Skip to content

BtCh III. – 46. To hell with the devil

[Celkem: 5    Průměr: 3/5]
To hell with the devil
I’m selling my soul to you
To hell with the devil
I’m selling my soul to you
My mind ain’t level, my heart’s unsettled
Foot in the grave, foot on the pedal
To hell with the devil
I’m selling my soul to you
To hell with the devil
I’m selling my soul to you
S ďáblem do pekla

A storm won’t stop the wheels
Of this hot machine
A storm won’t stop the wheels
Of this hot machine
I fight throught the flood, the rain and the mud
With the pulse in the blood, the force of the metal
To hell with the devil
I’m selling my soul to you
To hell with the devil
I’m selling my soul to you
Bouře nezastaví kola
tohoto horkého stroje
 

Angel in the backseat, thunder on the radio
Heavy on the concrete, heavy as a heart beat slow
Anděl na zadním sedadle, bouře v rádiu
Tíha v betonu, tíha jako by srdce zpomalovalo
To hell with the devil
I’m selling my soul to you…

„Nikoli my činíme činy, ale činy činí nás.“ Sartre

Bradavice;  2. června 2012

Joshua přistál stranou od ostatních. Diváci kolem hřiště jásali, samozřejmě že byli rádi, že Zmijozel prohrál. Že on prohrál. Jeho první prohra. Nemusel by si to tak brát, protože je přece normální, že člověk někdy prohraje. Každému se to stává. Jenže povzbudivé pohledy ostatních hráčů byly pryč. Byli na něj naštvaní. Celá kolej byla na něj naštvaná, to viděl v jejich obličejích, to napětí bylo hmatatelné.
Nikdo mu však nic neřekl. Nikdo za ním nezašel.
Posadil se stranou do trávy a sundal si chrániče i helmu. Zpod přivřených víček pozoroval dění okolo.
James byl nadšený. Gratulanti ze tří kolejí se k němu hrnuli, dokonce mu přišla nadšeně popřát i McGonagallová. A on rozdával úsměvy na všechny strany. V podstatě mu vítězství přál. Pokud by to neznamenalo zároveň jeho prohru. Zahlédl Vicky s Teddym. I oni se tlačili u Jamese a neskrývaně se radovali. Bylo to přirozené, jistě. Vždyť vyhráli.
Pohled na Vicky mu připomněl rozhovor s Galadhil. Stále nebyl o nic blíž pochopení. Kdo jsou Prokletí bratři? Jak s nimi souvisí on, když je vůbec nezná? Souvisí to s jeho sny? Souvisí to s tím proroctvím? Souvisí to s jeho zvláštními schopnostmi? Jednou to pochopí, tím si byl jist; nebo téměř jist. Ale nebude pak pozdě? Má se snažit poznávat, to bylo jedno z mála, co si vybavoval z toho zvláštního snu. Je tedy v pořádku, že se to snaží zjistit, ne? Jenže Vicky už nic dalšího nezjistila. Galadhil jí nic víc nechtěla prozradit, nebo to nechtěla Vicky prozradit jemu, ale to si nemyslel. Možná bylo zbytečné ji tam znovu posílat, Vicky se tam vlastně ani nechtělo. Možná to bylo zlé, protože ji tam chtěl poslat hlavně kvůli sobě. Jenže Galadhil i Vicky měly právo na rozloučení. A hlavně – Vicky se vrátila a jej to nepřekvapilo.
Nepřekvapilo by jej však ani to, kdyby zůstala.
„Joshi?“ uslyšel za svou hlavou hlas kapitána jejich družstva Edwarda Bolea.
Joshua neochotně otevřel oči a posadil se.
Bole se posadil vedle něho a podal mu láhev. „Napij se. Musíš mít žízeň, je pekelný horko.“
„Dík,“ zamumlal Joshua a napil se.
Edward si ho pátravě prohlížel. „Jsi v pořádku?“
„Proč bych neměl být?“ zamračil se.
„Já jen… to se samozřejmě může stát, prohrát je normální. Nepřeceňuj to.“
„Já vím,“ neusmál se Joshua.
„Nevyčítám ti to.“
„Ale ostatní jo.“
„Hráči ne… Oni vědí, že sedm vítězství po sobě je skvělý a vlastně neobvyklý výsledek. A těch sedm vítězství bylo kvůli tobě. To všichni vědí.“
„Ale ostatní ne,“ díval se Joshua stranou a zuřivě cupoval květ jetele, který vůbec za nic nemohl.
„Vysvětlím jim to. Jen… zvaž jestli… Hele, já vím, že bys neprohrál schválně, jenže… ono vypadá zvláštně, jak jste se dali v poslední době dohromady s Potterem. Vím, že je tvůj… no, nebudeme o tom mluvit, ale…“ kapitán rozpačitě ztichl a Joshua si všiml, že i on cupuje nevinný jetel.
„S Jamesem kamarádit budu,“ sevřel Joshua rty. „A nikomu do toho nic není. Nijak to spolu nesouvisí.“
„Já ti věřím, Joshi. A chtěl jsem, abys to věděl.“ Edward Bole vstal a rozpačitě shlížel na Joshuu.
„Já to vím,“ přikývl Joshua.
„Půjdeš se mnou? Snape hráčům družstva dovolil dneska odpoledne jít do Prasinek. Jen si dojdeme do šaten…“
„Raději tu zůstanu.“
„Možná bys měl jít s náma, Joshi,“ vážně se na něj díval kapitán. „Nikoho z družstva se bát nemusíš. Ale totéž neumím říct o ostatních. Měli by vidět, že tě bereme.“
„Nedělej si starosti. Dokážu se o sebe postarat.“
Edward Bole si ho pátravě prohlížel a pak se usmál: „O tom nepochybuju. Ale měl bys to jednodušší.“
„Život není spravedlivý, a čím dřív to pochopím, tím líp, ne?“ ušklíbl se Joshua.
„To říká kdo?“ zvedl Bole udiveně obočí.
„Snape.“
„Tak to má pravdu,“ přikývnul Bole. „Kdyby sis to rozmyslel… za dvacet minut u šaten. Tak zatím ahoj.“
„Ahoj,“ odpověděl Joshua. Pak zvedl hlavu a řekl kapitánovým odcházejícím zádům: „A dík.“

Joshua ležel v trávě, dokud se hřiště téměř nevyprázdnilo. Nikdo další si ho nevšímal, možná ho tam stranou skrytého v trávě ani neviděli. A pak vstal a vydal se zpět ne po hlavní cestě, ale zadem, kolem lesa.
Conjuctivitus,“ uslyšel za sebou téměř neslyšný šepot.
Diarrhoea maxima!“ řekl téměř najednou s prvním jiný chlapecký hlas.
A staly se dvě nepříjemné věci současně. Kromě silného zápachu a nepříjemného ponižujícího pocitu z kalhot, jej začaly silně pálit oči. Tekly mu z nich slzy, téměř neviděl. Přesto dokázal vytáhnout hůlku a vykřikl: „Imobilus!“ Poté polohlasem zašeptal „Ceachtar sláintiúil.“ Bolest ustala. „Tergeo,“ očistil se od toho hnusu. A potom začal hledat útočníky, nemohli být daleko. Na první pohled nikoho neviděl, ale v lese, schovaní za stromy, byli tři jeho staří známí: Eadric Avery, Thorn Flint a Abdul-Aziz Rahman.
Vyděšeně se na něj dívali, zmraženi v pohybu, který nedokončili.
Oris movete,“ vykroužil hůlkou pohyb, který si dosud trénoval jen nanečisto. A viděl, jak se znehybněná ústa chlapců uvolnila.
Přesto nic neřekli, jen se na něj dívali, oči rozšířené hrůzou.
„Co po mně chcete?“ zeptal se ledově. Pěsti měl sevřené, jak se snažil ovládat, něco v jeho pohledu však chlapce přesvědčilo, že není až tak klidný, jak se snaží vypadat, což ve skutečnosti také nebyl.
Neodpovídali mu.
„Nerozumíte, na co se vás ptám? Myslel jsem, že mi chcete něco říct. Máte příležitost. Poslouchám.“ Joshua pečlivě artikuloval, jak se snažil předstírat klid. A ten klid začal postupně i cítit. Neměl důvod být jimi znepokojený. On je tím, kdo má situaci v rukou. Oni jsou jen nepříjemnost, kterou dokáže vyřešit. Usmál se a chlapci vypadali ještě bledší než předtím.
„Zkoušíte mou trpělivost?“ ptal se, nyní už zcela klidný a zastrčil si hůlku do speciálního úchytu v rukávu. „Avery, povídej. Byl jsi to ty, kdo na mě seslal to kouzlo?“
„Ne, já ne!“ vyhrkl Avery úzkostně. „A nebylo to nic vážnýho, jen taková legrace, fakt, o nic nešlo.“
„Legrace,“ řekl Joshua pomalu. „Dobře jsme se pobavili, že? Kdo to tedy byl, Avery?“
Chlapec mlčel.
A najednou, aniž by foukal vítr, spadla těsně vedle Averyho silná větev. Podíval se vyděšeně na své kumpány, na Joshuu a zpět. A chtěl utéct, to na něm Joshua poznal, ale nedovolil mu to. Ještě ne.
„Tak kdopak to byl?“ zeptal se tónem, který si dosud vyhrazoval jen pro malé děti.
„Já jsem udělal to s těma očima,“ řekl tiše Rahman.
„A to druhé?“ ptal se dál Joshua, přestože mu to bylo jasné. A přestože jim bylo jasné, že jemu je to jasné. Jenže to chtěl slyšet. Nahlas.
Vedle chlapců spadla další velká větev.
„Thorn,“ řekl konečně Avery.
„Ani to nebolelo, že?“ ohrnul ret Joshua. „Uvědomujete si určitě, že to bylo od vás hodně ošklivé, že. Teď se omluvíte a slíbíte, že už to nikdy neuděláte. A možná –“ Joshua se odmlčel a zamračeně si je měřil, „možná na to zapomenu,“ řekl, co se obvykle říká. I když věděl, že nikdy nezapomene. A že ani oni nikdy nezapomenou.
„Běž do prdele, šmejde!“ zkřivil ústa Thorn Flint. „A nedělej, že nevíš, za co to bylo! Prohrál jsi to schválně, to je jasný všem! Ty by sis měl rozmyslet, jak se chovat, hlavně ke komu patříš, to říkají všichni! A nemysli si, že ti to jen tak projde!“
V Joshuovi se začal opět zvedat vztek. Nad chlapci se vzduch ochladil a spustil se prudký liják. Jen nad nimi, Joshua, který je s kamennou tváří pozoroval, zůstal suchý.
„Jak to děláš?“ vydechl vyděšeně Rahman. „Ty větve, tohleto…“
„Já?“ zvedl Joshua obočí. „Mám snad v ruce hůlku? Říkám snad něco? Samozřejmě, že nic nedělám,“ protáhl líně. „To se jen asi někdo nahoře nemohl dívat na to, jak se chováte. Jen aby nepřišla bouřka,“ starostlivě se zadíval na nebe a Thorn Flint zezelenal.
„Pusť nás,“ zaprosil Rahman.
„Copak jsi neslyšel, Rahmane? Jak tě mám pustit, když tě nedržím?“ zeptal se ho Joshua klidně, a v tu chvíli už klidný opravdu opět byl. „Ale třeba vás to, co vás drží, pustí, když ukážete, že litujete, jak jste se chovali.“
„Co po nás chceš?“
„Omluvte se,“ řekl tiše. „Neříkal jsem to už?
„Nic hroznýho jsme –“
„Obvinili jste mě neprávem. Použili jste odporná zaklínadla,“ studeně si je prohlížel. „A to není všechno. Nebo si opravdu myslíte, že jsem zapomněl?“
„Grangere –“
Pane Grangere, Flinte,“ řekl tiše. „Zopakuj to.“
„Pane Grangere,“ zaznělo z neochotných Flintových úst.
„Pane Grangere, to stačilo,“ uslyšel známý klidný hlas svého bývalého učitele proti černé magii. „Movete,“ mávnul hůlkou a chlapci vystřelili, jako by za nimi hořelo. Od čehož možná nebylo daleko, pomyslel si Joshua a samotného jej ta myšlenka překvapila.
„Stůjte,“ řekl Burton Battley klidně a tři Zmijozelové se zastavili.
„Nic jsme –“ zkoušel říct Avery, ale Burton jen netrpělivě mávl hůlkou.
Obliviate,“ řekl tiše.
Oči chlapců se na okamžik zakalily. Po chvíli se na ně podívali, jakoby se nic nestalo. Jakoby se tam právě v tu chvíli objevili.
„Dobrý den, pane profesore,“ řekl Avery překvapeně.
„Nejsem už profesor,“ měřil si je bez úsměvu bystrozor. „Něco jste chtěli?“
„Vám ne. Jen…“ zarazil se Avery a těkal rychle pohledem z jednoho na druhého. „Vlastně vůbec nic, jen jdeme okolo,“ dodal příliš rychle.
„Skutečně? Pane Flinte? Pane Rahmane? Měl jsem dojem, že jste něco chtěli panu Grangerovi.“
„Jen jsme chtěli –“ Flint zmlknul, když do něj Avery nenápadně strčil. „Už musíme jít, pane profesore,“ vyhrknul místo toho a všichni tři se vydali nejdřív na pomalý, pak čím dál tím rychlejší ústup.
A Joshua i Battley je nechali jít.
Joshua zkousl ret a mlčky kopal do drnu trávy.
„Ta za to nemůže, Joshuo. Můžu ti tak říkat?“
Joshua přikývl. Cítil se hloupě. Přehnal to a, což bylo horší, měl u toho svědka. „Už budu taky muset jít,“ řekl po chvíli rozpačitého ticha.
„Ještě máš čas,“ zavrtěl Battley hlavou. „Posaď se,“ ukázal na spadlou kládu a posadil se také. Zakouzlil Ševelissimo.
Joshua chvíli postával, než si neochotně sedl k němu.
„Víš, proč chci s tebou mluvit?“
„Ne,“ zalhal Joshua a mračil se. „Co tu vlastně děláte? Jestli jste se šel podívat na zápas, proč nejste se svým synem?“
„Jsem ve službě, Joshuo,“ odpověděl Battley klidně.
„Vy mě hlídáte?“
„Proč si myslíš, že hlídám právě tebe?“
„Protože jste u mě,“ pokrčil Joshua netrpělivě rameny. „Kdybyste jen jistil utkání, byl byste u stadiónu, ne?“
„Máme snad nějaký důvod tě hlídat, Joshuo?“ nespouštěl z něj Battley oči.
„To mi řekněte vy,“ podíval se na něj Joshua, co nejnevinněji dokázal. „Jste členem Řádu?“
Battley si jej napjatě prohlížel. Po chvíli se uvolnil a usmál se. „Dokázal jsi pěkně zamluvit to, o čem jsem s tebou chtěl mluvit. Ale fajn. Jo, jsem v Řádu. Víš, proč jsem tě zastavil?“
„Zasloužili si to,“ zavrtěl zarputile hlavou. „Nevím, jestli jste viděl, co udělali –“
„Viděl. Přesto se mi tvoje chování nezdálo.“
„Nevíte, co mi dělali předtím,“ mračil se Joshua.
„To nevím. Jo, je normální, že jsi jim chtěl dát za vyučenou, to beru. Ale i tak bych to do tebe neřekl,“ díval se na něj vážně Battley.
„Proč? Copak já nemám právo se bránit jen proto, že jsem silnější?“
„Hele, samozřejmě, že máš právo se bránit. Ty jsi ale zašel dál, aspoň já jsem měl ten dojem.“
Joshua zavrtěl hlavou, přestože mu ve skutečnosti dával zapravdu. „Nic jsem nedělal,“ zamumlal.
„To přece nebyla náhoda. Nevěřili tomu oni, nevěřím tomu ani já, Joshuo. A to znamená, že jsi silný, hodně silný. Můžeš být fakt nebezpečný, když to nezvládneš. Ale to nebylo to hlavní.“
„To bych neudělal,“ zavrtěl Joshua rázně hlavou. „Nikdy jsem nikomu nechtěl ublížit.“
„Ale už jsi ublížil, je to tak?“ zkoumavě si ho prohlížel Battley.
„Jen v sebeobraně!“ stisknul Joshua rty. Řeči bývalého učitele ho zlobily tím více, čím těžší bylo jim oponovat. „A co tedy bylo podle vás to hlavní?“ změnil raději téma.
„Připadalo mi, že tě to bavilo,“ odpověděl Battley vážně.
„Nebavilo! Vás by snad bavilo, kdyby na vás…“ Joshua bezmocně zavrtěl hlavou a stisknul rty. „Měl jsem právo jim to vrátit!“
„Myslím, že víš, co chci říct, Joshuo. Dneska jsi tu hranici překročil. Ne moc daleko. A u kohokoli jiného bych to považoval jen za klukovinu. Ale ty si musíš dávat větší pozor. Neřekl jsi to snad sám? Nemáš právo dělat některé věci právě proto, že jsi silnější.“
Joshua neodpovídal. Vlastně se svým bývalým učitelem souhlasil. Jenže zároveň se v něm probouzel vztek. Ten vztek, před kterým ho varoval Snape, a Battley se ostatně nyní snažil říct totéž. „Chtěl jsem jen, aby mě už neprovokovali,“ řekl obranným tónem.
„Fajn,“ souhlasil bystrozor. „Chtěl jsi jim ukázat jejich místo. Ukázat jim, kdo jsi. A to je další problém: Nejsem si jistý, jestli to mají vědět.“
„A kdo tedy jsem?“ zeptal se tiše Joshua.
Battley chvíli neodpovídal. „Nevím přesně, kdo jsi. Nevím, co z tebe bude. Ale nepochybuju o tom, že jde hlavně o to, co budeš chtít ty sám.“
„Je dobře, že jste jim vymazal paměť,“ uhnul opět Joshua raději od tématu. „Řeknete to profesorovi Snapeovi? Nebo Harrymu?“
„Chceš, abych si to nechal pro sebe?“
Joshua přikývl, hrdlo stažené.
„Fajn. Tak jim to říkat nebudu. Zatím. Dokud nedojdu k závěru, že je to fakt potřeba. Jsi podobnější svému otci víc, než jsem si myslel. Dej si na to pozor.“
Joshua se na něj překvapeně podíval. Došlo mu, že bystrozor neměl na mysli Harryho. „To ví celý Řád?“ ušklíbl se. „Řekl to všem, jen ne mně.“
Burton Battley zavrtěl hlavou a jeho oči trochu změkly. „Neřekl mi to, Joshuo. Přišel jsem na to sám.“
„Tak to já taky,“ pousmál se Joshua.
„Mohl by z tebe být dobrý bystrozor,“ usmál se a téměř okamžitě zvážněl. „Slib mi, že se budeš chovat tak nenápadně, jak jen to půjde.“
„Stejně vědí, že –“ Joshua se zarazil. O požáru v koleji Battley s největší pravděpodobností nic neví, a tak by to mělo zůstat. A o jeho roli tehdy tu noc…  Nejspíš tušil, kdo ten oheň vyvolal, ale to není zdaleka totéž, jako vědět.
„Ať už vědí cokoli, dej jim možnost na to pozapomenout, Joshuo. Spolkni svou hrdost. Ty přece víš, že jsi silný. Fakt nepotřebuješ, aby to věděli i oni. Je to důležitý, opravdu se snaž na sebe přitahovat co nejmíň pozornosti. Myslím, že tušíš proč, když jsi poznal, že tě hlídám.“
„Slibuju,“ přikývnul Joshua a myslel to naprosto vážně.

………………….

Doupě; 5. června 2012

Ginny měla ve středu ráno napilno. Připravovala snídani nejen pro svou rodinu, ale přes noc tu dnes zůstaly i některé další děti ze školy, jak bylo ostatně obvyklé, protože v Kouzelné mamince neustále zdůrazňovali, že by se děti měly co nejméně přemísťovat či přenášet. S osmiletou Ellinor Carmichaelovou a stejně starým Seanem Finniganem tu tentokrát přespala i jeho o rok starší sestra Maureen. A nemohla samozřejmě chybět ani Billova dvojčata spolu s Georgeovým Fredem.
Vstala proto včas, dokud děti spaly. Vzhůru byly jen nejmladší holčičky, které se ještě před začátkem vyučování rozhodly vykoupat panenky. Zřejmě aby se mohly školy zúčastnit s nimi, usmála se Ginny.
„Mami, víš, že panenky dělají stopy?“ ozvalo se z koupelny, zatímco Ginny současně připravovala smaženou slaninu, krájela rajčata, ohřívala fazole a opékala chléb.
„Samy nebo je přitom držíš, Lily?“ zeptala se a nachystala do konvice mléko.
„Trochu jim pomáhám. Měly by to umět samy?“ ozval se znepokojený hlásek Lily.
„A Coralina umí lítat, teto!“ hlásila Ellinor. „Úplně sama! Ale jen z umyvadla dolů, nahoru se to ale určitě naučí taky!“
„Určitě, drahoušku. Budou už panenky vykoupané? Mohly byste jít vzbudit kluky, snídaně už bude hotová.
„Ještě vykoupeme Ebony s Anabel, mami.“
Chvíli bylo ticho, než se znovu ozvalo: „A mami, a věděla jsi, že voda jde zametat?“
Ginny si povzdychla a zalila horkou vodou čaj v konvici.
„Teto, Coralina už lítá i nahoru, pojď se podívat!“ ozval se jásavý hlas Ellinor.
Ginny si utřela ruce do zástěry, popadla fotoaparát a rychle utíkala do koupelny. Ellinor se ještě žádné úmyslné kouzlo nepodařilo, a Ginny věděla, že její rodiče budou chtít o tom vědět úplně všechno.
A opravdu, v koupelně nad vodou nasáklými ručníky a oblečky, otevřenými a zpola vylitými šampony se vznášela panenka s ostře růžovými vlásky. „Jsi moc šikovná, Ellinor. Hned o tom mamince napíšeme,“ usmívala se Ginny a udělala několik obrázků. „A teď je rychle oblečte, snídaně bude za chvilku hotová.“
Vrátila se do kuchyně a přesunula z pánvičky párky, rajčata, vajíčka a slaninu na velký talíř. Zabezpečila jej ohřívacím kouzlem a odlevitovala na jídelní stůl. Mezitím uslyšela dusot holčiček, které se vydaly vzbudit Maureen a chlapce. Rozhodla se ještě před snídaní uklidit tu spoušť v koupelně. Uslyšela potom, jak na ni něco Lily volá, nerozuměla však co.
Když se vrátila do kuchyně, nikdo tam nebyl.
„Lily, Ellinor, kde jste? Frede, Ale, Dominiku, Louisi, pojďte už snídat!“ vydala se zpět k dětským pokojům. V Lilyině pokoji však uviděla jen už téměř oblečenou Maureen. „Dobré ráno, Maureen, kde jsou holky?“
„Jen se tu mihly a utíkaly zpět. Lily říkala něco o trpaslících,“ vysvětlovala zívající Maureen.
„Snad nešly ven,“ kroutila hlavou Ginny. Nelíbilo se jí to, Harry jí říkal, ať tuto noc dává větší pozor, když je úplněk. Ale teď už bylo ráno. Nebyl určitě důvod se znepokojovat. V Doupěti přece bylo bezpečno, okolí domů bylo zajištěné. A přesto se nemohla zbavit nejasného pocitu znepokojení, samozřejmě zcela iracionálního. Bylo to téměř jako tehdy, pomyslela si a vydala se rychlým krokem hledat dceru.
„Dobré ráno, Ginny,“ srazila se ve dveřích s Harrym. „Děje se něco?“
„Lily šla ven. I když jsem jí ráno říkala, že před snídaní se nehne z domu,“ odpověděla nervózně. „Určitě šla za těma zpropadenýma trpaslíkama.“
„Podívám se po ní,“ přikývnul Harry a jak byl, vydal se rychle ke dveřím. Ginny jej následovala. „Nic se neděje, Ginny,“ pohladil ji po paži.
Venku nikoho neviděli.
„Nešla mezitím dovnitř, Ginny?“
Zavrtěla hlavou s pocitem neskutečna. Určitě se nic nestalo. Někde je s Ellinor, hrají si. Jenže kolem srdce se jí začal šířit ledový chlad. Nikoho neviděla. Kolem domu byl absolutní klid. A v tom klidu krásného červnového rána bylo paradoxně něco zlověstného.
„Běž se podívat dovnitř,“ řekl Harry klidně, s hůlkou v ruce.
Zavrtěla hlavou a s vytaženou hůlkou následovala svého muže při prohlídce okolí domu. Zastavil se u podivně velké psí stopy v měkké hlíně.
„Běž dovnitř a zabezpeč dům,“ řekl důrazně, stále zvláštně klidný. Tedy mnohem klidnější, než aby to Ginny mohlo uklidnit.
A ona ho konečně poslechla.
Z jejich domu se už hrnuly ostatní děti, v čele s Albusem. „Něco se děje, mami? Kde je Lily?“
„Kde je Ellinor, teto?“ ptala se Maureen.
„Asi šly k babičce. Běžte ke stolu, snídaně vystydne,“ zatlačila je dovnitř a zabezpečila dveře. Postavila se k oknu a dívala se ven. Teď neviděla ani Harryho. Holčičky ale mohly opravdu být u rodičů, že ji to nenapadlo dřív. Určitě byly u rodičů, kde jinde by mohly být? Napadlo to Harryho? Šel se k nim podívat? Přes jeho pokyn otevřela okno a vyslala stříbrného koně ke starému Doupěti.
A po nekonečné době, která byla ve skutečnosti jen několika minutami, uviděla svého muže, jak se vrací domů. V náruči nesl bezvládné dívčí tělo. Jen jedno.
A až když přišel blíž, všimla si, že dívenka, kterou Harry nese, má velmi světlé vlásky.
Srdce jí ztuhlo hrůzou, stále však převládal pocit neskutečna. Tohle se neděje. Tohle nemůže být pravda. Aniž by přemýšlela a na cokoli se ptala, prudce otevřela dveře a vrhla se k manželovi.
„Kde jde Lily?!“

…………..

Ugley, Essex; téhož dne

Draco Malfoy se mlčky díval na bezvědomé tělo hnědovlasé dívenky, které před něj položil ještě ve své nelidské podobě Lyall Gibbon. Byla tak droboučká. Roztomilá. Nevinná. Necítil se dobře, i když to samozřejmě nemohl dát najevo. A nedal – svou masku udržel.
„Bude spát ještě aspoň tři hodiny, pane,“ řekl Gibbon konverzačním tónem. „Co teď?“
„To už je moje starost,“ zamračil se Draco a přikryl děvčátko dekou. „Aby nám nenastydla,“ ušklíbl se, aby před svými lidmi zamaskoval gesto lidskosti. „Je příliš cenná.“
Kromě Gibbona a bezvědomé dívenky zde byl jen Bardolph Channing, druhý vlkodlak, který Gibbona při jeho úkolu doprovázel, a Adrian Pucey, pán tohoto nezaznamenatelného domu. Vlkodlaci už byli naštěstí přeměnění do své lidské podoby – ve vlkodlačí podobě jej stále děsili.
„Viděl vás někdo?“
„Ten už nic neřekne,“ ušklíbl se Channing.
Draco se na něj tázavě podíval a snažil se utišit bušící srdce do ocelového klidu. Samozřejmě, že mu bylo jasné, že se to mohlo stát. Vlkodlakům ostatně ohledně takové možnosti dal jednoznačné pokyny. A přece se jej to dotklo, a ten pocit ho zahanbil. To je skutečně takový slaboch?
Zamračil se a chladným tónem se zeptal: „Jak? Nikdo nic nemohl slyšet?“
Gibbon se na něj vážně díval. „Věděli jsme, že ten dům hlídají. Nebylo to tak těžké. A skutečně chcete vědět jak, pane? Avadu neverbálně neumíme,“ zúžil oči bez úsměvu.
Draco suše polknul, zachoval však kamennou tvář. „Tušíte, kdo to byl? Nějaký zrzavý Weasley?“ zeptal se s chladným posměchem někdo uvnitř něj, koho neznal. Někdo, kdo nebyl slabý.
Gibbon pokrčil rameny. „Přeměnění nerozeznáváme barvy. Nebyl to nikdo, koho bych poznal.“
„Ani já ne,“ přidal se k němu Channing.
„Poznají tedy, že to byl vlkodlak,“ řekl Draco spíš pro sebe.
„Z tohohle ne,“ zavrtěl hlavou sebevědomě Channing. „Jeho tělo nenajdou.“
„A dál? Nějaké komplikace?“
„Ani ne,“ ušklíbl se Channing. „Všechno šlo podle plánu. Ty holky vyšly ven včas. Žádné alarmy naše přítomnost nezaktivovala.“
„Holky?“ zamračil se Adrian Pucey. „Byla tam ještě jedna? Viděla vás? Doufám, že jste se o ni taky postarali,“ řekl naprosto klidně. Jakoby se bavil o obchodních záležitostech.
Draco se na něj díval s mírným pocitem nevolnosti. Ale ihned jej překonal – Adrian měl samozřejmě pravdu, bylo důležité, aby se nedozvěděli, že tu holku unesl vlkodlak. „Co jste udělali s tou druhou?“
„Nic neviděla,“ řekl obranným tónem Lyall Gibbon. „Vyšly spolu, ale pokyn byl vzít jen jednu. Tak jsme počkali, až ta druhá na chvíli odběhne. A Bardolph ji pro jistotu ještě omráčil.“
„Myslel jsem, že neumíte kouzlit přeměnění,“ podíval se na něj překvapeně Pucey.
„Něco neverbálně zvládneme,“ usmál se Channing. „A měl jsem chuť ji kousnout,“ ušklíbl se a Draco ucítil, jak se mu ježí neexistující chloupky na zádech. „Potřebujeme novou krev, Malfoyi. A slíbil jste, že ji dostaneme.“
„Ale ne teď. Ještě na vás nesmí nic ukazovat.“
„Ostrov je zabezpečený,“ pokrčil rameny Channing. „Kenley je připraven.“
„Nejste ještě jednotní.“
„Ti, kterými jsme si nebyli jisti, už odešli,“ poznamenal Lyall Gibbon. „Bardolph má pravdu.“
„Pan Selwyn je ale jiného názoru,“ zvedl nesouhlasně obočí Draco.
„Když to říká Kenley, tak to samozřejmě musí být pravda,“ zavrčel Bardolph.
„Dobře,“ přikývl Draco. „A je dobře, že jste připraveni. Stát se může nepochybně leccos.“
„To sakra jo. Začala válka,“ odpověděl vážně vlkodlak. „Teď nás propusť, pane,“ řekl s takovou uctivostí, že se Draco nemohl zbavit pocitu, že je hraná. „Musíme informovat Kenleyho.“
„Můžete jít,“ přikývnul Draco. „Byla to dobrá práce.“
Po jejich odchodu se cítil hned lépe. Spojenectví s vlkodlaky bylo samozřejmě cenné, jenže oni byli věrní především sobě. Byli to lidé Selwyna, ne jeho, pokud to byli vůbec lidé. A nebyl tak naivní, aby ten rozdíl nechápal. Připadali mu nevypočitatelní. Ale byli užiteční. Bez nich by obrany Potterova domu tak snadno nepřekonal.
„Přenášedlo k Němu se aktivuje už za deset minut,“ přerušil jeho úvahy znepokojivě neutrální hlas Adriana Puceyho. „Mám tě tam doprovodit, Draco?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. Adrian chce vidět Gellerta, to si bude muset pamatovat. „Pro tebe mám jiný úkol,“ vytáhl pergamen se seznamem jmen a podal mu jej. „Aktivuj připravenou síť úkrytů. Postaráš se o to, aby se všichni stali pro ministerstvo neviditelnými. Do odvolání.“
„Proč jen oni?“ zvedl Pucey překvapeně oči od pergamenu.
„Mám své informátory,“ vyhnul se odpovědi Draco. „Ostatním nebezpečí nehrozí, alespoň prozatím ne. Udělej, co říkám, Adriane.“ Díval se na něj vážně a přemýšlel, jestli Adrian tuší, že posledním na seznamu, kterého se to týká, přestože tam napsán nebyl, je Draco Malfoy. Ne, nikdy už nic nebude stejné, od dnešního dne se bude muset skrývat. Byl na to připraven, samozřejmě. Jen ještě docela nepřijal to, co říkal ten vlkodlak. Válka začala.
„Udělám,“ potvrdil vážně Pucey. „Channing měl pravdu. Válka začala,“ zopakoval nesnesitelně klidně slova, která Dracovi dunivě zněla v hlavě.
„Ta začala už dávno. Ale teď si to uvědomí i Potter,“ dokázal Draco předstírat klidné pohrdání. Koneckonců – první tah této partie udělal on sám. Je tedy ve výhodě. Vzpomněl si na svého syna. Kdy jej uvidí? Po dlouhém uvažování se rozhodl nechat jej v Bradavicích. Jednak by bylo nápadné, kdyby jej uprostřed roku ze školy vzal, a ve skutečnosti byl přesvědčený, že oni si jako rukojmí děti brát nebudou. Scorpiusovi nebezpečí nehrozí. Ani Astorii nebo matce. Proto se rozhodl, že čím normálněji se bude chovat, tím lépe. Ostatně tu byla pořád ještě šance, že si to s ním nespojí, alespoň oficiálně ne, přestože si nedělal iluze, že by mohl oklamat Severuse Snapea. Jednoduše odcestuje za obchody – co by na tom mohlo být divného?
Zavěsil si na krk přenášedlo ve tvaru stříbrné mince a vzal bezvědomou dívku do náruče. Byla stále ještě zabalená do deky. Ani se nepohnula, vypadala, jako by spala. Její obličej byl naprosto klidný. To bylo dobře, bylo to tak snazší. Sledoval velkou ručičku, která se neúprosně blížila k šestce. Hodiny tikaly, a on měl pocit, že odměřují něco důležitého. Jakoby bylo jen předtím a potom. Zavrtěl pro sebe hlavou. Proč se cítí tak špatně? Vždyť jí přeci nijak neubližuje! Prstem dívence z obličeje odhrnul pramen vlasů. Nic zlého se jí nemusí stát, a hlavně – není jeho odpovědností, co udělá Gellert. A co potom udělá Potter.
Zamračil se – takto nesmí uvažovat. Není přeci slaboch. Ona je Potterová. A je klíčem k Potterovi. Nic více – a nic méně. Díval se na hodiny, poslouchal jejich tikot, který se mu zdál každým úderem hlasitější.
A pak, když se velká ručička hodin ocitla přesně na šestce, se i s Lily Potterovou přemístil.

Další kapitola

295 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha třetí - Prameny

2 Komentářů

Napsat komentář