Skip to content

BtCh. III. 15: The End of the Days

[Celkem: 4    Průměr: 5/5]

After our days, and the fall of man
One day this will heal again
Beasts crawl forth over desert clay
And mankind will be nature’s prey
Ruined towns break forth in vines;
Trees, leaves, fleet combine
Humankind will have lost its sway–
The world again will be theirs one day!

Skeletons of rust reach for the sky
Ruined empires of days gone by
Dreams of lives buried in the sand
The end of days will have been long planned
Our children’s children have passed away
Their auspicious lives lost in the fray
Carrion birds are all at play–
The world again will be theirs one day!

Nomadic tribes of the last of man
Pull their caravans across the sand
Gypsy wives hold their children tight
As the new superpower howls through the night
Gods watch from above and wonder what went wrong
The entropy of what once was strong
Now the survivors of man stay up late to pray
That the world will again be theirs one day!

Abney Park

Brú na Bóinne; 25. listopadu 2011

„Gannone, vnuku Ailbe, nerozmyslíš si to?“ Oči Liádan se dívaly pátravě a hledaly v něm jakýkoli znak nejistoty či zakolísání.
Draco jí pohled vrátil se sebedůvěrou, kterou tak docela necítil. Dosud nikdy se oslav Samhainu, který Strážci nazývali Noc zborcených hradeb a považovali za jeden ze svých největších svátků, nezúčastnil. Pozvání na něj znamenalo jedno – dostane se mu nejvyššího zasvěcení, kterého se může dostat tomu, kdo se v Brú nenarodil. „Proč bych si to měl rozmýšlet, Liádan,“ pousmál se a dodal: „Je to pro mě čest.“
„Je to i závazek. A mohou se tam dít věci, které se ti nebudou líbit. Cokoli ti přikážu, budeš muset udělat.“
„S tím počítám, Liadán,“ přikývl Draco.
„A cokoli se tam dozvíš, budeš si muset nechat pro sebe.“
Draco opět přikývnul. „Mám složit Nezrušitelný slib?“
„To není potřeba,“ usmála se Liádan, její oči však zůstaly vážné. „Zavazuje tě už Prsten, na to jsi zapomněl? A zaváže tě samozřejmě i samotná účast na obřadu. Pokud mlčení porušíš, zemřeš. A je nerozhodné, z jakého důvodu.“
„Neporuším mlčení.“
„Nejsem si jistá, zda neděláme chybu,“ řekla spíše pro sebe. „Ale Rada hlasovala ve tvůj prospěch. Víš, kdo se za tebe zaručil, Gannone?“
Draco zavrtěl hlavou, přestože to věděl téměř s jistotou.
„Brianna Keelanina. Má v tebe velkou důvěru.“
„To mě ctí, Liádan. A je mi líto, že tvou důvěru nemám.“
„To jsou příliš silná slova, Gannone. Nemám důvod ti nedůvěřovat. Ale nemám také důvod ti přespříliš důvěřovat.“ Liádan se otočila k vysokému kamennému oknu a pozorovala okolí. Stála hrdě a vzpřímeně a Draco přemýšlel, kde se v tak staré ženě může brát tolik krásy.
Sledoval její pohled. Přestože byl už podzim, kdy celá příroda usíná, tráva Erinu byla stále zelená a ukazovala sílu matky Země. Přemýšlel o tom, co jej dnes v noci čeká. O Samhainu slyšel leccos, jeho tradici ostatně převzali i mudlové, kteří jej změnili na Svátek všech svatých, Halloween, a stanovili mu pevné datum. Strážci jej určovali, jak zjistil teprve letos, v souladu s pradávnou tradicí pohyblivě, v závislosti na úplňku. O jeho průběhu však nevěděl nic. Zjistil jen, že je to počátek nového roku, magická noc, kdy lze podle pověstí navázat kontakt s druhým světem, ať je tím již míněno cokoli, poznat budoucnost i minulost. Noc, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Přemýšlel, co uvidí tak tajemného a tajného, že ho Liádan považovala za nutné varovat. Neměl o tom nejmenší tušení. Přesto necítil obavy, spíše zvědavost a nejasné vzrušení z neznáma.
„Vše staré dnes končí a vše nové začíná ve věčném koloběhu bytí a zrození, v němž nic není zcela nové a nic doopravdy nekončí,“ řekla Liádan, aniž by odvrátila svůj pohled od krajiny za oknem. Až po několika dalších dlouhých minutách se otočila k Dracovi. „Ty jsi tu ještě? Měl by ses už jít připravovat. Roucho a masku máš ve svém pokoji.“

Den se měnil v noc. Z hradu pomalu vycházel průvod ne více než čtyřiceti postav. Všichni měli na obličejích masky, které jim dodávaly podivné neživotné vzezření. Před sadem se průvod rozdělil. Z levé strany se dovnitř vydaly ženy v bílých rouchách přepásaných stříbrnými pásy, vlasy zahalené bílými šátky. Stříbrné byly i jejich masky. Zprava spolu s Dracem šli muži. Jejich masky byly zlaté, jejich roucha oranžová a volně splývající. Hlavy měli skryté v kápích; nikoho nemohl poznat, přestože si byl jist, že mnoho z nich znát musí.
Jabloňový sad byl osvětlen desítkami, možná stovkami luceren vyrobených z dýní. Byly podobné svítilnám, kterými v předvečer Svátku všech svatých kouzelnické i mudlovské děti zdobí okna svých příbytků. Dříve na něj působily vesele až infantilně. Dnes ne. Z jejich rozšklebených úst dýchalo něco cizího, jakoby skutečně byly těmi, jež měly symbolizovat – duchy dávno zemřelých, duchy bytostí žijících v jiném světě.
Znovu mu připomněly význam tohoto svátku, o němž si z  knihovny Strážců zjistil více hned poté, co ho Liádan na slavnost pozvala. Strážci věřili, že kromě světa, který obýváme, existuje jiný, který nazývali Tír na nÓg, neboli Země mládí, protože v té zemi žili Neumírající, a i smrtelníci, kteří se tam dostali, mohli žít déle a stárli pomalu. Její další název byl Sídhe. Toto gaelské slovo mělo více významů – kopce nebo mohyly, a odkazovalo na prastaré mohyly, které Strážci připisovali dávným králům Starších. A právě tyto kopce měly být branami do druhého světa, světa Starších, které i prostí irští venkovani dodnes nazývali Aes Sídhe, lid z mohyl. Pověsti všech gaelských národů tvrdily, že se tudy Starší lid vrátí zpět, až jich bude potřeba. A Strážci věřili, že právě oni mají klíč k těmto legendám, protože oni jsou posledními z dlouhého řetězce potomků dětí Starších a lidí, kteří byli pověřeni hlídat tato místa a být připraveni na jejich návrat. Vzpomínky nezasvěcených ostatně přežívaly pouze ve formě pověstí a pohádek, kterým nikdo nepřipisoval žádný význam, dokonce ani kouzelníci ne.
Uprostřed sadu bylo kruhové prostranství a v jeho středu stála zahalená dvojice, žena ve stříbrném hábitu a muž ve zlatém, a ve stejné barvě byly i jejich masky a zakrytí hlav. Roucha měli zdobená nádhernými výšivkami, které symbolizovaly úrodu a slunce. V rukou drželi pochodně. Mezi nimi byla připravená hranice a vedle něj plochý kámen. Příchozí, muži i ženy, se rozestavěli do kruhu kolem nich a mlčky čekali.
Odněkud za Dracem se ozval zvuk bubnu, nejdříve osamělý, z jiné strany mu odpověděl další, s hlubším tónem, a posléze ještě jeden, který dokresloval přízračnou atmosféru noci. Zprvu jednoduché rytmy se stávaly stále složitějšími a do jejich znepokojivého dunění začali muž ve zlatém a žena ve stříbrném obcházet proti sobě kruhové prostranství obřadiště. Žena dotykem spojovala jejich ruce, až okolostojící tvořili jeden kruh. Draco cítil napřed jen v dlaních, a postupně celým tělem, jak jím začíná proudit magie. Muž vykuřoval celý prostor trsem bylin. Kouř voněl příjemně až omamně a Draco, vycepovaný roky pečlivé přípravy na Snapeovy lektvary, v nich rozpoznal vůni pelyňku černobýlu, janovce metlatého, šanty, rulíku, šalvěje a snad i máty a dubového listí. Při obřadu spíše deklamovali, než zpívali zvláštním jazykem, jemuž Draco nerozuměl. Nevěděl, zda za to mohla těžká vůně bylin, monotónní hlasy či podmanivé bubnování, ale jeho pocity se začaly měnit. Přestal přemýšlet, a přesto se mu jeho vnímání zdálo hlubší.
Muž a žena třikrát obešli kruh a zastavili se proti sobě u plochého kamene. Natáhli ruce a mezi nimi se objevila dřevěná hladce vykroužená mísa.
Žena k ní přiložila svou dlaň a řekla: „Koloběh vody je věčný a trvá od počátku Země. V kapce vody vše začíná, a když se voda vytratí, vše končí, aby voda znovu darovala život. Nechť voda k nám přijde a očistí naše myšlenky i naše srdce, abychom byli připraveni setkat se s našimi předky.“ Dotkla se oběma rukama mísy a ta se naplnila vodou, která se zdála prýštit přímo z dlaní zahalené ženy. Draco měl dojem, že poznává hlas Liádan, byl však podivně zkreslený, takže si tím nebyl jistý. Nebyl si ostatně jistý vůbec ničím, dokonce ani tím ne, zda vůbec bdí.
Muž nad kamenem otevřel ruku dlaní nahoru, žena se jí lehce dotkla a téměř okamžitě se odtáhla. Na mužově dlani se objevila hromádka černé hlíny. Promluvil: „Země přijímá oplodnění vodou a rodí nový život. Nechť země vždy rodí a její dary živí její děti.“ Pohybem ruky obrátil dřevěnou mísu a voda zalila hlínu.
Žena ve zlatém slavnostním hlasem pokračovala: „Vzduch umožňuje životu růst. Přináší světlo Slunce a roznáší život do nejvzdálenějších koutů země.“ Foukla do vlhké hromádky hlíny a z ní vyrašil zelený výhonek. Rostl jim před očima. Když byl vysoký asi půl metru, objevily se na něm dva květy, bílý a oranžový. Květy se rozvinuly a začaly jim opadávat okvětní lístky. Jejich středy se začaly zvětšovat do plodů vejčitého tvaru, stejných barev, jako byly květy. Muž plody utrhl a podal je ženě.
Žena dlaně s plody zavřela a něco šeptala. Pak ruce pozvedla, dlaně otevřela a z nich vylétli dva ptáčci. První, bílý, se rozletěl k jedné ze zahalených žen a posadil se jí na rameno. Její družky okamžitě pustily její dlaně a vystrčily ji dopředu. Kruh za jejími zády se uzavřel. Muž ve stříbrném ji ihned uchopil za paži a vedl ji, či spíše táhl, doprostřed. Draco si s údivem povšimnul, že Liádan, pokud to tedy byla ona, ustoupila do kruhu, a svou vedoucí pozici přenechala mladší ženě.
Muž jí jemně zatlačil na ramena, a žena poklekla před kamenem. Muž si klekl naproti ní a podával zahalené strážkyni nevelký koláček. Žena jej přijala a roztřesenou rukou jej nesla k místům, kde její zlatavá maska zakrývala ústa. K Dracovu překvapení se v masce objevil otvor a žena kus koláče ukousla. Pak jej podala muži, který snědl druhou polovinu.
Muž ženě podal ruku, zvedl ji a začali tančit kolem ohně a kamene. V tu chvíli se objevil druhý, oranžový pták a snesl se na rameno muže stojícího poblíž Draca. Vybraný Strážce udělal krok dopředu, došel až k tančícímu páru a chytil ženu za paži. Ta vykřikla a chtěla utéct, ale neměla kam. Bubny znějící snad ze všech stran zrychlovaly, a Dracovi se začal zrychlovat i dech, když muž ženu popadl, přes její snad hraný odpor ji povalil na zem vedle ohniště a před všemi Strážci si ji vzal.
Nemohl odtrhnout oči od těl pohybujících se v prastarém rytmu života, sténání ženy přehlušoval zběsilý tep bubnů. Atmosféra byla nabita magií, kterou mohl vidět, kterou cítil ve vzduchu a kterou by snad mohl i nahmatat, kdyby přistoupil blíže k milujícímu se páru.
Skončili a Draco si myslel, že tím končí i obřad, mýlil se však. Když oba dva vstali, muž mávl hůlkou a uprostřed kruhu Strážců se objevila ovce.
„Je to první ovce tohoto jara?“ otázal se muž.
„Ano,“ odpověděla žena, podle nejistého hlasu spíše mladá dívka. Dotkla se ovce na hřbetě, aby zvíře zklidnila. Ovce stála nehybně, i když muž jedním rychlým pohybem prořízl její hrdlo. Krev vystříkla a žena ji zachytila do misky, v níž dříve byla voda.
Bubínky náhle ztichly. Dívka oběma rukama uchopila misku s krví, postavila se před oheň a chvějícím se hlasem deklamovala: „Obětovala jsem sebe životu, obětovala jsem život smrti, a teď volám vás, své předky.“ Krev vylila do ohniště.
Zasyčelo to a v tom syčení bylo něco zlověstného, ten zvuk se propaloval až k jeho nitru, byl však jako led, sevřel jeho srdce a Draco měl pocit, že se nemůže ani nadechnout, natož pohnout. Měl pocit, že nedýchá ani nikdo jiný kolem něj. A najednou věděl, že to nejdůležitější, to, kvůli čemu tu jsou, teprve přichází.
Z ohně se vyvalil dým, který se stával hutnějším, zhmotňoval se do pevného těla muže, který vypadal jako živý. Měl lehce zvlněné tmavohnědé vlasy po ramena a kolem nich zlatou čelenku. V obličeji ušlechtilý výraz, jasně modré oči hleděly hrdě a zároveň laskavě. Měl krátce zastřižený vous. Kolem ramen měl přehozený plášť, sepnutý sponou, za pasem krátký masivní meč. Byl krásný zvláštní vznešenou krásou, kterou připisujeme králům z legend, i když jsme je nikdy ve skutečnosti neviděli. Dracovi se zdálo, že je o něco vyšší, než by člověk měl být, ne však o moc. Byl jako člověk, snad až na to, že byl příliš dokonalý.
Muž a žena se postavě vystupující z ohniště uklonili. „Jak se jmenuješ?
Muž se na ně zvědavě podíval a odpověděl: „Hanyanyeval.“[1]„Jsi Starší?“ zeptala se s údivem a úctou zahalená dívka.
Z kruhu vystoupila žena ve zlatém, a postavila se vedle ní. „Budu ti tlumočit, dítě.“
Mladší žena ustoupila. „Hovoří Vznešeným jazykem, paní.“
Liadán přikývla a obrátila se k návštěvníkovi. „Mantúlië! [2]
 „Mára undómë,“ odpověděl muž a lehce pokynul hlavou.
„Estanyë Liádan Treasiel. Mana estalyë?“[3]„Elendil Amandilyond,[4]“ odpověděl muž prostě.
„Jsi Starší?“ zeptala se dívka a Liádan její otázku přeložila.
„Ne. Patřím k Druhorozeným. Jsem z lidu, obdařeného více, než ostatní lidské národy. Jsem jeden z těch několika, kteří přežili z Attalantë.“
„Patříš k Tuatha dé Dannan,“ zašeptal mladý muž.
„Jsem jeden z Dúnadanů, pokud máš na mysli toto.“
„Dedananští,“ přikývla dívka. „Proč tvá země padla?“
„Byli jsme obdařeni více než jiní dary Eldar. Můj lid je odvrhnul, když se jim chtěl vyrovnat. Záviděl jim, a přitom měl o tolik více než jiní z mladších dětí. Jsem z lidu, který zahynul, protože popřál sluchu našeptávání Annatara.“
„Řekneš nám něco o Attalantë?
„Země, která nám byla darovaná, byla rozlehlým ostrovem. Říkalo se ji Elenna, protože připomínala svou krásou hvězdy. Jméno Attalantë dostala až poté, co padla. Staří vyprávěli, že ji Osm stvořilo jen pro nás. Nevím. Nebylo tam nikdy příliš horko ani příliš zima. Deště přicházely podle potřeby a nikdy ne příliš. A vítr nikdy nevál příliš silně. Uprostřed byla vysoká hora a na jejím úpatí nádherný Aremelos s bílými věžemi. Vyrostl jsem tam a miloval jsem jej. A měl jsem tam mnoho přátel, které jsem znal od dětských let. Zůstali tam.“
„Co se s nimi stalo?“
„Padli se svou zemí do hlubin oceánu.“ Muž se zahleděl do dálky a jeho oči se zakalily. „Věděli jsme, že to přijde, otec to věděl a připravil mě na to. Připravil lodě. A pak…,“ muž se odmlčel a jeho obličejem prolétl záchvěv smutku. Ztišil hlas a pokračoval ve vyprávění: „Nejdříve se zatměla obloha a vichr střídal krupobití. Vlny se zvedaly a hrozily zaplavit zemi. Mraky zakryly oblohu a byla noc. Několik dní byla noc. A blesky pak zničily Chrám na hoře. Myslel jsem, že tím to skončí.“
„Proč Chrám?“
„Chrám byl symbolem zrady mého lidu. Jeho mocní se tam provinili hrůznými zločiny,“ zašeptal a sklopil oči. „Neskončilo to tím, protože král nepochopil sílu, proti které stojí. Celé nebe hořelo, a on to považoval za výzvu k boji. Nepochopil, že to bylo poslední varování. A vyplul s tím ohněm bojovat. Mnoho mužů odplulo s ním.“ Muž se odmlčel. Jeho oči byly plné bolesti, jako by opět viděl ty strašné dny.
„Přišlo to náhle a přes všechno, co se stalo do té doby, byli lidé překvapeni. Oheň vytryskl z hory, přihnal se vichr, země se zazmítala a obloha zavířila, kopce se řítily a ostrov se potopil do moře. Potopily se krásné domy, nádherné sochy, pěstěné zahrady, umění tvořené po staletí. A potopili se lidé. Všichni, kteří nebyli na našich lodích, když všechny lodě královské odpluly už předtím… Zmizela moudrost našeho ostrova, zpěvy i radost. Jeho pyšná královna, její chybující dvořané.“
„Lidé, kteří propadli zlému,“ zašeptala dívka.
„Byli pyšní a zpronevěřili se těm, kteří nás obdarovali. Chtěli se stát nesmrtelnými a obrátili se k zlému. Vyzvali Vznešené k boji. Chtěli dobýt Avalónnë, Blaženou zemi.“
„Vrátil se někdo z nich?“
„To nevím. Ale nikdo za mého života už  Avalónnë nenašel. Zmizela. Nebyla už více ve viditelném světě, i když snad zůstala přímá cesta pro ty, jimž bylo dovoleno ji nalézt. Svět se změnil a i pobřeží Prostřední země byla jiná, když jsme k nim dopluli. Tolik měst bylo ztraceno. Řeky si našly jiná koryta. Hory byly jinde, než jsem si je z dřívějších cest pamatoval. Pak jsme vybudovali novou říši.“
Muž sklopil hlavu a mlčel. Začal průsvitnět, ztrácel pevnou podobu.  „Tolik jsem doufal, že jim bude…“ zaslechl Draco jeho poslední nedokončená slova a postava se rozplynula.
Do ticha se znovu ozval pomalý rytmus bubnu a za jeho doprovodu zazněl hlas ženy ve zlatém:  „Příliš pyšní padli. A padnou znovu. Cesty, jež byly uzavřeny, se otevřou. Aurë entuluwa!“[5] vykřikla a Draco již nepochyboval o tom, že to je Liádan. Zvedla ruce a zvolala: „Co bylo odděleno, budiž opět spojeno!“

Do zvuků bubnů se přidaly další nástroje, snad flétny, a muže i ženy stojící okolo ohniště opustila slavnostní a tísnivá nálada. Uprostřed se objevily stoly s jídlem a svařeným vínem. Strážci si sundali masky a začínali tancovat, hodovat, radovat se.
A Draco se rozhlížel po ostatních a nechápal. Jeho vzrušení, jeho pocit normálnosti rituálů, jichž byl svědkem, zmizel. Zůstala jen úzkost z toho, co mělo přijít. Nechápal veselí a bezstarostnost ostatních. Nechápal, jak mohli nevnímat tíhu toho, co jim muž z minulosti sdělil. Byli potomky Starších. Ano, tomu věřil. Ale byli lidé. Byli smrtelní, a to je odlišovalo od těch zvláštních bytostí, jejichž příchod očekávali a jejichž příchod si přáli. Byli především lidé a on najednou nepovažoval za správné, že přijímají s takovou samozřejmostí zánik té dávné říše.

…………..

Tkalcovská ulice; 27. listopadu 2011

Políbil svou ženu a z předsíně se přemístil. Nemířil však do školy jako obvykle, ale domů. Do Tkalcovské ulice, do nevlídného domu, v němž vyrostl, a který přesto stále zůstával jeho domovem. Nemilovaným, stejně jako byl on nemilovaný. A přesto přijímaným, se stejnou neochotou a vědomím nevyhnutelnosti, s jakou matka přijímala jeho.
Do domu v Tkalcovské se přemístit nedalo, byl zabezpečený stejně jako jeho soukromé prostory v Bradavicích, a stejně jako nyní domov Hermiony. Gaelská krevní ochrana, kterou jej naučila jeho matka, a kterou by možná někteří nazvali černou magií, umožňovala vstoupit pouze pánovi či paní domu a lidem spojeným krevním poutem. A pouze tito lidé mohli bez povolení dům opustit, ať již dveřmi nebo přemístěním.
Vždy se mu takové zabezpečení zdálo dostatečné, protože se dlouhou dobu domníval, že nemá žádné příbuzné. Až později zjistil svůj vztah k Potterovi a ještě později k Hermioně. A pak tu byla další osoba, kterou očekával dnes. Pravděpodobně i ona by sem mohla vniknout, chtěl proto být doma včas.
Vešel do domu a znehybněl, ruku na hůlce v pohotovostní poloze.
„Vůbec se to tu nezměnilo,“ otočila se k němu žena stojící u knihovny. U jeho knihovny, s jeho knihou ve své ruce, v jeho domě. Mlčky se na ni díval a poznával v ní rysy tváře své matky. A přesto byla jiná, cítil z ní klid a vyrovnanost, kterých jeho matka nikdy nedosáhla. Vypadala mladší, než si ji představoval; uvědomil si, že vlastně neví, kolik let jeho tetě je. Jeho matce by nyní bylo téměř sedmdesát. Žena před ním vypadala na padesát, možná pětapadesát let, přestože známky počínajícího stáří nijak nezakrývala. Nebyla nalíčená a její dlouhé lehce zvlněné černé vlasy byly prokvetlé stříbrem. Měla je vyčesané do volného uzlu, který působil ležérně, a přitom důstojně. Oblečena byla do jednoduchých šedomodrých dlouhých šatů přepásaných stříbrným pásem. Kolem ramen měla přehozený tmavomodrý plášť podšitý bílou kožešinou a sepnutý sponou ve tvaru čtyř propletených kruhů. Šaty působily na první pohled prostě, svou kvalitou však prozrazovaly její bohatství. Stála hrdě a vzpřímeně. Vyzařovala z ní jednoduchá, hrdá a vznešená krása královen.
Položila knihu a vykročila několik kroků k němu. Nechovala se rozpačitě ani nesměle. S tichou důstojností přešla místnost a podala mu ruku, kterou s lehkým zaváháním přijal.
„Podobáš se matce. Ráda tě poznávám, Severusi.“
„Nečekal jsem vás tak brzy. Tetičko,“ dodal s nádechem nepřátelské ironie.
„Přijela jsem o něco dříve.“
„Něco jste tu hledala?“
„Neposadíme se?“
Snape přikývnul a nabídl jí křeslo. Sám se posadil na starou pohovku pokrytou rozpraskanou kůží.
„Můžu vám nabídnout něco k pití?“
„Nepohrdla bych kapkou teplé medoviny. Nebo svařeného vína. Může být i čaj,“ usmála se.
Snape mávnul hůlkou a na stole se objevila karafa se zlatavou tekutinou a dvě široké masivní sklenice. Nalil z karafy nejdříve své návštěvnici a potom sobě. Pak zašeptal ohřívací kouzlo. Ze sklenic se začalo kouřit, zůstávaly však na dotyk studené.
Žena svou sklenici pozvedla a než se napila, řekla s úsměvem: „Severusi, vzhledem k malému věkovému rozdílu mezi námi dvěma si myslím, že mě nemusíš oslovovat nijak oficiálně. Jsem Keelan.“
Snape přikývnul a také se napil. Medovinu už neměl dávno. Naposledy ji pil se svou matkou. Její poslední Vánoce. Nepřekvapilo jej, že mají se sestrou stejný vkus. „Našla jsi, co jsi hledala?“
„Proč myslíš, že jsem něco hledala?“
„Dorazila jsi dříve, než jsem tě očekával.“
„Myslela jsem, že se projdu po městě, ale je příliš nevlídno. Snad se nezlobíš, že jsem přišla dříve?“
Jak by se mohl zlobit. Na vlastní tetičku, ušklíbl se v duchu, najevo však nedal nic. Bude muset posílit ochranu domu i proti pokrevním příbuzným.
„Kdy jsi tu byla?“ Na její tázavý pohled doplnil: „Zmiňovala jsi, že to tu vypadá stále stejně.“
„Jednou jsem svou sestru navštívila. Přes zákaz rodičů.“
„Ohromující příklad sesterské lásky. Jsem dojat.“
„Nemohla jsem jinak.“
„Jistě,“ odpověděl bez úsměvu.
„Bylo mi deset, když ses narodil. Co jsem mohla dělat?“
„A potom? Donedávna jsem si myslel, že ji zabila její hrdost. Že nikoho z vaší rodiny nepožádala o pomoc. Mýlil jsem se. Věděli jste to.“
„Ne,“ zavrtěla Keelan hlavou, „nevěděli jsme, že na tom byla až tak špatně. Byla jsem tu za celou dobu jen já. A to bylo několik let před její smrtí. Byl jsi zrovna prvním rokem ve škole. Potom už se neozvala. Nenapsala, že je bez prostředků a že je nemocná.“
„Byla hrdá.“
Keelan přikývla. „Přes to, co se stalo, zůstala Princeovou.“
„To jste předtím nevěděli?“
„Musíš to pochopit, Severusi. Kdo jsme… Udělala to, co je pro ženu z naší rodiny nepřípustné. Neodpustitelné.“
„Nemyslím,“ sevřel Snape rty. „A i kdyby… Nikdy jste se nezajímali ani o mě. Čím jsem vaše normy porušil já?“
„Teď se zajímám.“
„Proč?“
„Jsi syn mé sestry. To přece stačí,“ odpověděla s jemným úsměvem.
„Skutečně?“ zvednul ironicky obočí a nedokázal či možná ani nechtěl zakrýt úšklebek. „Řekneš mi skutečný důvod?“
Povzdechla si. „Jsi to přece ty, kdo hledal nás. A také se na Eileen ptal někdo z rodiny. Zda neměla syna.“
„Museli se ptát…“ Vybavila se mu tapisérie v domě na Grimmauldově náměstí. Zbývá po Eileen alespoň to černé vypálené místo nebo vzpomínka na ni byla zahlazena tak, že mladší členové rodiny nevěděli ani to, že někdo takový existoval? A že někde žije ztracený Prince… A pokud tomu tak bylo, mělo to tak zůstat. Nevěděl ani proč, ale celá situace jej znepokojila. Kdo se po něm ptal? A proč? Kdo pátrá po ztraceném Princi? „Kdo se ptal, Keelan?“ vyslovil svou myšlenku nahlas.
„Neznáš ji.“
„Ano,“ sepjal prsty Snape. „Neznám rodinu. Chystáš se to napravit? Proč jsi vlastně přijela?“
„Možná proto, abych napravila chybu rodičů. A svou vlastní, uznávám,“ řekla potichu Keelan. „Proto, abych tě poznala. A abych ti řekla něco o nás, pokud budeš chtít naslouchat. Mám tu i fotky,“ pousmála se. „A hlavně, abych zjistila, co jsi chtěl ty. Bez důvodu bys nás nehledal. A možná hlavně…“ Keelan spojila ruce špičkami k sobě a upřeně se na ně zadívala, „abych se dozvěděla, jak zemřela moje sestra. Řekneš mi to, Severusi?“
„Je mrtvá třicet pět let. Nemyslím, že tě to skutečně zajímá.“
„Nenapsal jsi nám, že zemřela.“
„Mohli bychom hovořit na rovinu,“ řekl věcně. „Přijela jsi proto, že jsem tě hledal. A že se někdo zajímal o mě. Tomu rozumím. Tu část o sesterské lásce můžeme přeskočit.“
Chvíli se mlčky pozorovali. Snape najednou nevěděl, na co se jí má zeptat. Co jí může říct, aby neprozradil příliš mnoho? Cítil k ní nedůvěru, kterou nemohl ničím vysvětlit, protože Keelan vypadala na první pohled sympaticky. Nevěřil jí, přestože to byla ona, kdo mu přinesl tu znepokojivou informaci o tom, že se o něj někdo v rodině zajímá. Nevěděl, jestli je to roky vypěstovaná nedůvěra vůči všem, či zda cítí nedůvěru k rodině, která jej odvrhla.
Žena se usmála. „Je těžké hovořit s někým, kdo by nám měl být blízký, když jsme ho nikdy předtím neviděli,“ řekla klidně. „I pro mě je to obtížné; a je to právě ten důvod, proč jsem tě nevyhledala dříve. Asi mě to v tvých očích neomluví, ale měla jsem pocit, že ani ty o kontakt s rodinou nestojíš.“ Odmlčela se.
Když se odpovědi nedočkala, vytáhla z malé kabelky velké album v kožené vazbě. „Možná bychom mohli začít naší rodinou, Severusi. A mezitím si rozmyslíš, co mi vlastně chceš říci ty.“ Dotkla se dlaní alba, a to se otevřelo. „Takže tohle je moje matka, tvoje babička, Tallulah, dcera Mairead, a můj otec. Jmenoval se Art, vnuk Fionuly,“ ukázala na přísně se tvářící pár. „Tady vidíš sestřenici Rionnu, vnučku Orly, a to miminko se jmenuje Grainne. Je jí teď už sedmnáct a je ve škole v Brú na Bóine.“ Keelan otáčela listy alba a ukazovala řadu tetiček, strýců, sestřenic, celou rozvětvenou rodinu, kterou Snape nikdy neměl. Do které nepatřil, ačkoli do ní patřit měl. „Můj manžel, Cadmon, syn Brídin. Tady vidíš moji dceru, Briannu. Mám jenom ji. Provdala se za Rourkea, syna Luan, sestry Liadán, to je…“ zamyslela se., „nejsem si jistá, nevzpomínám si proč, ale zdálo se mi to důležité. A její děti: Té nejmenší, Aislin, je šest,“ ukázala na hnědovlasou zelenookou dívenku s neskutečně světlou pletí. Holčička z fotografie zamávala a vyplázla jazyk. „Oisinovi je osm a Diarmaidovi deset.“ Chlapci na obrázku se přátelsky pošťuchovali.
„V rodině je zvykem uvádět jméno po matce? Proč ale u někoho uvádíš jméno po babičce, matku mají snad všichni?“ zeptal se Snape na skutečnost, která ho v Keelanině vyprávění nejvíc zaujala.
Keelan pokrčila čelo a přemýšlela. „Nevím, nemůžu si vzpomenout, proč tomu tak je. Je naše tradice, že přebíráme jméno po matce, i když většinou užíváme i příjmení po otcích. Princeovi jsou výjimkou, pokud vím, protože je to příliš významné jméno. Já jsem zůstala Princeová i po svém sňatku. Moje dcera a její děti rovněž. Ale jsem nejen Keelan Princeová, ale také Keelan, dcera Tallulah. Nikdy mě nenapadlo o tom přemýšlet.“
„Takže já jsem Severus, syn Eileen,“ nadzvednul obočí Snape a prohlížel si svou neteř Briannu na dalších fotografiích. Byla to krásná žena s dlouhými hnědými vlasy a světle zelenýma očima. Nedokázal odhadnout její věk, mohlo jí být stejně tak dvacet pět jako třicet pět let.
„Ne, ty jsi Severus, vnuk Tallulah.“
„Proč?“
Keelan chvíli zamyšleně mlčela, pak bezradně pokrčila rameny. „Nevím, ale jsem si jistá, že to tak je.“
Snape ji chvíli upřeně pozoroval. Byl přesvědčen, že nelže, že to opravdu neví. „Někdo ti vymazal vzpomínky, Keelan.“
„Já… nevím. Už nejsem nejmladší, Severusi. Povím ti teď vše, co si pamatuji o příběhu tvé matky. Budu moc ráda, když mi pak řekneš tu druhou část.“
Snape přikývl.
Keelan se pohodlně opřela, do ruky uchopila sklenici s medovinou, napila se a klidně se na něj usmála. „Možná ještě než začnu… Měl bys vědět, že jsem se už oprostila od těch předsudků. Mně už nevadí, kdo byl tvůj otec.“
Snape se na ni bez hnutí díval. Měl by být rád, že jí to už nevadí, i když to znamenalo, že jí to původně vadilo. Nepřímo se vlastně přiznala k důvodu, proč jej tak dlouho nekontaktovala. Jen by rád věděl, co přesně tetičce Keelan nyní nevadí.

Poznámky:

[1] Nerozumím vám.

[2] Vítejte!

[3]  Jmenuji se Liadán Treasina. Jak se jmenujete?

[4] Elendil, syn Amandila.

[5] Přijde ten den.

Další kapitola

 

95 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha třetí - Prameny

Jeden komentář

Napsat komentář