Část šestá – V. Falco

Lionel si byl v jednu děsnou chvíli skoro jistý, že je to jen sen. Že se válí v posteli v Bradavicích a představuje si něco, co neexistuje. To když se od něj Kendall najednou odtáhl, jako by mu něčím ublížil a zmizel z jeho zorného pole.

Ale když se konečně zvládl mátožně posadit, celý od sněhu, studící ho až někde pod trikem a s tou známou chutí na rtech, která mu tak šíleně chyběla, Kendall tam pořád byl. Nahrbený seděl na patách vedle něj a přikrýval si tvář oběma rukama.

„Kenny?“ oslovil ho opatrně skrz úzkostí sevřené hrdlo.

Nedočkal se žádné reakce, Kendall se jen děsně roztřásl jako v horečce. Což byla pěkná blbost, vzhledem k tomu, že upíři nemohli onemocnět. Napadlo ho, že je to nějaký vedlejší efekt té krve. Jenže pak si jeho přítel přitiskl prsty na spánky a on v jeho zkřiveném obličeji rozpoznal bolest.

„Kenny!“ natáhl se k němu vyděšeně.

Než na něj stačil dosáhnout, Kendall se bezvládně svalil na bok a Lionel zkoprněl, v hlavě vystrašené prázdno.

Vzápětí se k nim přihnala Feles, s Falcem v patách a ustaraně se nad ležícím upírem naklonila: „Kendalle? Co se děje?“

On ale ani tentokrát neodpověděl. Jen se celý skrčil do klubíčka a táhle zasténal.

Lionel si otřeseně uvědomil, že se taky celý klepe.

Co když krev Vznešeného Kendallovi nepomůže, ale zapůsobí na něj špatně? Feles jim několikrát zdůrazňovala, že je to v podstatě experiment. Nemohli přesně vědět, co s ním ta krev provede.

V duchu se proklel, že byl ještě nedočkavější než samotný Kendall a nepostavil se proti tomu. Měl tu pokusnou krysu dělat sám.

„Raději ho vezmeme dovnitř a…“ Feles zmlkla uprostřed věty, protože stejně náhle, jako Kendallův záchvat přišel, tak pominul. Přestal se úplně hýbat a ztichl.

Lionel se musel několikrát nadechnout, než posbíral odvahu znovu k němu vztáhnout roztřesenou ruku a sevřel mu pod napjatými pohledy druhých dvou upírů rameno.

„Kendalle?“ oslovil ho přidušeně. I hlas se mu třepal jak listí ve větru. Nevybavoval si, kdy naposled se cítil tak vyděšeně.

Pak se Kendallovy ruce pohnuly, jak je sesunul z obličeje a podíval se na něj. Už to nebyl ten čistý modrý pohled, který předtím nepoznával, ale o mnoho temnější a plný zadržovaných slz. V Lionelovi se všechno sevřelo. Tyhle oči znal.

Kendall se pomalu vzepřel na loktech: „Ty…“ promluvil chraptivě. „Ty sis pro mě přišel… A zachránil mě.“

Lionelovi se rozšířily oči, jak mu došlo, co ta slova znamenají.

Bulagro, to mluví o tom rituálu… Vzpomněl si…

„Blázne jeden,“ pokračoval Kendall hlasem, který se chvěl emocemi. „Proč jsi tak riskoval?“

„Musel jsem,“ hlas ze sebe vydoloval jen zatraceně ztěžka. „Nemohl jsem… bez tebe…“

Kendall se bez dalšího slova posadil, popadl ho a přimknul k sobě. Lionelovi se cosi zadrhlo v krku, až se nemohl ani pořádně nadechnout. V očích ho protivně pálilo a nedokázal ty dvě slzy, co se z nich vydraly, zadržet, i když fakt chtěl.

Váhavě, pořád ještě se strachem, že tohle není doopravdy, obtočil ruce kolem svého přítele a objetí mu opětoval. A on nezmizel, pořád tam byl, a držel ho v tom známém, chápavém sevření.

Jeho Kendall byl zpátky. Tak hrozně se mu ulevilo, že nevěděl, jestli brečet nebo se smát. Zabořil obličej do jeho ramene, stydíc se za svou slabost a ztratil se v tom objetí s pocitem, že už se nikdy nedokáže odtáhnout. Ani nepostřehl, že se Feles s Falcem tiše sebrali a nechali je o samotě…

 

Hlava ho brněla, jako by přes něj přepochodovala tlupa obrů, ale Kendall to skoro nevnímal. Měl pocit, že se probudil teprve teď a ne už před dvěma měsíci ve svém pokoji. Až v tuhle chvíli se cítil opravdu naživu a dokonce víc než jen to. I když netušil, jak ten pocit popsat.

Měl v životě někoho, kdo kvůli němu klidně skočil přímo po hlavě do smrtelného nebezpečí. Měl po svém boku toho tvrdohlavého upíra, který ho kdysi nenáviděl, a přesto pro něj obětoval i vlastní krev, jen aby mu pomohl. Protože to byla Lionelova krev, která ho přivedla zpátky k nemrtvému životu. Ničím si v ten okamžik nebyl víc jistý, stejně jako tím, že měl sakra štěstí.

Z té propastné temnoty, do které se zřítil během rituálu na vyvolání upírského poloboha, ho vytáhly dvoje ruce. Jedny patřily Feles a druhé Lionelovi. A tak nějak tušil, že za to zaplatili vyšší cenu, než si vůbec uměl představit.

Lionel se k němu křečovitě tiskl s naléhavostí, kterou u něj neznal, a překvapovala ho, ale vnitřně chápal její důvod. Pomalými pohyby ho hladil po zádech, dokud se mladší upír nepřestal třást. Až pak se pohnul, jen natolik, aby se mu mohl podívat do obličeje. Lionel uhnul pohledem, ale ty slzy před ním skrýt nemohl.

Se zvláštním, hřejivým pocitem někde v hrudi, Kendall přitiskl svoje čelo na jeho a zavřel oči.

Cítil jsem tě tam… pronesl k němu v duchu.

Lionel překvapeně vydechl.

Myslel jsem, že už blbnu, ale tys tam byl, viď? Venku před jeskyní a bojoval jsi proti Erkindars.

Potvrzení se mu dostalo až po váhavé pauze: Jo…

Feles se nechala ukecat, aby tě vzala s sebou?

Byl jsem… přesvědčivý.

Rty mu roztáhl úsměv: To si umím představit.

Znovu krátké ticho.

To teda neumíš…

Kendall zaraženě otevřel oči.

„Neměli jsme páru, co s tebou je… Málem mi hráblo,“ zachraptěl tiše Lionel.

„Lio…“ vydechl, skoro šokovaný takovou otevřeností.

Mladší upír se od něj pomalu odtáhl a sklonil hlavu: „Promiň, Kenny. Strašně mě mrzí… Byla to moje chyba.“

Naprosto nechápavě na něj hleděl: „O čem to prosím tě mluvíš?“

„Sebrali tě místo mě,“ vyrazil se sebe Lionel v odpověď. „Kdybych tě tak nevyhazoval! Nebo kdybych šel aspoň s tebou! Dva bychom se určitě ubránili… Všechno, co se ti pak stalo…“

Kendallovi konečně došlo, čím se jeho přítel užíral nejspíš celou tu dobu, co on strávil u Bratrstva krve, a dost ho to naštvalo.

„To je ale pěkná hovadina!“ vypálil bez přemýšlení, až sebou Lionel trochu trhnul. „Okamžitě s tím sebeobviňováním přestaň!“

Mladší upír se pod jeho zvýšeným hlasem celý nahrbil. Ztěžka si povzdechl. Takhle obvykle prudkého Gor´nama skoro neznal, nebýval ani zdaleka tak zranitelný. I když před ním občas nechával spadnout ty svoje cynické zdi, málokdy se ho něco dokázalo dotknout natolik, aby to dával tak najevo.

„Neblbni, Lio,“ přinutil se promluvit klidněji. „Vždyť to jediné, co mě drželo v zajetí při smyslech, bylo vědomí, že ty jsi v bezpečí.“

Ta jeho černočerná kukadla k němu překvapeně vzhlédla. Koutky úst mu zacukaly v úsměvu, který jen tak tak potlačil. Tenhle Lionel byl vážně roztomilý.

„Jestli chceš někoho obviňovat, tak jedině Erkindars,“ dodal pak naprosto vážně. „Jasný?“

Hodnou dobu na něj hleděl rozšířenýma očima, než to napětí v něm konečně trochu polevilo a krátce kývl: „Jo.“

„No, proto.“

*

Feles s Falcem na ně čekali ve vyhřátém salonu. Stáli u okna, plavovlasý upír objímající jejich učitelku zezadu kolem pasu a hleděli ven do zimní tmy, dokud nevešli dovnitř. Až pak se k nim sehraně obrátili a zabořili do nich zkoumavé pohledy.

Lionelovy prsty sebou zacukaly v pevném sevření, ale Kendalla se nepouštěl. Tomu to udělalo pošetilou radost. Na otevřené projevy náklonnosti před kýmkoliv nebyli zrovna zvyklí ani jeden, ale bylo hrozně příjemné se pro jednou nepřetvařovat.

„Koukám, že to nejspíš zabralo, Angie,“ usoudil Falco, s nečitelným pohledem zaměřeným na jejich spojené ruce.

Feles se v odpověď usmála: „Očividně.“

Oba jen překvapeně zamrkali. Nestačili zírat, jak moc ten úsměv jejich učitelce změnil obličej. Působila jako úplně jiná upírka.

Pak se Feles jemně vymanila ze sevření svého partnera a přešla ke stejnému křesílku, ve kterém seděla posledně, zatímco Falco zůstal stát u okna.

„Tentokrát už si sednete?“ vyzvala je s pozdviženým obočím.

Podívali se po sobě a pak stále ruku v ruce zamířili k pohovce.

„Cítíš se v pořádku? Nebolí tě něco?“ obrátila se Feles na Kendalla, sotva se posadili.

Potřásl hlavou: „Už to přešlo.“

„Dobře… Kdyby cokoliv, hned se ozvi,“ naléhala důrazně.

Kendall přikývl a zapřel se do měkkého opěradla za sebou: „Ale teď chceš hlavně slyšet, co jsem zažil u Erkindars, že ano?“

Feles přikývla: „Jakákoliv nová informace by nám mohla být užitečná. Ale pokud se na to necítíš, nebudu na tebe naléhat.“

„Není to pro mě problém. Pokusím se vybavit si co nejvíc…“ pronesl vážně, i když se mu do toho zrovna moc nechtělo.

Lionel, opírající se lokty o kolena, se po něm úkosem podíval, tak nějak nesouhlasně a on mu pohled opětoval.

Řekl jsi jí o tom večeru? Že jsem za tebou přišel? zeptal se v duchu.

Mladší upír na něj chvíli hleděl, než se opřel hned vedle a až pak odpověděl: Jo, řekl.

„Přepadli mě a omráčili nedaleko domu Lionelovy rodiny,“ začal v reakci na to potvrzení Kendall zvolna. „Probral jsem se až přímo před Causus Aterem na nějaké jejich základně. Mě přepadli tři, všichni uměli čarovat. Kromě nich a Atera bylo v té hale dvanáct dalších upírů, hůlku jsem u nikoho z nich neviděl. Několik dalších jsem viděl hlídkovat, když mě pak odváděli pryč. Všude samá skála, úzké chodby, nezahlédl jsem žádné větrací otvory nebo průchody, ale byly tam, v některých místech dost táhlo. Než mě zavřeli, prošli jsme kolem takových…“ poprvé zaváhal s volbou slov, „…klecí. Drželi v nich lidi. Spoustu. Občas je bylo slyšet…“

Lionel po něm kouknul, když ztichl a po chvilce si poposedl blíž k němu. Kendall byl za to bezeslovné povzbuzení vděčný.

„Pravidelně mi dávali pít krve, ale jen tak, abych Aterovi vydržel do toho rituálu, o kterém pořád blábolili,“ pokračoval o něco tišším hlasem. „Rychle mi došlo, že mě chtějí obětovat. Pokusil jsem se o útěk, ale příliš dobře mě hlídali. Přímo před tím mě zase omráčili a probral jsem se až v řetězech v té jeskyni s Bránou… A zbytek už víš líp než já, Feles.“

Když skončil, upírka na něj upírala trochu zamračený pohled: „To je všechno, na co si dokážeš vzpomenout?“

Lionel se při té otázce netrpělivě ošil, ale jeho to dodatečné ujišťování nepřekvapilo.

Pomalu přikývl: „Nic důležitého už se mi nevybavuje.“

Feles se s povzdechem zabořila do opěradla svého křesílka.

„Mrzí mě to,“ dodal Kendall, když viděl její výraz. „Ale drželi mě skoro celou dobu zamčeného v jedné kobce, a mí strážní toho kromě vysmívání moc nenamluvili, takže…“

„To je v pořádku,“ ujistila ho rychle. „Dozvěděli jsme se aspoň něco. A nejdůležitější je, že se ti vrátila paměť. Máš pocit, že by něco z tvých vzpomínek chybělo?“

 

V reakci na ten opatrný dotaz se Kendall bolestně pousmál: „Ne.“

Z toho sice úlevného, ale zároveň pochmurného potvrzení Lionela zamrazilo. Asi musel být docela záhul, když se mu to nasypalo zpátky do hlavy všechno najednou.

„Dobře,“ vydechla Feles, s mnohem větší úlevou, než byla znát na Kendallovi. Vsadil by se, že se taky pěkně třepala, jak ten pokus dopadne.

Kendall na jejich učitelku několik vteřin vážně hleděl, než se zase tak šíleně rychle pohnul a kleknul si před ní na jedno koleno. Lionel na něj překvapeně vytřeštil oči. Co to sakra vyvádí?

„Jsem ti zavázán, Feles,“ pronesl Kendall zvláštně zbarveným hlasem. „Pokud budeš někdy potřebovat mou pomoc, stačí jen říct. Přísahám, že…“

Upírka na něj nejprve vyvaleně civěla, ale při těch slovech vyskočila z křesla, vzala ho pod rameny a vytáhla na nohy tak rázně, že zmlknul.

„Přestaň. Tohle nedělej, Kendalle,“ požádala ho důrazně. „Nezavazuj se mi jakýmkoli slibem.“

„Ale, Feles, tohle je moje povinnost. Za tvou pomoc…“

„Dost,“ zarazila ho už přísným učitelským tónem. „Já nestojím o žádný tvůj povinný závazek ke mně, rozumíš? Není to přece tvoje vina, že jsi ztratil paměť.“

Kendall se ztěžka nadechl: „Nedlužím ti jen za vzpomínky. Dlužím ti za svůj život.“

Ta slova přiměla už i Falca, aby se odvrátil od neměnného výhledu za oknem.

Překvapená Feles pustila Kendallova ramena a stočila oči k němu: „Tys mu řekl o tom zaklínadle, Lioneli?“ zeptala se tiše.

Němě zavrtěl hlavou. Nenapadlo ho to nějak rozebírat. Jen Kendallovi naznačil, že oba Feles vděčí za hodně, a to se rozhodně nepočítalo. Neprozradil ani to, že mu dal napít svojí krve…

„Nemuseli jste mi to říct, abych věděl,“ prohlásil Kendall rázně a okamžitě tak utnul chod jeho myšlenek. „Nevěděl jsem o sobě, ale vím, že jsi mi ty a Lionel zachránili život. Nevím jak, ale cítím to.“

„Já vím jak,“ ozval se k překvapení všech vážným hlasem Falco, který k nim tiše přistoupil. „Angela i tady to zbrklé upírče ti přes jisté léčitelské zaklínadlo dali životní energii, část svých vlastních životů.“

Lionel se naježil a postavil se, aby se ohradil proti tomu ´upírčeti´. Sotva ale otevřel ústa, když mu ocelové šlehnutí Falcových očí zarazilo slova zpátky do krku.

„Nemáš se proč vztekat, Gor´name, řekl jsem čistou pravdu.“

Nafučeně ústa zase zaklapl, ale před tím jeho zabijáckým pohledem tentokrát neuhnul. Feles na svého partnera koukala dost vyčítavě, ale ani ona Falcovi neodporovala. Ten vrátil svou pozornost k poněkud ztuhlému Kendallovi.

„Co ti dali, už nikdy nezískají zpátky. Jen díky tomu jsi naživu. Divil bych se, kdybys to necítil, Rowanne. Nevypadáš na takového ignoranta.“

To znělo skoro jako pochvala, usoudil překvapeně Lionel.

„Děkuju, že jsi mi to řekl takhle přímo, Falco,“ reagoval vážně Kendall a obrátil se znovu na upírku. „Feles, navždycky ti…“

Ona ho však stejně jako předtím popadla za ramena a skočila mu do řeči: „Už jsem řekla, ať toho necháš. Stačí mi prosté poděkování, Kendalle. Jsem hrozně ráda, že jsem ti mohla pomoct.“

Kendall na ni několik vteřin nehybně hleděl a pak se usmál. A to takovým způsobem, že na něj Lionel nemohl přestat zírat.

„Dobře. Děkuji ti za všechno, Feles. Spousta těch vzpomínek je…“ na okamžik se zadrhl, jak mu asi vytanulo na mysli něco ne zrovna příjemného, ale hned zase pokračoval. „Ne takových, jaké bych si opravdu chtěl pamatovat. Ale nikdy ti nepřestanu být vděčný za ty, které jsou pro mě důležité.“

Sotva domluvil, podezřele se zapotácel a Feles ho hbitě usadila zpět na pohovku. Lionel zůstal stát a nespouštěl z Kendalla zrak.

„Vypadá to, že ty účinky u tebe vyprchávají rychleji,“ pozorovala Feles svého studenta obezřetně. „Je toho na tebe hodně najednou. Musíš si pořádně odpočinout a hlavně ti seženu krev. Pokud tedy sneseš studenou… Do zítřka zůstanete oba tady, máte omluvenku až do neděle a pokojů pro hosty máme víc než dost.“

Kendall jen bez námitek vděčně přikývl.

„Draco?“ otočila se Feles na svého partnera. „Jsou zařízené ty pokoje navíc v západním křídle?“

Falco si zastrčil ruce do kapes kalhot v gestu, které od něj Lionel nečekal: „Myslím, že jen jeden, ale dá se uklidit i další. Máme…“

„Jeden nám bude v pohodě stačit,“ ozval se do toho dřív, než si to stačil pořádně rozmyslet.

Když se po něm podíval nejen pán domu, ale i Feles a Kendall, cítil, jak se mu do tváře hrne krev.

„Ehm…“ musel si odkašlat. „No, myslel jsem tím, že se klidně vyspíme v jedné místnosti, takže…“

„V pořádku, mám jen jednu podmínku,“ reagoval Falco se zvláštním výrazem.

Jeho partnerka po něm hodila varovný pohled, ale toho si nevšímal.

„Jen pokud nebudete pod mou střechou vyvádět žádné nepřístoj-…“

„Draco!“ vyprskla Feles. „Měj přece trochu taktu.“

Věnoval jí skoro dotčený pohled.

„Žádný problém,“ ozval se Kendall s dost zajímavým úsměvem. „Budeme se chovat slušně.“

„To rád slyším,“ konstatoval Falco odtažitě.

Lionel se kysele zašklebil. To jim tak ještě chybělo, aby je tady poučoval nějaký konzervativní čistokrevný čarodějníček.

„Ale já ne,“ obula se do blonďáka Feles a už si ho táhla za loket ke dveřím. „Dejte nám chvilku, kluci, jo?“ požádala je a odvlekla Falca, který se nějak extra nebránil, na chodbu.

Lionelovu zvědavost ovšem nějaké zavřené dveře nemohly zastavit a zbystřil sluch.

„Nerespektuješ moje přání a to si mě chceš vzít?“ syčela nevraživě Feles.

„Rowann by to měl vědět, na tohle názor nezměním,“ oponoval jí Falco studeně. „A nechápu, co s tím má společného naše zasnoubení.“

„Hodně! Nemusel jsi to podat takhle, později bych mu…“

„Ty jsi to nechtěla prozradit vůbec.“

„Řekla bych pravdu, kdyby se zeptal!“

„Rozkošně se rozčiluješ, ale nějak ti to nevěřím, Angie.“

„Sladké řeči si laskavě nechej na potom.“

„Po těch letech už přece víš, že na sladké nejsem.“

„Neodváděj řeč od tématu! Měl by ses k nim začít chovat jako k hostům. Slíbila jsem, že tu můžou zůstat a co budou dělat zavření v ložnici, je jejich věc.“

„Dokud tu jsou, budou respektovat pravidla v našem domě.“

„Samozřejmě! Aby se neozval pan Malfoy a nebránil neposkvrněnou čest svého úžasného rodinného sídla!“

„Našeho sídla, lásko.“

„No, dobře, tak našeho…“

Lionel pobaveně zaregistroval, že tón Feles poněkud zjihl a její rozčilování znělo nějak odfláknutě. Falco rozhodně věděl jak na ni.

Není slušné takhle někoho odposlouchávat, ozvalo se mu nečekaně v hlavě.

Zašklebil se na sedícího Kendalla: Jsou docela zábavní. Ale Falco je teda pěkná konzerva.

Jeho přítel pokrčil rameny: No co, vždycky přece můžeme hodit na zdi krycí kouzla…

Teď už musel fakticky zrudnout. Cítil se, jako by se opaloval v poledním slunci a to každopádně nebyla činnost, kterou by měl jakožto čistokrevný upír v lásce.

Kendall s naprosto klidným výrazem dál vysedával na pohovce, jen jeho oči tak nějak zářily a slibovaly mu na nadcházející noc nejspíš zajímavé věci. Ta krev musela mít stopro i další vedlejší účinky, třeba fungovala i jako mudlovská Viagra. To se ovšem Feles nepochlubila…

Radši obezřetně ustoupil o krok dozadu a založil si ruce na hrudi.

Na to, že se ti sotva vrátily vzpomínky, máš dost podezřelé nápady, reagoval odtažitě.

To počkej, až je začnu realizovat… ozvalo se v odpověď provokativně ve chvíli, kdy se dveře do salonu znovu otevřely.

*

Už v celku zklidněná Feles jim udělala zdlouhavé kázání, aby se nehnuli mimo pozemky, jinak že si je pěkně podá, o čemž v nejmenším nepochyboval. Stejně neměl tendence vzdalovat se z tak parádního útočiště, kde je nikdo neprudil, a o kterém jisté osoby z jeho úžasné rodinky neměly ani tušáka.

Pak se jejich učitelka sebrala a s křupáním namrzajícího sněhu pod botami zmizela někam ven, podle všeho zapátrat Kendallovi po té slíbené svačince. Už znovu klasicky mlčenlivý Falco se vypařil sotva deset vteřin po ní a ještě je stihl před odchodem podarovat cigaretami, které marně sháněli po kapsách. Lionelovi docela vrtalo hlavou, čím si od pána domu zasloužili tak milé gesto. Pochyboval, že to byla reakce na vyčítavou promluvu jeho partnerky.

„Přišla na to Feles sama, nebo jsi jí o nás řekl?“ porušil Kendall příjemné ticho, ve kterém vykuřovali na vrcholu schodiště, krytí před neustávajícím chumelením přečnívající střechou.

Lionel, dosud si požitkářsky vychutnávající nejen cigaretu, ale hlavně ten božský klid v blízkosti druhého upíra, se trochu ošil: „Byla hrozně vlezlá,“ zabručel neochotně.

Kendall pozvedl obočí: „Zato ty jsi předváděl pravý opak, viď?“

„Do našeho soukromí nemá co strkat nos,“ ohrnul ret.

Jeho přítel se po něm úkosem podíval: „Ale kdyby to nedělala, tak tu spolu nesedíme, že ne?“

Nechal tu vážnou otázku vyznít, než krátce potřásl hlavou.

„V tom případě jsem za ten její nos rád,“ usoudil Kendall.

To on byl taky, ale nahlas by to nepřiznal ani za nic.

Kendall vedle něj dokouřil a krátkým mávnutím hůlky se zbavil nedopalku. Lionel koutkem oka viděl, jak s ní chvíli zamyšleně točil, než ji plynulým pohybem zastrčil do pouzdra.

„Nikdy nezapomenu, cos pro mě udělal.“

To tiché prohlášení ho přimělo odtrhnout zrak od vloček poletujících ve světle linoucí se z oken za nimi. Kendall se na něj díval zpříma, s vážným výrazem.

„Věděl jsi, do čeho jdeš, když jsi pomohl Feles s tím zaklínadlem?“ otázal se tiše.

Pokrčil rameny: „Vůbec.“

Kendallovy oči se rozšířily: „Lio…“

„Udělal bych to znovu,“ usekl ten provinilý podtón hned ze startu. „Takže nechci slyšet žádné děkovné kňourání, jo?“ pořádně si potáhl, aby zakryl, že je z toho všeho pěkně naměkko.

Jeho přítel nejdřív chvíli zaraženě mlčel, než přešel do toho svého poloúsměvu, který u něj už věky neviděl: „Tak jo, žádné kňourání.“

Na nějakou dobu se znovu rozhostilo ticho.

„Máš vůbec tušení, jak mi to chutnalo?“ ozval se pak znovu Kendall nečekaně.

Zmateně se po něm podíval: „Cože?“

„Tvoje krev,“ dostalo se mu vysvětlení.

Zůstal na něj zírat se staženým hrdlem a na cigaretu v prstech úplně zapomněl: „Jak víš, že…?“

„Cítil jsem ji na patře ještě několik nocí potom,“ podotkl Kendall.

„Nebyla jiná možnost!“ bránil se dotčeně. „Ten hrad, kam jsme se přemístili, stojí v naprosté prdeli světa! Nenapadlo mě, že ti to bude… blbě chutnat. Hlavně jsem chtěl, aby… abys…“

Překvapeně zmlknul, když se Kendall pobaveně rozesmál: „Ale ne, Lvíčku,“ potřásl nevěřícně hlavou, i když on totálně nechápal nad čím.

Kendall se nahnul a položil Lionelovi jednu ruku zezadu na krk: „Právě naopak. Rád bych, abys mě takhle zachraňoval častěji,“ objasnil svoje původní prohlášení už těsně u jeho rtů.

525 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí