Skip to content

Paralela snů: Kapitola šestnáctá – Nový život

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

Honosný dům rodiny Downeyů Lyn už nepřišel chladný a neutěšený. Zavěšená do svého otce stoupala po schodech ke hlavnímu vchodu s očekáváním, že tentokrát se uvnitř bude cítit jako doma.

Lord Downey ji hned zčerstva překvapil tím, že objednal pizzu. Když se ho s úsměvem ptala, jak to, že vůbec ví, že něco takového existuje, řekl „jsem starý, ne mrtvý“. Lyn ho ujistila, že tak to vůbec nemyslela, a on jí vysvětlil, že v jeho domě se nikdy nelogicky nelpělo na všem výhradně kouzelnickém a že vždy považoval za užitečné se informovat o věcech, co mudlové mají a dělají, protože pokrok, který předvedli i bez magie, byl rozhodně hodný uznání, a kromě toho neuškodilo mít pár technologických výhod oproti čarodějům, jejichž duch a arzenál z těch nejhloupějších důvodů uvízly ve středověku.

„Kouzelnická komunita teď nevědomky udržuje jistou rovnocennost mezi čaroději a mudly, protože si nedovede připustit, že kdyby dovolili technologii vstoupit do jejich každodenního života, měli by proti mudlům obrovskou výhodu. Možná momentálně nejsou nepřátelé, protože netuší, že existujeme, ale vždy je dobrý nápad znát i potencionálního nepřítele. Dříve nebo později by totiž také mohli být schopni vyvinout přístroje, kterými by naši magii vypátrali a v tu chvíli už bude pozdě se rychle učit, jak by se pomocí jejich vlastních zbraní dalo něčemu takovému zamezit.“

Lyn tiše žasla nad jeho prozíravostí. Popravdě ji nejednou napadlo, že čarodějové jsou si příliš jisti svojí výhodou. Díky ní nemuseli staletí sáhnout na nic složitého a použít mozek k vytvoření něčeho nového. Taková stagnace by je ale mohla jednoho dne přijít draho, přesně jak řekl otec. Kdoví, možná kouzelnický mozek nepotřeboval každodenní intelektuální výzvy, aby se udržoval v kondici, a samotná magie stačila… ale Lyn o tom hluboce pochybovala. Je jen omezené množství výhod, které kouzla a čáry dokázaly poskytnout. Ani formule a lektvary se nevyvinuly samy od sebe.

Její kouzelnická mysl se pak rychle vrátila k pizze, jakmile voňavý slaný koláč vězel za branou pozemku v rukou svého doručovatele.

„Tak teď už tomu chybí jen film, abych byla naprosto spokojená,“ zubila se Lyn, když otec přispěchal domů s krabicí, ze které stoupala pára.

„V televizním stolku je sbírka, vyber si, který chceš,“ mrkl na ni.

„My máme televizní stolek?“ vyhrkla Lyn pobaveně. „To ale znamená, že máme televizi!“

Vážně? To člověk nemůže mít televizní stolek jen tak?“ smál se otec, zatímco mířil k té největší bedně, kterou Lyn v životě viděla. Byla samozřejmě stará, nejširší v místech za obrazovkou, ale zřejmě nejlepší kousek, který se v tomhle roce dal čekat.

„Bájo,“ usmála se a padla na kobereček ke stolku značných rozměrů a jala se vybírat z několika poliček nacpaných kazetami. Kazety, ha! VHS přehrávač Lyn naposledy používala, když jí bylo třináct, a už v té době byl nemoderní. Teď to pravděpodobně byla žhavá novinka.

Budou hrát moje nejoblíbenější písničky, napadlo ji a srdce jí zaplavila nostalgie.

„Nemáš nějaký rádio navíc, tati?“ houkla.

„Na půdě je několik, pár starších a jedno nové. Osobně jsem té jejich muzice nepřišel na chuť. Proč?“

„Protože si ho budu chtít půjčit,“ mrkla na něj.

.

Den dvacátý čtvrtý, pátek 29. září

Lyn se po probuzení vylekala, protože nepoznala pokoj, ve kterém se nacházela – bílý strop se příjemně ztrácel v nedohlednu a stěny byly pokryty mléčně zelenými ornamentálními tapetami. Už podruhé za nedlouhou dobu měla pocit, že se probudila do pohádky. Podle jejích zkušeností totiž takové pokoje měly jen princezny na filmových plátnech.

Když se zorientovala, ještě chvíli jen tak ležela a nechávala realitu vsáknout.

Byl úžasný pocit mít zase rodinu. O to úžasnější, když ještě pořád cítila ten chladný závan skutečnosti, ke které ji mohlo dovést opačné rozhodnutí. Věděla, že někde daleko a zároveň velice blízko se ten scénář odehrál. Nechtěla by být v kůži té Lyn. Nejspíš teď hořce litovala. Na druhou stranu možná právě teď nacházela útěchu ve Snapeově náruči, zatímco zdejší Lyn si jen domýšlela kde je, co dělá a zdalipak už ví, že se věci nevyvinuly podle plánu. Vůbec neměla představu, co asi řekne na to, že se s otcem usmířila.

Vyklouzla z heboučkých peřin a spustila nohy na okrové parkety. Byly vlažné. Lord Downey vybavil své rodinné sídlo mnohými vymoženostmi, mezi nimiž bylo očividně i podlahové vytápění. V moderním elektrickém krbu naproti posteli už plápolal umělý oheň a přes nádherný kousek truhlářského a čalounického umění, které bylo škoda nazývat obyčejnou židlí, viselo nějaké oblečení.

Lyn věděla, že si s sebou z ústavu nepřinesla nic než nemocniční teplákovou soupravu, kterou cestou domů halil otcův plášť, ale až do včerejšího večera si neuvědomila, že je to její domov a úložiště veškerých jejích věcí. Většina byla ještě z doby, kdy Lyn Downeyová byla malé děvče, ale oblečení jí otec starostlivě kupoval do nynějška. Lyn popadla hromádku a zvědavě ji probrala. Bílá blůza, saténový korzet v překrásném smaragdovém odstínu Zmijozelu a dlouhá černá sukně s páskem. Lyn protočila oči a povzdechla si. Otcův svěží, moderní přístup se bohužel neodrazil na jeho představě slušivých svršků pro mladou dámu. Nic jiného však po ruce neměla, a tak se do oblečení přece jen nasoukala. Korzet však rozhodně vynechala a místo něj se jí podařilo zhmotnit zdařilou napodobeninu daleko pohodlnějších verzí korzetů z její vlastní současnosti, tělově zbarvenou bezešvou věc se širokými ramínky, která poskytovala skvělou podporu, aniž kdekoli tlačila. Pod židlí poté objevila i značně viktoriánské střevíce, nad nimiž si povzdechla ještě jednou.

Dopřála si včera večer horkou vanu v jedné z dokonalých koupelen a alespoň na chvilku si užívala luxusu vlastního domu. Dělalo jí hříšné potěšení moct se procházet rozlehlými místnostmi s vysokými stropy a obrovskými okny po bezchybných dřevěných parketách a kolem nejkvalitnějšího nábytku. Když se s tím svěřila otci, prozradil jí s úsměvem, že ten dům po jeho smrti má zdědit ona, tedy za předpokladu, že tou dobou bude „zdravá”, neboť Cathaír prý nikdy neprojevil nadšení starat se o „tu kolonizátorskou barabiznu” a dávno měl někde na jihu vlastní, veskrze funkcionalistický dům.

Sešla dolů a po čichu našla kuchyň. Nepotěšilo ji, že tam zastihla trojici domácích skřítků, kteří připravovali snídani, ale nemohla říct, že by ji to překvapilo. Jakkoli byla pohodlná a líná, nenáviděla, když jí někdo sloužil. Nemohla se ubránit představám, jak by se cítila na jeho místě – a nyní to platilo dvojnásob. Jistou úlevou pro ni bylo alespoň to, že skřítci v tomto domě se cítili spokojení, jak zjistila, když se jim zběžně probrala emocemi.

„Co si budete přát k snídani, slečno?“ upřel na ni velké oči jeden z nich, když nejistě stanula ve dveřích.

„É, ehm,“ zadrhla se Lyn. „Jen míchaný vajíčka a topinku s máslem, prosím,“ usmála se nejistě.

Hned to bude, slečno,“ uklonil se uctivě skřítek a pádil pro pánev. Lyn se raději vypařila. Uvařila by si sama, ale nechtěla se jim vtírat do pracovního prostoru a narušovat zaběhnutý řád. Kuchyň byla jejich doménou a ona se tam cítila jako vetřelec. Umínila si však, že si jednoho dne dá tu péči a naučí se jejich jména.

Našla otce na pohovce v obýváku, kde před nedávnem tak nešťastně přišel k úrazu právě její rukou. Byl v županu a pantoflích, na nose měl brýle a v ruce noviny.

„Dobré ráno, maličká,“ usmál se na ni. Lyn si sedla a přitulila se k němu.

„Dobrý. Poslyš, promiň za tu ránu pohrabáčem. Brala jsem to jako zápas o život a upřímně řečeno jsem měla takovej vztek, žes dopad ještě dobře.“

Potřásl hlavou. „Na to zapomeň. Strach o tebe byl horší, to mi věř.“

„Tati, já bych si s tebou potřebovala o něčem promluvit,“ nadnesla pomalu. Lord Downey se na ni okamžik vážně díval přes obroučky; nakonec odložil noviny i brýle a natočil se k ní.

„Počítám, že mi chceš říct, že bys ráda vyrazila do světa,“ hádal. V jeho tónu se objevila rozmrzelost.

„Ano,“ přikývla Lyn pomalu. „Jsem nedostudovaná čarodějka, nemůžu bez dohledu ani legálně kouzlit. A hlavně nepatřím sama sobě. Není to fér. Už nejsem hloupá malá holka, kterou jsi zavřel pro její vlastní dobro.“

„Elinor, právě o tvé poslední větě jsem nucen pochybovat, zvlášť po tvém posledním útěku.“

„Vůbec nemám ponětí, co jsem tím sledovala, protože jsem se probrala až v Bradavicích,“ povzdechla si těžce. „I když na druhou stranu si neumím představit, že bych si sedla na zadek a trpně přijala svůj osud, takže pravděpodobně to byl nějakej čin vzpoury. Ale o to teď už nejde.“ Podívala se na něj tvrdě. „Jestli chceš mít doma poslušnou hodnou holku, tati, dáš jí zpátky její svobodu a pošleš ji do školy. Sám jsi viděl, že už nejsem bezbranná. Nenuť mě se zase obrátit proti tobě.“

Lord Downey odložil mrzutý výraz a nahradil ho něčím, co snad mohlo být střípkem pýchy v obraze opatrnosti. Bylo vidět, že podobné výhrůžky už si od ní vyslechl nejednou, ale protože až v posledních dnech nabyly skutečné váhy, nikdy jim nevěnoval příliš pozornosti. Nyní však poslouchal pozorně.

„Konečně mi připomínáš Downeyovou,“ řekl tiše. Lyn zamrkala. Měl to být kompliment?

„Takže je to ano?“ kula železo.

Měl jsem dobrý důvod tě celá ta léta schovávat,“ zavrtěl hlavou. „Mohl bych se dopustit fatálního omylu, kdybych si napřed nebyl naprosto jistý, že tentokrát situaci zvládneš tak, jak se patří na členku naší rodiny.“

Lyn pomaličku vypustila páru. Tušila, že to nebude jen tak. Hlavně trpělivost; zuřivých scén si otec jistě užil dost a neměly na něj žádaný účinek. Bylo potřeba mu vysvětlit, proč se mýlí, tak, aby to nejen pochopil, ale i připustil.

„Tak možná bys mohl začít tím, že mi řekneš, jak situaci zvládá člen naší rodiny,“ nadhodila.

Otec na ni vrhl překvapený pohled. Nic neřekl, takže Lyn nevěděla, zda ho překvapilo, že to neví, nebo že to konečně chce slyšet. Nicméně jí vyhověl.

„My stojíme na okraji věcí,“ řekl. „Jsme ti třetí, kdo se směje, když se dva perou. Nepleteme se do mocenských šarvátek ani ideologických soubojů, neúčastníme se žádných hloupých válek. Tak jsme přežili po celá staletí a tak budeme přežívat dál. Downeyové byli vždycky ti rozumní.“

„Takže po mně chceš, abych si hleděla svýho, a nepřidávala se na ničí stranu,“ pochopila Lyn.

„Přesně tak, Elinor. Historie je poseta kostmi těch, kdož zemřeli pro některý ze svých posvátných důvodů. My zůstali v bezpečí jen díky tomu, že jsme se nikdy nehrnuli do fronty na smrt.“

„To zní velice… zmijozelsky,“ uznala.

„I Zmijozelové jsou někdy hloupí, ale aspoň vždycky vědí, kam vane vítr, a jednají podle toho,“ pokrčil rameny otec. „Ti skutečně moudří zůstávají nenápadně ve stínu a využívají své nestrannosti sobě ku prospěchu. Většinou se nikdo nestará o ty, kteří stojí stranou; můžeme si proto dělat, co se nám hodí, aniž bychom se kdy vystavovali přímému nebezpečí střetu. To je filozofie této rodiny. To je to, co jsi nikdy nedokázala pochopit, zlato. Proto jsem tě zavřel. Řítila ses do záhuby a já neměl jak jinak tě zastavit. Tušil jsem to, už jak jsi skončila v Nebelvíru, ale doufal jsem, dokud jsi nepřijela na prázdniny plná nebezpečných myšlenek a nápadů.“

Lyn si to nechala projít myslí. Nebelvír byl ve chvíli, kdy se teprve začala nořit do příběhu, jediná správná volba, jelikož tam skončily tři ústřední postavy její nové oblíbené knížky. Vždycky byla v srdci rebel, ale pouze časem dokázala nasbírat ten druh rozumu, který její vzpurnost usměrňoval a nacházel pro něj nástroje, díky nimž dokázala přimět věci fungovat po jejím, aniž by se po hlavě vrhala do riskantních podniků nebo si podkopávala nohy nevhodnými reakcemi. Nyní dokázala vyčkávat a sbírat informace, aby mohla udeřit v tu správnou chvíli a tím správným způsobem, precizně a nezvratně. Tak trochu jako had.

A to byl vlastně klíč k celé této záležitosti.

„No…“ protáhla zamyšleně. „Takže jak já to vidím, potřebuješ jen jedinej hmotnej argument, abys věděl, že moje mladičká mysl se za ty roky zformovala do něčeho mnohem vypočítavějšího,“ usmála se. „Asi ti to nikdo nestihl říct, ale Klobouk mě asi před měsícem zařadil do Zmijozelu. Napadá tě, proč by to tak asi dělal?“

Lordovo obočí vylétlo vzhůru a na tváři mu vykvetl téměř radostný výraz.

„Vážně?“

„Ředitel i Snape ti to potvrdí. I pro mě to bylo trochu překvapení, ale jak teď postupně zjišťuju, vybral pro mě to nejlepší, co mohl.“

Otec se zadíval do krbu a na dlouhou chvíli se zamyslel. Lyn ho při tom nechala. Věděla, že pokud ho tento trumf nepřesvědčí, přinejmenším ho vážně nalomí. O zbytek se může postarat její obratný jazyk.

„Nevěděl jsem, že se to může stát,“ hlesl. „Koneckonců se nestává každý den, že na Zařazování přijde dospělý člověk, který už jednou byl Zařazen ještě jako dítě. Je to fascinující.“ Podíval se na ni a usmál se. „Až teď mi spadl kámen ze srdce, holčičko. Neříkám, že zmizely veškeré moje obavy, ale přesvědčila jsi mě. Ve Zmijozelu ti nebudou set do hlavy nebezpečné myšlenky, i když by se mohlo stát, že by se tě někdo pokusil naverbovat mezi Smrtijedy.“

„Radši bych byla mrtvola, než abych někomu sloužila jako poslední hadr na podlahu,“ opáčila Lyn znechuceně.

„To je moje holčička,“ zářil otec. „Dobrá. Dám vědět Lidumilovi a můžeš se vrátit do školy. Vsadím se, že ho nepotěší, že jsme se usmířili a pískáme stejnou notu. Určitě doufal, že si tě přibere do své sbírky chudáků, kteří pro něj z vděčnosti udělají první poslední.“

„A moje svéprávnost?“ nadhodila Lyn, přestože si otcova slova na Brumbálův účet pečlivě ukládala do paměti, aby je mohla při nejbližším střetu s ředitelem zvážit jejich pravdivost. Otec přimhouřil oči a ještě chvilku se rozmýšlel.

„Máš ji mít,“ usekl nakonec.

Lyn zavýskla a vrhla se mu kolem krku.

„Ale slib mi, že mě budeš navštěvovat a často mi psát,“ pozvedl prst. „Být sám v tak velkém domě není pro starého mrzouta. Bude mi chybět tvoje společnost.“

„Jestli to půjde, budu sem klidně jezdit i na víkendy,“ usmívala se Lyn.

„A žádní chlapci, Elinor. A dnes pro jistotu ani děvčata, jasné? Jsi Downeyová a zasloužíš si to nejlepší. Chraň tě ruka Páně, jestli budeš se svou pověstí zacházet neuváženě.“

Lyn protočila oči. „No jo, na tu šlechtičnu si budu muset zvyknout. Ale neboj, žádný kluci ani holky,“ ušklíbla se. Co by taky dělala s kluky, když má k dispozici muže?

Den dvacátý pátý, sobota 30. září

Lyn si dopřála ještě jeden den líného povalování v otcově domě, než se vydala na cestu do Bradavic.

Downey jí vysvětlil, jak se letaxová síť používá k dálkové komunikaci, a ona s hlavou v krbu vyložila udivenému Brumbálovi své stávající rodinné záležitosti i konečně objevenou schopnost kouzlit. Navzdory otcově pohrdání se ředitele zeptala, zda by mohla občas víkend strávit doma, aby se otec necítil tak osaměle, a bylo jí vysvětleno, že jako plnoletá si může cestovat, kdy chce a kam chce, pokud bude svědomitě a včas plnit všechny své školní povinnosti. Nakonec vzkázala srdečný pozdrav a omluvu Snapeovi, který si tou dobou určitě musel dělat starosti, když mu nedala vědět, co se s ní stalo. Downey pak s ředitelem dořešil všechny oficiální náležitosti.

Když už vývoj svých schopností potvrdila Brumbálovi a měla otcův slib navrácení svéprávnosti, rozhodla se vše povědět i jemu. Poslouchal pozorně, chvíli se chtěl hněvat, ale když mu Lyn vysvětlila, proč mu to nechtěla hned říct, pochválil ji. Jeho obličej se naprosto vyjasnil – bylo to další výrazné vylepšení od dcery-motáka, na kterou byl zvyklý. Nezapomněl ji však varovat, aby se nechlubila ani empatií, ani záviděníhodným efektem, který měla na její magické nadání.

Ti slabí se ti budou pokoušet vlichotit do přízně, ti ctižádostiví ti budou závidět a mnohá nebezpečná individua se tě budou pokoušet nějak zneužít,“ předpovídal. „Jestli chceš být v bezpečí a vědět, kdo je skutečně tvůj přítel, neopouštěj jejich úroveň aspoň navenek.“ Lyn jen pokrčila rameny a řekla, že to dá rozum.

Brala si s sebou několik hábitů po mámě. V její staré šatně jich pořád byla celá hromada, protože Downey měl sentimentální sklon nevyhazovat nic, co bylo nasáklé hezkými vzpomínkami, a skřítci se svědomitě starali o to, aby se do šatů nepustili moli a zub času. Padly jí moc dobře a dosud hezky voněly. Byla to nejjemnější práce nejlepších švadlen a ušity byly z naprosto luxusních, ovšem nenápadných materiálů. Jako stvořené pro pravou dámu. V životě takový kousek ani neviděla na vlastní oči, natož aby se do něj směla obléct – a nyní jí patřila celá sbírka. Tu a tam jí bylo až mdlo z pomyšlení na to, jakou měla kliku.

Když se dívala na matčinu fotku v rámečku na otcově nočním stolku, pocítila lítost, že na ni nemá jedinou vlastní vzpomínku. Ani netušila, kdy a jak vlastně zemřela, neměla ponětí, jaká byla; necítila se připravena její představou nahradit ženu, která byla její matkou dosud. Na fotce jí husté vlasy v podzimním větru krásně vlály a modré oči se šibalsky třpytily, zatímco rozzářeně vyhazovala do vzduchu barevné listí. Lyn doufala, že ji jednou pozná aspoň z vyprávění.

Kde je vlastně Cathaír? napadlo ji, když obědvali u prostorného stolu v jídelně.

Žije si na Floridě, odvětil nezaujatě otec. „Asi před rokem si našel přítelkyni a teď tam bydlí spolu. Vždycky byl spíš do tepla, jako vaše máma. Pracuje v nějaké výzkumné kouzelnické organizaci jako vědec a experimentátor. Vždycky mi ten název opakuje, ale já si ho nemůžu zapamatovat.

Páni. Musí bejt odporně chytrej.

Ani jsem nečekal, že bude jiný, usmál se Downey pyšně. „Stejně jako ty. Ale poslyš, proč se pořád tak ptáš na věci, které bys měla vědět? Zní to, jako bys byla úplně cizí.

Lyn dlouze vydechla. Nevěděla, jak se s tím otec vypořádá, ale nemohla se donekonečna tvářit, že sem patří. Dříve nebo později by narazila na situaci, ze které by se už nevymluvila.

Tati, já jsem vážně z jinýho světa. Nepamatuju si nic, co se stalo před prvním zářím večer – čili mám z týhle dimenze vzpomínky jenom na necelej měsíc. Nic z toho, co vím, znám a umím, jsem nedostala od tebe, i když vím, že zároveň jsi mi to všechno dal. To, čemu jsi říkal historka, kterou jsem si vymyslela, abych se nemusela podívat pravdě do očí, je ta druhá skutečnost, v níž jsem dosud opravdu byla úplně normální mudlovská holka z obyčejný mudlovský rodiny, měla jsem jiný rodiče a byla jsem jedináček.

Na chvíli se odmlčela, aby viděla, jak se to vstřebá. Downey se zamračil.

Chceš říct, že vážně věříš tomu, že jsi odjinud? Jak jsi tomu říkala… ano, že ses propadla stěnou reality?

Jo.

Ne že bych chtěl zpochybňovat tvůj úsudek, koneckonců to zní přinejmenším zajímavě, ale já vím, že jsi odjakživa moje dcera, proto ti v zájmu vlastního duševního klidu nebudu věřit. Dejme tomu, že ses někde na útěku ošklivě uhodila do hlavy a ztratila jsi paměť. Je to stejně dobré vysvětlení, jako kterékoli jiné, a aspoň je krátké a snadno srozumitelné. A můžeme to použít jako oficiální důvod pro každého, kdo by se ptal.

A co ty všechny vzpomínky, který naopak mám? nadhodila opatrně. „Třiadvacet let jsem žila jako někdo úplně jinej.

Možná ano, možná ne, každopádně z tebe ten život udělal osobu, kterou jsi právě teď, udělal z tebe tu Elinor Downeyovou, kterou znám. Jsi moje dcera – máš mou barvu očí a mou čelist, jsi hrdá a houževnatá jako tvoji předci, máš bystrý mozek, otevřenou mysl a ohromný talent a jsi to ty, kdo se mi před dvěma desetiletími narodil, kdo v osmi letech přišel o matku a koho jsem se celý život snažil vychovávat a chránit. Všechno ostatní jsou jen nedůležité maličkosti.“

Lyn se nadechovala k protestu, ale nenechal ji promluvit.

Už se o tom nebavme. Tvému bratrovi povím, jak se věci mají, aby se pak k tobě choval s ohledem na to, že ho vlastně vůbec neznáš. Poslední větou ukončil těžkým povzdechem, ale jakmile Lyn napadlo jiné téma k hovoru, zase se usmíval.

Odpoledne strávili posezením u krbu. Gramofon šumivě přehrával Vivaldiho, Downey si mírumilovně četl a Lyn se probírala sbírkou rodinných fotek a bratrovými starými bradavickými učebnicemi a pomalu se chystala na cestu. Chtěla si lehnout mnohem dřív, aby se trochu prospala, neboť musela vstávat už někdy v noci, aby v Anglii stihla být brzy ráno.

.

« Předchozí kapitola                                                                   Další kapitola »

111 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář