Den dvacátý šestý, neděle 1. října
Downey se s Lyn přemístil na vnější okraj pozemků. Objevili se u nádraží expresu, které vlastně ještě neměla příležitost vidět. Čekal tam na ně onen pověstný kočár bez koní. Ještě než vyjeli, otočila se na své kufry a zahlédla, jak s tichým puf zmizely, pravděpodobně stěhovány skřítky na kolej.
„Nechala jsem tu minule spoustu věcí,“ prohodila cestou. „Doufám, že mi je nikdo nezabavil nebo nepoztrácel. Chci toho hodně vrátit do Komnaty, určitě to ještě někdo bude potřebovat.“
„Brumbál mi včera sdělil, že všechno, co po tobě ve škole zůstalo, stojí v krabici v ředitelně,“ prozradil jí otec. „Jen tvé přísady prý profesor lektvarů uschovává ve skladu vedle učebny.“
„Prima.“
„Pověz mi, co ti vlastně Snape chtěl, když mě tehdy žádal, aby tě směl navštívit? Nebo spíš co ti chtěl Brumbál, protože starý Severus se tvářil jako boží umučení, že musí dělat řediteli poslíčka.“
Oj, zasténala v duchu Lyn. Doufala, že na tohle téma nedojde.
„Ředitel chtěl vědět, jak na tom jsem. Sám dost dobře nevěřil tomu, že bych byla cvok, a měl starost, když viděl, jak jsem na to všechno reagovala.“
Čistá pravda, i když ne celá, zhodnotila to v duchu. Znělo to, jako že Snape sám vlastně nechtěl nic, protože jen předával informace. Lyn si neuměla představit, že by otec skákal radostí ze zjištění, že se o jeho pečlivě chráněnou dceru uchází bývalý Smrtijed, který přežívá z platu učitele. Hodlala si to nechat pro sebe, zvlášť pokud by nakonec šlo opravdu jen o sex.
„To se nedivím,“ uchechtl se při té vzpomínce Downey a sáhl si na nos. „Máš ale tvrdou ránu, děvče.“
„Díky,“ ušklíbla se Lyn.
„Raději se neptám, kde ses to naučila, abych se nedoslechl něco, co mi nebude dávat smysl.“
„Správná volba.“
Dokodrcali se až na nádvoří. Když sestoupili z kočáru a Lyn v dálce zahlédla světlou hlavu nějakého ranního ptáčete, na něco si vzpomněla.
„Malfoy tvrdil, že jsi s jeho papánkem kamarád. Je to pravda? A to, že jsme příbuzný?“
„Ten chlap je šašek!“ zavrčel Downey. „Ostuda celé kouzelnické šlechtě. Jeho kamarád vážně nejsem. Naše rodiny jsou prostě v takovém tom oficiálním šlechtickém bratrství, protože jsme spřízněni s Narcissinou krví, které se ta Malfoyova nemůže rovnat. Proč ona si ho vlastně brala, to mi vždycky vrtalo hlavou. Vím, že z jeho strany to byla jen vypočítavost, plus nějaké to okouzlení její plavou hlavou.“
Lyn se pro sebe usmála. Otcův názor na Lucia Malfoye sdílela. Ve filmu to byl hříšný fešák, ale žebříček hodnot jeho postavy byl opravdu chromý. Ale kdoví, možná jen udělal osudovou chybu, když se přidal do Voldemortova zájmového kroužku násilníků, a nyní byl jen příliš slabý a vyděšený, než aby se pokusil vycouvat. Ostatně Snape kvůli stejné chybě trpěl dodnes, přestože se na rozdíl od Malfoye alespoň nějakým způsobem snažil kompenzovat způsobené škody.
Kdepak asi zrovna je?, napadlo ji, když jí na mysl přišel Snape. Zdalipak si o ni opravdu dělal starosti, jak se domnívala, nebo mu sešla z mysli, jakmile mu zmizela z očí? Nečekala, že by byl schopný na ni zapomenout snadno, ne po jejich upřímné konverzaci v léčebně, ale obávala se, jak zareagoval na novinky, které mu s otcem poslali po řediteli.
Vystoupali po nekonečných schodištích k ředitelně, cestou potkávajíce jen hrstku lidí, kteří jim zpravidla nevěnovali moc pozornosti. Lyn si pamatovala heslo a ze zvědavosti ho vyzkoušela, bohužel se však nic nestalo, a tak minutku nebo dvě čekali, než se dveře samy od sebe otevřely, jak je Brumbál pozval dovnitř.
Když vešla, zrak jí ihned padl na Snapea, který při pohledu na ni až příliš prudce vyletěl z křesla. Odvážila se jeho směrem vyslat malý úsměv, který jí přirozeně neoplatil.
„Dobré ráno, Brumbále,“ zahlaholil Downey. „Ahoj Severe. Jen jsem doprovodil Elinor,“ vysvětlil. „Mířím na Ministerstvo vyřizovat všechny oficiálnosti ohledně jejího duševního zdraví. Od dnešního rána má svůj život ve vlastních rukou. Jen doufám, že s ním naloží dobře,“ obdařil dceru jedním ze svých speciálních pohledů plných pýchy, které si zjevně schovával pro svoje děti. Objal ji na rozloučenou a odešel.
Posadila se a koutkem oka pozorovala Snapea, který si se zájmem prohlížel její hábit. Byl to jeden z matčiných, lehounký, nabíraný a pomněnkově modrý. Uvědomovala si, že její současný vzhled byl neporovnatelný se stavy, jakými prošel při pobytu v léčebně. Když to vzala z téhle strany, jakákoli jeho náklonnost nemohla být pouze fyzická.
Své myšlenky před ním zjevně stále schovat nedokázala, protože periferním zrakem zaznamenala, jak se při té poslední ošil, a netečná hladina jeho pocitů se mírně zvlnila.
„Jsem rád, že se situace vyřešila smírnou cestou,“ uvedl v tu chvíli Brumbál a Lyn si Snapea raději přestala všímat. „Co se vlastně stalo?“
„To ta moje empatie,“ vysvětlila Lyn prostě. „Když jsem otci nahlédla do pocitů, všechno to do sebe zapadlo. Všechno, co udělal, bylo najednou pochopitelné. Jen se mě snažil chránit, protože si neuměl představit, že by mě měl ztratit kvůli mé vlastní neuváženosti. Neomlouvám jeho metody, ale jeho motivace byla ryzí. Konečně jsme se pochopili už se nemusíme hádat ani spolu bojovat, protože se naše cíle prolnuly. Jsme zase rodina a máme jeden druhého,“ usmála se. Její vlastní slova ji hřála na hrudi.
Nevěděla, zda se jí to nezdálo, protože ten záchvěv byl opravdu slabý a nelogický a rychle zmizel, ale měla dojem, že Snapem projel střípek bolesti. Vrhla na něj rychlý pohled, ale nezaznamenala nic, co by tomu nějak naznačovalo: upíral zrak na ředitele a tvářil se neutrálně. Musela se splést.
„Vím, co jste plánovali původně s pomocí profesora Snapea,“ přikývl Brumbál. „Bylo od tebe velice statečné, že jsi nezaváhala a zachránila celou situaci, aniž kdokoli došel újmy. Jsem rád, že už nemusím zasahovat.“ Řekl to skoro potěšeně, ale Lyn neušlo, že mu jiskřička v oku jak kdyby pohasla. Že by měl otec pravdu a ředitel s ní měl jiné plány, které mu tímto usmířením zhatila? Nebo je prostě z pohledu Zmijozela všechno úplně jiné, než jaké se to zdálo Nebelvírovi?
„Vítám tě tedy zpět v Bradavicích!“ rozpřáhl paže. „Jsem si jist, že za dostatečné píle ti nebude dělat potíže složit NKÚ spolu s ostatními v ročníku. Budeš-li se na to po zkouškách cítit, můžeš následující rok nastoupit rovnou do sedmého ročníku a na jeho závěru pak složit OVCE. Jinými slovy můžeš být oficiálně vystudovanou čarodějkou za dva roky. Mluvil jsem o tom s Ministerstvem – nebyl by to žádný problém. A i kdyby byl, věřím, že tvůj dědeček už by to zařídil,“ pousmál se a skoro se mu podařilo zdržet se kyselého tónu. „Co na to říkáš?“
„Bude to fuška, ale beru,“ usmála se Lyn. „Už tak jsem o sto let starší než všichni v ročníku, bylo by únavný po dvacítce začínat s prvňáčkama.“
„Tomu věřím,“ smál se Brumbál. „Jistě budeš souhlasit s tím, aby ti s učením a přípravou na zkoušky pomohl ředitel tvé koleje. Máš domluvené hodiny přípravy ze všech základních předmětů. Komise od tebe bude vyžadovat použití hůlky a příslušných formulí, takže ti toho na učení stejně zbývá dost. Nemusíš skládat všechny zkoušky, pokud máš vybrané povolání, k němuž některé z nich nepotřebuješ, ale v opačném případě bych ti doporučoval zaměřit se na všechny základní předměty a vynechat případně pouze ty vedlejší. Vždy se dají doplnit později. Srdečně ti přeji, abys uspěla ve všem, co se rozhodneš dělat.“
„Děkuju, pane profesore,“ ocenila to Lyn.
„A teď už utíkej, aby ses stihla připravit na první hodinu! Severe, buď tak laskav a doprovoď Lyn do koleje. Počítám, že se v hradu stále dost dobře nevyzná.“
Snape nasadil mílový krok, kterému nestíhala ani dlouhonohá Lyn, takže za ním poklusávala a cítila se trapně. Nevěděla, jestli to byla pomsta za to, že neulehčila včas jeho starostem o ni, nebo jen bezpečnostní opatření, kterým se pokoušel předcházet jakýmkoli jejím pokusům si s ním důvěrně promluvit, ať už k tomu měl důvody jakékoli. Jeho nitro bylo už zase pečlivě obaleno izolačním materiálem a Lyn neměla v běhu dost času se soustředit, aby se pokusila nahlédnout hlouběji.
„Jelikož jsem ke všem svým povinnostem dostal navrch ještě dobrovolnickou práci jako váš soukromý učitel,“ ucedil koutkem úst a nepodíval se dokonce ani jejím směrem, „budete se každý pracovní den nacházet od šesti do osmi večer v mém kabinetu a pečlivě se připravovat na zkoušky. Tyto dvě hodiny nezahrnují doplňování lekcí, na kterých jste od začátku roku chyběla, proto se navíc každé pondělí a úterý budete dostavovat o hodinu dřív, dokud neprobereme látku, již jste zameškala. Jakékoli další doučování si domluvte na jiný čas.“
Lyn srdce kleslo až někam ne kolenům a v duchu zasténala. Už při té představě se cítila zoufale vyčerpaná, Snape ovšem pokračoval dál:
„Na další měsíc vám ze svého času vyšetří několik hodin týdně profesorky McGonagallová a Prýtová, následující čtyři týdny se vám budou věnovat profesoři Binns a Kratiknot, pak pojedeme další kolo. Před NKÚ budeme muset začít střídat předměty častěji a dva týdny před zkouškami vás budeme připravovat každý den z něčeho jiného, aby vaše znalosti byly všechny čerstvé v následujícím zkouškovém období. Budete-li mít zájem absolvovat zkoušky i z jiných předmětů, domluvte si přípravu s jejich přednášejícími osobně, pokud budete mít pocit, že ji potřebujete.“
Lyn pod náporem tolika informací, které zaváněly nelidskou dřinou, vypustila páru. Snape ji sjel pohledem, který neříkal absolutně nic o tom, co si profesor myslí. Zastavil se až před zdí chránící vchod do zmijozelské koleje, a to tak prudce, že do něj málem vrazila.
„Doufám, že je to jasné. Vaše příprava začíná hned zítra. Uvidíme se na hodině.“
„Počkejte!“ zadržela ho, když už měl nakročeno ke kvapnému odchodu. Zarazil se, ale trvalo mu pár vteřin, než se k ní opět otočil. V obličeji byl zakaboněný, ale začínaly v něm prosvítat i další pocity.
„Co se stalo?“ hlesla Lyn bezradně. „Nechápu, čím jsem si tohle zasloužila. V léčebně věci vypadaly úplně jinak a upřímně řečeno teda zatraceně líp než teď.“
Snape se na ni chvíli jen díval. Musel se urputně snažit na sobě nedat nic znát, ale Lyn přece jen viděla za jeho očima lítý boj. Nic z toho jí ale nedalo vodítko k pochopení problému. Svěřil se jí tehdy v nějaké chvíli slabosti a mezitím si stihl uvědomit, jak špatný nápad to byl vzhledem k jejich profesionálnímu vztahu? Než se nadechl k řeči, rozhlédl se, načež prostor kolem nich opsal hůlkou jako tehdy na pokoji.
„V léčebně byla jiná situace,“ vydechl, očima hltající každý kousek její tváře. „Zřejmě vás to zatím jen nenapadlo, ale jsem si jist, že mi dáte za pravdu. Tím, že jste se usmířila se svým otcem, jste zpět pod jeho ochranou i kontrolou. Lord Downey nemá v úmyslu dovolit své jediné dceři, aby se rozdávala. Bude se vám snažit zajistit solidní budoucnost, ať už o to stojíte, nebo nikoli. Někdo jako já se k vám nebude smět přiblížit na krok, ani když svatosvatě slíbí, že si vás vezme a založí s vámi pokračování rodu. Jakékoli množství osobní svobody, které jste měla v původním životě, teď došlo svému definitivnímu konci. Je mi líto.“
Lyn nevěřila, že její srdce může klesnout ještě níž, ale stalo se. Na okamžik zavřela oči, jako by se pokoušela vzbudit ze špatného snu. Nic se nestalo; když opět vzhlédla, díval se na ni pořád stejně vážně.
„Takže se prostě převalíte na záda a ani se nepokusíte s tím nic udělat?“ Marně se snažila neznít zoufale. „Nebydlí přece na hradě, nemůže sledovat každý můj krok – a já už si s ním umím poradit.“
Snape naklonil hlavu ke straně. V tom gestu byla jakási shovívavost, která se Lyn nechtěla líbit.
„Věřím, že byste se o to pokusila. Nejste ale hloupá; brzy přijdete na to, že být smetánkou má své kouzlo, a nebudete mít zájem riskovat své postavení kvůli jednomu románku s chudým učitelem.“ Jakmile se do jeho hlasu vkradla hořkost, zapustila kořeny a rozrostla se. „Zůstaňte raději hodná holčička, Downeyová. Nepochybuji o tom, že se vaším směrem začne brzy stahovat dav daleko lepších partií. Nakonec mi budete vděčná, že jsem vás nenechal udělat tak potupnou chybu. Dobrou noc.“
Otočil se na podpatku a odkráčel.
„Dobrou noc,“ zašeptala Lyn poraženě, i když už ji dávno nemohl slyšet. Útroby jí svírala ruka neviditelného obra. Nemohla uvěřit tomu, jak rychle ji dokázal hodit přes palubu. Teď už bylo jasné, že v jeho případě touha nešla ruku v ruce s péčí nebo snad láskou. Zajímal se o ni jen proto, že se mu z ní dělalo těsno v kalhotách, a při prvních komplikacích vzal nohy na ramena. Zuřivě víčky zamáčkla slzy zpět tam, kam patřily. Zřejmě měl pravdu. Nestál jí za to trápení.
Posbírala zbytky důstojnosti, nabrala několik velikánských doušků vzduchu a zmizela za brněním.
Děvčata už vstávala a ložnice byla plná čilého ruchu, takže když vešla Lyn, všechny pohledy se upřely na ni. Jediná Farida však vypadala, že má opravdu radost. Ostatní děvčata ji nejspíš považovala za blázna; Lyn nevěřila tomu, že by se zpráva o incidentu na ošetřovně školou neroznesla rychlostí lesního požáru. Farida k ní přiskočila a pevně ji objala.
„Jsem ráda, že ses vrátila,“ pohlédla na ni. „Nečekala jsem to, ale tak trochu jsem doufala, takže jsem ti v naději dělala zápisky.“
„Dík,“ vydechla okouzleně Lyn.
„Co se vlastně stalo?“
Unaveně se pousmála. Tohle bude dlouhé a složité vyprávění.
.
Navzdory zahlížení spolužáků se Lyn ve škole cítila příjemněji než dřív. Věděla, kdo je – to, že byla kdysi někým jiným, bylo vedlejší – měla rodinu, zázemí, vlastní pomůcky a oblečení i vlastní peníze na útratu. Zapustila konečně kořeny a shodou okolností byla její půdou černozem. Byla to nesmírná úleva, mít konečně trochu pohodlí, ať už ji v průběhu roku čekala jakkoli velká hromada učení.
Jedinou obrovitou černou kaňkou na jejím novém štítě byl Snape. Lyn sama sobě slíbila, že mu nedopřeje to potěšení dohlédnout na její bolavé jádro. Několik prvních dnů to bylo opravdu velmi těžké, ale hromada učení jí v tom pomáhala. Nakonec si na hodinách a doučování z lektvarů a obrany tak zvykla soustředit se na práci, že už jí nedělalo potíže na něj nemyslet. Bolelo ji však v hrudi pokaždé, když se na něj podívala, a nechtělo to přestat.
.
« Předchozí kapitola Další kapitola »
461 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...