Paralela snů: 43. – Hermiona

středa 7. února 1996

Falešní přátelé na sebe nenechali čekat dlouho.

Na chodbě do ní cestou na druhou hodinu vrazil Zabini, až jí z ruky vypadl pergamen s domácím úkolem. S arogantním kocouřím úsměvem zpod přimhouřených víček jí ho podal zpět ve společnosti laciné poznámky na styl, že teď je jeho dlužníkem. Za černýma očima se mu viditelně točila kolečka, jak počítal, nakolik by se mu bližší vztah s ní vyplatil.

Na obědě si k ní přisedla dívka, se kterou se předtím v životě nebavila – nějaká Selena ze sedmého ročníku – a začala si s ní živě vykládat, jako kdyby se znaly celý život. Lyn se nuceně usmívala a přikyvovala, ale v podstatě nic jí na to neřekla. Cítila, jak z dívky sálá touha se spřátelit s někým silným a vlivným, kdo by jí pomohl po škole najít dobrou kariéru, jelikož sama žádné konexe neměla.

Daphne Greengrassová, jedna z členek Pansyina gangu, se k ní přitočila o přestávce cestou na hodinu a řekla, že by Pansy bez okolků pustila k vodě, kdyby Lyn stála o novou nejlepší kamarádku, a že by se k ní pravděpodobně připojil i zbytek dívek. Lyn svým způsobem potěšilo to, že nezastírala svoje pokoutní pohnutky, ale o žádný dívčí gang nestála, a tak jí stejně upřímně odpověděla. K jejímu překvapení se Daphne v reakci na její slova usmála a prohlásila, že „aspoň někdo tu má úroveň, pod kterou se nesníží“. Dodala, že kdyby si to Lyn rozmyslela, ví, kde ji najde, a šla si po svých.

Jedním světlým okamžikem se pro ni stalo Hermionino obočím a posunky vyjádřené pozvání k tajnému rozhovoru v Komnatě nejvyšší potřeby. Pokud si mohla být jistá někým, kdo se s ní nebude pokoušet spřátelit z nečistých důvodů, byla to Hermiona, a Lyn se nemohla dočkat, až si bude moci popovídat s někým normálním.

.

Dvouhodinovka lektvarů probíhala velmi nepohodlně. Lyn si na obědě opět pohrávala s fantaziemi, které vysílala Snapeovým směrem, dokud nehrozilo, že v nestřeženém momentu nadzvedne učitelský stůl, ale byl to už druhý den, kdy nedostali příležitost strávit spolu ani chvíli v soukromí. Potřeba mu být nablízku a otevřeně s ním mluvit se stávala svěděním, které nesměla poškrábat, a to vyústilo v mizerné soustředění při práci a sotva průměrný lektvar.

Snape se u ní zastavil před koncem hodiny a s temným výrazem nahlédl do jejího kotlíku.

„Downeyová, jsem od vás zvyklý na lepší výsledky,“ řekl tiše, v hlase nezastíraná otrávenost. „Pokud se budete chtít po NKÚ připojit k mé skupině pokročilých lektvarů, tato břečka bude muset zůstat ojedinělým případem. Neberu nikoho, kdo tento ročník nezakončí se známkou V. Máte-li vysněnou kariéru, ke které jsou OVCE z lektvarů požadovány, budete se s ní moci rovnou rozloučit.“

„Ano, pane profesore,“ hlesla Lyn rozčarovaně a cítila, jak jí do tváře stoupá horko.

Věděla, že měl pravdu, stejně jako si byla palčivě vědoma toho, že byli na veřejnosti a jeho chování tomu muselo odpovídat. Jeho vůně, kterou ji ovanul, jak se přes ni nakláněl, jí byla drobnou útěchou, ale jeho slova i tón ji bodly u srdce. Představa, že na škole stráví další rok či dva, aniž by ho směla vídat na hodinách – nemluvě o absenci oblíbeného předmětu – jí vyhrkla slzy do očí. Naštěstí už se stihl začít věnovat někomu jinému a ničeho si nevšiml.

Koutkem oka zahlédla, jak po ní Hermiona hodila soucitným pohledem, ale nedala najevo, že to postřehla. Jistě nebyla první studentka, již Snape přiměl se na jeho hodině rozbrečet, a nebude ani poslední, ale Lyn na veřejnosti plakat neuměla a začínat s tím nechtěla.

Jistě věděl, proč se nedokázala soustředit. Možná to i chápal – Lyn v to aspoň doufala. Ale po dvou dnech neuspokojitelné touhy po jeho něžném doteku a láskyplném slovu jí připadalo, jako by právě dostala políček. Nemusel to přece nijak komentovat. Goylův lektvar už zase roztavil kotlík a u něj se ani nezastavil. Na druhou stranu Goyle asi neplánoval usilovat o povolání, ke kterému by potřeboval umět vařit lektvary; viděla ho spíš jako vyhazovače u dveří nějaké kouzelnické diskotéky.

Snad to byla jen snaha odvrátit jakékoli budoucí podezření.

Lyn začínalo docházet, že pokud s ním chce v soukromí dělat zakázané věci, pro interakci před svědky se bude muset obrnit hroší kůží. Hrát roli, stejně jako on, a nebrat si nic osobně. Jelikož Voldemort s ní momentálně jistě nebyl spokojen, jeho na oko nejvěrnější služebník si nemohl dovolit jí projevovat nemístnou shovívavost ani v rámci kolejní soudržnosti. Začali by ho podezírat mnohem nebezpečnější lidé, než byli jeho studenti a kolegové.

Posledních deset minut využila k tomu, aby se důkladně rozdýchala a uklidnila. Po zvonění si pak jen sbalila věci a prošla kolem katedry bez jediného pohledu jeho směrem. O její známce už beztak rozhodnuto bylo.

.

Ve vzduchu nad bělostnou sněhovou pokrývkou dlouze přemýšlela o tom, jakou kariéru si vlastně hodlala vysnít. Na koště si zvykla přičarovávat sedátko a stupátka, aby se ho nemusela držet jako klíště a trochu si let užít, a tak tyto hodiny využívala k přemítání. Nebýt toho, že to byl stále ještě povinný předmět, a příjemné malé rozcvičky před každým letem, už dávno by jej byla vyřadila ze své osnovy. Někdy se jí ale hodilo si hodinku pročistit hlavu na čerstvém vzduchu – a dnes měla k rozjímání opravdu dost.

Celý ročník se soustřeďovala vlastně jen na to, aby byla co nejdříve zplnomocněna ke kouzlení mimo školní pozemky, aby se mohla zase cítit jako dospělý jedinec a ne dítě. Faktem však bylo, že po zakončení školy ji bude čekat hledání zaměstnání – nebo přinejmenším další úroveň studia zaměřeného na určitý obor. A ona zatím věděla jen o malé hrstce profesí, které byly k dispozici – a upřímně, žádná z nich jí nepřišla jako to pravé.

Po troše cvičení jí přišlo jen logické si nejprve dojít na večeři. Hermiona na ni od nebelvírského stolu vrhla nadějný pohled a Lyn jen nenápadně přikývla jejím směrem. Její pozornost totiž okamžitě přilákal černý obrys za učitelským stolem.

Neměla tentokrát chuť fantazírovat. Zabodávala oči do své večeře a cítila se tak trochu jako dítě, které trucuje po vyhubování od rodiče, ale nemohla si pomoct, nechtěla se ani dívat jeho směrem. Nepátrala ani po útržcích jeho emocí. Dovedla si představit, že se cítil plně oprávněn k tomu, co řekl, a rozhodně se kvůli tomu netopil ve výčitkách svědomí. Lyniny pocity ohledně celé věci pro něj nemohly být relevantní – sama věděla, že se chová hloupě, a potřebovala si dopřát nějaký čas k tomu, aby se s novou situací vyrovnala důstojně.

Po jídle zamířila do Komnaty nejvyšší potřeby a koutkem oka viděla, jak se i Hermiona zvedla od prázdného talíře a tiše se vydala stejným směrem. Shodly se na tom, že by bylo nejlepší nadále udržovat zdání nevraživosti, ale měly spoustu zajímavých témat k rozhovoru a chtěly si vyměnit nejčerstvější informace. Po všech těch falešných pokusech navázat spojení se Lyn na Hermionu vyloženě těšila. Skutečně se totiž zajímala o její osud, i když nemusela.

Lyn pálilo na jazyku něco, co od pondělního večera nabralo úplně nový smysl – její poslední „rozhovor“ se Siriem. Během oběda místo toužení po Snapeovi zasněně vzpomínala na ten vzácný příjemný moment, který nebyl naplněn dramatem a zapovězeností. Nevěděla, jak na to Hermiona zareaguje, ale potřebovala se svěřit někomu.

„Vykousli jsme se se Siriem,“ vyhrkla a zaklonila se od kamarádky dál pro případ, že by snad cítila potřebu se na ni vztekle vrhnout. Hermioniny oči se rozšířily a její brada opět minutu nebo dvě dřela o dlažbu.

„Cože?“ vyprskla smíchy. Lyn vyheverovala obočí.

„Přijde ti to vtipný? Myslela jsem si, že mě spíš zlynčuješ za to, že jsem se sápala po kmotrovi tvýmu nejlepšímu kámošoj.“

„Proč bych měla?“ uchechtla se. „Můj kmotr to není a je to dospělý muž, který by si zasloužil trochu štěstí. Spíš mě to zarazilo – vím, kolik ti je, ale Sirius je pořád o hodně starší než ty.“

Lyn přezíravě mávla rukou.

„Třináct let je prd. Vždycky říkám, že musí mít tak akorát náskok, aby už měl rozum, ale ještě nemoh bejt můj otec.“

Rozesmály se obě.

„Hele, nic proti gustu,“ zvedla Hermiona ruce na znamení kapitulace. „Sirius asi námitky neměl, hádám?“

Lyn nabrala do plic velký doušek vzduchu, aby jej pak ztěžka vypudila.

„Neměl. Ale byla to chyba. Měla jsem…“ vrhla na ni rychlý pohled. „Byla jsem zdeptaná z toho únosu a vydírání, bylo mi hrozně smutno a nechala jsem se unýst. Vzal to sportovně – aspoň se mi zdálo – ale málem se mi podařilo zničit úplně čerstvý přátelství.“

„Nemáš o něj zájem?“ nakrčila Hermiona zaujatě obočí. „Přijde mi, že by vám to spolu slušelo. Něco tě drží zpátky?“

Lyn chvilku pozorovala pihy na jejím nose, zatímco jí mozek šrotoval jako o závod.

Ne. Nemohla jí to říct. Aspoň zatím. Hermiona byla v blízkém kontaktu s Potterem, který byl Voldyho sondou na škole. Nemusela by to ani prozradit schválně, stačilo by jí o tom přemýšlet v nestřežené chvíli a Voldy by si to mohl přečíst z povrchu její mysli. Snape by byl mrtvý, než by Lyn vůbec zjistila, že došlo k úniku informací.

Otřásla se tou představou. Nakonec si povzdechla.

„Mám želízko v jiným ohni,“ řekla opatrně. „Ale nemůžu ti říct, kdo to je. Kvůli Voldy-radaru.“

„Hej, neříkej mu tak,“ zamračila se Hermiona. „Nemusíš mi prozrazovat nic, neboj. Chápu, je tu někdo jiný a Sirius byl jen při ruce, když jsi potřebovala útěchu. Ale hádám, že tam něco bude, viď? Nevrháš se takhle na kohokoli jen proto, že je ti zrovna smutno, nebo ne?“

„Rozhodně ne,“ ušklíbla se Lyn. „Sirius je kus. A je milej, sladkej a zábavnej a… Je to s ním… snadný,“ polkla. „Minimální překážky – a žádný drámo. Kdyby nebylo… Sirius by nejspíš byl moje volba.“

Hermiona ji přejížděla zamyšleným pohledem.

„A co je tedy tak zajímavého na tom druhém, že jsi ochotná si vybrat to složitější?“

Lyn vyrazila ostré uchechtnutí. To byla dobrá otázka.

„Nemůžu na něj přestat myslet,“ pokrčila rameny nakonec. „Což by k Siriovi nebylo fér. A kromě toho se vůči mně nedávno stihl vyjádřit tak jasně, že už si nemusím domejšlet, co mezi náma vlastně je. Jsme… chodíme spolu. Tajně oficiálně.“

Lyn na okamžik zůstala sedět v zaraženém tichu. Znělo to jako pohádka, jako sci-fi. A ten výraz se naprosto nehodil ke Snapeovi ani k tomu, co cítila. Nevodila se za ruku se studentem svého věku a postavení. Vedla zakázaný tajný poměr s bývalým Smrtijedem, dvojitým agentem a učitelem na škole, kde studovala. S mužem, který mohl ztratit všechno, kdyby pravda vyšla najevo.

„To je maso,“ zašeptala si pod vousy. Trochu na ni z toho šly mdloby.

„Zní to vážně,“ hlesla Hermiona, jako by se nechtěla vtírat do jejího vnitřního monologu.

„Uvidíme,“ pokrčila rameny Lyn. „Můžu doufat. Riskuje pro mě hodně.“

„Jestliže ho nemůžeš jmenovat kvůli Harrymu a Vol… Voldemortovi,“ nakousla opatrně, „znamená to, že ho známe všichni čtyři, viď? A nikdo o tom nesmí vědět, protože by to ohrozilo jeho život?“

Její tón byl podezřele shovívavý. Lyn po ní střelila očima. Žaludek se jí rozhoupal panikou.

„Neříkej mi, žes na něj kápla,“ varovala ji. „Zmínila jsem ho jen proto, že jsem ti prozradila, co se stalo se Siriem. Vím, že jsi chytrá, ale prosím, neříkej mi, že jsi tak chytrá… To snad…“

„Klid,“ Hermiona jí stiskla rameno. „Umím si dávat pozor na pusu.“

„Voldy se ti podívá rovnou do hlavy,“ zachrčela Lyn zoufale.

„Umím si dávat pozor i na hlavu,“ pousmála se. „V nejhorším si prostě vymažu tu vzpomínku a bude vystaráno. Ode mě se to nikdo nedozví, to ti slibuju.“

Lyn se plácla přes obličej, když ucítila, jak se jí po tváři rozeběhla osamělá slza. Hermionina slova – a hlavně její vnitřní přesvědčení o jejich pravdivosti – jí pomohla se uklidnit, ale stále se nemohla přenést přes to, že právě bezděčně prozradila své nejsvatější tajemství. Zřejmě se z otcova osudu nepoučila dost.

„Potřebovala ses svěřit aspoň někomu, co?“ nadhodila Hermiona. „Asi to nemůže být lehké. Už chápu, proč sis pohrávala s myšlenkou vztahu se Siriem. Jako hledaný trestanec taky není zrovna ideál, ale aspoň není taková osina v p… Chci říct, složitá osobnost.“

Lyn vyprskla smíchy. Hermiona zaváhala, ale po pár vteřinách se k ní přidala.

„Já vím, musíš si ťukat na hlavu, jak jsem přišla zrovna k němu,“ povzdechla si Lyn, když se jí podařilo záchvat dostat pod kontrolu. „Není zrovna idol dívčích srdcí, ne na týhle škole.“

„Vysvětlení by určitě bodlo, to je pravda,“ pokývala hlavou Hermiona.

Lyn se tedy rozvážně dala to vyprávění. Vysypala ze sebe všechny ty momenty, kdy Snape neplánovaně útočil na její smysly a sváděl ji ke hříšným myšlenkám. Barvitě jí popsala jejich výměnu v léčebně. Shrnula rozhovory, které vedly k jejímu časově omezenému rozhodnutí neohrožovat jeho život. A nakonec vylíčila hořkosladkou půlhodinku na ošetřovně a žhavou chvilku v kabinetu. Pokoušela se ale vynechat všechno, co přímo nesouviselo s jejich vztahem, aby ošemetné situaci nepřitěžovala.

„Nevím, co z toho bude – jestli vůbec něco – a jestli mi to nakonec bude stát za to, ale nemůžu si pomoct. Chci ho,“ zakončila s povzdechem. „Tak to holt musím risknout.“

Hermiona ji až na výjimečné situace nepřerušovala, pokud si nepotřebovala něco ujasnit. Hleděla na ni mírně truchlivě. Ačkoli stěží chápala, soucítila.

„To je divočina,“ ocenila. „Přiznám se, že jsem si vždycky myslela, že Snape je přitažlivý muž, ale jeho chování bych přes srdce nikdy nepřenesla. Jak jsi to ale podala ty… je mi jasné, proč sis vybrala zrovna jeho. Možnosti jsou tu pro tebe dost omezené.“

„Myslíš, že bych se rozhodla jinak, kdybych měla větší výběr?“ uchechtla se Lyn.

„Jste oba dost izolovaní,“ pokrčila rameny Hermiona. „A to je vlastně i Sirius. Instinkty vás nutí si hledat protějška, ale výběr je velice úzký. Myslím si, že kdyby byla situace jiná, dost možná byste se vy tři do sebe nijak nezamotali.“

„Něco na tom bude,“ uznala Lyn. „Rozhodně bych tomu věřila u nich dvou. Ale silně pochybuju o tom, že by se můj případ za jinejch podmínek výrazně lišil. Možná bych to jen nikdy nezjistila, kdyby nás okolnosti pořád nesváděly dohromady v napjatejch, intimních situacích.“

„Je pravda, že jste si toho spolu zažili dost, na učitele a studentku,“ pokývala Hermiona zamyšleně hlavou. „Upřímně ti nepovím, jestli bych se v tvých botách zachovala jinak. Ale asi je to nakonec jedno – jestli jsi to zrovna ty, kdo z něj dokázal vymámit lidskou bytost, a bude schopen ti dát, co potřebuješ, aby vám to klapalo, co víc by si člověk mohl přát? Ale na jednu věc se tě stejně musím zeptat.“

Upřela na ni vážný pohled. Lyn vyčkávala se zadrženým dechem.

„Důvěřuješ mu?“

Lyn se pro sebe pousmála. Tak tohle v ní hlodalo: ta nestárnoucí pochybnost o Snapeových pohnutkách.

„Jo,“ odpověděla prostě. „Svěřila bych mu svůj život.“

I Hermiona se nakonec usmála. Neměla empatii, aby jí pomohla rozluštit, zda to Lyn myslela vážně, ale poradila si i bez ní.

„To je asi to hlavní, na čem záleží,“ přikývla.

„Tak teď je řada na tobě, abys mi vyklopila všechno o svým milostným životě,“ zahýbala obočím Lyn.

„To bych musela nějaký mít,“ uchechtla se Hermiona. „S Viktorem si pořád píšeme, ale je to spíš kamarád. Dali jsme si pusu na loňském plese, ale už jsme se neviděli hrozně dlouho. A mám dojem, že Ron si na mě z nějakého důvodu dělá nároky, přestože nikdy ani nenaznačil, že by o mě měl zájem, ale… i kdybych o tom vůbec uvažovala, neudělala bych z Harryho třetí kolo, pokud by to opravdu nestálo za to. Jinak je ticho po pěšině.“

„Napsalas‘ bráchovi?“ mrkla Lyn.

Tentokrát se Hermioniny tváře zbarvily do růžova.

„Nechtěla jsem na to zavádět řeč sama, ale…“ Zahihňala se a odkašlala si. „Vyměnili jsme si několik sov. Netušila jsem ale, že je mu tolik!“

Lyn se zasmála a Hermiona se přidala, přestože tvář jí hořela.

„Čtrnáct let je pořád ještě dobrý! Neseznamovala jsem vás proto, aby z vás byl instantní pár. Přišlo mi prostě, že byste si padli do noty – a není kam spěchat, no ne?“ culila se Lyn.

„Je každopádně moc milý a chytrý,“ proplétala Hermiona prsty a zubila se do neurčita. „Už mi poradil s několika zaklínadly a lektvary, a přitom nikdy nevyzněl shovívavě ani povýšeně. Jeho dopisy mě taky vždycky rozesmějí. Přiložil mi k jednomu sbírku snímků z okolí svého domu a pláže a neurčitě mě do budoucna pozval na prázdniny.“

„Kanec,“ zachechtala se Lyn. „I když bejt tebou se ničeho nebojím. Jestli ho odhaduju dobře, myslím, že je z těch kluků, u kterýho musí první krok udělat holka. Máš i tu výhodu, že náš otec se evidentně nestará zdaleka tak pečlivě o to, koho si k sobě vybere brácha.“

Hermiona se zarazila a v obličeji se ji objevila pochybnost.

„Myslíš, že by mu vadilo, kdyby si Cathaír přivedl čarodějku z mudlovské rodiny?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Lyn. „Jseš chytrá, silná a schopná a navíc i pěkná a slušně vychovaná, a to by mu podle mě vrchovatě stačilo. Spíš by nenechal bráchu na pokoji, aby se ujistil, že s tebou zachází, jak si zasloužíš,“ pousmála se. „Má na holky a kluky strašně staromódní náhled. Kdyby se domák toho, s kým jsem se na škole dala dohromady, asi by mě vydědil a zapřel.“

Hermiona opět nasadila soucitný výraz.

„Nemáš to doma lehké,“ hlesla. „Nevím, jestli bych to zvládla, zamilovat se do někoho, s kým bych se nesměla pochlubit ani rodině. Vážně za to Snape stojí?“

„To zjistíme časem,“ povzdechla si Lyn.

---

 

Mimochodem, asi jsem to ještě nezdůraznila – komentáře jsou vítány kdykoli a od kohokoli!
(Prosím ale jedině o konstruktivní kritiku.)

363 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí