Drifting…words without meaning
Twisting through the dark concealing
Search again
Your reflection lives within
Shade in the labyrinth
The path lies ahead
If you believe
True the name is honesty
Let her shine through your darkest temptation
hidden deep in sincerity
With your painted smile so revealing
Tarnished yet, there’s no fear in me
Feeding the flower that dies
Is a ray of light, a ray of light
Roaming… colours they were sleeping
Senses… they are never-ending
Fight again the beauty in the suffering
Shade in the labyrinth
The path lies ahead
If you believe
True her name is honesty
Let her shine through your darkest temptation
Hidden deep in sincerity
With your painted smile so revealing
Tarnished yet, there’s no fear in me
Feeding the flower that dies
Is a ray of light, a ray of light
Žďárské vrchy; 4. března 2012
Stál u neoznačeného kamene porostlého mechem s vyrytým nilským křížem, symbolem věčného života. Vypadal téměř jako křesťanský, jen horní rameno nahrazené smyčkou prozrazovalo, že jde o hrob čarodějníka. Bezejmenného čarodějníka. Jednou to snad bude hrob hrdiny, ale nyní… Zavrtěl hlavou. Bylo to zlé. A bylo to čím dál horší. Od smrti Dáši a Jáchyma uplynuly už dva týdny, on však měl pocit, jako by bloudil v jeskyni, z které sice někde musí existovat východ, ale v té změti chodeb jej nemůže nalézt. Viděl před sebou stále oči Dáši, když se na něj obracela při posledním udílení pokynů před akcí. Byly odhodlané a plné důvěry v něj. Viděl mrtvou klidnou tvář Jáchyma, jehož tělo se mu podařilo přenést.
Měli první mrtvé, přesněji řečeno první vlastní mrtvé. Tím okamžikem dospěl, měl dojem, že až nyní mu zcela došla vážnost toho všeho. Smrt již nebyla abstraktní. Víru, že se týká vždy jen těch druhých, už nebylo možné udržet. Bylo jiné o tom číst a jiné to vidět. Je jiné, když umírají neznámí lidé. Když jsou to jen čísla, statistika. Tohle byli jeho přátelé. Lidé, které vedl. Stejně dobře mohl pod tím kamenem ležet on. Jenže je tam Jáchym a nikdy nikdo už mu život nevrátí. A Dáša nemá ani ten hrob.
Bylo to zbytečné? Proč se to tak pokazilo? Mohl něco udělat jinak? Jistě, mohl. Nepouštět se do toho. Nedělat nic, protože se nic ve skutečnosti dělat nedalo. Nejspíš to byla marná snaha od samého počátku. Rychlost, s jakou Grindelwald zareagoval, byla neuvěřitelná. To nebyla jen tma. Byla to děsivá černá díra, která nebyla jen tmou a tichem, ale samotným popřením světla a zvuku. Byla to nicota, z které vylétly dva zelené paprsky, které zabily Jáchyma a které by zabily i jej, kdyby sebou již v okamžiku objevení se toho prudkého světla ihned neplácl do bahna.
A udělal ještě jednu chybu – tehdy a tam. Nevyužil momentu překvapení, když Dáša rozpoutala Zložár, nevyužil toho, že jej považují za mrtvého. Strach ze smrti jej ochromil. Byl oslepen tím bolestivě prudkým světlem, které se kolem černého středu objevilo, ohněm a blízkostí smrti. Místo toho, aby ohně využil a alespoň se pokusil zasáhnout Grindelwalda, který někde v tom černém oku musel být, jen zděšeně pozoroval plamenné nestvůry šířící se z míst, kde tušil Dášu, a pak se i s tělem Jáchyma přemístil. Místo toho, aby využil chvíle nepozornosti, akci ukončil. Stokrát si mohl namlouvat, že to udělal proto, aby nebylo obětí více, ale nedokázal se zbavit pachuti, že to udělal kvůli sobě. Nemohl si to odpustit, protože pokud by se jim Grindelwalda v tu chvíli zabít podařilo, pokud by nezaváhal, pokud by nebyl zbabělec… tak potom by jejich smrt zbytečná nebyla.
Vrátil se zpět a posadil se do křesla vedle krbu. Zapálil oheň, spíše jen ze zvyku. Nikdo tu kupodivu nebyl, přestože se do tohoto Médou poskytnutého útočiště teď, když se na ně rozpoutala štvanice, téměř nastěhovali. Těch několik okamžiků ticha potřeboval. Potřeboval si to ujasnit, alespoň sám v sobě. Potřeboval pochopit, a snad si i odpustit své selhání, přestože mu nikdo nic nevyčítal, dokonce ani Ondra Novák ne. Hovořili spolu o tom, snažili se přijít na to, co dělat dál. Nevraceli se však k tomu, co bylo. Jejich hovory mu připadaly prázdné, vyprázdněná slova bez významu, protože nedokázali mluvit o tom nejdůležitějším, tedy, zda to vůbec mělo smysl. A protože on se jim nedokázal přiznat k těm několika okamžikům bezmocnosti, kdy to mohl udělat nebo se o to alespoň pokusit. Okamžikům, kdy selhal.
„Petře,“ uslyšel tichý hlas Kazi, „zase tu sedíš potmě?“
„Líp se soustředím,“ zamumlal a zavřel oči, když rozsvítila svíčku. Světlo ho oslepovalo. Nechtěl vidět. Nechtěl myslet, nechtěl vůbec nic.
„Svět přece nekončí, Petře. Oni do toho šli s tím, že můžou zemřít, jako my všichni. Určitě ti to nevyčítají.“
„Jak by mohli, když jsou mrtví,“ řekl hořce. „Bylo to moje rozhodnutí,“ dodal.
„Ne. Bylo to naše společné rozhodnutí. A bylo to jejich rozhodnutí – i to, že tě budou respektovat, bylo jejich rozhodnutí. Nemusíš to brát na sebe. Vždyť jsi mohl být na jejich místě.“
„Ale nejsem. Možná to je ten problém.“
„To neříkej!“ zamračila se Kazi. „Potřebujeme tě.“
„K čemu? Na mně přece není nic zvláštního.“
„Chceš to vzdát?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Pokud jejich smrt nemá být zbytečná, nesmím to vzdát. Ale ostatní samozřejmě k ničemu nenutím. Ani tebe ne.“
„Jsem ráda, že to říkáš. A ještě lepší bude, až se podle toho budeš chovat,“ podívala se mu do očí, pak tišeji dodala: „Nikdy jsi nás k ničemu nenutil, Petře. Jsem tu, protože tu být chci. Udělám večeři, jo?“
Nečekala na jeho souhlas a rozdělala hůlkou oheň v starém sporáku. Postavila na něj hrnec s vodou. Jak ve snu pozoroval brambory, které se na pokyn její hůlky začaly loupat, a cibuli, kterou jiný nůž krájel nadrobno. Do masa se pustila vlastnoručně.
„Proč to děláš?“
„Nikdy se to kouzlem neudělá tak dobře, aspoň mně se to nedaří. Vždycky tam zůstanou blány –“
„To nemyslím. Proč se o mě staráš?“
„Někdo to udělat musí,“ pokrčila rameny a vysypala na olej nakrájenou cibuli.
„Zvládnul bych to. Kdybych chtěl.“
„Vím. Jenže ty teď nechceš. Petře…“ začala, jako by chtěla něco říct, pak jen pokrčila rameny a otočila se k plotně. Pozoroval ji, jak dokrájela maso a nasypala ho do hrnce a pak opatrně, jako přísady do lektvarů, odměřovala koření. „Uklidňuje mě to,“ prohlásila do ticha. „Život mi pak připadá mnohem normálnější. Kde jsou vlastně všichni?“
„Doubravka s Jarkem obstarávají proviant. Lukáš s Šimonou spí, v noci se ji snažil dostat přes hranice. Jsou tam magické zábrany a alarmy, sotva se jim podařilo uniknout. Nejde se přenést, nejde proniknout pěšky. Nemůžeme použít ani mudlovské prostředky.“
„Možná by měli přeci jen zkusit letiště s mnoholičným lektvarem…“
„Nebudeme to riskovat, jsem si téměř jistý, že na letištích budou mít odhalující kouzla, když teď po nás jde policie i bystrozoři. Bezpečnější bude, když ji schová v Čechách. Meda zařizuje další skrýše, bude lepší, když nebudeme všichni pořád spolu. A když nebudeme na jednom místě.“
„Takže zůstáváme.“ Přikryla hrnce pokličkou, umyla si ruce a posadila se vedle něj ke krbu.
„Ano, je to v tuhle chvíli nejrozumnější.“ Nešlo jen o to, že hranice pro ně byly uzavřeny. Hlavně nebyl rozhodnut, zda vůbec odejít. Došlo to už příliš daleko, Grindelwaldovi bylo jasné, kdo na něj zaútočil, to bylo zřejmé. Neměli by klid, kdekoli by byli. Musí ho zabít, teď už mu skutečně nic jiného nezbývá. Když odejde, už nikdy k tomu nemusí najít příležitost. A ani odvahu.
„Je dobře, že o Medě nevědí,“ poznamenal.
„Nejsem si jistá, že to musí být dobře.“
„Proč?“ zamračil se Petr. „Co tím chceš říct? Na tebe ostatně taky nepřišli.“
„Bojím se, že to, že naše jména nezveřejnili, nemusí znamenat, že o nás nevědí.“
„To mě taky napadlo. Ale Medě věřím.“
„Já taky, Petře,“ souhlasila Kazi.
Mlčky přikývl a pozoroval zamyšlenou tvář Kazi hledící do plamenů. Dášu identifikovali podle hůlky, která kdovíjak přečkala Zložár. A podařilo se jim vypátrat její kontakty. Teď téměř po celé jejich partě pátrali jako po skupině žhářů, která má na svědomí minimálně ten útok v Kojaticích. Smyčka se stahovala a ony dvě by z ní mohly vyklouznout, přesto se ani jedna z nich o to nepokusila. A možná ani nemohly, možná to skutečně byla past. Kojatice, dříve neznámé jméno, kterého teď bylo všude plno, dokonce i v zahraničních médiích. Jeho noční můra. Osmnáct uhořelých mužů, dvacet osm uhořelých žen a třicet pět mrtvých dětí. Nejmladšímu nebyly ani dva týdny. Sevřel pěsti. To mu na tom vadilo nejvíc. Jeho jméno je spojováno s odporným zločinem, a on se nemůže bránit. Památka jeho přátel, jejich hrdinná smrt je pošpiněna.
„Ondra měl dneska sraz se spojkou. Nývltovi se dozvědí pravdu. Tomáš se o to postará,“ řekl zachmuřeně. Rodiče Dáši žili v zahraniční, kam odešli dobrovolně. Spojení přes Anonymní prostřednictvím Ondřeje Nováka naštěstí stále fungovalo. Jak dlouho ještě?
„Co Ala?“
„Poslal jsem jí sovu. Ale ona by tomu beztak nevěřila.“ Ne, ona se zprávami z médií zmást nedá. Ala mu věří, i kdyby jí dopis nedošel, bude vědět, že je to všechno jinak. I když… Ta lež byla hrozná právě v tom, že částečně pravdivá byla. Byla to Dáša, kdo vyvolal Zložár, důkaz její hůlkou byl nezvratný. Byl to poslední zoufalý pokus, nezazlíval jí to, i když to byla chyba, která ji téměř okamžitě stála život. Mohla to předvídat? Mohl to předvídat on? Měl to předvídat, na něm bylo, aby tak mocného protivníka nepodcenil, aby na to ostatní připravil. Další chyba. A další vina.
„Ala tomu neuvěří, to je jasný,“ souhlasila Kazi. Po chvilce dodala: „Důležitý je, jaké věci jsou, ne jak vypadají, Petře.“
„Jsi si tím tak jistá? Musíme očistit jejich jména. A naše jména, samozřejmě. Vlastně mi mnohem víc vadí, že bych na sobě měl nechat tu špínu, než že bych měl umřít. Kdyby to aspoň nebylo zbytečné!“ sevřel bezmocně pěsti.
„Nebylo to zbytečné, Petře.“
„K ničemu to nevedlo,“ zavrtěl hlavou.
„Když se na to podíváš tak, jak jsme to viděli předtím, rozhodl by ses nejspíš stejně. Aspoň já bych se stejně rozhodla. Nemohli jsme jen sedět se založenýma rukama.“
„Nevím. Teď mi připadá, že jsme se chovali jako blázni. Že to bylo od počátku odsouzeno k nezdaru.“
„To jsme nemohli vědět. Mohlo se to podařit. Když jsi vrhnul tu kletbu, mohl jsi se trefit, já taky, nikdo nemohl vědět, že všichni mineme. A to kouzlo se světlem a tmou… vždyť jsme ani nevěděli, že existuje! A rozhodně jsem netušila, že jde takhle vrátit Zložár! Dáša nemohla vědět, že se to stane.“
„Měli jsme to vědět!“ vykřikl. „Měl jsem to vědět,“ dodal tišeji.
„A jak?“ pokrčila Kazi rameny. „Mohli jsme to odkládat a studovat a studovat… ale to bychom přišli o docela dobrou příležitost. Bylo správný se o to pokusit, pokud byla aspoň malá šance na úspěch. A ta byla. A najdeme další, uvidíš. Zítra budu pokračovat v pátrání.“
„S mnoholičným lektvarem.“
„Samozřejmě. A Tomáš určitě taky na něco zase přijde. Neprohráli jsme, Petře, ještě zdaleka ne. Na naší straně je pravda, a na jejich ne. Nezapomínej na to. A může se to podařit, musíš tomu ale věřit,“ podívala se na něj naléhavě, „protože pokud přestaneš věřit, ztratíš i odvahu. A teprve pak prohrajeme.“
………….…
Hebridy; 16. března 2012
„Připadal vám váš den surreální? Zkuste si ten můj.“ Less Wrong, MoR
Wolfric vstal brzy, ještě za šera. Vydal se do deštivého a větrného rána na malou pláž obklopenou útesy. Vlny se o ně divoce rozbíjely, slyšel chechot racků. Vzduch voněl slaně. Měl to tu rád. Cítil se tu doma, přestože zde nežil příliš dlouho, a ani docela dobrovolně. A přece měl pocit, že sem patří, že právě tady, v kamenném prostém domě, který sám s pomocí kouzel postavil, by chtěl vychovávat své děti raději než v honosném sídle rodiny Scamanderů. Hořce se usmál – proč myslí na děti? Komu z vlkodlaků se poštěstí mít děti… Zdravé ženy se provdávaly za vlkodlaky jen naprosto výjimečně a dívky trpící lykantropií děti neměly, alespoň on žádnou takovou neznal.
Od zasnoubení s Magdalenou uplynuly už tři týdny, dokonce je již zvládl ohlásit na ministerstvu. Nic už nebránilo tomu, aby jí řekl, čím je. A přesto to stále odkládal, příliš se bál, že ji ztratí. Ve skutečnosti nic jiného nečekal a vychutnával si každý den, kdy byl s ní. Kdy ještě byla ochotná být s ním.
Jejich zasnoubení bylo zvláštní a vlastně si ani nebyl jist, zda tomu může říkat zasnoubení. Žádné představování rodičům, žádná rodinná večeře, žádné sepisování předmanželské smlouvy, jak bylo zvykem v jeho rodině. Jen koupil prstýnek z bílého zlata s malým diamantem a pozval ji na večeři do Witchery v Edinburghu. Překvapil ji, když jí krabičku s prstýnkem podal, když se jí nejistým hlasem zeptal, zda by chtěla být jeho ženou. Nechápala proč, namítala, že jsou příliš mladí, že je to nezvyklé. Jemu to až tak nezvyklé nepřipadalo, v kouzelnickém světě se lidé ženili a vdávali brzy. A z jeho vrstevníků žijících na ostrově se vzali nejen Kenley s Lovellou, ale také Conor Diggory se nedávno oženil s Tsukiko Kuroganeovou, Bardolph Channing se zasnoubil s Ylvou Gampovou a Sandalius Bright měl se svou manželkou Beryl už dvouměsíčního syna. Souhlasila však, a až na těch několik námitek vlastně téměř neváhala. Protože nevěděla, čím je.
Šel po úzké pláži kolem moře, dokud se zcela nerozednilo, pak se vyšplhal zpět a zamířil mokrou travou domů. Použil sušící kouzlo a vešel.
„Dobré ráno, Wolfricu,“ usmála se na něj, právě vstávala. „Chtěla jsem uvařit čaj, ale nepodařilo se mi zatopit v kamnech. Nejsem zvyklá na tak spartánské podmínky,“ omlouvala se.
„Neomlouvej se, udělám to,“ přiklekl ke sporáku a sáhnul po sirkách. Nepodařilo se mu zapálit ani jednu, byly navlhlé. Po pěti pokusech to vzdal. Také nebyl zvyklý rozdělávat oheň mudlovskými sirkami. Sáhl po hůlce, pak zaváhal. Jeho dívka jej stále pozorovala.
„Mai,“ zvedl hlavu a vážně se na ni podíval. „Měl bych ti něco říct.“
„To jako že se budeme muset obejít bez teplý snídaně? Nechceš dojít k Brightům? Snad budou mít dobrý sirky.“
„Nebudou.“
„Proč?“ nechápavě se na něj zadívala.
„Protože je nepotřebují. My je také nepotřebujeme.“
„No, když myslíš, že když jsou venku tři stupně, prší a řádí menší hurikán, že nemusíme topit…“ neskrývala dívka svou ironii. „Wolfricu, nedělej si srandu, vždyť Sandy s Beryl mají malý děcko, neříkej, že netopí. I když je mimo moje pochopení, jak se někdo může dobrovolně rozhodnout trvale žít uprostřed ničeho bez elektřiny s miminem,“ zamumlala.
„To je to, o čem jsem s tebou chtěl mluvit, Mai,“ přikývl těžce. „Nelekni se, jen ti něco ukážu.“ Vytáhl hůlku, namířil na připravenou hraničku dřeva ve sporáku a řekl zřetelně: „Incendio.“
Oheň vzplál. Magdalena vytřeštila oči a chvíli neříkala vůbec nic.
Do ticha, které přerušoval jen praskot hořícího dřeva, Wolfric řekl: „Accio konvice,“ a v rukou mu přistála kovová konvice naplněná vodou. Wolfric ji položil na sporák a pokračoval: „Accio vajíčka a slanina. Accio pánvička.“ Neodvážil se podívat na svou snoubenku, která stále nic neříkala, a začal připravovat snídani.
„Co to děláš? A jak?“ našla konečně Magdalena hlas.
„Snídani. A jak? Poměrně složitě, mohl jsem totiž na vodu použít ohřívací kouzlo, jenže máma vždycky říkala, že čaj nikdy nechutná tak dobře, jako když dáš vodu opravdu vařit.“
„Kouzlo,“ prohlásila dutě Magdalena. „O čem to, ksakru, mluvíš? To jsou nějaké triky, že?“
Wolfric jen tiše zakroutil hlavou.
„Řekni mi, že si děláš legraci.“ Magdalenin hlas zněl téměř prosebně.
Wolfric dokončil snídani, nachystal ji na talíře a neverbálně odlevitoval na stůl.
„Nakrájíš chleba, Mai?“ řekl nejnormálněji, jak dokázal.
„To mám jako říct Abrakadabra? Půjčíš mi na to tu svoji hůlku?“
Wolfric zavrtěl vážně hlavou. „Nefungovala by ti. Nejsi čarodějka. Hůlka magii netvoří, jen ji usměrňuje, tobě by byla k ničemu. A to slovo… jak jsi to řekla? S tím nežertuj, prosím.“
„Abrakadabra?“ rozesmála se Magdalena, ale její smích zněl mírně hystericky. „Vždyť je to jen legrační slovo z pohádek!“
„Připomíná to něco, o čem nechci mluvit. Neříkej ho raději, prosím. Nakrájíš ten chleba? Víš, prkýnko, nůž… to zvládneš.“
„Ano,“ odpověděla Magdalena a zněla víc než nejistě. Otočila se ke kredenci a mlčky pracovala. Pak donesla chléb na stůl. Vrátila se k věšáku vedle dveří a zamyšleně sáhla na Wolfricův kabát. Podívala se na podlahu, pak na Wolfricovy boty a kalhoty. Pak se podívala na něj s otázkou v očích. „Venku prší.“
„Použil jsem sušicí kouzlo.“
„Ty to myslíš doopravdy,“ řekla tiše.
„Ono to je doopravdy, Mai. Jsem kouzelník.“
„To přece není možné,“ vrtěla pro sebe bezmocně hlavou.
„Flagrate,“ řekl místo odpovědi tiše Wolfric a napsal hůlkou do prostoru svítící písmena: „To, co je, je i možné.“
„Proč jsi mi to neřekl dřív?“
„Protože bys zaječela a utekla?“
„Ječím a utíkám?“
„Ne,“ přiznal Wolfric. „Ale bál jsem se toho. A vlastně ještě bojím.“
„Může to být i nebezpečné?“
„Všechno může být nebezpečné. I ten nůž, co jsi jím nakrájela chleba. I ta voda, z které jsme udělali čaj.“
„Jsou i nebezpečná kouzla?“
„Samozřejmě.“
„Jaká?“
„Obranná i útočná. Nebezpečné může být ale jakékoli kouzlo, pokud je nezvládnuté. Třeba i přemísťování.“
„Jako že jsi někde a pak zas jinde?“
„Chápeš to rychle.“
„V čem je to nebezpečné? Že se třeba přemístíš někam, kde už něco je, a ty třeba budeš uprostřed stěny?“
Wolfric se na ni zadíval s obdivem. Magdalena se neděsila, přesněji téměř neděsila. Namísto toho začala logicky uvažovat. A vůbec ne špatně. Začala být zvědavá spíše než vystrašená, a to bylo dobré znamení. Možná… přeci jen… určitě je tu šance, že pochopí i to druhé, to horší. Má jí to říct také dnes? Co bude lepší – využít momentálního šoku, nebo jí to dávkovat postupně? A neobviní ho potom ze lži?
„Ano, to také. A také se můžeš odštěpit. Nesmí se přenášet mudlové, leda v okamžiku nebezpečí života.“
„Proč?“
Wolfric se usmál: „Protože část v tobě ve skutečnosti nevěří, že je to možné.“
„Asi máš pravdu. Měl jsi mi to říct předtím,“ nadzvedla ruku s prstýnkem. „Nemyslíš, že jsem měla tohle o tobě vědět dříve, než jsem ti slíbila, že si tě vezmu?“
„Bylo by to porušení zákona. Ministerstvo čar a kouzel –“
„Ministerstvo čeho?“ vytřeštila oči Magdalena.
„Čar a kouzel,“ zopakoval trpělivě Wolfric. „Snad sis nemyslela, že něco tak nebezpečného může být bez administrativní regulace?“
„To je pravda,“ souhlasila dívka vážně. „Když je nutné normovat i délku okurek a zakřivení banánů…“
„To ale neděláme,“ podivil se Wolfric.
„Vy ne,“ odpověděla suše. „Pokračuj.“
„Ministerstvo čar a kouzel, vlastně Mezinárodní sdružení kouzelníků –“
„Jistě, co byste si počali bez mezinárodních sdružení,“ přikývla Magdalena.
„– se už dávno dohodli na utajení našeho světa před mudly –“
„To slovo se mi nelíbí,“ zamračila se.
„Na něm není nic –“
„Je,“ stiskla rty. „Pokračuj.“
Wolfric si vzdychl. Měla pravdu, jistě. Mudly kouzelnické společenství vnímalo v lepším případě blahosklonně a v tom slovu to bylo, přestože si to většina kouzelníků už ani neuvědomovala. „Smíme prozradit náš svět jen nejbližší rodině. Nesměl jsem ti nic říct ani to jinak dát najevo, dokud ses nestala mou snoubenkou.“
„Vždyť se to nedá nijak prokázat! Bylo to jen ústní!“
„Odnesl jsem svou vzpomínku na ministerstvo. Zaregistrovali to tam. Zasnoubení se na rozdíl od manželství automaticky do knih nezapisují.“
„Jistě, to mě mělo hned napadnout,“ přikývla, a kdyby ji neznal, tak by ani nepostřehl náznak ironie. „Vzpomínky. Automatické zápisy do knih. Jistě. Co se stane, když se tvou ženou nestanu?“
„Pochopil bych to, Mai,“ řekl tiše a podíval se stranou.
„Ptám se na to, co udělá to vaše ministerstvo,“ doplnila trpělivě.
„Vymazalibytipaměť,“ zamumlal téměř neslyšně.
„Cože? Nerozuměla jsem.“
„Vymazali by ti paměť,“ zopakoval zřetelněji, byť stále ještě tiše.
„Celou paměť?“ zeptala se nevěřícně.
„Ne, jen… na mě. Na to, co jsi viděla… na existenci magie.“
„Jak to tak přesně poznají? To nepoškodí jiné vzpomínky?“
„Ne, jsou na to specialisti. Většinou –“
„Většinou?“ téměř zakřičela. „Takže s největší pravděpodobností budu normální, možná ze mě taky bude blekotající troska?“
„To jen, když se něco nepovede…“
Magdalena vstala. „Promiň, potřebuju být chvíli sama,“ řekla chladně a oblékla si bundu. Vyšla ven, pak se však ještě beze slova vrátila, mezi dva plátky chleba položila vajíčko s kusem slaniny a odešla.
Wolfric složil hlavu do dlaní, lokty opřené o stůl. Nereagovala úplně špatně. Určitě to mohlo být ještě horší. Pořád je tu naděje, že se vrátí, že mu bude věřit, že si o něm nemyslí, že ji zradil. Vždyť to nemohl udělat jinak, pokud nechtěl porušit zákon! Přece po něm nemůže chtít, aby riskoval vězení, zvlášť když je… Což samozřejmě neví a momentálně nevěděl, jak jí to říct, aniž by ji úplně ztratil.
…
Vrátila se po necelé hodině. Snad. Mohla to být i půl hodina, mohly to být hodiny dvě, neodhadl by to.
„Řekni mi všechno,“ postavila se před něj.
„Co všechno?“ zeptal se a snažil se, aby jeho hlas nezněl tak zoufale defenzivně. Marně. „Všechno je hrozně moc.“
„Dobře.“ Posadila se a nalila si čaj. „Všechno nemusíš. Řekni mi to, co bych měla vědět. Mohl bys třeba začít, jak to všechno funguje.“
Wolfric si oddechl. Přeci jen v ní zvítězila zvědavost. Je to zase na dobré cestě.
„Je to dost složité. Teorie magie se dokonce v Bradavicích, to je škola pro kouzelníky,“ dodal rychle, když viděl, jak se nadechuje k dotazu, „nevyučuje. Ale jsou o tom knížky, některé dokonce napsal můj dědeček, on byl ředitelem té školy, víš. On se tedy věnoval primárně magizoologii –“
„Co je magizoologie? Zní to, jako by se zkoumala nějaká kouzelná zvířata. To je blbost, že jo, Wolfricu,“ dodala nejistě.
„Není,“ odpověděl suše. „Ale to by bylo na dlouho. Věnoval se také podstatě magie, snažil se rozvíjet její teorii. Trochu to budu muset zjednodušit,“ podrbal se rozpačitě na hlavě, „vlastně docela dost zjednodušit… Dá se říci, jsou tři základní světy – svět nerostů, tedy to, co vy nazýváte anorganickou přírodou, svět rostlin a živočichů, tedy organická příroda, Vesmír – svět kosmických těles a sil, v tom se shodujeme. Magie ale definuje ještě čtvrtou rovinu bytí – astrální rovinu, která sjednocuje všechny tři světy do jednoho celku. Astrální rovina stojí v pozadí všeho, je to určité informační pole, které je napojeno nejen na život na této planetě, ale astrální říše prostupuje celým vesmírem, kde vše spolu souvisí. Potom lze říci, že astrální tělo není nic jiného, než obměna tohoto jednotného pole, s kterým zůstává stále ve vztahu a udržuje vlastnosti organismů a dějů v souladu s vůlí přírody. Kouzelník je schopen působit na astrální rovinu bytí a ovlivňovat tak rovinu fyzickou s daleko menší námahou, než kdyby působil přímo na fyzično. Působíme tedy na věci nikoliv zvenku, ale měníme vnitřní strukturu, prostřednictvím jejího obrazu, tedy jakéhosi plánu, podle kterého je vystavěna.
Každá věc, živá i neživá, pevná i plynná, nebo dokonce i jen výboj energie má svou strukturu, kterou vidíme, a formu, ideální formu, které má dosáhnout, tedy určitou formotvornou příčinu. Kouzelník působí na tuto příčinu, na formu, a tím ji zdánlivě vytváří nebo mění z ničeho. Ale vlastně jen mění plán a fyzikální částice pak naplňují tento změněný plán podle dané formy, rozumíš?“
„Ne. Ale pokračuj. Trochu mi to připomíná šílené vědecké teorie, kterým jsem ostatně nikdy nerozuměla.“
„Ano, četl jsem o tom i v mudlovské literatuře, jenže jim chybí důkaz, že je to možné, takže tomu nakonec nevěří ani ti, co to píšou. Jde velmi stručně řečeno o ovlivňování reality nehmotnou silou – morfickou rezonancí. To je vlastní magie – energie svého druhu, ale pořád energie. A energie je jiným vyjádřením hmoty, to přece vědí i mudlové, ne?“
„Jo, myslím, že vědí,“ přikývla Magdalena. „Víš, já jsem fyzice a chemii nikdy moc nedala… Nemám ani gymnázium, šla jsem na střední školu, kde…“ mávla rezignovaně rukou, „to je jedno. Pokračuj.“
„Takže i u magie platí pořád zákon o zachování energie. Takže i když to na první pohled vypadá, že třeba stvořím něco z ničeho,“ mávl hůlkou a na stole se objevila růže, „tak ve skutečnosti jsem jen vytvořil formu pro růži a molekuly z okolí, které nebyly vázány do jiné formy, se uspořádaly do buněk růže. Protože svět se skládá ve skutečnosti z jen velmi omezeného počtu stavebních kamenů, které jsou všude kolem nás, víš?“
„Jo, to mi něco říká, jen si nevzpomínám, z čeho se to mají ty elektrony a protony a neutrony skládat.“
„To nemusíš, vlastně není důležité, jak to lidé pojmenovali, nemyslíš?“ Usmál se a růži jí podal: „přivoň si, je to opravdová růže. Alespoň pro tuto chvíli.“
Dívka si květinu rozpačitě vzala. „Díky. Je mi to… Ne, není mi to jasné a je těžké tomu věřit, dokonce, i když to vidím. Ale dejme tomu, že mi to je jasnější. A teď mi řekni to, čemu se snažíš tou sáhodlouhou přednáškou celou dobu vyhnout.“
„Nesnažil jsem se –“
„Wolfricu,“ povzdychla si dívka. „Oba víme, že ano. Něco mi tajíš. Něco se mi bojíš říct. Řekni to. Dneska mě už nic překvapit nemůže.“
Wolfric se na ni díval a začal se usmívat. Přestože byl na pokraji zoufalství, že ji ztratí, vnímal zároveň absurdnost jejich situace. Vnímal celou situaci jejíma očima, chápal, jak surrealistický jí dnešní den musí připadat. A on jí má říct – jen tak – jsem vlkodlak? Měl chuť se rozchechtat jako šílenec, ostatně si tak v tuto chvíli připadal.
„Jsem vlkodlak,“ řekl a pozoroval překvapení na její tváři.
„Mýlila jsem se,“ řekla suše. „Tohle mě překvapilo.“
„Myslel jsem si to,“ přikývl.
„Nežertuješ?“ snažila se očividně chytit posledního stébla, o kterém už nejspíš tušila, že je jen iluzí.
„Ne. Ale předvést ti to nemůžu. Není úplněk.“
„To jsem vlastně četla v pohádkách,“ přikývla Magdalena.
„Nepodceňuj pohádky.“
„Řekni mi přesně, co to znamená. Jsi nebezpečný? Ubližuješ někomu? Jsi schopný se ovládnout? Dá se to léčit?“
„Ano. Ne. Ano i ne. Léčit ano, vyléčit ne.“
„Zkus to trochu rozvinout.“
„Existuje vlkodlačí lektvar, vyrábí se z mnoha bylin, hlavní ingrediencí je oměj vlčí mor neboli Aconitum lycoctonum –“
„Prosím, k věci, Wolfricu,“ přerušila jej dívka.
„Jde o to, že jde o dost jedovatou substanci a lektvar má proto řadu vedlejší účinků. Vynalezl ho Damocles v sedmdesátých letech, předtím bylo možné vlkodlaky jen zavírat nebo vyhánět. Lektvar nezabrání přeměně, ale zachová nám vědomí sebe sama. Takže pak nejsme nebezpeční.“
„Jak vypadá přeměněný vlkodlak? Jako vlk?“
Vzdychl si. „Ano, ale ne docela. Je větší..“
„Je to potom myslící člověk v těle velké šelmy?“
„Ano. S perfektním čichem a zrakem.“
„Takže je nebezpečný, když chce.“
„Nikdy bych nikomu neublížil, Mai,“ řekl tiše.
„Ostatní, co zde žijí, jsou taky vlkodlaci?“
„Ano,“ těžce polkl.
„I Brightovi? I Lovella? I –“
„Všichni. Až na Beryl Brightovou a Esmée Haywoodovou. Ty tu sice žijí, ale každý úplněk ostrov opouštějí.“
„Proč, když nejste s lektvarem nebezpeční? Nebo,“ pokrčila přemýšlivě čelo, „proto tu jste tak odříznutí… Vy ten lektvar neberete, je to tak?“
„Ano,“ přikývl.
„A když jej neberete, tak… tak ti nezůstává tvoje vědomí? Pamatuješ si na to, co děláš?“
„Ne, prakticky ne. Občas něco velmi nejasného… Nejhorší je, že nejsem schopný se ovládnout, nepoznal bych ani svého nejlepšího přítele.“
„A jiné vlkodlaky?“
„Trochu. Smečka funguje i přeměněná.“
„Vy si říkáte Smečka… Milé.“
„Mai…“
„Proč ten lektvar nebereš?“
Wolfric hned neodpovídal. Pravda byla, že jej nyní bral. Jenže může jí to říct? Musel by jí toho vysvětlit mnohem více, aby pochopila, že to nesmí prozradit před nikým z Ostrova. A neumí si chránit mysl, ne, tahle vědomost je pro ni i pro něj příliš nebezpečná, přestože by ji mohla přesvědčit, že to s ním může zkusit… „Omějový lektvar je škodlivý. Hodně. Je to vlastně jed, dlouhodobě podávaný. A my chceme žít co nejpřirozeněji. Tady jsme s vědomím ministerstva, to kontroluje, abychom nikoho neohrozili. Nejsme nebezpeční.“
„Jak je to s… může se to přenášet na děti?“
Podíval se na ni s obnovenou nadějí. Uvažuje o dětech, to je dobré znamení. „Není to popsané. Osoby trpící lykantropií většinou děti nemívají, ale pár případů bylo. Přenos prokázán dosud nebyl.“
„Jak se to tedy přenáší? Ty ses tak nenarodil?“
„Ne. Přenáší se to kousnutím přeměněného vlkodlaka.“
„Takže kdybys mě kousnul –“
„Nikdy bych to neudělal, Mai.“
„Kdy se projevují první příznaky?“
„V pubertě.“
Magdalena se tvářila zamyšleně. Podal jí ruku, ale ona na ni nezareagovala; snad ji opravdu neviděla.
„Mai…“
„Asi chápeš, že se teď cítím poněkud… tlačena do něčeho, co jsem nemohla předvídat.“ Nedívala se mu do očí.
„Nemohl jsem ti to říct předtím.“
„Proč?“
„Je to proti zákonům. Dostal bych se do vězení.“
„Chápu. Nemohl jsi riskovat vězení. Raději jsi riskoval poškození mého mozku.“
„Mai –“
„Je toho na mě moc, promiň,“ zavrtěla hlavou. „Neříkám, že… Já nevím!“ téměř vykřikla a pak si schovala obličej do dlaní. „Dej mi čas. Potřebuju si to promyslet. Mohli bychom teď odplout zpět?“
„Teď hned?“ zeptal se bezbarvě.
Magdalena nejistě přikývla. Skoro se mu zdálo, že se jej bojí. Proč? Vždyť on by raději umřel, než by připustil, aby se jí něco stalo! „Pořád jsem to já, Mai. Miluju tě. Udělám pro tebe všechno na světě.“
„Opustíš tento ostrov?“
„To nemůžu,“ zavrtěl hlavou. Teď to skutečně nešlo, jenže důvody jí vysvětlit nemohl. A nebyl si jistý, že by to pomohlo, naopak – to, že někteří čarodějníci a někteří vlkodlaci plánují ovládnutí mudlovského světa, by k její důvěře nepřispělo. A mohla by ho zrazovat i od jeho nebezpečné role. Možná. Pokud jí na něm záleží, čímž si momentálně nebyl vůbec jistý. „Nemáš se tady čeho bát.“
„Skutečně? Vždycky mi přišli zvláštní. Konečně vím proč. Všichni jsou čarodějníci. A všichni jsou vlkodlaci. A ty mi řekneš, že se nemám čeho bát!“ Magdalenina úzkost se pomalu přeměňovala v hněv.
„Nejsou všichni vlkodlaci. Vždyť jsem říkal, že třeba Beryl je jen čarodějka,“ namítnul.
„Jen čarodějka,“ odfrkla si Magdalena. „Proč nemůžeš opustit ostrov? Oni vás tady internují? Pak pro to ale mají nějaký důvod, že.“
„Protože nebereme lektvar. Už jsem ti to říkal,“ opakoval trpělivě. „Mimo úplněk se nemáš čeho bát.“
„Nechci tu žít, Wolfricu,“ zavrtěla hlavou. „Nelíbilo se mi tu ani předtím, a teď… Odjela jsem do Skotska studovat, a to přesně teď budu dělat.“
„Chceš naše zasnoubení zrušit?“ zeptal se zkroušeně a očekával svůj ortel. Možná to tak bude lepší. Zvlášť když nyní souhlasil se svým posláním… možná by měl raději zůstat sám…
Zavrtěla hlavou. „To jsem neřekla. Jen mi dej čas. Mám teď pocit, že tě ve skutečnosti vůbec neznám, Wolfricu.“
„Věříš mi?“
„Co přesně ti mám věřit?“
„Že bych ti nikdy neublížil. Že tě mám rád. Že tě ochráním a postarám se o tebe nejlíp, jak dokážu.“
Konečně se usmála. „Je to zvláštní, ale přes to všechno… Ano. Věřím ti.“
„Kdy se uvidíme?“
„Ozvu se ti sama. Až budu vědět.“
440 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...