Skip to content

Paralela snů: 41. – Verdikt

[Celkem: 5    Průměr: 4.2/5]

Když se Snapeovi povedlo ošetřovatelce domluvit a přesvědčit ji, že v jeho uzdravení neměla prsty žádná zázračná nová medicína, která by potencionálně mohla zachránit stovky životů, jen odsekla, aby si to tedy vzal do hrobu, když je takový tajnůstkář, a odkvačila nasupeně zpět do svého kumbálku. Lyn se s pobaveným výrazem opět zviditelnila a přistoupila k jeho lůžku.

„To bylo o fous,“ řekla, zatímco Severus se zvedl do sedu, zakrytý v pase prostěradlem si natahoval spodky a kalhoty a ona si tajně prohlížela jeho bledé nohy. „Ta baba musela něco tušit. Vyloženě si přála tě tu přistihnout s následky po něčem nekalým.“

Snape si odfrkl. „To by se jí skvěle hodilo. Mohla by mě vyrazit ze školy a zavřít do Azkabanu jedním plavným pohybem.“

„Nesnáší takhle každýho, nebo jsi výjimečnej?“

„Myslím, že na mně ji nejvíc rozčiluje to, že jako bývalý Smrtijed s ní netáhnu za jeden provaz,“ zabručel Snape, vstal a popadl svoji bílou košili. „To je něco, co se musí vymykat fyzikálním zákonům jejího světa.“

„Podobně jako Zmijozel, kterej odmítá dělat to samý?“ nakrčila obočí Lyn.

„U tebe jí pořád nedošlo, že nemá šanci, tak to bude zkoušet dál,“ sklonil hlavu, zatímco si zapínal řadu knoflíků. Lyn pozorovala jeho hbité dlouhé prsty, jak pomalu uzavírají škvíru, jež stále skýtala výhled na jeho hruď. „Jsi pro ni jen noblesa, která se bojí si umazat rukavičky. Přitvrdí, jakmile pochopí, že je problém někde docela jinde.“

Zarazil se. Konečně si všiml jejího pohledu. Lyn se očima rychle vrátila k jeho tváři a snažila se nasadit nevinný výraz, ale bylo pozdě. Na rtech se mu objevilo cosi jako úsměv a přistoupil k ní blíž.

„Líbí se mi, jak se na mě díváš,“ hlesl. „Lichotí mi to.“

Lyn ztěžka polkla. Její rozhodnutí si věci promyslet povážlivě zakolísalo. Nejraději by se mu vrhla do náruče a ochutnala ty jeho hříšné rty. Musel to na ní vidět; avšak místo aby přitlačil a zlomil ji, ustoupil a úsměv mu opadl z tváře.

„Promiň,“ řekl měkce. „Jen jsem na okamžik propadl dojmu, že… Prosím tě ale, nenech mě hádat: na odmítnutí jsem zvyklý, ustojím to. Nezvládal jsem ti být přítelem moc dobře, ale naučím se to, slibuju.“

Lyn z jeho slov bodalo u srdce a pálilo v nose. Natáhla se pro jeho ruce.

„Severe,“ nadechla se, ale nenašla slova. Stiskl jí ruce a zavrtěl hlavou.

„Je mi jasné, že se teď nemůžeš ubránit a soucítíš se mnou,“ pousmál se chmurně. „Ale lítost je to poslední, co od tebe chci, Elinor.“

Lyn sklonila hlavu.

„Stavím se na kus řeči, jakmile… jakmile se rozhodnu,“ hlesla.

„Budu se těšit,“ řekl vyrovnaně.

.

Lyn se opět tiše kradla kolem skrytá, aby se nikdo nedomákl toho, že na ošetřovnu vůbec chodila. Obešla pár rohů, než usoudila, že je bezpečné být znovu viděna, a pak beze spěchu pokračovala směrem ke koleji, kde chtěla přečkat zbytek volné dvouhodinovky.

Zastavil ji Malfoy. Měl před ní menší náskok a jakmile ji zahlédl, s rukama založenýma na hrudi jí zastoupil cestu. Jeho gorily si držely odstup, asi aby jim daly prostor na soukromý rozhovor. Lyn si unaveně povzdechla a čekala, co z něj vypadne.

„Jak’s mohla?“ vydechl.

„Říká se tomu sebeúcta a povinnost vůči rodině,“ opáčila Lyn.

„Myslel jsem, že jsme kámoši!“ vykřikl. Hněvem růžověl v obličeji.

Lyn se údivem uchechtla.

„Kámoši si navzájem nevyhrožujou smrtí rodičů,“ odsekla. „Mimochodem, uvědomuješ si vůbec, jak ubohý je přizvukovat takovýmu ztroskotanci, takovýmu slizkýmu hadovi? Kde vůbec bereš tolik arogance, že dokážeš předstírat, kdovíjaká to není pocta?“

„O to teď ale vůbec nejde,“ hlesl roztřeseně.

Lyn se zamračila. Draco se cítil ublíženě, ale ne kvůli tatíkovi, ani Voldymu – opravdu ji považoval za kamarádku, ať už k tomu závěru došel jakkoli. Zradila jeho osobně.

„Draco…“ začala a zvolila jemnější tón. „Je mi líto, co jsem ti provedla. Za jinejch okolností bych ráda byla tvoje kamarádka. Ale Voldy měl mýho tátu. Nezapomínej, že jsem taky Zmijozel. Víš přece, že v repertoáru našich nejužitečnějších schopností je i lhaní a přetvářka. Kdyby sis moje přátelství zkusil získat bez výhrůžek mý rodině, možná by to dopadlo líp, ale ty ses snížil k vydírání. Radši se zamysli nad sebou, než zase budeš chtít obviňovat ze zrady mě…“

Vyhnula se mu a pokračovala dál v zamýšleném směru. Malfoy nakonec nebyl tak špatný kluk, napadlo ji. Neměl se ale zřejmě kde naučit, jak se vlastně člověk spřátelí s druhým jinak, než skrze strach, peníze a moc. Třeba to jednou pochopí a budou opět přáteli.

A třeba taky ne.

.

Lyn strávila ve složitých úvahách skoro celý den. Nakonec, když opouštěla svou poslední hodinu – doučování z bylinkářství, neboť blok lektvarů a obrany dokončila minulý týden – říkala si, že kolem toho ráno nemusela nadělat tolik drama. Nevěděla, zda si opravdu myslela, že se rozhodne jinak, nebo jestli prostě jen nechtěla vypadat příliš natěšeně. Možná to byl jen poslední pokus nedat Snapeovi najevo, jak moc po něm posledních několik měsíců toužila.

Skromný počet předchozích vztahů v ní vypěstoval strach se komukoli oddat a dát mu tím možnost ji kompletně zničit. Její poslední zkušenost však byla z jiného soudku – ryze fyzické radosti s nějakou tou kapkou vřelých citů. Nebyla si jistá, zda to bude fungovat se Snapem, ale měla tentokrát na pomoc i empatii. Vymkne-li se jí to z rukou, může kdykoli vycouvat dřív, než se Snape rozhodne jí zlomit srdce. V odmilovávání byla vážně dobrá, potřebovala k tomu jen silné přesvědčení.

Přitahoval ji jednoduše příliš silně, aby po zbytek svých školních dnů snesla být jen jeho kamarádkou. Nakonec by se to stejně zvrtlo a Lyn by bylo líto toho, že zbytečně promarnila čas, který mohli strávit spolu. Každý z jejích katastrofálních vztahů ji přinejmenším něčemu naučil a bylo snazší litovat toho, že to zkusila, než si vyčítat zbabělost.

Zaklepala na dveře kabinetu profesora lektvarů a pokusila se uvolnit, aby svou nervozitu neprozradila už třesem v rukou. Snape otevřel asi po minutě a hned ve dveřích spílal:

„… nikdo neumí číst, ale konzultační hodiny jsou do sedmi…“ Zarazil se, když mu zrak padl na ni. „Elinor. Nečekal jsem tě tak brzy.“

Těch několik hodin zřejmě nestačilo předejít dojmu přílišného nadšení. Lyn pomyslně protočila oči, ale navenek vydávila malý úsměv.

„Asi jsem tomu měla dát pár dní, co?“ povzdechla si.

Snape jí úsměv neoplatil. Tvářil se tak temně, jako když přicházel na dvouhodinovku lektvarů s Nebelvírem. Pokynul jí však dovnitř, aby si mohli promluvit v soukromí.

„Teď mi připadá, že sis to rozmyslel ty,“ nakousla Lyn, ani se už nenamáhala bojovat se svou nervozitou. „Což bych totálně chápala. Proč tolik riskovat kvůli jedný studentce, no ne?“ Pokusila se uchechtnout, ale vyznělo to smutně.

Snape se zamračil. Přešel ke svému stolu a opřel se o něj bokem. Stál několik metrů od ní a Lyn se neodvážila přiblížit.

„Dobrá,“ odkašlal si. „Jsem připraven na tvůj verdikt.“

Lyn nepochopila, co se děje. Měla pravdu, rozmyslel si to? Sondovat jeho nitro nepomáhalo, byl zapečetěný jako už dlouho ne. Zamrkala tváří v tvář jeho ledovému výrazu.

Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla, aby se uklidnila. Pak spustila:

„Nevím, co se s tebou od rána stalo a jestli vlastně ještě vůbec chceš slyšet to, co jsem ti přišla říct…“ začala rozechvěle a musela se znovu vteřinu nebo dvě uklidňovat, než vyklopila zbytek: „Ale já teda dospěla k závěru, že to chci zkusit. Moje odpověď je ano.“ Polkla, když se opět zamračil. „Mám ale pocit, že chceš vycouvat – tak teď máš příležitost. Zapomenem na to a budem dělat, že se to nikdy nestalo.“

Byla řada na Snapeovi, aby zaraženě mrkal. Vzápětí se však jeho tvář mírně rozjasnila a jeho postoj přešel v otevřenější.

„Elinor,“ vydechl. Trhavě udělal několik kroků směrem k ní. „Myslel jsem… Byl jsem přesvědčený o tom, že… Připravoval jsem se na jinou odpověď,“ dokončil kulhavě.

Aha, už to dávalo smysl. Zatvrdil se proti odmítnutí. Dušoval se, že to ustojí, ale už nezmínil, jakým způsobem toho hodlá docílit. Bylo by zřejmě pro oba těžké zůstat přáteli, i kdyby o to usilovali.

„To mě překvapuje,“ odpověděla Lyn upřímně. „Na druhou stranu jsem ale asi ráda. Přílišný sebevědomí škodí,“ usmála se škádlivě.

I Snape konečně dovolil koutkům svých úst se roztáhnout. Lyn to vzala jako signál k tomu, aby popošla k němu a opřela se mu dlaněmi o hruď. Voněl božsky a v reakci na její gesto mu zněžněl pohled.

„Tak co teď, pane profesore?“ uculila se na něj.

„Teď bych tě rád políbil,“ vydechl a jemně jí odhrnul vlasy ze spánku.

Osud ale dnes ještě nebyl hotov s vhazováním rušivých elementů do jejich rozhovorů. Než se Snape stihl sklonit, opět někdo klepal. Zamračil se na dveře a pak jí pokynul, aby se schovala za těžký sametový závěs, který kryl přísady v jedné z vysokých regálů.

„Konzultační hodiny platí i pro tebe, Draco,“ protáhl otráveně, když otevřel. Lyn na ně neviděla, ale slyšela dobře.

„Myslel jsem, že doučujete Downeyovou,“ opáčil Draco nevzrušeně.

„Má teď blok jiných předmětů.“

„Aha. Vypadáte dobře.“

V Dracově hlase zaznělo podezření. Malý parchant musel vědět, jak se Snapeovi Voldy odměnil. Lyn si zakryla oči dlaní a tiše zanadávala. Zadělala mu svou pomocí na další potíže?

„Musel jsem přežít vyučování a teď mám ještě horu domácích úkolů,“ zavrčel Snape skrze zaťaté zuby. „Což si zřejmě Pán v hněvu neuvědomil, takže spoléhám na mudlovskou medicínu. Zabírá na bolest dostatečně, abych dokázal fungovat.“

„Aha,“ řekl Draco znovu, slyšitelně ukonejšen, a Lyn si nehlasně oddechla. „Chtěl jsem jenom odevzdat tu esej, se kterou jsem se opozdil. Věřím, že to nebude problém?“

„Jako by to někdy bylo.“

Uchechtnutí, zavrzání staré kůže brašny, zašustění pergamenu.

„Přihodím ho na tu hromadu,“ zamručel Snape a rozloučil se s Dracem.

Lyn opatrně vylezla zpoza závěsu. Zapátrala svým šestým smyslem a zjistila, že za dveřmi už opravdu nikdo nestojí. Až pak tiše promluvila.

„To budeš muset týden nebo dva předstírat, že se hojíš? Je to mnou, nebo je celá tahle záležitost neskutečně postavená na palici?“

Snape ji počastoval unaveným úsměvem.

„Pořád lepší, než kdybych se doopravdy hojil,“ pokrčil rameny. „Neboj se, Elinor. Ohromně jsi mi pomohla, o zbytek už se postarám.“

„Jak takhle můžeš žít?“ hlesla bezděčně. Věděla, že o lítost nestojí, ale nemohla si pomoct. „To je horší cvokhaus než ten můj ústav.“

Vrátil se k ní, povzdechl si a jemně si ji přitáhl do náruče. Složila mu hlavu na hruď a nechala se obejmout. V jeho náruči bylo velmi příjemně; teplo a bezpečno. Jeho kolínská se mísila s vůní pižma, pergamenu, inkoustu, starých knih a láku a vytvářela kolem něj malý obláček slasti, který Lyn lačně vdechovala. Chvilku se jen houpali, než Snape opět promluvil.

„Někdy bych to nejradši skončil,“ přiznal se potichoučku a Lyn starostlivě vzhlédla. „Ale teď mám tebe,“ usmál se na ni. „A vzhledem k tomu, jak divoce se po hlavě vrháš do nebezpečí, budeš potřebovat někoho, kdo ti ohlídá záda. Udržovat naživu Pottera je výzva sama o sobě, ale dokud vás tu mám pod jednou střechou, nemělo by to být nemožné.“

Ušklíbal se, když to říkal, ale v očích mu pobaveně jiskřilo. Nebyl samozřejmě ani trochu rád za její tendence riskovat život, ale v tuhle chvíli mu ani to neumělo vzít radost z nově nabytého vztahu. Lyn se usmála na oplátku.

„Bacha na to, aby mě ten pocit bezpečí nevybízel k větším hazardům,“ škádlila.

„Zrovna teď,“ zavrněl a sklonil se k ní, „jsem pro tebe největším hazardem já…“

A bezdeše přitiskl svá ústa k jejím.

Jeho rty byly horké jako jeho dlaně a Lynin mozek zkratoval; řízení jejího těla převzal automat, jehož prioritou bylo zasytit hlad, který v ní Snape budoval prakticky od začátku školního roku. Obtočila Severovi paže kolem krku a přitáhla se k němu blíž. Jeho prsty se téměř bolestivě zaťaly do jejích boků. Trhavým pohybem ji nadzvedl a opřel o nejbližší volnou zeď.

Lyn slyšela z vlastních úst uniknout živočišný vzdech, jakého by se za přítomnosti rozumu dopustila až v daleko pokročilejším stadiu fyzična. Už zažila podobný chtíč, zatím se jí ale nestalo, aby jej její partner tak schopně živil, rozžhavoval do běla. Nikdo s ní ještě nikdy nezacházel tak sebejistě a snadno. Oprava: nikdo s ní ještě nezacházel tak, aby cítila, že je chtěná tak silně, jako chtěla ona jeho.

Snape jí nedával prostor k protestům. Někde v té racionální části mozku, která byla momentálně utopena v hormonech, tušila, že ani on nejedná s čistou myslí, že i jeho pohyby jsou pod kontrolou vrozených instinktů. Bral si, co chtěl, a neměl v úmyslu o tom diskutovat – nejlepší na tom ale bylo, že přesně to samé chtěla taky. Kdyby žár v jejím jádru byl doslovný, spálil by ji na uhel během pár vteřin.

Jeho dlaně zkoumaly každý kousek jejího těla, na který jen dosáhly, a jeho ústa kradla z jejích plic veškerý kyslík. Lyn se točila hlava, ale nemohla než oplácet stejnou silou. Cítila křivky jeho hrudníku i přes několik vrstev jeho oblečení – možná proto, že ráno dostala tu čest si jej prohlédnout pěkně zblízka zcela odhalený. Pod jeho rukávy se šlachovité svaly vlnily jako hadi, jak horečnatě ohledával tvary a měkkost jejích vnad. Když ji mírně nadzdvihl ze země, její kolena se samovolně obtočila kolem jeho štíhlých boků a jeho pánev přirozeně vyplnila vzniklý prostor, čímž z jejího hrdla vymámila další skandální vzdech. Rukama mu vjela do vlasů a užívala si jejich hebkost i vůni, kterou tím zčeřila.

Něco ho však přimělo přestat. Odtáhl se a opatrně ji spustil zpět na zem, načež v úprku přešel skoro celou místnost, než se konečně zastavil zády k ní. Lyn se zmohla jen na nechápavé zírání, zatímco se zadýchaně pokoušela si urovnat zmuchlané svršky. Jakmile však našla svůj hlas, vyjekla:

„Co se děje?“

„Nemůžeme,“ vydechl Snape tak tiše, že jej málem přeslechla.

„Proč ne, proboha?“ zafňukala Lyn s hlavou zvrácenou dozadu. Považovala svou reakci za umírněnou, vzhledem k tomu, co po ní v tu chvíli hlasitě požadovaly její zčeřené hormony.

Konečně se otočil zpět k ní, zůstal však stát na místě. I v nejasném světle jeho kabinetu viděla, jaké stopy na něm jejich kontakt zanechal: jeho pleť byla narůžovělá, rty napuchlé a červené, vlasy měl mírně rozcuchané a jeho oči se zdály divoké a nezaostřené. To Lyn poněkud uklidnilo; už ji napadlo, jestli si jeho chtění jen nepředstavovala.

„Není pro mě zrovna běžné se takhle přestat ovládat,“ řekl zastřeně, jako by jen těžce manipuloval svými mluvidly. „Popravdě, nestává se mi to už prakticky vůbec. Je to… děsí mě, jak snadno jsi to dokázala.“

Lyn si zhluboka povzdechla. „A nebylo to fajn?“ rozhodila paže zoufale.

Dovolil si postoupit o pár krůčků zpět k ní. Výraz v obličeji mu poněkud ztvrdl a pohled nabral děsivou hloubku.

„Bylo to…“ Polkl. „Nenacházím přiléhavý výraz. Fajn je ale nesmírně slabé slovo.“

Lyn se maličko usmála. „Tak co je špatně?“

Tentokrát to byl Snape, kdo hodil hlavou dozadu v bezmoci z vlastní neschopnosti najít ta správná slova, která by popsala, co se v něm dělo. O svých pocitech jistě nemluvil už řadu let, nemohlo to být lehké.

„Nemůžu si dovolit ztrácet kontrolu,“ zaryčel. „Tohle je pro mě… neprozkoumaný terén. To poslední, co chci, je všechno podělat už v počátcích.“

Lyn se zamračila. Měla pocit, že ví, o čem mluví, ale nechtěla si dělat velké naděje. Nechala ho tedy se poprat se slovy samotného.

„Nejsem zrovna odborník na vztahy, Elinor,“ povzdechl si bezradně. „Je mnohem snazší ráno tiše zmizet, než s někým sdílet život. Víš, co tím chci říct?“

„Tuším,“ ohrnula ret. „Nevíš, jak na vážnej vztah. Jestli je to teda to, co se mnou plánuješ.“

Vrhl po ní podrážděný pohled. „Samozřejmě,“ řekl, jako by to bylo nad slunce jasné. „Nikdy bych z úst nevypustil tolik patosu, kdybych to tak nemyslel.“

Lyn se tomu musela zasmát. Jeho slova zvonila řezavou upřímností, která pro ni byla mnohem cennější než ty nejsladší lži. Snape si prohrábl vlasy rukou v jakémsi pokusu srovnat si myšlenky.

„Moje standardní strategie pro cokoli, co jen zavání vážností, je úprk,“ hlesl. „Nestává se mi to často – většina lidí mě už od pohledu nenávidí a já to tak v zájmu své užitečnosti ponechávám. Sem tam ale se objeví někdo… Krátce řečeno, ne všichni jsou tak krátkozrací,“ usekl. „Ale i když mě občas lákalo zjistit, jaké je mít někoho, ke komu se můžu vracet domů, pro člověka jako já je to hloupě nebezpečná touha.“

„Kvůli Voldymu?“ hádala Lyn.

„Nejen,“ opáčil a odvrátil zrak. „Takže jsem od sebe kohokoli, kdo jen naznačil snahu se ke mně dostat blíž, odstrkoval. O to jsem se koneckonců pokusil i s tebou,“ pousmál se nevesele. „Ale bylo to daleko těžší, neboť jsem byl nucen tě vídat každý den. Udělat z toho sprostou fyzickou aféru se mi taky nepovedlo,“ zamumlal skoro neslyšně, očividně zahanben pouhou vzpomínkou. „Takže teď jsme tu a pokoušíme se přesně o to, čemu se mi zatím dařilo se vyhýbat, protože jsem selhal a došly mi síly uchránit tě sám před sebou.“

„Severe,“ vzdychla, ale nenechal ji dokončit myšlenku.

„Opravdu to není dobrý nápad, Elinor,“ potřásl hlavou. Přistoupil opět až k ní a uchopil ji za paže. „Obávám se, že to zjistíš záhy. Ale udělám, co budu moct, abych to oddálil co nejvíc. Čili to poslední, co si teď můžu dovolit, je zničit veškeré naše naděje tím, že sám vezmu nohy na ramena dřív, než k tomu dostaneš příležitost ty. Musíme zpomalit.“ Prohlížel si ji toužebně, ale stále ji jen držel. „I když bych nejradši uspořádal hostinu s tvým tělem coby hlavním chodem, když vidím, jak hrubě jsem se přepočítal, když jsem si myslel, že přitažlivější už být nemůžeš.“ Něžně pohladil palcem její rty a Lyn se pod silou jeho pohledu zachvěla. „Teď je mi jasné, že čím víc tě budu líbat, tím těžší bude přestat.“

Zasyčel a pustil ji, jako by ho opařila, a opět utekl na opačnou stranu místnosti.

Lyn zírala. Jeho slova i fyzické reakce jasně oznamovaly hloubku jeho touhy, a přece měl tolik sebeovládání, že se jí nenechal pohltit znovu. I ona shledávala, že ten z míry vyvedený vzhled ho dělal ještě rajcovnějším, ale měla by problém to přiznat nahlas. Pocítila k němu novou vlnu obdivu a její hormony se opět začaly rozjíždět.

„Už teď se ozývají moje zaječí pudy,“ pokračoval Snape a hlas měl zastřený. „Jen by nám oběma ublížilo, kdybychom věci uspěchali.“

„Já to chápu,“ povzdechla si Lyn. „Nejsi v tom sám, abys věděl. Já jen nemám takovou disciplínu jako ty a ráda se oddávám příjemnejm věcem, když je konečně mám na dosah. Ale souhlasím s tebou.“

Snape vyheveroval jedno obočí a Lyn se rozesmála.

„Co je, nečekals ode mě dospělou odpověď? Už nějakej ten pátek mi není patnáct. Jsem pořád trochu cvok, ale už mám za sebou vlastní životní rány. Opatrnost fakt není špatnej nápad.“

Po tomto výroku se jeho tvář opět zachmuřila.

„Tím spíš jsem rád, že jsem se ovládl,“ podotkl. „Nakonec, jsme pořád profesor a studentka. Jak mi připomněl Brumbál, když jsem s ním odpoledne mluvil.“

Lyn otráveně zavrčela. To jim ještě chybělo, aby se mezi ně stavěl ředitel školy.

„Ten má taky uši a oči všude, co?“

„Kdykoli ho pustím do své hlavy, nedávám mu žádná omezení,“ pokrčil Severus odevzdaně rameny. „Jinak to nejde, potřebuju, aby mi důvěřoval beze zbytku, a jen takhle může s jistotou vědět, kde dlí má oddanost. Nebyl z vývoje situace nadšený. Mě zase nenadchlo, jakou slibnou budoucnost v Řádu si pro tebe maluje, když teď ví, čeho jsi schopná.“

„Když nechci sloužit jednomu, musím sloužit tomu druhýmu, co?“ vypadlo z Lyn zničehonic. Netušila, kde se to v ní vzalo. Možná ta sbírka pochybovačných slov a nenadšených výrazů a pocitů ostatních vykrystalizovala v jakési poznání.

„Mohla bys skončit daleko hůř než ve službách Alba Brumbála,“ opáčil Snape temně, „ale máš pravdu. Pro oba jsme pěšáci, figurky na šachovnici. Když půjde o budoucnost kouzelnického společenství, ani Brumbál se nebude štítit nás obětovat. Můžeme nacházet útěchu jen v tom, že ředitel alespoň bojuje o svět, v němž bude stát za to žít. Za to se obětuju rád.“

„Opovaž se,“ varovala Lyn jen napůl v žertu. Věřila tomu, že před chvíli by ještě byl první ve frontě, ale doufala, že mu dala – potažmo dá – dobrý důvod přežít nadcházející válku vcelku.

„Přesně to je zřejmě jeho hlavní problém,“ povzdechl si Severus a odvážil se opět zkrátit vzdálenost, aby ji vzal za ruce. „Dokud jsem neměl nikoho, mohl se vždy spolehnout na to, že udělám cokoli, o co mě požádá.“

Dál nevysvětloval, ale ani nemusel, jeho náznak byl jasný. Lyn tím upřímně potěšil; nechtěla se v tom ale rýpat a měla na jazyku další otázky.

„Takže jako to, že jeho učitel má na jeho škole poměr s jeho studentkou… to je pro něj OK?“ nadhodila pobaveným tónem.

Snape se ušklíbl. „To je jen dekorum. Vyletěl by z kůže, kdybych si něco začal s kteroukoli jinou, ale ty jsi jiný případ. Ví, že máš věk i rozum, a tudíž i nárok si vybrat, koho jen chceš. U mě si zase může být jistý, že to udržím v tajnosti, protože tu jde o víc než jen o moje místo. To poslední, co chce, je připravit se o cenného pěšáka z malichernosti. A u tebe doufá, že ses poučila z nedávných chyb a budeš tentokrát schopná uhlídat tajemství. Dokud se to neprovalí, nehodlá proti nám nic podnikat. Jinak řečeno, bude dělat, že o tom nic neví.“

„To je od něj velkodušný,“ nakrčila obočí Lyn. „Takže se bojí ti dovolit trochu radosti, abys mu náhodou nezvlčil, ale rozhodl se to stejně udělat, aby si tě tím udržel pod palcem? Chápu to dobře?

„Propočítané riziko,“ trhl rameny. „Kompromis. Nemůže mi dovolit všechno, co bych chtěl – jinak bychom se nemuseli schovávat. Zřejmě ale doufá, že když budu mít o koho se opřít, udrží mě to déle ve hře, i když tím zároveň riskuje, že se moje oddanost posune jinam.“

Lyn při slově „oddanost“ poskočilo srdce, ale podařilo se jí nedat to na sobě znát. Bylo by to jako křičet hop dřív, než se vůbec pokusila překážku přeskočit. Brumbálovy obavy byly jen hypotetické.

„Na člověka, kterýho svět vnímá prakticky jako světce, má odpudivě pokroucenou mysl,“ podotkla suše.

„A to nevíš ani polovinu,“ uchechtl se. „Kdyby však myslel tak přímočaře, jak by se od něj očekávalo, nebyl by schopný předvídat kroky svých nepřátel. Jeho génius by mohl s nesprávnou motivací vést k ošklivým koncům. Můžeme být rádi, že kromě mozku pobral i empatii a morálku a je na naší straně.“

Lyn si jen povzdechla a objala ho.

„Jsem hlavně ráda, že se nepokouší nám stát v cestě,“ vydechla pomalu. „Těch překážek už máme dost i bez něj.“

Ticho, kterým jí odpověděl, bylo výmluvné. Objal ji však na oplátku pevně a políbil ji do vlasů. Drželi se jeden druhého tak dlouho, že Lyn začala chytat křeč do lýtek. Pokusila se ustoupit, ale nenechal ji, místo toho ji jen lépe podepřel, aby jí bylo opět pohodlně.

„Hodláš mě ještě někdy pustit?“ nadhodila bez výčitky.

Severus si ji přivinul ještě pevněji, zabořil obličej do jejích vlasů a zhluboka nasál.

„Jen se ujišťuju, že jsi skutečná.“

159 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

2 Komentářů

  1. Tak já se psychicky připravovala na dlouhé čekání nejen na kapitolu, ale i na vývoj příběhu a ty mě místo toho takto rozmazluješ. 😀
    Tohle jsem si vážně vychutnala, budování napětí všeho druhu ti rozhodně jde.
    Severus se nezdá…. Nebo vlastně i zdá.
    A Brumla ať se jim do toho laskavě neplete, pletichářský dědek jeden…
    Palce hore, a už se nemůžu dočkat dalšího kousku. 😉

    • QuarianXen QuarianXen

      Jsem ráda, že jsi spokojená 😁😁
      Děkuju převelice, to jsi mě opravdu potěšila 😊💛
      Nezdá, ale zdá, to je přesný 😂 By to do něj člověk neřek, ale jak se nad tím zamyslí, dává to smysl, že? 😆 Původně jsem tak nevinně předpokládala, že toho moc nezažil (to si Lyn tehdy na začátku říkala, když vcházel do třídy, a on to slyšel 😂), ale postupně jsem změnila názor – vysvobodila jsem se z náctiletýho britskýho vnímání a začala jsem uvažovat jako dospělák, kterej se nemusí zdržovat celej rok v prostorách školy, a už to jelo 😅😁
      Pletichářský dědek 😂😂😂👍🏻

Napsat komentář