BtCh. III. 14. Amid The Falling Snow

How I remember sleepless nights
when we would read by candlelight,
and on the windowpane outside
a new world made of snow;

A million feathers falling down,
a million stars that touch the ground,
so many secrets to be found
amid the falling snow.

Maybe I am falling down.
Tell me should I touch the ground?
Maybe I won’t make a sound
in the darkness all around.

The silence of a winter’s night
brings memories I hold inside;
remembering a blue moonlight
upon the fallen snow.

I close my window to the night.
I leave the sky her tears of white.
And all is lit by candlelight
amid the falling snow.

And all is lit by candlelight
amid the falling snow.

Enya

 

Zapovězený les; 10. listopadu 2011

V sobotu odpoledne se Vicky vytratila a nikým nepozorovaná zamířila opět do Zapovězeného lesa. Podařilo se jí navštívit svou tajnou přítelkyni již několikrát, a přesto ji stále nepřestávala fascinovat. Naopak – čím více znala odpovědí, tím více měla otázek. Zajímalo ji vše, co se týkalo víl a jejich tajemného světa – kouzla, která uměly, zvláštně krásný jazyk, který se od své prababičky učila. A nejvíc nádherné písně, jimiž ji ostatně Galadhil k sobě přivábila. Vicky milovala zpěv a zpívala nádherně, alespoň jí to tvrdili nejen rodiče, ale i profesor Kratiknot. A co bylo důležitější – za dobrou zpěvačku ji považovala dokonce i Galadhil. Slíbila jí, že pokud bude pokračovat tak jako doposud, vezme ji na oslavy zimního slunovratu, kde si bude moci zazpívat společně s jejími družkami. A Vicky by udělala vše na světě pro to, aby se to splnilo.
V lese se nebála, přestože věděla, že se zde skrývají tvorové, jimž by se určitě měla vyhnout. Galadhil jí však už dříve vysvětlila, že pokud se neodchýlí od potoka, nemůže se jí nic stát. Vicky netušila, jak to Galadhil zařídila, avšak byla si jistá, že na ni dává pozor po celou dobu, kdy v Zapovězeném lese je.
Potok ji vedl jako pokaždé a Vicky s lehkým úsměvem naslouchala jeho zpěvu, v němž nyní už rozpoznávala zpěvy víl. Vzduch byl mrazivý a jiskřivě voněl počínající zimou. Najednou se zastavila a usmála. Zaklonila hlavu a na nose ji něco zastudilo. Natáhla dlaň a na ní přistála velká vločka. A za ní další a další. Okouzleně pozorovala, jak drobné bílé hvězdičky pomalu roztávají. Skutečně je každá úplně jiná? Připadalo jí to jako zázrak, který se sice opakuje každý rok, ale to mu nic neubírá na jeho jedinečnosti. První sníh byl pro ni předzvěstí Vánoc a Nového roku. Nejraději by se roztančila, avšak uvědomila si, že není v bezpečí zahrady jejich domu, ale v temném Zapovězeném lese. A najednou pocítila neurčité obavy, chtěla být co nejrychleji u Galadhil. Vydala se svižným krokem dál. Sněžilo čím dál hustěji a Vicky si zvedla límec kabátu, když ji na krku několik vloček zastudilo. Než došla k prameni, byl na zemi, na místech, které nebyly zakryty větvemi stromů, znatelný bílý poprašek.
Galadhil na ni už čekala. „Aiya,Tinwë,“ usmála se na ni. „Utulietyë. Etyalietyeva.“[1]„Aiya, Galadhil. Ier amilnya enwina. Ávan etyal.“[2]„Ávan etyalë,“ opravila ji Galadhil. „U infinitivu přidáváme koncovku ë.“
„Hantan,[3]“ přikývla Vicky. „Ela! Nás vanima,[4]“ukázala kolem na padající vločky pokrývající zem jiskřivou pokrývkou. „Jak se řekne sníh?“
„Lossë. Tancawë, vanima nás.“[5]„Lossë,“ zopakovala Vicky. „Melinyë lossë. Nás véla elenin.[6]“
„Eleni,“opravila ji opět Galadhil.
„Nás véla eleni,[7] vzdychla si Vicky. „Nás hranga.“[8]„Parityë lintaë,“[9] zavrtěla víla hlavou.
„Parë je učit se?“
„Ná, mîth,[10]“
„Nanyeva pitya[11], Galadhil,“ zamračila se Vicky.
Víla se jen pousmála. Pak si pevněji přitáhla bílou šálu, kterou měla kolem ramen. „Hrívë nán.[12]“ Dotkla se rukou kmene rozložitého dubu tenkým proutkem a zašeptala: „Eä i tië halda.[13]“Z vrcholku stromu se spustil provazový žebřík. Vicky připadalo, že je příliš jemný, než aby je mohl unést. Když se však víla vydala nahoru, bez jakýchkoli pochybností ji následovala.
Ocitla se v nečekaně velkém kulatém domku. Byl zařízený jen velmi prostě několika světlými polštáři a nízkým stolkem. Na něm stála konvička a dva pohárky vykroužené z načervenalého dřeva. Vedle nich ležela plochá mísa s kulatými placičkami, na nichž byly vyraženy tvary květů. Vicky si všimla, že nahoru vede další žebřík. Přemýšlela, kolik pater to tu má, a kolik víl tu žije. Byla však natolik překvapená tím, že ji Galadhil vzala poprvé k sobě domů, že nebyla schopná slova.
„Á hara, Tinwë,[14]“ ukázala víla na polštáře.
Nalila jí do pohárku čaj vonící po malinách a podala jí ho. „Á sucë, hinya. Lissmasta,“ ukázala na kulaté sušenky, „meretyë?“[15]Vicky si vzala a chvíli rozpačitě chroupala placičku. Byla výborná, chutnala po medu a oříškách. „Je v nich med?“ zeptala se.
„Liss znamená med. Chutná ti?“
Vicky přikývla. „Tady bydlíš?“
„Á quetë se lambelmë.[16]“
„Ecilmë entë quetë englishë?“[17]„Mai.[18] Ne, nebydlím tady. Alespoň ne tak docela. Můj domov je Aremorica, kterou nyní nazýváte Bretaní a která se ještě dříve nazývala Carcandor. Ale rozhodla jsem se na čas přestěhovat sem. Kvůli tobě. Svůj dům mi přenechala Luinloth, jedna z našich sester. A ona přijala pozvání do mého domu a stráví tam se sestrami Lóme lasselantá.[19] Znáš ten svátek?“
Vicky zavrtěla hlavou.
„Je to noc, kdy starý rok končí a nový začíná. Vy jej také slavíte, první noc měsíce lasselantá.“
„Halloween,“ přikývla Vicky.
„Správně se má slavit až první listopadový úplněk. Sejdou se sestry z celého Enorathu.“
„A ty s nimi slavit nebudeš?“
„Ne. Přijela jsem kvůli tobě a budu tady s tebou,“ usmála se na Vicky a ta jí úsměv opětovala.
„Enorath je Francie?“
„Ne, to je jen její část, které říkáme Eriador. Enorath je celá Evropa.“
„Víly žijou jen v Evropě?“
„Ano, z viditelného světa jen zde. Rozptýlené ve starých lesích Enorathu. Je nás jen velmi málo. Jsme jen zbytky těch, jež tu žili před příchodem Fírimar, Smrtelných.“
„A kde jsou ostatní? Je ještě nějaký další svět než viditelný?“
„Na tyhle otázky máš ještě čas.“
„A proč jsou lidé smrtelní a víly nesmrtelné? A dřív lidé i víly žili spolu a neschovávaly jste se?“ nenechala se Vicky odradit.
„Jsi neskutečně zvědavá, Tinwë Inziliel,“ usmála se Galadhil. „Ale dobře. Poslouchej. Už jsem ti vyprávěla, že patříme k prvnímu lidu. Jsme Laiquendi, pozůstatek jednoho z mnoha kmenů Quendi. My jsme byli první a žili jsme tu dlouho předtím, než přišli lidé.“
„Pak jste se začali skrývat?“
„Ne, Tinwë. Dlouho ještě Eruhíni žili ve vzájemné shodě a Eldar zůstávali ve viditelném světě, ať již zde, nebo v Zemi neumírajících. A mohli cestovat mezi oběma zeměmi. Laiquendi ale neodešli nikdy; příliš jsme milovali Enorath.“ Galadhil se odmlčela a Vicky z ní v tu chvíli cítila tíhu všech věků, které víla prožila. Přemýšlela, jak je stará. Vypadala na dvacet pět, možná třicet let. Ale byla to její prababička. Musela být stará. Bylo jí několik stovek let? Nebo snad i více?
„Lidé tedy přišli až druzí,“ pokračovala víla. „Proto jim říkáme Hildor neboli Nástupci, nebo také Druhorození, tedy Apanónar. Prvorození jsou nesmrtelní, i když i oni odcházejí,“ odmlčela se a chvíli vypadala duchem nepřítomná.
Vicky toho využila a doplnila ji: „Ano, já vím. Četla jsem to. I víly můžou umřít, když je někdo zabije. Nebo také steskem.“
„To je trochu jinak, dómerel. Neusmrcují nás nemoci ani nákazy. Neničí nás stáří. Naše těla však jsou stejné podstaty jako lidská a mohou tedy být zničena násilím nebo jedem. A naše mysl může tesknit jako lidská či snad i více, a pak můžeme zemřít zoufalstvím. Ani tehdy však skutečně neumíráme, duše Eldar odchází na místo, odkud se lze vrátit. A někteří z Eldar se skutečně vrátili, i když jich nebylo mnoho. Náš osud je příliš spjat s Dâirou a nemůže skončit, dokud trvá ona.“
„Takže jste skutečně úplně nesmrtelní?“ vykulila oči Vicky. „To je ale úžasné! Vlastně skvělé je už jen to, jak dlouho žijete tady. Proč to lidé mají o tolik horší? Jsou snad špatní? Je to trest?“
„Někteří lidé jsou špatní a někteří dobří, a totéž ostatně platí i o Quendi, i když lidé mají ke zlu podle všeho blíže a jejich srdce snadněji podléhá našeptávačům. Ale nechápej to špatně, hinya, i když bys nebyla první ani poslední. Naše nesmrtelnost není odměnou, a stejně tak není ani trestem, ale naplněním našeho bytí.“
„Trestem? Někteří z vás to považují za trest?“ zeptala se nevěřícně Vicky.
„Připadá ti to zvláštní? Jsi ještě mladá, dómerel, a ostatně stejně jako ty uvažuje většina Hildor. Považujete smrt za zlo, protože žijete tak krátce. Chápu tě. Lidé, na rozdíl od Eldar, dostali dar smrtelnosti, a mohou tak Dâiru opustit. Ano, je to dar,“ řekla důrazně, když viděla, jak se dívka nadechuje k protestu. „Smrtí unikáte, opouštíte svět. Nejste k němu vázáni a nepocítíte nikdy únavu z života dlouhého tisíce let. I v nejhorším zoufalství máte jednu jistotu, jednu naději – že vše má svůj konec.“
Chvíli obě seděly mlčky, zamyšlené. Vicky se hlavou honila spousta otázek. Kde je ta Země neumírajících? Galadhil mluvila o tom, že není součástí viditelného světa. Je tedy ještě jiný svět? A dřív tam mohly odcestovat a vrátit se. Nyní ne? Kolik tady žije víl? A proč neodešly, když odešli ostatní? A proč vlastně ostatní odešli?
„Už budeš muset jít, aby tě nehledali, Tinwë,“ přerušila její úvahy Galadhil. „Á linë nin ananta, dómerel. I lindé elendessen, ya aparienyet.“[20]Vicky začala zpívat a Galadhil jí s úsměvem naslouchala.

……………..

Doupě; téhož dne

Bylo dost chladno, a celý den lezavě mrholilo. K večeru začalo sněžit, a Hermiona si před večeří vyšla ven. Cítila radost z čistoty a krásy sněhu. Nevěděla proč, ale měla pocit, že nový rok přichází vždy s prvním sněhem. Tak by to mělo být, cítila to, i když mudlové i kouzelníci slavili Nový rok jindy. U krbu bylo více než příjemně. Pozorovala svého muže. Seděl s knihou, pokračoval už druhým svazkem Churchillova veledíla o druhé světové válce, před sebou šálek s čajem. Víno nechtěl a Hermionu tato drobná solidarita těšila, přestože ji po něm nevyžadovala. Vypadal spokojeně, tedy přesněji nevypadal nespokojeně. Hermiona nečetla, byť na klíně měla rozloženou knihu. Obklopoval ji klid a pohoda, kterou však tak docela necítila. S dotekem závisti pozorovala spokojenou Raven roztaženou na koberci před krbem, jako by se snažila celým povrchem těla zachytit příjemné teplo plamenů. Hermiona si sedla k ní a pohladila ji. Raven se na ni otočila a olízla jí ruku. Dvakrát, jemně a trochu stydlivě, a téměř neznatelně začala příst.
Hermiona hladila kočku a zpod přivřených víček pozorovala Severuse. Pořád byl pro ni hádankou. Pořád s ním nedokázala hovořit tak volně, jak by chtěla a nejspíš i měla. Pořád mu úplně nerozuměla. Proč sem vlastně chodí? Navečeří se, prohodí s ní několik slov a věnuje se knize. Pak jde spát, málokdy současně s ní. Při příchodu ji políbí, a také na dobrou noc. Ale jen tehdy, když za ním přijde. To ji i pohladí, stejně jemně a trochu nemotorně, jako ji před chvílí olízla Raven. Jako by se styděl dát jí najevo víc. Nebo neuměl. Nebo snad nechce, protože se bojí, že by chtěl víc? Nemilovali se spolu už několik týdnů. Nevěděla, zda po ní touží a rozpoznal, že ona nyní ne, nebo zda mu začala připadat nepřitažlivá. Nemluvili o tom, o tomhle nemluvili nikdy a Hermiona se musela usmát při představě, že by Severus vypustil přes ústa slovo „sex“.
Chodil, protože to považoval za svou povinnost? Odpovídalo to jeho představě péče o manželku? Uvažovala o tom, že mu řekne, že chodit nemusí. Bylo by možná lepší, kdyby nechodil, protože se bála, že jeho klid a racionalitu začne nenávidět. Jenže zároveň se bláznivě těšila na každou hodinu, na každou minutu, kterou trávil v jejím domku, jako by v mezidobí žila jen čekáním na něj.
A když pak přišel, když se navečeřel a posadil se do křesla, tak ji jeho přítomnost týrala, protože neustále čekala, že to konečně pochopí. Nemohla se uvolnit, protože musela skládat slova do vět, které nikdy nezazněly, vět, kterými jej chtěla přesvědčit. Neodhodlala se k tomu je říci, nedokázala překonat hrdost. Nikdy se nedokázala vnucovat druhým, nikdy nedokázala o nic prosit. Zejména ne o to, o čem byla přesvědčena, že na to má právo. Nedokázala ta slova říct také proto, že to bylo zbytečné. On to přece všechno věděl, a přesto své rozhodnutí nezměnil. Nebylo to tak, že by ho její pocity nezajímaly. To by mu křivdila. Znal je, položil je na misku vah a shledal je lehčími než své důvody. Byl přesvědčený, že je dost silná na to, aby situaci zvládla.
Chtěla se na něj pro to zlobit. Ale nemohla se na něj zlobit jen proto, kým je. Neřekla snad, že ho bere takového, jaký je? Že k němu patří bez ohledu na cokoli? I tohle je on. Její muž. A přes všechno, co ji trápilo, věděla, že stojí stále pevně za ní a nepřipustí, aby jí kdokoli doopravdy ublížil.
„Jsem rád, že jsi to konečně pochopila, Hermiono.“
„Já s tím pořád nesouhlasím,“ odpověděla a lehce se zamračila.
„Vím. Ale chápeš mé důvody a respektuješ je.“
„Respektuji tebe, Severusi. To je rozdíl.“ Zprudka se napřímila a její nečekaný pohyb vyděsil Raven, která odběhla. „Severusi,“ řekla pomalu, „ty mi čteš myšlenky?“
„Zdá se.“ Po krátké odmlce dodal: „Nebylo to úmyslné. Tvé myšlenky však ke mně směřovaly příliš intenzivně.“
„Psali to v té knížce,“ pokračovala zamyšleně a nespouštěla z něj oči, „že bychom toho měli být schopni.“
„Ano.“
„Ale než jsem byla těhotná –“
„Předtím se mi to nepodařilo. Ale nemusí to být jen tím těhotenstvím.“
„Tyto schopnosti rostou každodenním soužitím. Tak nějak to psali.“
„Dítě určitě naši vazbu posílilo. Její základ však bude v něčem jiném.“
„Ve vztahu nás dvou,“ odpověděla tiše Hermiona.
Snape přikývnul a pokusil se o úsměv. „Přestože se na mě nyní zlobíš.“
„To je jinak.“
Odložil knihu, vstal a posadil se k Hermioně na koberec. Položil si její hlavu do klína a trochu neobratně ji pohladil. Začal jí jemně masírovat čelo a spánky. Hermiona zavřela oči a poddala se jeho dotykům. Zaplavovaly její tělo a ona se konečně začala uvolňovat. Až teď si uvědomila, jak moc jí chyběly.
Pak se k ní sklonil a zašeptal a jeho dech ji mrazil i hřál současně: „Chodím k tobě, protože jsem s tebou rád. A pokud se ti vyhýbám… je to proto, že mě přitahuješ. A ano, vím, že ty teď máš jiné priority, Hermiono, a respektuji to. Nenapadlo mě, že by sis to mohla vykládat jinak. Chceš, abychom usínali společně?“
Hermiona přikývla, hrdlo stažené. Překvapil ji, opět zjistila, že svého muže nezná.
„Nechci, aby ses trápila. Ne víc, než je nutné.“
„Nejsem si jistá, že je to nutné, Severusi.“
„Já vím, že si tím nejsi jistá.“
„Můžeme se milovat, Severusi. Lékouzelnice to nezakázala.“
„Ty se toho bojíš.“
Hermiona přikývla. Cítila, že jí do tváří stoupá červeň. „Ginny o jedno dítě přišla. Třeba to s tím nesouviselo ale…“ Rozpačitě si kousala rty. „Já vím, že je to nelogické. Je to hloupost. Tisícům se nic nestalo… A ty –“
„Hermiono,“ přivinul ji k sobě ještě blíž, „pokud máš strach, není to hloupost, protože ten strach je skutečný. Matky by měly naslouchat svým instinktům. Já to vydržím. Umím čekat.“
„Tak o tom opravdu nepochybuju,“ usmála se Hermiona a přetočila se tváří k němu. Políbila ho. Opatrně, jemně vnikla jazykem mezi jeho rty a on jí začal odpovídat. Propletl prsty s jejími vlasy a přidržel si ji u sebe a pak, jako by se musel přemáhat, její hlavu od sebe odtáhnul. Podíval se jí do očí a téměř neznatelně zavrtěl hlavou.
Položila si prst na ústa, aby mlčel, jemně zatlačila na jeho ramena a on se nechal položit na měkký koberec. Znovu ho políbila a rty pomalu klouzala k jeho ušnímu lalůčku. Chvíli si s ním hrála a pokračovala po linii krku do důlku mezi klíčními kostmi. Ale nezůstala tam, knoflíčky jeho košile před jejími rty poslušně ustupovaly, nemusela nic říkat a ani se dotýkat hůlky. Světlo v pokoji zhaslo, nevěděla, jestli to udělala ona nebo on, ale bylo to snad důležité? Ozařovaly je jen odlesky plamenů. Hermiona cítila, jak jí tváře žhnou, a nebylo to jen tím ohněm. Postupovala pomalu k jeho klínu a snažila se překonat úzkost a nejistotu, které z nezvyklé situace cítila.
„Hermiono,“ vydechl. „To přece nemusíš.“
„Já vím, že nemusím.“

…

Mlčeli a Hermiona si vychutnávala jeho náruč. Cítila jeho srdce, pronikalo celým jejím tělem. Po dlouhé době si připadala uvolněně a šťastně. Byla se svým mužem, a tedy naprosto v bezpečí. Přemýšlela, jestli opět vnímá její myšlenky. Bylo zvláštní, že jeho mysl ve své necítila. A přitom při nitrozpytu to poznat být mělo, podle všech knih, které na toto téma četla. A skutečně při té jediné příležitosti, kdy do jejích myšlenek vstoupil Voldemort… otřásla se při té vzpomínce a rychle ji zahnala. Na to nesmí myslet. Obrátila se ke svému muži. Ležel, oči zavřené, ve tváři osvětlené jen plameny z krbu uvolněný výraz.
„Severusi,“ lehce se jej dotkla na ruce, „když ty můžeš ke mně, můžu i já k tobě?“
„Zkus to.“ Přetočil se na bok, vzal do dlaní ty její a přiložil si je na spánky. Přitom z ní ani na okamžik nespustil upřený pohled.
„Ty mě pustíš?“ zeptala se zbytečně, stále nejistá. Srdce jí divoce bušilo.
Neodpověděl, jen se na ni díval a ten pohled ji pohlcoval, vtahoval ji k sobě a ona k němu vstoupila. Ocitla se ve zvláštním světle, nebyly to ale neúprosné paprsky poledne, ale zlatavá laskavá záře, kterou umí jen podzimní slunce a ona se v té záři hřála, cítila teplo, cítila bezpečí. Ta záře jí prostupovala, byla více než teplem, než světlem, byla vším. A konečně se cítila úplná, jako by se dvě rozlomené poloviny spojily do jednoho celku.
Vystoupila ven a rukou něžně obkroužila ústa svého muže. „Ty mě miluješ.“
„Ty jsi o tom pochybovala?“
Zavrtěla hlavou. „Jen…“ stiskla rozpačitě rty mezi zuby, „nikdy jsi mi to neřekl.“
„Slova myšlenky spíše zakrývají, Hermiono.“
Dívali se na sebe a v jejich mlčení bylo více, než by si dokázali říct. Jejich ruce byly propletené stejně jako jejich myšlenky. Nyní jeho přítomnost ve své mysli vnímala a věděla, že cítí její lásku i její bolest z osamění. Ale ona nebyla sama, nemohla být sama, když byl s ní, a on s ní byl. A vždy už bude s ní, to věděla.
„Pořád si nejsem jistá, že je to nutné. Pořád si myslím, že tím ubližuješ, zbytečně ubližuješ, Severusi, ne mně, nebo alespoň ne v první řadě mně,“ šeptala. „Ale respektuji to. Jsi můj muž a já přijímám tvé rozhodnutí.“

……………..

Sluneční zahrada, Yorkshire; 14. až 18. listopadu 2011

Malý modrý Fiat jel travnatou zvlněnou krajinou poprášenou sněhem, jako by byla pocukrovaná. Přesto však mezi nízkými kamennými zídkami se venku pásla stáda krav a ovcí. Sněžilo čím dál hustěji a okolí dostávalo neskutečný až pohádkově krásný nádech. Horší však bylo, že se na nechráněných vyvýšeninách tvořily na silnici nevysoké jazyky z navátého sněhu. Hermiona neočekávala, že už bude sněžit, pro jistotu však zakouzlila na auto řetězy a zpomalila. Na boční cestu vedoucí k lesu zabočila proto téměř o hodinu později, než původně předpokládala.
Cesta byla odklizená od sněhu. Byla čistá tak dokonale, že Hermioně bylo jasné, že sníh musel být odstraněn magicky. Dojela, až kam jí to nezpevněná úzká cesta dovolila, zaparkovala auto a zašeptala zaklínadlo, které jej bezpečně uzamklo.
Na okraji lesa na ni už čekal muž v kostkované košili a kožešinové vestě.
„Neville!“ vrhla se k němu s úsměvem. „Doufám, že tady nečekáš celou dobu, co mám zpoždění!“
„Ne.“ Přijal její ruku a rozpačitě se usmíval. „Máme ale hlídací kouzlo na okrajích našeho pozemku.“
„To je rozumné.“
„Lenka si myslí, že je to zbytečné. Ale není, viď, Hermiono.“
Hermiona vzdychla. „Jste oba členy Řádu. Někdy Lenku nechápu. Samozřejmě to tu musíte zabezpečit, jak to jen půjde.“
„Nechci nechat dům napojit na letaxovou síť. V tomhle se naštěstí s Lenkou shodujeme, i když s ní raději souhlasím v tom, že je to jen kvůli soukromí. Jenže já po poslední válc
„Můj dům také není napojený na síť. A Harryho také ne.“
Neville vážně přikývl. „Pojď, Hermiono, ať ti není zima. Lenka se na tebe moc těší.“
Hermiona jej následovala po úzké cestičce lesem. Několikrát se zastavili a Neville se hůlkou dotýkal stromů či kamenů, přitom šeptal zaklínadla. Hermiona se spokojeně usmála. Byla ráda, že je Neville tak opatrný. Odpovědnost za rodinu vzal podle všeho velmi vážně.
Došli k nevelkému hrázděnému domku s růžovou omítkou, žlutými okenicemi a zelenými došky. Hermiona se usmála – Lenka se tu už zabydlela. Cestička se změnila na kamennou, když prošli dřevěnou brankou natřenou svítivě tyrkysovou barvou. Snad každá tyčka plotu měla jinou barvu. Přesto však místo vypadalo útulně a příjemně. Dveře, natřené kupodivu stejnou barvou jako okenice, jim otevřela Lenka s dcerkou v náruči.
„Hermiono!“ zvolala radostně. „Jsem moc ráda, že jsi přijela. Vítám tě v Sluneční zahradě. Jak dlouho jsi na cestě?“
„Skoro pět hodin. Jela jsem dost pomalu. Počasí bylo hrozné.“
„Ano, je nádherně,“ přikývla Lenka. „Dáš si čaj z oskeruše? Zahání noční můry nenarozených dětí.“
„Opravdu?“ nedokázala Hermiona zakrýt svou skepsi.
„To jsi nevěděla? Nebo si myslíš, že nenarozené děti nemají noční můry? A proč by jinak tolik kopaly? Ale nestůj tady.“ Vedla ji ke gauči, který pokrývala neuvěřitelně pestrá přikrývka sešitá ze stovek různobarevných odstřižků.
„Podržíš Sungifu? Já zatím připravím ten čaj a něco k jídlu. Máš hlad.“
Hermiona přikývla, i když si nebyla jistá, zda se jí Lenka vůbec ptá, nebo jí to oznamuje. Chovala děvčátko, které stále spalo, a rozhlížela se po pokoji. Byl zařízen přesně tak nevkusně, jak očekávala. A cítila se tu dobře. Vše mělo své místo v naprosto nečekaných souvislostech a zcela nepředstavitelné kombinace barev vytvářely hravou harmonii domova. Domova šťastných lidí.
„Jsem rád, že jsi přijela,“ odkašlal si Neville. „Když jsi taky … četl jsem to v novinách. Nevadí ti o tom mluvit, Hermiono?“
„Proč by mělo?“
„Máš to určitě těžký. Co na to Harry?“
Hermionin výraz ztvrdnul. Zavrtěla hlavou, než se však odhodlala k odpovědi, Neville pokračoval:
„Já nejsem ten, kdo by vás dva měl soudit. Ať se rozhodnete jakkoli. Nejen proto, že i já… Jen vím, že život je někdy složitý. Asi to neumím dost dobře říct. Ale pokud ti nebude v Doupěti dobře, u nás budeš mít vždycky dveře otevřené, Hermiono.“
„Děkuji ti, Neville. Moc si tvé nabídky vážím, i když je to jinak, než si myslíš. Ale nedělej si starosti, všechno je v pořádku,“ dokázala se usmát. A vlastně bylo, protože přes všechno, co se stalo, přes mlčení, které ji obklopovalo v Doupěti a které bylo o to tíživější, že je již nepřehlušovala práce, si připadala šťastná. Jak by mohla být nešťastná, když milovala a byla milována? Držela v náručí malou Sungifu, která nakláněla hlavičku k Hermionině prsům a hledala v nich mléko, jakoby i ona cítila, že je Hermiona těhotná.
„Je krásná. Musíte z ní mít radost.“ A najednou pocítila fyzickou touhu držet v náruči svou dceru, cítit ten zvláštní neodbytný pocit nalévajících se prsou. Joshe kojila necelý měsíc. Tak málo mu dala. Nebyla mu dobrou matkou, alespoň zpočátku ne. A zejména mu neumožnila mít otce. Kdyby to tehdy udělala správně, nestál by nyní Severus před tou těžkou volbou.

…

Uplynuly už tři dny od jejího příjezdu. Bylo jí dobře. Zde byla vítána. Zde ji nikdo nesoudil a nikdo se jí na nic neptal. Lenka byla vždy pozitivní, to však nebylo nic proti tomu, jak zářila s dcerou v náručí. A Neville byl spokojený svým klidným nemluvným způsobem. Hodili se k sobě, zvláštním způsobem se doplňovali. Láska dýchala z každého jejich slova, gesta, pohledu, láskou byl naplněn celý dům, a proto byl tak krásný, přes nápadný nevkus, s nímž byl zařízen.
„Pojď se projít, Hermiono,“ přišla k ní Lenka, která právě uspala dceru. „Pojď, dokud sněží,“ vzala ji za ruku a vedla ke dveřím.
Hermiona neprotestovala, milovala sníh. A v Doupěti ani v Londýně si ho nikdy příliš neužila.
Šly zasněženou cestičkou mezi stromy, až na jejich kroky bylo ticho. Najednou si připadala jako studentka v Bradavicích. Proč tam nemůže být? Patří tam, po bok svého muže.
Lenka jí pohladila po tváři rukou v chlupaté růžové rukavici.
„Je mi líto, že jsi nešťastná. I když se mi zdálo, že tady tě to trochu přechází. Možná bys tu měla zůstat déle.“
„Nejsem nešťastná. Naopak, cítím se skvěle.“
Lenka zavrtěla hlavou. „Tady jsi kdykoli vítaná, Hermiono. Ale to ty víš, i kdyby ti to Neville už neříkal.“
„Vím. Ale chci domů.“
„Jenže tam budeš zase nešťastná. A to bys být neměla, protože Rosie si bude myslet, že ji nemáš ráda.“
„Mám ji ráda!“ bránila se Hermiona.
„Ale jak to má ona vědět? Ty se trápíš, a ona si musí myslet, že se trápíš kvůli ní. Zpíváš jí?“
„Já… to mě ještě nenapadlo. Lenko, je to plod v šestém měsíci. Nemůže si ještě nic myslet.“
„Samozřejmě, že může. Musíš mu to říct.“
„Mu?“ Hermiona byla zmatená. Vždyť Lenka první poznala, že to bude holčička! „Komu?“
„Snapeovi. Už kvůli ní, když nechceš kvůli sobě.“
Hermiona se zastavila, a upřeně se na kamarádku zadívala. „Lenko, nikdy jsem ti nepotvrdila, že je to on. A ani ti to potvrzovat nebudu.“
„Samozřejmě. Máte své důvody a musí být opravdu důležité. Neříkala jsem ti to už?“ zeptala se trochu nepřítomně, jako by už myslela na něco mnohem důležitějšího. „Když jí nezpíváš ty, zazpívám jí já,“ usmála se a začala zpívat písničku o padajícím sněhu.
Ta píseň byla plná klidného štěstí, přesto však Hermiona měla co dělat, aby zadržela slzy.
„Řekla jsem mu to,“ zašeptala Hermiona, dokud Lenka zpívala. Nebyla si jistá, zda její odpověď může slyšet, a nebyla si ani jistá, zda chce, aby ji slyšela.
Lenka nedala nic najevo, když však dozpívala, otočila se k Hermioně: „A řekla jsi mu také, jak moc tě to trápí?“
„To přece musí vědět,“ odvrátila Hermiona oči.
Lenka se trpělivě usmála. „Samozřejmě, že nemusí, Hermiono. Zvlášť pokud to vědět nechce.“ Vzala do rukou hrst sněhu a ta se zformovala do tvaru ledové růže. Vytáhla hůlku a dotkla se jí. Bílé třpytivé plátky zčervenaly, ztenčily se, dole se objevilo několik zelených lístečků. Lenka se zasmála a podala ji Hermioně. „Krásná, viď?
Když Hermiona se staženým hrdlem přikývla, Lenka pokračovala. „Někdy si lidi všechno hrozně komplikují. Přitom štěstí a krása jsou tak prosté.“ Naklonila hlavu na stranu, a zamyšleně pozorovala větvičku s drobnými rampouchy od natálého sněhu. „Všimla sis, s jakou jistotou lidé nabývají pocitu, že ostatní jdou stejným směrem jako oni?“
„Snažila jsem se mu říct své argumenty.“
„Přesvědčovala jsi ho rozumem.“
Hermiona mlčela, jen si prohlížela růži. Voněla po malinách.
„Ukaž mu svou bolest, Hermiono. Jen to ho může přesvědčit.“
„To neudělám.“
„Hermiono, není tvojí povinností být pořád perfektní. Dovol si dát najevo slabost.“
„Zvládám to. A on mě nenechá, abych nesla více, než dokážu unést. Všechno to má své důvody. Nedělá to, aby mě trápil. “
„Ty jeho důvody za dostatečné nepovažuješ.“
„Já je respektuji. Respektuji jeho, a tedy i jeho důvody.“
„Tak moc ho miluješ, Hermiono, tak moc, že jsi pro něj ochotná ztratit sebe sama… A co mu dáš pak, když nebudeš mít sebe? Co dáš svým dětem? Nemyslím, že tohle po tobě chce.“
„Nikdy mi neublíží.“
„Už ti ubližuje. Ale pokud ti nezáleží na sobě, musíš myslet na Rosie.“ Lenka foukla na růži, kterou Hermiona stále svírala v prstech, a ta začala vadnout, až se po chvíli rozpadla v narezlý prach. „Růže jsou křehké.“
Hermiona smutně pozorovala prázdný stonek. Pak se přinutila usmát. „Není to tak hrozné, opravdu ne. Lenko, jsem šťastná, přes to všechno, jsem.“
„Přes co všechno?“ Když se Hermiona nadechovala, dotkla se lehce její paže. „Nemusím to slyšet. Ztrácíš je, a to tě trápí. Když už ses rozhodla –“
„Já jsem se nerozhodla!“ zaprotestovala Hermiona.
Lenka jen jemně zavrtěla hlavou a pokračovala: „Když ses takto rozhodla, tak se tam nevracej. Nemůžeš unést nepřátelství lidí, které miluješ.“
„Oni také trpí,“ řekla tiše Hermiona. „Já je chápu. Nezlobím se na ně.“
„Ano, samozřejmě se na ně nemůžeš zlobit. A o to víc se trápíš. Zůstaň s námi.“
„Nemůžu,“ zavrtěla hlavou Hermiona.
Lenka přikývla. „Vlastně jsem nic jiného nečekala. Ale tady tě budu kdykoli očekávat.“
Vracely se mlčky, a když byly téměř u branky, Lenka se otočila na Hermionu: „Neville chce zabezpečit Sluneční zahradu Fidéliem. Budeš naší strážkyní tajemství?“

[1] Přišla jsi. Nezapomněla jsi na mě.

[2] Jsi moje babička. Nemůžu zapomenout.

[3] Díky.

[4] Podívej! Je to krásné.

[5] Jistě, je to krásné.

[6] Miluji sníh. Je jako hvězdy.

[7] Je jako hvězdy.

[8] Je to těžké.

[9] Učíš se rychle.

[10] Ano, holčičko.

[11] Nejsem malá.

[12] Je mi zima.

[13] Budiž skrytá cesta. (Stejné zaklínadlo, ovšem ve staroslověnštině, používala i Gizela, jak si možná vzpomenete.)

[14] Posaď se, mé dítě.

[15] Napij se. Medový chléb; chceš?

[16] Řekni to naším jazykem.

[17] Můžeme už mluvit anglicky?

[18] Dobře.

[19] Noc listopadu.

[20] Ale ještě mi zazpívej, dceruško. Tu píseň o hvězdách, kterou jsem tě naučila.

Další kapitola

 

690 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí