazovce.
„Vlastně jsem se ani neptal. Jen jsem přemýšlel, co by vás tak mohlo zvednout ze židle.“
„To je jasný. Ohrožení svobody netu,“ usmál se Tomáš. „Slyšel jsi o smlouvě A.C.T.A.?
„Ne.“
„Většina ještě ne. Pracujeme teď na tom, aby se to dozvědělo co nejvíc lidí. Taky něco dělám, nemysli si.“
„Nekecej. Tomu nevěřím.“
„Ale jo. Nechci o tom mluvit. Jsme anonymní,“ zatvářil se záhadně a dal si prst před ústa.
„Co vlastně děláte?“
„Snažíme se probrat lidi.“
Petr se na bratra zvědavě podíval. „Fakt? Tak to jsi mě překvapil. Co se tak hrozného stalo, že tě to vzbudilo?“
„Uzavřeli smlouvu, která umožní totální kontrolu internetu. Ale to tě asi nezajímá.“
Petr zpozorněl. Nemůže i tohle souviset s Ním? Povídej,“ přitáhl si židli blíž k bratrovi.
………………..
Bradavice; téhož dne
„Pottere! Co si to dovolujete! Okamžitě toho nechte!“ Snape, ve tváři brunátný, došel ke skupince smějících se nebelvírských druháků, kteří obklopovali Averyho, tentokrát výjimečně samotného. Chlapec visel ve vzduchu hlavou dolů. James Potter na něj mířil hůlkou, ve tváři nepříjemný úsměšek.
Studenti se ustrašeně rozestoupili a James sklopil hůlku. Avery s hlasitou ránou dopadl na kamennou podlahu.
„Co jste to provedl!“ sklonil se Snape s obavami k chlapci, který vypadal bez sebe.
„Okamžitě jsem toho nechal, pane profesore,“ odpověděl James a Snapeovi se jeho hlas zdál drzý, přestože hovořil potichu.
„Třicet bodů z Nebelvíru!“ Sklonil se opět k chlapci, který se právě začal probírat a překvapeně se kolem sebe rozhlížel. „Nevstávejte, pane Avery,“ položil ho Snape zpět. „Jak se cítíte?“ pohyboval kolem něj hůlkou.
„Motá se mi hlava. A bolí mě to tady,“ ukázal na zátylek.
„Co se tu stalo?“
„Potter mě z ničeho nic napadl.“
„To není pravda!“ ozval se James.
Snape zúžil oči. „Vás jsem se na nic neptal. Dostanete se ke slovu, až bude čas, Pottere.“
„Je to pravda,“ řekla tiše Gytha Higgsová a žmoulala nervózně tenký copánek. „Šla jsem s Corou a Eadricem do knihovny a přišel tenhle,“ ukázala na Jamese, „s tímhle,“ ukázala na Hanka Kirkeho, který se právě snažil nenápadně zmizet, „řekl nějaké zaklínadlo a Eadric najednou visel hlavou dolů ve vzduchu.“
„Jako ryba na háčku,“ poznamenal téměř neslyšně malý chlapec stojící v hloučku nebelvírských, Snape však jeho slova zachytil. „Myslíte si, že to byla legrace, pane Carmichaele?
Luke Carmichael sklopil hlavu.
„Pane Pottere, teď mi to můžete vysvětlit,“ otočil se k Jamesovi.
„On si začal.“
„Skutečně, Pottere?“ Snape přiblížil obličej až téměř k němu.
„Co se to tu děje?“ uslyšel hlas Poppy. „Zavolala mě slečna Cuffeová.“
Snape se narovnal a klidně odpověděl Poppy: „Eadric Avery má zřejmě lehký otřes mozku. Uhodil se do hlavy pádem z necelých dvou metrů výšky.“
„Na kamennou podlahu! Divím se, že se ještě nepozabíjeli! Je to jen otázka času!“ zalamentovala Poppy a sklonila se k Averymu.
„Slečno Cuffeová, můžete mi říct, co se tu stalo?“ otočil se Snape na dívku, která lékouzelnici přivedla.
Dřív než promluvila, ozval se Joshua: „Avery Jamese napadl už několikrát. James se jen bránil.“
„Pane Grangere! Na nic jsem se vás neptal!“ sevřel Snape rty. Pak se obrátil s laskavějším výrazem k rozpačité dívce: „Jak to bylo, slečno Cuffeová?“
Cora se nejistě podívala na Joshuu, který si ji nepřátelsky měřil, na své kamarády i na svého kolejního ředitele.
„Řekněte pravdu, Coro, ničeho se nebojte.“
„Šli jsme do knihovny. Za rohem číhal Potter a namířil na Eadrica hůlku. Pak jste přišel vy a já jsem utíkala pro madam Pomfreyovou.“
„To jste udělala dobře, Coro. Za rychlou a racionální reakci dávám pět bodů Zmijozelu,“ přikývl Snape. „Vyprovokoval pan Avery nějak pana Pottera?“
„To by nestihnul, pane. Bylo to všechno hodně rychlé.“
„Pane, ale –“ snažil se vložit do hovoru opět Joshua.
„Byl jste u toho, pane Grangere?“ otočil se prudce na svého syna, ve tváři bledý.
„Ne, ale –“
„V tom případě se nemáte k čemu vyjadřovat. Pane Pottere, máte celý měsíc každou středu školní trest. Zítra v pět u mě.“ Když se James nadechoval, Snape ho gestem přerušil: „Informace, kdy máte famfrpálový trénink, pro mě není relevantní.“
Pak se otočil k Joshuovi. „Pojďte se mnou, pane Grangere,“ a vydal se rychlým krokem ke své pracovně. Joshua ho neochotně následoval.
Sotva se za nimi zavřely dveře, prudce se k němu otočil a přísně si ho měřil: „Co vás to napadlo, Joshuo, postavit se tak okatě proti vlastní koleji?
„Avery na Jamese zaútočil.“
„To je samozřejmě možné, ale ze svědectví těch dívek nic takového nevyplynulo. A ve prospěch vašeho přítele neřekl nic ani nikdo z jeho vlastní koleje.“
„Nezeptal jste se jich.“
„Pokud by měli co říci, řekli by to. Jsou to Nebelvíři, nenechali by se odradit,“ ušklíbl se. „A vy jste u toho nebyl, Joshuo. Nemůžete tedy vědět, co se tam stalo.“
„Možná ne teď, ale dřív Avery Jamese napadl.“
„Pan Potter na mě nepůsobí dojmem chudáčka, který se neumí bránit.“
„On neútočí sám. Jen když má sebou Rahmana a Flinta.“
Snape si jej vážně prohlížel. Avery, Rahman, Flint, tři z těch, které napadl loňský rok Joshuův Aodhfionn. Nemyslel si o nich nic dobrého.
„Viděl jste to, Joshuo? Viděl jste, že napadli Jamese Pottera?“
Joshua zavrtěl hlavou.
„Chcete mi k tomu říct něco dalšího?“ zeptal se tiše.
„Co?“ trhnul Joshua rameny.
„Cokoli. Vyhrožovali nějak vám?“ Když Joshua mlčel, Snape pokračoval: „Nemůžete to s jistotou vědět, když jste to neviděl. A i pokud tomu tak bylo, James Potter se zachoval nesprávně. Chápete v čem?“
Joshua mlčel.
„Odpovězte,“ přikázal mu Snape.
„Neměl ho pouštět z té výšky. Mohl si ublížit.“
„Ano. A dál?“
Joshua sevřel rty.
„Vždyť vy víte, že to nebylo správné.“
„Ne. To nevím. Avery také útočí ze zálohy. Má být po kom, ne?“ podíval se na Snapea nepřátelsky.
„Mluvíme o Eadricovi Averym. Neposuzujeme činy jeho otce ani jeho děda. Byl jste někdy u toho, že by Eadric útočil ze zálohy?“
„Už jste se ptal,“ odpověděl tiše a díval se stranou.
Snape se na něj díval vážně a klidně. „Vaše chování nebylo prozíravé, Joshuo. Žádný Zmijozel nejde proti vlastním. Ani když nemají pravdu. Navíc vy s jistotou nevíte, kde je pravda.“
„Vím.“
„Jste si tím zcela jistý?“
„Ano. Naprosto jistý.“
„Dobře. Můžete jít, Joshuo.“
Když už odcházel, Snape ještě dodal: „Joshuo, váš přítel dostane přijatelný trest. Ale jistě chápete, proč jej nemůžu zrušit.“
„Ne, to nechápu, pane profesore,“ odpověděl Joshua vzdorovitě a odešel.
………………..
Bradavice; 3. listopadu 2011
Hodina lektvarů sedmých ročníků už měla končit, Snape však dosud studenty nepropustil, teprve kontroloval, jak se jim podařilo namíchat protijed proti odvaru živoucí smrti. Pomalu přecházel od kotlíku ke kotlíku, když ho ze soustředění vyrušil nezvyklý šumot mezi studenty. Zdvihl hlavu a uviděl tu mladou stážistku z Prahy.
„Na hradě Houska není zvykem klepat, Aliteo?“
„Jistě, Severusi,“ stiskla rty. „Klepala jsem. Omlouvám se, pokud to bylo příliš potichu.“
„Hodina ještě neskončila,“ sklonil hlavu opět k práci. „Nebo jste se snad přišla poučit v umění přípravy lektvarů? Prozatím jste se soustředila pouze na transfiguraci.“
„Pokud budete ochotný se mi věnovat, ráda se zdokonalím i v lektvarech, Severusi,“ odpověděla Alitea a kousala si ret. „Teď ale zřejmě není vhodná doba, když už končíte.“
„Očividně,“ odpověděl Snape, aniž by jí věnoval další pohled. Alitea Braunerová však stále neodcházela.
„Slečno Cattermoleová, váš lektvar je zřejmě nejlepší, přestože i on má nedostatky. Řekněte mi, jakým nožem jste krájela plod dřišťálu?“
„Stříbrným.“
Přikývl. „Ukažte mi ho.“ Pečlivě si ho prohlédl. „Je příliš tupý. Proto vám vytekla většina šťávy. Zdá se, že jinou chybu jste neudělala. Tři body Mrzimoru.“
„Děkuji, pane profesore.“
„Pane Shawne, co vás vedlo k tomu, že jste do lektvaru dřišťál očividně vůbec nepřidal?“
„Já…“
„Ano, vy. A není to jediná chyba. Chybí zápach charakteristický pro tento lektvar. Jak je podle vás cítit lektvar slečny Cattermoleové?“
„Smrdí to jako…“ zarazil se a nakrčil nos.
„A přesně ten lehký závan sirovodíku vám tam chybí. Za domácí úkol se pokusíte zanalyzovat, jaké všechny chyby jste při přípravě udělal. Zklamali jste mě,“ otočil se ke třídě. „Nikomu se lektvar nepodařil bezvadně. Příště jej budete připravovat znovu. A očekávám, že již bezchybně, v opačném případě se samozřejmě můžete z lektvarů odhlásit a zapsat si něco vhodnějšího.“
Zvedl hlavu k Alitee. „Vy jste tu ještě?“
„Potřebuji s vámi o něčem mluvit.“
Mlčel, dokud učebnu neopustil poslední student. Z její přítomnosti nebyl nadšený. Přestože o ní nezjistil nic podezřelého a přestože musel uznat, že její klid a zdvořilost jsou mu sympatické, měl se před ní stále na pozoru. Podezřelé bylo už to, že se tu objevila a odkud přijela. K jeho překvapení bez problémů souhlasila s použitím Veritaséra a ani se nedivila proč. Přesto jistotu necítil. Otázky nekladl příliš otevřeně, nemohl dát najevo, co vše ví. A navíc – neměl jistotu, že nebyla vybavena protijedem. Nedal jej snad on sám Dracovi? Co když jeho tajemství prozradil Grindelwaldovi? Zarazil se, připadal si už podezíravý až přespříliš – i kdyby to Draco udělal, neznamenalo by to, že by rozluštili tajemství jeho přípravy. A hlavně – proč by to Draco dělal? Ledaže by Grindelwaldovi prozradil všechno, ledaže by byl už výhradně na jedné straně. Ale to nebylo pravděpodobné. Draco je svůj a bude si krýt záda spoluprací s oběma stranami. Nepřidá se na žádnou z nich – pokud nic jiného, tak toto se z minulé války naučil. A bezskrupulóznost, nebo, chcete-li, racionalita, s jakou zradil svého otce, naznačovala, že Draco se nenechá ovládnout žádnou ideologií. Ale ani to ho zcela neuklidnilo. Koneckonců, pokud na protijed přišel on, mohlo se to podařit komukoli dalšímu.
„Vy mi stále nevěříte,“ přerušila víření jeho myšlenek Alitea. „Co mám udělat, abyste mi začal důvěřovat?“ zeptala se trochu smutně.
„Proč chcete, abych vám důvěřoval?“ zvednul obočí Snape. „Nechystáte se snad už v sobotu vrátit domů?“
„To je vlastně to, o čem jsem s vámi chtěla hovořit, Severusi,“ podala mu srolovaný pergamen.
„Co to je?“
„Dopis. Od manžela. Tedy jeho překlad.“
„Vy mi dáváte číst váš soukromý dopis od manžela?“ zopakoval Snape nevěřícně.
„Obávám se, že mi nic jiného nezbývá,“ odpověděla Alitea potichu.
Severus se posadil a začal číst.
Alo, moje nejdražší Alo,
sedím v našem domečku u zpráv a poslouchám, co se zase stalo. A překládám si to do toho, co se stalo skutečně. A přemýšlím, co se děje s touto zemí.
Danda se stává stále populárnějším. Zapomněli už lidé na jeho skinheadskou minulost, nebo jim to imponuje? Jenže on získává i další, i vrstvy, které bych mohl nazvat inteligencí. Svou rétoriku zmírnil, a dokonce i já musím uznat, že není nelogická. Je to jen náhoda, nebo je za tím On?
Někdy si už připadám, že jsem paranoidní a že ho vidím za vším, co se děje. Ale to, že jsem paranoidní, přece neznamená, že po mně nejdou, ne? Víš, ono to zní jako vtip, ale není to vtip.
Vlastně jsem tě nejdříve nechtěl znepokojovat a možná dělám chybu, že ti o tom píšu. Ale je to nutné, abych tě přiměl k tomu, co považuji za nezbytné. Dostal jsem varování. Důrazné varování. Tomášův byt včera zničili. Úplně ho zdemolovali. Vypadalo to jako mudlovské vloupání, ale stopy magie byly jednoznačné. A ani se je nepokoušeli zakrýt, bezpochyby museli chtít, abych na to přišel. Ostatně to je jasné i z toho, že tam nechali vzkaz napsaný lidskou krví – vzkaz pro mě.
To nemůžu nebrat vážně.
Alo, chci je všechny poslat pryč. Tomáše i rodiče. Zatím jsem je nepřesvědčil, ale věřím, že se to brzy povede. Nechci na ně používat magii, ale kdyby bylo nejhůř… Pokusil jsem se navštívit i tvé rodiče, ale vůbec jsem se k nim nemohl dostat. Pořád se na mě zlobí a obávám se, že to v dohledné době lepší nebude. Napiš jim, ať zmizí ze země. Snad tvoji poštu přijmou. Víc raději psát nebudu. Tolik bych ti toho chtěl říci a tolik bych tě chtěl obejmout. A obejmout naše dítě, které si pokojně plave v tom svém malém soukromém vesmíru a ani netuší, jak je zatím šťastné. Protože nevíme, že jsme šťastní, dokud nezjistíme, co je být nešťastným. Jak moc kope? Pouštíš mu ty desky s Mozartem? (Nenapsala jsi, jestli tam funguje aspoň gramofon.) Prosím, napiš mi co nejvíc o tom, co děláš, jak ti je, napiš, co nejvíc o tvém každodenním životě, ať vím, že někde je ještě život normální.
A to nejdůležitější, Alo. Prosím, zůstaň tam, kde jsi. Vlastně tě neprosím, žádám tě o to, a kdybych ti to mohl přikázat, udělal bych to. Nevracej se. Nevracej se za žádnou cenu, protože ty jsi to nejdůležitější, co mám. Ty a náš syn. Slib mi, Alo, že budeš v klidu a v bezpečí. Protože to musím vědět, potřebuji, aby ti, co mám rád, byli v bezpečí, pokud mám dělat to, co dělám.
S láskou Petr
Snape dočetl a jeho ruka klesla. Pomalu zvedl hlavu.
„Kdo je Tomáš?“
„Švagr. Je mudla. Celá manželova rodina jsou mudlové.“
„Mám to tedy považovat za žádost o prodloužení stáže.“
Alitea přikývla a v jejích očích uviděl úzkost. „I když bych se raději co nejrychleji vrátila. Ale nezodpovídám jen za sebe.“
Snape přikývl. „Kdy budete mít termín porodu?“
„Koncem února.“
Jako Hermiona, uvědomil si. A přitom vypadala jinak. Její těhotenství bylo mnohem nápadnější, Alitea ho nijak nezakrývala. Naopak. Nosila se hrdě, jak se má nastávající matka nosit. Zabolelo ho, když si uvědomil, že Hermioně tuto možnost vzal již podruhé.
„On za vámi nepřijede?
„Obávám se, že o této variantě ani na okamžik neuvažoval.“
Snape chvíli mlčel. Začínal jí věřit. Vlastně podvědomě jí už věřil dlouho, jeho racionální stránka mu však nedovolovala jen tak pominout pochybnosti, které měl povinnost mít. Protože i ten dopis mohl být samozřejmě podvržený. Ale když jej četl, tak tomu sám nevěřil.
„Proč jste s tím přišla za mnou?“
„A za kým jiným?“
„Třeba za paní ředitelkou?“ nadhodil lehce.
„Zdálo se mi užitečnější to prodiskutovat nejdříve s vámi. Co mám udělat, abyste mi důvěřoval?“ zopakovala znovu svou otázku.
„Vy mi důvěřujete?“
„Ano. A ráda bych pro vás pracovala.“
„Koho myslíte námi?“ zeptal se zcela klidně.
„Vím, že tady za první i druhé války s Voldemortem existovala skupina, která proti němu bojovala. Fénixův řád. A vím, že jste pro něj pracoval. To přece nejsou tajné informace.“
„Víte také, pro koho jsem pracoval předtím?“
Lehce zaváhala, než přikývla.
„Skutečně je toho tolik známého i u vás?“
„Něco samozřejmě ano. A trochu jsem studovala archivní noviny,“ rozpačitě se pousmála.
„V Praze?“
„Ne. Až tady.“
„Pán zla je mrtvý. Řád skončil před více než deseti lety.“
Alitea se na něj klidně dívala. „Obnovili jste ho.“
„A jak jste došla k tomuto závěru?“
„Ta záhadná věštba o návratu Grindelwalda byla pronesena zde. Vy ji znáte. A vy nejste typ člověka, který je zvyklý podceňovat nebezpečí. Od okamžiku mého příchodu jste se měl přede mnou na pozoru, víte tedy o tom, že se v Praze něco děje. Jen kvůli nejasné věštbě byste se tak nechoval. Víte víc. A nevěřím, že sedíte se založenýma rukama.“
„Domníváte se, že je to skutečně Grindelwald?“
„Ano.“
„Znáte ho osobně?“
Krátce zaváhala, než odpověděla: „Možná tím posílím vaše pochybnosti, ale ano. Byl to můj spolužák. Všichni jsme spolužáci – základ jeho Smrtihlavů i naše parta.“
„Proč chcete pracovat právě pro mě?“
„A pro koho jiného? Chci pracovat pro kohokoli, kdo je ještě ochotný se pokusit to zastavit. Přestože je možná už příliš pozdě.“
„To je důvod, proč jste přijela?“ díval se na ni a s napětím očekával odpověď. Pod Veritasérem totiž odpověděla, že se přijela vzdělávat.
„Ne. Důvodem mé návštěvy opravdu bylo zdokonalit se v přeměňování. Ve skutečnosti jsem nedoufala v nic jiného. To, že bychom se s vámi mohli spojit, mi došlo až tady.“ Když Snape neodpovídal, dodala naléhavě: „Potřebujeme vás. Obávám se, že to sami zvládnout nemůžeme.“
„Můžete tu zůstat, Aliteo. V tom dalším vám však vyhovět nemůžu. Žádná organizace neexistuje.“
„Chápu. Nepřesvědčila jsem vás. Přesto velmi děkuji. Ale pokud chcete, tak mě můžete zkontrolovat nitrozpytem.“
„Jistotu však nezískám ani potom.“
„Nejsem dobrá v nitrobraně.“
„Tvrdila byste snad něco jiného, kdybyste byla?“
Alitea rozhodila rukama. „Vzdávám se. Zřejmě neexistuje nic, čím bych vás mohla přesvědčit.“
„Ani tím si nejsem tak docela jist,“ zvedl Snape téměř neznatelně koutek úst.
[1] Bezpečný (čistý) vzduch
Poznámky:
- Citát je skutečně z Respektu, byť z novějšího čísla, snad mi to odpustíte. Šlo o velmi inspirativní rozhovor s Matějem Spurným. (2012/31).
- Verše jsem nenašla, skutečně mi jen tak vytanuly na mysli. Četla jsem je už hodně dávno, a mám dojem, že autorem je Michal Černík. Nedokázala jsem to však ověřit. Zato jsem při hledání našla jeho krásný citát.
624 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...