„Oceňuji vaši nabídku,“ hlesl nakonec. „Budete však ochotna svěřit svůj život do rukou někoho jako já, i když si nebudete jistá, zda mi můžete věřit?“
Lyn na něj chvíli hleděla. Několikrát se pokusila promluvit, ujistit ho, že ano, ale věděla, že by to byly lži, a nedovedla je pustit přes pusu. Byla jím uchvácena, byla jím přitahována, bylo jí dobře v jeho společnosti a cítila, že jí na něm začalo záležet. Důvěra… bylo zatím silné slovo. Věděla o něm jen málo a i to bylo obestřeno tajemstvím a nejistotou. Mohl ji tu celou dobu připravovat jako novou posilu pro Voldemorta a dozvěděla by se to příliš pozdě.
„Ještě tam nejsme,“ vymáčkla ztěžka, vědouc že ho tím může ranit. Snape se na ni ale jen chmurně usmál.
„Myslel jsem si to. Známe se jen chvilku a i když vy o mně nějaké informace máte, nemůžete si jimi být jistá,“ vyslovil to, co se jí honilo hlavou. „Já o vás vím ještě méně, přestože znám vaši rodinu už dlouho. Mně značně pomáhá, jak otevřenou máte mysl, ale předpokládám, že oba dobře víme, že povrchové myšlenky stěží prokazují charakter nebo celou pravdu. Stojíme tedy nyní před dilematem – kdo z nás udělá ten první krok?“
Lyn si povzdechla. „Je mi jasný, že se snažíte jemně naznačit, že vy to bejt nemůžete, protože na vašem tajemství stojí bezpečí spousty dalších lidí.“ Pohled do jeho tváře jí stačil jako potvrzení. „Ale co chcete udělat, pohrabete se mi v hlavě pěkně vrstvu po vrstvě? Jak můžu vědět, že tam nenajdete něco, co použijete proti mně, jestli se nakonec ukáže, že jste třídní zrádce?“
Snape ji kupodivu odměnil úsměvem a pro jednou nebyl ani jedovatý, ani hořký. Nebyl to ten zářivý smích jako minule, ale Lyn přesto zasáhl. Cítila, jak jí v hrudi srdce zrychlilo a musela trochu bojovat o další nádech do náhle stažených plic.
„Klobouk se tehdy opravdu musel splést,“ naklonil hlavu maličko ke straně a Lyn se do tváří nahrnula krev. „Nemohu si pomoct, abych ve vás neviděl podobnost s vaším otcem. Naštěstí alespoň vaše vypočítavost nemá tak nepříjemnou, chladnou podobu. Budeme-li ale oba podezřívaví a nedůvěřiví, jen těžko dojdeme nějakého rozumného konce.“
„Ale já musím bejt první,“ opáčila Lyn kysele. Snape ji klidnil zdvižením rukou.
„Uznávám, že vaše postavení a zážitky posledních dnů vás plně opravňují setrvávat v obranné pozici. Ovšem má zdrženlivost nepramení z toho, že bych vás považoval za bezpáteřní pragmatičku, ale z vaší nezpůsobilosti ovládat nitrobranu. Bez ohledu na vaše úmysly by se vám v hlavě mohli pohrabat i jiní než já, kteří by nasbírané informace mohli snadno zneužít k vlastnímu prospěchu.“
Lyn ho ještě dlouhou chvíli probodávala pohledem. Pochybovala, že by v záhybech její šedé kůry našel cokoli, co by považoval za vzdáleně užitečné. Její hlavní strach se týkal věcí, které byly prostě privátní – jako třeba pravý rozsah jejího studentského pobláznění učitelem, nebo kterýkoli jiný podobný zážitek z jejího pestrobarevného imaginárního milostného života. To by jistě nevedlo k žádným úmrtím, ale mohlo by se to snadno stát předmětem všeobecného veselí na společenských sešlostech, kterých by se Snape zúčastnil.
Ale čert to vem, uzavřela to nakonec. Jestli o ni stejně nestál, horší už to být asi nemohlo – a pokud tam přece jen klíčil zájem, bude to pro něj alespoň kvalitní zatěžkávací zkouškou, která udělá Lyn službu tak, nebo tak.
„Fajn,“ povzdechla si. „Poslužte si. Ale potom chci znát alespoň ten kus tý vaší pohádky, kterej znaj i ostatní – a chci si její pravdivost ověřit na vašich emocích. Cokoli mi budete ochotnej říct navíc po inspekci mý hlavy, bude ale patřičně oceněno.“
„Domluveno.“
Jakmile se k ní Snape natáhl, Lyn si zděšeně uvědomila, jak intimní výměna to zřejmě bude. Paráda, napadlo ji, náš první intimní zážitek a samozřejmě jediný, co z něj hrozí vzniknout, je enormní trapas. Uličnická jiskra, která se v tu chvíli objevila Snapeovi v temných očích, ji vůbec neuklidnila.
Možná nemusel brát její tvář do dlaní, ale každopádně to udělal. Lyn se pokoušela nějak nenápadně rozdýchat vír hormonů, které se plašily pod dotykem jeho horkých rukou, ale jeho blízkost a vůně jí nedávaly šanci. Jeho oči se zabodávaly do jejích s intenzitou, jakou u něj ještě nezažila. Polkla a zadržela dech, jako by se měla potopit nebo si nechat udělat rentgen, a vzápětí cítila jemný tlak jeho mysli ve své.
Bylo to jiné než tehdy poprvé v Brumbálově pracovně. Tenkrát to byl útok; nyní cítila, jak moc se snažil být něžný. V příjemném zajetí jeho rukou se jí konečně podařilo uvolnit; užívala si pocit jeho kůže na své, jeho kolínskou, které se nemohla nabažit, a dovolila mu lístek po lístku probírat obsah své mysli s daleko větší důvěrou, než s jakou původně počítala.
Místo aby si všímala vzpomínek a myšlenek, které jí prolétávaly před duševním zrakem, raději se soustředila na to, co viděly její fyzické oči: jeho obličej. Konečně byl jeho majitel tak blízko a zároveň dostatečně rozptýlen, aby si jej mohla beztrestně prohlížet do nejmenších detailů. Počítala drobné vrásky kolem jeho očí a zapisovala si do paměti nesnesitelně neodolatelný tvar jeho rtů, zatímco plnými doušky nasávala vzduch sladký jeho přítomností a každou buňkou, které se dotýkal, se snažila si uchovat ten pocit na později.
Když prošel, co potřeboval, a pustil ji, cítila se okradená. Zuřivě mrkala, aby zatlačila zpět slzy, které zčistajasna zaplnily její slzní kanálky, a pokoušela se uklidnit. Jistě jí bude stačit ostuda, kterou si uřízla v hlubinách své hlavy, nemusela se teď před ním ztrapnit i navenek.
Snape ji pozoroval s tím nejkurióznějším výrazem. Lyn byla příliš vyvedená z míry, aby se pokoušela číst v jeho i tak nečitelných pocitech, jen se modlila, aby se k čemukoli, co našel v záhybech jejího vědomí, postavil dospěle.
Chvíli trvalo, než kdokoli z nich opět promluvil, jako by si oba potřebovali oddechnout a vstřebat dojmy.
„Tak teď je řada na vás,“ připomněla stále ještě rozechvělá Lyn. Už se jí podařilo dostat pod kontrolu její hormony, ale její tváře pořád hořely jeho teplem a měla matný dojem, jako by jeho vědomí její mysl neopustilo tak docela, jako by ho část stále putovala záhyby jejího mozku.
Snape jen přikývl. Když se na ni znovu podíval, vypadal naprosto nedotčen čímkoli, co v posledních několika minutách proběhlo. Jeho výraz byl chladný a věcný jako vždy, neprozrazoval zhola nic. Musel mít nasazování téhle masky vytrénované k dokonalosti. Lyn se zarazila nad tou myšlenkou; byla si však už téměř jistá tím, že to byla jen maska.
„Jste připravená?“ zeptal se.
Ne, vyhrkl pohotový hlásek v mé hlavě. Popravdě by potřebovala pár měsíců někde daleko od něj, aby byla opravdu připravená, aby neměla pocit, že se neudrží a vrhne se na něj, jakmile se na ni znova podívá tak zblízka. „Ano,“ řekla však rychle v pokusu vypadat nad věcí. Neuměla to však tak perfektně jako on, i když už měla solidní porci praxe za sebou. Snape čekal, jako kdyby přesně věděl, co se v ní děje – což možná už opravdu věděl.
Lyn si v duchu dala pár políčků, potřásla hlavou a odkašlala si. Sedla si znovu naproti němu a soustředila se. Cítila, že to zabralo. Muselo to být to emocionální týrání, kterému tak dlouho nedokázala utéct; byla vyhladovělá po normálních, příjemných věcech natolik, že se přestávala ovládat a jednat s rozmyslem. Snape byl pořád její učitel a jistě neměl v plánu se v nejbližší době začít muchlovat s holkou, která neměla dost rozumu, aby se od něj držela dál.
Usmála se na něj naprosto nevinně a tak trochu byla zvědavá, jak se k tomu postaví on. Snape jí oplatil úsměv tím nejsterilnějším způsobem, jaký kdy viděla. V duchu se zasmála. Měla dojem, že právě prošla zkouškou; ukázala, že s ním přece jen dokáže držet krok ve hře, kterou hrál.
Nadechl se a dal se do vypravování. „Skutečně jsem byl Smrtijedem, ještě jako mladý, hloupý a plný pokřivených ideálů. Po pádu Temného pána jsem si pobyl v Azkabanu, odkud mě dostal ven Brumbál a poskytl mi útočiště v Bradavicích. Nyní se aktivně podílím na činnosti Fénixova řádu a dělám dvojitého agenta. Jen Brumbál ví, kde skutečně leží má věrnost; ve všem ostatním mi pomáhá nitrobrana a myslánky.“
Lyn se soustředila, jak jen mohla, ale hladina jeho pocitů zůstala nedotčená. Jeho nitro bylo uzavřeno stejně pevně jako jeho mysl. Jediné, co cítila, byla neupřímnost jeho slov.
„Neříkáte mi úplnou pravdu,“ obvinila ho, „a všechno ostatní schováváte tak dokonale, že o vás pořád nevím prakticky nic. Nehrajete fér, profesore.“
Snape zamrkal. Možná to bylo přesně to, co měl v úmyslu – říct jí polopravdu a nedovolit jí to odhalit. Nevypadalo to však, že by počítal s tím, že se jí i navzdory jeho nečitelnosti podaří přistihnout ho při pokusu o lež.
Na okamžik sklopil zrak. Lyn napadlo, o čem asi přemýšlí. O dalším, lepším pokusu ji obalamutit, nebo o tom, že by jí měl raději přiznat barvu?
„Máte pravdu,“ hlesl. Lyn vyletělo obočí. Podíval se na ni. „Tohle je taková… jednodušší verze. Nezahrnuje pár zásadních detailů. O těch totiž ví jen dvě osoby a jednou z nich jsem já. Doufám, že vám bude stačit, že jsou to záležitosti silně soukromé a citlivé a pouze by podpořily ta fakta, která jsem vám sdělil. Plný rozsah mých mladických chyb, které mě uvěznily v životě, jež vedu, zná jen ředitel – prosím vás jen o to, abyste v tomto bodě důvěřovala jemu.“
Vypadal velmi upřímně, ale Lyn ho pozorovala zpod přivřených víček podezřívavě. Jeho nitro bylo stále bezpečně zapečetěno a ta trocha emocí, které nechal prosáknout, mohla být pečlivě vybrána, aby vytvořila dojem věrohodnosti.
„Neměla jsem vám věřit, co?“ zavrčela a jen stěží zabránila svému hlasu se třást. Raději se chytila vzteku, jinak hrozilo, že její slzní kanálky tentokrát opravdu přetečou. „Vzal jste si, co jste chtěl, a teď už nemáte žádnej důvod mi oplatit, tak se mě snažíte opít rohlíkem. Nevím, kde jste v mojí hlavě našel cokoli o tom, že bych byla tak jednoduchá, ale aspoň už vím, jak nízký mínění o mně máte.“
Vyškrábala se na nohy, jak nejrychleji to ve svém zkřehlém stavu dokázala, a postavila se ke dveřím svého pokoje.
„Cestu ven znáte,“ usekla a pokynula mu k východu.
Snapeovi unikl povzdech a unaveně semkl víčka. Vstal o poznání elegantněji než ona, ale nezamířil hned pryč, jak očekávala. Přistoupil k ní tak blízko, že mezi nimi zůstalo sotva deset centimetrů prostoru. Do hrudi ji udeřily emoce a zaskočilo ji, když si uvědomila, že to byl strach. Jeho strach.
„Omlouvám se,“ hlesl. „Tohle je pro mě nesmírně těžké. Neměl jsem v úmyslu s vámi manipulovat, chtěl jsem se opravdu jen vyhnout tomu, abych vám nabízel celý rejstřík svých pocitů. Máte ale pravdu v tom, že je to ode mě stěží fér. Dovolte mi to zkusit ještě jednou. Slibuji, že ačkoli vám stále nemůžu prozradit všechna fakta, pokusím se vám dát plný přístup k tomu, co se odehrává uvnitř.“
Lyn o tom přemýšlela. Cítila, že jeho obavy byly skutečné a upřímné. Nechtěl odtud odejít a ponechat ji jejímu ublížení a ještě hlubší nedůvěře než předtím. Opravdu mu na tom záleželo. Cokoli ho předtím nutilo se schovávat a zkoušet to na ni hrát, ustoupilo jeho potřebě si jí získat na svou stranu. Uvědomovala si, že na její rozhodnutí silně tlačí i jeho blízkost, ale věděla, že to už dovede vynechat z rovnice.
„Poslední šance,“ varovala ho. „A dejte mi ruce,“ přikázala. „Jestli fyzický kontakt pomáhá při nitrozpytu, jsem si jistá, že bude ještě užitečnější pro empatii.“ A taky příjemnější, dodala si v duchu. Cítila, že opět našla pevnou půdu pod nohama, co se týkalo jejích zvířených hormonů, a tentokrát hodlala být tím, kdo si vezme, co bude chtít.
Snape si nedovolil se na ni přímo usmát, ale jeho koutky zacukaly. Neobtěžoval se ustoupit ani o centimetr a nutil ji tak zaklánět hlavu, pokud se mu chtěla dívat do tváře. Když do svých horkých dlaní uchopil její ruce, nejenže je stiskl, ale jeho prsty udělaly několik na sobě nezávislých pohybů tam a zpět – pohladil ji. Lyn polkla, ale dokázala nespustit oči ze svého cíle. Jeho emoční jádro se před ní ještě chviličku schovávalo, ale pak jako by se klidná černá hladina rozestoupila a ona se propadla do žhavého víru pocitů tak různorodých a syrových, že zalapala po dechu a v sebeobraně zavřela oči. Okrajově vnímala, že se zapotácela dozadu, ale Snapeovy ruce ji jistily.
Trefila se do černého, když si představovala, že pod tou nerudnou studenou přetvářkou je něco, co stálo za to objevit. Hruď se jí plnila natolik, až se lekla, jestli se jí empatie opět nevymyká z rukou. Byly to však pocity jediného člověka a po bezdechém okamžiku zápasu dokázala opět najít svou rovnováhu. Věděla, že Snape na ni mluví, přeříkává jí další verzi svého neveselého osudu, ale nevnímala slova, jen pocity pod nimi. Bolest, strach, nejistota, úzkost, obavy, zklamání, bezmoc, hořkost, žal, zoufalství… ale také láska, naděje, očekávání, radost, potěšení, touha…
Touha…
…po ní?
Všechno se zmítalo ve Snapeově nitru, uvězněné, utiskované, toužící uniknout na svobodu. Byla to hotová Říše divů v porovnání s tichou, temnou strohostí, kterou se kryl navenek. Lyn otevřela oči a zatímco opatrně ohmatávala tvary touhy, kterou prvně zachytila tak zběžně, že se zdráhala uvěřit tomu, že se jí to nezdálo. Byla divoká, žhavá a rudá a ve chvíli, kdy si plně uvědomila její význam, uviděla ji odrážet se v jeho temných očích, které jako předtím ty její využily příležitosti a klouzaly po jejím obličeji a těle, vědomy si příjemné beztrestnosti, která se jim jindy nenabízela.
Vzápětí však objevily ty její a Snapeovi očividně došlo, že to všechno, co mu právě proběhlo nitrem, teď viděla i na jeho tváři. Jeho pocity se v okamžiku sbalily a uzavřely do sejfu, který se s prásknutím zabouchl. Pustil ji, jako by se opařil, a zneklidněný prchl na opačnou stranu místnosti, kde se zastavil zády k ní.
Lyn si pomalu, dlouze vydechla. To byl výlet, jaký ještě nezažila. Jejím tělem proudilo příjemné rozechvění nad zjištěním, že po ní touží možná stejně silně jako ona po něm… Zbývala tu však jedna zásadní otázka, o níž si byla jistá, že ji nebude chtít ani slyšet, natož zodpovědět – jestli byla nějaká naděje, že jí patřila i ta láska, o niž se jemně otřela. Lyn ji už nestačila prozkoumat a netušila, zda byla nová či stará, ani ke komu byla směřována. Střípek naděje v ní ovšem zůstal.
„Jste tentokrát spokojená?“ zeptal se pečlivě váženým tónem.
„Jestli se ptáte, jestli už té vaší verzi skutečnosti věřím,“ nadhodila Lyn opatrně, „tak ano.“
„To mě těší,“ vydechl. „Doufám, že patřičně oceníte skutečnost, že jste jediná další osoba, která dostala pozvánku tak hluboko do mého soukromí.“ Pak se k ní pomalu obrátil čelem, zůstal však, kde byl. Měřil si ji zamračeně pohledem a zřejmě se o něčem rozhodoval. Lyn se pokoušela na nic nemyslet; zřejmě se dostala až příliš hluboko do zapovězených složek jeho emocí, které nebyl připraven sdílet s nikým, a nechtěla ho teď ještě vyplašit svými závěry o tom, co našla.
„Víte, je to určitě něco, co by Potter nikdy nečekal a jistě jste se o tom tedy nedočetla,“ nadhodil s úšklebkem, „ale nejste první školačka, která se ve mně kdy zhlédla.“ Lyn zamrkala překvapením. Ne ani tak nad tím, že mohl přitahovat i někoho jiného, ale že jí to právě prozradil. Skoro se bála odhadovat, kam tento jeho monolog povede.
Přešel místnost do dalšího kouta, skoro stejně daleko od ní, jako byl ten původní. Jeho náhlá potřeba udržovat si odstup Lyn zároveň těšila i strašila.
„Nepochybuji o tom, že mnohdy tomu pomohlo jednoduše to, že jsem na škole zdaleka nejmladší profesor, ale každopádně se to stává,“ pokračoval s pohledem upřeným do stěny. „Někoho neodradí ani moje k dokonalosti dovedená role chladného tyrana – ať už proto, že si pod tou slupkou představuje něco jiného, nebo se mu z různých pochybných důvodů líbí právě moje veřejná tvář. A ani polovina těch děvčat – a věřte tomu nebo ne, bylo mezi nimi i pár chlapců – nebyla ze Zmijozelu.“
Lyn si to všechno při jeho řeči automaticky představovala a na rtech jí začínal kvést pobavený úsměv. Zničehonic se však opět otočil k ní, odvážil se dokonce o několik kroků opět zkrátit vzdálenost mezi nimi, a upřel jí do tváře další ze svých vzácných intenzivních pohledů.
„Vy jste první, kdo je mi takříkajíc na dosah,“ vydechl. „Dospělá, rozumná, bez všeho toho uši drásajícího hihňání a ovívání a pokusů zasloužit se o nějaký ten školní trest se mnou osamotě v kabinetu. Všechny studentky před vámi mi byly spíš na obtíž, ačkoli mě z části těšil jejich zájem. Ale ne vy,“ potřásl hlavou a přeměřil si ji pohledem znovu, tentokrát si však dal načas. „Nejste dívka; jste žena. Vaše myšlenky občas uklouznou, ale nebýt jich, možná bych to ani nepoznal: vaše tvář zůstává nevinná a tělo nepohnuté. Máte svou důstojnost. Víte, co cítíte, ale odmítáte tomu být otrokem. A obáváte se to dát najevo zrovna tolik jako já.“
Lyn ho pozorovala a poslouchala fascinovaně. Jakmile se jeho řeč stočila k ní, neubránila se ruměnci – vědět, že někoho přitahujete, a slyšet ho vám skládat poklony byly citelně rozdílné věci. Nevěřila, že by byl ochotný a schopný k ní promluvit takto otevřeně ani po tom, co odhalila jeho tajemství. Zřejmě ho však podcenila; i on byl dospělý – a pod tou slupkou nedotknutelného zřejmě také mnohem vyzrálejší, než čekala.
„Nevím, kam tím míříte, profesore,“ řekla nahlas. Snape naklonil hlavu ke straně s vědoucným výrazem, který jí prozradil, že jí na ten bluff neskočil.
„Jak jsem řekl,“ podotkl, „celá nevinná a nepohnutá. Přesně víte, co jsem od začátku školního roku zažíval, jen jste se až teď s jistotou dozvěděla, že jste si to nevymyslela.“
„Obviňujete mě z něčeho?“ zarazila se Lyn zamračeně. Snape si odfrkl.
„Ztížila jste mi život, jak to jen ještě bylo možné,“ ušklíbl se. „Je pro mě pekelně těžké se soustředit, když mě propalujete těma svýma uhrančivýma očima. Být jediným mladým, vzdáleně pohledným učitelem na škole je výzva sama o sobě, ale nic, co jsem dosud zažil, se nevyrovnalo tomu, když se jedné studentce konečně povedlo uvést mě v pokušení. Jste moje zkáza, Downeyová.“
„Máte dojem, že jsem to tak chtěla?“ vzbouřila se Lyn. „Že jsem se jednoho dne prostě vzbudila s nápadem, že si na svou hlavu svolám prokletí dalšího marnýho zabouchnutí a hory nenaplnitelnejch tužeb? Že mě baví bejt za trapnou školačku, který se třesou kolena z učitele? V jakým světě to žijete?“
Snape se zarazil. Pak jako kdyby mu něco došlo, zavrtěl hlavou. Přistoupil k ní ještě o kousek blíž.
„Zdrojem mého hněvu není to, co cítíte vy, Downeyová,“ hlesl o mnoho tišeji, než mluvil dosud. Lyn docvaklo, co tím myslel, ještě než dokončil své vysvětlení: „Ze všech trápení, co mě potkala, tohle hrozí zabráním vrchních příček seznamu právě proto, jak je hořkosladké. Stačilo by tak málo…“ natáhl se po ní špičkami prstů, ale nechal paži spadnout dřív, než se jí dotkl. Lyn se zachvěla a úst jí unikl vzdech. Jeho zrak spočinul na jejích rtech a tentokrát jeho syrová touha naplnila jeho pohled tak beze zbytku, až přiměla Lyn k obavám, že se jí už neubrání a vezme si ji, přímo tady, v chlórem načichlém pokoji psychiatrického ústavu. Nebyla si jistá, zda by v sobě našla dost vůle se mu vzepřít. Její tělo by ji pravděpodobně přehlasovalo.
„Možná… jen možná… pokud budeme mít výjimečné štěstí a podaří se nám vás dostat ze spárů vašeho otce…“ nakousl nesmírně opatrně. „Možná dostaneme prostor udělat všechny ty zavřeníhodné chyby, o kterých si teď necháváme jen zdát. Čert mě vem.“
Lyn jen tak-tak zadržela zaskuhrání. Kolena jí povážlivě zeslábla, dech z ní vyrážel v mělkých, zrychlených doušcích a po těle jí naskákala husí kůže. Právě jí přislíbil přinejmenším jednu divokou zakázanou noc, kdy jejich těla budou spletená do sebe jako klubko hadů. Jen ta představa v kombinaci s pohledem na jeho zrůzněnou tvář jí vyrážela dech.
„Ale to první, co musíme udělat, je vysvobodit vád odsud,“ pokračoval už daleko vyrovnanějším tónem Snape. Zdálo se, že pro něj nastal čas se vrátit k věcnému rozhovoru. Čas stáhnout se do bezpečnějších krajin. Lyn stále ještě bojovala o nadvládu nad vlastním tělem, ale vděčně přikývla. Kdyby ještě chvíli byla nucena setrvat v tak vypjatém stavu, museli ji brzy křísit.
„Mě nebo ředitele byste jistě mohla zmást mnohem snáze,“ nadhodil a posadil se zpět na zem, kde konverzovali původně. Lyn se nesmírně opatrně svezla vedle něj, ale pro jistotu o kousek dál, než by chtěla. Snape vrhl pohled na mezeru, kterou mezi nimi nechala, ale nekomentoval to. Zřejmě víc než dobře chápal, proč to potřebovala udělat. „Zajímá mě ale, jak je možné, že je Downey tak skálopevně přesvědčen, že jste jeho dcera, přestože jste zřejmě skutečně původem odjinud. Vlastní rodič by přece musel poznat, že nejste ta samá osoba, kterou dosud znal.“
„O tom už jsem přemýšlela,“ přikývla Lyn.
„Myslíte, že je to z jeho strany nějaký trik? Nebo svou dceru znal tak málo, že ho ani nenapadlo, že to nejste vy?“
Lyn zavrtěla hlavou. „Řekla bych, že mi váš svět v zájmu zachování vlastní příčetnosti vytvořil právoplatný místo.“ Snapeovo obočí se zkřivilo. „Víte jak, každej ze zdejších odněkud vzešel, neobjevil se jen tak zničehonic, příčina a důsledek šlapou jeden za druhým, jak mají. Tak jsem asi i já dostala vlastní kořeny. Abych nezůstávala naprosto nelogickým článkem v celkovým mechanismu, přijal mě a zakomponoval, dal mi původ a roli a najednou tu odjakživa byla nějaká Lyn Downeyová. Nejsem si tím jistá, ale myslím, že tak možná vznikl i sám Downey, protože svoje příjmení jsem v knihách opravdu nepotkala – ale psalo se tam koneckonců jen o hrstce rodin a já i on jsme Američani, takže kdoví. Je vlastně možný i to, že tahle realita vlastně není vázaná na knihy, ale naopak, že existovala dávno předtím, než se někdo dokázal napojit na její události a vytvořit z toho příběh.
‚Otec‘ každopádně netuší, že vlastně vůbec nejsem jeho dcera – pro něj je to přirozený jako všechno ostatní, ve svejch vzpomínkách mě zná od narození. Nevím, možná tu i předtím existovala nějaká ubohá Lyn a já jen zapadla na její místo – možná vypadala jako já, a možná se mi realita přizpůsobila i v tomhle a všem změnila vzpomínky. Teorií mám plnou kapsu. Tomu, která z nich je vlastně ta pravá, pokud vůbec nějaká, jsem stejně daleko jako nalezení cesty zpátky do vlastního světa.“
Lyn se nikdy nevzdělávala v těchto divoce nevyzpytatelných odvětvích vědy, ale jako zuřivá fanynka sci-fi měla v malíčku způsob, jakým tvůrci vysvětlovali mnohé bláznivé scény a předměty. Na jednu stranu to dávalo smysl, na druhou stranu doopravdy věděla úplné kulové a rozhodně neměla vzdělání a talent na fyziku a matematiku, které by potřebovala k tomu, aby se jen přiblížila ke správné odpovědi. Navzdory tomu její tónem experta podávané teorie stačily Snapeovi k malé, ale citelné vlnce obdivu, kterou vyslal jejím směrem. Jeho logické, analytické mysli to zřejmě znělo tak smysluplně jako jí.
Ať už v jejím původním vesmíru bylo možné a nemožné, co chtělo, realita ji před nedávnem šokovala takovým způsobem, že byla připravena hodit všechno to, co si myslela, že věděla, za hlavu a začít nanovo.
Snažila se nevnímat, jak něžný byl v tu chvíli Snapeův pohled. Jejich brutálně otevřená konverzace jí začínala připadat jako bláznivý sen a přestávala si být jistá, že se vážně odehrála. Svaly v jejích nohách stále ještě pocukávaly vypětím, bylo příliš brzy na další dávku mučení.
Snape dal najevo pochopení tím, že se ujal pokračování v konverzaci. „Takže nemáme nic, co by se dalo použít proti Downeymu,“ usoudil. „Nepamatujete si vůbec nic?“
„Moje první vzpomínky z týhle dimenze začínaj přistáním ve sklepení,“ zavrtěla Lyn důrazně hlavou.
„Možná by se dal objevit způsob, jak by se ve vás daly vyvolat – pokud tedy existovalo nějaké vaše paralelní já.“
Lyn vylétlo obočí. „Fí-ha. To jako že bych si vzpomněla na něco, co jsem vlastně nikdy nezažila?“
„Přesně tak. Jestliže si na vás pamatuje lord Downey, mohly by někde existovat i ty ‚vaše‘ vzpomínky. My bychom je prostě museli přivolat tam, kam patří – do vaší hlavy.“
„To zní jako magie nejvyššího kalibru,“ ohrnula Lyn rty v uznalé grimase.
„Bohužel to tak je,“ souhlasil Snape. „Prostě to jen zní, ale nikdy jsem neslyšel o tom, že by se to kdy uvedlo do praxe, a jsem si jist, že by to stálo ohromné množství práce. Navíc by to nejspíš neposloužilo jako věrohodný zdroj důkazů. Lord Downey vládne brilantním mozkem, hbitým jazykem a ohromnou sumou galeonů a nepochybně by pádně argumentoval jak vaším oficiálním duševním stavem, tak i údajným pokusem o jeho kompromitaci ze strany Brumbála. Navíc vám ve své situaci nemůžu být nijak nápomocen veřejně, takže jistě pochopíte, že nesmím z tohoto pokoje vynést informaci, která by Downeyho mohla usvědčit, a všechno musí přirozeně vypadat jako dílo pouze vaše a ředitelovo.“
Lyn se s vyčerpaným povzdechem opřela hlavou o stěnu za sebou. „Zkysnu tu do smrti,“ hlesla poraženě.
„No tak, nemůžete se vzdávat před bojem, Downeyová,“ pokusil se ji povzbudit Snape. „Jak se k vám otec choval chvíli po tom, co jste zmizeli z pozemků školy? Strávili jste chvíli doma, než vás přemístil sem, je to tak? Byl k vám hrubý? Použil proti vám fyzickou sílu nebo nějakou kletbu? Dala by se na tom při dávce štěstí vystavět obžaloba z domácího násilí.“
Zklamaně potřásla hlavou. „Ne, byl naopak slušnější a vřelejší, než jsem čekala. Nedotkl se mě ani prstem. Ale,“ vzpomněla si najednou a dovolila si malý potěšený úsměv, „snažil se mě přimět mu povědět pravdu Imperiem. Je to přece kletba, za kterou by šel sedět, no ne? A kdo ví, co by byl ještě ochotnej použít, kdybych mu dala dost dalších důvodů k frustraci?“
„Výborně,“ pousmál se Snape. „S tím můžeme pracovat. I k tomu ale budeme potřebovat nějaký hmatatelný důkaz, na což vzpomínka nestačí.“
V Lynině hlavě však po jeho prohlášení duněla jen prázdnota. Jak proboha měla dokázat, že si někdo magicky přivlastnil její vůli?
Snape zavrtěl hlavou. „Nevadí. Prodiskutujeme to s ředitelem a dáme vám vědět, jestli se nám podaří přijít na něco použitelného.“
Vrhl na ni poslední pohled, jako by si ji chtěl ještě lépe uložit do paměti, než ji bude muset opustit, a vytáhl se na nohy. Lyn si ale ještě na něco vzpomněla.
„Profesore?“
„Ano, Downeyová?“
„Zmínil jste se o Fénixově řádu… Čirou náhodou je to titul toto pátýho dílu, kterej měl bejt o tomhle školním roce. Co je to?“
„Spolek kouzelníků a čarodějů, kteří vedou odboj proti Voldemortovi. Kdysi ho založil sám Brumbál. Nyní jsme kvůli Popletalovi prakticky jedinými lidmi, kteří nejen věří tomu, že se Pán zla vrátil, ale i podnikají kroky, které mu přinejmenším znepříjemňují existenci.“
„A vy jim děláte toho dvojitého agenta,“ přikývla Lyn s pochopením. Vstala z podlahy. „Můžu pomoct. Jaký jsou podmínky vstupu? Už bych si našla něco, v čem bych mohla bejt užitečná.“
Čekala trošku té radosti, ale podíval se na ni velmi vážně. „Jestli se vám podaří dostat z tohoto maléru, budete mít možnost si svobodně požádat o libovolný počet dalších.“ Tím spolehlivě zchladil její nadšení. Hleděl jí do očí s jistou bolestí, které dovolil proniknout krustou svého sebeovládání. Vzápětí už byl pryč a zavřel za sebou dveře pokoje.
O pár vteřin později se dveře znovu otevřely, ale Lynin nadějný pohled se střetl jen s tváří hlídače, kterému bylo dovoleno se vrátit zpět na svou pozici. Jen ji zkontroloval a zase zavřel.
Lyn si povzdechla a zamyšleně se zhroutila na svou postel. Aby svou mysl uchránila před další nekontrolovatelnou vlnou úvah o Snapeovi a jeho nedešifrovatelného vztahu k ní, trénovala se v používání svých schopností.
.
Ponámka:
Měla jsem poslední dobou nad hlavu práce a znovu jsem úplně zapomněla na svůj slib pátečního publikování. Toto jsou proto dvě kapitoly v jedné, protože jsem je stejně nedokázala férově rozdělit na víceméně stejné díly a dnešní část by byla kratičká.
Obrázek jsem si půjčila od PilGrim1987 na deviantARTu. Nezobrazuje sice správné místo, ale je to to nejlepší zachycení Snapea z této kapitoly, které se mi podařilo vyhledat ( + mu není vidět do tváře, čili autor ani já nikomu nevnucujeme konkrétní představu :D). Nechtěla jsem už používat tu studenou fotku nemocničního pokoje – a brzy zřejmě přejdu na sofistikovanější, stálý náhledový obrázek, který jsem vyrobila speciálně pro publikaci tady, ale ještě jsem jej nechtěla použít, protože prozrazoval příliš mnoho :).
.
« Předchozí kapitola Další kapitola »
527 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...