I see your pain I see it grow
slowly inside you
You cannot control it
The hurting’s ruthless, you cannot win
I see every smile you fake
Strong emotion, strong devotion to ignore the pain
To stand strong
Day after day, to be there for us, always
To pretend there’s nothing wrong
How you feel or how it feels
No words describe it
Your bury feels like a stranger
We cannot stop it, we cannot win
I see every smile you fake
Strong emotion, strong devotion to ignore the pain
to stand strong
Every painful day, I’ll be there for you, always
And together we will stand strong…
After Forever
„Každý den života je temnou nocí. Nikdo z nás neví, co se stane v příštích minutách, a přece jdou lidé dál. Protože důvěřují. Protože věří.“ Paulo Coelho
Doupě; 5. června 2012 (téhož dne)
Harry svíral bezvědomé tělo Ellinor Carmichaelové, jakoby to byla jeho dcera. Když se vracel domů, připadal si jako automat. Jako by se to vůbec nestalo. Jako by to sledoval v mudlovském filmu. Automaticky dělal to, co bylo potřebné, nemohl si dovolit slabost. Musel se o malou Ellinor postarat. Byl za ni odpovědný.
„Co se děje, Harry?“ uslyšel za zády znepokojený hlas Arthura Weasleyho.
„Harry?“ dívala se na něj přes rameno svého muže Molly.
„Tati, je u vás Lily?“ vrhla se k němu Ginny a chytila se jej, jako se topící chytá stébla.
„Ne,“ zavrtěl nejistě hlavou. „Co se děje?“
„Tati, co se stalo Lily?“ zeptal se Albus v čele hloučku vyděšených dětí.
Harry položil Ellinor na gauč a na moment zavřel oči. Co dělat dřív? Komu odpovědět a co? Bylo toho tolik, co musel udělat. Byl to on, k němuž se upínaly oči všech, dokonce i jeho tchána. Pak je otevřel, ve tváři odhodlaný výraz. Nemůže si dovolit slabost. Teď ne.
Otočil svým bystrozorským odznakem a zaktivoval své podřízené.
Mávl hůlkou, a přitom se snažil soustředit na okamžik, kdy poprvé držel v náručí novorozeného syna. Z hůlky se vynořil stříbřitý jelen a Harry se k němu sklonil a poslal jej k Eddiemu Carmichaelovi.
Obrátil se na svého tchána: „Arthure, přemísti Ellinor ke svatému Mungovi a nehni se od ní, dokud tě nevystřídá někdo z Řádu.“
Arthur Weasley kývl a během okamžiku byl pomocí pohotovostního přenášedla pryč.
„Molly, přemístěte se s Ginny a dětmi do štábu a dej vědět rodině, já dám vědět ostatním, že sem nemají děti posílat,“ pokračoval Harry hlasem, který mu připadal, že není jeho. Přivolal si ze zdi kukačkové hodiny, natáhnul je a podal své tchyní. „Za minutu se zaktivuje.“
„Zůstanu,“ vrtěla hlavou Ginny, ve tváři prázdný výraz.
„Ne,“ zavrtěl bystrozor v něm hlavou a Ginny ani Molly k jeho údivu neprotestovaly. „Ginny,“ chytil svou ženu, stále nepřítomně zírající kdovíkam, kolem ramen, a tentokrát to byl on, ne ten nepřirozeně chladný profesionál, „Ginny, bude to v pořádku, ano? Albusi, postaráš se o maminku?“
Jeho syn zaraženě, ale odhodlaně souhlasil a chytil se matky, ta se ani nepohnula.
„Sean a Maureen taky, Harry?“ Když Harry přikývnl, Molly rozložila svou náruč: „Děti, všechny se mě chyťte! Okamžitě!“ zavelela a chytila za ruku i svou dceru. „Mám svolat Řád?“
Zavrtěl hlavou. „Nech to na mně.“
Ozvalo se hlasité prásknutí a objevil se Burton Battley spolu s Anthonym Goldsteinem, Nigelem Wolpertem a Romildou Vaneovou.
Harry stroze pokynul svým kolegům a obrátil se k rodině. „Zvládnem to, Ginny. Najdeme ji.“
Jeho žena stále nijak nereagovala, byla bledá, vůbec se nehýbala. Albus se jí pevně chytil, zatímco druhou rukou držel babičku. A v tu chvíli zmizeli.
„Dobře, že jsi vzal jen členy Řádu, Burtone,“ obrátil se na svého zástupce.
Ten jen samozřejmě pokrčil rameny. „Napadlo mě, že by to mohlo být tak lepší. Co se stalo, Harry?“
„Lily je nezvěstná. Její kamarádka v bezvědomí, teď je s Arthurem u Munga. Seamus Finnigan je nezvěstný.“
Burton Battley se na něj několik okamžiků beze slova díval. „Přivolám Evandruse.“
Harry přikývnul a vyčerpaně si sedl na pohovku, kde před chvílí ležela Ellinor. Všiml si polooblečené panenky své dcery a vzal ji bezmyšlenkovitě do rukou. Zavřel opět na okamžik oči, byl v pokušení se teď, když je tu jeho zástupce, poddat slabosti.
„Musím poslat patrona rodičům dětí z Ginniny školy,“ řekl bezbarvě, ale najednou si nebyl jistý, zda se mu další Patronus podaří.
„Řekni mi, komu, Harry,“ vytrhl jej Battley z počínající letargie, „udělám to.“
„Christopher Flack, Edgar Prewett, ale tomu možná už dala vědět Molly a –“ Harry suše polkl. Posledním z otců byl Seamus Finnigan. Jenže ten tu byl. Celou noc. Žije ještě? O tom pochyboval. „Musíme dát vědět Fay Finniganové,“ řekl těžce. Byla to jeho vina. Měl hlídat s ním. Jak jen mohl být tak lehkomyslný po tom, co říkal Snape?
Burton přikývl. „Vem si to na starost, Romildo, zajdi za ní, ale nestraš ji moc. Ještě ve skutečnosti nic nevíme. Vrať se co nejdřív zpět. Anthony, Nigele, musíme to tady prohledat. Hned.“
„Počkejte,“ zadržel je Harry. „Měli byste vědět… našel jsem tam stopu. Vypadala jako psí. Jenže na psa to bylo příliš velké.“
„A po tom, co říkal Severus…“ zamyšleně si prohrábul vlasy Battley.
„Vlkodlak,“ řekla tiše Romilda. „Ono to snad o tom lektvaru je vážně pravda.“
„Lidé, kteří nedostali od nikoho z rodiny povolení, se sem dostat nemohli,“ poznamenal Harry. „Ne v lidské podobě. A dozvěděl bych se o nich, i kdyby se tady přeměnili.“
„Podezíráš někoho konkrétně?“ zeptal se nejistě Nigel Wolpert.
Harry se na něj pomalu otočil. A přestože byl zmražený strachem o dceru, vládu převzal opět bystrozor v něm, a on si uvědomil, že Nigelova neteř je taky vlkodlačice. A také dvě vzdálené příbuzné Romildy, pokousaných dětí bylo za války až příliš. To samozřejmě nemuselo nic znamenat, Snape se zmiňoval, že nebelvírská část smečky se od zbytku již oddělila. Dvojčata Vaneova byla v Nebelvíru, to si pamatoval. A přestože Nigelovi Wolpertovi důvěřoval, byl to jeho parťák a člen Řádu, nebyl si jistý, zda je dobře, že je tu právě on. „Tvoje neteř byla taky v Nebelvíru, Nigeli?“
„Kterou máš na mysli?“
„Víš, o kterou jde, Nigeli,“ podíval se na kolegu zaujatě Battley. „Odpověz.“
„Adolphina byla v Nebelvíru. Jako celá naše rodina. Ale já o ní teď nic nevím,“ řekl zamračeně Nigel. „S bráchou jsem se neviděl už pět let, ji jsem viděl naposledy, ještě než nastoupila do školy. Ne proto, že … ale … naše ženský se moc…“ utichl v rozpacích.
Harry mlčky přikývnul. „Ukážu vám, kde je ta stopa. A kde jsem našel Carmichaelovou. Pojďte,“ zavelel. Nesmí se teď podávat slabosti. Ještě stále na to není čas.
Jeho kolegové šli mlčky s ním, hůlky připravené. Burton vyslal postupně několik stříbrných rysů. „Zavolal jsem i Snapea, Harry.“
Harry se zamračil, nic však neřekl. Burton měl pravdu, jenže on si nebyl jistý, zda teď Snapeovu přítomnost dokáže vůbec snést.
Když i Burton prohlédnul stopu, prohlásil: „Máme teda hypotézu. A ten lektvar by měl přeměnu prodlužovat podle Snapeových informací jen o dvě hodiny,“ prohlásil Burton.
„Už tu nebudou,“ podíval se na hodinky Anthony. „A nejen proto. Zmizeli hned.“
„Taky si to myslím,“ souhlasil Battley.
„Šlo jim jen o Lily,“ zašeptal Harry.
Burton Battley se na něj beze slova díval. Pak se pomalu otočil k dvěma bystrozorům: „Běžte hledat dál, dokud je to čerstvé.“ Když se Anthony s Nigelem vzdálili, položil ruku na Harryho rameno: „V tom případě jim jde o tebe, Harry. Něco od tebe chtějí. Něco, kvůli čemu jsi právě ty neměl jezdit do Prahy.“
………………
Praha; téhož dne
Přenášedlo tentokrát přeneslo Draca přímo do vstupní síně Gellertova pražského sídla. Okamžitě k němu přistoupil mladý Smrtihlav s hůlkou v ruce, jehož jméno neznal, byť tvář mu už byla povědomá.
„Bîrǫ čara,[1]“ mávnul klidně hůlkou a dřív než si Draco stihnul uvědomit, co se děje, ocitla se jeho vlastní hůlka v ruce hlídače. „Pan Malfoy?“
Stroze přikývl, aby mu dal najevo, jak nedůležitý chlapec oproti němu je, a přikázal ostře: „Zaveď mě za pánem. A vrať mi tu hůlku.“
„Jistě, pane,“ odpověděl mladík klidně, a aniž by mu hůlku vrátil, s nezměněným klidem pokračoval: „Mračna se stahují.“
„A slunce vysvitne po bouři jasněji.“
„Sbíráte motýly?“
„Jen ty noční,“ položil spící Lily na polstrovanou lavici v síni a vytáhnul šperk, který nosil na tenkém řetízku. Přitiskl palec na smrtihlava a skvrna ve tvaru lebky se fialově rozzářila. „Je to konečně v pořádku?“
„Pojďte za mnou, pane Malfoyi,“ mladík se lehce uklonil, hůlku mu však nevrátil.
Draco vzal znovu do náruče spící Lily a se stisknutými rty jej následoval. Proč mu nevrátí hůlku? Neřekl si však o ni, nechtěl být ponížen dalším odmítnutím.
„Pane, je tady pan Malfoy,“ slyšel hlas strážce před sebou, když se dveře do Gellertovy pracovny otevřely.
„Draco,“ došel Grindelwald až k němu. „Tak se ti to podařilo. Pojď dál, příteli,“ pokynul Dracovi, aby vešel dovnitř, vzal si od mladého hlídače hůlku a zavřel mu před nosem dveře.
Draco se rozhlížel, kam děvčátko položit. Nebyla tam žádná pohovka, jen velký obdélníkový stůl a židle. Po chvilce váhání ji položil na stůl. Přistihnul se přitom, že se naprosto nesmyslně snaží, aby jí hlavička nebouchla o tvrdou desku. Když ji viděl ležící na stole, ucítil v břiše nevolnost. Bledé děvčátko ležící na téměř černém hladkém povrchu vypadalo jako oběť na oltáři. Ihned se snažil ten pocit zahnat. Není slabý, nesmí podléhat nesmyslnému soucitu.
„Slíbil jsem to,“ řekl s chladem, který se snažil i cítit.
„Je to ona?“ zeptal se Gellert téměř nesmyslně a díval se na holčičku jako dravec na kořist, na kterou dlouho v skrytu číhal.
Draco přikývl: „Dcera Harryho Pottera. Dostaneš jeho i jeho hůlku. Přijde pro ni osobně. Vydá se ti.“
„Jsi si jistý?“
„Naprosto. Znám ho. Náš nebelvírský zachránce světa,“ zkřivil tvář v pohrdavé ironii. „Přijde. Tak jako se šel tehdy vydat Pánovi zla. Nedokážu si představit, že by neudělal pro vlastní dceru to, co byl ochotný udělat pro cizí lidi.“
Gellert ho zamyšleně pozoroval. „Překvapil jsi mě, Draco. Mile překvapil. Už tehdy, když jsi mi to navrhnul. A nyní, když se ti to opravdu podařilo zrealizovat. Dobrá práce. Píchnul jsi ale do vosího hnízda. Jsi si, doufám, vědom, že teď po tobě půjdou?“ V jeho otázce zazněl podtón posměchu. Ale také respektu, Draco nechápal, jak dokázal dát najevo oba zdánlivě protichůdné pocity současně.
„Přijal jsem opatření,“ odpověděl suše a samozřejmě. Jako by nebylo nic samozřejmějšího, než změnit celý svůj život i život svých přívrženců kvůli boji za Gellerta.
„Dobře,“ pokývnul rozvážně hlavou Gellert.
„Napíšeme teď Potterovi?“ polkl nervózně Draco.
„Jistěže napíšeme. Ale ne teď. Dáme mu čas, aby zjistil, jak je pro něj to děvče důležité. Vždy jsi tak netrpělivý, Draco?“ protáhnul. „Pošli sem Gizelu,“ řekl jiným tónem tiše do těžítka ve tvaru vlka, které měl na stole.
Po chvíli se tu Dracova stará známá objevila. Usmála se nejdříve na něj, pak se jí téměř neznatelně rozšířily oči překvapením, když si všimla bezvědomé Lily, než se obrátila ke Gellertovi. „Pane? Přál sis?“ řekla uctivě, i když u ní Draco nikdy nedokázal rozpoznat rozdíl mezi uctivostí a drzostí.
„Postaráš se o ni. Budeš ji střežit jako oko v hlavě. Myslím ve tvé hlavě. A nikdo se nesmí prozatím dozvědět o její přítomnosti.“
„Ani Judita?“ zeptala se se špatně skrývaným údivem Gizela.
„Nikdo je nikdo. Čemu na tom nerozumíš?“ zamračil se netrpělivě Grindelwald. „Ručíš mi za ni svou hlavou.“
Gizela přikývla a dívku odlevitovala pryč. Přitom z Lily spadla deka, do které ji Draco zabalil v domě Adriana Puceyho. Gizela si toho nevšímala, jen pokračovala, s bezvládnou holčičkou vznášející se bezmocně před sebou.
Draco bezmyšlenkovitě zvedl deku ze země. Znovu se o něj pokoušela ta nesmyslná slabost. Nebyla však na ni vhodná doba ani místo. Ostatně – nic už nemohl změnit. Nebylo to v jeho rukách, a to mělo být úlevné. Nebylo.
„Zasloužíš si odměnu, Draco. Co bys řekl malému výletu do Alp? Je tam touto dobou nádherně.“
„Nevím, jestli zrovna teď…“ Dracův hlas vyzněl do ztracena.
„Potřebují tě v Británii?“
„Měli by to zvládnout,“ přiznal Draco. „Plán jsem připravil, všichni vědí, co dělat.“
„Momentálně bude lepší, když se tam nebudeš ukazovat. Máš ještě něco jiného na práci?“ usmál se na něj a podal mu ruku.
Draco zavrtěl hlavou a podanou ruku pevně stiskl.
………………
Bradavice; téhož dne
Začínala středeční druhá dvouhodinovka Lektvarů – po druhých ročnících následovaly první, opět kombinace Nebelvíru a Zmijozelu. Děti seděly tiše a téměř nehybně v lavicích, dokonce i Jack Morris se už naučil téměř slušnému chování. Seděl vedle Nortona Battleyho, rozvážného chlapce, který naštěstí Morrise po ztrátě téměř stovky bodů jen za vyrušování dokázal umravnit.
„Vytáhněte si pera a pergameny. Vše ostatní z lavic zmizí.“
„Nevěděli jsme –“ začal Jack Morris, ale téměř okamžitě zmlknul.
„Ano, pane Morrisi?“ přiblížil se Snape až téměř k němu a vyčkávavě naklonil hlavu.
„Nic, pane profesore,“ sevřel chlapec rty.
Snape se otočil, došel pomalu k tabuli, mávl hůlkou a na tabuli se objevily otázky dnešního testu. Samozřejmě, že o něm studenti nevěděli, nemají být snad připraveni na každou hodinu? A hlavně: poté co strávil celou noc hlídáním Bradavic, necítil se natolik ve formě, aby je mohl nechat připravovat lektvary.
V tu chvíli se zavřeným oknem vysoko nad jeho hlavou protáhnul štíhlý stříbřitý rys a posadil se vedle něj na katedru. „Čtyřka zmizela. Přijď hned do hnízda,“ ozval se hlasem Burtona Battleyho.
Snape se otočil k třídě, jako by se nic nestalo: „Ten test napíšete jako cvičení. Hodnotit to budu jako kolektivní práci kolejí. A bude tu absolutní klid. Ručí mi za to,“ rozhlédl se po třídě, „Pan Battley a slečna Yaxleyová.“
„Winky!“ zavolal na chodbě do prázdna, zatímco rychlým krokem kráčel do ředitelny. Za několik okamžiků se skřítka objevila. „Winky, okamžitě sežeň profesorku McGonagallovou a profesorku Jonesovou. Ať přijdou do ředitelny. A také paní,“ dodal po krátkém zaváhání.
……………….
Doupě; téhož dne
Harry se díval na zohavené tělo Seamuse Finnigana, které našla zahrabané hluboko pod zemí Romilda Vaneová. Téměř ho nemohl poznat. Tělem se mu rozléval podivný chlad. Cítil výčitky svědomí, ale také v něm rostla nenávist, tak silná, že jej to samotného překvapilo. Dobrosrdečná kulatá tvář, kterou znal tak dlouho, nebyla téměř k poznání. Když jej viděl, nepochyboval už o tom, že šlo o útok vlkodlaků; tohle nemohl udělat člověk. Měl ho rád, měl rád jeho děti, které navštěvovaly Ginninu školu, měl rád jeho ženu Fay. Jak se jí teď bude moci podívat do očí?
Seamus neměl zůstávat v noci na hlídce sám. Měl si to uvědomit, měl hlídat s ním nebo měl zavolat… Koho? Burton s Hestií a Billem hlídali Bradavice. V Řádu jich není tolik a potřebují dělat i normální práci a taky někdy spát; on sám byl včera naprosto vyčerpaný po nočním hlídání z pondělí na úterý. A přesto jej to neomlouvalo, měl to udělat jinak. Selhal a teď je Seamus mrtvý a Lily kdovíkde.
Lily… vybavila se mu její usměvavá tvář, její důvěřivý pohled, teplá ručka, kterou ho chytala s bezmeznou důvěrou, jakou mají děti ve své rodiče. Považovala ho za všemocného. A on ji zklamal. Kde teď je? Co si myslí? Bojí se? Jsou na ni alespoň trochu laskaví? S prudkou nenávistí se mu před očima objevila tvář Draca Malfoye. Nepochyboval o tom, že má v tom prsty. I když… opravdu by dokázal ublížit sedmileté holčičce?
Očekával, že se mu únosci ozvou, avšak marně. Hodiny nejistoty míjely bez jakékoli úlevy. Samozřejmě, že bylo pravděpodobné, že Lily žije, že ji opravdu jen unesli – buď obyčejní zločinci kvůli výkupnému, nebo spíše Malfoy, tedy vlkodlaci pod Malfoyovým vedením. Ale nevěděl to. A do doby, než to bude vědět, nemůže vyloučit ani to, že ji unesl nějaký sadista nebo že ji vlkodlaci roztrhali stejně jako Seamuse. Tu myšlenku hned zahnal, protože bolest z toho byla nesnesitelná. Navíc – opravdu bylo nejpravděpodobnější, že ve skutečnosti chtějí jeho, ne ji. Vlastně ani jeho nechtějí, chtějí tu hůlku. A tedy také jeho, jeho život, protože ta hůlka je bezcenná, dokud on žije. Zavřel oči a polknl, bolest a slabost jej téměř omámila. Ozvou se, určitě se ozvou, zadoufal. Ale co udělá pak? Vydá mu tu hůlku. Vydá mu sebe. Jenže – kde je ta hůlka? Ve skutečnosti nevěděl, kam ji Ron ukryl, nechtěl to tehdy vědět právě kvůli takové možnosti, i když samozřejmě nevěřil, že by se to doopravdy mohlo stát. Udělal to, protože mu Snape řekl, že by neměl čelit takové volbě. Kvůli Snapeovi teď nemá tu hůlku. Byla to chyba, která může stát Lily život. Neměl jej poslechnout. Bolestivě toho litoval, protože nyní ani na okamžik nepochyboval, jaká jeho volba bude. Pokud se skutečně ozvou. Pokud to není všechno jinak. A pokud sežene tu zatracenou hůlku.
Za ním se objevil Burton Battley a tiše mu položil ruku na rameno: „Ty za to nemůžeš, Harry.“
„Tím si nejsem tak docela jistý,“ zamumlal. „Máš už zprávy od Evandruse? Našli už Malfoye?“
Battley zavrtěl hlavou. „Je pryč. Jeho manželka ani matka o něm nic nevědí. Vyslechli je pod Veritasérem a Evandrus sám zkusil i nitrozpyt.“
„Můžou být na to dobrý. Nemusí to nic znamenat.“
„Jasně, to Evandrus ví. Dům je pod dohledem. Vyhlásil jsem po něm pátrání. Prozatím jsem neřekl proč. Oznámíme to oficiálně?“
Harry neodpovídal. Nebyl si jist. „Svoláme Řád, Burtone.“
„Zařídím to. Svoláme je na šestou, jestli souhlasíš. Teď běž za rodinou, Harry. Ginny tě potřebuje.“
…………………
Londýn; téhož dne
V starém domě na Grimmauldově náměstí bylo ticho. Hned ve vstupní hale, kde již dávno nevisel portrét nesnesitelné Walburgy Blackové, jej úklonou uvítal Krátura.
„Pán je tu, Krátura se o všechno postaral, všem uvařil –“
„Kde jsou?“
„Paní matka paní je v červeném salónku, čte dětem –“
„Kde je paní?“ přerušil jej Harry netrpělivě.
„Paní matka paní říkala –“
„Harry?“ ozvala se nahoře na schodišti Molly Weasleyová. Vypadala vyčerpaně, přesto se snažila udržet klid.
„Tati!“ vyběhl za ní Albus, bral schody po třech a vrhnul se otci do náruče. „Byla tu taky teta Fleur, i strýček Bill. Už jste našli Lily?“
„Ještě ne, Albusi,“ zavrtěl Harry hlavou. „Ale neboj, najdeme ji. Kde je maminka?“
„Maminku babička odvezla do nemocnice, bylo jí špatně.“
„Co se děje, Molly?“ zbledl Harry.
„Ginny je u Svatého Munga, Harry. Albusi, běž za dětmi.“
„Neřekl jsi mi, že jste čekali dítě,“ řekla tiše, když Albus neochotně odešel.
„My jsme čekali dítě?“ zeptal se Harry a připadal si jako hlupák. „Čekali?“ vykřikl, když mu došlo, co vlastně Molly řekla. „Ginny… Půjdu za ní.“
„Počkej, Harry,“ dotkla se jeho paže. „Ginny nic nehrozí a je s ní Fleur, právě jsme se vystřídaly. A je tam i Arthur, hlídá Ginny i Ellinor. Percy zařídil zprávu pro Rona do Ameriky. Jen nevím, jak dlouho bude trvat doručení. A ty se nejdřív najíš. Určitě jsi od rána nic neměl.“
„Nechci teď jíst!“ vykřikl Harry. „Nemám ani pomyšlení na jídlo, Molly!“
„Já vím, že nemáš. Ale potřebuješ to. Pojď,“ vzala ho za rameno a vedla ho nekompromisně do kuchyně. „Řekneš mi aspoň, co jste zjistili. Svolal jsi Řád?“
„Budou tu v šest,“ kapituloval Harry a podřídil se Mollyině laskavému tlaku. Kromě toho skutečně pocítil hlad, Molly to odhadla dobře – od rána neměl nic v ústech.
„Připravím to tu, Harry.“
…
Na chodbě nemocnice jej zastavil Arthur. „Harry, něco nového?“
Harry se na děj díval a chvíli nedokázal odpovědět. Věděl, na co se ptá. Jestli našli Lily. Jenže tu nenašli, ve skutečnosti neměl žádné dobré zprávy. „Našli jsme tělo Seamuse Finnigana. Roztrhali ho vlkodlaci.“
Arthur na chvíli zavřel oči. „To je mi líto. Vyslechl jsem už Ellinor. Zapadá to do sebe. To co popsala…“
„Viděla to?“
„Neviděla, jak odnášejí Lily. Zahlédla ale něco velkého a černého. Není si přesně jistá, co to bylo. Pak si nic nepamatuje.“
„Vlkodlak. Teď máme jistotu.“
„Je zvláštní, že Ellinor nic neudělali. Nemusí to nic znamenat, ale… nechtěli ublížit malé dívence. Bylo by přece pro ně bezpečnější ji zabít, Harry.“
Harry přikývl, nic však neřekl. Arthur měl pravdu, bylo to malé světlo na konci tunelu. Nepatrná jiskra naděje. Ale pořád to nemuselo nic znamenat. A pořád je nikdo nekontaktoval.
„Nic jiného, Harry?“
„Nic,“ odpověděl dutě. „Malfoye nemůžou najít. Pracuje na tom Evandrus. Co Ginny?“
„Teď spí. Dostala uspávací lektvar. Asi už víš, že…“
„Nevěděl jsem, že je těhotná,“ sklopil hlavu Harry.
„Dítě se nepodařilo zachránit, Harry. Ale Ginny je ještě mladá, ještě můžete –“
„Já vím!“ přerušil jej Harry snad až příliš prudce. „Můžu ji vidět?“
„Pojď, ale potichu. Potřebuje spát, Harry,“ vedl ho opatrně do pokoje.
Harry se zastavil u Ginnina lůžka. V obličeji byla téměř tak bílá, jako polštář, na kterém ležela. Kolem hlavy měla rozprostřeny vlasy jako ohnivý závoj. Byla krásná. I teď byla krásná. Harry se na ni tiše díval a ucítil, jak jej pálí oči. Byla těhotná, určitě mu to chtěla brzy říct, měli mít další dítě. I to nenarozené dítě byla oběť Malfoye, zaťal pěsti. Pomstím tě, šeptal spící Ginny.
A nedovolím mu, aby nám ještě víc ublížil.
………………
Bradavice; téhož dne
„Severusi, našli ji?“ vrhla se ke svému muži, když se konečně vrátil.
Mlčky zavrtěl hlavou a těžce dosedl na kuchyňskou židli.
„Jak? Myslíš, že… kvůli tomu proroctví?“ Hrdlo se jí sevřelo, nemohla pokračovat. Ginny souhlasila s tím, že budou chránit Joshuu, přestože to znamenalo možné ohrožení pro její vlastní děti. A nyní… Hermiona cítila výčitky svědomí a zároveň úlevu, že se nic nestalo Joshuovi. Úlevu, za kterou se styděla.
„Nemyslím. Není to samozřejmě vyloučené, ale nemyslím si to.“
„Ta hůlka?“
„Je to nejpravděpodobnější. Podle všeho ji unesli vlkodlaci.“
„Je za tím Draco Malfoy?“
Přikývl a zavřel oči. „Pravděpodobně.“
Nedal najevo žádné emoce, žádné zachvění hlasu neprozrazovalo, co cítí a zda vůbec něco cítí. Nedala se tím zmýlit, byla to jeho maska. Nebyl necitelný, ačkoli si to nejspíš ostatní mysleli. Naučil se jen pocity nedávat najevo, pokud možno je ani nevnímat. Pohřbil je hluboko v sobě, aby mohl vydržet vše, čemu čelil. Došla k němu a položila mu ruce na ramena. „Ty za to přece nemůžeš.“
„Dal jsem mu příliš mnoho času. Podcenil jsem ho.“
„Je Joshua v nebezpečí?“
„Joshua je přece stále v nebezpečí,“ řekl bezbarvě. „Zůstane tady.“
„I když to nesouviselo s tím proroctvím?“
„Ovšem. Začne hon na bývalé Smrtijedy. Nemůže být s jejich dětmi.“
„Protože by mu mezi nimi hrozilo nebezpečí,“ přikývla.
„Protože by jim hrozilo nebezpečí. V šest se sejde Řád. Chceš tam jít také?“
„Ano,“ přikývla. „Co Ginny?“
„Je v nemocnici. Potratila. Seamus Finnigan je mrtvý.“
„Ach ne,“ posadila se Hermiona těžce vedle něj. „Máš ten seznam…“ Zamyslela se. Seznam Malfoyových přívrženců mohl být důležitý. Jenže – co když za tím Draco Malfoy nebyl? Ostatně on musel předpokládat, že ta jména Severus prozradí, určitě nebude u nikoho z nich. „Co přesně jste si s Dracem Malfoyem slíbili, Severusi? Neslíbil ti náhodou, že nepodnikne žádný útok na území Británie?“
„To slíbil,“ řekl klidně. „Ale nikoli neporušitelně. Pod Neporušitelnou přísahou se zavázal, že ten sezam se bude doplňovat s každým, kdo se stane Smrtihlavem. A já jsem slíbil, že ta jména neprozradím nikomu, dokud nepodnikne žádnou akci v naší zemi.“
„Takže pokud to nebyl Draco…“ Nakrčila čelo. „My přece nevíme, že za tím je opravdu on.“
„To nevíme.“
„Slib mi, Severusi, že neuděláš nic, čím bys ohrozil svůj život!“
Neodpověděl jí, jen se zvedl a zamířil do ložnice. „Musím si na chvíli odpočinout. Zavolej Joshuu, pana Pottera a slečnu Weasleyovou.“
…
„Kdybychom je mohli vzít ven do kočáru, tak by snad usnuli,“ sevřel rty James a nešťastně se podíval na natahujícího Davida.
„Tak si s ním chvíli hraj, nejspíš jen není ještě unavený,“ obrátila se na něj Vicky, která chovala Rosie. „Ven nemůžeme, neslyšel jsi tetu?“
„Možná má hlad, zkusím mu dát to jablečné pyré,“ vstal Joshua a odešel do kuchyně.
Když se vrátil, zavázal chlapečkovi kolem krku bryndák a začal ho krmit. „Tak, Dave, za maminku,“ začal, ale slova mu zamrzly na rtech. Kde je Davidova matka, nikdo nevěděl. A jeho otec byl mrtvý. Davidovi to však očividně nevadilo. Nadšeně chňapal po lžičce a snažil se vše, kam dosáhnul, upatlat. „Tušíte vůbec, proč vlastně nesmíme ven? Co se stalo?“
„Nevím. Ale je to fakt vážný. Zákaz jít ven jsme ještě neměli. Zákaz má i Molly. A Norton Battley –“
„To je syn profesora Battleyho?“ zvedl se zájmem hlavu Joshua.
„Jo,“ odpověděl James. „Říkal, že Snape odešel z vyučování potom, co dostal patrona od jeho otce. Řekl, teda ten patron, nějakou šifru, doslova tohle: Čtyřka zmizela. Přijď hned do hnízda.“
„Totéž mi říkaly Maud a Daisy,“ přidala se Vicky.
„Battley je v Řádu,“ zamyšleně poznamenal Joshua.
„Taky mě to napadlo,“ přikývl James. „Řád se teď určitě sešel, když jsou oba pryč,“ přemýšlel nahlas. „Jenže, kdo je čtyřka? A co je hnízdo?“
„Hnízdo může být Grimmauldovo náměstí,“ poznamenala Vicky. „Tam se přece Řád schází, ne?“
„Schází. Ale hnízdo… Spíš mi to připomíná Doupě… Ale proč by Battley volal Snapea do Doupěte?“ přemýšlel Joshua nahlas.
„Zůstaneš tady dneska v noci, Joshi?“ zeptala se Vicky.
„Hm,“ přikývl Joshua. „Máma mi to řekla. Nemám se vůbec vracet do koleje. Byla vyloženě hodně vystrašená.“
„Tak se tam nevracej,“ řekla vážně Vicky. „Já vím, že tam máš i kamarády, ale… jsou mezi nimi děti Smrtijedů.“
„Taky si to myslím. Sice být se Snapem by se mi nechtělo, ale na tebe je docela milý, ne?“ řekl James.
V tu chvíli se ozvalo klepání na okno. Joshua položil mističku s jablečným pyré na stůl a otevřel jej. Dovnitř vlétl malý puštík.
„To je naše sova z Grimmauldova náměstí!“ položil James Davida na deku rozloženou na zemi a vrhl se k puštíkovi. Ten mu trpělivě nastavil nohu se zapečetěnou ruličkou pergamenu a hrdě se načepýřil. James jej nepřítomně pohladil a rychle rozmotal pergamen. Přeběhl očima po několika řádcích a posadil se zbledlý do křesla. Ruka s pergamenem mu klesla na klín.
„Co se děje, Jamesi?“ zeptal se vážně Joshua, ačkoli už začínal tušit. Svůj nápad však hned zahnal, to zkrátka nesměla být pravda.
James mu pergamen mlčky podal.
A Joshua četl. Pak zvedl oči. Byla to pravda. „Čtyřka je Lily, Vicky.“
[1] Beru kouzla, staroslověnsky; odzbrojovací kouzlo.
385 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...