Skip to content

BtCh.III. 13. Free of the Doubt

[Celkem: 3    Průměr: 5/5]

Who do I see?
Mirror let me know
You can´t know me in the way I do
Can you see how I feel? I look different every day
I appear in many ways

Mirror please
show my reflection
Free of doubt
the naked truth

It goes deeper
Do you dare to know
What is hidden?
What´s behind the superficial and external look
that no eyes will ever see

Free of test and youth…

After Forever

Bradavice; 3. listopadu 2011

„Neřekl jste mi, Joshuo, jak se vám líbily ty knihy,“ otočil se Snape k chlapci, který seděl v křesle v jeho pracovně a s předstíraným klidem čekal, zda se tentokrát k nitrobraně dostanou. První hodina skončila předčasně, když Joshua odmítl pokračovat, a minule se o to Snape ani nepokoušel. Namísto toho se vrátili k procvičování obrany proti Impériu a Joshua si nebyl jist, zda má tomu být rád. Nitrobrany se obával, na druhou stranu toužil toto umění ovládnout.
„Neptal jste se.“
„Teď se ptám.“
„Líbily,“ přikývl Joshua. Pocity, které z knih měl, by nedokázal přesně formulovat, ani kdyby chtěl. A on nechtěl, a už vůbec neměl chuť to povídat právě Snapeovi. „Děkuji, pane. Zajímavý příběh. Jak jste přišel na to, že Tolkien je kouzelník?“
„Myslíte, že není?“
„Máma říkala, že ne. Hledal jsem o něm cokoli, kde se dalo. A i ona hledala, a nic jsme nenašli.“
Pozoroval tvář Snapea, zda z ní něco nevyčte. Profesor však zůstal klidný i při zmínce o jeho matce a nijak ho nevyvedla z klidu ani narážka na to, že jeden z nich se mýlí.
„Nikdy jsem si to nezjišťoval, Joshuo. Tvrdila to však moje matka a nevidím důvod, proč by v tomto nemluvila pravdu.“
„Matky ale nemluví vždycky pravdu.“.
„To jistě ne, ostatně jako nikdo,“ odpověděl pomalu Snape.
„Matky by svým dětem lhát neměly,“ pokračoval nekompromisně Joshua.
„Matky jsou lidé jako všichni ostatní. Ani lepší ani horší. A i ony, stejně jako kdokoli jiný, mají svůj život a právo na soukromí. I vůči svým dětem.“
Joshua měl co dělat, aby se ovládl, aby zachoval navenek klid. On to ví, on ví, stejně jako celá škola, že je nemanželským synem, a ví, že další nemanželský sourozenec je na cestě. A měl nebo snad i pořád má k jeho matce blízko. Chtěl to na něj vykřičet, chtěl se ho zeptat, jak to tedy je, proč mu nic neřeknou. Jistě, ona má právo na soukromí, na svůj život. Ať si dělá, co chce, pokud se ho to nedotýká. Jenže tohle se ho dotýká!
„Máte snad pocit, že vám vaše matka lže, Joshuo?“ zeptal se Snape, když Joshua dlouho neodpovídal.
Joshua trhnul rameny a měl chuť odseknout, že mu do toho nic není. Udržel však masku zdvořilého klidu a odpověděl: „Neříká mi celou pravdu.“
„To je přece rozdíl, Joshuo.“
„Nemyslím.“
Oba se odmlčeli a to ticho mezi nimi stálo jako zeď v mudlovských filmech – na pohled pevná, ale stačilo by tak málo a mohla by být proražena. Stačilo jen natáhnout ruku, udělat první krok… Nikdo z nich však ten krok neudělal.
Dusivé ticho konečně přerušil Joshua: „Myslíte, že je normální lhát, pane?“
„Pokud myslíte normální ve významu běžné, tak ano.“
„Myslel jsem, jestli je to správné.“
„Může to být ospravedlnitelné. Někdy pravda není důležitá. Máte třeba dojem, že musím nutně pokaždé, když se cítím mizerně, tento svůj pocit sdělovat každému, kdo se mě zeptá, jak se mám? Nebo mám říci kolegyni Sinisterové, že ten klobouk jí opravdu nesluší?“
„Proč ne,“ pokrčil Joshua rameny. „Třeba by ho přestala nosit. Ale to jsem nemyslel.“
„Vím, máte na mysli podstatnější věci,“ přikývl Snape. „Ale v principu jde o totéž. Je nutné zvážit, zda pravda neublíží, jaká jsou pro a proti. A zda náš protějšek pravda skutečně zajímá, nebo zda se ptá jen ze zdvořilosti či ze zvyku. A pokud jde o ty podstatnější věci – ano, někdy je nezbytné zamlčet pravdu.“
„Jak ale poznat, kdy je to nezbytné?“
„To není lehké. Můžete pouze poměřovat škodu, kterou způsobíte pravdou, se škodou, kterou způsobíte tím, že pravdu neřeknete nebo ji upravíte. Vyvažovat hodnoty, pro a proti.“
„To nezní příliš jednoznačně,“ ušklíbl se Joshua.
„To není jednoznačné,“ souhlasil Snape. „Budeme dnes pokračovat s nitrobranou. Cvičil jste?“
Joshua nervózně přikývl. Skutečně cvičil, přesto se však obával, že se Snapeovi podaří jeho obranu překonat.
„Obáváte se, že naruším vaše soukromí? Slíbil jsem vám, že pokud budete chtít, naučím vás, jak použít myslánku. Máte o to zájem?“
„Nevím. Nerozumím tomu. Znamená to, že když myšlenku z hlavy vytáhnu, tak už tam nebude?“
„Ano. Nebude tam, dokud ji nevrátíte zpět.
„Takže když někomu dáme vzpomínku, už ji nemáme? Nepamatujeme si to?“
„Ne tak docela. Záleží na tom, co zamýšlíte v okamžiku vyjmutí.“
„Když chci, tak můžu vyjmout jen její kopii?“
„Dá se to tak říci,“ pousmál se Snape.
„A jde vzpomínku i upravit?“
„Není to jednoduché, ale ano, jistě, lze ji upravit.“
„Pak si pamatuju tu upravenou verzi?“
„Opět záleží na tom, co zamýšlíte. Stejně jako lze upravit paměť druhému, lze totéž učinit u vlastní vyjmuté vzpomínky. Když ji pak vrátíte zpět, je to stejné jako paměťové kouzlo. Pokud si neponecháte původní vzpomínku, pamatujete si pouze tu upravenou, to je logické. Nicméně je to velmi složité a rozhodně nedoporučuji, abyste to zkoušel.“
„Vy to umíte?“
„Ne. Ne tak, aby to nebylo poznat.“
„Takže vzpomínka není jednoznačný důkaz?“
„Žádný důkaz není sám o sobě jednoznačný, Joshuo,“ řekl velmi pomalu Snape a pátravě se na něj díval. „Máte na mysli něco konkrétního?“
Joshua sklopil hlavu. Jistěže ho napadlo, že Snape byl osvobozen na základě svých vlastních vzpomínek. A došlo mu, že to Snape poznal. „Ptal jsem se obecně,“ zamumlal.
„Ty vzpomínky nebyly jediný důkaz, Joshuo. Členové Starostolce samozřejmě věděli, že je možné vzpomínky upravovat. Vraťme se k tématu.“
Joshua se na Snapea napjatě díval. Po chvíli přikývl. Téma ho sice zajímalo, ale zároveň se cítil nesvůj. Vždyť vlastně nepřímo Snapea téměř obvinil, že jeho role nemusela být taková, jak se uvádělo. A bylo zvláštní o tom hovořit s člověkem, kterého se to bezprostředně týkalo. Přes svůj původ měl paradoxně většinu informací o tom, co se tehdy dělo, z knih. Ani matka, ani Harry o válce příliš nemluvili. Jen když se zeptal a i tehdy jen velmi stručně. Harry docela rád vyprávěl jednotlivé příhody ze školy. Nikdy však nic z posledního roku války. Něco věděli od strýčka Rona. Jenže ten je navštěvoval málo, a ani on nehovořil o skutečně důležitých věcech. O Snapeovi všichni vyprávěli spoustu historek, z nichž nevycházel příliš dobře a z nichž bylo zřejmé, že ho nemají rádi. Přesto však Harryho závěr byl vždy jednoznačný – Snape je statečný muž. Nevěděl snad Harry, že člověk může sám sobě změnit vzpomínky? Nebo to věděl, a přesto mu věřil? Rád by věděl, jak to všechno bylo, bylo však zřejmé, že o tom Snape hovořit nechce. A Joshuovi bylo jasné, že se pohybuje na tenkém ledě. Ostatně kvůli tomu tu nebyli.
„Když je tak jednoduché ubránit své vzpomínky před nitrobranou, proč se to víc nevyužívá?“ zeptal se místo toho.
„Joshuo, většina kouzelníků se nikdy nesetká s někým, kdo ovládá nitrozpyt. Lidé na to jednoduše nemyslí. Navíc to znamená tu vzpomínku nemít ve své mysli, byť jen dočasně. Většina lidí by ji nedokázala vyjmout a vrátit zpět bez poškození. A hlavně: pokud byste takto odložil příliš mnoho vzpomínek, narušilo by to vaši osobnost, ztratil byste tím kus sebe sama. Rozumíte mi?“
„Asi.“
„A navíc, kde jste vzal dojem, že je to jednoduché?“
„Předpokládáte přece, že to zvládnu.“
„Ovšemže předpokládám,“ pousmál se Snape. Mávl hůlkou a na stolku vedle Joshuy se objevila kamenná mísa se stříbřitou tekutinou.
„Vzpomínky můžete uchovávat i mimo myslánku. Mohou se však poškodit, pokud nejste dostatečně zkušený. Tudíž vám doporučuji to prozatím nezkoušet.“
„A to se v té míse nesmíchají?“
„Ne více než ve vaší hlavě. Přesto se však nyní nepokoušejte vyjímat příliš mnoho vzpomínek současně. Kolik jich potřebujete uchránit?“
Joshua přemýšlel. Tu vzpomínku na zrcadlo už Snape stejně viděl. O jejich nočním výletě věděl všechno podstatné, stejně jako o Aodhfionnovi. Takže jen ta náušnice. „Jednu,“ odpověděl.
„Dobře. Jde o neverbální kouzlo, k němuž, alespoň zpočátku, potřebujete hůlku. Základ je však opět ve vaší mysli, ve schopnosti přesného a intenzivního soustředění. Pravděpodobně se vám to nepovede hned napoprvé.“
Joshua si mlčky připravil hůlku a vyčkávavě se na Snapea díval.
„Soustřeďte se intenzivně na vzpomínku, kterou chcete vyjmout.“ Chvíli čekal, než pokračoval: „Představte si ji jako pavučinu, jako vlákno, které chcete dostat ven. Vaše vzpomínka se stává světlem a chce uniknout. A vy ji pouštíte, otevíráte jí brány své mysli.“
Snapeův hlas zněl monotónně a Joshua se jím snažil řídit. Jeho soustředění se však vytratilo v okamžiku, kdy si uvědomil, že by to byl ideální způsob, jakým by se od něj Snape mohl dozvědět přesně to, co chce před ním utajit. Jeho soustředění zmizelo a muselo se to odrazit i v jeho tváři, protože Snape změnil tón hlasu: „Vy mi nedůvěřujete, Joshuo?“
Joshua neodpověděl, jen se mlčky díval na mísu s tou zvláštní tekutinou.
„Asi bych vás měl přesvědčovat, že nemáte důvod mi nedůvěřovat. Ale neudělám to. Vlastně jedna z věcí, kterou bych vás chtěl naučit, je právě to, že nemáte svou důvěru dávat lehkověrně.“
„Není to tak, že bych vám nevěřil,“ řekl Joshua potichu.
„Dobře, Joshuo. Odejdu teď na chvíli vedle. Až budete mít svou vzpomínku opět zformovanou, přiložte si svou hůlku na spánek. Zde,“ dotknul se jemně Joshuy, „a vytáhněte ji ven. Bude vypadat jako stříbřité vlákno. Není to však hmotné vlákno, je to druh energie podobné podstaty, jako je světlo. Tato substance je velmi nestabilní, vložte ji proto ihned do ochranného média v myslánce. Zvládnete to sám? Nebo mám snad raději zůstat?“
„Zvládnu to sám.“
„Zavolejte mě, až budete hotov.“

Joshua postupoval podle Snapeových instrukcí a samotného jej překvapilo, když na konci hůlky skutečně uviděl zvláštně krásná vlákna. Chvíli je okouzleně pozoroval, pak si uvědomil, co mu Snape říkal a vložil je do myslánky. Myslánka zavířila a jeho vzpomínku přijala.
„Pane profesore!“
Otevřely se dveře od ložnice a Snape se vrátil dovnitř. „Podařilo se?“
Joshua přikývl.
„Teď zkontrolujte, zda jde o tu vzpomínku, kterou jste chtěl odstranit. Pamatujete si na ni?“
Joshua přemýšlel, věděl, že obsahovala něco, co zjistil o své matce, nemohl si však vzpomenout, co to mělo být. Zavrtěl hlavou. „Jak se dá vrátit zpět?“
„Stačí, když se do myslánky ponoříte.“
„To si ale nebudu pamatovat tu vzpomínku, ale jen to, že jsem tu vzpomínku viděl v myslánce.“
„Nikoli, Joshuo. Tak by tomu bylo pouze v případě, pokud by šlo o cizí vzpomínku. Tato je však vaše a váš mozek si i nyní uchovává formu té vzpomínky, přestože vy si jí nejste vědom. Když ji uvidíte, zapadne tam, kam má. Samozřejmě, čím později byste svou paměť obnovoval, tím by to bylo obtížnější. Vrátíte ji tedy zpět hned po hodině. Můžeme začít?“
Když Joshua přikývnul, Snape na něj namířil hůlku a řekl ostře: „Legillimens!“
Joshua si sotva stihnul připravit obraz potoka, když ucítil v mysli něco cizího. Podařilo se mu to však. A podařilo se mu udržet si mysl bez jakýchkoli dalších myšlenek a pocitů. Vnímal jen tekoucí vodu, která zpívala a lákala ho někam dál, do lesa…
Po chvíli Snape ustoupil. „Vedl jste si dobře, Joshuo. A jsem si jistý, že se vám podařilo vytvořit nejen obranu současných myšlenek, ale i vzpomínek. Souhlasíte s tím, že to vyzkoušíme?“
Joshua se na něj nejistě podíval, neodpověděl však ani gestem. Pořád toho zbývalo dost, co Snape nemusel vidět. Vlastně nechtěl, aby viděl cokoli. A skutečně to Snape nemohl zjistit?
„Pane, když v mojí hlavě zůstala forma té vzpomínky, nemůže ji skutečně dobrý kouzelník najít, i když si ji neuvědomuju?“
Snape se na něj chvíli díval, pak pomalu přikývl. „Nebudu to před vámi zastírat. Může. Je to stejný princip jako obnovení vzpomínek po paměťovém kouzlu. Je to však nesmírně obtížné. Málokdo to umí.“
„Voldemort to uměl?“
„Ano,“ přikývnul stroze Snape. „Před ním byly hry s myslánkou zbytečné.“
Joshua se nadechoval k další otázce, Snape na ni však odpověděl dříve, než ji vyslovil: „Já to neumím, Joshuo.“
„Totéž byste mi ale řekl, i kdybyste to uměl.“
Snape zavrtěl hlavou. „Máte na odpověď týden. Dnes zatím zůstaneme tam, kde jsme. Pokračovat budeme samozřejmě až po přestávce,“ tlesknul a na stolku se objevily dva hrnky s kouřícím čajem a sušenky.
Snape mávl hůlkou směrem k druhému křeslu a to se přesunulo ke stolku s občerstvením. Odložil hůlku vedle tácku a nalil do šálků z malé konvičky smetanu a dolil ji tmavě zlatavým čajem.
Joshua položil hůlku vedle Snapeovy a přijal od něj šálek. „Děkuju,“ řekl a natáhnul se po sušence. Ovesné s brusinkami, pomyslel si s uspokojením. Namočil sušenku do čaje a nesl ji k ústům, pohyb však nedokončil. V jeho zorném poli se ocitly dvě hůlky. Snapeova a jeho.
Dvě úplně stejné hůlky.

Po skončení hodiny se nevrátil zpět na kolej, přestože již bylo těsně před večerkou. Hlavou se mu honily divoké myšlenky. Proč má Snape stejnou hůlku? A je opravdu stejná, nebo tak jen vypadá? Olivander říkal, že jeho hůlka je druidská, a to ten její typ, který používají jen potomci irského královského rodu. Minulý rok se proto snažil zjistit co nejvíce o irských kouzelnických rodech, zejména když dostal k Vánocům tu knížku. Myslel si, že šlo o dárek od matky, ale co když byla od jeho neznámého otce? Co když ho skutečně může jeho hůlka dovést k němu, jak se původně domníval? Znamená to, že existuje nějaké spojení mezi ním a Snapem? Pokud to jsou stejné hůlky, pak mají společné předky. Může jít o hodně vzdálené společné předky. Ale nemusí. Může mu být mnohem blíže. Zamrazilo ho, až se musel uprostřed schodiště zastavit. Co když je Snape jeho otec? Je přece ve Zmijozelu a kolejní příslušnost se v rodinách často dědí. Po chvíli však tuto myšlenku zavrhl. Jak by k tomu tehdy došlo? Máma se s ním v té době neměla kde vidět. Byl to nesmysl, už jen proto, že byl podobný Harrymu. A Krátura v něm poznal člena Harryho rodiny. Jaké důkazy ještě chce? Když má problém řešení jednoduché a složité, obvykle bývá správné to jednoduché. Na tom, že je ve Zmijozelu, nemusí být nic zvláštního. Nechtěl snad Moudrý klobouk do Zmijozelu zařadit i Harryho? Navíc to, že hůlky vypadaly stejně, přece nemusí znamenat, že jde o stejné hůlky. Vždyť vůbec netuší, jaké má Snapeova hůlka jádro. Celé je to nesmysl, určitě stejné nejsou.
Jenže to, co viděl v tom zrcadle… Co ten obraz znamenal? Nemohl na něj přestat myslet, přestože stále netušil, co zrcadlo ukazuje. Minulost? Budoucnost? Obavy? Momentální představy? Pátral sice v knihovně, prohlížel si všechny knihy o věštění a o předmětech, které ukazují budoucnost. Nikde však ani zmínka. Možná, když je přečte podrobněji… Proč jen kouzelnické knihy nemají rejstříky! A proč nefunguje nějaký kouzelnický google! Musí zrcadlo znovu vidět, musí ho prozkoumat, potřebuje se do něj znovu podívat a prohlédnout si ten obraz. Přestože nejspíš uvidí něco jiného, mohlo by mu to pomoci. Mohl by podle toho poznat, co vlastně zrcadlo znázorňuje. Nejpravděpodobnější mu připadalo, že zrcadlí to, na co člověk v tu chvíli myslí. Minule myslel na mámu a Snapea, takže bylo logické, že je viděl. Teď by v něm mohl uvidět něco souvisejícího s těmi hůlkami. Nebo třeba toho neznámého tatínka jeho budoucí sestry.
Potřeboval si o tom s někým promluvit, jenže s kým? Se Snapem nechtěl. Byl to učitel a byl to milenec jeho matky. A šlo o něj. Přece za ním nezajde a neřekne – nejste náhodou můj otec? To je nesmysl. Protože buď není, což je nejpravděpodobnější, a pak by se na něj díval jako na blázna, nebo je, a pak mu to stejně nepotvrdí. Neříkala snad matka, že jeho otec nechce, aby to věděl? Nemá smysl se ho na to ptát. A Harryho? To je úplně totéž. Kdyby s ním o tom chtěl mluvit, už by to dávno udělal. Navíc není po ruce a nedokázal si představit, že by něco takového napsal do dopisu. A stejně tak nemá smysl psát matce. Mohl by to probrat s Jamesem, jenže od té doby, co Denní věštec začal znovu s těmi články, spolu nehovořili; James se mu vyhýbal. Nebo možná on se vyhýbal Jamesovi, protože se bál, že by se mohl na něco zeptat. Není s kým o tom mluvit, ale musí si to všechno alespoň v klidu promyslet. Zamířil proto téměř automaticky do sedmého patra, do té zvláštní místnosti, která mu už dvakrát poskytla útočiště.
Dveře se před ním objevily téměř okamžitě. Netrpělivě vzal za kliku. Byla už tma, proto si posvítil hůlkou. A uviděl ho. Před ním, kousek od zdi naproti oknu stálo. Pomalu došel až k němu. Tmavé nezřetelné postavy dostávaly jasnější kontury. Viděl sám sebe, a viděl matku s viditelným těhotenským bříškem. Slušelo jí to. A po jeho pravé straně stál Snape. Opět Snape. Tentokrát se nedotýkal matky, ale měl ruku položenou kolem jeho ramene, jako by ho chránil.
Mlčky se na obraz v zrcadle díval. Co to má znamenat? Co mu zrcadlo ukazuje?
„Podívej se na nápis na horním okraji zrcadla, chlapče,“ uslyšel hlas, avšak nikoho neviděl. Ten hlas patřil starému muži a zněl přátelsky. A povědomě. Začal hůlkou systematicky prohledávat své okolí. Nikdo tam nebyl.
Procházel místností. Po několika minutách si všiml malého portrétu visícího na jinak prázdné stěně vpravo od zrcadla. Starý muž s bílými vousy se na něj usmíval svýma neuvěřitelně modrýma očima. Poznal ho.
„Proč tu jste, pane řediteli?“
„Tím si nejsem zcela jist. Ale nepochybně kvůli tobě. Potřeboval jsi mě. A musel jsi mě potřebovat skutečně hodně, když sem komnata umístila můj portrét.“
„To je Komnata nejvyšší potřeby,“ došlo konečně Joshuovi. Nechápal, proč mu to nedošlo dříve, že to může být ta místnost, o které jim vyprávěl Harry, když byli malí. Tak tady se schovávala Brumbálova armáda v době války. „Opravdu vypadá pokaždé jinak?“
„Jistě,“ přikývnul Brumbál. „Přizpůsobí se tomu, co potřebuješ. Třeba jednou jsem tu našel místnost plnou… To vlastně není důležité. Musíš to ale potřebovat opravdu nezbytně, jinak se ti ani neukáže.“
„A já jsem potřeboval vidět to zrcadlo?“
„Vypadá to tak.“
„Ale proč?“ nakrčil Joshua přemýšlivě čelo.
„Tušíš, co je to za zrcadlo, Joshuo?“
„Ano. Zrcadlo z Erisedu. Ale k čemu je? To, co ukazuje, vidět nepotřebuju.“
„Komnata očividně dospěla k jinému závěru,“ usmál se Brumbál. „Možná ti pomůže nalézt odpověď, když budeš vědět, k čemu zrcadlo slouží. Přečetl sis už na ten nápis?“
Joshua zavrtěl hlavou a podíval se na zrcadlo. Když si posvítil hůlkou, našel na jeho horním okraji podivný nápis: Mízar bozyhu otešave lařáv ten. Nebyl z něj příliš moudrý. Brumbála se však ptát nechtěl, nemůže to být složité, když se domnívá, že mu ten nápis bude k objasnění stačit. Po chvíli přemýšlení, o jaký může jít jazyk, si zkusil nápis přečíst zezadu. Ano. Konečně to dávalo smysl. Zamračil se. Pořád tomu nerozuměl.
„Jakou tvář? Jaké touhy?“ zeptal se.
„Jsi chytrý chlapec, Joshuo. Pořád tomu nerozumíš?“
Joshua zavrtěl hlavou. „Nevím. Já to přece nechci!“
„Co přesně nechceš, Joshuo? A proč vlastně?“
Joshua se od portrétu odvrátil. Proč to nechce? Je snad normální, že nechce, aby jeho matka měla jiné muže než jeho otce. Proto nemusí mít žádný zvláštní důvod. A nechce také, aby měla vůbec nějaké muže. Nikdy by to však nepřiznal, byl si vědom toho, že je to dětsky sobecké.
„Nechci, aby mámu objímal Snape.“
„Máš něco proti profesorovi Snapeovi?“ podíval se na něj zpod obrouček půlměsíčkových brýlí Brumbál.
Joshua zavrtěl hlavou. „To není proti němu. Jen to nechci. Aby s ním … aby s nimi…“ Kousl se do rtu. Nedokázal vyslovit, že nechce, aby si o ní povídali jako o ženě, která má více mužů. Chtěl, aby měla po svém boku jeho otce, i když věděl, že to není možné.
„Zrcadlo neukazuje ani to, co bylo, ani to, co bude, pokud máš na mysli toto.“
„Takže není pravdivé?“
„Je a není. Zrcadlo nelže, a přece nemluví pravdu, alespoň ne více než naše vlastní já. To, co ukazuje, není skutečné. Je to jen zdání. Neposkytne nám ani vědomosti, ani pravdu o tom, jaký svět je. Ale poskytne nám pravdivou odpověď na to, po čem opravdu hluboce a zoufale toužíme. Ukazuje jen odpověď na naše touhy. Harry ti o něm nikdy nevyprávěl?“
„Ne.“
„Můžeš si s ním o tom promluvit, až ho uvidíš. Nebo mu napiš.“
„Nechci. On si nepřeje, abych věděl, že je můj otec.“
Brumbál se laskavě pousmál. „Někdy něco považujeme za samozřejmé a přitom se mýlíme. Vyprávěl ti Harry o tom, jak zprvu nenáviděl Siriuse Blacka?“
„Ano. Ale co to s tím má společného?“
„Jak poznáme, že je něco pravdivé, Joshuo?“
„Že pro to máme nějaký důvod, důkazy.“
„Jak často máme pro naše přesvědčení skutečně nezpochybnitelné důkazy?“
„Nevím,“ pokrčil Joshua rameny a vzpomněl si na dnešní rozhovor se Snapem. „Záleží na tom v čem. Možná se dá zfalšovat každý důkaz. Jde ale o celek. Jak to do sebe všechno zapadá.“
„Máš v podstatě pravdu. A přesto se mýlíš. Měl Harry důvod myslet si, že Sirius Black zradil jeho rodiče? Zapadalo to do celku informací, které měl k dispozici?“
„Ano, protože mu to všichni tvrdili. A protože to tak všechno vypadalo. Všechno to vypadalo logicky. Harry za to nemohl, že si to myslel.“
„Takže skutečnost, že se tvrzení shoduje s ostatními poznatky, ještě nemusí znamenat, že je pravdivé.“
„Jenže je to nejpravděpodobnější,“ oponoval Joshua. „Pokud na prérii uslyšíš dusot kopyt, neočekávej, že uvidíš zebru.“
„To je chytré,“ kývnul uznale hlavou Brumbál.
„To jsem někde četl,“ zabručel Joshua.
„Nevadí. Vystihuje to skvěle podstatu problému. Ostatně i to, že to zebra být může. Mohla třeba utéct z cirkusu,“ usmál se Brumbál
„Říkáte, že Harry Potter není můj otec?“
„To jsem neřekl.“
„A vy víte, kdo je můj otec?“
„Co ti ukazuje zrcadlo?“
„Neodpověděl jste mi.“
„Ty mně také ne. Řekneš mi, co ti zrcadlo ukazuje?“
Joshua se podíval do zrcadla a zpět na portrét. Brumbál mluvil pravdu, ze svého místa nemohl vidět, co zrcadlo zobrazuje, ani kdyby bylo světlo. A bude dobře, když to tak zůstane.
„Myslím, že ne, pane,“ usmál se. „Alespoň ne do té doby, než odpovíte vy mně.“
„Joshuo, jsem mrtvý. Nemůžu zasahovat do záležitostí živých.“
„Opravdu?“ podíval se na něj pochybovačně.
„Zemřel jsem téměř dva roky před tvým narozením.“
Joshua přikývl. Je to pravda, byl mrtvý předtím, než jeho matka otěhotněla. To sice nemuselo nic znamenat, bylo mu však jasné, že i kdyby něco věděl, že mu to takto přímo neřekne. Musí to z něj dostat jinak.
„Jak tedy zní otázka, na kterou zrcadlo odpovídá, pane řediteli?“
„To musíš říci ty. Je to tvoje přání. Co je tvým největším přáním?“
Joshua přemýšlel. Co chce nejvíc? Aby se jeho táta za něj nestyděl. Aby se k němu veřejně přiznal, i když zůstane s tetou Ginny. Vlastně si ani nepřál, aby Harry opouštěl svou rodinu, měl je všechny rád. Přál si, aby si přestali hrát na schovávanou a řekli mu to. Aby se k němu přestali chovat jako k malému dítěti, které ničemu nerozumí, kterému do toho nic není a kterého se to nemůže dotknout.
„Nefunguje. Neukazuje to, co si přeju,“ zamračil se.
„Jsi si tím tak jistý, chlapče?“ usmál se Brumbál.

…………..

Bradavice; 10. listopadu 2011

Další čtvrtek Snape očekával svého syna na další mimořádné hodině. Chlapec ho nepřestával udivovat. Zvládl napoprvé vyjmout své vzpomínky, umění, kterému se většina čarodějů nenaučí po celý život. I nitrobrana mu šla nad očekávání dobře. Nebyly to však jen magické schopnosti, které jej fascinovaly, ale i jeho inteligence, schopnost argumentace a racionalita, s kterou zvládal svou nelehkou situaci.
Bylo mu jasné, že články, které vycházely o Hermioně, se jej musí dotýkat. A že ho trápí, poznal i z jejich společného rozhovoru minulý týden. A přece byl schopný soustředění, byl schopný se ovládat, nekřičel ublíženě na své okolí a nevinil každého z bolesti, kterou prožíval. Byl schopný obrovského sebeovládání, většího, než bylo běžné u dětí jeho věku. V tom byl stejný jako on sám. Přestože však sám sebe považoval za nadprůměrně silného čaroděje, bylo mu jasné, že jej jeho syn magickou silou předčí. A pokud bude i nadále projevovat tak silnou vůli a žízeň po vědění, mohl by se skutečně stát největším žijícím čarodějem. Jako Merlin. Nebo jako Pán zla, zavřel oči. To proroctví. Téměř se mu jej podařilo vytlačit ze své mysli, ale bylo stále tu, čekající na svůj čas. Kým bude, až vyroste? Co si zvolí?
Zavrtěl sám pro sebe hlavou. Nesmí na to myslet, protože pak by nenašel sílu k tomu, co musí dělat. Musí mu být mu po boku, den za dnem, rok za rokem, jak říkal Brumbál. Jenže Brumbál také říkal, že předpovídání budoucnosti je vysoce nejistá disciplína. Je to jen věštba, nic více. A také nic méně.
„Pojďte dál,“ řekl, když uslyšel zaklepání na dveře.
Vešel jeho syn, vážný a mírně zamračený, jako ostatně poslední dobou vždy.
„Nebudeme ztrácet čas a ihned začneme. Tentokrát se pokusím proniknout hlouběji do vaší mysli. Pokusím se pátrat po vašich vzpomínkách. Neočekávám prozatím, že mě z mysli dostanete pryč, stáhnu se sám po pěti minutách. Po tuto dobu byste mohl být schopen udržet svou obranu. Souhlasíte?“
„Ano, pane.“
Snape mávnul hůlkou a vedle křesla, kde Joshua obvykle sedával, se objevila stará kamenná mísa. Beze slova odešel do ložnice a zavřel za sebou dveře. Chlapcova nedůvěra ho mrzela, na druhou stranu věděl, že ostražitost pro něj může jednou znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
Když ho Joshua zavolal, vrátil se zpět a vytáhl hůlku. „Připraven?“ Když Joshua přikývnul, namířil ji na chlapce. „Legillimens!“
Snape se ocitl uprostřed vody. Mělké vody, která pokrývala vše, co viděl. Pronikal však dál a za vodou začaly probleskovat nejdříve nezřetelné postavy hráčů ve zmijozelských barvách, kteří poplácávali Joshuu po zádech. Viděl jak loňská kapitánka Edith Greengrassová dala Joshuovi pusu na tvář. Překvapilo ho, když za rozzářenými tvářemi hráčů famfrpálu rozeznal téměř nenávistný škleb Eadrica Averyho. Šel dál po této vzpomínce a ocitnul se v jiném obrazu. Eadric, doprovázený snědým Rahmanem a nehezkým Flintem. Slyšel, jak se mu posmívají. A byl v jiném obrazu, kde proti němu poslali roj vos. Viděl také, jak mu při chůzi svázali tkaničky k sobě a Joshua, který to nečekal, zakopl a spadl ze schodů. A viděl, jak se mu smáli. Obraz se začal rozostřovat, začala jej zaplavovat voda.
Vystoupil ze synovy mysli. Upřeně a nevěřícně se na něj díval.
„Řekl jste pět minut,“ ukázal Joshua nepřátelsky na hodiny.
Snape se na ně podíval. Od okamžiku, kdy vytáhnul hůlku, uplynula již téměř čtvrt hodina. „Téměř se vám podařilo mě zastavit.“
„Téměř,“ zamračil se Joshua. „To znamená, že nepodařilo.“
„Vedete si nad očekávání.“
Chvíli oba mlčeli. Snape mávnul hůlkou a před chlapcem se objevil kouřící šálek. Posadil se naproti němu. „Netušil jsem, že to bylo tak zlé. Proč jste mi to neřekl?“
Joshua trhnul rameny, neodpověděl však. Odvrátil od něj tvář, ve které se mihl výraz studu a hanby.
„Nic z toho nebyla vaše chyba. Nemáte důvod cítit se zahanbený.“
Odpovědí mu bylo ticho.
„Pokračuje to, Joshuo?“ pokračoval Snape tiše.
Chlapec zavrtěl hlavou a konečně se na něj podíval. Téměř neznatelně se ušklíbnul. „To by si už netroufli.“
Snape se na chvíli zarazil a s obavami se na syna podíval. „Těší vás, že se bojí, Joshuo?“
Joshua neodpovídal. Snape si přitáhnul židli až ke křeslu, v němž jeho syn seděl. „Odpovězte, Joshuo,“ podíval se mu do očí.
„Proč? Mění to snad něco?“
„Ano.“
„Jenže já o tom nemám chuť mluvit.“
„Pomstil jste se jim nějak? Myslím, kromě toho ohně.“
„To nebylo úmyslné.“
„O tom jsme již hovořili. Víte, že to nebylo tak jednoznačné Proč jste mi to tehdy neřekl? Nebo někomu jinému?“
Joshua zavrtěl hlavou. „Mně stačí, že už to nedělají.“
„Kde však berete jistotu, že se to nebude opakovat?“
„Nebude.“
„Protože se bojí? To nemusí být dostatečný důvod. Naopak. Jejich nenávist to ještě posílí.“
„Nic jim nedělám. Nevšímám si jich.“
„Předtím jste si jich všímal?“
Joshua zavrtěl hlavou.
„Řada lidí žije v mylné představě, že se k nim jiní budou chovat tak, jak se chovají oni k nim. Nedělejte tuto chybu, Joshuo.“
Joshua přemýšlel a Snape ho pozoroval. Rád by věděl, na co myslí, chlapec byl však schopen ovládat se čím dál lépe a většinou už nedával najevo žádné emoce.
Nakonec Joshua odpověděl téměř neznatelně ironickým tónem: „Měl jsem se jim tedy pomstít, pane profesore?“
„Není dobré zapomínat na rány, které nám způsobili. I když není třeba vždy odpovídat hned a ani odpovídat na všechny. Většinou to ani není vhodné. Mějte však vždy na paměti, co se stalo. Pamatujte, že lidé nám nedokážou odpustit zejména křivdy, které nám sami způsobili.“ Snape vstal a změnil náhle tón hlasu i téma: „Budeme pokračovat s výukou.“
„Dnes ne,“ odporoval ostře Joshua a Snape se na něj překvapeně a nesouhlasně podíval. Nebyl zvyklý, že by s ním jakýkoli student takto hovořil. Nechtěl však narušit křehkou důvěru a příměří mezi nimi. Vstal a zamířil k ložnici. „Obnovte si vzpomínky,“ řekl jen.
Vrátil se až po více než čtvrt hodině. K jeho překvapení tam Joshua stále byl.
„Můžete jít, Joshuo. Jste unavený, nemusíte se zde zdržovat.“
Joshua beze slova vstal.
„Pane?“ obrátil se Joshua na Snapea ve dveřích.
„Ano, Joshuo?“
„Nemyslím si, že je správné všechno vracet.“

Ležel v posteli, zelené závěsy pečlivě zatažené. Usínal. A přestože už nechtěl myslet na nic, objevovaly se mu před očima obrazy, které nevyvolával a ani nevítal. Avery, Flint, Rahman. Téměř na jejich chování na počátku prvního ročníku zapomněl. Snape ho donutil vše prožít znovu. Je to dobře, že to ví, nebo špatně? Cítil pocit studu, že si s nimi nedokázal poradit, a připadal si pošpiněný, že Snape viděl jeho slabost. A to bez ohledu na to, že věděl, že kdyby chtěl, tak si s nimi poradil. Vzpomněl si na Jamese a jeho střet s Averym, a následně se Snapem. Dal by mu i nyní stejný trest? Nejspíš dal, protože James je Nebelvír a nic jiného by nepovažoval za taktické. A ty řeči o pomstě… mátly ho. Co tím vlastně chtěl Snape říct? Že jim má dát najevo, že si nic nenechá líbit? Vadilo mu, že se mstil, nebo mu naopak připadal příliš poddajný? Byl si jistý, že takto s žádným studentem dosud nemluvil. Má k němu naprosto jiný vztah. Je to pro jeho vztah k matce? Najednou se mu ten důvod nezdál dostatečně silný. Před očima se mu objevil jejich společný obraz v zrcadle. Proč ukazovalo zrcadlo právě toto? Přál si mít po boku otce. To byla ta otázka. Jeho otcem je Snape. Jenže to nezapadá do celkového obrazu toho, co ví. Možná mu to však připadá nelogické jen proto, že něco důležitého neví. Stejně jako tenkrát neměl Harry dost informací o Siriusovi Blackovi.
A tehdy, na pomezí bdění a spánku, kdy vyřadil svou nedůvěřivou mysl, která vyžadovala logiku a důkazy, pocítil v srdci jistotu. Ta jistota jej však neuklidnila a ani nesmířila. Protože jeho základní otázka zůstala nezodpovězena: Proč se se o něj po celou dobu nezajímal? A proč se k němu stále nechce přihlásit?

Další kapitola

 

104 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha třetí - Prameny

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář