Skip to content

Část sedmá – II. Rudé nebe

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Co si Kendall za svůj devatenáctiletý upíří život pamatoval – a byl pořád víc než vděčný, že ty vzpomínky měl – domovina jeho klanu nikdy nepatřila k zemím, které by trpěly extrémními výkyvy počasí. Přinejmenším ne tak jako jejich sousedi za kanálem. Toho roku se však na žádné nudné průměry spolehnout nedalo.

Nezvyklá zima začala trhat všechny rekordy v množství srážek i mrazivých teplotách. Pokud se počasí během ledna nějak změnilo, bylo to jen k horšímu. Lionel prohlásil, že mudlovští meteorologové můžou klidně ty svoje bláboly natočit jen jednou a pak pustit do telky opakující se smyčku. Když ho pak Kendall požádal, aby mu ten vtípek řekl ještě jednou a radši v upírském jazyce, jelikož mu ani zbla nerozuměl, mohl se potrhat smíchy.

Ovšem jinak moc důvodů ke smíchu neměli. Spíš naopak…

 

Význam mudlovských televizorů se docela marně pokoušeli vysvětlit i v Denním Věštci, když otiskli děsivou zprávu zahrnující hlavu britské královny a zubícího se Lamidea, který s ní mával vyděšenému obyvatelstvu před očima. Nebyla to ani zdaleka poslední krvavá či katastrofická novinka, která se do kouzelnických novin dostala. Kolem každého jednotlivého vydání, které dorazilo do Bradavic, se shromažďovaly hloučky studentů vzrušeně diskutujících, co s tím vším chaosem hodlá podnikat Ministerstvo kouzel…

 

Běžné televizní vysílání už se znovu nerozeběhlo. Mudlové byli informováni přes rádiové stanice, že všechna hlavní vysílací místa byla cíleně zničena. Obrazovky se daly probudit k životu jen přes satelity, ovšem novinky ze zahraničí nebyly o moc povzbudivější. V kombinaci s rostoucím počtem krvavých vražd, které měli na svědomí Posedlí, vypukla panika a mudlovské obyvatelstvo zaplavilo letiště i nádraží. Armáda vyslaná ke zjednání pořádku celou situaci paradoxně ještě víc vyhrotila, jelikož se většina vojáků přidala k prchajícím. Ušlapávání a bitky v odbavovacích halách zarazily až opakované pády jednotlivých letounů. Každý pokus o odlet skončil nevysvětlitelným zřícením zpátky na ranvej…

 

Od prvního únorového dne se z celých ostrovů nedostalo ani jediné letadlo. Silnice k pobřeží zacpaly nehybné kolony troubících aut, a když se pak mezi lidmi rozneslo, že tunel pod kanálem La Manche je zavalený sutinami díky dalšímu záhadnému výbuchu a z Británie se nedá utéct ani vlakem, obecná hysterie dosáhla vrcholu. Nebýt intervence ze strany Ministerstva kouzel, které vyslalo mezi mudly několik bystrozorů z Ústředí, nejspíš by se navzájem pozabíjeli v přístavech na pobřeží, jen aby se dostali na některou z odplouvajících lodí. Nejspíš si přitom moc neuvědomovali, že cesta pryč po moři je stejně beznadějná jako ostatní možnosti. Útesy bičovaly prudkou bouří způsobené vlny, které by převrátily snad i Titanic, a nedostal se přes ně ani ten nejtěžší trajekt…

O úprk se pokoušela i spousta čarodějnických rodin, ale nedalo se říct s jak velkým úspěchem. Vzhledem k možnostem přemístění, odletu na koštěti a využití přenášedel se to dalo těžko evidovat a oficiálně se z většiny stali pohřešovaní…

 

Veškerá pomoc, která se pokusila dostat na ostrovy zvenčí, ztroskotala stejně jako letadla, která se snažila odletět. Kontakt Britů s okolním světem se smrskl jen na ty nejsilnější rádiové vlny. Pozůstatek vlády komunikoval se svými protějšky v jiných zemích pomocí satelitů a zoufale se snažili vymyslet, jak dostat občany pryč ze země, kterou jak v nějakém mizerném filmu stíhala jedna katastrofa za druhou…

 

Ministerstvo kouzel nabádalo čarodějnickou komunitu ke klidu a přinejmenším navenek odhodlaně hlásalo, že dělají vše, co je v jejich silách pro ukončení těch zvěrstev a katastrof. Nabírali se dobrovolníci na domobranu a hlídkovalo se v ulicích těch největších měst, kde se shromažďovalo obyvatelstvo. Lidé se cítili společně bezpečněji, ale přecpaná místa k přespání a tenčící se zásoby v obchodech jen vyvolávaly další nepokoje, nemluvě o rabování…

 

Upíří komunita s nespočtem ceremonií pochovala všechny oběti po útoku démonů a postupně – oficiálně jen dočasně – vyklízela jejich útočiště v Zapovězeném lese. Z pokusů o vypátrání hlavního sídla Bratrstva krve se nemrtví úplně stáhli a fungovaly už jen vybrané úderné jednotky pod vedením partnera Corvus jako podpora Ústředí bystrozorů…

 

Bradavice zatrhly kvůli bezpečí studentů veškeré vycházky, takže mladí upíři s otevřenou nechutí hasili žízeň na pytlících z krevních bank a při výuce dřeli na možných obranných kouzlech proti démonům, stejně jako zbytek školy…

 

Už několik dlouhých týdnů se neobjevilo slunce, dny byly stále kratší a obloha v době stmívání chytala děsivě rudou barvu.

 

A při tom všem se malá skupina čarodějů a upírů připravovala za podpory Ministerstva kouzel na všechny možné i nemožné problémy při pokusu o přesun Bran a jejich zapečetění…

***

 

Lionel zachmuřeně pochodoval s rukama v kapsách směrem k Velké síni v doprovodu několika svých spolužáků včetně Isidory, která už dobré dvě minuty nadávala jejich drahému profesorskému sboru. Vzhledem k delším nocím a nonstop zatažené obloze jim totiž pozměnili výuku a začínali tak mnohem dříve, k nelibosti celé Noční třídy. A teď byli ještě k tomu tak brzy vzhůru úplně zbytečně, jelikož Feles i Corvus zase někde lítaly a něco super tajného zařizovaly, takže jim odpadla první hodina.

Brblání blonďaté upírky mu vlastně ani tak moc nevadilo. Byl totiž pořád fakt rád, že Feles nedlouho po svém návratu k vyučování dodržela slovo a taktně vyřešila jejich problém. Isidora se k nim z noci na noc začala chovat stejně jako předtím, většinou nevšímavě a dala jim s Kendallem pokoj. Za radosti podobného typu by klidně konvertoval k uctívání Merlina. I když by se vsadil, že tragické úmrtí otce Isidory mělo na změně jejího přístupu taky dost velký podíl.

Po hradních chodbách se kromě nich motala i spousta lidských studentů a ve většině případů se jejich skupince vyhýbali opatrným obloukem. To se ovšem změnilo ve chvíli, kdy zabočili do vnější chodby s vysokými okny. Nikdo z mladých čarodějů jim nevěnoval pozornost, místo toho se lepili na skla, nebo se dokonce hrnuli ven do zimy a závějí sněhu.

Lionel se zamračil a změnil zamýšlený směr. Bez problémů se prodral davem u jednoho ze dvou východů na nádvoří. Udělal několik kroků v prošlapaném sněhu, a zvedl zrak vzhůru stejně jako ostatní. A zůstal stát na místě tak nečekaně, že do něj Isidora, která mu šla zvědavě v patách, vrazila. Nadechla se k nějaké stížnosti a pak ústa zase zaklapla, když jí oči utekly k obloze.

Všichni zírali na výsek nebe nad svými hlavami. Tou dobou měla být obloha ještě světlá, do západu slunce zbývala dobrá hodina, ale místo toho byla pochmurně, temně šedá a od severu, proti proudění větru, se zatahovala karmínově rudým mračnem. Hutná bobtnající vrstva postupovala bezhlučně a pomalu, ale neustále a házela na všechno pod sebou načervenalý nádech.

Na nádvoří se postupně rozhostilo naprosté ticho. Ten pohled byl příliš děsivý i přesto, že po všech otřesných zprávách, které se do Bradavic donesly, se něco takového dalo čekat. Svět mimo Bradavice se radikálně změnil, a všichni to věděli, ale ta rudá záplava byla jako zatlučení posledního hřebíku do víka rakve, kterou do teď všichni usilovně ignorovali. Jako by se to už nikdy nedalo zvrátit.

Lionel ztěžka polkl v marném pokusu uvolnit náhle sevřené hrdlo. Takže to nejspíš začalo. Co jiného by se dalo brát jako začátek války, když ne tahle hnusná bublající deka pohlcující všechno v dosahu?

Ucítil na sobě něčí pohled a zvolna sklonil hlavu. Kendall se na něj díval z druhé strany nádvoří v podobném chumlu třesoucích se studentů jako on sám.

Chvíli na sebe bez pohybu hleděli.

Samotného tě jít nenechám, vyslal pak k němu neoblomnou myšlenku.

Kendallovi se na tváři objevil odevzdaný, skoro smutný úsměv: S tím počítám, Lio…

***

 

Hned další den navečer Feles odvedla Kendalla i Lionela z Bradavic. Kromě ředitelky, Corvus a profesora Lesterna o důvodu jejich odchodu nikdo nevěděl a mladší spolužáci je vyprovázeli udivenými pohledy i zvědavými otázkami, na které nedostali odpověď. Jaký by taky mělo smysl děsit ostatní předem? Nemuseli znát veškeré detaily k tomu, aby jim bylo jasné, že pokud ten úžasný plán na zavření Bran selže, půjde do háje všechno včetně dosud netknutých Bradavic.

Feles se během posledních týdnů díky Bulagrovi vzpamatovala z té unavené deprese, která nad ní visela jako mrak na začátku roku a chrlila na ně nejdůležitější informace už po cestě. Celá ta sranda s Bránami měla začít až před půlnocí, takže měli k dobru několik hodin, které strávili na Malfoy Manor. Oba tak nejen znovu potkali chladně odtažitého Falca, ale taky dostali nečekanou možnost osobně se seznámit s ex-Vyvoleným a jeho synem, a dokonce i s bývalým uprchlíkem z už dávno zničeného Azkabanu – Siriusem Blackem. Sídlo Malfoyů bylo podle všeho magnet na slavná jména.

Takže než se všichni postupně rozešli na určená stanoviště, došlo na spoustu zajímavých rozhovorů, které byly vzhledem k situaci občas i překvapivě vtipné…

*

„A ten druhý je kdo?“ zabodly se do Lionela výrazně zelené oči.

„Kendallův přítel. Nedal si vymluvit, že půjde taky.“

„To tě přesvědčil snadno. Nějak nám měkneš, Angelo.“

Obočí hnědovlasé upírky se mírně stáhlo: „Jsou oba schopní a dokážou se bránit. Jejich pomoc se nám hodí, Harry.“

„Jasně. Fajn. Ale jejich bezpečí si na triko nevezmu.“

„To po tobě ani nechci.“

„To se mi ulevilo.“

Lionel a Kendall se po sobě podívali.

Ti dva spolu kdysi fakticky něco měli? ozval se Lionel nevěřícně.

Co vím, tak jo. Jenom drby to nebudou.

Fascinující.

Řekl bych, že ne víc než my dva, oponoval Kendall.

Jo, na tom něco bude…

„U přesunu Brány tě teda nahradí Cathy, ale i tak s tebou ještě potřebuju projít body pět až sedm,“ ozval se zase neoholený bystrozor. „Můžu s nimi na chvíli s klidným srdcem nechat syna?“

„Snad si nemyslíte, že si ho dáme k svačině?“ neudržel se už Lionel, aby se do toho praštěného rozhovoru nevložil.

Harry Potter po něm šlehl ostrým pohledem. Smyslu pro humor asi moc nepobral.

„Samozřejmě, že můžeš,“ ujistila ho suše Feles, ale kdyby ho neodtáhla za loket pryč, nejspíš by na ně vytáhl hůlku.

*

„Andy!“

„Já myslel, že se jmenuješ James, prcku,“ podivil se Kendall.

„Andy!“ opakoval umanutě střapatý Potterův syn.

„Co s tebou naděláme,“ pokrčil rameny. „Tak teda Andy.“

Klučina přecupital před Lionela, který se rozvaloval na pohovce a vztáhl prst.

„Leon?“

„Lionel, prďolo. Li-o-nel.“

„Lion?“

„Lionel!“

„Lionek?“

Černovlasý upír převrátil oči v sloup: „U Bulagrových zubů, ten je tvrdohlavější než já.“

„James je ještě dítě, Lio.“

„To ho neomlouvá.“

„Andy!“ ozval se mrňous zase vyčítavě.

„Jo, jo, promiň, Andy.“

„Ken!“

Kendall se zamračil: „To teda ne. Já jsem Kendall.“

„Ken! Lion říkat Ken!“

„No, to snad…“

„Je to přece jen děcko, ne?“ ušklíbl se na něj Lionel jízlivě.

„Ještě chvíli se takhle chechtej a zajdu za Potterem, že děláš z jeho syna malého blbečka,“ obrátil se na něj kysele.

„Nepřeháněj, Kenny…“

„Ale to si rád poslechnu, pánové,“ ozvalo se zpoza pootevřených dveří.

„Tati!“

„Do démoního zadku…“

*

„Upíři? Tak mladí?“ prohlížely si je živé oči předčasně zestárlého muže.

„My se tak narodili, pane Blacku,“ informoval ho zdvořile Kendall.

„Ach, tak… Zajímavé. Vy jste bratři?“

Lionel vyprskl, což Kendall okázale ignoroval: „Ehm, ne…“

„Bratranci?“

„Vůbec nejsme příbuzní.“

„Opravdu ne? Tak to musíte být hodně dobří kamarádi, když se na sebe pořád tak lepíte.“

Lionel pro změnu docela zrudl a Kendall netušil, jak na to reagovat.

„Prosím tě, tati!“ zvedla Feles hlavu od stolu, kde s Potterem na poslední chvíli cosi ověřovala v dost tlusté knize.

„Copak, dceruško?“ usmál se na ni Sirius Black. „Nemají se přece zač stydět.“

Hnědovláska překvapeně zamrkala: „Tak jsem to nemyslela…“

„No, proto,“ pokývl její otec spokojeně hlavou.

„Hele, fakt jste vstal z mrtvých?“ vyletělo pak z Lionela zvědavě.

„Pardon?“

„Lio, prosím tě…“

*

„Už zas tihle? Nechceš ta děcka rovnou adoptovat, Feles?“ zastavil jejich kroky na schodišti do patra uštěpačný komentář vysokého upíra.

„Řekla bych, že nějaká zodpovědnost navíc by prospěla spíš tobě, Serpensi.“

„No, to v žádném případě! Corvus by mě s takovým nápadem prohodila dveřmi. Zavřenými.“

„Ptal ses jí snad někdy?“

„Na co?“

„Na co asi? Jestli nechce děti.“

„Tys byla ve sklepě na víno, ne? Potřebovala sis uklidnit nervy?“

„To teda nebyla. Stejně by mi to prd pomohlo…“

„Vážně jsi nic nepila? Něco tak praštěného už jsem od tebe totiž dlouho neslyšel. Moje geny jsou příliš vzácné na to, aby se šířily dál.“

„Egoisto.“

„Realista, drahá. Aspoň že vy dva máte rozum.“

„Co do toho taháš zrovna je?“

„To je snad jasný. Oni svoje geny rozšiřovat neplánujou.“

„Bulagro, to už snad ví celý tenhle barák, že spolu chodíme?“ naježil se Lionel.

„To rozhodně ne, kluci,“ uklidňovala situaci rychle Feles.

„Jasně, jen vyvolení,“ oznámil jim s úšklebkem Serpens.

„Já myslel, že Vyvolený je jen jeden…“ poznamenal Kendall významně.

*

„Počkejte chvíli.“

Ostražitě se obrátili k pánovi domu, který se nečekaně vynořil z jedněch z mnoha dveří v dlouhé chodbě. Falco si je chvíli prohlížel, než znovu promluvil.

„Jaká je Ange… hmm, Feles ve škole? Jako učitelka? Jde jí to?“

Kendall se nad tou otázkou docela zarazil: „No…“

„Jestli jí to jde?!“ vyletělo z Lionela vzápětí. „Můžu tě ujistit, že nás strašně drtí. Učitelování k ní sedí jak prdel na kbelík!“

Falco decentně pozvedl obočí. Kendall dloubnul Lionela prstem do žeber, až se po něm ublíženě podíval.

To se neumíš vyjádřit trochu slušněji?

Nejsem ty!

Skoro si povzdechl nahlas.

„Je přísná, ale za tu krátkou dobu nás toho vážně hodně naučila,“ přeformuloval Lionelovo prohlášení. „Taky bych řekl, že to k ní sedí.“

„Nemluvě o tom, že prckové ji docela žerou,“ usoudil zase tak neomaleně Lionel.

Falco se na něj zahleděl: „Vážně?“

„Jasně. Proč bych kecal?“

Téměř bělovlasý upír nejprve nepohnutě mlčel, než po chvíli přikývl: „Díky,“ pronesl tiše a bez dalšího se od nich odvrátil.

*

Vážně se jim ulevilo, když za sebou mohli zavřít dveře pokoje pro hosty, stejného jako jim Feles s Falcem přidělili posledně. Měli nějakou chvíli pro sebe, než se to mělo všechno spustit. Feles slíbila, že pro ně pak dojde.

Lionel sebou v mžiku hodil na ustlanou postel a spokojeně se na ní rozvalil.

„Tohle byla teda o dost náročnější návštěva, než jsem čekal,“ konstatoval Kendall a odložil si na věšák za dveřmi bundu.

„Jo,“ souhlasil jeho přítel. „Na tu extrémně vysokou pravděpodobnost, že během noci všichni zaklepem bačkorama, jsou podezřele veselí,“ shrnul jejich krátký čas strávený mezi obyvateli i návštěvníky Malfoy Manor kysele.

„Spíš se jen snaží nepropadnout beznaději,“ usoudil střízlivě a zamířil k oknu, aby přes něj zatáhl těžký závěs. Lionelův obličej se mu v tom rudém světle zvenčí vůbec nezamlouval.

Mladší upír se nehezky uchechtl: „Pěkní zoufalci.“

Kendall se zvolna přesunul k posteli a zadíval se na něj: „A my k nim patříme.“

Černé oči mu opětovaly upřený pohled: „Však já vím…“

Pak Lionel zvedl ruku a beze slova ji natáhl k němu. Kendall pohnul s tou svojí a dotkl se ho…

…a ta ruka byla pod jeho prsty ledově studená a chorobně sinavá. Vyděšeně vzhlédl a zjistil, že tvář je na tom stejně. Celé tělo bylo ztuhlé dotekem opravdové smrti, nehybné rysy obličeje bez známek jemu tak dobře známého úšklebku a oči, do kterých se tak rád propadal, byly schované za zavřenými očními víčky, které zdobily kapičky zaschlé krve… Byla to jen prázdná schránka. Tak prázdná jako jeho srdce…

Ne… To není možné, tohle se ne-

„Kenny? Kendalle!“

Tak náhle jako přišel, byl obraz jeho mrtvého přítele pryč. Lionel už neležel, ale stál před ním, držel ho za ramena a trochu s ním třásl, v očích úlek. Vyděšená křeč kolem Kendallova srdce, o které ani netušil, že se tam objevila, polevila. Tak strašlivě se mu ulevilo, až se mu skoro podlomila kolena.

„Co je? Je ti blbě?“ naléhal na něj Lionel.

Třaslavě vydechl, vztáhl obě ruce a obtočil je kolem něj. Až v tu chvíli měl jistotu, že tam vážně je. Naživu.

„Co blázníš?“ vydechl Lionel u jeho ucha, ale objetí mu bez námitek pevně opětoval. „Neděs mě takhle, Kenny…“

„Promiň.“

„To nic.“

Nedokázal mu o tom říct.

Když měl špatné tušení naposled, vyklubal se z toho krvavý rituál na přivolání upírského poloboha, u kterého téměř přišel o život. Tentokrát to bylo jiné. Ten pocit… Jako by to bylo doopravdy. Jako by opravdu stál nad Lionelovým nehybným tělem a propadal se do černé propasti bolesti z té ztráty…

Ne… Nikdy nedovolí, aby se Lionelovi něco takového stalo.

65 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Krev pro Tebe

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář