Den třináctý… čtrnáctý… patnáctý?
.
Tu noc byla díky lektvaru schopna normálně usnout. Kus spánku jí ukradly marné pokusy vyhnout se myšlenkám na Snapeovy nejednoznačné projevy, ale vyčerpání jí nakonec pomohlo se propadnout do neklidného snění.
Probuzení jí však neposkytlo žádné řešení, ani žádnou další úlevu – emoce všech v dosahu i její vlastní jí opět začínaly trhat vnitřnosti. Chvíli marně zkoušela udržet si chladnou hlavu, ale vlna pocitů na její příčetnost dorážela stále silněji.
Z nekonečných záchvatů agonie ji rušili jen ošetřovatelé, když ji uměle pojili a krmili. Jednou také přišly dvě sestry a pomohly jí se umýt – Lyn kdesi v koutku duše těch žen litovala, protože jim to vůbec neusnadnila. Jak sebou házela, několikrát při tom ublížila sobě i jim a jednou se dokonce tak silně udeřila hlavou o stěnu vany, že na okamžik ztratila vědomí. To byl jediný záblesk světla v její nekončící černé noci.
Neměla vůbec čas a prostor na souvislou myšlenku. Její mysl vyplňovala syrová rudá hmota její bolesti a z úst jí unikalo jen kvílení a vzlyky. Nedokázala by ani říct, jak se jmenuje.
Po blíže neurčeném kusu věčnosti se přistihla, že si přece jen pamatuje, jak se mluví. Byli u ní ošetřovatelé, ale netušila, co s ní vlastně dělali. Odněkud z hloubi jejího týraného nitra se vynořila jedna jediná touha, jediná prosba.
„Chci umřít,“ zakrákorala mezi trhanými vzlyky. „Chci umřít. Nechte mě umřít. Nechte mě umřít… prosím… umřít…“
.
.
Den kolikátý?
.
Vzbudila se trhnutím. Připravená na pokračování své noční můry chvíli nechápala, co se děje. Hlava jí duněla a hruď se stále plnila cizím utrpením, ale všechno bylo jaksi… tlumenější, vzdálenější. Jako by si její empatický radar konečně uvědomil, že nic z toho se neděje přímo jí. Nebo možná už byl tak přesycený a otupený, že to přestal tolik vnímat.
Lyn se chvíli pokoušela soustředit, aby se rozhodla, jestli se cítí zdrcená žalem, zoufalá, vyděšená, nebo všechno dohromady, když si nakonec uvědomila, že ona sama necítí nic z toho. Kdesi uvnitř divoké bouře pocitů našla docela malé místečko, kde bylo ticho a klid. Nic se nehýbalo, nic nebolelo – absolutní zen.
Zdráhala se tomu uvěřit. Mohlo tohle být to řešení? Stačilo jen najít rovnováhu, aby přestala trpět? Znělo to tak jednoduše, ale poslední, co si teď přála, bylo projít si touto zkouškou znovu. Pokusila se přijít na to, jestli nalezení tohoto místa vůbec bylo její zásluhou, nebo k tomu přišla jako slepý k houslím, když se naprosto vzdala a přála si jen smrt. Možná to šlo ruku v ruce?
.
Ještě dlouhý čas strávila nehybně spoutaná popruhy a bála se uvěřit tomu, že to zvládla. Že to přežila. Cítila se… upečená. Nenávratně změněná. Představa, že se má vrátit ke svému původnímu životu – ať už uvnitř léčebny, v Bradavicích nebo v reálném světě – byla surrealistická. Cítila se cize ve vlastním těle a tentokrát to nebylo náporem emocí ostatních lidí.
Z jejích myšlenek ji vytrhlo až večerní krmení. Lyn však udivila ošetřovatele tím, že si v klidu požádala o propuštění z pout a o tuhou stravu. Vyhověli jí, ačkoli ji ponechali zamčenou v místnosti, a ona v sedě jako normální člověk poobědvala – nebo snad povečeřela – celkem stravitelné jídlo.
Emocionální vír v jejím nitru ještě o něco povolil. Nyní už byla schopná vnímat i vlastní emoce, které byly nepřekvapivě velmi tlumené. Užívaly si míru, který pomalu nastával. Lyn odložila tác na zem vedle svého lůžka, schoulila se mezi popruhy a užívala si ho taky.
.
.
Den sedmnáctý, středa 20. září
.
Zen následujícího dne přerušila velmi neobvyklá věc. Lyn trpně zírala na holé bílé zdi svého vězení a do zad ji tlačil jeden z popruhů. Právě přemýšlela nad tím, že požádá ošetřovatele, jestli by je nemohli na chvíli odstranit nebo ji přesunout na normální postel, když se pod ní lůžko mírně propadlo a Lyn se příští vteřině zabořila do měkké matrace. Vykulila oči a posadila se. Uprostřed holé místnosti teď stála její stará dřevená postel, ve které spávala doma v tom skutečném světě.
Lyn na ni chvíli zamračeně zírala. Udělala to ona?
Zkusila to ještě jednou. Dostala nedávno chuť na pizzu, tak nyní začala usilovně myslet na obrovský talíř překrytý křupavým těstem se zapečeným sýrem, oreganem a salámem navrchu. Netrvalo dlouho a i ten se zhmotnil z ničeho přímo na jejím klíně. Sykla, rychle talíř zvedla a odložila na matraci, ale zatím se v duchu pomalu odvažovala začít radovat.
Vzhledem k tomu, co si v posledních dnech prožila, ji napadalo jen jediné vysvětlení – její kouzelnické schopnosti byly nějakým způsobem spojeny s její empatií. A když teď empatie dostala volnost průchodu a byla zvládnuta, ozvala se i její magie.
Pořád to nevysvětlovalo, jak byla schopná kouzlit bez hůlky, ale jelikož k nim momentálně měla negativní pocity, ulevilo se jí. Tohle jí vždycky dávalo mnohem větší smysl. Na co mávat kouskem dřeva, kterému můžete někomu vypíchnout oko, když ta magie neproudí z ní, ale z vás? Jakým způsobem se čarodějové rozhodli takto omezit své možnosti? Byla to práce nějaké vládnoucí vrstvy, která chtěla mít tu moc někomu sebrat jeho magii? Nebo byla Lyn prostě a jednoduše výjimečný případ a ostatní skutečně potřebovali nástroj k tomu, aby mohli naplno používat své talenty? V knihách se o něčem takovém nikdy nedočetla, ale vzpomínala si přinejmenším na jednu scénu ve filmu, kdy někdo používal magii bez hůlky a nikdo z toho nedělal haló. Možná to nebylo úplně běžné, ale nejspíš ani nijak vzácné.
S podobnými úvahami snědla polovinu pizzy a druhou nechala zmizet. Pak s těžkým povzdechem přeměnila pohodlnou postel zpátky na lůžko s popruhy a šla zazvonit na ošetřovatele.
.
Další den už se budila v pohodlí obyčejné nemocniční postele v pokoji bez polstrování. Za jejími dveřmi sice postávala stráž, ale pokud vyloženě nepřemýšlela o své situaci, už se necítila jako nebezpečný cvok. Udržovala si od těla utrpení své i ostatních tím, že se soustředila na cvičení svých nově objevených schopností.
.
.
Den devatenáctý, pátek 22. září
.
Snape přišel, jak slíbil. Na tváři se mu nečekaně rozprostřel úsměv, když našel Lyn klidně sedět na podlaze běžného pokoje umytou a převlečenou, voňavou, mentálně naprosto vyrovnanou a jako čarodějku smrtelně nebezpečnou. Při pohledu na jeho tvář se jí sevřely útroby, ale povedlo se jí nedat to na sobě znát.
„Věděl jsem, že to dokážete,“ prozradil suše.
„Hm, to je, panečku, důvěra,“ opáčila ironicky Lyn, přestože cítila, že nelhal. Snape jako by věděl, že ho jen zkouší, se pouze mírně pousmál. Než si k ní přisedl, vytáhl hůlku a opsal její špičkou prostor místnosti. Že by nějaké zvukotěsné kouzlo?
„Když jste teď schopná souvislé myšlenky, musíme si promluvit. Ředitel vás mým prostřednictvím žádá, abyste se pokusila si vzpomenout na cokoli, co se týká této situace a vašeho otce, co by nám mohlo pomoci přijít na způsob, jak vás z toho vysekat. Něco, co by se dalo použít proti Downeymu a ve váš prospěch.“
„Jak si asi mám vzpomenout na něco, co jsem nikdy nevěděla?“ odsekla Lyn. „Jestli jste to už stih vypustit z paměti, ráda bych vám připomněla, že Downey opravdu není můj otec, ne v realitě, ze který pocházím.“
Snape si unaveně povzdechl.
„I kdybychom vám nakrásně věřili my dva, tímhle těžko přesvědčíte okolí. Pomůžete si tím leda k další závažné diagnóze ohledně svého psychického stavu. Soustřeďte se na fakta z této reality, prosím.“
Lyn chvíli doutnala. Nad jejich tvrdohlavostí jí zůstával rozum stát. Byla si jistá, že někdy v průběhu těch několika dní se určitě nejednou projevila způsobem, který jim musel přinejmenším vrtat hlavou, pokud chtěli vážně věřit, že je jen pomatená lordova dcerka. Nechápala, jak mohou být tak slepí.
Rozhodla se, že jako zbraň použije své znalosti. Musela přece vyčíst něco, co by jako blázen odříznutý od zbytku světa nikdy zjistit nemohla.
„Heleďte, tak já vám budu říkat věci, o kterejch vím z knih,“ nadnesla a nenamáhala se skrývat podráždění. „Knih, který se jmenujou Harry Potter, abych byla konkrétní. Snad se mi podaří vás konečně přesvědčit. Sám dobře víte, že jsem mizernej telepat.“
„Dobrá, zkuste to,“ přikývl Snape, i když jeho obličej i emoce prozrazovaly silnou pochybnost.
„Nevím, co z toho víte vy, tak budu střílet od boku, co mě napadne. Tak třeba… Vím, že když Hagrid přines Harrymu do tý chatrče na ostrůvku dopis z Bradavic, Dudley z toho vyšel s prasečím ocáskem. Svůj první návrat za Harryho školních dob Voldemort proved jako parazit na Quirrellově zátylku. Jeho deník používala jako svůj vlastní Ginny, než se ho pokusila spláchnout do záchodu zrovna na tý sociálce, co je mimo provoz kvůli Ufňukaný Uršule, kterou kdysi zabil bazilišek. Brumbál má škodolibej sklon říkat Voldemortovi křestním jménem Tom, protože ví, jak moc svůj míšenej původ nenávidí. Remus Lupin byl od dětství vlkodlakem, proto se mu bubák měnil v měsíc v úplňku. Myslím, že to byl chudák Neville, komu se bubák proměnil ve vás. Mladej James Potter a další přátelé poskytovali Lupinovi podporu tím, že se stali zvěromágama a doprovázeli ho ve zvířecí podobě jako jelen, pes a krysa – z toho důvodu se Harryho Patronus zjevuje ve tvaru jelena. Pettigrew byl zrádcovská malá svině; podrazil Jamese a Lily Potterovy,“ při zmínce o ní Lyn zaznamenala necharakteristicky silný emocionální výboj, který si uložila do paměti k pozdějšímu prozkoumání, „vyhodil do vzduchu kus ulice plný lidí a s pomocí ukazováčku, kterej si chvilku předtím sám uříz, to celý shodil na Siria Blacka, jenž nikdy nebyl Smrtijedem a díky Harrymu utek z Astronomický věže na hypogryfu jménem Klofan, k čemuž jsem mu mimochodem z celýho srdce fandila, a to chvíli předtím než jste za ním vy přived mozkomory, aby mu vysáli duši. Abych se přiznala, tu knihu jsem četla nejmíň desetkrát, než jsem byla emocionálně připravená na čtvrtej díl. No a v tom se mladej Skrk umně přestrojenej za Pošuka Moodyho zasloužil o to, že Harryho a Cedrika dostal na hřbitov v Malým Visánku, kde byl pohřbenej Voldemortův mudlovskej fotřík, pohár přeměněnej v přenášedlo. Můžu vám ještě povyprávět o zajímavejch efektech Priori incantatem, který vyvolalo setkání identickejch hůlek Harryho a Voldemorta, vyjmenovat nějaký Smrtijedy, který toho byli svědkama, nebo si vzpomenout na pár hesel k ředitelně nebo Nebelvírský věži za portrétem Buclatý dámy,“ usmála se s převahou.
Snape na ni skutečně hleděl udiveně.
„Jak tohle všechno víte?“ nadhodil tiše. Lyn na něj vrhla unavený pohled.
„V mým světě o kouzlení jenom sníme,“ řekla poněkud poraženě. „Jistá Rowlingová si jednoho dne sedla ke stolu a sepsala knihu pro děti, která se jmenovala Harry Potter a Kámen mudrců – a tím to všechno začalo. Vyšlo sedm dílů, každej pro jeden rok, kterej Harry strávil v Bradavicích, a podle nich se natočilo osm filmů. Ale já se k fandomu dostala pozdě a pátej díl mi přišel teprve to ráno, kdy jsem se tak nepochopitelným způsobem ocitla ve sklepení, kde jsem narazila na vás. Takže mám sice ohromný množství znalostí všeho, co se stalo ty čtyři roky předtím, ale jsem úplně stejně nevybavená jako vy všichni, co se týče toho, co teprve bude. Všechny vás znám. I když jen z Potterova dost omezenýho pohledu. Chápu, jak šíleně znělo moje vysvětlení, když jste si vlastně od začátku mysleli, že jsem Downeyova ztracená dcera… Ale teď už mi snad věříte, ne?“
Snape byl tak vyvedený z míry, že na chvíli zapomněl vypadat zakaboněně. Klouzal zrakem po její tváři, jako by se snažil ji silou vůle přimět zakřičet „to byl fór!“. Nakonec potřásl hlavou.
“Kdybyste nezašla to takových detailů, mnohé z nichž jsou navíc známy jen hrstce lidí – o nekterých jsem nevěděl ani já – mohl bych si myslet, že máte ve škole třeba nějakého špeha… Ale pro tohle nedokážu najít logické vysvětlení. Věřím vám. A omlouvám se, že mi zabralo tolik času a… obvinění, než jsem se k tomu dostal.”
Lyn pootevřela ústa k nějaké pichlavé poznámce, ale žádná ji nenapadla. Vypadal i zněl opravdu upřímně. Na chvilku se od ní odvrátil a hlavou opření o stěnu oba mlčeli.
Když se znovu ozval, mluvil pomalu a trochu nejistě.
„V tom případě toho jistě víte hodně o Voldemortovi a jeho služebnících. Všiml jsem si už dávno, že ho bezostyšně nazýváte jménem, ale přisuzoval jsem to vašemu hrdému rodinnému dědictví. Lord Downey byl vždy příliš pyšný a sebejistý, než aby se přidal do řad Smrtijedů.“
„Myslela jsem si to,“ přikývla Lyn. „O Voldemortovi vím slušnou řádku věcí, ale předpokládám, že stejně jako se Harry dozvěděl v každým roce vždycky něco dalšího, nevím zdaleka všechno, když jsem se nedostala ani k pátýmu dílu.“
Snape se opět odmlčel. Lyn vnímala jeho úzkost, kterou cítil snad poprvé od chvíle, kdy ho poznala. Přemýšlela, co tak strašného asi má na srdci, že má zábrany před ní.
„Znáte hodně Smrtijedů?“ nadhodil opatrně.
„U Voldyho návratu se autorka zmínila aspoň o deseti,“ přikývla. „Oslovoval je nebojácně jménama, páč si byl jistej, že z toho žádný svědci nevyjdou živý. Ale stěží to byli všichni. Vím, že Karkarov se určitě nepřidal, když na to došlo; byl podělanej až za ušima.“
„Aha,“ zabručel Snape. Dal si na čas, než znovu otevřel ústa, a mluvil pomalu, jako by se pohyboval po minovém poli a nechtěl skončit jako obláček mastného dýmu. „Předpokládám, že Potterovy podezíravé úvahy na mou adresu vám nejsou cizí, ale zajímalo by mě upřímně, kolik skutečných informací vám vaše zdroje poskytly.“
Lyn pochopila, kam tím míří. Harryho výlet do Brumbálovy Myslánky přinesl spoustu nových, zajímavých údajů, ke kterým člověk jinde nepřišel. Snape nejspíš netušil, kolik podobného materiálu Harry za své dosavadní studium nashromáždil, proto jen tápal v temnotách, pokud měl hádat, co všechno ví ona.
„Vím, že jste Smrtijed,“ řekla na rovinu. „Nevím, co si o tom všem mám myslet, protože Harry taky nikdy nedostal jasnej důkaz vaší skutečný oddanosti, ale dlouho už mám pocit, že je to všechno jen zástěrka, že vlastně vůbec nejste člověk, na kterýho si hrajete.“
Snape si dlouze vydechl; zřejmě byl rád, že má za sebou alespoň část nesnadného úkolu. Opětovným hlubokým nádechem si dodal odvahu k překonání druhé poloviny.
„Potter mě nemá v lásce, Downeyová, což ovlivňuje jeho úsudek. On ovšem není jediný. V očích prakticky všech ostatních jsem ten parchant, který nějakým záhadným způsobem obalamutil Alba Brumbála, zatímco za jeho zády je vlastně oddaný Voldemortovi; který týrá studenty a naddržuje dětem jiných Smrtijedů, protože je prostě zkažený do morku kostí. To je moje role. A je to úděl, který jsem kdysi ochotně přijal.“ K Lyninu překvapení profesor sklonil hlavu a opřel se čelem o nastavené dlaně. Vypadal v tu chvíli smrtelně znaven a Lyn cítila závan osamělosti a frustrace z jeho směru. Pocítila silné nutkání ho pohladit a utěšit, ale nedovedla si představit, že by ji nechal to udělat. Když po chvíli vzhlédl, vypadalo to, že se vzchopil.
„Rád bych k vám byl naprosto upřímný a svěřil se vám s celou tíhou svého úkolu, ale potíž je v tom, že je nadmíru důležité, aby tato informace neunikla někam, kde by ublížila nejen mně, ale i mnoha dalším lidem.“
„Já přece nechtěla, abyste se mi svěřoval,“ připomněla měkce Lyn. „Neodmítnu vás, jestli to udělat potřebujete, ale nejsem tu od toho, abych z vás tahala nějaký přísně tajný informace. Naprosto chápu, že je to riskantní.“
Snape na ni vrhl velice delikátní pohled. Lyn se mohla jen domýšlet, co se mu honilo hlavou, měla však dojem, že v něm bojovaly o nadvládu dva pocity – potěšení nad tím, že se vyjádřila tak rozumně, a bolest způsobenou jejím odmítnutím sdílet část jeho břemene.
„Oceňuji vaši nabídku,“ hlesl nakonec. „Budete však ochotna svěřit svůj život do rukou někoho jako já, i když si nebudete jistá, zda mi můžete věřit?“
…
.
P.S.: Pojala jsem úvodní obrázky jako prostředí, v nichž se kapitoly odehrávají, ale někdy to fakt dá práci :D. Tak prosím suďte něžně, kdykoli se vám obrázek nezdá – nehci jím prozrazovat víc, než je nutno, podobně jako „názvy“ kapitol, které vymýšlím až při vkládání, protože jsem se s nimi nikdy neobtěžovala při psaní.
.
« Předchozí kapitola Další kapitola »
496 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...