Paralela snů: Kapitola patnáctá – Svoboda

Den dvacátý, pondělí 25. září

Klid na samotce dodal Lyn vše, co potřebovala ke zdokonalení svých duševních zbraní.

Začala v ní hlodat jedna zajímavá úvaha, která přímo propojovala všemohoucí mysl a její přítomnost ve světě Harryho Pottera. Co když se jí to povedlo jen tak, že si často usilovně představovala, jak se prochází po hradních chodbách, mluví se studenty a učiteli a kouzlí? Pokud ano, musela existovat i cesta zpět. Lyn se však zpátky ještě nechtělo; líbilo se jí být čarodějkou a zatím tu zdaleka nestihla poznat všechno, o čem snila. A jestliže si tato realita dokázala poradit s jejím vpádem, musela se ta druhá už dávno vyrovnat s jejím zmizením. Kdo ví, jestli má tam doma stále ještě rodiče, kteří vědí o tom, že ji kdysi zplodili? Možná v její původní realitě už neexistuje místo ve tvaru Lyn Downeyové, do kterého by se ještě vešla, protože ta díra v materii se smrskla a zahojila. Silně pochybovala o tom, že by se to všechno vrátilo jen kvůli ní – nejspíš by pro ni byla vytvořena nějaká další přiléhavá skutečnost, noví rodiče, nová identita. Navzdory veškerému nadšení z čarování při té myšlence pocítila lítost.

Její rodiče však nejspíš nebyli zasaženi. Na realitu s ní nemohli vzpomínat, protože ji v pravém slova smyslu nikdy nezažili. Jejich vzpomínky se zahojily podobně jako ty zdejších lidí. Pravděpodobně jedinou osobou, která si pamatovala obě reality, byla ona. Snad proto, že při jejich přeměně vlastně byla mimo obě, někde mezi, na místě neobsahujícím čas ani prostor.

Navzdory vzrušení ze splněného snu si Lyn po tom uvědomění musela zalézt pod peřinu a poplakat. Kéž by se i její nitro zahojilo tak rychle a úplně, jako materie vesmíru…

.

Den dvacátý třetí, čtvrtek 28. září

Plán, se kterým Brumbál přišel, byl docela prostý; jediná věc, která povážlivě snižovala jeho šance na úspěch, bylo štěstí. Okolnosti mu musely přát, aby se vyvedl.

Snape, který jí vše vysvětlil a předal jí důležité pokyny, nevyzařoval přílišné nadšení a při odchodu se jako posledně zastavil, aby Lyn věnoval pohled plný významu. Cítila, jak se mu úzkostí svírá žaludek, když jí řekl prosté „hodně štěstí“ a zanechal ji v cele opět samotnou, aby čelila osudu.

V pokoji neměla hodiny; buď to byl nadstandard, nebo s nimi obyvatelé blázince až příliš často prováděli, co neměli. V čase se zorientovala podle emocionální hladiny celého ústavu. Většina pacientů v době oběda dostávala léky, které dočasně stabilizovaly jejich stav, tišily jejich záchvaty a bolesti a navracely jim kus příčetnosti. Mnozí z nich se uzdravovali a léčebnu opouštěli, jen někteří setrvávali a jejich duše byly plné zoufalství: za celou dobu, kdy se léčitelům dařilo přivádět k sobě lidi, kteří skutečně nebyli zaostřeni ve zdejší realitě, nikoho nenapadlo, že ti druzí, ony takzvané ztracené případy, které se nikam neposouvaly, možná vůbec nejsou nemocní, jen jim nikdo zarytě nechce věřit.

Jakmile se tedy pocity zbytku obyvatel ustálily a ztišily, Lyn se natáhla nad svou postel a zazvonila na zvonek, aby upoutala pozornost léčitelů.

Nebylo nutné předvádět herecké výkony. Úkolem Lyn bylo jen co nejupřímněji vypovědět její verzi životního příběhu domnělého blázna Lyn Downeyové, který si během pobytu v cele mnohokrát probírala. Klidným hlasem tedy ošetřovatelům vyložila osud dívky, která doplatila na touhu žít podle vlastních hodnot a pravidel, o jejím vztahu s otcem a bratrem, kteří smýšleli jinak, o jejich zhoubném přesvědčení, že dobré jméno rodiny je cennější než osobní štěstí jejího člena, a absenci studu otce vychovávat dceru pomocí kleteb, které se nepromíjejí.

Postavila celý případ způsobem, který naznačoval, že její psychická labilita je dílem „výchovné“ dávky Cruciatu, kterou ji otec pravidelně ctil. Netušila, jestli je to pravda, ale dokázala si to živě představit, což napomohlo důvěryhodnosti jejího výkonu. Věděla, že její tón a výraz zabraly. Léčitelé samozřejmě hned neuvěřili jejím slovům, ale když trvala na tom, že by ji zajímalo, jak se k jejímu obvinění postaví její otec, zavolali lorda Downeyho. V jejich nitru začal hlodat červík pochybností, kterého zvlášť některé ze sester ochotně živily – stačilo jim si vzpomenout na hrůzu, kterou jeho lordstvo mělo ve sklonu budit v lidech, se kterými jednalo.

Když se Downey zamračeně dostavil, udeřili na něj. Zasypán trefnými otázkami na malou chvíli ztratil duševní rovnováhu a pocítil střep strachu. Lyn napjatě čekala za dveřmi a vývoj situace odhadovala podle emocí.

Downeyho hadí jazyk pochopitelně vše urovnal. Ačkoli někteří z léčitelů zůstávali nepřesvědčeni, nebyli dostatečně placeni za to, aby si nevhodnou iniciativou zadělávali na ošklivé problémy. Když byl lord hotov s nimi, vešel do pokoje k dceři.

Jako první mávl hůlkou kolem dokola jako tehdy Snape – aby ji nikdo neslyšel, až bude křičet? Dlouze na ní ulpěl pohledem, souboj vůle však nevyhrál. Lyn zaplavovala vlna naděje a zadostiučinění, se kterou se hrozba v jeho očích nemohla měřit silami.

„Moje maličká,“ povzdechl si nakonec. Z jeho tónu, který pro tak něžně oslovení zvolil, Lyn přece jen zamrazilo – někde uvnitř tuhé skořápky pýchy, egoismu a lhostejnosti se totiž zjevně zachvěly zbytky člověka. „Opravdu si myslíš, že mě můžeš jen tak udat? Že stačí někomu zapůsobit na city, udělat psí oči a ukázat obviňujícím prstem na mě? Vážně věříš, že dovedeš najít nějaký slabý článek, díky kterému se ti podaří desítky lidí, kteří tě považují za šílence, přesvědčit o tom, že jsi jen oběť? Vidím, že ses při posledním útěku naučila v Bradavicích víc, než je ti zdrávo.

Vybrala sis tuhle cestu sama, má drahá. Vím, že nemáš v povaze být mi vděčná za nemilá, ale nutná rozhodnutí, jen stále nechápu, jak mě za svou situaci můžeš vinit. Odjakživa jsem tě učil, že každý jedinec je odpovědný za svůj život. Přesto jsem tě vždycky chránil, jak jsem mohl. Jak se mi to odplácíš?“

Hněv, se kterým přicházel na oddělení, nejistota, která na něj padla při střetu s ošetřovateli, i spokojenost z vítězství, jíž se oblažil před vstupem do jejího pokoje, byly nahrazeny palčivým návalem zklamání a žalu. Lyn cítila, jak se jí obraz nelidského tyrana začíná drolit před očima a její nenávist se pomalu rozplývá v nečekaném náporu soucitu. Jakkoli donebevolající byly jeho výchovné metody, jakkoli nízké bylo jeho přesvědčení o vlastní neomylnosti, nemohla nevidět nezlomné odhodlání chránit vlastní krev, touhu po uznání svých dětí a lásku, jež k ní choval.

Před svou empatií nemohla zavírat oči, ať se snažila sebevíc. Ten obávaný muž, který se nad ní hrozivě tyčil, se pouze celý život snažil být otcem, kterému měly jednoho dne všechny jeho děti být vděčné za vše, čím je vybavil do života. Nemohl tak docela za to, jaký byl, protože i on měl rodiče, kteří ho vychovávali podle svého nejlepšího svědomí, a veškerá jeho scestná rozhodnutí a činy pramenily z víry, že pro své potomky dělá to nejlepší, co je v jeho silách. Byl na to koneckonců sám, protože matku už jeho děti ztratily.

V očích ji zaštípaly slzy. Zamračila se a divoce zamrkala. Bylo to jako dostat kovovou tyčí do žaludku. Zatímco Lyn se nevěřícně pokoušela vypořádat s novými pocity, lord Downey popošel k ní a vytáhl hůlku.

„Dobře víš, že jsem nikdy nevztáhl ruku ani na naprosto cizího člověka, pokud jsem se právě nebránil,“ řekl, když si dřívko se zamyšleným výrazem prohlížel. „Nikdy jsem neměl v úmyslu ti ublížit, jen jsem tě uklidil, abys nemohla napáchat škody na tom, co jsem po celý život budoval. Tady se o tebe vždy dobře starali a měla jsi veškeré pohodlí, jaké mi má finanční situace dovolila. Byla jsi chráněna před záludnostmi, které jsi na sebe chtěla poštvat těmi hloupými názory na správné a špatné a snahou se dostat do co největších malérů. Byla jsi tu v bezpečí. A přece se v tobě našlo tolik zášti a nenávistné zlomyslnosti, že chceš vlastního otce poslat na smrt do Azkabanu?“ Zavrtěl smutně hlavou a Lyn věděla, že ten výraz nehrál. „Už nevím, co s tebou, dítě. Myslím, že nemám jinou možnost, než tě doopravdy připravit o rozum. Snad mi to jednoho dne odpustíš…“

Namířil na ni hůlkou, ale Lyn v ten moment vyskočila.

„Ne, počkej!“ zarazila ho napřaženými pažemi. „Není to, jak si myslíš! Nechci, abys skončil za mřížema nebo mrtvej, přísahám. Rozleželo se mi to v hlavě a vím, že jsem udělala chybu. Vím, že pro mě chceš to nejlepší, věřím ti!“

Downey se nechápavě zamračil. Její slova v něm vzbudila naději, kterou rozum odsoudil jako planou, a Lyn cítila, jak ho to zabolelo.

„To je další z tvých triků, má drahá?“ nadhodil nebezpečným tónem.

„Ne, opravdu, věř mi,“ vydechla Lyn. Věděla, že tím možná pokazí celý plán, ale nemohla ho chladnokrevně odsoudit, ne teď, když měla příležitost prohlédnout jeho masku. Bylo nejspíš bláznivé doufat, že se jí podaří ho přesvědčit po dobrém, ale zkusit to musela. Nemohla se dopustit takového činu na člověku, který zasvětil život tomu, aby jí bylo dobře. Nedokázala zadržet slzy lítosti, které jí plnily oční kanálky, a věděla, že je Downey opravdu překvapen jejím chováním.

Bušilo jí srdce, protože si uvědomovala, že nemá moc času. Očekávala, že londýnský radní, kterého k ní na návštěvu podle plánu poslal Brumbál, se někde cestou zdrží, ale nemohla s tím počítat. Balancovala na hraně a měla jedinečnou příležitost konečně vykročit správným směrem.

„Byla jsem hloupá, tati,“ hlesla a ono oslovení jí sklouzlo ze rtů nečekaně přirozeně. „Byla jsem hloupá a slepá. Neviděla jsem a nechápala jsem, co se pro mě snažíš udělat. To se ale dětem stává běžně – málokterej rodič obdrží vděčnost, kterou si zaslouží. Všichni se snažíme žít, jak nejlíp dokážeme, a někdy je k nám okolí hodně nespravedlivý.“

Downey udiveně sklonil hůlku.

„Ještě nikdy jsem tě neslyšel mluvit tak dospěle,“ uznal nejistým tónem. Pak ale přimhouřil oči. „Kdo ti co sel do hlavy? Neříkej mi, že ti promlouval do duše ten nesnesitelný vševěd Brumbál,“ zavrčel znechuceně.

„Na to jsem přišla sama, tati,“ zavrtěla Lyn unaveně hlavou. „To já jsem pochopila, nikdo mě nenaváděl.“

„Chováš se divně,“ založil si ruce na hrudi. „Zatím nemůžu přijít na to, jestli je to další chytrý způsob, jak se odsud dostat, nebo ti opravdu přeskočilo. Ošetřovatelé říkali, že jsi pár dní pěkně vyváděla.“

„Měla jsem bolesti,“ vysvětlila prostě. Chtěla se pokusit o smírné řešení, aniž by při tom zbytečně vyslepičila cokoli, co by proti ní v případě neúspěchu mohl použít – a nejen proti ní. V téhle hře byla opatrnost klíčová. „Asi mi tou dobou docházela spousta věcí a já jim nechtěla věřit.“

„Pochopení často bolí,“ přikývl Downey.

„Jo,“ přisvědčila Lyn. „Bolelo to hodně. Nenáviděla jsem tě a bojovala proti tobě; chtěla jsem tě vidět jako zákeřnýho tyrana, kterýho těší mi dělat ze života peklo. Teď vidím, že cokoli jsi dělal, bylo z lásky – jen jsi mi nikdy nedokázal říct, že mě miluješ, a neuměl jsi to dát najevo způsobem, kterej bych pochopila.

Chci to slyšet teď, tati. Prosím, řekni mi, co si o mně doopravdy myslíš. Řekni, co jsi vlastně pro mě udělal a čeho jsi tím chtěl dosáhnout. Nikdy jsem tě neposlouchala, ale teď jsem připravená slyšet všechno, co bys mi chtěl říct. Chci vědět, jestli ti na mně vážně záleží.“

Byl to tak trochu zoufalý výstřel do tmy, ale Lyn cítila, že mu musí dát šanci. Dokázala si živě představit, jak málo sdílný asi ohledně svých úvah i citů byl. Její skutečný otec tam někde za stěnou vesmíru od nich odešel, když jí bylo pět, a od té doby ji místo něj vychovával dědeček, který byl málomluvným filozofem prudké povahy a jasných názorů – nyní jí ho Downey silně připomněl. Nemohla si však sama pamatovat, jaký život jeho dcera prožila, a potřebovala to vědět dřív, než udělala něco definitivního, čeho by mohla trpce litovat.

Cítila, že Downey tím byl dojat. Její slova zasáhla jeho nitro a přiměla ho podívat se na Lyn opět jako na svoji dceru, ne na vzteklou, tvrdohlavou potížistku, která mu znepříjemňuje bytí. Povzdechl si.

„Ach, Elinor,“ hlesl. Chvíli hledal slova, která by vyjádřila, co právě prožíval. „Ani nevíš, jak mě mrzí tvá nenávist. Nikdy jsem neměl v úmyslu ti ublížit. Chtěl jsem tě jen chránit.“ Ztěžka si povzdechl a promnul si oči, hůlku však schoval do záhybů hábitu, což bylo příznivé znamení.

„Když se ukázalo, jak zoufalá jsi v používání hůlky, bylo mi jasné, že nedoděláš školu a nebudeš nikdy schopná se bránit magickým útokům. Než jsi na prázdniny přijela domů, plánoval jsem si zamknout tě ve tvém pokoji a nenechat tě ani na vteřinu bez dozoru. To jsem ale ještě netušil, jakým nebezpečným svinstvem tě v té proklaté škole nakrmili.

Když jsi začala pubertálně vyvádět a dělat mi naschvály, byl jsem strachy bez sebe. Kolikrát jsem zažil, že děti jako ty skončily v nějakých idealistických sektách, kde jim vymývali mozky, daly se na drogy a prostituci, nebo jednoduše utekly z domova a skončily na dlažbě. Nehodlal jsem něco takového dopustit, nemohl jsem ti dovolit jen tak odejít a nechat tě zemřít v ponížení někde mezi mudly. Nikdo z rodu Downeyových neskončil tak bídně a ty jsi navíc moje jediná dcera, moje princezna.“ Vrhl po ní láskyplný pohled a Lyn opět spustily slzy. Ještě ji žádná otcovská figura v jejím životě neoznačila tak hezky.

Chmurně pokračoval dál.

„Protože ani domlouvání, ani fyzická výchova neměly žádné pozitivní účinky, neměl jsem jinou možnost, než tě schovat někam, kde nikoho nenapadne tě hledat.

Tvůj bratr o tom všem věděl, ale byl už dost starý, aby pochopil, proč to dělám. On sám za svých školních dnů dostával pěkně zabrat, aby z něj vyrostl kouzelník, který se o sebe bude umět postarat – koneckonců bylo mou povinností z něj vychovat skutečného muže, který by dělal čest svému jménu.“ Sveřepý výraz, který se v tu chvíli vkradl na jeho tvář, Lyn naznačil, že její bratr s tím tak úplně nesouhlasil. „Naproti tomu ty jsi byla jako kvítek, který by zabil i slabý mráz, a přitom ses pokoušela přijít k co největším potížím.

Doufal jsem, že za tu dobu, kterou tu strávíš, pochopíš, co jsem pro tebe udělal, a budeš za to vděčná – za ten nerušený čas k přemýšlení a dospívání, za bezpečí, které jsem ti poskytl. Nikdy jsem si nepředstavoval, že mě budeš nenávidět tak dlouho a prudce. Jestli nebylo dost jasné, že to dělám jen proto, že mi na tobě záleží, omlouvám se ti. Miluju tě, malá, i když jsem ti to asi neříkal dost často.“

Lyn zkrápěla náprsenku své nemocniční halenky slzami velkými jako hrachy. Němě se otci vrhla do náruče a zabořila mu obličej do dlouhých, voňavých vlasů. Z takového obratu byl trochu v šoku, ale nakonec ji pevně objal a pohoupal.

„Děkuju,“ bylo jediné, na co se s knedlíkem v krku zmohla.

„Za nic, maličká,“ pohladil ji po vlasech. „Byl jsem strachy bez sebe, když jsem tě po tvém posledním útěku nemohl najít. Bradavická ochranná zaříkadla odřízly sledovací kouzlo, kterým jsem si tě hlídal; myslel jsem, že tě cestou někdo znásilnil, zabil a pohodil do stoky, nebo jsi posloužila jako hračka Smrtijedům, což by nejspíš vypadalo podobně.

A omlouvám se za to, jak jsem se choval a vyjadřoval na ošetřovně, ale bylo to nutné pro tvoje vlastní bezpečí. Je mi známo, že Brumbál své studenty chrání, ať se děje cokoli, ale měl jsem s sebou Averyho, který trval na tom, že mi pomůže tě přivést domů. I když je rodina, neví, že jsi ve skutečnosti zdravá a že tě tu držím, abych tě chránil před takovými, jací jsou jeho páníček a kolegové Smrtijedi. Nemohl jsem si dovolit dělat chyby, za které bych zaplatil tvou ztrátou.“

To byla ale absurdní situace, pomyslela si Lyn v duchu. Sama se bála tak, že ji ani nenapadlo, že by část toho strachu patřila tomu, kdo ji v tu chvíli tak děsil. Byla odhodlaná ho považovat za nepřítele a vyhlásit mu válku jen proto, že v domnělém zápasu o život nenašla čas se přesvědčit, zda lordovy činy nemají nějaký jiný, mnohem ušlechtilejší důvod, který se schovával vespod. Byla připravena ho odsoudit k pobytu v Azkabanu jen na základě svých domněnek.

Ať už ale byla situace jakákoli, nemohla se jen tak smířit s životem ve cvokhausu. Pustila otce a upřeně se mu zadívala do očí.

„Tati, musíš mě nechat jít,“ vyhrkla naléhavě. „Musíš mi konečně dovolit žít vlastní život. Žádný místo pro mě nebude bezpečný, dokud se budu cítit jako vězeň a budu se snažit utýct. Už mi není dvanáct a opravdu jsem za ten čas dospěla, napřemejšlela jsem se ažaž a přišla na takový věci, že by ses divil, kdybych ti o tom vyprávěla. Nejsem tak slabá a bezbranná, jak si myslíš. Objevila jsem v sobě magii. Dokážu se o sebe postarat i tváří v tvář čaroději.“

Downey se nechápavě zakabonil.

„Jakou magii jsi v sobě objevila? Vždyť jsi z hůlky dvacet let nedostala nic než jiskry!“

„Jestli chceš, ukážu ti to,“ usmála se. V zájmu opatrnosti ještě dodala: „Jestli mi věříš, půjč mi prosím hůlku. Naučila jsem se kontrolovat svý schopnosti. Budeš zírat, jak jsem se zlepšila.“

K jejímu potěšenému překvapení jí podal svou hůlku bez reptání. Lyn se obrátila k lůžku, švihla jeho směrem a nechala z matrace vyrůst malý, bonsaji podobný stromek. Když mávla podruhé, obsypal se květinami a nepřeberným množstvím různého ovoce. Třetím švihnutím vykouzlila motýly, kteří začali poletovat kolem stromu jako planety kolem slunce. Neměla nejmenší tušení, odkud to všechno vlastně vytáhla a zda by se to jakýmkoli způsobem dalo použít v boji proti jinému kouzelníku – ale něco uměla. Nebyla moták, jen… pozdní kvítko.

Viděla, jak otci spadla čelist. Ještě dlouho nevěřícně hleděl na její dílo a vstřebával ty novinky.

„Opravdu zírám,“ polkl. „Jak jsi to dokázala?“ obrátil se k ní užasle.

„Začala jsem si věřit,“ opáčila spokojeně, ačkoli to bylo daleko od pravdy. Jemu to ale prozatím muselo stačit. Pro jistotu znovu mávla hůlkou a nechala všechno zmizet, kdyby se v dohledné době ráčil dostavit onen chlapík z ministerstva.

„Bude z tebe dobrá iluzionistka,“ soudil Downey.

„Neřekla bych,“ nesouhlasila Lyn. „Ten strom, ovoce i motejli, všechno bylo hmotný. Koukej,“ nadhodila a vyčarovala ze vzduchu jablko. Podala ho otci, který se zvědavě zakousl.

„Chutná jako pravé,“ uznal. Vzápětí ho vyhodil do vzduchu a Lyn jej nechala zmizet. Pak se znovu zadíval na dceru. Viděla v jeho očích pýchu, kterou tak dlouho toužil při pohledu na ni pocítit. Usmála se.

„Nevím, proč jsi mě celé ty roky mučila dojmem naprostého antitalentu, Elinor, ale myslím, že jsi mi to právě vynahradila. Ale ještě mi ukaž nějaké užitečné kouzlo, nějakou munici pro případný boj. Stromy, motýli a jablka tě nezachrání, když ti zastoupí cestu smečka Smrtijedů.“

„Neříkám, že se už nemám co učit,“ nadhodila Lyn, zatímco předstírala, že si zaklínadlo říká v duchu, a podpálila botník. „Ale myslím, že pro začátek dobrý, ne?“ Uhasila jej sprškou vody.

Downey začal nadšeně tleskat.

„Ani nevíš, jakou radost jsi mi udělala,“ vydechl. „Už jsem přestal doufat, Elinor…“

Lyn mu znovu padla kolem krku. Ani ona nevěřila, že se něco takového stalo. Hodlala se toho však držet zuby nehty a nenechat si to uklouznout mezi prsty kvůli nějaké pitomosti.

Když se radní dostavil do léčebny, byli už pryč. V nejvyšším patře našel prázdnou celu a ošetřovatelé mu s úsměvy oznámili, že se stav slečny Downeyové zlepšil natolik, že si ji otec odvedl domů. Radní si v duchu ulevil několika nepublikovatelnými výrazy a pospíchal za svými povinnostmi, ale umiňoval si, že se s Brumbálem co nejdříve spojí, aby mu pořádně od plic vynadal.

.

« Předchozí kapitola                                                            Další kapitola »

.

Obrázek od waloomeloo na deviantARTu.

490 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí