Skip to content

Paralela snů: 42. – Odhalená

[Celkem: 5    Průměr: 4.4/5]

úterý 6. února 1996

V ranním Denním věštci nebyla o návratu lorda Downeyho v bezpečí domů ani zmínka, nicméně odpovídající úřady kouzelnické Británie to musely nějak zjistit. Dost možná jim to pošeptal nějaký smrtijedský ptáček.

Dostala dopis od otce, kde si písmem rozechvělým hněvem stěžoval na to, že se ho nějací lidé z Ministerstva snažili dostihnout v jeho vlastním domě. Později mu prý zaslali urgentní sovu, která nesla dopis označený oficiálním odznakem oddělení Bystrozorů, ve kterém ho předvolávali k výslechu, u nějž prý měl sloužit jako nedocenitelný zdroj informací o stavech a pohybech Smrtijedů i Temného pána. Otec jim obratem odepsal, že britské ministerstvo kouzel nemá právo po něm cokoli žádat, ale vzápětí mu přišla výzva i z toho amerického, aby vyhověl požadavkům Británie. V závěru otcova dopisu stálo, že jde „těm zaprděným papalášům“ nakopat jejich zadní vrátka. Žádná zmínka o tom, že se ozve, jak to dopadlo. Zjevně o tom měl velice přesnou představu a nehodlal se o tom dohadovat.

Lyn pochybovala o tom, že otec šel skutečně kopat něčí zadky. Ani hněv ho nepřiměl opustit zdravý rozum a ten mu kázal řešit většinu oficiálních problémů zlatem. Pokud je díky tomu vážně nechají na pokoji, byla ochotna neprotestovat.

.

Lyn došla k závěru, že už je jedno, kdo další se dozví o jejích ne zrovna běžných nadáních. Ti nejhorší lidé – Voldy a Smrtijedi – už byli důvěrně zasvěceni a o moc větší škody už tím napáchat nemohla. Na druhé straně akutně potřebovala cvičit svou magii, aby jí byla platná při příštím střetu s někým, kdo se nebude zdráhat na ni zaútočit; potřebovala alespoň samu sebe ubezpečit, že bude schopná se ubránit a nevystaví ohrožení nikoho z těch, na kom jí záleží.

Začala tedy na vyučování místo krytí pilovat vlastní schopnosti. Okamžitě zaznamenala účinek, který takové neúmyslné předvádění mělo na ostatní studenty. Nikdo ji nezačal zvát před celou třídu a ukazovat ji ostatním jako zajímavé zvířátko – což Lyn ani nečekala, neboť nebyla ten typ, kterému by se něco takového kdy přihodilo z příjemných důvodů – ale všimla si mnoha pokleslých čelistí a vykulených očí. Kouzlení bez hůlky nebyl ojedinělý talent, ale zřejmě nikdo nepředpokládal, že se s ním vytasí holka prohlášená za motáka, která navíc strávila půl života v psychiatrickém ústavu. Jediní lidé, kteří nebyli nijak překvapeni a zaskočeni, byli profesoři a členové Brumbálovy armády.

.

Snapea neviděla od včerejšího večera – na snídani se nedostavil a dnes lektvary neměli. Těšila se proto, že ho zahlédne aspoň na obědě, a tak po Péči o kouzelné tvory spěchala co nejrychleji do Velké síně, aby ho zastihla. Dorazila však dřív než on – objevil se, až když byla v půlce oběda.

Provlál síní ke svému místu bez rozhlédnutí. Lyn od něj ani nic jiného nečekala; byla přesvědčená, že jeho schopnost sebekontroly je mocnější než cokoli, co k ní cítil. Stačilo jí však, že se na něj mohla chvíli nerušeně dívat – nikdo u stolu si nevšímal, co dělá, žádné přátele v dosahu neměla a ostatní s ní nechtěli mít nic společného.

Začalo to docela nevinně, Lyn se jen dívala. Pozorovala křivky jeho obličeje, spád jeho vlasů, jeho temné oči upřené do desky stolu, zatímco mírumilovně srkal polévku. Pak se ale její pohled začal zvolna přesouvat k šířce jeho ramen a k delikátnímu způsobu, jakým jeho šikovné prsty operovaly s příborem. Zatímco zbytek jejího guláše chladl v misce, nepozorovaně se nechala unést proudem fantazie.

Za normálních okolností by to sotva byl problém. Snape však byl na její myšlenky napojen velmi citlivě. Bylo znát, že chvíli sváděl boj sám se sebou, ale nakonec si jeho oči vyhledaly ty její. Zírali na sebe přes polovinu místnosti jako dva oponenti ve hře „kdo dřív uhne pohledem“.

Lyn se na rtech objevil ďábelský úsměv. Zprvu si ani neuvědomovala, co dělá, ale jakmile viděla, že získala jeho pozornost, napadlo ji, že společná jídla byla možná tou jedinou příležitostí, kdy se vůči sobě mohli projevit vzdáleně otevřeně, aniž by hrozilo, že někdo pojme podezření. A tak ho dál propalovala očima a nechávala svou fantazii pracovat.

Vždy měla velmi živou představivost. Když se nyní v duchu ocitla se Snapem sama v jeho kabinetu, skoro cítila tu vůni, jež jí tehdy na začátku roku zamotala hlavu – vlhkou svěžest čerstvě po koupeli, náznak mýdla, jemnou kolínskou a jeho osobitou směs.

Severus seděl u svého stolu s hlavou skloněnou k práci, umyté vlasy spadané tak, že z nich vykukoval jen jeho skvostný nos. A Lyn ho chvíli jen pozorovala; jeho temné oči klouzaly po stránce otevřené knížky, hbité prsty hladily obálku a rty se jemně pohybovaly, jak téměř nahlas o něčem uvažoval. Nevěděl, že tam Lyn je. Nic nepředstíral.

Tiše k němu přistoupila, obešla jeho stůl a zastavila se za jeho zády. Její ruce spočinuly na jeho ramenou a prsty se zabořily do těch správných míst na jeho šíji, která potřebovala uvolnit. Slyšela jeho mírné leknutí následované spokojeným zabručením, jak ji nechal pracovat na uzlech v jeho svalech. Poznal ji. Kohokoli jiného by okamžitě vykázal z místnosti, pravděpodobně se školním trestem navrch.

Nevydržel dlouho jen nečinně sedět. Odstrčil židli stranou a otočil se k ní. V jeho pohledu byl žár, který si pamatovala z léčebny. Natáhl k ní paže a jemně uchopil její hlavu do horkých dlaní.

Už v ten moment skutečná Lyn cítila mravenčení, které se zrodilo v jejím břiše a rozeběhlo se po vnitřní straně jejích stehen. Jak si toho vědomě všimla, věděla, že tím předala veškeré informace i jemu. Zamrkal a jeho hruď se vzedmula, aby vzápětí prudce vypustila zadržovaný dech. Ohryzek mu viditelně poskočil, jak ztěžka polkl. Nezdálo se, že by měl jakýkoli problém s tím, co dělala – naopak jí přišlo, že si to vychutnává. Lyn se maličko usmála nad efektem, který její představa vyvolala, a odvážila se přitlačit.

Přitáhla si jeho hlavu níž a zhluboka nasála jeho vůni. Jeho prsty horečnatě nahmataly její šíji a rty zaútočily na ty její.

Pořád si živě vybavovala jeho chuť – s tou vzpomínkou včera usínala a dnes budila – a nyní celou vložila do představy spolu s hebkostí jeho rtů, nenápadnou, sotva postřehnutelnou drsností kořínků jeho pečlivě oholených vousů a jemným lechtáním jeho vlasů.

Jejich zprvu zdrženlivý polibek se brzy zvrhl v něco daleko živočišnějšího. Snape Lyn nabral do náruče a posadil na okraj svého stolu. Jeho ruce se rozeběhly podél jejích boků, zatímco její se opřely do jeho ramen. Prsty jedné ruky zamotal do jejích vlasů a lehce zatahal, aby ji přiměl mu nastavit krk. Lyn lapla po dechu a vyrazila proti němu hrudí, když ucítila na citlivé kůži těsně pod uchem jeho rty i zuby. Severus toho obratem využil a dlaněmi přejel po měkké křivce jejích ňader.

Zamrkala, když postřehla pohyb z jeho směru – zapřel se dlaněmi o stůl a jeho křehce klidný výraz jako by zamrzl. Trvalo mu jen chvilku, než své reakce opět dostal pod kontrolu, ale Lyn to stačilo, aby věděla, co se stalo. Jeho pokus pod stolem nenápadně dát nohu přes nohu jí o tom pověděl celý román.

Už se chtěla usmát, když v tom ji kdosi drkl do lokte z druhé strany. Obočí jí vylétlo a pohled jí padl na Adriana Puceyho, který ji pozoroval s pobavením v obličeji.

„Budeš ještě dlouho zírat do blba a nechávat omáčku kapat na stůl?“ zeptal se s mírným úsměvem.

Lyn na něj vytřeštila zraky. Kdy si k ní přisedl? Jak dlouho už ji pozoroval? Panika jí zaplavila systém a závažně snížila šanci na pohotovou odpověď. Musela se přimět chvíli klidně dýchat, než byla schopná reagovat.

„Jenom jsem se zamyslela,“ zasmála se rádoby nenuceně a odložila vidličku zpět do misky. Zatímco ubrouskem utírala stůl, poháněla svou mysl pro nalezení dobře znějící výmluvy. „Četla jsem si tuhle o srandovních uřknutích, tak jsem si představovala, jaký by bylo je vyzkoušet na Pansy.“

Pucey se zachechtal. Bylo znát, že Pansy měl rád asi tolik co ona.

„Právě jsem za ní a tou její bandou slepic šel celou cestu na kolej,“ potřásl hlavou unaveně. „Nenechala na tobě nit suchou. Vypadá to, že děsivě žárlí na tvůj talent, ale zapletla do toho i fyzické atributy. Proč tě tak nesnáší?“

„To kdybych věděla,“ pokrčila Lyn rameny. „Měla se mnou problém hned od prvního dne. Doteď jsem nezjistila, čím to je. Nebyla jsem na ni hnusná, nestihla jsem to. A jestli jsem jí něco provedla kdysi, na to už si nevzpomenu.“

„Jí by asi stačilo jednoduše i to, že jsi mnohem hezčí než ona,“ uvažoval nahlas Pucey a Lyn se proti své vůli začervenala. „Ale to jsou i skoro všechny její kámošky. Musí tam být něco víc.“

„Říct mi o tom zjevně nehodlá, tak si to může strčit, kam slunce nesvítí,“ mávla Lyn rukou ve snaze co nejrychleji utéct od konverzace o jejím vzhledu. Skoro na sobě cítila Severův zrak. „Možná za to stejně může moje rodina, třeba kdysi nějakej můj pradědeček uřknul její pratetičku nebo tak nějak, a ona si v tom našla důvod nenávidět mě osobně. Její křeč.“

Vrhla rychlý pohled k učitelskému stolu. Náhle přervaná fantazie, která stihla vyústit v erekci prakticky na veřejnosti, jistě nemohla Snapea nechat v nejlepší náladě. Měla pravdu: zíral zakaboněně do svého talíře a bodal vidličkou do brambor, jako kdyby ho smrtelně urazily. Když na sobě cítil její oči – a asi i myšlenky – vzhlédl. Jí věnoval mrzutý pohled, ale pak jeho oči sklouzly k Puceymu a v obličeji se mu objevila vražda.

Lyn se napůl chtělo smát nad jeho odezvou. Sotva s ní stihl navázat intimnější vztah a už se cítil ohrožen. Očividně si byl stále velmi nejistý sám sebou a zbožím, které nabízel. Vzhledem k jeho předchozím zkušenostem ve sféře romantiky byla jeho žárlivost více než pochopitelná.

Nehodlala si už však od nikoho nechávat diktovat, s kým se může a nemůže přátelit.

Vrhla tedy jeho směrem malý, nenápadný úsměv, a otočila se zpět k Adrianovi a svému obědu. Byla totiž vděčná za to, že na ni konečně zase mile promluvil někdo ze studentů. Po odchodu Faridy a Malloryho se teprve cítila jako ten pravý vyděděnec.

Pucey ji nakonec doprovodil kus cesty na další hodinu. Na Snapea se už radši ani nedívala.

.

Zdálo se, že jeden z profesorů o jejím neobvyklém nadání informován nebyl: Umbridgeová. Lyn se v duchu pousmála, když si to uvědomila. Její dychtivý výraz na začátku dvouhodinovky obrany kombinovaný s nitrem přeplněným zvědavostí Lyn naznačil, že se to k ní stačilo donést, pravděpodobně spolu s novinkami o návratu lorda Downeyho.

Zastavila ji po zvonění, když se zbytek třídy valil ven na chodbu.

„Slečno Downeyová!“ zacvrlikala na ni sladce, ale dostatečně nahlas, aby nebylo pochyb o tom, že nehodlala být přeslechnuta. Lyn nabrala do plic velký doušek vzduchu a velice pomalu vydechla, než se k ní otočila s odzbrojujícím úsměvem.

„Ano, paní profesorko?“

„Byla bych vám zavázaná, pokud byste mi byla ochotná věnovat půl hodinky svého času,“ zazubila se na ni Dolores. Lyn si nebyla jistá, která z nich trumfla kterou v úrovni falše.

„K vašim službám, paní profesorko!“ Lyn vsadila na zdání ochoty, ruka jí však vzápětí vyletěla k čelu a pleskla do něj dlaní. „Ách… omlouvám se, ale teď jsem si vzpomněla, že musím rychle utíkat pro učebnice do knihovny, než mi je ostatní rozeberou – mám asi čtyři eseje, který musím stihnout napsat, abych neměla průšvih! Určitě to chápete,“ vrhla na Dolores pohled, který mohl být až moc tvrdý v porovnání s jejím upřímností přetékajícím tónem. „Pokud se mnou nepotřebujete probrat něco týkajícího se studia, nevadilo by vám, kdybychom se domluvily na někdy jindy? Stíhání pěti ročníků je vážně fuška a já bych nerada vypadala jako flákač.“

Zakončila se zářivým úsměvem. Umbridgeové maska vřelosti popraskala, ale přece jen si ji udržela dost dlouho, aby rádoby nonšalantně mávla rukou.

„Ovšem. Jsem si jistá, že najdeme lepší čas.“ Její zubatý úsměv už zdaleka nebyl tak oslňující, ale učebna už se stihla vyprázdnit a obě dobře věděly, jakou hru ta druhá hraje. „Třeba dnes večer? Nabídnu vám čaj a něco k zakousnutí místo večere a můžeme si popovídat.“

„Já bych strašně ráda,“ zdůraznila Lyn otevřeným gestem rukou, „ale nemůžu si dovolit se zdržet, mám příliš mnoho práce a večeři do sebe budu muset naházet závodní rychlostí jako obvykle. Jestli mě omluvíte, už vážně musím běžet pro ty učebnice. Připomeňte se mi někdy jindy!“

Poslední větu už hulákala přes rameno, zatímco nabírala rychlost.

Uf, otřesná čarodějnice. Nemohla se dočkat příležitosti z ní mačkat důvěrné informace. Tyhle výmluvy ale Lyn nemohly vydržet dlouho. Potřebovala lepší důvod s ní nemluvit – a nebo dost času na to, aby si sestavila nějakou bohapustou lež, kterou by si ji setřásla ze zad na neurčito.

.

Čas, který zbýval do večeře, Lyn jako obvykle využila k psaní úkolů. Seděla tradičně v kruhu volného prostoru v nejzadnějším koutě společenské místnosti – nejdál od krbu, té nejkýženější části – zabalená do huňatého vlněného svetru a hleděla si svého. Zvykla si na svůj klid; šum v pozadí jí dával zvláštní pocit bezpečí a eseje a ostatní projekty jí šly rychle od ruky. Preferovala nebýt při práci rušena, neboť nad ní tím pádem strávila úplné minimum času a ten malý zbytek pak mohla věnovat příjemnějším věcem, jako byla hodinka oblíbených pohybových aktivit v Komnatě nejvyšší potřeby.

Dnes si k ní však, nenásilně a nenápadně, přisedl Pucey. Hodila po něm pohled, ale nevypadalo to, že by ji přišel rušit. Usadil se do křesla naproti ní, vytáhl své vlastní úkoly a učebnice a dal se tiše do práce. Lyn se tedy uvolnila a směle pokračovala v psaní.

Když se však sbalila a zvedla s úmyslem vyrazit na večeři, přihlásil se o slovo.

„Můžu se přidat? Už mám taky hlad,“ nadhodil neutrálně.

„Jasně,“ trhla Lyn rameny. „Proč ne.“

Za lehké konverzace došli do Velké síně, jen aby hned u vchodu málem vrazili do Snapea. Pucey na profesora uctivě kývl, prosmýkl se kolem něj a pokračoval směle dál, ale Lyn se nechala přikovat k místu pohledem, který na ni Severus upřel.

Ten krátký okamžik byl nabitý informacemi. Snape možná neměl v úmyslu být žárlivý a majetnický, ale zjevně se nemohl udržet. Dělal si starosti, že když se s Lyn začnou ostatní studenti více stýkat, objeví ty její přednosti, kvůli kterým ji měl v oblibě on sám, a Lyn zjistí, že jsou na světě daleko zajímavější lidé než on, s nimiž bude trávit čas mnohem raději. A v pozadí za tím vším byla potlačovaná, frustrovaná touha: po její společnosti, jejích dotycích a polibcích… po všem, co byla ochotna dát.

Lyn si až později uvědomila, že všechny ty hořkosladké pocity dovedla rozpoznat jen proto, že jí dovolil do něj nahlédnout. Zřejmě to pro něj bylo snazší než další zdlouhavý rozhovor plný pastí a nedorozumění.

Chápala původ těchto pocitů, ale nehodlala se jimi nechávat omezovat, a tak se po těch nabitých několika vteřinách tiše omluvila z jeho přítomnosti a usadila se ke stolu k večeři.

Nikdo si ničeho podezřelého nevšiml – nikdo se na ni ani nedíval, dokonce ani Pucey: ten do sebe už házel jídlo a spokojeně si pomlaskával. Tiše si pro sebe povzdechla. Bytí vyděděncem ze společnosti mělo i svoje výhody.

.

Doučování proběhlo v rámci možností velmi hladce.

Přeměňování jí šlo asi nejlépe ze všeho – to jediné vyžadovalo víceméně jen živou představivost, a o tu Lyn neměla nouzi. Jen cvičila správné pohyby hůlkou a zbytek práce dělala její mysl. Profesorka McGonagallová zřídkakdy měla k její práci jakékoli výhrady. A bylinkářství většinou ani magii nevyžadovalo; rostliny sice nikdy nebyly jejím nejoblíbenějším tématem, ale za půl roku dřiny už si našla svůj pohodlný způsob, jak do hlavy dostat množství informací o vlastnostech, účincích a použití různých porostů, které probírali – polovina toho se stejně vztahovala k lektvarům, do kterých se zvolna zamilovala stejně jako do jejich profesora – a to stačilo ke spokojenosti i profesorce Prýtové.

Žádný pot a žádné drama. Po tom, čím si v posledních týdnech Lyn prošla, to byla vítaná změna. Ráda by se dál doučovala lektvary a měla tak možnost být o samotě v soukromí se Snapem, ale rozhodně oželela ubíjející čtení z učebnice na obranu prokládané neodbytnými pokusy Dolores dostat ji na svou stranu.

Po doučování bylo jako vždy těsně před osmou večer. Lyn měla ještě nějaké úkoly, které nemohly počkat na další den, ale měla v plánu se s nimi rozložit na koberci před krbem a dělat otci alespoň tichou společnost. Vydala se tedy na kolej.

Ve společenské místnosti to žilo. Lyn se nehodlala s nikým zdržovat, ale přece jen si všimla hloučku nasáčkovaného hned u ohně: Malfoy, jeho gorily, pár dalších dětí Smrtijedů a Pansy se svým dívčím gangem se tam rozvalovali a něčemu chechtali, jak bylo jejich zvykem. Pansy měla paži přehozenou přes Dracova neodporující ramena a tvářila se nadmíru spokojeně. Její pleť už byla zase v pořádku a její arogance se navrátila v plné síle.

Lyn se pro sebe uchechtla, když si vzpomněla, jak se její rádoby mstitelka několik dní proplétala davy na chodbách s hlavou skloněnou tak hluboko, že sotva viděla na cestu, protože její léčba zřejmě byla náročnější než kdysi ta Lynina. Kolemjdoucí si neodpustili jedovaté komentáře a posměch a Pansy vypadala tak poníženě, že jí Lyn bylo skoro líto.

Skoro. Mohla si za to sama.

Nyní byla zpět ve svém živlu a když si všimla nově příchozí, vyslala jejím směrem sžíravý pohled a povýšený úšklebek. Měla škodolibou radost z toho, že se Lyn podařilo s Malfoyem rozbratřit a byl zase jen její. Draco si jí musel také všimnout, ale na rozdíl od Pansy ji naprosto ignoroval. Nezdálo se, že by si její slova vzal k srdci a nasypal si nějaký ten popel na hlavu.

Škoda.

Lyn se v ložnicích jen rychle převlékla do civilu, načež popadla hrst Letaxu a ve víru zelených plamenů přistála na dlaždičkách lemujících krb v obývacím pokoji jejich sídla.

„Ahoj tati,“ usmála se zeširoka a padla čekajícímu otci do náruče.

124 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

2 Komentářů

  1. No, teda, takhle trápit žárlivého Severuse! Že se Lyn nestydí. 😀
    Ale na tu Umbridgeovou si bude muset vymyslet něco lepšího, pravda, aby dala ropucha pokoj.
    Pucey zatím působí fajn, tak nějak hezky nevtíravě… Bude „hůř“?
    Děkuji za další kousek. 🙂

    • QuarianXen QuarianXen

      Slabší kapitolka co do akce 😀 Ale to bude i tím, že to kouskuju na kapitoly až teď a něco prostě potřebovalo být zmíněno a vyšlo to na tuhletu, no 😀 Teď po těch emočně náročných a akčních je to trochu oddych.
      Popravdě, další vývoj je docela ve hvězdách (mám ten hlavní oblouk, ale detaily okolo se vyjeví, až to napíšu). Pucey je jenom kámoš, ale jeho existence se v jenom bodě „projeví“ (negativně) 😀
      Ropucha bude ještě čučet 😉

Napsat komentář