Skip to content

Paralela snů: 26. – Spojení

[Celkem: 3    Průměr: 3.7/5]

Cathaír se ubytoval v jedné z volných ložnic na koleji a Lyn se na těch pár nocí nastěhovala k němu. Neměla sílu na nic víc než ležet bez hnutí pod dekou a ronit slané potoky. Bratr se k ní přidal bez jediného slova. Nemohlo mu být o nic lépe než jí; ve stručnosti vysvětlil, proč se vlastně bude na škole schovávat sám – jeho přítelkyně ho po návratu z návštěvy doma bez kloudného odůvodnění pustila k vodě. Lyn mu však nedokázala nabídnout lepší oporu než svou tichou přítomnost. A tak jen leželi vedle sebe, drželi se za ruku, mučili se myšlenkami na otce a své ztracené protějšky a zmáčeli své polštáře slzami.

Lyn silně uvažovala o tom, že dnes vynechá doučování. Snape by to jistě pochopil. Když si však uvědomila, že si tu látku stejně bude muset dodělat jindy, udělalo se jí z toho zle.

Pokusila se zmátořit a vyhrabat ze závalů emocí; hledala opět to oko bouře, kde byl klid, ačkoli netušila, zda to zabere na její vlastní pocity. Cathaír se na ni tázavě podíval.

„Musím na doučko, ale takhle tam budu stejně marná,“ vysvětlila. „Potřebuju se uklidnit.“

„Chápu,“ vrhl na ni povzbudivý mokrý úsměv a pohladil ji po vlasech.

Lyn nezaznamenala zlepšení okamžitě, ale když takto chvíli soustřeďovala svůj vnitřní pohled do středu své hrudi, zjistila, že se jí mysl vyprazdňuje, dech zklidňuje a bolest ustupuje. Tentokrát však v ní kromě příjemného prázdna zbyla jakási vata, izolace proti samovolnému návratu emocí, které potlačila. Necítila se otupělá, jen… odlehčená. Nepochybovala o tom, že se vše později vrátí a donutí ji se tomu postavit čelem, ale právě si vymeditovala pár hodin pauzy.

Celkem ji nepřekvapilo, že Snape na ni už čekal. Musel být důkladně vybičovaný k necitlivosti, jinak by nemohl dělat to, co dělal. Lyn trpně zaplula za svůj stoleček a čekala, co jí zadá.

Přiměla se pekelně soustředit, jako to praktikovala od začátku roku, a hodina neúnavné dřiny ji odměnila bezchybným Zmenšovacím lektvarem. Snape to zhodnotil přikývnutím a naškrábal si něco do svého zápisníku, zatímco Lyn uklízela se stejnou pečlivostí, s jakou připravovala lektvar, nicméně stejně nezabránila několika nešťastným podklouznutím, když pozorovala krvavou barvu jedné z přísad nebo jí zrak padl na některou z potvor v láku, bledou a bez života.

„Vedla jste si dobře, nenechte se rozházet,“ ozval se tiše Snape, který mezitím opět přerovnával něco v policích. Lyn po něm střelila pohledem.

„Ještě pořád nedělám žádný pokroky v uzavírání mysli?“ nadhodila kysele.

„Vaše myšlenky mi zvučí v hlavě, jako kdyby byly moje vlastní,“ hlesl Snape unaveně. „Dokážu si živě představit, jak snadno by se vám v nich přehrabal Pán zla.“

Lyn si povzdechla. Měla tedy pravdu, kdykoli soudila, že věděl přesně, na co myslela.

„Nemůžu si pomoct,“ posteskla si. „Nemám jedinou záruku, že se tam k tátovi chovaj aspoň vzdáleně slušně. A i kdyby, každou chvilku se můžou provalit moje úmysly, nebo Voldymu může prostě křupnout v palici a zabije ho. Hrozně se bojím. Potřebovala bych vědět, jestli je aspoň zatím v pořádku.“

Snape se na ni chvilku zamyšleně zadíval.

„Proč nezkusíte napojit se na něj na dálku? Jestli to jde udělat skrz nitrozpyt, možná vám to půjde přes empatii?“

Lyn na něj vykulila oči. „To mě nenapadlo! Myslíte, že by to šlo?“

„Za pokus to určitě stojí,“ pokrčil rameny. Paží jí pokynul zpět ke stolečku. „Můžeme to pojmout jako trénink vašich vlastních kouzel. Snad vám to uleví od starostí dostatečně na to, abyste se mohla lépe soustředit na učení.“

Vděčně si drcla zpět do židle. K jejímu překvapení si k ní profesor přistavil židli a usadil se naproti; bylo vidět, že je sám zvědavý. Odkašlala si, zavřela oči a pokusila se uvolnit. Pak vší silou vůle upřela svou mysl k nalezení otcovy emocionální vlny, ať už byla jakkoli daleko. Usilovně v sobě pátrala po té pomyslné nitce představující jejich duševní pouto, po které by obrazně řečeno přeručkovala až na její druhý konec.

Prudce se nadechla, když otce ucítila. V první vteřině rozeznala bezmoc a strach, které dominovaly jeho nitru a vztahovaly se k jeho dětem: byly v nebezpečí a on je nemohl nijak chránit. Po důkladnějším zkoumání objevila mnohem jemnější vlákna: ke svým věznitelům cítil opovržení i přes to, že ponižující pozice, ve které ho drželi, zraňovala jeho hrdost. Střípek staré bolesti musel patřit jeho zesnulé ženě, protože nyní bezdeše očekával, že přijde i o své děti.

Když se ponořila ještě hlouběji, ucítila duševní ozvěnu bolesti, která mu projížděla celým tělem. Lyn se odporem zkroutily rty, protože si domyslela, že ho museli mučit Cruciatem. Pouta se mu zařezávala do masa a z hrbolaté studené podlahy měl otlačený zadek, nemluvě o sténajících kloubech nucených k příliš dlouhému setrvávání v nepohodlných úhlech. Měl vyschlo v ústech a žaludek se mu svíral úzkostí i prázdnotou.

V tom okamžiku se stalo něco, co Lyn naprosto vyvedlo z konceptu. Zalapala po dechu, ale zůstala napojená na otce, protože si uvědomila, že nějakým nepochopitelným způsobem vycítil její přítomnost. Srdce se mu rozbušilo údivem i úlevou, a jako kdyby si to cvičil předem, začal k dceři okamžitě vysílat silný proud náklonnosti.

Když si uvědomila, že se jí Snape se starostlivým výrazem jemně dotkl, otevřela oči, aniž se pustila otcovy emocionální frekvence. Zadívala se do těch temných studní plných zájmu i obav a srdce jí opět poskočilo. Vypadalo to, že neseděla celou dobu tak klidně, jak se domnívala. Kolem ruky se jí sevřela hřejivá dlaň a Lyn se nedokázala přimět uhnout. Chytila se ho jako kotvy.

„Táta o mně ví, cítí mě,“ zašeptala, jako by se bála, že hlasitějším zvukem přeruší spojení. Měla dojem, že její mysl sahá míle za hranice její hlavy a pořád se zvětšuje. Lásku následovala lítost, jíž se otec zřejmě omlouval za to, že jí nemůže být nablízku a ochránit ji. Cítila, jak se jí po tváři rozeběhly slzy.

„Nemůžeš za to, byla to moje chyba,“ popotáhla. Doufala, že ji otec pochopí, přestože ji nemohl slyšet. Nehlasně mu slíbila, že s ním bude neustále ve spojení. Následující vlna emocí musela provázet jeho varování, aby se kvůli němu nepouštěla do ničeho riskantního. Lyn se ho pokusila všeobecně utěšit, protože neměla to srdce mu prozradit, že má v úmyslu si pro něj přijít, ať se děje cokoliv. Jeho nitro se postupně uklidnilo a ztišilo a Lyn se neochotně rozloučila.

Jakmile byla ve svém nitru opět sama, složila hlavu do dlaní. Množství a síla pocitů, které jí právě protekly, ji vyčerpala a rozbila jí jakoukoli přesnější představu o tom, jak se nyní cítila sama. Po chvíli zjistila, že se jí ulevilo; očividně se jí podařilo ve svém srdci znovu trochu uklidit a povyhazovat všechno, co tam nepatřilo, a hruď se jí naplnila měkkým pocitem klidu a vyrovnanosti, ačkoli neměla tušení, kde k němu přišla. Když vzhlédla, Snape na ni stále hleděl zvědavě.

„Tak jaké to bylo?“ nadhodil s očekáváním.

„Bylo to zvláštní… Myslím, že jsme se celkem dorozuměli. Když se mi jeho pocity spojily v celek, skoro jsem viděla vnitřek jeho vězení. Malá kamenná místnost, studená a nejspíš tmavá, pravděpodobně podzemí. Kolem jsem okrajově zachytávala další pocity, bylo tam víc lidí. Počítám, že Voldy má nějaký vlastní sídlo, že? Asi nesmrdí celej čas jako nezvanej náročnej host u některýho ze Smrtijedů.“

Snape pouze přikývl.

„Víte, kde to je?“

„Vím, ale nesmím o tom ani mluvit, natož prozradit polohu, což bych stejně nedokázal kvůli magii, která to místo chrání podobně jako Bradavice.“

„Myslela jsem si to,“ hlesla Lyn.

„Neklesejte na duchu. Do doby, než budeme na záchrannou akci vůbec připraveni, se může všechno ještě desetkrát změnit.“

„Hm, ale jak moc? Pomůže nám to? Nebo ho naopak stihnou umučit k nepoznání a zahrabat šest stop pod zem?“ Chtěla to původně říct se sarkastickým úšklebkem, ale její vlastní slova v ní vyvolala děsivé představy a obestřela ji beznadějí. Schovala znovu obličej do dlaní.

„Neskákejte k závěrům tak rychle,“ domlouval jí tiše Snape. „Musíte věřit, že se to povede. Jinak nebudete schopná se ani plně spolehnout na své schopnosti a důvtip.“

Lyn si bezradně zajela prsty do vlasů.

„Nemůžu si pomoct, napadá mě, jestli by přece jen nebylo lepší jít a přidat se k –“

„To ať vás ani nenapadne,“ zasyčel Snape.

Ignorovala ho. „Mohla bych se infiltrovat a pak nějakým způsobem osvobodit tátu zevnitř…“

„Chcete říct, že byste se šla pokusit lhát Voldemortovi do očí, zatímco i já vás přečtu jako rozvinutý pergamen?“ ušklíbl se. Lyn sklesla ještě víc. „Nechte to na Řádu,“ pokračoval mírněji. „Dokud je váš otec naživu, je stále naděje, že se mu podaří uprchnout,“ uzavřel a i s židlí se přesunul zpět za svůj stůl.

Přešla to mlčením. Pozvolna a nepozorovaně se ponořila do úvah, které jako by čekaly ve frontě, až jim začne věnovat pozornost.

Prvního září ráno ještě nic netušící mírumilovně seděla u svého počítače v očekávání dalšího celkem nudného dne naplněného obyčejnými činnostmi a obyčejnými lidmi z obyčejného, dobře známého světa prostého jakékoli magie a plného neuskutečněných snů. Od té doby se její život stihl převrátit tolikrát, že bylo s podivem, že ještě vůbec věděla, kterým směrem je nahoru a dolů. Když toužila po dobrodružství, neměla na mysli žádné, jež by tolik ťalo do srdce nebo tak tvrdě podkopávalo veškeré životní jistoty.

Myslela na všechny lidi, které tu stihla poznat; většinu z nich už znala z knih, ale byli tu mnozí další. Farida a její nešťastný bratr, Mallory, který vůči ní zatím držel prvenství ve stupni bezpředsudkovitosti a vřelosti přijetí, celá její rodina, tak široká, rozmanitá a celistvá, jakou si vždy přála mít, která nyní byla terčem Voldemortových intrik… Před očima jí vyvstala vzpomínka na okouzlené zaujetí v očích členů Brumbálovy armády, když jim předváděla kouzla bez hůlky, zatímco i oni měli někde mimo školu rodiny, které nyní byly v neustálém ohrožení, jež bylo o to horší, že o něm nevěděli nebo v něj nevěřili kvůli tomu zatracenému zabedněnci Popletalovi.

Nebyla v tom sama. I kdyby si mohla myslet, že je spolu s rodinou z obliga, k čemuž ji vedl otec, ve skutečnosti se jí tato situace týkala stejně jako všech ostatních. V podobných časech nemohla hledět jinam jen proto, že by se jí za její činy nedostalo uznání, nebo by se na ni dokonce někdo mohl dívat skrz prsty. V tomhle páchnoucím blátě byli po pás namočeni všichni společně a naději na záchranu budou mít jen v případě, že se spojí a začnou táhnout za jeden provaz bez ohledu na jakkoli hloupé a malicherné předsudky, jež si pro zábavu mohli dovolit vytvářet v dobách míru.

Viděla svůj úkol jasně a čistě: musela soustředit všechny síly, aby se zlepšovala v magii a vše, co se naučila, předala dál. Musela všem dodávat odvahu a podporovat je, jak jen to šlo – v tom byla dobrá – a využívat jakékoli své výhody, aby je chránila, dokud nepropukla otevřená válka. Už kvůli vlastnímu svědomí se od nich nemohla odvrátit jen proto, aby náhodou neohrozila sebe. Šlo o mnoho víc, než byl jeden život. Lidé se rodili, žili, umírali a možná se i zase vraceli, ale tento svět, který jim měl být hřištěm, se najednou zase stával temnou slepou uličkou plnou děsu, ve které se málokdo odváží se i hlasitěji nadechnout. Bylo to i její hřiště a Lyn shledávala, že je její povinností povytahovat zpod laviček všechny bubáky dřív, než se tam usadí natrvalo. Její místo bylo rozhodně mezi členy BA a Fénixova řádu, ať už měl kdokoli jakékoli námitky.

Probrala se ze zamyšlení s pohledem upřeným na nešťastného malého obojživelníka v láku na Snapeově stole. Vzpomněla si, že vlastně má pořád hodinu přípravy.

„Ehm,“ odkašlala si a rozhlédla se kabinetem. Snape se nořil do své židle u stolu a vypadal rovněž zamyšleně, ale když si všiml, že se Lyn snaží upoutat jeho pozornost, napřímil se a nadechl.

„To bude pro dnešek všechno, Downeyová. Využijte volný čas ke zklidnění mysli, abyste se příště mohla lépe soustředit.“

Lyn se vyškrábala na nohy a chystala si sbalit, ale pak se na okamžik zarazila. Otočila se zpět ke Snapeovi.

„Myslím, že by nebyl žádnej zločin, kdybyste mi aspoň v soukromí říkal jménem,“ nadhodila tiše. „Ale byl to jen návrh,“ pokrčila rameny, když se jí dostalo nevěřícného pohledu, a raději se sklonila nad svými pomůckami. Když měla sbaleno, obrátila se k odchodu, ale Snape ji zarazil.

„Ten návrh možná nebyl úplně od věci,“ ozval se. Lyn po něm střelila očima. Tváří v tvář jejímu podezřívavému údivu se malinko pousmál. „Problém je v tom, že se mi ježí vlasy už jen při představě, že bych vás oslovoval stejně jako všichni ostatní, jestli mě chápete. Ta obyčejná, osamocená slabika nějak není dost, když si pod tím zvukem mám představit vás.“

Lyn na rtech vykvetl pobavený úšklebek – znělo to jako kompliment!

„Tak mi můžete říkat jinak,“ rozhodila paže. „Klidně i Elinor. Od vás bych to snesla,“ dodala nesměle.

Snape pomalu přikývl; zřejmě se rozmýšlel.

„Dobrá. Elinor,“ řekl s citem, jako by si zkoušel, jak to zní.

A znělo to zatraceně dobře; jeho hlas jí vždy uměl smyslně klouzat po páteři, ale nyní jako by se doslova mazlil s každou hláskou, když vyslovil její jméno. V jeho podání znělo skoro královsky. Možná za to mohl i jeho přízvuk, který elegantně vynechal drnčivé americké R a místo něj zakončil měkkým ó.

Lyn se neubránila úsměvu, ale nechtěla znovu rozvířit hladinu svých citů k němu, a tak mu jen popřála dobrou noc a opět vykročila ke dveřím.

„Když už jsme u toho,“ ozval se však profesor, v což se upřímně neodvážila ani doufat, a vstal od stolu. „Jestli chcete… chci říct chceš, můžeš mě oslovovat Severe. V přísném soukromí,“ zdůraznil.

Lyn byla málem v šoku. V žaludku se jí splašilo hejno motýlů i přes veškerou tíhu, kterou nesla. Tiše se zasmála a nevěřícně potřásla hlavou, než řekla: „Paráda.“

Opět se pokusila odejít, ale zůstala stát s rukou na klice. Nedalo jí to.

„Proč se mi zdá, že si k sobě nacházíme cestu, jen když je můj život v troskách?“ Vyznělo to smutněji, než čekala. Napadlo ji to původně jen jako kuriozita, ale jak slova opouštěla její ústa, objevila jejich pravý, neveselý význam. „Jestli se mi podaří zachránit tátu a dát to všechno zase dohromady, mám očekávat, že se ke mně zase přestaneš znát?“

Slyšela za sebou tiché kroky a když se otočila, Snape stál necelý metr od ní a shlížel na ni truchlivě.

„Odpusť mi to,“ vydechl. „Tvůj otec dokáže být nepříjemný protivník a někdo jako já proti němu neobstojí. Když jsi nám tehdy oznámila, že jste se usmířili, a přišli jste do ředitelny celí rozzáření, vzal jsem to jako definitivní záhubu jakékoli šance, že by se mezi námi mohlo něco stát, a chtěl jsem jen být tím prvním z nás, kdo druhému dá kopačky. Nebyla to lehká ztráta a nezvládl jsem to zrovna důstojně, ale myslel jsem si, že to tak bylo nakonec lepší. Že jsem dal i tobě dobrý důvod na mě zapomenout a oběma usnadnil hojení. Zpětně mě ale mrzí, že jsem nás okradl i o počínající přátelství.“

Lyn zaštípalo u kořene nosu. Proč člověk někdy nemůže dostat všechno, co je pro něj důležité? Proč to většinou ztroskotá na rozhodování mezi jedním, nebo druhým? Nabytím rodiny ztratila přítele a potenciálního milence, a ačkoli si byla téměř jistá tím, že to byl v důsledku výhodný obchod, ta ztráta byla stále bolestivá.

„Třeba můžeme napravit aspoň tohle,“ zašeptala s nadějí. Věděla, jaká to budou muka, neboť je už zažila, ale nedokázala se zadržet. I malý kousek Snapea byl lepší než žádný Snape. A nakonec se jí možná podaří zlomit tu nemístnou zamilovanost, když bude mít dost příležitostí přijít o iluze. Nikdo nebyl dokonalý a Lyn už se naučila, jak se chytat toho špatného, aby se vyvlékla z okovů nechtěného pobláznění.

Možná se tento její nevyřčený argument zalíbil i jemu, neboť jeho zamračení se mírně projasnilo a koutky úst se mu vyzdvihly výš.

„To bych moc rád,“ řekl tiše.

Lyn se zmohla na přikývnutí. Na povrch její mysli opět vyplavala vzpomínka, kterou si před očima promítala od chvíle, kdy ten den opustila ředitelnu. Cítila potřebu se k ní vyjádřit, když už konečně vedli upřímný rozhovor.

„Oceňuju, že ses mě zastal, když jsem si málem rvala vlasy vinou. I když to nakonec nebylo potřeba, protože můj bratr je anděl.“

Snape trhl rameny. „Svého času jsem se dopustil fatálních chyb. Vím přesně, jaké to je, a nemohl jsem nechat nepovšimnut způsob, jakým ses svým činům postavila čelem. Nakonec to opravdu ani tvoje vina nebyla, na osudu tvého otce má podíl celá řada lidí. Včetně mě.“

Lyn se na něj zamračila v nepochopení. „Jak to myslíš?“

Povzdechl si.

„Měl jsem ti zabránit v dalších lekcích Brumbálovy armády. Nevěděl jsem, že už tehdy bylo pozdě, ale uvědomoval jsem si, jak moc jsi riskovala. Selhal jsem, protože ve mně zvítězila potřeba neztratit i to poslední dobré mínění, které jsi o mně měla, a ohrozil jsem tím celou tvou rodinu.“

Lyn vydechla a potřásla hlavou.

„Nemůžeš to brát takhle. Neodpovídáš za moje špatný volby. Dal jsi mi svobodu tam, kde jsem ji potřebovala, a toho si cením.“

„Jsem rád,“ přikývl vážně. „Jistě ale pochopíš, že jsem se poučil a nebudu chtít svou chybu zopakovat. Jsou věci, které jsou důležitější než osobní svoboda, souznění a dobré mínění. Například tvůj život. Proto nemůžu nikdy souhlasit s tím, abys jej riskovala v Řádu.“

Lyn se chtěla urazit, naštvat, nebo něco podobného, ale způsob, jakým to řekl, jí v tu chvíli konečně umožnil zahlédnout stín jeho pravých pohnutek. Řekl tím, že je připraven chránit její bezpečí i za cenu jejího hněvu a odporu. Zrovna jako její otec. Jak daleko podobnost jejich citů sahala, na to už se neodvážila myslet, aby se její odhodlání neohrožovat jeho život nerozpadlo v prach.

„Dobrou noc, Elinor,“ řekl Snape věcně a zlomil kouzlo okamžiku.

Lyn se pousmála nad nezvykle příjemným zvukem svého jména.

„Dobrou noc, Severe.“

180 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

6 Komentářů

      • To je ale understatement roku! Prý difficult… XD
        Fuj, jak se nám tak angličtina ale hezky vkrádá i do psaného slova, co? 😀
        Ale uznávám, byl podezřele milý… A vsadím se, že pokračování se mi bude líbit, i když budu náhodou brblat. 😉

        • QuarianXen QuarianXen

          Někdy naprosto nejsem schopná najít to správný slovo v češtině 😀 Proto taky už nejsem ochotná se pokoušet o překládání, je to peklo xD Mám rozepsanou hromadu věcí, kterou bych chtěla začít psát v angličtině, ale hodlám to prostě začít psát odznova, plus mínus autobus, aby to sedlo to tý angličtiny samo místo upocenýho překladu 😀 Snad se mi to podaří… Fuj překlad 😀 Obdivuju překladatele a ještě víc tlumočníky.
          Kocour není doma, no 😀 Můj oficiální důvod pro ten Snapeův obrat o 180° po Lyninu návratu do školy je fakt víceméně o tom, že si v léčebně myslel, že Lyn se samotinká, bez pomoci, bez opory, a tudíž čul svoji šanci. Její otec tomu učinil ráznou přítrž 😀 O tom ještě bude řádka úsměvných pasáží 😛 🙂

          • Taky jsem kdysi zkoušela překládat, ale rychle jsem zjistila, že to nebude můj šálek čaje. Pořád se mi píše docela dobře v češtině i v angličtině, i když jsem si pochopitelně mnohem víc jistá v kramflecích v případě jazyka rodného. 😀

          • QuarianXen QuarianXen

            Tak nějak 😀

Napsat komentář