Skip to content

Paralela snů: 38. – U Voldyho

[Celkem: 3    Průměr: 5/5]

Místo, kde se nacházeli, se netřpytilo a ani v nejmenším nepůsobilo mírumilovně. Pod vrstvou sněhu bylo holé a skalnaté, což bylo patrné díky nelítostnému větru, který tu a tam ovál sníh z těch nejostřejších tvarů. Z jedné strany jej omývalo mrazivé moře, na druhé se táhlo do nekonečna v ledovou poušť. Kam oko dohlédlo, byl sníh neporušený.

Cathaír je varoval, že mnohá ochranná zaklínadla mají něco jako alarm a upozorňují obyvatele chráněného objektu na každé přemístění, a tak museli ujít pořádný kus cesty, než se dostali do blízkosti místa, kam se s nimi nedávno přemístil Malfoy. Tam si Cathaír rozložil své vědátorské nádobíčko a dal se do práce. Jen asi o míli dál našel začátek krycích kouzel.

„Klasika, Závoj neviditelnosti… hm, tady máme náš Odpuzovač mudlů kombinovaný s Odpuzovačem nepovolaných osob… Mapozmat… jasně, alarm, přesně jak jsem si myslel… samé kvantum, jak by řekl Steve – a pěkně silné…“ mumlal si pod vousy, zatímco operoval s prazvláštními nástroji. Lyn sotva rozuměla tomu, jak to vlastně dělá, nicméně ho pozorovala s neutuchajícím zájmem. Působil najednou tak jistě, tak sebevědomě; když pracoval, byl pánem situace. Nakonec odložil poslední nástrojek zpět do kufříku a obrátil se ke zbytku skupiny.

„Mám dobrou a špatnou zprávu, lidi,“ oznámil.

„To snad ne,“ protočil oči strýc Bearach.

„Dobrá je,“ nevšímal si ho Cathaír, „že zjevně nepředpokládali, že je někdo najde, takže bylo snadné odhalit složení jejich ochranného mechanismu. Ta špatná je, že podle nejhoršího očekávání uložili do systému podmínku požadující znalost přesné polohy. A tu my nemáme.“

„Takže se tam nemůžeme dostat?“ zamračil se rozčarovaně děda Downey.

„Abych to přeložil do řeči laiků: pokud nám Strážce tajemství osobně nesdělí souřadnice, můj kufřík neobsahuje nic, co by nám umožnilo se tam vloupat. Fideliovo zaklínadlo je těžký kalibr – kdyby se dalo snadno obejít, nikdo by se s ním nezdržoval.“

Rozhostilo se zaražené ticho. Všichni se v duchu tak pečlivě připravovali na střet se Smrtijedy, že nikoho ani nenapadlo, že by se k nim vůbec nemuseli dostat.

„Co budeme dělat?“ rozhlédla se babička Sheehanová. „Nešli jsme sem snad takovou dálku, abychom se před branami obrátili zpět.“

Nikdo neodpověděl. Tohle nebyl konec, který si představovali.

„Jednou jsem zlomila Poutací zaklínadlo, který na mě použil táta,“ řekla Lyn velice pomalu, „když jsem zrovna byla nechtěně napojená na spousty jeho vzteku a kombinovala ho s vlastním… Nestálo by za to zkusit to znovu?“

Cathaír se na ni chvíli zamyšleně díval. Pak opět vytáhl jeden ze svých speciálních nástrojů a jal se ohledávat neviditelnou zeď kouzel před sebou. Když skončil, na jeho tváři hrál úsměv, který vlil novou naději do žil všem přítomným.

„Nezjistil jsem přítomnost žádného kouzla, které by ty uvnitř upozornilo na to, že něco takového zkoušíme. S největší pravděpodobností nikdo ani nečeká, že by se to někomu povedlo. Takže máte volné pole!“

„Super! Dědo, pomůžeš mi?“

Děda se v odpověď usmál a chytil její podávanou ruku.

„Moment!“ zarazila je babička. „Drahoušku, víš jistě, že jsi třeba v těch vrstvách magie něco neminul? Můžeš si být jistý, že jsi odhalil všechno, co se dalo?“

Cathaír je všechny obdařil chmurným pohledem. „Nikdy to není jisté. Vždycky v tom může být schovaná nějaká mrška vynalezená šikovným čarodějem, kterou člověk odhalí až v momentě, kdy mu vybuchne do obličeje. Ale jaké další možnosti máme?“

„Má pravdu,“ povzdechl si děda Sheehan, přestože babička se pořád tvářila znepokojeně. „Tak se do toho dejte, vy dva. Jsem nemístně zvědavý.“

S tím, jak se zdálo, souhlasili všichni. Lyn se tedy s lordem Downeym postavila před neviditelnou stěnu magie a pokusila se zmobilizovat všechnu sílu, kterou byla schopná nasbírat. Bylo by to jistě lehčí ve větším davu – nyní museli tahat emoce ze srdcí lidí na míle vzdálených a nebylo to snadné. Lyn si ani nebyla jistá, jak přesně to funguje – zatím veškerá opravdu silná kouzla, která s pomocí empatie svedla, byla instinktivní.

V citovém víru si však vzpomněla na Snapea, na Siria, na děsy psychiatrické léčebny, na smutek po původních rodičích, na strach z otce, na strach o otce… Najednou vše zesílilo natolik, že cítila, jak jí vibruje celé tělo. Dědeček jí drtil ruku; bylo jasné, že kromě vlastních bolestí a strachů vnímá i ty její. Bylo velmi obtížné se udržet netečného středu tak velikého a mocného víru.

„Vím, jak to zaklínadlo najít a rozbít,“ zachraptěl děda. „Myslím, že to dokážeme. Jen mě následuj.“

Lyn se zmohla pouze na přikývnutí. Obraz se jí pokroutil a zamlžil; uprostřed něj se však cosi zablesklo jasně a ostře a kvapem vyplnilo celé její zorné pole. Vypadalo to jako linky, sytě modré, svítící energií. Rozprostíraly se po magické stěně jako nervy a jemně pulzovaly. Kdesi daleko se spojovaly v jednu mohutnou linii a mizely v neznámu.

Tělem jí projel neovladatelný třes a zářící obraz se zbortil. Čáry pozhasínaly, polámaly se a zmizely. Lyn zjistila, že se opět dívá na nekonečnou sněhovou pláň, nad níž visely těžké šedé mraky.

„Pane jo,“ hlesl kdosi za nimi. Lyn vyčerpaně pustila dědečkovu ruku a obrátila se. Zbytek skupiny na ně zíral jako u vytržení.

„Tak jak to vypadalo zvenčí?“ nadhodila zvědavě.

„Bylo to jako halucinace,“ řekl Mossie s respektem. „Rozmazávali jste se, rozdvojovali a poblikávali. Měl jsem pocit, jako kdybych to přehnal s pitím.“

„Dělá to silné magické pole,“ prohodil věcně Cathaír. „Něco takového by byli schopni vidět i mudlové; když se pomocí magie ohýbá realita, ten proces vyvolává efekt zachytitelný okem. Kdysi dávno, kdy se o nás mezi mudly ještě vědělo, citlivější lidé dokázali poznat kouzelníky, kteří se pokoušeli magicky zamaskovat, podle jemného vlnění obrazu kolem nich. Dnes už by ale nevěděli, po čem se mají dívat, a i kdyby si toho všimli, svedou to pravděpodobně na optický klam.“

„Díky za vědeckou vsuvku, chlapče,“ položil mu paži kolem ramen strýc Bearach s blahosklonným výrazem na tváři. Cathaír se na něj zamračil.

„Jen jsem vysvětloval, co jste právě viděli,“ ohradil se.

„A bylo to fascinující,“ pospíšila si Lyn. „Vážně. Ale možná bychom měli pohnout s těma dalšíma vrstvama, protože mě už zebou nohy.“

„No jistě,“ vzpomněl si Cathaír a opět se sehnul ke svému vercajku. Rychlost, s jakou se zbavil zbytku zaklínadel, udělala na skupinu dojem. „Je to až směšně lehké, když víte, na jakém principu to funguje, a máte správné nástroje,“ pokrčil rameny Cathaír.

Lyn jen s úsměvem zavrtěla hlavou. Její bratr jí najednou přišel jako takový kouzelnický hacker. Mossie měl zjevně na mysli něco podobného, protože zvolal: „Hleďme, pan Vědátor!“ a škádlivě do něj šťouchl. „Doufejme, že tě jednou nepopadne chuť rozmontovat celý vesmír, protože mám ošklivý pocit, že bys to dokázal.“

Cathaírovi v jeho skromnosti konečně došlo, že z jeho rodiny mluví pýcha, a na tváři mu vykvetl potěšený úšklebek.

„Tak prosím, vážení,“ vysekl jim poklonu a pokynul jim do míst, kde před chvilkou ještě nic nebylo. Nyní však přítomní zírali na několikeré stopy ve sněhu vedoucí k temnému obrysu hradu v dáli. Stál na útesu, napůl ponořený v kameni, a omývala jej mořská voda.

„Myslím, že je čas, abychom se zamaskovali my,“ prohlásil děda Sheehan temně.

Hrad byl zblízka obyčejný. Velice starý, jednoduchý a docela malý. Lyn přemýšlela, kdo ho asi postavil a čemu sloužil, než si jej zabral Voldemort.

Kolem hradu nebyla postavena žádná stráž; předpokládalo se zřejmě, že tak daleko se nikdo nedostane. Postavili tam vlastní hlídku, totiž všechny Sheehanovy. Dovnitř se dostali bez potíží. Teprve až když stáli v malé, holé a studené kamenné vstupní síni, museli se rozhodnout, kam dál.

Plán byl jasný: kouzlo, jímž se kdysi lord Downey propojil s dcerou, aby vždy mohl zjistit, kde se nachází, se dalo snadno obrátit – a když už jednou pronikli vrstvami magie chránící toto místo, mohli zjistit naprosto přesně, kde Downeyho hledat. Lyn jen na okamžik zavřela oči a v duchu ohmatala onu zvláštní imaginární linku, kterou už jednou použila.

Mávla na ostatní a ukázala prstem na podlahu. Přikývli a potichoučku se vydali ke krkolomnému schodišti vedoucímu o patro níž. Děda Downey šel první – prohlásil, že cokoli na ně čeká, jako nejstarší a nejzkušenější z nich všech zvládne nejlépe on – a skupinu uzavíral Bearach.

Konečně narazili na známky pokusu střežit vězně: otevřenými dveřmi u cely byla vidět postava Smrtijeda zahrabaného do přikrývky na primitivní dřevěné pryčně. Chrápal sice tiše, ale přesvědčivě. Čtveřice ještě zvolnila krok a snažila se nedýchat. Byli chráněni i zvuk tlumícím zaklínadlem, ale nikdy si nemohli být dost jistí, kolik hluku takové vlastně snese, a kromě toho byli všichni tak napjatí, že by se beztak automaticky pohybovali s co největší opatrností.

Dveře do cely nebyly ani zamčené. Lyn si pro sebe tiše odfrkla. Má je Voldy za naprosté amatéry? Měl pocit, že se o záchranu ani nepokusí?

„Tati!“ zašeptala. Seděl shrbený u jedné stěny, nohy a ruce v okovech, dlouhé vlasy špinavé, obličej šedý. Vrhla se k němu a padla na podlahu vedle něj. Namáhavě vzhlédl a unavené oči se mu rozšířily úžasem.

„Elinor!“ zakrákoral.

„Pšššt!“ tišila ho nehlasně Lyn. „Vedle chrápe Smrtijed!“

Otcovu čirou radost nahradila hrůza. „Co tu děláš?! Jak jste se sem dostali? Jak jste opovážili vzít s sebou moje děti?!“ obrátil se nakonec rozčileně na dědu Downeyho a Bearacha.

„Moc se vyptáváš, brácho,“ odbyl ho Bearach.

Lyn zatím zkoumala řetězy. Byly masivní, ale pro kouzelníka žádnou překážkou. Pousmála se pro sebe a nechala jeden z kroužků na každém ze čtyř řetězů explodovat. Ani náhodou však nečekala vlnu odporu, která jí bezprostředně poté mrskla o protější stěnu.

Zatímco lapala po dechu a snažila se mrkáním rozehnat hvězdičky, které jí tančily před očima, slyšela, jak Cathaír zděšeně zašeptal: „Který idiot ksakru pojistil alarmem řetězy a při tom nechal nezamčené dveře cely?!“ Podal jí ruku a pomohl na nohy.

„Byla to past,“ bručel temně děda Downey. „Mělo nás to napadnout.“

Hlavně vás, u ďábla, mělo napadnout nevodit do Voldemortova doupěte mou dceru!“ křičel chraptivě otec a pokoušel se vstát, ale nikdo mu nevěnoval příliš pozornosti.

„Co budeme dělat?“ obrátil se Bearach na Cathaíra, jako kdyby byl specialista na řešení podobných bezvýchodných situací.

„Zdrháme, co jiného! Odsud se přemístit nedá, kouzlo kolem tohohle hradu je staré jako svět!“

Než to dořekl, ve dveřích stál rozcuchaný Smrtijed, který sice měl stále ospalky kolem očí, ale výraz bdělý a ostražitý.

„Do hajzlu,“ ulevil si Bearach a odnikud se mu v prstech zjevila hůlka. Tu už však Smrtijed měl připravenou a byl rychlejší. Než se Bearach nadechl, byl odzbrojen a jen bezmocně sledoval, jak se najednou tak bezcenný kousek dřeva vznáší do vzduchu a přistává ve Smrtijedově ruce. Než však ten stačil jen otevřít ústa, aby vyřkl další kletbu, byl sám zdvižen ze země v oslnivém záblesku zeleně. Padl na hrubý kámen podlahy a už se nepohnul.

Nikdo se už nezdržoval hovorem a přemýšlením nad dalšími kroky: vyrazili jako o závod ke schodišti. Bearach cestou vykroutil Smrtijedovi z prstů svou hůlku. Jen Lyn zničehonic přepadl palčivý pocit nepatřičnosti, když míjela jeho bezvládnou postavu. Byl mladý, smutně hubený a jak tak ležel na nerovném kameni, působil… prázdně, jako vyfouknutý míč. Sklonila se k němu, jen aby mu přitiskla prsty k hrdlu. A zůstala jako opařená s ústy i očima široce dokořán.

„Elinor!“ zavolal na ni Bearach. „Pospěš si! Co se děje?“

Lyn někde v pozadí své mysli věděla, že je všechny zdržuje o drahocenné vteřiny, díky kterým by jejich útěk možná i mohl být úspěšný, ale nedokázala se pohnout. Zírala vzhůru na dědečka.

„Tys‘ ho zabil…“ vydechla téměř neslyšně.

Najednou si připadala hloupě. Dědeček o sobě nikdy netvrdil, že je svatý, ani že hraje fér. Neřekl ani, že nepoužívá tu černou magii, kterou znal a učil své syny. Nedušoval se tím, že má čisté ruce. Proč ji za celou dobu ani na zlomek vteřiny nenapadlo, že je schopen bez mrknutí zabít? Jak mohla být tak naivní?

„Elinor, když se teď hned sebereš a začneš utíkat jako rozumný člověk, slibuji na čest, kterou bych si přál mít, že si o tom popovídáme, jakmile budeme v bezpečí,“ promluvil na ni tiše, ale spěšně a naléhavě. „Musíme jít!“

Lyn se trochu vzpamatovala a dala se opět do běhu. Z mysli však pořád nedokázala vytlačit onen zelený záblesk. Nepoznala ho hned; nečekala ho a také si myslela, že kouzlo tak silné a definitivní jako Avada bez výjimky požaduje vyřčení formule. Z nějakého důvodu se cítila provinile a ledový pocit smrti jí zalézal do všech koutů duše. Byly to snad pocity dědečka? Mohla teď jen doufat…

Zablokované hlavní dveře hradu ji prozatím přiměly na to zapomenout. Byli v pasti; z vedlejší místnosti vpadli dovnitř čtyři Smrtijedi a další dvojice sbíhala dolů po schodech. Lyn si je nestihla ani prohlédnout – pod maskami by je pravděpodobně stejně nepoznala – než zachytila koutkem oka pohyb po své pravici. Pevně semkla víčka, ale zelené světlo k ní proniklo i skrz ně. K zemi s žuchnutím padla tři těla, než se ozvalo několik tupých zvuků dřeva, které udeřilo o kámen.

Rozhostilo se zvonivé ticho. Lyn otevřela oči, jen aby uviděla špičku hůlky, která jí mířila doprostřed čela.

Jak její zrak sledoval hůlku až k mrtvolně bledé ruce, která ji držela, sevřel se jí žaludek děsem. Nechtěla se mu dívat do očí, ale nedokázala se zastavit; jakási zvrácená zvědavost, potřeba vědět, jak ten fantaskní netvor vlastně doopravdy vypadá, byla momentálně silnější než její strach a odpor.

Otřásla se. Nebylo to ale tak hrozné. Skrz jeho papírovou pleť prosvítaly žilky, jeho prakticky neexistující nos skutečně působil hadím dojmem a rty měl tak úzké, že jeho ústa vypadala jako puklina v křídové skále. Kdyby Lyn nevěděla, že je ve světě Harryho Pottera, usoudila by, že potkala mimozemšťana.

Jeho oči byly převážně lidské; o to děsivější byl jejich krvelačný výraz zdůrazněný rudou barvou duhovek. Ještěří zorničky se vzrušeně roztahovaly a smrskávaly, jak se zaostřovaly na každý detail její tváře. Cítila jeho fascinaci. Nitro mu bublalo radostí, což Lyn nepochopila, dokud nepříjemně vysokým hlasem nevyjekl:

„Tak ty jsi přece přišla!“

Lyn srdce kleslo až kamsi ke kotníkům. Nejenže je čekal – chtěl, aby si ho našli sami, aby Lyn dopravila svou kýženou tělesnou schránku až na jeho práh. Udělali jeho práci za něj.

Vážně věřila, že jsou tak dobří, aby se jim podařilo se proplížit do černokněžníkova sídla bez povšimnutí? Nebo v to jen horečnatě doufala, zatímco si tvrdohlavě nepřipouštěla žádnou alternativu? Připadala si v tu chvíli stejně dětinská a hloupá jako Harry na jednom z jeho riskantních „dobrodružství“. Jediný rozdíl byl v tom, že ona konala se souhlasem a dohledem vlastní rodiny. Naivita zjevně byla dědičná.

Nebuďte jako Potter… Snapeovo varování nabylo nových rozměrů. Pokud přímo neznal Voldemortův plán, měl přinejmenším spousty zkušeností s tím, jak jeho loutkář uvažuje, a byl ochotný se o ně s ní podělit. Kéž by ho byla nechala, aby jí to rozmluvil… Zdálo se, že její ublížená odmítavost bude její rodinu stát život.

Neměla vůli ani uhnout, když ji Voldemort chytil za bradu a naklonil se ještě níž, soustředěně zamračený, jako by dokázal přijít na to, z čeho je vyrobená, pouhým zíráním.

„Neodvažuj se na ni sahat, ty přerostlý macaráte!“ vyhrkl otec ochraptěle a směle nakročil jeho směrem. Voldemort však jen bleskově pohnul hůlkou a namířil na něj.

„Tebe už nepotřebuji, Tiarnachu,“ oznámil mu, podobný vedoucímu oddělení, který právě s hranou lítostí propouští „nadbytečného“ pracovníka.

Lyn udeřila bez přemýšlení, skoro jako kdyby její magie jednala na vlastní pěst. Šílená představa vyvolaná vzpomínkou na to, jak dopadla jeho poslední oběť, o které těsně předtím řekl něco podobného, v ní vyburcovala tak silný odpor, že Voldemort odlétl až ke schodišti a zůstal viset přes zábradlí jako kus hadru, než nabral ztracenou rovnováhu. Na Lyn okamžitě namířili hůlkami zbylí tři Smrtijedi, kteří mezitím drželi v šachu zbytek rodiny. Voldemort však vyštěkl:

„Ne, hlupáci! Raději mi pomozte!“

Nejstarší lord Downey se pokusil využít situace a přemoct jejich protivníky – Lyn koutkem oka viděla, jak sáhl do svého hábitu, nejspíš pro jeden z těch artefaktů černé magie, které si vzal s sebou. Než však stihl podniknout něco víc, jako by odnikud se za jejich zády tiše zhmotnili další čtyři Smrtijedi a přiměli ho si to rozmyslet. Dědeček vytáhl ruce z kapes a smířlivě ukázal obě dlaně.

Lynin hněv vyprchal tak rychle, jak přišel, a jen nevěřícně zírala na to, jak se černokněžník s obtížemi zvedá a potěšeně se u toho pochechtává. Z nosu mu vytékal pramínek krve, ale zjevně mu vůbec nevadilo, že jeho tělo nemělo moc a nezdolnost jeho magie. Setřásl ze sebe ruce svých pomocníků, jako by ho jen obtěžovaly.

„To bylo úžasné!“ vydechl a klouzavým krokem se ocitl opět kousíček před ní, drze narušuje její osobní prostor. Lyn se pokusila ustoupit, ale špička hůlky, která se jí v ten moment opřela do zad, na to měla jiný názor. „Taková síla… Bez hůlky, bez formule, bez jediného pohybu… Něco takového se mezi mými Smrtijedy bude vyjímat jako slunce na obloze!“

Lyn nenašla sílu odporovat. Hlavu měla podivně prázdnou.

„Řekni mi ale,“ zabodl jí zrak do očí tak prudce, až zamrkala, „jak můžeš vlastnit přístup k takové magii, a přitom toho nevyužívat? Mohla by sis dělat, cokoli bys chtěla, a málokdo by se mohl odvážit se ti postavit do cesty.“ Když Lyn tupě mlčela, zasyčel: „Uvědom si, že příležitost odpovědět dostaneš jen jednu. Pak si to stejně zjistím, stejně jako se dozvím i všechno ostatní, co ukrýváš ve své slaboučké mysli, neschopné ovládnout nitrobranu.“

Bodnutí strachu Lyn pobídlo k přemýšlení. Vzpomněla si na svůj první rozhovor s dědečkem na téma empatie a sama pro sebe se napůl hořce pousmála; kolik soucitu bylo v jeho slovech tehdy, tolik ho chybělo v jeho činech teď.

„Nemám zájem si věci brát násilím. Jsem kromě toho taky empatik, jestli’s na to zapomněl. Trpěla bych jako moje oběť a to nechci. Chci lidi chránit a pomáhat jim, dělat dobře světu i svojí duši.“

Dědeček to přece musel mít stejně, uvažovala dál, snad v pokusu sama sobě zapřít, v jakém maléru právě byli. Protože pokud ne, lhal jí a empatikům nakonec nic nebrání v uchvacování moci a kontroly. A to pomyšlení bolelo víc, než byla ochotná nahlas připustit.

„Svět drží pohromadě laskavost a důvěra a my jsme tu od toho, abychom to posilovali, ne ničili,“ dodala tiše, spíš sama pro sebe.

Voldemortova tvář byla jako otevřená kniha; jeho výraz jasně dával najevo, že si jeho majitel není jist, zda je Lyn duševně v pořádku. Z jeho pohledu tak jistě vypadat nemohla.

„Někdo k tobě vůbec laskavý nebyl, holčičko, protože ti do hlavinky nasel sentimentální hlouposti,“ poznamenal skoro účastně. „Věř mi, že až ochutnáš jen kousek moci, kterou ti nabízím, nebudeš chtít přestat. Tohle je svět racionálních a sobeckých lidí, děvčátko. Musíš se naučit, jak si pojistit vlastní zadek, jinak ti ho někdo nepěkně nakope.“

Lyn se zúžily oči. Voldemort mohl být klidně tisíc let starý, ale jakožto zakomplexovaný slizký had a sadista si nezasloužil poctu s ní mluvit jako s dítětem.

Konečně mu plnou silou oplatila pohled a nasbírala množství hněvu, nenávisti, strachu a všeobecně nepříjemných emocí vyplňujících místnost. Když měla srdce plné tak, že hrozilo puknutím, znásobila je a překovala v odzbrojující lásku. S něčím takovým se Voldemort asi nikdy nepotýkal. Těšila se, až uvidí, jak se mu povede.

Bylo jí jasné, že věděl, že se chystá k útoku; jeho sebejistý úsměv se v očekávání rozšiřoval s každou vteřinou. Předpokládala však, že se připravoval na zásah stejnou ošklivostí, na kterou byl zvyklý. Možná se dokonce proti takové možnosti pojistil nějakým kouzlem či lektvarem. Nic z toho ho však nemohlo připravit na vlnu míru, která spláchla všechen ostatní obsah jeho nitra jako zrnka písku z útesu.

Zlomil se v pase a lapal po dechu. Tři Smrtijedi se mu vrhli na pomoc jako předtím, tentokrát však i ti noví, kteří si Downeyovy hlídali zezadu, na okamžik ztratili koncentraci a zaváhali. V ten okamžik jim pod nohama přistála ozdobná lahvička tmavě zbarveného lektvaru a roztříštila se. Od země začal stoupat černý dým, který se ve vteřině začal formovat v pokroucená, skoro lidská těla. Otevřela dokořán ohromná ústa a vrhla se na čtyři maskované postavy. Ti očividně zpanikařili, protože začali dým zasypávat kletbami, z nichž některé zasáhly jejich vlastní řady.

Rodina toho bleskově využila a obklopila Lyn. Dědeček ji chytil za ruku a spojenými silami obalili celou skupinu ochrannou bariérou. Pohltila kouzla, která po nich vrhli zbylí dva Smrtijedi, jakmile se vzpamatovali z kouřového útoku, a donutila je se raději věnovat Voldemortovi, který se naprosto zhroutil. Lyn fascinovaně sledovala obrovské slzy, které mu kanuly po křídově bílých tvářích z očí ještě rudějších než předtím, nevěřícně poslouchala škubavé vzlyky deroucí se z jeho neochotného hrdla.

„Myslím, že je nejvyšší čas vypadnout,“ ozval se Cathaír užaslým hlasem. Povolali své hůlky zpět do svých rukou, kam patřily, a strýc Bearach švihnutím rozmetal na kusy závory a zámky na dveřích. Smrtijedi za nimi pořád zasypávali jejich bariéru paprsky a Lyn cítila, že už ji dlouho udržet nezvládnou.

Jediným pohledem se s dědečkem domluvili a bariéru v jediné silné tlakové vlně vyslali směrem ven. Všichni Smrtijedi i Voldemort ve vteřině skončili na zádech s nohama ve vzduchu, Bearach bez řečí a nedbaje na jeho protesty nabral na rameno svého bratra, který byl příliš slabý, aby mohl utíkat, a všichni se jako na povel vyhrnuli ven.

Venku narazili na zajímavou scénu. Babička a Mossie stáli zády k sobě, s hůlkami v pohotovosti a snažili se těly krýt zhroucenou postavu dědečka Sheehana u svých nohou. Kolem nich stálo asi půl tuctu Smrtijedů a pálili na ně kletby jednu za druhou. Lyn jen netrpělivě švihla paží kolem sebe a rozházela je po zasněžené louce jako mrtvé vrány. Downeyovi obnovili štít a přibrali pod něj zaskočené Sheehanovy, děda si hodil na záda druhého dědu a jako o závod pelášili zasněženou planinou za svištění paprsků a tichých výbuchů sněhu v místech, kde se některý ze Smrtijedů netrefil. Neohlíželi se, dokud nedorazili na místo, odkud už se mohli přemístit.

Když obývacím pokojem zaznělo poslední prásknutí, konečně vypustili zadržovaný dech a porůznu padli na pohovky a křesla. Měli to za sebou a byli nějakým zázrakem stále naživu. Zvládli to!

160 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

2 Komentářů

Napsat komentář