Skip to content

Paralela snů: 29. – Podivíni

[Celkem: 6    Průměr: 4.7/5]

čtvrtek 25. ledna 1996

Následující školní den byl už mnohem snesitelnější. Přítomnost bratra a včerejší společnost BA členů Lyn vlily do žil novou krev. Útroby měla pořád zauzlované strachy a starostmi, ale její hlava už snáz dokázala vytěsnit děsivé myšlenky a více se soustředit na látku. Dnes se jí dokonce podařilo nic nerozbít a nikoho nezmrzačit, což jistě ocenil zejména profesor Kratiknot, který jí tentokrát zadával praktické cvičení s viditelnou nejistotou.

Prakticky nikdo na ni během vyučování nepromluvil, ale hodnotící pohledy, které po ní vrhal Malfoy, ji znervózňovaly. Musel už vědět, co se děje, a očividně byl nemístně zvědavý, jak se situace vyvíjí. Lyn si umínila si ho držet co nejdál od těla. To poslední, co potřebovala, byl vlezlý smrtijedský harant strkající nos do jejích záležitostí.

Dnes neměli hodinu se Snapem, ale dostál svému slibu a vybral si ji s hloučku lidí hned po obědě. Jeho výraz byl dokonale nečitelný, což působilo podezřele, a to bylo jistě přesně to, o co mu šlo. Lyn si dala záležet, aby viditelně polkla, než se oddělila od zbytku lidí a následovala ho, ale tvářila se odevzdaně, připravená udělat, co bude třeba.

Když jim dveře jeho kabinetu konečně poskytlo soukromí, věnoval jí miniaturní úsměv a podotkl, že to nebyl špatný výkon, což si Lyn přeložila jako „dobrá práce“. Poté strávili dvacet minut opakováním vlastností a použití přísad, než ji propustil na další hodinu. Jako malou milou odměnu vnímala to, že ji při loučení oslovil jménem, přestože vlastně nemusel. Byla to drobnost, ale pomohla jí snáz se prokousat zbytkem dne.

U večeře kolem nich nenápadně prošla profesorka McGonagallová a tiše jim sdělila, že ředitel s nimi potřebuje mluvit. Letaxové spojení s jejich domovem bylo ustanoveno – mohli tedy cestovat domů. Lyn jen po Brumbálovi poslala vzkaz Snapeovi, že dnes bude muset doučování vynechat, a jakmile Cathaír vrátil půjčené zimní svršky zpět do Komnaty nejvyšší potřeby, nastoupili do krbu v ředitelně a nechali se přenést domů.

.

Nemuseli se namáhat vymýšlet výmluvy a snažit se otcův osud skrýt nebo zaonačit. Jakmile Mossie jako poslední překročil práh domu a zabouchl za sebou dveře, vzduch naplnilo mnohohlasé spílání a proklínání Voldemortova jména.

„Jak to víte?“ sklesli sourozenci.

„Není to jasné?“ zavrčel děda Downey. „Jste oba vyděšení k smrti a bezmocní jak novorozeňata a ať už Sirius Black v životě provedl cokoli, nikdy nebyl tak dobrý, aby v lidech vyvolával takové pocity.“

„Je taky jasné, že to Věštec musel na někoho shodit, když odmítá přiznat, že je Voldemort zpátky,“ doplnil ho děda Sheehan. „Napsat o tom museli, jinak by to vypadalo daleko podezřeleji.“

„A kdo je lepším terčem, než domnělý Smrtijed, který jako jediný uprchl z Azkabanu?“ pousmál se Mossie kysele.

„Domnělej?“ nadhodila Lyn nevinně.

„Kdyby byl, věděl bych to,“ ošil se děda Downey. „Máme jednoho Smrtijeda v rodině, jaká ostuda!“

„Ten článek byl naprosté nactiutrhání,“ zuřil strýc Bearach. „Odkdy je ‚neutrální‘ synonymem pro ‚zlý a zkažený‘? Tiarnach by radši zemřel, než aby se paktoval s takovým póvlem!“

„Na tom je vidět, nakolik je Věštec objektivní,“ ušklíbl se děda Downey. „Celý ten spolek má tak podemleté kořeny, že ho drží ve vzpřímené poloze jen pevná víra, kterou trpí ten hlupák Popletal.“

„A to mu nevydrží dlouho,“ přidal se Mossie. „Rozhodně ne tváří v tvář Voldemortovi, až si přijde na Ministerstvo požádat o svá práva tyranského samovládce.“

Společenstvo se za všeobecného spílání nahrnulo do salonu. Děda Downey cestou objednal něco na zub u skřítků, načež za sebou zavřel posuvné dveře. Na nějakou chvíli se rozhostilo ticho; přítomní se na sebe navzájem dívali pokradmu a mírně se ošívali, jak jim hlavou plynuly tíživé myšlenky. Nikdo se do řeči nehrnul.

„Neměli jsme původně v úmyslu vám nic říkat,“ ozval se po nějaké chvíli Cathaír. „Varovali nás, abychom si nepouštěli pusu na špacír před nikým.“

„A kdopak vás varoval, můžu vědět?“ ušklíbl se sladce děda Downey.

„Brumbál,“ odpověděla Lyn. „Tvrdil, že by to mohlo ohrozit i vás.“

„No jistě, že to tvrdil.“ Despekt odkapával dědovi z hlasu. „Chtěl si připsat případné zásluhy za Tiarnachovu záchranu, ten starý manipulátor.“

„Ví totiž, že nejsme žádní zrádci, ani zbabělci,“ přidal se k němu děda Sheehan. „Jsme rodina, nesmíš nás vnímat jako skupinu na sobě nezávislých lidí. Na to už mnozí ošklivě doplatili.“

Všichni v místnosti kromě Lyn souhlasně pokývali hlavami.

„Je to jako když každých pár set let nějaký mudlovský bambula vytáhne s vojskem na Rusko a skončí úplně stejně jako ten bambula před ním,“ prohlásil se zadostiučiněním děda Downey. „My si hledíme svého, ale tu a tam se nějaký černokněžník rozhodne, že bychom se mu hodili do počtu, a zkusí to na nás. Pokaždé jim musíme srozumitelně vysvětlit, že nemáme zájem.“

To na Lyn udělalo dojem. Vrhla pohled na bratra. Chvíli přemýšlel, ale nakonec rezignovaně pokrčil rameny.

„Měli bychom jim to říct,“ povzdechl si. „Mají právo to vědět.“

Lyn poraženě sklonila hlavu. Toho se bála. Cathaír to vzal statečně, ale co na to řekne zbytek rodiny? Najdou pro její chyby omluvu z čiré rodinné solidarity, nebo ji odsoudí? Cítila se zase jako malá holka, která něco provedla, a teď se k tomu musí přiznat. Začínaly se jí potit ruce a v krku jí vyschlo.

„Ehm,“ odkašlala si konečně. „Táta… Tátu přepadli Smrtijedi, když se chtěl na okraji školních pozemků setkat se mnou. Čekali i na mě, ale… byla jsem zadržena v hradu, dokud neodešli. Mučili ho a drží ho svázanýho v nějakým sklepě, zřejmě ve Voldyho tajným sídle.

A asi by bylo fér zmínit, že za to všechno můžu já.“

„Nemluv nesmysly, dítě,“ obořil se na ni děda Downey.

„Nemluvím,“ odvážila se Lyn stát na svém, i když by nejraději zmizela z povrchu zemského. „Byla jsem neopatrná a udělala jsem pár hloupostí, kterejch lituju, ale nedaj se vzít zpátky. Voldemort si myslí, že jeho Smrtijedům vylepšíme skóre, proto se rozhodl nás vydírat. Táta vám neřekl pár podstatnejch maličkostí, který souvisí s mým návratem mezi svéprávný lidi, ale právě kvůli nim se o mě Voldy začal zajímat…“

„Myslíš to, jak jsi z té léčebny vyšla s ne zrovna běžným darem a schopností čarovat bez použití hůlky po tom, co ho tvé chování málem dohnalo k zoufalému násilí?“ usmála se na ni babička. „Ty si na nás nevzpomínáš, ale jsme pořád tvá rodina. Tiarnach nám samozřejmě všechno řekl nedlouho po tvém návratu do školy.“

„Teda až na mě,“ ozval se Mossie dotčeně. „Mně jsi to musela prozradit až ty o vánocích.“

Lyn zůstala zírat s otevřenými ústy.

„O tom se mi neobtěžoval říct,“ postěžovala si. „Pořád mi kladl na srdce, abych se nikde nechlubila a nepředváděla, aby se nestalo právě to, co se stalo – aby se to nedoneslo k Voldyho uším a nezačal se o mě zajímat.“

„Zapomněl, kolik toho nevíš,“ řekl jemně Cathaír. „Chtěl tě chránit před zbytkem světa, ale neuvědomil si, že bylo potřeba ti prozradit, že na rodinu se můžeš obrátit s čímkoli.“

Lyn zamrkala, aby zahnala slzy. „Dobře… ale nemohl přece myslet celou rodinu. Dospělí se o sebe očividně umějí postarat, ale co caparti? Co ti z rodiny, kdo se neumí tak dobře bránit?“

„Co tím myslíš, děvenko?“ zamračil se děda. „Máš nás za amatéry, kteří se za ta staletí neutrality nenaučili, jak ochránit svá citlivá místa?“

„Downeyovi možná… ale jsou na tom tak dobře i Sheehanovi?“

Všichni tři přítomni toho jména se jen pobaveně zasmáli. Děda Downey se ušklíbl.

„Ti jsou taky naše rodina,“ naklonil hlavu na stranu. „Na nervy si lézt můžeme, nechávat se navzájem v úzkých ne.“

Lyn už nenašla argument, za což ale upřímně byla ráda, a tak si ulehčeně vydechla a usmála se. To bylo uspořádání podle jejího gusta.

„Fajn, vidím, že to máte všechno jasný. Takže když vám vyklopíme všechny detaily, nezjistíme za pár dní, že nějakej Smrtižrout vztáhl pařát na některou z O’Sheaových?“

„I kdyby se zázrakem stalo, bude si do pěti minut hledat uši ve vlastní dutině ústní,“ pokrčila babička Sheehanová nevzrušeně rameny a dědeček Sheehan horlivě přikyvoval. „Svoje mladé si hlídáme dobře.“

„Vzpomínáš na to kouzlo, díky kterému táta vždycky věděl, kde jsi?“ nadhodil Cathaír. „To je Downeyovic vynález. Nehlásí mu jen tvoji polohu, ale i tělesný stav a takříkajíc alarmuje, když je cokoli špatně. Mě už si tak nehlídá, ale u tebe si to ještě nechtěl risknout, ani když už tě pustil do školy.“

„Šikovná věcička,“ pokývala Lyn uznale hlavou. „Ale neví o tom i někdo zvenčí? Vždyť tehdy přece stačilo, že jsem padla pod ochranu bradavický magie, a táta tvrdil, že se to spojení hned ztratilo. Když nás někdo bude chtít předběhnout, bude jen potřebovat bejt dost rychlej.“

„Děvčata budou v bezpečí, Elinor,“ ujišťoval ji s chápavým výrazem děda Downey. „Starší jsou na škole, odkud nevytáhnou paty, a Erin je zase s matkou a otcem pod ochranou jejich domu. Rozumím tvému strachu, máš pocit, že Tiarnachův osud je tvojí odpovědností, ať si každý říká, co chce, a nehodláš mít na svědomí další. Ale není možné mít pod kontrolou absolutně všechno. Dřív nebo později každý okusí, jaké to je, když se kolem něj boří svět. Ale od toho jsme tu my. Už nejsi sama a neleží všechno na tobě, Elinor. Uvolni se.“

To Lyn zaskočilo; v nose ji opět zaštípaly slzy. Děda uhodil na správnou strunu.

„Jak jsi to věděl?“ hlesla. Měkce se na ni usmál.

„Jsem taky empatik, děvenko,“ prozradil. Lyn vyletělo obočí.

„Cože? To je v rodině?“

„Samozřejmě. Odkud si myslíš, že to máš, holčičko?“

„Třeba od nás,“ opáčil kousavě děda Sheehan. „Měla dva rodiče.“

Downey na to reagoval jen pokrčením ramen a klidně pokračoval v řeči.

„Poznám dalšího empatika bezpečně, tvůj táta mi to ani nemusel říkat. Už jsi objevila, jak nevídaně dokážou emoce znásobit magickou sílu, ale zatím to není ani polovina všech užitečných a nebezpečných věcí, ke kterým ti to otevře přístup. Buď opatrná, ale věnuj se tomu a uč se. Bude ti nepostradatelným spojencem po celý život.“

Na Lyn to udělalo dojem. Dědeček sice působil dojmem ostré, hadí vypočítavosti, ale jeho slova v ní vzbudila pocit bezpečí. Vzápětí jí cosi vnuklo zvláštní, nekonkrétní vidinu sebe samé, jak stojí na vrcholku nějaké hory či budovy a kolem ní se jako tornádo točí obrovský sloup energie. Byl to pocit moci – té absolutní a nezastavitelné, která dokázala stoupnout do hlavy a přivést člověka k šílenství a svést jej činům, o nichž by se mu za normálních okolností nesnilo ani v nejděsivějších snech.

Nad Lyn však neměla žádnou kontrolu. Za ní totiž vnímala tisíce duší, které zoufaly a volaly o pomoc, cítila jejich utrpení a to poslední, co chtěla, bylo dál je mučit. Divoká touha kolem ní dál vířila, ale Lyn zůstávala uzemněná, stále přesně v oku té bouře, kterou rozpoutala.

Zamrkala a zjistila, že stále hledí dědovi do očí. Usmíval se.

„To je to hlavní, co nás odlišuje od mnoha jiných lidí s mocnými dary. Nemůžeš být tyran a zároveň empatik. Byl by to vážně kumšt, neustále jiným ubližovat a při tom s nimi soucítit.“

I Lyn se usmála. Dávalo to smysl. Empatie pomáhala udržovat rovnováhu: dokázala vás pozvednout na vlnách moci až ke hvězdám, když jste to potřebovali, ale vaše nohy nechávala stále pevně na zemi, abyste i s vědomím neomezené síly dokázali den co den žít jako člověk. Lyn se cítila jako letitá sekvoj; shora se dotýkala nebe, ale kořeny měla hluboko v půdě. A věděla, že ten pocit jí nějakým způsobem předává dědeček.

Zdálo se, že nikdo jiný v místnosti nechápe, co se děje; zřejmě to pro ně ale nebyla novinka, protože pokojem proběhlo kolečko povzdechů a protáčení očí. Zvláštní druh dorozumívání mezi empatiky v rodině muselo být otravné pro ty, kteří to neuměli jako oni.

„My jsme pořád ještě tady,“ přihlásil se Mossie tiše.

„A my zase našli způsob… dobrá, přinejmenším jeden ze způsobů, jak dostat Tiarnacha domů,“ oplatil mu děda klidným úsměvem. Odněkud z útrob fraku vytáhl dýmku a zapálil si.

„Vážně? Souvisí to nějak s tvým z kontextu vytrženým poučováním?“ ukousl si Mossie.

„Povídej, Elinor,“ pokynul jí děda, aniž si všímal té poznámky.

„Já… myslím,“ odvážila se, „že vím, jak přeprat Voldyho i jeho smečku. Alespoň pro jednou, jen na tak dlouho, abychom odtud vytáhli tátu. Jestli mi prozradíš, jak jsi teď udělal to, co’s udělal?“

Děda se znovu zeširoka usmál. „Přece ti nemusím vysvětlovat něco, co chápeš, drahoušku.“

Lyn trochu stydlivě přikývla. Věděla, co se stalo, a věděla, jak to použít. Bylo to schované někde v pozadí její mysli, už nějakou dobu.

„A jak teda?“ pokračoval Mossie tvrdohlavě v načatém tématu.

„Myslím, že emoce nejenom přijímám, ale dokážu jima i manipulovat,“ řekla pomalu Lyn. „Měnit je a přesouvat, nejen sama v sobě, ale i mezi lidma.“

Děda Downey spokojeně přikývl.

„Říká se tomu aktivní empatie. Mudlové totiž něco takového mívají také, ale ve značně umírněné podobě a jejich síla se omezuje pouze na příjem emocí. Zato my můžeme používat emoce jako kteroukoli jinou sílu. Opravdu dobrý empatik cítí s lidmi po celém světě – skvělý empatik dovede daleko víc. Kdysi takové jako my zavírali; byli jsme nebezpeční podivíni. Proto nás už dnes není tolik.“

„Páni,“ hlesla Lyn. Uvědomila si, že na něj zírá s otevřenými ústy. Zbylí přítomní však očividně neslyšeli žádnou převratnou novinku. Lyn znovu palčivě zamrzelo, o kolik rodinné historie přišla.

„Podivíni mezi kouzelníky, to už je co říct,“ broukl děda Sheehan. „Je to skoro jako s kouzelníky mezi mudly, jen… nějak pokroucenější…“

„No, a já jsem ti právě začal závidět, abys věděla,“ šťouchl do Lyn Cathaír.

„Ne, nezačal,“ usmála se na něj s převahou. „A to ani nevíš, jaký muka to byly, když to na mě všechno padlo poprvý. Tisíc bolestí, strachů a starostí v jednom jediným těle… Nepřeju ti to. Nepřeju to asi nikomu.“

Cathaír udělal obličej. „Tohle bych oželel. Ale stejně nechápu, proč nejsem empatik taky? Nebo táta? Strejda Bearach?“

„Ne u každého se to projeví,“ ozval se z kouta dosud mlčenlivý strýc Bearach. „Někdy to přeskočí i několik generací, než se zase objeví další empatik. I člověk, který má empatii v krvi, nemusí splňovat předpoklady, které jsou nutné pro její zvládnutí.“

„Natož někdo, kdo ji v krvi nemá,“ přitakal zamyšleně Mossie. „Na škole jsem znával jednoho kluka, který rád experimentoval s magií. Empatie ho hrozně lákala. Nějak se mu nakonec podařilo ji získat; nevím jak, protože pak se jen čtyři dny pološílený schovával v rohu sovince, držel se za hlavu, brečel a na všechny křičel, kdykoli se pokusili mu nabídnout pomoc. Pátý den ráno ho študáci našli rozbitého na dláždění pod okny sovince.“

Místností zazněly napůl zděšené, napůl účastné mumlané projevy, to jak si každý z přítomných přehrával Mossieho vyprávění před duševním zrakem jako film.

„Přesně tak,“ přikývl děda Downey. „Když se empatie nějakým ošklivým omylem nebo hloupostí rozvine u člověka, který ji nedokáže zvládnout, buď zešílí natolik, že se sám zabije, nebo mu časem selže tělo, protože v takovém stavu není schopen se udržovat naživu.“

„Táta nám s Tiarnachem vyprávěl o empatii hodně, když jsme byli kluci,“ pousmál se strýc Bearach. „Byli jsme fascinovaní a vyděšení zároveň a jednou jsme si postavili bunkr hluboko v lese pro všechny případy. Naštěstí jsme se nedočkali a minulo nás to.“

„A ty jsi na to byla sama, holčičko,“ pohladil ji děda Downey účastně po hlavě.

„Já myslela, že to byla spíš výhoda,“ nakrčila Lyn čelo. „Bohatě mi stačilo to, že jsem trčela v ústavu plným lidí, z nichž skoro každej měl vlastní malej vesmír plnej hrůz.“

91 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

2 Komentářů

Napsat komentář