Skip to content

Paralela snů: 30. – Rictusempra

[Celkem: 3    Průměr: 4.7/5]

„Já myslela, že to byla spíš výhoda,“ nakrčila Lyn čelo. „Bohatě mi stačilo to, že jsem trčela v ústavu plným lidí, z nichž skoro každej měl vlastní malej vesmír plnej hrůz.“

Na Mossieho tváři se objevil vražedný výraz, ale raději mlčel. Ostatní provinile zmlkli.

„Nebylo to správné,“ ozvala se po chvíli tiše babička. „Věděli jsme, že s tvou psychikou je všechno v pořádku, to bylo jasné, ale Tiarnach na tom trval. Byl tvrdohlavý jako kozel a koneckonců za tebe měl plnou zodpovědnost a nikdo mu do toho nemohl mluvit. Ani jsme nechtěli. Měli jsme jen dvě možnosti: nechat ho dělat, co považoval za nejlepší, nebo do toho zatáhnout Ministerstvo a sebrat mu tě. Všichni ale máme děti a nikdo z nás nedokázal být tak krutý… Mrzí nás to.“

„Nikdy jsem vás nevinila, zatím jsem na to neměla čas,“ opáčila Lyn. „Ale možná bych z toho měla lepší pocit, kdyby každej z vás mluvil jen sám za sebe.“ Do hlasu se jí vkradlo zklamání, které původně nechtěla dát najevo. Ošklivý pocit viny násobený pěti se jí rozlil žilami jako ledová voda. Chápala otcovy důvody, cítila jeho strach a starost, které ho donutily k zoufalým činům, ale prázdné babiččiny omluvy a provinilé obličeje ostatních jí přišly tak odporně alibistické, že se jí z celé té aféry znovu dělalo špatně.

Děda Downey ji chytil za ruku. Když mu pohlédla do očí, uvědomila si, že tím pátým člověkem, jenž se styděl za její osud, nebyl on, ale Cathaír. Otočila se k bratrovi.

„Proč ty?“ hlesla nechápavě.

Vrhl na ni zmučený pohled. „Měl jsem něco udělat,“ zašeptal.

„Co asi?“

„Nevím, cokoli. Měl jsem to aspoň zkusit. Jsi moje malá sestra a jen jsem se díval a řekl sotva půl slova. Byl jsem zbabělec. Nikdy jsem neměl kuráž se s tátou přít, nebyl jsem jako ty. Vždycky jsem chtěl být ten hodný syn a dělat mu radost. Chtěl jsem, aby na mě byl pyšný…“

Lyn dojatě vydechla a bratra objala.

„Kdybys byl jako já, byli bychom zavřený oba,“ konejšila ho. „Mrzí mě jen to, že ti táta nevěnoval tolik péče, aby si vůbec všiml, jak moc se snažíš. A kdo ví, možná jsem se taky pokoušela upoutat pozornost, jen jsem to dělala tím hlasitějším způsobem.“

„Ne, Lyn, ty jsi vždycky byla tátův miláček,“ zavrtěl hlavou. „Záviděl jsem ti to, záviděl jsem ti, jak se k tobě choval, jak se o tebe zajímal, záviděl jsem ti i tón, který používal, když s tebou mluvil, protože ke mně byl pořád tak strohý a studený, jako kdybych byl jen voják a on můj velitel… A k čertu se mnou, já ti záviděl dokonce to, že se o tebe bál tolik, že tě zamkl jako princeznu ve věži, aby se ti nic nestalo. Stydím se, že jsem se vůči tobě takhle cítil, a stydím se ještě víc proto, že se mi to občas ještě vrací, když vás vidím spolu…“

Lyn věděla, že se Cathaír schovává v jejích vlasech, protože pláče. Jí samotné tekly slzy. Nenacházela slova, jakými by ho utěšila, ale na druhou stranu si byla jistá, že nic, co by řekla, by mu neulevilo. Potřeboval ze sebe jen dostat to, co ho tížilo, a smířit se sám se sebou. Ona v tom všem hrála jen malou vedlejší roli. Nikdo z ostatních nenašel odvahu se jim do toho míchat, babička se k nim jen naklonila a oba je pohladila.

Pohupovali se a Lyn bratra mlčky poplácávala po zádech, dokud se nezklidnil. Když ji pustil a zadíval se na ni zarudlýma očima, vzala jeho tvář do dlaní.

„Slibuju, že dostaneme tátu domů,“ řekla důrazně. „A ať už mezi váma leží cokoli, chci, abys věděl, že jsem tu pro tebe, kdykoli budeš cokoli potřebovat nebo chtít, a nemusíš se snažit si mě získat, protože už se stalo, i když tě znám chviličku. Nesejde na tom, jakej jsi, nebo co jsi kdy udělal; jsi můj bratr a to je to jediný, na čem záleží.“

Cathaír ji obdařil výrazem se směsí vděku a studu a ještě jednou ji objal. Když se pustili, promluvil děda Downey.

„Nevím, jestli to chceš slyšet,“ nadhodil, „ale já to potřebuju říct. Upřímně řečeno jsem se nechtěl s vlastním synem hádat do krve a mluvit mu do výchovy, ale především jsem až moc dobře věděl, co cítí. Ztratil Mayu čtyři roky předtím a byl vyděšený k smrti. S ní se dost dobře přít nemohl, byla dospělá, paličatá a měla právo si myslet svoje a dělat, co považovala za vhodné. Ale ty – byla jsi dítě, jeho malá holčička, křehká a bezbranná. Míval noční můry o tom, že se ti do pokojíčku vplížil nějaký fanatický Smrtijed na útěku a nechal po sobě jen bezvládné tělíčko. Neomlouvá to jeho, ani nás, ale všechno, co dělal, bylo jen pro tvé dobro – nebo tomu aspoň věřil. Snažil se tě chránit a udělal při tom mnoho hloupostí, ale všechno dělal z lásky.“

Lyn se s množstvím duševního úsilí podařilo se znovu nerozplakat a usmála se na dědu.

„Já vím,“ přikývla.

„Já vím, že víš,“ opáčil. „Chtěl jsem tím vysvětlit, proč jsem tvému otci nebránil uskutečnit ten nápad s psychiatrickým ústavem. Je mi líto, že jsi něco takového musela podstoupit, ale jsem si jist, že to nakonec bylo k něčemu dobré. Vyšla jsi jako dospělá a velice schopná čarodějka, odpustila jsi mu a jsi zase mezi námi, což je to důležité. Teď už se to nedozvíme, ale možná že kdyby tě neschoval, přišel by o tebe nadobro.“

„Já vím,“ zopakovala. „Stalo se a s minulostí nic neudělám. Proto teď dělám něco s budoucností. Chci tátu zachránit a zároveň mu ukázat, že se o sebe umím postarat. A že cokoli dělám se svým životem, nemá co do činění s ním a není to jeho vina. Snažila jsem se mu to vzkázat, když jsme se na chvilku spojili, a snad budu mít příležitost mu to říct z očí do očí, až bude v bezpečí doma.“

„To znamená, že bychom se měli vrátit k tomu plánu na záchranu,“ připomněl Mossie tiše.

„Přesně,“ vzdychla Lyn a opřela se o Cathaíra.

„Copak za pomoc vám nabídl Brumbál?“ nadhodil děda Downey, když se znovu pohodlně opřel v křesle.

„Jak víš, že nám něco nabízel?“

„Znám ho už dlouho,“ mávl děda dýmkou. „I jeho metody.“

„Má nám pomoct Řád,“ řekl Cathaír. Koutkem oka na sestru vrhl nejistý pohled.

„Aha, ano, to je klasika,“ přikývl děda. „Co s tím hodlají dělat?“

„To se ještě neví,“ převzala kormidlo Lyn. „Hádám, že se sejdou co nejdřív, aby probrali možnosti. My jsme na schůzku pozvaný.“

Pět párů očí na nich ulpělo s nechápavými výrazy.

„Zatím nezávazně jsme se přihlásili o členství,“ hlesl Cathaír.

Cože?!

„Já to čekal!“

Pobouřené vyjeknutí patřilo prarodičům, vítězoslavný výkřik Mossiemu. Bearach jen kroutil hlavou a mumlal „to horkokrevné mládí“.

Lyn stiskla bratrovi ruku. „Chci bojovat. Chci tomu hajzlovi natrhnout zadek a stáhnout do hrobu tolik Smrtijedů, na kolik se zmůžu.“

Přesně, jak čekala, byla reakce vesměs záporná. Strhla se lavina slov, mezi nimiž zřetelně rozpoznávala „bláznovství“, „nebezpečné“ a „hloupost“. Celý den to všechno promýšlela a nebyla proto překvapená, ani zaskočená, a když děda Downey svým typicky downeyovským tónem oznámil, že „to ti v žádném případě nedovolím“, opáčila klidně:

„Je mi jasný, že mi v tom budete chtít zabránit, a dokonce nejspíš vím proč. Od jistýho světlýho okamžiku ale rozhoduju sama za sebe. Veškerej nesouhlas a argumenty proti si ráda vyslechnu, ale závěrečnej názor bude můj a podle něj se taky zachovám. Nechci znít nevděčně, protože si cením vašich ohledů a starosti, nicméně si už nenechám brát svobodu žít svůj život po svým.“

To zapůsobilo. Všichni se nadále tvářili silně nepřesvědčeně, ale zmínka o svobodě a rozhodování zasáhla citlivé místo v jejich svědomí a znovu je přiměla se zastydět.

„Já si myslím, že je to skvělý nápad,“ usmál se Mossie zeširoka. Vzápětí ho probodly čtyři nevěřícné pohledy. „No co,“ ošil se, „pořád bude lepší, když se Lyn zapojí do činnosti seriózní organizace, kterou vede úctyhodný a mocný starý kouzelník, kde ji budou moci hlídat starší a zkušenější členové, než aby se pokoušela podnikat věci na vlastní pěst, nebo se po škole potloukala s podobnými po boji toužícími dětmi a přicházela ke zbytečným úrazům. Řád je velká odpovědnost a Lyn i Cathaír jsou podle mě dost staří, aby nedělali hlouposti. Nemůžeme jim zakázat dělat, co považují za správné.“

„Mossie má pravdu,“ ocenila to Lyn.

„Budete se muset postavit i argumentům ostatních členů?“ nadhodil děda Downey.

„Nejspíš. Pochybuju, že jich nenajdou dost.“

„V tom případě je stále naděje, že tě k tomu nepustí,“ uzavřel. „Cathaír je jiný případ, je starší, dokončil studium a už má své zkušenosti. Ty jsi zatím ze světa moc neviděla.“

„Tak to je načase, abych to dohnala,“ usmála se Lyn s převahou. „Až nám Voldy zaklepe na dveře, budu aspoň vědět, že jsem udělala všechno pro to, aby už nechodil po povrchu zemským, a s trochou štěstí mi to třeba i pomůže přežít do dalšího dne. I my jsme rodina a máme právo se porvat s každým, kdo nám sáhne na otce.“

„Tvoje máma by na tebe byla pyšná,“ poznamenal tiše děda Sheehan. Na tváři měl něco, co připomínalo úsměv, a jeho hlas zněl mírně vzdáleně, jako by přicházel z té daleké krajiny vzpomínek. Lyn se usmála a hruď se jí nadmula pýchou.

.

Ještě se navečer musela vrátit Bradavic, neboť byl teprve čtvrtek. Nebyla ochotná trávit čas ve společnosti lidí, kteří netušili, co se v jejím životě právě odehrávalo za drama, a jak zatěžko jí bylo se přetvařovat a usmívat, a tak se radši zabalila do svého huňatého kabátu a vyrazila ven na pozemky.

Bylo už po deváté večer a takhle pozdě tu byl božský klid. Studenti už byli namačkáni u krbů ve svých společenských místnostech a většinou se snažili dohnat nějaké učení nebo úkoly. Jak se pomalu brodila sněhem, zahlédla v dáli jen párek profesorů. Možná se vraceli z Prasinek. Nedivila by se, kdyby si více dospěláků na škole tu a tam dávalo panáčka na nervy. Sama měla pocit, že by jich pár snesla.

Objevila jednu z letitých laviček a svezla se na ni. Na zadku ji okamžitě zastudilo, jak mu upřela dosavadní izolační vrstvu vzduchu v záhybech sukně, ale ignorovala to. Zírala tupě někam do dáli a snažila se ať už magicky, nebo alespoň pouhou silou vůle setřást ten pocit, že jí na hrudi leží několikatunový kus skály.

Schoulená do sebe seděla bez hnutí tak dlouho, dokud nepohasla i většina světel v nedalekém hradu. Obávala se, že se od lavičky už neodlepí. Namáhavě se vyškrábala na nohy a zamířila na kolej.

Cestou potkala neznámou postarší ženu v růžovém, která se na ni dívala jako na provinilce. Když se ji Lyn pokusila ignorovat a jen tak projít kolem, žena si odkašlala. Byl to podivný, nemístný zvuk, takové uměle uctivé ehm, ehm. Lyn se neochotně zastavila a upřela na ni pohled v očekávání.

„Už je skoro po večerce, má milá,“ poklepala si na miniaturní hodinky na zápěstí. Ten přeslazený tón se k situaci už vůbec nehodil. „Být vámi přidám do kroku, jestli nechcete dostat školní trest.“

„Vždyť už jdu,“ bránila se Lyn nechápavě. Copak hoří? Raději se otočila a pokračovala v cestě. Kdo je ta ženská zač a co tu vlastně dělá, že si bez ostychu nárokuje právo spílat studentům ohledně večerky? Lyn měla jako plnoletá času ještě dost.

Ve společenské místnosti to stále žilo, a tak si to otráveně namířila rovnou do ložnic. Byla zmrzlá na kost, ale řekla si, že se zahřeje pod peřinou, možná s malou pomocí kouzel. Zastavil ji však Malfoy.

Nejdřív jí zastoupil cestu a Lyn se na něj zamračila; v duchu se už lekala, že znovu něco provedla a on jí jde říct, že Voldy všechno ví, ruší dohodu a hodlá zabít jejího otce. Draco se však nečekaně hřejivě usmál, zařadil se jí bok po boku a objal ji paží kolem ramen. I ve svém věku byl o půl hlavy vyšší než ona.

„Dej tu pracku pryč,“ zasyčela na něj Lyn.

„No tak,“ zasmál se tiše. „Přece můžeme být kamarádi.“

„To bys měl nejdřív přestat chodit na nočník,“ odsekla. Úsměv mu stekl z úzkých rtů, stáhl paži a přimhouřil oči.

„Měla by sis zvolit tu správnou stranu dřív, než bude pozdě,“ zavrčel, aby ho slyšela jen ona.

Lyn se stáhlo hrdlo. Došlo jí, že to nebyl zrovna správný tah. Malfoy evidentně věděl, co po ní Voldy žádá, a jistě mu mohl stejně dobře předat zprávu o tom, že se Lyn neumí chovat, a zasloužil by se tak lordu Downeymu o pár Cruciatů navíc. Snape předstíral náklonnost vůči němu už přinejmenším pátým rokem; jestli chtěla tuhle hru vyhrát, musela hrát taky – a dobře.

Přinutila se k úsměvu.

„Moc dobře vím, která strana je ta správná, zatím jen svádím boj s pýchou,“ obrátila hladce. „Ať tě ale ani nenapadá, že na mě můžeš bez dovolení sahat, rozumíme si?“

To zabralo. Draco pozdvihl špičatou bradu a přejel její obličej hodnotícím pohledem, ale pak se i on znovu usmál. Zrakem ji nakonec opsal celou a nasadil výraz, o němž si asi myslel, že je světácký.

„Jen jsem se snažil být přátelský,“ vrhl na ni svůdný úšklebek. „Naše rody mají hodně společného, Lyn. Měli bychom táhnout za jeden provaz. Však víš, kvůli krvi,“ mrkl a vzdálil se. Lyn si konečně dovolila protočit oči.

Nedomrlé škvrně!

Znovu vykročila a cestou myslela na to, že i to škvrně jí mohlo nehezky zavařit. Kdyby nějak zjistil, že se Lyn přidala k Řádu a nemá tudíž ani náhodou v úmyslu přistoupit na Voldemortovy podmínky… Ne, o tom bylo lepší ani nepřemýšlet.

Prý kvůli krvi! Odporný pozůstatek nevzdělaných feudálních dob. Lyn netušila, kde přesně se v lidech magie bere, ale jedním si jistá byla: krev s tím neměla nic společného.

.

pátek 26. ledna 1996

Lyn musela přežít další školní den; tentokrát to však bylo jiné. Cítila se posilněná rodinnou soudružností. Měla dojem, že řešení je na dosah ruky. Už tehdy, kdy na ni Cathaír vrhl odhodlaný pohled, věděla, že v tom není sama – teď k němu přibyla celá smečka, která jí neohroženě stála po boku. Nedovedla si vzpomenout, kdy naposledy se cítila takto podporována. Vzhledem k jejímu neveselému rodinnému uspořádání v minulé dimenzi pochybovala, že se jí to vůbec někdy přihodilo. Platila za to draze, ale čím dál víc si uvědomovala, kolika dlouho postrádanými věcmi ji tato realita obdařila.

Rozhodla se, že když už nezanedbává běžnou výuku, nemá dost dobrý důvod se vyhnout ani doučování. Nějak už by přežila tu vlnu paniky nad zameškanou horou učení, kdyby mohla večer opět strávit doma – Cathaír už jí na škole společnost nedělal a už teď se jí stýskalo. Uvědomila si však, že chtěla vidět i Snapea, se kterým dnes neměli jedinou hodinu. Byl to jediné, co jí chybělo k úplnému pocitu sounáležitosti.

Snape ji uvítal s nevídaně vřelým úsměvem. Nečekal, že přijde, neboť evidentně nebyl připraven na to, že mu udělá radost ji vidět; jinak by to jistě lépe skryl. Lyn mu oplatila nejistě, přestože jí srdce poskočilo tak vysoko, že ji pošimralo na mandlích.

Zadal jí lektvar, který se jí moc nevydařil, protože se jí třásly ruce a on toho byl důvodem, ale výsledek nekomentoval. Když se přesunuli k obraně, překvapil ji.

„Došel jsem k závěru, že by bylo načase procvičit nejen tvoji paměť, ale i opravdový magický souboj,“ řekl tiše a přesel místnost. Zatímco se Lyn v duchu podivovala, máchl hůlkou do všech rohů a zhmotnil tam cosi jako tréninkové matrace, asi aby si nenarazila zadek, až jí bude vytírat podlahu. „Obávám se, že nějakou praxi budeš potřebovat dříve, než by se mi líbilo.“

Lyn si neodpustila povzdech, ale nechala ho pokračovat bez přerušování.

„Nevím, jakou formu to na sebe vezme u tebe, ale jistě víš, že základním obranným kouzlem každého kouzelníka je Protego. Umím si představit, že tě láká začít s něčím více vzrušujícím,“ dodal s lehkým úšklebkem, když si z její hlavy přečetl nenadšené myšlenky, „ale základem úspěšného souboje je nenechat protivníka tě uřknout dřív, než nabereš dech k útoku. Třeba takhle.“

Lyn ani nepostřehla pohyb jeho paže, načež se zlomila na jednu z matrací v záchvatu křečovitého smíchu. Nikdy nebyla příliš lechtivá a věděla, že nejlepší obranou je co nejvíc se uvolnit, ale kouzlo, které na ni seslal, zřejmě nespoléhalo na nějaké obyčejné lechtání. Svíjela se, pískala a smála se dobrých deset vteřin, než to Snapea přestalo bavit a nechal ji být. Když se zvedla a pokusila opět vypadat důstojně, viděla, jak bez valného úspěchu potlačuje úsměv.

„K popukání,“ zabručela. „Příště bych ocenila malý varování.“

Snape vzdal snahu zakrýt pobavení. „Tomu nešlo odolat,“ pokrčil rameny napůl omluvně. „Ale teď vážně. Neumím ti poradit ten správný pohyb zápěstím a formuli po čase nepotřebuješ ani s hůlkou, ale věřím tomu, že si najdeš způsob, jak můj útok odrazit. Můžeme?“

Lyn si dopřála ještě jeden nádech a výdech, než přikývla. Snape opět švihl hůlkou tak rychle, že to málem nestihla ani zaznamenat. Tentokrát ji propustil již po pár vteřinách. Sbírala se z matrace nenaloženě.

„Jak dokážeš bejt tak rychlej?“

„Celoživotní praxe,“ pousmál se nad jejím nerudným komplimentem. „Musíš se pokusit načasovat Protego správně, aby nevyprchalo moc brzy, ale bylo připraveno dost včas. Zkušený kouzelník dokáže štít používat proti svým oponentům, odrážet paprsky kleteb cíleně. Je možné, že s ním budeš umět provést jiné psí kusy. Tím hlavním ale zůstává: udržet se naživu a při vědomí. Neodrazíš mocné kletby, ale mělo by ti pomoct zůstat déle ve hře.“

Lyn jen přikývla. V duchu si zatím pokoušela představit jakýsi průzračný štít před celou svou osobou. Snape jí konečně nabídl k procvičování to, co potřebovala, ale bohužel k tomu neměl onen manuál, který by jí prozradil, jak na to. Vsadila tentokrát na udržení představy, přestože z jeho řeči vyplývalo, že Protego je kouzlo kratičké a momentální. Koneckonců sám řekl, že u ní může vypadat úplně jinak.

Když švihl hůlkou tentokrát, docílil jen toho, že jeho paprsek rozbil jednu z jeho sklenic s naloženou přísadou. S povzdechem po sobě uklidil a Lyn ho v tu chvíli přišlo líto; pak po ní ale zničehonic vystřelil znovu, aniž předtím dal jakkoli najevo svůj úmysl. Lyn zasáhl doprostřed hrudi a ona se opět zhroutila k zemi v záchvatu smíchu.

„To byla msta za toho příšeráka v láku, co?“ nadhodila napůl pobaveně, když se zvedala.

„Byla to lekce,“ podíval se na ni vážně. „Nesmíš se nechat rozptýlit. Musíš zůstat ve střehu. Nespouštěj oči z mých rukou a tím spíš tě nezaskočím.“

Rána přišla znovu jako by odnikud. Hned na to zasáhl Lyn v okamžiku, kdy se ještě sbírala z podlahy. Tu příští kletbu však odrazila tím samým imaginárním štítem jako předtím. Tentokrát to všechny potvory přežily, odražený paprsek trefil jen holou stěnu a neškodně se rozprskl.

„Lepší,“ utrousil Snape pochvalu jen tak mimochodem, zatímco už k ní putovala další kletba. Lyn tentokrát překvapila jeho i sama sebe, když místo duševního cvičení prostě mávla paží, jako by chtěla odehnat mouchu, a kouzlo odletělo ke knihovně na vedlejší stěně. Chvilku na to vyjeveně zírala, ale Snape už se vzpamatoval a čile pokračoval.

Strávili spolu utěšenou hodinku. Ke konci už Lyn byla schopná vykrýt skoro každý jeho útok a dokonce ho dvakrát srazila k zemi jeho vlastním, nepředvídatelnou trajektorií odraženým zaklínadlem a pobaveně sledovala, jak se pro změnu svíjí a směje on, což byl zážitek nad zážitky, i když za to přirozeně vzápětí zaplatila, protože pokaždé ještě o něco zvedl úroveň obtížnosti. Když se pak sbírala a odcházela, celá udýchaná a zpocená, ale spokojená, poděkovala mu za ten nápad.

„Prostě jsem myslel, že by ti prospěla trocha rozptýlení, fyzické únavy a důvod k smíchu – i když umělý.“

Lyn si pro sebe pomyslela, že by určitě dovedl přijít na zajímavější aktivity vedoucí k rozptýlení a fyzické únavě – a mnohdy i smíchu – ale nechtěla večer kazit zbytečnou a hlavně planou provokací. Cítila se osvěžená z příjemné praktické hodiny i z jeho téměř hřejivých úsměvů, přestože bolestivě nabourávaly její v potu tváře vystavěné provizorní hradby. Vděčně se na něj usmála a popřála mu dobrou noc.

„Na dobrou noc je brzy,“ broukl, když se otočila ke dveřím. „Ještě se uvidíme.“

Okamžik se na něj dívala zaraženě. Pak jí to ale došlo – zřejmě dnes bude schůzka Fénixova řádu! Konečně. Konečně se začne něco dít!

82 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

4 Komentářů

    • QuarianXen QuarianXen

      To cvičení Protega byl nedávnej přírůstek, když si moje děravá hlava konečně uvědomila, že když se o ni Snape teda bojí, měl by jí chtít pomoct bejt co nejlepší alespoň v obraně, že… 😀 Čehož by učením mávání s hůlkou nedosáhl. Chtěla bych tam takových případů dát víc, aspoň okrajově je zmínit, protože Lyn akutně potřebuje praxi.
      Štěně xD Mám ho ale docela ráda, takže se tam bude okrajově pohybovat i v dalších dílech a tak 🙂 Díky díky ♥

Napsat komentář