Na obličej slunce kreslilo mi
milióny teček
řeka teče mezi stromy
mezi stromy řeka teče
a já chodím, bloudím jako tichá řeka
mezi lidmi všemi
hledím k zemi co mě čeká
co mě asi čeká v zemi?
Podzemní prameny
potoky neznámé
slova jsou znamení
významy neznáme
hledáme kořeny
nic o nich nevíme
bloudíme v podzemí
podzemím bloudíme
marně a přece
Kterápak to byla z těch mých lásek
která zlomila mě
kdo mi rámě podá zase
kdo mi zase podá rámě?
stojím před výlohou, vidím jen svůj obrys
skleněný a matný
nejsem dobrý nejsem špatný
já jsem dobrý ba i špatný
Na obličej slunce kreslilo mi
milióny teček
řeka teče mezi stromy
mezi stromy řeka teče
a já chodím, bloudím jako tichá řeka
mezi lidmi všemi
hledím k zemi co mě čeká
co mě asi čeká v zemi?
„Vaše děti nejsou vašimi dětmi. Jsou syny a dcerami Života, toužícího po sobě samém. Přicházejí skrze vás, ale ne od vás. A třebaže jsou s vámi, přece vám nepatří.“ (Chálíl Džibrán)
Bradavice; 21. března 2012
Byl první jarní den a počasí tomu kupodivu i odpovídalo. Svítilo nesmělé sluníčko a kolem hradu už téměř zmizel sníh. Dopoledne byla ideální doba na procházku – všichni studenti seděli v učebnách, a ona se tak mohla vyhnout jejich zvědavým pohledům a návrhům mnoha ochotných malých i větších chův, které chtěly půjčit kočárek. Rose budila v Bradavicích dost pozornosti, mnohem více než malý David, kterého vezla vedle ní její přítelkyně. Nedivila se tomu, samozřejmě. Představa Snapea jako otce by byla i pro ni jako studentku dost zvláštní, pokud to bylo to správné slovo.
Ty necelé tři týdny, po které byla zpět v Bradavicích, jí připadaly jako neskutečný sen. Nikdy by ho o to nežádala, nikdy s tím vlastně ani doopravdy nepočítala. A nikdy by to neodmítla, přestože vše nebylo úplně jednoduché. Severus se přestěhoval ze svého sklepního bytu a stále ji nepřestávalo udivovat, že toho byl schopen. Bylo zvláštní být zase ve škole, ve skutečnosti jí to všechno ještě nedocházelo. Do jisté míry to bylo samozřejmě náročnější než žít sama v Doupěti, avšak pokud se chtěla zvědavým pohledům studentů i učitelů vyhnout, dokázala to.
Byl s ní, a to bylo možná více, než očekávala. Jejich soužití bylo pro ni nové, bylo to jiné, než když ji navštěvoval v jejím domě v Doupěti. Až nyní žili skutečně jako manželé, jejich setkávání už nebylo svátkem, ale každodenní záležitostí. Tím mnoho získala, a zatím to bylo příliš nové na to, aby si uvědomila, že tím i něco ztrácí.
Bohužel – nebo možná naštěstí – spolu netrávili příliš času. Po vyučování pracoval ve své sklepní pracovně, někdy i v ředitelně. Zanedbávat nemohl ani své povinnosti ředitele zmijozelské koleje, a samozřejmě ani svou pověst obávaného profesora, který se dokáže vynořit odnikud, když ho nejméně očekáváte. Domů nechodil většinou ani na obědy, jelikož se domníval, že je jeho povinností učitele alespoň někdy snížit hladinu hluku ve Velké síni tím, že se tam objeví. Až nyní pochopila, jak je jeho život náročný a jak moc mu jej zjednodušuje, když ji má zde, namísto aby ji musel navštěvovat v Doupěti. To, že se v jejich malém bytě objevoval většinou až večer, ji však netrápilo, přeci jen ho i tak viděla mnohem častěji než dříve.
Starosti jíidělalo něco jiného – chování Joshuy. Uvědomovala si, že se jí už minulý rok po odjezdu do školy a hlavně po těch článcích vzdálil. Jenže v létě se jí alespoň trochu tu propast podařilo překlenout, přestože to rozhodně nebylo stejné jako před jeho nástupem do školy. Letos ne. O Vánocích byl odtažitý, a přestože byl vlastně mnohem milejší než předtím, měla pocit chladu a cizosti. Doufala, že se to změní nyní, když má příležitost být s ní. Bylo jí jasné, že Joshua dospívá, že už nikdy z něj nebude malý chlapec. Ale bylo snad nepřiměřené, když očekávala, že s ní bude hovořit o tom, co prožívá? Že se jí bude svěřovat s tím, co přečetl, že se jí bude ptát na její názor nebo že s ní alespoň úplně obyčejně bude? Nebyl. V jejich bytě, kde měl přichystán svůj pokoj i s psacím stolem, se ukázal jen jednou, a to ho tam musela přivést téměř násilím. Nebylo by přesné říct, že se jí vyhýbá – jen ji nevyhledával. Nebyl nepříjemný, drzý ani sarkastický – naopak, byl zdvořilý, uhlazený, nebylo nic, co by mu mohla vytknout. Svou roli hodného syna hrál dokonale, problém byl však v tom, že byla přesvědčená, že je to jen role. Byl stále jejím synem. Jen nechodil domů.
Hermiona si vzdychla a pro sebe zavrtěla hlavou.
„Je to pořád stejné? Nebo už chodí aspoň na večeře?“ zeptala se jí s účastí Alitea.
„Ne,“ odpověděla Hermiona suše. Pak si uvědomila, že to bylo možná až příliš úsečné a dodala: „Je to pochopitelné, nechce se vyčleňovat od ostatních, už tak ho vnímají zvláštně a bylo by to ještě horší.“
„To asi ano. Ale i tak to pro tebe musí být složité.“
„Je to složité hlavně po něj. Zvlášť když nevěděl, že je Rosie Severusova. Bylo to pro něj příliš rychlé.“
„Ale proč –“ Alitea se zarazila a větu raději spolkla „Pro děti tohoto věku je těžké, zvlášť pro chlapce, dělit se o svou matku s cizím mužem.“
„Jenže více než rok a půl jsem s ním nebyla, naopak mě získal zpět, ne?“
„A máš pocit, že o to nestojí… Ale třeba je to jen tak, že dospívá… Nejspíš by se ti odcizoval, i kdyby bylo vše jako dřív.“
„Nevím, je to složitější,“ zamumlala Hermiona.
„To určitě ano, když Joshua –“ Alitea se opět zarazila. „Možná to nesouvisí s tebou, ale se Severusem. Já vím, že je Josh z jeho koleje, tak s ním asi bude vcelku vycházet, ale víš… on je ke studentům někdy… možná se mýlím, ale co jsem pozorovala, když jsem byla na jeho hodinách…“ Alitea se kousla do rtu.
„Učil mě,“ řekla Hermiona klidně. „Vím naprosto přesně, jaký je ke svým studentům. Já jsem byla z Nebelvíru, a byla jsem nepřehlédnutelná, alespoň tak to nazývá teď.“
„Takže jsi ho zaujala už tehdy?“ podívala se na ni zvědavě Alitea.
„Tento pohled na věc mě opravdu nenapadl,“ pousmála se Hermiona. „Rozhodně jeho pozornost nebyla zrovna pozitivní.“
„Ale měla jsi jeho pozornost, ne? Takže ses mu líbila už tehdy.“
„Ne. Rozhodně ne. Ignoroval mě, hlásila jsem se, a on schválně vyvolával jiné. Tolik jsem mu chtěla dokázat, že umím, a on nic. Nikdy mi nedal body. Nikdy mě nepochválil. Nikdy nic neocenil,“ rozohnila se Hermiona.
„Takže tobě se taky líbil,“ pousmála se Alitea.
Hermiona se na ni nevěřícně podívala. „Snad jsem řekla pravý opak, ne? Nesnášela jsem ho.“
„Když myslíš,“ usmála se Alitea. „Nechtěla jsem se tě dotknout,“ dodala. „Nic mi do toho samozřejmě není, jen jsem chtěla trochu odlehčit atmosféru.“
Hermiona se donutila usmát. „Nejsem naštvaná, jen přemýšlím. Možná máš dokonce trošku pravdu, asi jsem o jeho pozornost usilovala víc než o pozornost jiných. Vlastně jsem ho občas před přáteli i bránila… ale rozhodně jsem do něj nebyla zamilovaná, to přišlo až mnohem později. Jen mě trochu možná zajímal, protože… Tak mi připadá, Alo…“ podívala se na ni téměř pobaveně, „do kterého učitele jsi byla zamilovaná ty, že tě tohle vůbec napadlo?“
„Já?“ protáhla Alitea. „Měla jsem samozřejmě oči vždycky jen pro Petra.“ Její oči se změnily, působila najednou dojmem mnohem starší ženy, než byla.
„Už ti napsal?“ zeptala se vážně Hermiona.
Ala polkla a zavrtěla hlavou.
„Určitě je v pořádku. Bylo by v novinách, kdyby se mu něco stalo.“
„On to neudělal.“
„Já ti to věřím,“ souhlasila rychle Hermiona. Okamžik hravé nálady byl pryč. Pocit, že jsou jen bezstarostné mladé matky, zmizel. A Hermiona si uvědomovala, že Alitea je na tom hůře než ona. Ve skutečnosti si připadala nevděčná, že nedokáže být jen tak obyčejně šťastná. Měla přeci mnohem více, než by si ještě před měsícem myslela, že může mít. Byla v Bradavicích, byla vdanou ženou, žila s mužem, kterého milovala, a měla krásnou zdravou dceru. Měla by si vychutnávat okamžiky štěstí a starosti nechat zítřku. Protože tím, že bude myslet na to, co se může stát, tomu beztak nezabrání.
Situace Alitey byla jiná – u ní nešlo jen o nejasné tušení stínu, který se rodil na východě, ona už tím stínem zasažena byla. Byla tu sama, nevěděla, jestli je její muž vůbec naživu, neměla od něj žádné zprávy. Jistěže bylo pravděpodobné, že by jeho smrt zveřejněna byla, ale pravděpodobné není totéž, co jisté, to si Hermiona uvědomovala. Jistotu, kterou se snažila do svého ujištění vložit, ve skutečnosti necítila. Petr Brauner byl navíc neprávem obviněn ze strašného zločinu, spolu s jejich společnými přáteli. A Alitea mu nemohla nijak pomoci, kromě toho, že se snažila alespoň členům Fénixova řádu vysvětlit, že je to jinak. Hermiona jí věřila, nedělala si však iluze, že jí věří i ostatní členové Řádu – proč by jinak skrývali své podoby a změnili své hlasy? Alitea to musela vnímat, i když si na to nestěžovala. Cítila s ní zvláštní spřízněnost, možná právě i kvůli těm článkům dělajícím z Petra monstrum vraždící mudly, kterých bylo dost i v britském tisku.
Sblížily se už v porodnici a po přestěhování do Bradavic měla Hermiona pocit, že našla starou přítelkyni. Nespojovala je však jen péče o děti a nedůvěra společnosti k jejich manželům. Ala jí byla podobná v mnoha ohledech. Byla o deset let mladší, z jiné země, a přesto Hermiona zjišťovala, že četly stejné knihy, že přemýšlejí o stejných věcech, že mají řadu názorů shodných. Hermiona neměla v životě příliš přítelkyň, a i ty, které měla, byly ve skutečnosti spíše jen známé. Výjimkou snad byly jen Lenka a Ginny, jenže Lenku nikdy zcela nepochopila, přestože se ji naučila respektovat, a Ginny… Nešlo jen o to, že příkop nedůvěry a stín vzájemných křivd ani po vyjasnění problémů zcela zmizet nemohly, ona byla vždy dost jiná. Naproti tomu Ala jí připadala spíše jako její mladší sestra než cizinka.
Studovaly spolu vše, co jim mohlo pomoci v pochopení cílů a povahy Grindelwalda. Ala jí vyprávěla o tom, jaký byl ve škole, jaký obdiv i strach uměl vzbudit. Vyprávěla jí o svých spolužácích, jak o těch, kteří už na škole podporovali bezvýhradně Grindelwalda, tak i o těch, o kterých hovořila jako o ‚partě‘. A o Juditě, dívce, která byla pro Hermionu záhadou. Podle Aly to měla být nesmírně hodná dívka, která od mala pečovala o všechny slabé tvory; v něčem Hermioně připomněla Hagrida. Jenže Judita podle všeho stála už na škole při Grindelwaldovi, úplně mu podle Aly propadla a nyní s ním žila. Může láska zapříčinit takovou slepotu, že nevidíte, že váš milovaný je zločinec?
Byla to naopak Hermiona, kdo Alu upozornil na to, že odkazy na zvláštní spojení s „nadlidmi“, tedy podle všeho kouzelníky, lze najít i v mudlovské literatuře. Přestože spojení mezi Hitlerem a Grindelwaldem bylo očividné, kouzelnické literatury o tom bylo zoufale málo. Kouzelníci měli tendenci ignorovat vše, co se týkalo mudlů, navíc za dějiny pokládali pouze to, co bylo starší sta let. Ovšem i knihy o Grindelwaldovi se věnovaly pouze dopadům jeho vlády na kouzelnický svět. A mudlovská literatura nic takového většinou nezmiňovala, byly proto vděčné za každou maličkost. Často narážely na jména Haushoffer či Hörbinger, což měli být podle mudlovských pramenů muži se zvláštními schopnostmi. Hitler podle všeho skutečně věřil, že válku vyhraje magickými prostředky – vždyť jak by jinak mohl říci svým generálům před fiaskem v Rusku, aby se o zimu nestarali, že se o ni postará sám? Tři alpinisté z řad SS se dostali na vrcholek Elbrusu, aby tam vztyčili prapor se svastikou. Mělo to symbolizovat začátek nové éry, o níž ti, co byli zasvěceni, věřili, že právě počíná. Oni byli opravdu přesvědčeni, že je roční doby budou poslouchat a že oheň zdolá led. Podle dobových svědectví Hitler řekl, že nadčlověk už existuje, řekl, že jej už viděl. Dochovala se i svědectví, z kterých se dalo dovodit, že byl pravděpodobně pod Impériem, podle nichž se objevovaly chvíle, kdy zvláštní oheň z jeho očí mizel, kdy něco, co jej ovládalo, jej opustilo a z něj se stával obyčejný muž. Muž, který se děsil toho, co viděl. Jak by po tom všem mohla nevěřit, že za těmi povodněmi a požáry stojí opravdu Grindelwald?
„Přece tu nemůžu zůstat napořád, Hermiono,“ přerušila Alitea po dlouhé době ticho.
„Teď tu zůstaň. Odepsali ti aspoň rodiče?“
Alitea neodpověděla. Až po mnoha tichých minutách, během nichž došli až ke starému rozložitému dubu, pod nímž Hermiona kdysi dospěla k rozhodnutí, že musí opustit všechny a všechno, řekla tiše: „Tvůj manžel mi neřekl, abych zůstala. A neřekl, že mi věří.“
„Neřekl ani opak. To znamená, že ti vlastně věří.“
„Ale má pochybnosti.“
„Jistěže, Severus má vždy pochybnosti. Ale souhlasí s tím, abys tu zůstala, jak dlouho bude potřeba.“
……………….
Praha; 23. března 2012
Judita byla poslední dobou zamlklá, cítila se nejistá. Milovala Gellerta, to se nezměnilo, byla však zmatená z toho, co se dělo. Nemohla zapomenout na děsivý sen, který se jí zdál po první velké vodě pod Tatrami, na všechny ty mrtvé, o nichž si byla ve snu zvláštně jistá, že jsou její rodinou. Ve skutečnosti o své biologické rodině nevěděla vůbec nic a nemohla nemyslet na slova Alitey o tom, že by ji znát mohla i měla. Pocit, že to vše spolu může souviset, se snažila několik týdnů potlačit. Marně.
Na Aliteu poslední dobou myslela často. Určitě už porodila, jenže Judita nevěděla, kdy a kde. Nevěděla ani, zda je její přítelkyně a její dítě v pořádku. Nedivila se tomu, stály na opačných stranách barikády, to bylo teď až příliš zřetelné. Došlo jí, že Alitein Petr bojuje proti Gellertovi, přestože neznala podrobnosti a Gellerta se ptát neodvážila. Byla si naprosto jistá tím, že ten požár v Kojaticích bylo Gellertovo dílo, jako všechno ostatní. Kojatice jí ale vadily víc. Přitom to bylo stejné, tak proč? Protože z toho obvinil nevinné, protože to předtím se alespoň tvářilo jako vyšší moc. Ale tady byly oběti hned dvoje – jednak obyvatelé osady, jednak ti, jejichž jména byla pošpiněna, vláčena kouzelnickým i mudlovským tiskem, na které byla uspořádána doslova štvanice. A protože si byla jistá, že pokud Petr již není za hranicemi, tak tohle nepřežije. Proč je tak jiné, když se smrt týká těch, které známe?
Když se vydala do malého domku v Davídkově ulici, cítila se jako zrádkyně. Snažila se ten pocit zaplašit, vždyť přece nedělá nic proti Gellertovi, jen chce zjistit, kdo je její rodina. Cítila se zvláštně, když stála před známým zápražím, s rukou váhající nad zvonkem se jménem Markytánovi. Své mudlovské rodiče neviděla od svých sedmnácti let. A od čtrnácti let k nim jezdila jen na prázdniny, ne na víkendy jako ostatní děti. Nechovala se k nim tehdy dobře, nemohla jim odpustit, že byli mudlové. Tehdy si v sobě pěstovala iracionální pocit křivdy za to, že ji vzali její skutečné matce, která byla čarodějka.
Dveře se otevřely a Judita uviděla vážnou tvář ženy, kterou dříve nazývala matkou.
„Tušila jsem, že přijdeš, Judito. Pojď dál.“
„Ahoj… mami,“ řekla váhavě. Očekávala výčitky, bylo jí těžko. Tato žena se k ní vždy chovala dobře, byla to ona, kdo jí ublížil. „Omlouvám se.“
Paní Markytánová přikývla. Ani teď jí však nic nevyčítala. „Posaď se, Judito. Přinesu čaj,“ ukázala na dveře obývacího pokoje.
Judita vešla dovnitř, neposadila se však, rozhlížela se po pokoji. Pohladila rukou desetisvazkové Dějiny umění od Pijoana, které tak milovala, když tu ještě žila. Bylo to tu tak stejné, pocit z domku, v němž vyrostla, však měla zvláštní. Cítila ještě více než dříve, že sem nepatří.
Paní Markytánová vešla a nalila jí čaj. I ten čajový servis jí připomínal dětství. Posadila se a Judita si konečně sedla do křesla naproti matce.
„Omlouvám se, že jsem dlouho nepřišla. Jenže… já sem nepatřím.“
„Jdeš svou cestou, Judito, to chápeme. Je to tvůj život a tvé volby. Ale tady… tvůj pokojíček je stále stejný, víš?“
Judita ucítila knedlík v krku a těžce polkla. „Děkuju… mami. Proč jsi mě vlastně čekala?“
„Přece to, co se děje… Bylo mi jasné, že za tím jsou kouzla.“
„A řekla jsi to někomu?“ ztuhla Judita.
„Samozřejmě, že ne! Vždyť vím, že se musí dodržovat zákon o utajení. Kromě toho bych působila mezi svými jako blázen. A tvoji lidé to vědí, ne?“
„Určitě,“ přikývla rozpačitě Judita.
„Pořád jsem na tebe myslela, holčičko. Bojím se o tebe.“
„Proč? Myslíš, že s tím mám něco společného?“ zeptala se dívka napjatě.
„Samozřejmě, že ne!“ překvapeně se na ni podívala. „Jak bys mohla, právě ty… Vždyť to jsou tvoji lidé!“
„Moji lidé?“ Judita odmítala chápat to, co jí žena, jež jí vychovala, říká. „Jak to myslíš?“
„Přece proto jsi přišla?“ podívala se na ni paní Markytánová nejistě. „Abys je našla a mohla je varovat… Myslím, že bys měla zmizet ze země, dokud je čas. Mám to tady pro tebe nachystané.“
Judita na ni bez pohnutí hleděla, zatímco žena něco hledala v sekretáři. Všechno do sebe zapadalo jak dílky puzzle, její sen i varování Alitey. Ostatně i to, že ji její matka dala k adopci do mudlovské rodiny, ačkoli byla čarodějka. Mělo jí být jasné, že nebyla součástí čarodějnického světa, že musela být neškolenou, divokou, čarodějkou žijící mezi svými.
Po chvíli tíživého ticha paní Markytánová dodala: „Dala bych ti to už dříve, jen jsem nevěděla, kde… Zjišťovala jsem všechno kvůli tobě, i to, kde tvoje matka teď žije. Nebo kde alespoň byla hlášená ke konci minulého roku. Nebylo to jednoduché, ale mám kamarádku na centrální… to tě asi nezajímá. Tady to máš, Judito.“
Judita se mlčky dívala na jméno své matky a na místo, kde by měla žít. Oddechla si. Ve Velké Lomnici se žádné neštěstí v poslední době nestalo.
…
Veľká Lomnica; 25. března 2012
O dva dny později Judita šla rozbahněnou cestou mezi malými domky sotva většími než mudlovské garáže. Na některých z nich byla modrou barvou napsaná čísla, nenašla v nich však žádný řád, takže jí nemohla nasměrovat k domu, který hledala – pokud slovo dům byl tím správným výrazem.
Osada vypadala opuštěně. Venku bylo jen několik nepříliš oblečených dětí, Judita si všimla, že přes dosud chladné počasí byly dokonce některé bosé. Zvědavě po nezvané návštěvnici pokukovaly, udržovaly si však odstup.
Judita sáhla do kapsy a vytáhla tabulku čokolády. „Hej, pojď sem,“ zavolala na asi jedenáctiletého chlapce, který vypadal odvážněji než ostatní děti.
Chlapec se k ní pomalu přiblížil, ve tváři opatrný výraz. Vypadal, že je připravený se kdykoli obrátit na útěk. Byly tyto děti vždy tak bázlivé, nebo se jimi staly až v důsledku Gellertových akcí? Judita se cítila nepříjemně, když si uvědomila, že u jedné z těch akcí nedaleko odtud ve Spišském Bystrém dokonce pomáhala. Když byla zde a viděla velké oči dětí, bylo to pro ni ještě těžší než dosud.
„Hledám svou mámu. Rozumíš mi?“ vyslovovala Judita zřetelně.
Klučina přikývnul, černé oči nespouštěl z čokolády.
„Tu čokoládu dostaneš, když mě k ní dovedeš. Jmenuje se Agneša Mirgová.“
Chlapcovy oči se rozšířily.
„Sal romaňi?“[1] zeptal se nedůvěřivě.
Přestože mu Judita nerozuměla, došlo jí, na co se ptá. V krku se jí něco sevřelo, když přikývla.
„Lakeri daj bešel odoj,“[2] ukázal na starou chatrč roubenou z nahrubo otesaných klád pospojovaných částečně vydrolenou hlínou. Byla jedna z mála, z jejichž komínů se kouřilo.
V tu chvíli z jednoho domku postaveného z neomítnutých šedivých tvárnic se střechou z vlnitého plechu, který na zdejší poměry vypadal téměř luxusně, vyšla na zápraží žena v květované zástěře a zakřičela něco na chlapce. Ten vytrhnul Juditě čokoládu z ruky a rozběhl se k ženě, následován několika dalšími dětmi. Ostatní se také rozprchly jako hejno kuřat, když se na nebi objeví dravý pták.
Judita si povzdechla. Skutečně jim nemohla zazlívat ostražitost. I když nebyla nic platná – pokud by jim chtěla ublížit, těžko by ji mohli zadržet.
Zamířila k domku, který jí chlapec ukázal, přestože netušila, co jí říkal. Dřevěný domek byl tak malý, že si nedokázala představit, jak v něm může žít více než jeden člověk. Střechu měl z plátů zrezivělých plechů různého stáří, překládaných přes sebe postupně, jak ty stávající dosluhovaly. Pod přečnívající střechou byla natažena šňůra s různobarevným prádlem, za oknem stály otlučené hrnce přikryté pokličkami, které k nim velikostí ani barvou neladily. V okně však kupodivu byla čistá naškrobená záclona a květináč s petrželkou.
Došla k přístěnku, který zakrýval vchod do domku. V přístěnku stála kamna, nyní vyhaslá a byla v něm naskládána hromada dřeva.
Zaklepala na dveře. Uslyšela šouravé kroky a ozvalo se: „Ko hin oda?“[3]„Jsem Judita,“ řekla rozpačitě své jméno a dveře se otevřely.
Uviděla starou vrásčitou ženu. Přes hlavu měla volně přehozený šátek s velkými různobarevnými květy, oblečena byla do blůzky s drobnými modrými kvítky a vesty z ovčí houně. Její sukně měla také květinový vzor, opět jiný. Přesto její oblečení vypadalo, že k sobě patří.
„Lačho džives.[4] Tak si prišla, čakala som ťa už dlho, čhaveskeri čhajori[5],“ řekla stará žena klidně a gestem ji pozvala dál.
Juditu překvapila hrdost v hlase staré ženy i vzorný pořádek uvnitř domku tak ostře kontrastující s ošumělým zevnějškem a hlavně haldami odpadků v osadě.
„Ty mě znáš?“
„Si dcéra mojej dcéry, Judita. Viem o tebe. A čakala som ťa. Snívalo sa mi o tom, že prídeš. Devla miro,[6] vedela som, že sa toho dožijem, lebo ti musím voľačo povedať.“
„Dozvěděla jsem se teprve předevčírem, kde najdu svou matku.“
„Ale tu už nenájdeš, tikňori,“ rozložila žena bezmocně ruce. „Papin je neni už nažive. Soske aves avke nasik?[7]“
„Ona je mrtvá?“ Judita si znovu vybavila ten děsivý sen. I její babička měla sen. To ale nemuselo přece nic znamenat! A její matka se nejmenovala Papin, Judita měla pocit, že rána, kterou udělal kámen, který jí spadl ze srdce, musí být slyšet. „Moje matka se má jmenovat Agneša, ne Papin.“
„Agneša bolo jej gadžovské meno. Doma sme ju volali Papin, lebo bola pekná, biela. Papin je po našom hus, vieš? Voláme tak veľa pekné dievky. Beš tele,[8] Judita,“ nabídla jí židli.
Judita si mlčky sedla a zavrtěla hlavou. Jak to měla vědět? A nechtěla rozumět, nechtěla připustit, že přišla pozdě, protože se nezajímala o to, o co se zajímat měla. Zamračila se – byli to oni, kdo ji opustili, proč by se vlastně měla starat ona o ně? Na tu ženu, tak hrdou ve své chudobě, se však zlobit nedokázala. A nepřišla sem nikomu nic vyčítat, chtěla jen poznat a pochopit.
„Jak zemřela? A kdy?“
„Ako bola tá báro paňi, veľká voda. Počula si o Bystrom?“
Judita přikývla a cítila, jak se jí po těle rozlévá chlad.
„Tvoja mama tam bola za rodinou. Takmer celá naša família tam bývala, aj ona tam žila so svojím mužom, dokiaľ nezomrel. Minulý rok sa presťahovala sem, ku mne. Bola tam i s deťmi na návšteve svojej… sasuj[9].. no, ako sa to… materi muža, tej, čo jej bola nevestou… svokrou, keď prišla ta voda. Chlapci sú mŕtvi, aj Esterka, aj Sidka… celá rodina jej muža… Nik nestačil ujsť,“ naříkala žena. „Devla miro, takové nešťastie…“
„Všichni umřeli…“ zašeptala Judita. Nemělo ji to překvapit, vždyť to přece věděla, vždyť k ní všichni její mrtví přišli. Všichni, které mohla zachránit, a nezachránila.
„Dikh, ake híne fotkas.“[10] Její babička si utřela oči cípem sukně.
Judita si tiše prohlížela obrázky předčasně zestárlé ženy, na které byly vidět zbytky krásy utopené v bídě. Prohlížela si i další tváře a všechny byly zvláštně povědomé. Pak narazila na obrázek mladé dívky v červeném svetříku. „Kdo je to?“
„Timea, tiri pheň,[11] tvoja sestra. Timka je jediná, kto zostal, čhajori. Bola vtedy chorá, zostala tuná.“[12]„Kde je teď?“ zeptala se Judita zdánlivě bez emocí, a skutečně ani nic v tu chvíli necítila, připadala si zmražená, jako by tam ve skutečnosti ani nebyla, jako by to bylo jen pokračování jejího přízračného snu.
„Timka išla do mesta pre bandurky, príde čoskoro. Počkáš na ňu?“
Judita přikývla a napila se čaje, který ji babička mezitím připravila.
„Máma byla čarodějka?“
„Čarodejka? Papin vedela čítať z ruky, isto, ako aj ja. Aj Timka vie. A aj inakšie čudá, o tom sa však nehovorí. Ani ty o tom nehovor, gadžovia neveria, že to je možné. Zavreli by ťa.“
„Proč mě nechtěla?
„Bola si taká bielučká. A tvoj apa bol gadžo, tak si myslela, že ti bude lepšie medzi nimi. Nesmieš ju pre to odsudzovať, chcela pre teba len to najlepšie, Juditka.“
„Kdo byl můj otec?“
„Nepovedala nám. Bol gadžo, ona zostala v hanbe, presuťi čhaj[13]. Bolo to najlepšie pre ňu aj pre teba. Bola vtedy za robotou v Čechách.“
„Jak se mohla vzdát svého dítěte?“ zavrtěla Judita nesouhlasně hlavou.
„Veď si teraz pani. Si bohatá, nie? Vyzeráš tak. Tvoja mama vedela, že jej nepatríš, že tvoja cesta bude tvojou vlastnou cestou. Súhlasila som s tým. Ozaj by si chcela žiť tuná? Nevrav.“
Judita zavrtěla hlavou. Stařena měla pravdu. Nedokázala se zlobit na svou matku, že se jí vzdala a umožnila jí tím jiný život než zůstat zde, v téhle osadě. I když se nemohla zbavit dojmu, že to udělala spíše kvůli sobě než kvůli ní.
„Ohrejem ti polievku, isto si hladná,“ stará žena vstala a otevřela okno. Na plotnu postavila hrnec a začala krájet chléb. „Hin tut rom? Čhavore?“
„Nerozumím,“ odpověděla Judita podrážděně. „A nemám hlad.“
„Pýtala som sa, či máš muža a deti. Ale myslím, že nemáš, pravda? A najesť sa musíš,“ dodala nekompromisně. Potom mlčela, dokud před Juditu nepostavila starý kameninový talíř zdobený pomněnkami s hustou zelnou polévkou.
„Máme iba kapustnicu bez mäska, ale sú v nej huby. Lačho chaviben[14]. Jedz, je dobrá.“
Judita nedokázala svou babičku odmítnout, aby ji neurazila. Kromě toho polévka překvapivě dobře voněla, až nyní si uvědomila, že vlastně hlad má.
„Co se ti o mně zdálo? Říkala jsi, že jsi mě čekala.“
„Čakala som ťa, čakala. Lebo sa mi snívalo aj o tej veľkej vode, a nik ma nepočúval. Teraz už počúvajú a veľa našich odišlo. Len pre tvoju mamu, strýkov, bratov už je neskoro.“
„Proč jsi neodešla ty? S Timeou?“
„Lebo nemôžeme. Kvôli tej pani, čo hovorila.“
„Jaká paní?“ nerozuměla Judita.
„Ta pani, čo mi hovorila, že ľudia majú odísť. Bola krásna ako Panna Mária. Možno to aj bola ona. Šun, čhaj,“[15] naklonila se až k Juditě, „je to isto dôležité. Povedala mi, že prídeš a budeš potrebovať našu pomoc. Máme čakať, kým ti nebude treba. Je ti treba pomoc, Judita?“
Judita zaváhala. Potřebuje pomoc? Ochranu před Gellertem? Ne, od něj jí nebezpečí nehrozí. Nedokázala si dokonce ani představit, že by jí mohl ublížit, kdyby se dozvěděl o jejím původu. I když mu pro jistotu nic o něm neřekne. Ne, teď pomoc nepotřebuje. Musí se vrátit, musí se zamyslet nad tím, co to vše znamená a co s tím má dělat, protože teď o tom přemýšlet nedokáže. „Ne,“ zavrtěla konečně hlavou.
„Potom tu musíme zostať, dokiaľ sa nevrátiš. Tu aveha.“[16]Judita se mlčky dívala na jednorázové mezinárodní přenášedlo, které si k návštěvě své rodiny opatřila tak, aby Gellert nevěděl. Bude si muset obstarat další.
………………………
Bradavice; 25. března 2012
Byla neděle odpoledne, kdy Joshua nevyslyšel už kolikáté pozvání své matky k nedělnímu obědu. Snape u společného oběda ve Velké síni nebyl, neděle vždy trávil s matkou, a to byl ostatně důvod, proč Joshua pozvání k rodinnému stolu odmítal. Nebyl si přesně svými důvody jist, ve skutečnosti se mu je nechtělo vůbec rozebírat a myslet na ně. Jen věděl, že je mu nepříjemné s nimi být, že mu je nepříjemná ta jejich hra na to, že vím, že víš, ale budeme se tvářit, že nevíme. Matka možná opravdu nevěděla – po tom, co zažil, by ho vlastně nepřekvapilo, kdyby zjistil, že jí Snape o jejich malém rozhovoru nic neřekl. I když by jej nepřekvapilo ani to, kdyby jen předstírala, že jí nic neřekl, protože jí bylo nepříjemné s ním mluvit o všem, co věděl. A už vůbec se mu nechtělo pozorovat matku a Snapea, jak jsou nadšení z toho malého nic. V čem je ta holka lepší než on?
Od doby, kdy se sem matka přestěhovala, dokonce přestal chodit na společné čtvrteční vyučování a čekal, jak Snape zareaguje. Neřekl nic. Nejspíš je i on rád, že mu nemusí čelit potom, co si řekli, protože by to bylo trapné. Celá ta situace byla trapná, představa jeho otce a matky tam a tehdy… Vlastně chápal, že o tom nechtějí mluvit, to je ale v nejmenším neomlouvalo. Stále neměl chuť snažit se porozumět a omlouvat jejich chování. Lhali mu, nebylo to snad dost? Měl právo se na ně zlobit, nebyla přece jeho povinnost chápat je, přestože už před včerejší nocí tušil, že celá skutečnost je mnohem složitější. Způsob, jakým vznikl, bezpochyby byl důležitý, ale nemohl vysvětlovat vše. Přestože se mu to Snape pokusil takto vnutit, dokonce vypadal, že se mu ulevilo, že na tuhle nechutnost přišel a že se s tím spokojil jako s vysvětlením. Takže tu musel být ještě jiný důvod.
Seděl mlčky vedle Jamese, tvář nastavoval paprskům jarního slunce a přemýšlel o tom, co v noci zjistili. Jamese k výpravě nemusel dlouho přemlouvat, také jeho zaujala poznámka Krátury, když mu o ní řekl, ostatně stejně jako on byl už předtím přesvědčen, že za jejich podobou musí být pokrevní spříznění. Podařilo se jim v knize najít rodiče všech jejich rodičů. A vše bylo tak, jak mělo být – až na Snapea. Ve skutečnosti jej to nepřekvapilo – mnohem zvláštnější by bylo, kdyby mezi ním a Harrym žádné příbuzenství neexistovalo. Joshua se ponuře usmál – jejich rodina byla skutečně velmi netradiční. Muž, o kterém si všichni myslí, že je jeho otec, je jeho bratranec. James, který se považuje za bratra, je jeho – co vlastně? Synovec? „Co jsem vlastně tvůj, Jamesi?“ zeptal se nahlas.
„Brácha,“ řekl James s určitostí. „Nekomplikuj to. Je skvělý, že jsme fakt příbuzní, ne? Je to sranda, ne? Tomu by nikdo neuvěřil.“
„No, je to minimálně zajímavé,“ zabručel Joshua. Ve skutečnosti ho potěšilo, když zjistil, že je opravdu příbuzný Harryho, a tedy i Jamese. Vlastně James měl pravdu, jejich rodinný propletenec byl legrační, alespoň z určitého úhlu pohledu. Jenže jeho se to příliš týkalo, aby mohl vychutnat absurdní humor té zvláštní situace. Dospělí si svá nedorozumění očividně už vysvětlili, fajn. Jim to stačilo. Proč? Proč je pro ně přijatelnější lež namísto pravdy? Zavřel oči a viděl před sebou znovu ta jména – Jacob Potter. Eileen Princeová. Princeová. Prince. Princ. Napřímil se. Téměř už zapomněl na to zvláštní proroctví, které řekla jejich učitelka francouzštiny minulý rok. Dělali si tehdy z toho legraci; záliba Sibylly Trelawneyové v cherry nebyla tajemstvím. Jenže – neučila Trelawneyová dříve Jasnovidectví a nebyla to ona, kdo pronesl tu věštbu o Harrym?
„Byla to Trelawneyová, Jamesi? Kdo řekl to proroctví o tvým tátovi?“
„Jo, bylo jich dokonce víc, říkal táta. Proč?“ Po chvilce zamyšlení dodal: „Ty myslíš, že…“
„Jo. Jak vlastně znělo to, co řekla vloni? Moc si toho nepamatuju. Jen něco o vyvoleném princovi.“
„Říkala něco o tom, že nějakýho novýho temnýho pána svrhne nějaký princ s krví vyvoleného,“ odpověděl James. „Jo, to mě napadlo už tehdy, že ten vyvolený by mohl být táta… ale ten princ…“
„Nemusí být princ ale Prince s velkým P,“ přikývl Joshua. „To by dávalo smysl, proč to tajit, ne?“
„No… úplně nelogický to není,“ poškrábal se James na hlavě. „Jenže já už taky přesně nevím, jak to bylo. Můžeme se na to podívat do loňských novin. Vyšlo tam tehdy hodně verzí. Ale… byla to jen bláznivá Trelawneyová, Joshi! Kdyby byla opravdová věštkyně, tak by asi učila Jasnovidectví pořád, ne? Drží ji tu jen z milostí! A celý ten rozruch v novinách hodně rychle utichnul, takže to nejspíš nic neznamenalo!“
„Nebo právě naopak, Jamesi, nemyslíš?“
[1] Jsi Rómka?
[2] Její matka bydlí tam.
[3] Kdo je tam?
[4] Dobrý den.
[5] vnučka
[6] Bože můj
[7] Maličká; Proč přicházíš tak pozdě?
[8] Posaď se.
[9] tchýně
[10] Podívej se, ukážu ti fotky.
[11] Tvoje sestra.
[12] Dceruška, dívenka
[13] Svedená dívka.
[14] Dobrou chuť.
[15] Poslouchej, děvče.
[16] Ty přijdeš.
462 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...